Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho

Mt 8,5-13 Když Ježíš přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“ Řekl mu: „Já přijdu a uzdravím ho.“ Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ‚jdi‘, tak jde; jinému ‚pojď sem‘, tak přijde; a svému otroku ‚udělej to‘, tak to udělá.“ Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho následovali: „Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho. Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském; ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.“ Potom řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.“ A v tu hodinu se sluha uzdravil.
Ž 107,1-3; Iz 42,1-8; Ř 1,16-17

Přátelé v Kristu,
Ježíš přichází do města Kafarnaum. A tady k němu přistoupil jeden setník. Tedy, rozumějme: jeden voják, příslušník římského vojska, jeden z okupantů, a pro mnohé zbožné židy jednoduše nepřítel. To by mohla být nálepka a taky hned rychlý důvod, proč s ním Ježíš vůbec nemá mluvit. Když ho později bude vyslýchat Pilát, další představitel okupační moci, Ježíš s ním neztratí ani slovo, i když se tím vystaví velkému nebezpečí, že to Piláta rozzlobí. Ale zde při tomto setkání se setníkem jde o něco jiného. Ježíš v něm vidí především prosícího člověka. Je to sice setník, vysoko postavený voják, asi i mohutný postavou, možná mu i řinčí zbraně, které nosí sebou, ale v tuto chvíli je to především velmi citlivý člověk. Přistupuje k Ježíši, k Izraelci, kterého má okupovat, oslovuje ho „Pane“ a prosí jej o uzdravení. On, který by mohl snadno rozkázat a projevit svou moc, se teď před Ježíšem ponižuje a je prosebníkem. A navíc, považme, on tady prosí kvůli svému sluhovi! „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“

A Ježíš tu prosbu pochopí. Mezi těmi dvěma muži to zarezonuje. Protože se chvěje srdce toho jednoho, setníka, pohne se i srdce Ježíšovo. Protože je v tuto chvíli ten setník veden láskou ke svému sluhovi, vede to také Ježíše k tomu, aby tohoto setníka poslechl. Jejich srdce nyní „spěší spolu“ – znáte tu píseň: „srdce k srdci spěšte spolu“ (EZ 480,1), a to si pak mohou lidé rozumět a vyjít vstříc i přes velkou vzájemnou odlišnost. Ježíš je teď ochoten přijít do setníkova domu a kvůli němu pomoci jeho sluhovi: „Já přijdu a uzdravím ho.“ Ale tady je najednou ten setník přece jen v jakýchsi rozpacích. Měl odvahu k Ježíši přijít a prosit. Nedbal na to, že se nehodí, aby on, voják, někoho prosil, on je přece někdo, on má svou vojenskou hodnost - být setníkem znamenalo, že je pod ním celá setnina, 100 mužů vojáků, a to už by opravdu většině lidí stouplo do hlavy. Ale tomuhle setníkovi naštěstí do hlavy přišlo něco jiného. Pokora a vědomí vlastní nehodnosti.

On řekne: Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu. A ta pokora má, zdá se, dvojí úroveň. První úroveň vyplývá z toho, že tu on, pohanský voják, prosí o pomoc Ježíše, zbožného Izraelce. Copak na to má právo? Asi si uvědomoval, jak je nehodný z pohledu židovské víry, jak je v očích všech místních lidí jen pohanským psem. - Setkávám se s podobnými rozpaky často u lidí, kteří by se třeba i chtěli pomodlit nebo přijít do kostela, ale připadají si toho nehodni, při pohledu na nás, kteří jako bychom to uměli lépe, pomodlit se, kteří jako bychom tu do kostela spíše patřili. Jako bychom si my tu svoji hodnost a hodnotu vysloužili tím, že na bohoslužby docházíme už třeba dlouho a jsme zvyklí poslouchat slova o Bohu. Jak těm, kdo si připadají takto nehodni, říct, že my od nich zase tak odlišní nejsme, a že my s nimi stále máme společnou tu druhou a hlubší úroveň nehodnosti, na kterou tu teď onen setník myslí? Protože on pochopil, že Ježíš přichází v Boží moci. A vůči Bohu jsme přece nehodni my všichni.

A teď je ovšem překvapivé, jak divně si onen setník působení Boží moci představuje. On poví Ježíši: řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ‚jdi‘, tak jde; jinému ‚pojď sem‘, tak přijde; a svému otroku ‚udělej to‘, tak to udělá.“ Je to vlastně takové malé vojenské podobenství. Ježíšovo slovo prý působí jako vojenský rozkaz. Ježíš může rozkázat duchu nemoci, aby opustil jeho sluhu, stejně jako každý výše postavený ve vojsku může rozkázat svým podřízeným, aby udělali to či ono. Možná by nám to vojenské podobenství mohlo připadat jako zvláštní, Ježíš je tady považován za nadřízeného různých duchovních sil. Démoni jsou jeho otroky, a Duch svatý je jeho služebníkem. Ve světě je snad celá armáda různých Božích duchovních vojáků. Je to zvláštní představa, ale Ježíš ji, zdá se, přijímá, a jak jsme četli na konci příběhu, také se podle ní zachová.

Z toho, co ten setník říká a jak to Ježíš přijímá, vyplývá jedna věc, pro mne velmi důležitá. Pokud mohl tento setník přistoupit k Ježíši se svou vírou na vojenský způsob, pak věřím, že i my můžeme k Ježíši přijít se svou vlastní vírou, s vírou, která je možná někdy i zvláštní, někdy bychom ji asi popsali jinými způsoby, než jsou ty biblické nebo církevní. Ale to nevadí. Jsme lidé různých oborů, jsou nám vlastní různé způsoby uvažování. A vždy jsem jako farář ocenil, když lidé dovedou vyjádřit svou víru svým vlastním způsobem, třeba i slovy neučenými a nenaučenými, tak jak jim „zobák narostl“. Proto bych chtěl ten moment zdůraznit i v dnešním textu. Ten setník si Ježíše představuje jako přikazujícího vojáka. Omezený vojácký obzor toho setníka mu asi nedovoluje, aby chápal působení Boží moci nějak abstraktněji, duchovněji. Ježíš se však nad tím neuráží.

A to je ovšem slabé slovo, že se nad tím neuráží! Co více! Ježíš takovou víru klade za vzor. A my si uvědomme, v jaké situaci Ježíš svá závěrečná slova říká. Kolem něj je v tuto chvíli mnoho jeho souvěrců. Následují ho na každém kroku. Chtějí slyšet každé jeho slovo, jsou zvědaví na jeho činy. A jsou to Izraelci, příslušníci vyvoleného Božího lidu. Oni jsou těmi, v jejichž životě je duchovní rozměr obsažen téměř samozřejmě. Oni všichni se snaží žít víru svých otců, někdo možná zdařileji, někdo méně zdařile. Ale oni každopádně mohou říct, že Boha znají, že znají Hospodina. A že vědí, jak o něm správně mluvit. Ne jako tento pohanský setník. A těmto svým pravověrným posluchačům teď Ježíš o tom setníkovi poví: „Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho.“ – Ježíš tady lidi kolem sebe nepoměřuje podle správnosti víry, jak bychom možná očekávali, ale podle velikosti víry. A co je to tedy velikost víry? Co se o tom můžeme dovědět z dnešního příběhu? Je to tu popsáno velmi živě. Dvě věci jsou ve víře toho setníka veliké, a z těch se poučme i my. Zaprvé: velká je na tom setníkovi jeho pokora. On se dovede podřídit Ježíši. On, poměrně vysoce postavený voják, se tady pokořil před tímto potulným kazatelem. A zadruhé: velká je na tom setníkovi jeho láska: on tady oroduje za svého podřízeného. Všechny ty napohled divné věci dělá, a divná slova říká z lásky ke svému sluhovi. Podle těchto dvou věcí se tedy měří velikost víry: podle pokory a podle lásky.

Pane Ježíši Kriste, vyznáváme, že my bychom byli nejspíše těmi, kdo na někoho, kdo má velkou víru, zírají. Vyznáváme svou vlastní malověrnost. – Vyznávám.
Prosíme, pomoz naší nedověře. Věříme, že i nám může tvá moc pomoci a uzdravit nás. – Věřím.
Chceme tvořit společenství, i s těmi, o kterých doposud nevíme, zda a jak věří. Abychom k sobě měli blíže, odpouštíme teď těm, kdo se proti nám provinili. - Odpouštím