Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky

Mt 9,10-13 Když potom Matouš seděl u stolu v domě, hle, mnoho celníků a jiných hříšníků stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky. Farizeové to uviděli a řekli jeho učedníkům: „Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“ On to uslyšel a řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘ Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“
Ž 23,5-6; Oz 14,2-8; 1Tim 1,12-16

Přátelé v Kristu,
celníku Matoušovi se převrátil život. Ježíš šel kolem jeho celnice a povolal jej k následování. A Matouš tam na celnici všechno zanechal a šel za Ježíšem. To byl ve zkratce příběh jeho osobního obrácení. A Matouš, teď už evangelista Matouš, vzpomíná, co bylo dále. Byl s Ježíšem v nějakém domě a seděl s ním u stolu. Bylo to radostné společenství, společenství pravé radosti, protože společenství odpuštění a nového života. Matouš si vzpomíná, že tam tehdy stolovalo také mnoho jiných celníků a hříšníků. Seděli kolem stolu s Ježíšem a jeho učedníky. Matoušovi se v tu chvíli jeho osobní příběh propojil s životy druhých, kterým se stalo něco podobného jako jemu. Protože takto to bývá. Kdo uvěří v Ježíšovu lásku, je vyveden ze svého dosavadního životního způsobu, a přiveden do společenství s Ježíšem, ale i mnoha dalšími. Přiveden do církve. A dnes tady čteme působivě, co to vlastně církev je. Že je to společenství radosti, společenství omilostněných hříšníků.

Vůči takové definici se ovšem hned a pravidelně zvedají dvě námitky. Jednu si povězme sami o sobě, pochybnost zevnitř. Jsme my společenstvím radosti? Je na nás vidět ona zásadní, hluboká radost? Převrátilo evangelium naše životy? Od obav a strachu k radosti a naději? Vím o mnohých z nás, že ano. A takhle to musí začínat, v našem srdci, v našem vlastním životním příběhu. Ale pak ať se to ale projeví také v církvi. Že se jednotlivé plaménky radosti spojí ve společný plamen. Takhle v malém to začalo i s Matoušem, že jsme četli o něm jednotlivě, jak ho Ježíšovo povolání přivedlo k zásadnímu životnímu obratu, k osvobození, ke smyslu. A teď se jako sám zapálený připojuje k jiným, kterým srdce planou. A oni jsou teď spolu, a mohou se navzájem posilovat. Každý z nich vidí, že to nebyla jen náhoda, že to není jen ojedinělost a výjimka, co se jemu přihodilo, že to není jenom něco, co si sami vymysleli, ale že jsou částkami velkého proudu božího dění zde ve světě, proudu radosti, protože tu sílu, která převrátila jejich životy, zažili každý sám jednotlivě, znatelně zažili, a teď i navzájem zjišťují, že druhým se to stalo podobně, že ta síla má v životech všech obrácených křesťanů velmi podobné rysy. Je to zkušenost lásky, je to zkušenost milosti. Ano, a je to pak také soud, když teď už pod ochranou Boží milosti teprve pořádně poznávají, jak hloupě a prázdně a špatně to doposud žili. Ale už jsou z toho bohudík venku. A z toho vzniká ten pocit radosti. – Ale přece jen se s tím pojí ještě druhá námitka proti církvi. Ta námitka je nejčastěji vznášena zvenku, od těch, kdo jsou vně církve. Vždyť se podívejte, co jsou v církvi za lidi. Vždyť jsou to samí hříšníci. A stále ještě také zůstávají hříšníky. A mají pravdu. My nemůžeme o sobě říci, že jsme hříšníky jen minulými, teď že už jsme svatí, ve smyslu: dokonalí, čistí jako andělé. Naší přetrvávající hříšnost nám budou předhazovat lidé, kteří na naše společenství pohlížejí zvenku, ale asi se nad svou hříšností podivíme a možná i trápíme i my sami. Jak to, že třeba i po letech chození do kostela vidíme, jak jsou naše životy stále špatné, a možná si svou špatnost uvědomujeme dokonce více než lidé nevěřící? Milí přátelé, ta námitka je jistě vážná, ale nestarejme se nad ní příliš. Protože když se budeme soustředit především na své hříchy, a naše myšlenky se budou točit hlavně kolem nich, stanou se ony naší modlou, našim bůžkem, tím, co se dostane v našem srdci na první místo. Pokud bychom se chtěli od hříchu sami uzdravit, stavíme do středu své vlastní já, a kultem se nám stává sebezdokonalování.

Uznávám, že farizeové, kteří se dívali na skupinku kolem Ježíše, opravdu měli mnoho své pravdy. Řeknou: „On jí s hříšníky.“ On si sedne za jeden stůl těmi, jejichž životy jsou nečisté. A co na to Ježíš? Zareaguje překvapivě. Vzpomeňme si, že jindy v jiné situaci Ježíš na podobnou výtku řekne: „kdo jsi sám bez hříchu, první hoď kamenem.“ A farizeové se tam rozejdou, protože i oni samozřejmě o sobě tuší, že zůstávají hříšníky. Zde dnes však Ježíš volí jinou taktiku. „Vám, farizeové, teď vlastně nemám co říct. Vy jste možná spravedliví, a já nejsem ten, kdo by přišel chválit spravedlivé.“ Ježíš je nazývá spravedlivými, on je nechává být v jejich sebevědomí. Možná to tak, je, možná to tak mnoho lidí má, že jsou se sebou spokojeni. Možná je v každé době mnoho lidí, kteří nevědí o svém hříchu. Nebo nechtějí vědět, ale to teď není důležité. Ježíš je teď cestou pro ty, kdo vědí o své nemoci, které jejich hřích zatěžuje a znevolňuje. Řekne: Hříšníky jsem přišel pozvat dále, aby nezůstávali ve svém hříchu vězet, pozvat k naději. Kdo zjistí, že jeho život potřebuje lékaře, tak já jsem ten Lékař. – Je opravdu zvláštní, že Ježíš se tady farizeům nevysmívá. Tak jednoduše by mohl říct: „co se povyšujete nad mé spolustolovníky. Připomeňte si raději své vlastní hříchy.“ Ale on je teď nechá v jejich postoji, on připustí, že oni jsou těmi zdravými, kteří lékaře nepotřebují. A chce po nich jediné. Aby se ve své spravedlnosti nepovyšovali. Aby jejich srdce nebylo tvrdé. Buďte milosrdní. Ježíš respektuje je, jejich vlastní, osobní úsilí o spravedlnost, a chce po nich jen to, aby také oni respektovali ty druhé. – A tak mě dnešní Ježíšovo slovo, kterým Ježíš rozsoudil farizeje a hříšníky, přímo nutí, abych dnešní kázání zakončil provokativně. Řeknu, že je možná i naše církev dnes docela v pořádku. My nad ní často kroutíme hlavou a říkáme si, jak je ubohá. Ale možná to jinak být nemůže. Jsme hříšníci, to ano, stálí hříšníci. Ale copak to jde jinak? Copak by bylo řešením se nad tím pohoršovat, a usilovat o osobní svatost, a pak se třeba povyšovat nad druhé? Z dnešního příběhu se zdá, že takové farizejství, totiž pohoršování nad hříchy a povyšování nad hříšníky, je horší, než když hříšníci mají prostě radost. Správný, obrácený hříšník se totiž od jiných hříšníků liší jen ve dvou věcech, znějí podobně. Zaprvé ví, že se sám neuzdraví, sám sebe. Potřebuje lékaře. Pravého lékaře lidských srdcí. A zadruhé ví, že se neuzdraví sám. Uzdravováno má být celé společenství, a uzdravováno má být tím, že pobýváme s Ježíšem. Radost a milost je zde jediným lékem.

Pane Ježíši,
jen ve tvé blízkosti si můžeme dovolit ten přepych,
že nás naše hříchy netrápí.
Přijímáme vděčně tvé odpuštění,

odpouštíme našim viníkům,
odpouštíme sami sobě. Amen