Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

147. Tak jsem se ve 146 trochu spletl. Mnohé parodie sice vznikají, ale premiér sám v takových hlášeních pokračuje: "Astrologický svět nám říká, že novoluní v raku s sebou přináší rozpor v politické oblasti..." Nepodezírám ho, že by si dělal legraci sám ze sebe. Prostě jen testuje, na jaký jazyk lidé slyší.

146. Babiš se radil s astrologem. A protože je to lidem pro srandu a protože je on sám lidem pro srandu, očekávám, že budou českým prostorem létat spousty parodických předpovědí.

145. Líbí se mi život rorýsů. Celý život prožijí na nebi. Na zemi se jen rozplodí a pak zase šup nahoru.

144. Dav boří sochy velikánů. Neobstojí žádný. - A tak stavíme své modly a zase je boříme. Když znovu a znovu s překvapením zjišťujeme, že "nikdo není spravedlivý, není ani jeden." (Ř 3,10).

143. Modlit se neumíme. Protože předpovídali další velmi suchý rok, modlili jsme se za pořádný déšť. A máme tady povodně.

142. "Vězeňkyně s ďáblem v těle křivě obvinila dozorkyni." Titulek v Moravskoslezském deníku šestého šestý 2020.

141. Mezi místopisnými názvy v Česku je sedmkrát Peklo, Nebe jedinkrát. - Za značkou omezující rychlost je v jedné té obci vtipná doplňková tabule: "I v Pekle si hrají děti." Připomnělo mi to starou píseň od Katapultu: "A co děti? Mají si kde hrát?" - A Martu Kubišovou: "Mamá, skončí panenky v ráji? A s kým si tam hrají?" ...

140. Jogín, který prý 80 let nejedl, se jmenoval Prahlad.

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila

Mt 9,20-22 A hle, žena trpící už dvanáct let krvácením přišla zezadu a dotkla se Ježíšova šatu. Říkala si totiž: "Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!" Ježíš se obrátil a spatřiv ji, řekl: "Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila." A od té hodiny byla ta žena zdráva.
Ž 123,2-4; Nu 15,37-41; Ř 2,1-8

Přátelé v Kristu,
moderní čtení tohoto příběhu je velmi silné. Za Ježíšem přišla jakási žena trpící krvotokem, nemocná už 12 let. Kdo z nás si vůbec dovede představit tak dlouho trvající trápení? Ale ano, někteří takoví nemocní jsou i mezi námi. A ta žena z dnešního příběhu měla už 12 let nepřetržitě krvácení zevnitř těla, z rodidel. Jde tedy o nemoc zvlášť ošklivou. A také odpudivou, přiznejme si to. A odpornou byla tím spíše pro Židy, kteří viděli vůbec všechny věci související s krví jako podezřelé a nečisté. Ale Ježíš se tu naštěstí zachová úžasně. On se dovede nad všechny předsudky a odpudivost povznést, pro něho je důležitá ta žena, a Ježíš má velkou citlivost pro její nouzi. On se nad ní slituje, chce a dovede pomoci tam, kde nikdo z lidí pomoci nedovedl. - A ještě další věci vedle uzdravení nemoci dovede Ježíš svým výborným přístupem vyřešit. Zdá se, že ta žena měla víru jakousi magickou. Říkala si, že stačí k Ježíši přistoupit i zezadu, a že stačí, když se dotkne třásně jeho šatu. Že i takto bude mít kontakt s dobrou silou, která z Ježíše vychází. Dokonce by pro ni bylo lépe, kdyby si ji Ježíš ani nevšiml, říkala si, kdyby na ni a tím ani na její problém svou pozorností neupozorňoval. Ta žena nechce být ve středu lidské pozornosti, má obavu, založenou na dlouholetých špatných zkušenostech. Ale Ježíš dovede i to její magické pojetí víry a i ten strach z lidí vyléčit. On dovede napravit pověrečné spoléhání na svaté předměty a na sílu, která působí i neosobně, on dovede všechno toto obrátit ve víru, která je osobní, která se sdílí tváří v tvář, o které se svědčí od člověka k člověku. A tak se Ježíš k té ženě obrací, svým pohledem a svým oslovením ji vylupuje ze zástupu, a mluví k ní. Ona osobně je pro něj teď důležitá. Ji uzdravuje, ji teď adresně dává kus své Boží moci. "Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila." - Jak moderně tohle vysvětlení vypadá. Ta žena měla být i pro Ježíše nečistá. Pokud on chtěl být učitelem židů a pokud navíc viděl do nitra člověka a poznal, co je ta žena zač, měl by teď i vědět, že podle židovského zákona ho dotek krvácející ženy znečisťuje. Ale Ježíš jakoby se dovedl povznést nad znění Zákona. Milosrdenství u něj vítězí nad přísností Starého zákona. Ta konkrétní živá žena je pro něj důležitější než mrtvá litera Písma. A Ježíš tu pak stojí jako člověk veskrze moderní. Můžeme si ho i vnitřním zrakem představit: Ježíš, s jasnou tváří a pohledem pozorným pro každou lidskou nouzi. A ten obraz může být ještě prokreslenější: víme totiž, jak byl Ježíš oblečen. Měl židovský šat s třásněmi na lemu. Tak je to totiž v evangeliu doslova – že se ta žena dotkla třásní jeho šatu. A ty třásně, to je docela pěkná ozdoba – anebo ne? 
 
Anebo ne. Ať se nám to líbí nebo nelíbí, pro Ježíše jsou přikázání Zákona velmi důležitá. Dá se to zjistit z pečlivějšího čtení. Vždyť si připomeňme, že tyto kapitoly evangelia popisují Ježíšovu cestu z hory, na které přednesl své dlouhé horské kázání. A v tom horském kázání přece řekl také, že z židovského zákona nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka, že to dřív pominou nebe a země (Mt 5,18). A ty třásně, které Ježíš nosil, to nebyla jen ozdoba, to byl starý židovský náboženský zvyk. My už ze starozákonního čtení víme, o jaké třásně šlo. Těch třásní kolem lemu šatu bylo tolik, kolik bylo v židovském zákoně jednotlivých přikázání. A zdůvodnění tohoto zvyku pak jde přímo proti modernímu chápání dnešního příběhu: „Ať máš ty třásně stále před očima. Aby sis při pohledu na ně připomínal všechna Hospodinova přikázání a plnil je. Aby ses neřídil vlastním srdcem a vlastníma očima.“ (Nu 15,38) A tak musíme tu svou moderní představu poopravit. To, co si Ježíše získalo, nebyla tvář té ženy. To, co jej oslovilo, nebyla ani její konkrétní a veliká nouze. Nic z tohoto viditelného a hmatatelného nemělo v jeho srdci přednost před věrností Božím přikázáním, která měl mít stále v srdci.

A to nás taky upozorňuje na jednu naši slepou cestičku. My dnes vymýšlíme mnoho pomoci potřebným. Kolik jen je dnes různých charitativních projektů. A všechny se potřebují dostat do naší pozornosti. Lidé vymýšlejí různá lidská řešení pro různé situace lidské nouze. Biblické přikázání: „miluj bližního svého,“ je dnes rozpracováváno do mnoha světských podob. A taky nám křesťanům pak připadá, že toto je to nejvyšší, oč může člověk usilovat: láska mezi lidmi, pomoc druhému, solidarita. Přesto musíme vědět: když Izraelec pohlížel na někoho potřebného, svého bližního, ještě blíže než nouze toho potřebného měly být jeho zraku třásně na vlastním oděvu. A ty třásně mu říkaly: „Pamatuj nejprve na Hospodina a na jeho přikázání.“ Drž se Božích přikázání, a podle nich promýšlej úkoly, které ve světě máš. Nehledej jen řešení lidská. A nemysli si, že Boží přikázání už neplatí, nebo v této situaci neplatí, když se na tebe zrovna tlačí nouze druhých lidí, když toto hýbá tvým srdcem a ty si myslíš, že si s ní musíš poradit. Pamatuj, že přikázání o lásce k bližnímu není nejvyšší. Ano, je obsaženo v přikázání lásky, v tom nejvyšším přikázání, o kterém Ježíš řekl, že je shrnutím a měřítkem všech dalších přikázání. V tomto dvojpřikázání lásky však tvoří přece jen jeho druhou polovinu. Nejdříve je tam přece napsáno: „Miluj Boha svého.“ Přikázání lásky k Bohu má přednost před přikázáním lásky k bližnímu. Zní to divně, a dokonce by se to lidskému rozumu mohlo zdát nesprávné. Copak můžeme dát přednost neurčitému a neviditelnému Bohu před konkrétní nouzí bližního?

Přesto je to v Bibli tak, a i my dnes musíme vědět, že Ježíš myslí na Boha především. Myšlenka na Boha a jeho přikázání je mu bližší než myšlenka na onu ženu. A jaký smysl má toto zdůraznění pro výklad našeho dnešního textu? Ještě než se odvážíme opravdově milovat svého bližního, říká nám přikázání lásky k Bohu, co je naší motivací k lásce mezilidské. Že kvůli lásce k Bohu máme milovat svého bližního. Protože Bůh miluje lidi, máme je i my milovat. Bez takové víry je všechno naše snažení jen stínem toho, k čemu jsme byli stvořeni. Miluj bližního svého, protože Bůh nejprve miloval tebe. On tebe nejprve miluje, uzdravuje, očišťuje. A kdo poznal Boží lásku, nemůže pak nemilovat svého bližního.

Vyznáváme, Bože, že si ve světě chceme poradit sami, snad po lidsku co nejlépe. Ale vyznáváme to v tuto chvíli jako svou nedostatečnost, svůj hřích.
Věříme, Bože, ve tvou lásku k nám, a ke všem lidem.
Posíleni tvou láskou chceme i my opravdově milovat své bližní. V tuto chvíli odpouštíme těm, kdo se proti nám provinili.

Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene Boží milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí.