Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Když byli Josef s Marií v Betlémě

L 2,6-7 Když byli Josef s Marií v Betlémě, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.
Ž 131

Přátelé v Kristu,
sotva by si kdo pomyslel, že se něco významného může stát v malém městečku Betlémě. I my se přece často domníváme, že významné společenské události se odehrávají jenom ve velkých městech, a v palácích, kdysi i dnes. – Ale pro znalce Bible je tahle věc nastavena jinak. Vzpomenou si na starozákonní příběh (1S 16,1-13), jak je do Betléma poslán prorok Samuel, aby zde pomazal budoucího krále Izraele. Už Samuel si mohl říct: proč mě Bůh posílá do Betléma, do tak nevýznamného města? Odtud že by pocházel král? Ale Samuel poslušně jde, a v Betlémě dostane ještě jednu lekci. Je poslán do rodiny Jišaje. Ten mu představí svých sedm synů, a Samuel čeká na pokyn od Hospodina, kterého z nich si Bůh vyvolil. Ale žádný z těch, kdo stojí před ním, to není. Jiného syna už nemáš, Jišaji? „Mám ještě jednoho, David se jmenuje, ale ten je ještě velmi mladý, a teď zrovna pase stádo.“ Samuel přesto dá pro něj poslat. Když Davida přivedou, Samuel hned pozná, že toho má pomazat, a dostane k tomu od Hospodina poučení: „Nejde o to, jak se dívá člověk. Člověk se dívá očima, Hospodin však hledí srdcem.“

Hledět srdcem, a nejen očima. Toto bychom se měli od Boha učit, toho by nám bylo zapotřebí. A platí to právě i pro sledování zpráv. Kdy je nám vnucováno, které zprávy jsou ty údajně nejdůležitější a která místa a lidé jsou nejvýznamnější. Ale my, když se díváme srdcem, můžeme vidět věci, které jsou důležitější, aspoň pro nás důležitější. Například bychom měli vidět, jak jsou na tom lidé v našem okolí, naší bližní, měli bychom vnímat jejich radosti i starosti, jejich štěstí i jejich nouzi. Snažit se jim porozumět, usilovat o praktickou lásku. Srdcem můžeme vidět, které věci jsou skutečně nejdůležitější v životě, a které jsou jenom pěna dní.

Dívat se očima a dívat se srdcem – o tom je také zápletka dnešního vánočního textu z evangelia. Nejprve se však dovídáme, jak je nastavená situace, čas a místo děje. Josef s Marií jsou v Betlémě, a ne ve svém bydlišti Nazaretu, jak by se vzhledem k Mariinu pokročilému těhotenství spíše slušelo. Takhle to vyžaduje po svých poddaných římský císař. Vyhlásil termíny sčítání lidu, a vyhlásil i požadavek, aby se šel každý zapsat do místa, odkud pochází jeho rod. A vládcové berou málokdy ohledy na obyčejné lidi. – Tato povinnost se však ještě navíc dostane do souběhu s biologickými hodinami, podle kterých probíhá Mariino těhotenství. Právě když byli v Betlémě, tak to na Marii přišlo: naplnily se dny a přišla její hodina. Maria má rodit v nepohodlí, daleko od domova.

A teď se podívejme, jaký tuto situaci vidí lidé, jak se k ní postaví. A jaký je na druhé straně možná pohled Boží. – Nejprve tedy, jaký je běžný pohled lidský. Bývá to často jen pohled vnější, povrchní. Když se běžný člověk sám ocitne v situaci jako Marie s Josefem, nejprve ho určitě napadne, že je to mizérie. Němci tomu říkají „pech“. Česky to nazýváme jako „smůla“ nebo „nešťastný souběh okolností.“ Věřící člověk si možná pomyslí: „proč to Bůh takto dopustil?“ V případě Marie s Josefem v Betlémě si ovšem můžeme všimnout, že větší podíl na bídě této situace mají lidé kolem nich. Josef s Marií nenajdou místo pod střechou. Asi bloudí Betlémem a hledají spočinutí. Ale nenajdou. Všechno je obsazeno. Řekli bychom, že Maria jako těhotná by měla mít dokonce přednostní právo na pohostinství, nebo že by se aspoň nějaké místo najít mělo. Ale ne. Marie s Josefem zažívají, jak vůči sobě my lidé dovedeme být někdy chladní, lhostejní. Dostali přednost ti, kdo lépe zaplatili? Kdo si nocleh dříve objednali? Kdo vypadali vznešeněji? Nevíme. Marii a Josefa však betlémští neviděli jako bližní v nouzi. Neviděli to, co vidět měli. Takový je často pohled očima: vidíme, co se děje, vidíme, kde bychom mohli pomoci, ale k tomu si řekneme: „tohle se nás netýká“. Nebo: „Já pomoci neumím. Na to nemám.“
A teď konečně ten druhý pohled. Jak to vidí Bůh? Jaký je postoj Boží, který s této události dělá Vánoce? Který tu situaci lidské lhostejnosti převrátí ve svátky lidskosti, kdy si srdce mohou být nablízku? – Co hřejivého tu vidíme nejprve, je postoj Marie. Kolem ní je chlad, ale její srdce je horké. Vidíme ji, jak vzdoruje lidské nepřízni: I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí. Zní to velmi něžně a hřejivě. Jsou to slova o mateřské něze a péči. O dítě je postaráno dobře. Kdybychom neznali ten kontext, ani by nám nedošlo, jak nepříznivé jsou okolnosti. Většina matek by se zachovala stejně, o tom nepochybuji. Maria se stará. – A tady chci říct, jak tomu rozumím: to Bůh se stará – skrze Marii. Bůh je v její péči, v její něžnosti. Maria je zde podobenstvím Boží lásky a péče. – Jak to vím? Protože už Starý zákon víckrát popisuje Boží péči mateřským názvoslovím. Bůh se o nás stará jako matka o své děti. Například když chce Hospodin potěšit Izraelce skrze proroka Izajáše, říká jim, jak o ně bude pečovat (Iz 66,12n): „Budete sát nošeni v náručí, hýčkáni na kolenou. Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit.“ Uprostřed různých nepříznivých okolností Bůh se stará o své děti, o nás.

Čemu nás dnes učí Boží pohled? Bůh byl s Marií a Josefem v Betlémě, třebaže lidsky jejich situace vypadala jako mizérie. Bůh byl v něze a lásce Marie, to on se díval na svého Syna Ježíše skrze oči Marie. A ona porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí. Maria vnímá tu situaci srdcem. Slouží svému malému synovi. Je to pohled lásky, blízkosti, angažovanosti. A když říkám, že to dělá srdcem, není to jen o emocích. V Bibli je totiž srdce zároveň sídlem vůle a rozhodování. Bůh je zde s Marií a projevuje se to v její něze i v její praktičnosti, v tom, jak si dovede poradit uprostřed nepříznivých okolností. – A ještě: kde v příběhu Boží pohled chyběl? No přce u těch, kdo nechtěli či nemohli pomoci. Neviděli Josefa a Marii jako své bližní. Možná i nás zamrazí, když se v betlémských poznáme. Kéž Bůh i mezi námi převrací lidskou lhostejnost ve svátky lidskosti, kdy si srdce mohou být nablízku. Kdy v druhém člověku vidíme bližního. Až potom také Ježíše v jeslích můžeme vidět pohledem Božím. Jako Božího Mesiáše a svého bratra.

Pane Bože, prosíme, uzdrav naše oči,
abychom viděli, co vidět máme.

Položené do jeslí

L 2,8-12 A v betlémské krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“

Přátelé v Kristu,
četli jsme dnes o tom, co se stalo „v městečku Betlémě“. Dlouho očekávaná událost. Když se budou později mudrci z východu, ti, přivedení hvězdou, ptát u krále Heroda, kde mají hledat nově narozeného Mesiáše, řeknou Herodovi jeho zákoníci, rádcové (Mt 2,5): „Mesiáš se má narodit v judském Betlémě.“ Takže vidíme, že s Betlémem byla u některých znalých spojena velká očekávání. Betlém měl pro toho, kdo znal starozákonní zaslíbení, velký symbolický význam. Na druhé straně, ve skutečnosti to bylo jen malé provinční městečko. Ti, kdo Mesiáše čekali, se tam nikam masově nestěhovali. Zaslíbení to byla velká, ale za přestěhování jim to nestálo. Také oni Herodovi rádcové, ti vědoucí, raději pobývali v Jeruzalémě. Bližší jim byl reálný mocný král Herodes a jeho přízeň, než očekávaný Mesiáš. Asi se jim nedivíme. I my přece raději pobýváme tam, kde máme své jisté, kde nás berou, chápou, přijímají. Žijeme ve společnosti, kde máme své určité postavení, sociální jistoty. Potřebujeme brát ohled na dnešní centra moci. I my potřebujeme držet palec na tepu událostí, jak nám je představuje televize a noviny. Toto považujeme pro svůj život za nezbytné. A tak máme na začátku evangelia velký Jeruzalém a vedle něj, 8 kilometrů vzdálený, malý Betlém. Jeruzalém ovšem svým praktickým významem Betlém naprosto zastiňoval. – A jestli se už Betlém zdál jako bezvýznamná periférie, pak pastviny za Betlémem tím spíše. My lidé v takovém případě rádi řekneme, že je to „Bohem zapomenutá krajina“. A nejen krajina – jako zapomenutí, všemi zapomenuti, Bohem i lidmi zapomenuti, si mohli připadat pastýři, kteří v té krajině byli pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Pastýři při únavné noční práci, v době, kdy všichni takzvaně „slušní“ lidé už spí. Osamoceni pastýři, vydání napospas nejistotě noci, ohrožováni šelmami. Ostatní lidé, takzvaně spořádaní lidé, jimi navíc pohrdali. - Cítíme se trochu podobně jako oni? Že jsme mimo hlavní proud lidského dění? Jsme ohroženi nějakou temnotou? Ohrožováni nějakými šelmami?

Uvedli jsme si tady jakési odstupňování významů: Jeruzalém – Betlém – pastviny za Betlémem. V době, kdy se stal náš dnešní příběh, byl Jeruzalém místem mnohem slavnějším než jakési betlémské pastviny. S hlavním městem bylo spojováno mnoho praktických, všedních očekávání. Jako si je my dnes spojujeme s našimi vládci a dnešními centry moci. Ale Bůh své reflektory směřuje, jak chce. A v tuhle chvíli budou právě ty pastviny osvíceny mnohem silněji, než královský palác: Náhle při pastýřích stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. A ještě mnoho dalšího světla tady je: pastýři dostanou také světlo do srdce: Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán. A pastýři dostanou také světlo na cestu, na kterou mají vyrazit. Jejich cesta dostává smysl z Božího poslání. Osvětlí se jim cíl, kam mají jít: „Stalo se to v městě Betlémě. Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“

A pastýři se do Betléma vydají. Oni, z okraje společnosti, se první dostanou do centra dění. Jdou se poklonit malému Ježíši. - I když, dovolte mi malou odbočku, podle staré tradice nejsou prvními, kdo se pokloní u jeslí. Však to znáte, jak se ta scéna běžně maluje. U jeslí ve stáji jsou osel a vůl. Jak se ti tam dostali, když v evangeliu o nich není ani zmínka? Je to taková hříčka s biblickými verši. Podle proroka Izajáše (1,3) si totiž Hospodin stěžuje, že se k němu jeho lid nezná, a říká: Každý „vůl zná svého hospodáře a osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý.“ – Každé domácí zvíře je vděčné svému hospodáři, zná jej a ví, že je v jeho péči. Boží lid však jakoby Boha a jeho péči neznal. Izajáš řekne: Lidé Boží, měli byste si vzít příklad z těch volů a oslů, kteří žerou seno z jeslí. A vědí, že to seno jim dal jejich hospodář. Už staří křesťané si však spojili onen ojedinělý výraz „jesle“ z proroka Izajáše se zprávou o Spasiteli v jeslích. Vykládali, že i jakýsi betlémský vůl a osel rozpoznali Pána v malém Ježíši.

Konec odbočky. Z dnešního evangelia se nedovídáme, zda u betlémských jeslí skutečně byli osel a vůl. Vidíme jen, že tam směřují pastýři. Ale ani to není náhoda, že pastýři. Taky pastýři a stáj přece patří k tobě. Odtud, ze stáje, zřejmě pastýři se svými stády nejdříve vyšli, pak je pásli na otevřených pastvinách. A teď jsou andělem přivedeni zpátky, k počátku, ke svému počátku. Vracejí se tam, odkud vyšli. Ale to, co běžně znají, co tam ze svých věcí zanechali, to je teď proměněno. Něco tady přibylo. Někdo tady přibyl. Nacházejí zde svého Spasitele, Krista. Připomínají si, že Bůh koná velké věci pro jejich dobro. A nacházejí tuto připomínku v samém centru svého života, pastýřského života. Nacházejí ji v jeslích. Tam, kde běžně je zdroj sycení jejich stád. Těch stád, která pak sytí i je. Pán Bůh se o ně stará. To si teď připomínají na místě jim tak důvěrně známém.

A to už je také to, co bych chtěl z dnešního textu předat nám. Slyšeli jsme andělskou zvěst: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán.“. A také my se brzy vrátíme tam, odkud jsme vyšli. Většinou asi do svých domovů. Do míst, která už dobře známe, která jsou spojena s naším všedním životem. Kde jsme si mysleli, že nás už nic nepřekvapí. Teď však ta svá místa můžeme vidět jinak, obohaceně. Když víme, že je s námi náš Spasitel. Dostáváme šanci, abychom ho nacházeli v místech obyčejných, jako ho pastýři našli v obyčejné stáji. Ta naše stará známá místa teď můžeme rozpoznat jako Bohem požehnaná a prosvětlená. Jestliže pastýři našli Mesiáše ve stáji, opravdu platí, že my můžeme Boha nalézat ve všech věcech. – A pak budeme asi sedět u svátečního stolu, u tohoto zdroje našeho sycení. Kéž bychom byli aspoň jako oslové a volové, kteří znají svého hospodáře, jenž je sytí. Kéž bychom byli jako ti pastýři, kteří našli jesle, zdroj svého živobytí, přeznačeny, s Ježíšem jako pečetí Božího milosrdenství. Když užasli a sklonili se v pokoře. Když pochopili, že zde o Vánocích je sytí Pán Bůh, duchovně a opravdově. Že naplňuje naše životy.

Pane, dej, až zakusíme tu moudrost,
zachycenou v jedné staré modlitbě,
ať se dovedeme vrátit sami k sobě,
a nalezneme tam Krista,
v komůrce svého srdce.