Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

I oddělí jedny od druhých

Mt 25,31-33 Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici.

Přátelé v Kristu,
naše podobenství začíná jako scéna ve velkofilmu, možná katastrofickém? uvidíme postupně. Určitě jste nějaký podobný už viděli. A takové filmy dovedou zaujmout, dovedou námi otřást, myslím, že největší požitek však máme z toho, že ty filmy ještě nejsou o nás, a že přes všechny hrůzy, které se odehrály na filmovém plátně, my odejdeme zase v pohodě domů. Proto bychom i začátek tohoto delšího podobenství mohli číst nejdříve trochu odtažitě. Všechno se to přece stane jednou, a nikdo neví kdy, kdoví jestli vůbec někdy. Na obrovské pláni budou shromážděny všechny národy, tedy obrovské davy těch, kdo kdy žili na zemi, a my víme, že v takovém davu bychom se snadno ztratili, kdybychom chtěli, například kdybychom se chtěli vyhnout přísnému pohledu soudce. A na té pláni budou od sebe odděleny, tak se to při prvním čtení zdá, celé národy, ty špatné od těch dobrých. Zdá se tedy, že půjde o jakési nastolení dějinné spravedlnosti, ale zase: co my s tím, my, kteří si vůbec nepřipadáme jako tvůrci dějin, jako ti, kdo by mohli něco ovlivnit, spíše jsme jen malá, hodně malá kolečka v obrovském soukolí. My si žijeme své malé a obyčejné životy, dějinné soudy se nás netýkají. Nanejvýš přemýšlíme, jak bude souzen náš vlastní, jednotlivý život. Takže by mohlo být opravdu snadné představit si tu velkolepou scénu, ale pak Bibli s klidem zaklapnout, a říct si, že to není o nás.

Ale stačí tu scénu jenom jinak nasvítit, a ona se hned promění. Ten výjev potřebuje intimnější, ne tak ostré nasvícení. Vždyť to není zasedání mezinárodního tribunálu – vždyť je to scéna jak z valašské salaše. Spíše si tu můžeme představit docela běžnou situaci z nějakého prostředí, kde se chová malý dobytek, kdy pastýř navečer třídí ty, které přivedl z pastvy, své ovečky a kozy. A mnohé podrobnosti v dnešních verších skutečně napomáhají k vykreslení spíše takové představy. Začíná to už tím slovesem: všichni budou shromážděni před Syna člověka. Doslova sehnáni, do jednoho stáda. Potom je tu řeč o ovcích a kozách, o dvou druzích dobytka přibližně stejné velikosti, které se běžně pásávaly spolu. A nakonec je tu ještě napsáno, že pastýř oddělí ovce od kozlů, a já jsem se dočetl, že to byla běžná a nutná činnost izraelského pastýře při večerním třídění, protože ovce potřebují jiné podmínky k přenocování než kozy, kozy jsou náročnější na teplo, chlupatější ovce snesou nižší teplotu.

To všechno jsou podrobnosti, které musely být tehdejším Ježíšovým posluchačům docela známé, nám asi méně, ale to zase tolik nevadí, protože i nám je jasné, že tu fakticky nejde o ovce a o kozly, nýbrž že to podobenství je o nás lidech. Že je to podobenství o lidech dobrých a lidech špatných. A ovce a kozli že jsou jen symbolem takových skupin lidí. A ta zvířecí symbolika je v Bibli už velmi stará. Ovce je prastarým obrazem pro lidi spravedlivé, pro ty, kdo poslušně jdou pod vedením Boha-pastýře. Pro ty, kdo pod jeho vedením vyhledávají zelené pastviny, a kdo se, pokud ho znají, nebojí za ním jít i šerou roklí. Zatímco na druhou stranu kozel je obrazem zla. Ve Starém zákoně čteme například o kozlu Azazelovi, který byl jednou za rok vyháněn do pouště, aby symbolicky odnášel hříchy lidu, které na něj byly naloženy. A také mnohé vzhledové rysy ovce a kozla napomáhají tomu, aby tato zvířata mohla být viděna jako znázornění dobra a zla. Už jejich barva – typická ovce je přece bílá, a bílá je obrazem světla. Zatímco kozy nejběžněji bývaly tmavé, černohnědé, jako čert. Pak typické chování a třeba i sklon hlavy leccos napovídají. Ovce jako by zobrazovala pokoru a tichost, zatímco koza nestálost a svéhlavost. A ještě jeden, poslední rys zmíním, je tady dnes řeč ne o ovcích a kozách, ale o ovcích a kozlech. Mluví se zde o samicích ovcí, ale kozích samcích, to aby byl ten kontrast ještě zvětšen, abychom si hlavu kozla představili hned i s jeho rohy, nástroji jeho bojovnosti, symboly spoléhání na vlastní sílu.

A teď jsou tedy ovce i kozy, lidé spravedliví i nespravedliví, shromážděni kolem svého pastýře. Ta scéna je typická pastýřská večerní, už ubylo světla, všechno se zdá méně zřetelné. Možná i ty rohy jsou méně vidět, a barva není hned rozpoznatelná, vždyť jak říká jedno přísloví, „ve tmě je každá kočka šedá“. A také nám se může dnes v naší době zdát, jakoby na svět padalo šero, a čas světa jakoby pokročil. A není snadné rozeznat lidi dobré od lidí špatných. Jako by se všechno slévalo do převládající šedi. Ale tak to připadá nám. Tím, kdo třídí jedny od druhých v našem textu, je Syn člověka, tedy Ježíš a tedy ten, kdo nese také titul Dobrého pastýře. Tedy ten, kdo své svěřené dobře zná, zná každého jménem. Je to přece ten, kdo nás vodil životními cestami, kdo chtěl, abychom důvěřovali jeho hlasu a on nás mohl dovést na dobré pastviny, a teď v podvečer, nakonec, i do místa bezpečného spočinutí.

O ovcích a kozlech je tady dnes řeč. A o tom, že obě skupiny jsou pro Ježíše snadno rozpoznatelné. To je něco, co my takto nedovedeme, mezi lidmi přesně rozlišovat. A přesto se už dneska projevuje, že někdo žije život naplněný, smysluplný, a někdo život prázdný, marný. A není to jedno, jak kdo žije, a jednou se to ukáže, že je mezi oběma životními způsoby nebetyčný rozdíl. V tom rozdílu je výstraha, a je v něm naděje. Nejdříve výstraha, hrozba. Není jedno, jestli jednáme milosrdně, nebo nic neděláme. Protože o skutky milosrdenství, o činy lásky v dalším průběhu tohoto podobenství půjde. V našich životech stojíme často v situacích, kdy můžeme někomu pomoci, někoho potěšit, či dokonce zachránit. A není jedno, jestli to uděláme, nebo neuděláme. Kdo nedělá to, co dělat má, kdo to přehlíží nebo se tomu vyhýbá nebo se z toho vymlouvá, ten bude jednou postaven na levici. To nedělání je označeno jako levárna. Život bez takových skutků je prázdný a potom také beznadějný. – A teď, zadruhé, je v tom slově o oddělení ovcí a kozlů také naděje. Protože ovce budou postaveny po pravici, jejich životy budou uznány jako pravé, správné. A to je důvod k radosti. Za tuto naději se ti, kdo jednají milosrdně, nemají a jednou nebudou stydět. Budou postaveni po pravici. Dnes si možná ještě zoufáme, nejsme si jisti, jestli to má smysl, pomáhat potřebným, jednat soucitně, vždyť se nám zdá, že mnozí na to kašlou, a žijí si docela spokojeně. Ale jednou bude jedno od druhého zřetelně odlišeno. Dnes ještě přemýšlíme, jestli je to k něčemu, když se snažíme odlišovat od běžného životního stylu, kdy nám připadá, že každý myslí jen na sebe. Naše podobenství ukazuje, k čemu to je, Syn člověka to jednou ocení. – A tak si tu scénu ještě jednou představme: Ježíš Kristus přijde ve velké slávě a s ním všichni andělé. Všichni lidé zde budou, a my se mezi nimi neztratíme. A pak budeme moc rádi, že budeme postaveni napravo od jeho trůnu. Pokud už zde na zemi dnes jednáme správně.

Ježíši Kriste, pastýři náš, my Tvoje ovečky, známe tvůj hlas,
kterým nás voláš za sebou teď, prosíme - po celý život nás veď.

Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst…

Mt 25,34-36 Tehdy řekne král těm po pravici: ‚Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.‘

Ž 24,7-10; Iz 53,3-5; Ef 2,4-10

Přátelé v Kristu,
dnes je první neděle adventní. Mluvíme o adventu jako o velkém příchodu Ježíše zpět na zem. K tomu dni se vztahuje také onen časový údaj „tehdy“, kterým začíná dnešní evangelium. „Tehdy“, tedy v onen velký den, který má přijít, se stane, že Ježíš jako věčný král pozve spravedlivé do svého království, které je pro ně připraveno od založení světa. Možná jsou tím naše myšlenky vybuzeny k představám, jak slavné to všechno bude, jak velkolepé. Hned následující Ježíšova slova by nás však měla překvapit. To pozvání, kterého se dostane spravedlivým, má jasnou návaznost na to, jak my žijeme naše životy tady a teď. Je zde ve velké perspektivě připomenuta naděje, po které my všichni jako křesťané toužíme, naděje Božího království, ale ten nadějný výhled nás má vést nejprve k tomu, abychom se zamysleli, jaké je naše jednání zde, v tomto světě, ve světě plném bídy a trápení. V dnešních verších je prostě spojena myšlenka na věčnost s myšlenkou na docela všední okamžiky našeho života. Je tu řeč o tom, které drobné okamžiky mají věčnou platnost. O tom, že určité malé skutky z našeho života přetrvají. Garantem toho je Bůh, který je Pánem času, a proto dovede spojit okamžik a věčnost. A udělat z našeho malého dobra, které tady na zemi občas vykonáme, z našeho namáhavého snažení, své konečné dobro, slavné a radostné.

A jaké jsou tedy ty drobné skutky, které máme konat? Je tady uvedeno šest příkladů. Vyznáme se v nich? Je v tom nějaký systém? Ale ano. Musíme je vzít po dvojicích. A tak tedy první dva: Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít. To jsou situace, kdy druhého člověku schází to základní, potřebné k životu. Kdy hladoví nebo žízní. A my pro něj můžeme být napojením, nasycením, životem. My můžeme být jeho záchranou, třeba tak obyčejně, že mu dáme najíst nebo napít. Možná z toho slyšíme už i to, že my tu máme zafungovat trochu jako Pán Bůh nebo jako Ježíš. Vždyť o Bohu Bible mnohokrát vyznává, že od něj je pravé nasycení našich životů, že on tiší naší životní žízeň. A také když myslíme jen na běžné jídlo a pití, pokud tímto dovedeme posloužit druhých, dáváme z toho, co jsme sami dostali, co je součástí Božího stvoření. - Ale pojďme už k druhé dvojici: byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě. Tady se mluví o situacích, kdy život člověka už není bezprostředně ohrožen, a přece: jak je to hrozné, když jsme vystaveni cizotě světa, když nás nic nechrání. Když nemáme žádné bezpečné místo k spočinutí, jak se to může stát těm, kdo cestují, nebo poutníkům, bezdomovcům. Anebo když někdo dokonce zůstane nahý. Vidíme ho, jak se celý krčí do sebe, vystavený pohledům druhých a nepřízni počasí. Pokud se s někým takovým potkáme a dovedeme pomoci, pomůžeme mu tak obnovit pocit, že je člověkem, a nejen štvaným zvířetem. Prožitek bezpečí a odpočinutí je velmi důležitý. Ve faktické a materiální podobě tak můžeme dát to, co pak ti lidé mohou poznat na rovině duchovní: že Pán Bůh je nám útočištěm, že nás má ve své pečující dlani, že nás chrání. – A ještě ta poslední dvojice dobrých skutků: byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou. Tady by se chtělo pokračovat a říct, že tohle už vůbec nejsou základní životní potřeby. Že takový návštěvník přece nemocného nevyléčí a vězně z vězení nevysvobodí. A přece se tady právě naopak ukazuje, jak jsou tyto záležitosti pro člověka podstatné. Při těchto posledních dvou dobrých skutcích se neoddalujeme od základních životních potřeb, naopak, když je dovedeme konat, nasazujeme sami sebe intenzivněji a osobněji. Když chceme navštívit nějakého nemocného, nebo když můžeme navštívit některého vězně, víme, že budeme muset vydat něco z nás, že se budeme muset tomu druhému otevřít, že se musíme snažit pochopit jeho situaci, naladit na strunu jeho nouze, a pak pro něj hledat potěšení, které je životné. Že se tady nejvíce odhalí, jestli jenom tak „kecáme“ prázdná a laciná slova útěchy, nebo zda se sdílíme o útěchu, která je útěchou i pro nás. Tady nakonec se nejplněji ukazuje, co je hlavním smyslem všech tří dvojic dobrých skutků: že se my lidé potřebujeme navzájem, že „není dobré člověku býti samotnému (Gn 2,18)“, že máme být sobě navzájem bližními, že si máme pomáhat. Že i naše vlastní milosrdenství má mít leckdy povahu „adventní“, to znamená, že někdo třeba touží po našem „příchodu“, že za ním zajdeme a potěšíme ho.

A poslední odstavec, poslední otázka. Už snad víme, oč v tomto oddíle fakticky jde: máme pomáhat druhým lidem, potřebným. Ale proč je to tu napsáno tak divně jakoby zašifrovaně, že to všechno děláme pro Ježíše? Neboť jsem hladověl, a dali jste MI jíst, žíznil jsem, a dali jste MI pít… atd. Protože tady nejde jen o spolulidství, nejde jen o lidské zdůvodnění, proč jednat milosrdně. Zdá se mi, že pouhá lidská motivace je slabá. To se nám pak často stává, že pomáháme nějaké dobré myšlence, třeba na něco chvályhodného přispíváme, ale konkrétní potřebné, ty jednotlivé lidi nevidíme, nepotkáme se s nimi. A když jindy zase potkáme právě ty jednotlivce, třeba toho, kdo má hlad, nebo bezdomovce, třeba nás jejich bída viděna nablízko znechucuje, a oddalujeme se od nich, a hledáme si omluvy, proč nepomůžeme. A když máme navštívit někoho těžce nemocného, zase nám dojde, jak taková situace může být nepříjemná, jak těžko se v ní hledají slova, a na tu návštěvu nejdeme. A tady by nás mohlo motivovat to, co říká Ježíš. Protože on totéž zažil. Když trpěl a byl na tom nejhůře, lidé kolem něj to nechtěli vidět a „zakrývali si tvář“. Najednou neměl nikoho, kdo by byl při něm, „kdekdo se ho zřekl“. Najednou „byl opovržený a lidé si ho nevážili“. Tak se tenkrát na Ježíši trpícím tříbila víra těch, kdo byli kolem něj. Mnozí si mohli oprávněně říct a taky si říkali: tohle přece nemůže být Boží syn, Mesiáš, když musí trpět. Spíše se zdá, že i Bůh ho tím utrpením trestá. A vyžadovalo to zrak víry, který by pod tím utrpením viděl Ježíšovu slávu, hodnotu pro Boha. – Podobně pak dělá Ježíš i z naší pomoci potřebným otázku víry. Máme přirozený sklon vidět v ubohých lidech zároveň lidi méněcenné, opovrhovat jimi, vážit si jich méně než lidí, kteří jsou spořádaní. A přece oni mají hodnotu v Božích očích. Mají svou důstojnost - jako lidé, jako obraz Boží, hodnotu stejnou jako ten Syn člověka, Ježíš. Právě na těch, kdo jsou nejbídnější, Bohu nejvíce záleží, a my v tom můžeme trochu pomoci.

Pane Ježíši Kriste, tvé slovo je pro nás jako zpovědní zrcadlo, a my musíme přiznat, že jsme to nesvedli: sytit hladové, napojit žíznivé, ujmout se lidí bez domova, oblékat nahé, navštívit nemocné a ty, kdo jsou ve vězení. Vyznáváme to teď každý sám jako hřích v míře, v které jsme to jako svůj hřích rozpoznali. – Vyznávám
Věříme ve tvé milosrdenství, Pane Ježíši, že tvou vůlí pro nás není trest, ale naše náprava. Věříme, že také na nás hledíš jako na potřebné, kteří potřebují tvé odpuštění a zmocnění. – Věřím
A protože v tuto chvíli svou nápravu začínáme od úmyslu svého srdce, chceme o svých bližních milosrdně smýšlet, a odpouštíme těm, kdo se provinili vůči nám. – Odpouštím

Všemohoucí Bůh, který odpouští všem kajícím hříšníkům, vás obdaruj
svou milostí, odpusť vám všechny vaše hříchy a zbav je moci nad vámi,
upevni, utvrď a posilni vás ve všem dobrém a zachovej vás k věčnému životu.
Amen.

Pane, kdy jsme tě viděli?

Mt 25,37-40 Ti spravedliví Synu člověka odpovědí: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?‘ Král odpoví a řekne jim: ‚Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.‘

Ž 143,1; Př 14,31-35; 1J 4,8-12

Přátelé v Kristu,
už před léty mě zaujal jeden z příběhů o Janu Palečkovi, který byl šaškem krále Jiřího z Poděbrad. Jednou Paleček přiběhne na hrad celý vyděšený: „Za hradbami města se válí tělo Páně.“ Ta zpráva se hned donesla ke kněžím, kteří si mysleli, že Paleček viděl u cesty nějakou pohozenou hostii. Vždyť chléb používaný při večeři Páně je „tělo Kristovo“. Rychle vypravili procesí s nosítky, aby hostii donesli do chrámu. Takovému tělu Páně přísluší nejvyšší pocta, a ne aby leželo zneuctěné někde v prachu. Procesí však na místě, které jim popsal Paleček, najde jen nemocného špinavého žebráka. Tedy opravdu Krista, ale po způsobu, jak o něm mluví naše dnešní podobenství. Zde Ježíš říká: Cokoliv jste učinili jednomu z mých nepatrných bratří, mně jste učinili. – A my můžeme přemýšlet, jak se nám to v dějinách zvrtlo, když za bohoslužbu se považuje něco vznešeného, kdy se naše srdce pozvedají vzhůru, něco duchovního, kdy se jakoby uvolňujeme z běžných tělesných a světských starostí. Zatímco naše dnešní verše nás vracejí tvrdě na zem: Krista máme vidět v lidech kolem sebe, dokonce v těch, kdo jsou nejubožejší, nepatrní, malí, nevýznamní a nízcí podle lidského hodnocení.

Zápletka dnešního textu však spočívá dále v tom, že ani ti, kdo jsou podobenstvím ocenění a vyhlášení jako spravedliví, ti, kdo nuzným pomáhali, tak Krista neviděli. A to je rozhodně i naše situace. Žijeme, snažíme se žít dobře ve světě, Krista však nevidíme. Jakoby ho nebylo. Prosím vás, to je důležitá poznámka, a zvlášť důležitá pro konec adventního období. Vždyť kolem nás probíhá zase ono velké třeštění, kde to vypadá, že je Ježíš ve světě jakoby samozřejmě znám. Přede dveřmi jsou svátky jeho narození. Budeme si připomínat, a i mnozí necírkevní lidé si budou připomínat, že se Ježíš narodil do světa. A potom, jako by tu samozřejmě byl, jako by samozřejmě patřil do lidského uvažování, do církevní tradice, jako by se prostě přetvořil do našich zvyků, betlémů a koled. Jako bychom o Vánocích mohli říct: aha, tak na toto jsme čekali. – Celý význam adventního období je však v tom, že ono nemá jenom jedno vyústění, ale dvě. Jedním vyústěním jsou Vánoce, ano Ježíš se narodil do světa, kde žil jako člověk. Druhým vyústěním je však to, že na jeho příchod, na ten velký Advent ještě čekáme. Ježíš přijde jako Syn člověka. Přijde tak, jak si to my ještě neumíme představit. A je to vlastně zajímavé a překvapivé, že na jeho příchod ještě čekáme. Nový zákon na mnoha místech poví, že Ježíš Kristus je nám i dnes blízko, je blízko lidskému srdci. Je ztělesněním Boží lásky k nám, která přece stále trvá, a Kristova láska se má se projevit i v naší lásce k bližnímu. My ho přesto nejsme schopni vidět. A na jeho příchod čekáme jako na nějakou vnější událost. On se zjeví v moci, ale vlastně ukáže jen to, co my máme v srdci už dnes. Teď nám cosi brání, abychom vnímali skrze lidi, kteří jsou kolem nás. Proto ta udivená otázka, kterou se ptají i ti spravedliví v našem podobenství: „Pane, kdy jsme tě viděli?“ A proto i my čekáme na jeho Advent, abychom to aspoň jednou plně pochopili.

Nabídnu vám teď jednu pomůcku, abychom dovedli aspoň částečně nahlédnout do onoho tajemství Kristovy přítomnosti. Víte, že v křesťanství mluvíme o Boží Trojici, o Otci, Synu a Duchu svatém. Bůh Otec, to je Bůh nad námi. Bůh, který všechno přesahuje, který je počátkem i koncem všeho, který je hloubkou bytí i nanejvýš vyvýšený. To si i většina lidí dovede představit, co znamená „Bůh nad námi“. - Druhá osoba Trojice co do obtížnosti pochopení je, možná nečekaně, Duch svatý. Duch je, můžeme říct, Bůh v nás. Bůh v našem nitru, když se modlíme, když máme radost ze života, z krásy světa. Když milujeme, když máme sílu odpouštět, když máme inspiraci – když něco tvoříme, když jsme moudří, atd. Tomu rozumíme a spolu s námi by tomu přitakala i většina lidí. Tušíme, co znamená „Bůh v nás“. - Ale teď ta božská osoba, která je k pochopení nejtěžší. Ježíš. A znám to i z mnoha pastoračních rozhovorů, že je pro nás těžké vnímat Ježíše jako osobu Bohu rovnou. A když máme obtíže toto pochopit, souvisí to právě se zvěstí dnešního evangelia. Protože Ježíš, to je Bůh v našem bližním. - Snad jsme schopni uznat, že nás něco přesahuje, Bůh Otec. Snad jsme schopni poznat svou vlastní hodnotu, v Duchu svatém. Ale uznat, že nějaký ubohý člověk má před Bohem stejnou hodnotu jako my, to je pro nás velmi obtížné. Řekl jsem, je to jen pomůcka k přemýšlení, tato trojitost: Bůh nad námi, Bůh v nás, Bůh v našem bližním. A je to ostatně totéž, o čem mluví největší přikázání. Když řekne: Miluj Boha svého, a miluj bližního svého jako sebe sama. Že milujeme Boha, to řekneme snadno. I každý sám sebe si většinou zamiluje a svou hodnotu nahlédne. Ale milovat ve stejné míře své bližní, s tím máme stále problém.

A teď se ještě nakonec podívejme, jaký výklad dal Ježíš tomuto podobenství skrze své vlastní skutky. On sám se snažil lidem kolem sebe pomáhat a sloužit. Sytil hladové, potkával se s nemocnými. On se mnohým prokázal jako obětavý bližní. A obětoval se pro ně do té míry, že právě takto lidé nejčastěji poznávali jeho božský charakter: když zažili jeho pomoc, službu. Mnohý uzdravený se nemohl udržet a hlásal, že poznal jeho mesiášskou moc. – Pak se však v jeho příběhu cosi zlomilo, a Ježíš sám se stal potřebným. Byl opuštěný, zraněný, žíznící. Lidé kolem něj se mu v jeho utrpení dokonce vysmívali: „Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže.“ Tady se zase projevila ona zatracená lidská povaha: každý ať si pomůže sám. Tvé starosti mě zajímají jen tehdy, kdy já to uznám za vhodné. – My bychom snad nebyli tak bezohlední. My bychom ho přece nezapřeli, my bychom se ho dovedli zastat, být s ním. My bychom se mu snažili pomoci. Nevím však, zda bychom to dovedli. Snadno se to slibuje, když víme, že stejná situace už nenastane. Jistě dnes nemůžeme pomoci přímo Ježíši. Ostatně, ani to nepotřebuje. Bůh sám ho zachránil. A Ježíš dnes naší pozornost vede jiným směrem: pomůžeme mu tím, že budeme pomáhat jeho bratřím, jak je on sám nazývá, totiž těm, kdo jsou pro lidské oči nepatrní, kdo jsou nuzní, strádající.

Pane Ježíši Kriste,
ty nám dáváš poučení, aby naše oči viděly, co jinak nevidí,
abychom viděli obraz Boží,
v tobě, v sobě samých, i ve svých bližních.
Chceme podle toho poznání i jednat, to slibujeme.