Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Což pramen z téhož zřídla vydává vodu sladkou i hořkou?

Jk 3,10-12 Jazykem chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Z týchž úst vychází žehnání i proklínání. Tak tomu být nemá, bratří moji. Což pramen z téhož zřídla vydává vodu sladkou i hořkou? Což může, bratří, fíkovník nést olivy nebo réva fíky? Právě tak nemůže slaný pramen dávat sladkou vodu.
L 6,27-31; Gn 1,26-28.31a

Přátelé v Kristu,
apoštol Jakub pravděpodobně zažíval ve svém církevním společenství, že lidé o sobě navzájem nemluvili pěkně. Scházeli se k bohoslužbám, při nich chválili Pána Boha, ale potom o lidech kolem sebe mluvili ošklivě, odsuzovali ty druhé, až proklínali. A Jakub se tomu hodně diví. Ze dvou důvodů. Ten první je: jestliže chválíme Boha, jak můžeme proklínat člověka, který byl stvořen k jeho podobě? A druhý důvod: jak může jeden i druhý způsob řeči vycházet ze stejných úst- žehnání i proklínání? Vždyť i naše ústa přece jsou součástí dobrého Božího stvoření. A každá součást Božího stvoření v něm dostala svůj dobrý účel, který má naplňovat. Některý pramen dává vodu sladkou, některý hořkou. Fíkovník nese fíky, vinná réva plodí hrozny. Účelem, proč byla stvořena naše ústa, je to, aby chválila Boží stvoření. A proto se Jakub podivuje: jak můžou naše ústa zároveň mluvit nepěkně o lidech? Vždyť lidé jsou přece součástí dobrého Božího stvoření. A na začátku Bible je napsáno, že Bůh viděl, že všechno stvořil dobře. A všemu také požehnal. My lidé jsme byli stvořeni k Božímu obrazu. A svůj jazyk používáme dobře tehdy, když žehnáme. Když v tomto napodobujeme Boží jednání. Když všem a všemu přejeme dobro.

Takové ponaučení nám tedy dnes Jakub dává: mluvte o lidech pěkně, vždyť byli stvořeni k Boží podobě. Jakub zde vidí člověka velmi optimisticky. Řekne, že lidé jsou dobří – vždyť tak byli Bohem stvořeni. Ale když to čteme, zároveň se v nás všechno bouří: lidé že jsou dobří? Vždyť kolem sebe vidíme něco naprosto jiného. Lidskou slabost, lidské špatnosti, lhostejnost i zlé činy. A o hrozném lidském hříchu čteme ostatně hned na druhé stránce Bible. Ano, první stránka Bible mluví o velebnosti Božího stvoření, hned na druhé je však lidská záludnost a neposlušnost. Možná byl Boží plán opravdu dobrý, nám lidem se ho však daří kazit k nepoznání. – Co by na tenhle argument řekl Jakub? Asi toto: a co ty víš, kde a jak a proč jsou lidé hříšní? Ty snad máš vyvýšenou pozici, abys dovedl pojmenovávat, co je dobré a co zlé? Ty si svým jazykem dovolíš předjímat Boží soud? Opravdu si myslíš, že to dovedeš dobře rozpoznat a odlišit? Jsi snad sám svatý? Odsuzuješ, co ti připadá zlé. Ale co když je tvé odsuzování samo hříšnější než to, co odsuzuješ? Ježíš říká: „Nesuďte, a nebudete souzeni. Jakým mírou měříte, takovou bude naměřeno vám.“

Neodsuzujte, neodepisujte nikoho. Nezatracujte, neproklínejte. Tak dnes mluví Jakub. A místo toho žehnejte. Člověče, ty sám jsi byl stvořen dobře a k dobrému. Bůh ti žehná, a proto i ty žehnej ostatním. Všichni přece znáte to požehnání, které je na konci bohoslužeb – a jistě jste si všimli, že tady žehnáme všem. Nejen těm, kdo jsou dobří. Nejen těm z nás, kteří si to nějak zasloužili, ale žehnáme všem. A pak to můžete dělat i vy sami dalším lidem kolem sebe, protože to není výsada jen faráře. Když žehnáme, děláme to proto, že sám Bůh lidem žehná, to znamená, že má pro všechny lidi naději. – Tvá ústa byla stvořena, aby žehnala, aby přála dobré, aby zvěstovala evangelium, dobrou zprávu, aby povzbuzovala, aby měla naději. Jestliže odsuzuješ, je toto tvůj vlastní hřích. Je to důsledek toho, co je popisováno na druhé stránce Bible. Důsledek neposlušného jedení za stromu poznání dobrého a zlého. Proto si teď hloupě připadáš, že ty víš, co je dobré a co zlé. Proto se teď hříšně tlačíš do pozice Boží, chceš být jako Bůh, když odsuzuješ a myslíš si, že ty víš, koho a co odsoudit, že tak předjímáš Boží soud. Ale Bůh lidem žehná…

Žehnejte. Jen tak používáte svůj jazyk správně. A že to Nový zákon skutečně myslí takto všeobsáhle – že máme žehnat všem lidem, že pro všechny máme mít naději - to potvrzuje také evangelium. Vždyť kdy máme největší těžkosti myslet na druhé lidi v dobrém? Pochopitelně tehdy, když jsou to naší nepřátelé, když nám ubližují. A přesto i tady Ježíš řekne: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. – Ale zároveň je to vlastně pochopitelné, co po nás Ježíš a Jakub chtějí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají. Vždyť co to znamená, že někomu žehnáme? Tím mu přejeme, ať ho provází Boží moc, ať se mu daří v dobrém. Tím v něm to dobré chceme posílit, odevzdat ho dobré Boží vůli. Jestli v něm požehnání převládne, třeba se změní i jeho úmysly a jeho chování. Možná bude usilovat o dorozumění a smíření a přestane být naším nepřítelem. – Zatímco když své nepřátele odsuzujeme, když je proklínáme? Tím je vlastně odevzdáváme moci toho zlého. Tím v nich posilujeme jejich spjatost se zlem. Posilujeme v nich jejich nepřátelství. Svým proklínáním a odsuzováním druhých rozšiřujeme oblast vlády zla ve světě.

Žehnejte všem, a nikoho neproklínejte, říká tady dnes Jakub. Vím, že se tomu budeme učit velmi obtížně. To, že jsme zvyklí druhé lidi třeba ne rovnou proklínat, ale aspoň soudit a odsuzovat, to je v nás hluboce zakořeněno. Teologie řekne, že je to náš „dědičný hřích“. Je to už v našem způsobu myšlení, v našem vidění světa. Předává se to z generace na generaci. Nedovedeme na všechny lidi myslet v dobrém. – Jak se tedy učit tomu, co tady říká Jakub? Čtyři odkazy mě napadly: nejdříve to, že třeba v charismatických sborech jsou lidé učeni, aby žehnali. Znám několik lidí, od kterých to slyšíte stále dokola: „Buď požehnaný. Bůh ti žehnej.“ Možná to zní až divně a cize, někdo by si dokonce řekl, že ti lidé jsou padlí na hlavu. Ale na druhou stranu se v blízkosti takových lidí cítíte bezpečně, a víte, že vám neublíží, když vám zvěstují Boží dobro. – Zadruhé jsem se v myšlenkách vrátil proti běhu času do 13. století, a napadl mě svatý František z Assisi. Taky byl mnohými považován za blázna. Nejvíce za to, jak pozitivně viděl svět kolem sebe. Zpíval o tom, že každý a všechno má své místo v dobrém Božím plánu. – Zatřetí mě napadl znovu Ježíš: také podle něj je řádem světa Boží milost pro všechny. Připomeňme si, jak Ježíš vyučoval o Boží milosti. Podobně jako Jakub řekl, že je už v řádu stvoření. Řekl například (Mt 5,45), že Bůh „dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ Řádem světa je Boží milost. To neznamená, že by svět jako takový byl dobrý. Ježíš ví, že jsou tady i zlí a nespravedliví lidé. Ne, že svět je dobrý, ale Bůh má pro všechny naději. – A začtvrté a úplně na závěr: apoštol Pavel nám radí zcela prakticky (Ef 4,29): Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost.

Pomodleme se nyní v duchu za někoho, kdo potřebuje vědět o Boží milosti.