Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

133. Četl jsem se studenty sedmou kapitolu Písně písní. "To je fakt z Bible? Tak to je dobrý." (Zajímalo by mě, kolik z čtenářů tohoto blogu teď začne listovat v Bibli.)

132. Současná evangelická kázání jsou určitým způsobem dokonalá - ve zdůvodňování, proč náš život ještě není proměněný. Často jsou taková kázání i krásná - jako filigránské argumentační stavby.

131. Takové uvedení koncertu jsem ještě nezažil: "Protože je v Bibli napsáno: ´Na počátku bylo slovo´, řeknu i já před hudbou několik slov."

130. "Vymodlil si faul." - Mistrovství světa v hokeji.

129. Strhl nás proud, všichni to cítíme. Modlitba je vyhozením kotvy. Zachytí se?

128. I Evropský soud pro lidská práva zamítl premiérovu stížnost, že je veden ve svazcích StB. Jestli se nám odvolá ještě jako Hus ke Kristu, pak je v pohodě navěky.

127. Když se v písni Bůh je záštita má zpívá konec verše "záštita ma-a", zní jako popěvek čínských maoistů.

126. Check-in byl v pátek odpoledne, vypadnout jsme museli v neděli ráno. Prý třídenní pobyt...

125. Vězni jsou převáženi fialovým autobusem. Neboť fialová je barva pokání. Středověk neskončil...

124. Kapr je náš beránek

123. A jeho jméno je Rouhání. Iránský muslimský prezident.

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

To teď byla moje zpověď

S jedním mým přítelem jsme si u nás doma ve dvou sedli na celý večer. A mluvili docela volně, já jsem se zajímal o jeho povolání a zkušenosti, on mě zase prostě bral jako faráře – v jeho chápání jako toho, kdo umí naslouchat. A mluvili jsme taky o jeho manželství a o jeho manželce. Už dlouho jsem totiž projevoval upřímnou starost, že to doma nemají nijak ideální, že se navzájem spíše míjejí. A teď večer, když jsme jako chlapi spolu už déle seděli, začal mi nakonec vyprávět i o svém sexuálním životě, a takto se mi snažil zdůvodnit, proč se s ženou odcizili. Když mi to líčil, úplně jsem cítil, jak vše říká se vzrušením, že se může otevřít, snad i s úlevou, že může nahlas říci, co pravděpodobně ještě nikomu neřekl. Jeho žena je chladná, on by potřeboval více doteků a vzrušení a tělesné blízkosti. Tato touha ho proto často žene do náruče jiných žen. Když domluvil, tak se na mne podíval a pro sebe vše pojmenoval: Tak, to teď byla moje zpověď. – A já jsem chvíli mlčel, potom poděkoval za důvěru, a následně jsem se mu citlivě snažil vysvětlit, že jsou i věci intimnější než sexuální život. Že jsou věci, které o sobě skrýváme a tajíme ještě důkladněji.

Vánoce 2009

Štědrovečerní bohoslužby jsou už v 16 hodin – proto, aby se ten večer účastníci dostali slušně zpátky do domovů. Je to však čas trochu nezvyklý, a loni mě trochu zmátl.

Doma jsme štědrovečerní přípravy zvládli časově slušně, a tak chtěla má žena ještě před bohoslužbami zajít popřát pěkný svátek i svým rodičům, kteří žijí nedaleko od fary, asi 600 metrů. Tím mi taky dala soukromí k přípravě na podvečerní bohoslužby. Ale já jsem chtěl té chvíle volného času využít taky k tomu, že už předem zanesu pár věcí do auta, kterým jsme pak hned po bohoslužbách vyráželi za bezdomovci do azylového domu.

Jestli to nevíte, do naší garáže je nejkratší cesta přes Třanovského sál. Tam jsem potkal sestru kurátorku. Bylo asi 15:35. Ten časový údaj je důležitý, protože od této chvíle začal běžet čas jaksi rychleji. Čekalo mě drsných 25 minut. Už z přítomnosti sestry Haškové mi došlo, že bohoslužby nezačínají za 85 minut, jak jsem se domníval podvědomě, ale za pouhých minut pětadvacet. Nesené věci jsem do auta jen hodil, a běžel se domů převléct. Před dveřmi bytu jsem však zjistil, že dveře jsou zabouchnuté a klíče nemám. Znáte ten pocit, když řešíte jeden nějaký těžký problém, a k tomu vám přibude ještě další?

A co já teď? Ještě stihnu běžet naproti své ženě, která klíče má. Běžím za ní, oněch 600 metrů, indiánský běh nás učili ve škole. U toho domu jsem však po delším vyzvánění zjistil, že ona odešla přát ještě jedné známé. Mám ji hledat po Moravské Ostravě? Nutné je řešení radikálnější.

Běžím zpátky ke dveřím farního bytu, dalších 600 metrů, to už byl skoro sprint. U přechodu pro chodce jsem už potkal první účastníky bohoslužeb. Pokud si o mně mysleli, že tady po ulici pobíhám jako blázen, docela je chápu. Ještě párkrát jsem s dveřmi u bytu silně zacloumal, i když jsem věděl, že takový hluk v domě se k svatvečeru nehodí. Dveře nepovolily, budu se muset nějak dostat před jejich skleněnou výplň. Běžím dolů o dvě patra níž ke sklepu, pod schody, kde najdu zahradní kopačku, a s tou se vracím. Před naším bytem paní K., sousedka: „Přeji vám pokojné vánoce, pane faráři.“ „Já vám taky, paní. K.“ Mám ji vysvětlovat, co ji čeká? Na to není čas. Vezmu kopačku a vyrážím skleněnou výplň ve dveřích. Na asi úžaslou sousedku se ani neohlédnu, přelézám hromadu střepů a jdu se převléct do obleku a bílé košile. Pak peláším do Třanovského sálu, zpomalím až přede dveřmi, a dovnitř důstojně vcházím asi dvě minuty před čtvrtou. - To, že v sále chybí taky varhaník – jak se dovím později, i on si myslel, že bohoslužby jsou v pět – už považuji za problém nicotný, jen oznámím, že budeme zpívat bez harmonia, naštěstí jsem vybral známé vánoční koledy, a tak to zní dobře. – Samozřejmě ještě během první písně jsem vydýchával ten shon a aspoň rukou si ulizoval propocené vlasy. Ale z těch bohoslužeb jsem měl radost, a jak mi lidé říkali, ona nervozita na mě poznat nebyla. Jen se divili, proč jsem si těsně před bohoslužbami myl vlasy.

Proč si vlastně myslíme, že podmínkou dobrých Vánoc musí být pokoj a pořádek? Vždyť ostatně ani při těch prvních v Betlémě to tak nebylo.

Když mi zemřel táta,

měla máma v sobě mnoho otázek. A taky se ptala mne, kde asi teď táta je. Jestli je vzkříšení hned po smrti, nebo teď táta spí, a vzkříšení bude jednou. Asi si při tom myslela, že moje teologické vzdělání bude konečně jednou užitečné pro rodinu. A já jsem ji pověděl, že podle Bible to není jednoznačné, že i Ježíš někdy mluví o Božím soudu v okamžiku smrti člověka, a někdy o soudném dni společném pro všechny lidi. Mámu má odpověď zjevně neuspokojila. - A potom postupně za ní chodily její přítelkyně, vždyť máma zná nejméně polovinu lidí z Orlové. A mezi nimi taky její přítelkyně adventistka, a ta ji dala svou jasnou odpověď, a potom zase známá od jehovistů, a taky ta znala odpověď. Možná jsem v těch chvílích byl v očích své mámy syn nezdárný.

Kecy

Když se J. znovu vdávala, její malé dcery se na svatbu moc těšily. Šly za družičky, užívaly si svatební hostiny a tak dále. – Několik dní po svatbě mi J. říkala, že mladší A. (7 let) si dokonce o tom dni udělala zápis do svého deníčku. O svatebních bohoslužbách si tam zapsala: „Nejprve hrála hudba, pak byly kecy. Potom se zpívalo a pak byly zase kecy…“ Zasmál jsem se tomu, ale zároveň jsem si říkal, že se na to A. někdy zeptám. – A tak jsem se na ní jednou v ústraní jakoby hněval: „Tak jsem se dověděl, že sis zapsala, že jsem v kostele povídal kecy.“ A. zjevně nepochopila, o čem mluvím. Tak jsem ji řekl přímo, co mi prozradila její maminka. A ona na to: „Ale já jsem tim myslela prostě, že jsi něco povídal.“ A dokonce si pamatovala několik věcí z kázání.

Jako žebravý mnich

V horkém létě někdy běhám po celé faře jen tak v kraťasech a sandálech. Udělal jsem to tak taky jednu neděli, kdy jsem připravoval odpolední koncert s duchovní promluvou, a odskočil jsem si takto nalehko oblečen do kanceláře. Přípravy jsem dodělal a chtěl jsem se jít domů obléci, koncert měl brzy začít. Jenže babička s naší S. mezitím odešly na procházku, neuvědomily si, že jsem odešel bez klíčů, a mně neměl doma kdo otevřít. Tak co teď? V kraťasech a sandálech opravdu k lidem v kostele mluvit nemůžu. A tak jsem si pomohl tím jediným, co jsem měl k oblečení v kanceláři – talárem. Talár na holém těle, dole chlupaté nohy a sandály – asi jsem musel vypadat jako žebravý mnich.

Až jednou zapomenu na pohřeb...

Myslíš, že každé povolání je spojeno s nějakou obavou, že toto a toto nesmím splést, jinak bude velká ostuda. Možná se o tom leckomu i zdá, a on se pak budí zpocený ze špatného snu, kde se mu zdálo, že na něco zapomněl, něco pokazil. Možná je pro leckterého faráře takovou noční můrou, kdyby měl zapomenout na nějaký pohřeb. Pozůstalí přijdou, atmosféra je velmi citlivá – a farář se nedostaví. – Ale jen málokterý farář si takový pot zažije při bdělém vědomí, jako se to stalo už dvakrát nebo třikrát mně. Představte si tu situaci: přicházím odněkud domů, a kolem kostela plno lidí v černém a pohřební auto. Ve mně hrkne, když je zdálky spatřím: čekají snad na mně? Měl jsem domluvený nějaký pohřeb, na který jsem zapomněl? To by byl trapas, a už se domýšlím, jak by se na mě asi dívali, kdybych mezi nimi měl po chodníku projít, se zpožděním. – Naštěstí prozatím vždy se brzy ukázalo, že pohřeb vedl farář sousední církve, s kterou kostel spoluužíváme.

Opilý pohřeb

Stalo se v B., v malé vesnici, kde je kostel jen katolický, malý, který si ta hrstka místních evangelíků propůjčovala jen k pohřbům. A ten den byla opravdu zima, snad minus dvacet. Kostel promrzlý, malá kapela promrzlá, všude hromady sněhu, v kterých je odklizena cestička jen v nejmenší nutné šíři. Před mrazem se nedalo kam schovat. Tedy ne jinam než do hospody, odkud taky většina účastníků přišla jen několik minut před obřadem. Pozůstalí, to byla prostá rodina, dva synové, mimocírkevní, kterým zemřela maminka. Už když jsem autem přijel, měli všichni červené tváře a táhla z nich slivovice. Před obřadem kdosi upadl a bouchl se hlavou do rakve, když k ní nesl květiny. I vsedě v lavicích během obřadu se lidé kývali. A zase, co s tím může dělat farář? Kázání jsem notně zkrátil, spíše řekl pár vět prostými slovy. Ještě že nosiči rakve byli profesionálové a drželi se mnou fazónu. Když jsme pak šli za autem s rakví skrz vesnici k hřbitovu, ani jsem se neohlížel, co se děje za mnou. Ale myslím, že všem to provětrání docela prospělo. (Jistě by se dala tato historka natahovat přemýšlením, kde pozůstalí po pohřbu skončili - a jak skončili.)

Usměvavý v krematoriu

Pohřbíval jsem matku jednoho muže, který jinak žil ve Spojených státech. On sám byl nevěřící, ale bylo vidět, že má k církvi vztah aspoň slušný. Začal v kanceláři mluvit něco o tom, že jakousi víru v posmrtný život má, ale takovou nejasnou. Nedostali jsme se však od organizačních věcí k delšímu rozhovoru. Taky mi přinesl pěkná osobní slova, která jsem měl při obřadu přečíst. – Jenže když jsem přijel do krematoria, zjistil jsem, že jsem ten papír zapomněl doma na stole. Co teď? Pozůstalí už čekali před budovou, a já vevnitř bezradný. Ale řekl jsem si: syn je Američan, bude to zřejmě taky praktický a přímý muž, a tak jsem vyšel k němu, a řekl mu, co se stalo. Bez váhání začal jednat, potvrdili jsme si, že na faru je to jen pár kilometrů a že se to dá stihnout, a už jsme šli k jeho autu. Všechno klaplo na minutu. V autě jsme si celou dobu povídali o naději ve vzkříšení. Byl to krásný přátelský rozhovor, na který jsme takto získali čas. Jakoby to takto naplánoval Bůh! Ke krematoriu jsme se vrátili bez nervozity, talár jsem si oblékal ještě potěšen tím rozhovorem, dokonce i do obřadní místnosti jsem vstoupil celý usměvavý. Až po chvíli jsem si uvědomil, kde jsem, a rychle jsem změnil tvář na důstojnou.

Nejhorší zážitek z pohřbu?

Asi tento, a snad už jako nejhorší zůstane. Bylo to totiž asi pět minut, které se natahovaly jako věčnost. Šlo o obřad ve vítkovické obřadní síni, odkud pak funebrácké auto mělo rakev odvézt jen asi 100 metrů k hrobu. Pohřebáci vynesli rakev z obřadní síně do auta, a teď měli jet. Jenže nemohli najít klíče, aby nastartovali. My jsem s pozůstalými stáli seřazení za autem. Oni nejprve prohledávali své kapsy, pak se začali nejprve šeptem, pak stále hlasitěji dohadovat, kde klíče asi nechali. Nadávali si a obviňovali se navzájem. Dělal jsem to jediné, co jsem mohl. Klidně jsem stál za autem, aby nervozita nepronikla mezi pozůstalé. A tak jsme pár minut všichni pozorovali tu směšně-trapnou scénu. Až pak se jeden z nich vrátil z kanceláře, kde klíče našel na stole. A mohli jsme pokračovat.

Neprobuďte nám ho

Křest nemluvněte. Docela běžně se stává, že dítě během bohoslužeb křičí. A tohle křičelo dost. Bylo vidět, jak je celá rodina neklidná, jak si ho mezi sebou předávají a snaží utišit. Přestal křičet až těsně před obřadem křtu a všem se ulevilo. Když s dítětem ke mně předstupovali, babička na mně šeptá: Neprobuďte nám ho! Myslela si pak snad, že jsem to udělal schválně, když jsem ho musel polít křestní vodou po čele, a on se znovu rozvřískal?

Šibenice

Dcera měla už od dětství ráda hru Šibenice: napíšete první a poslední písmeno slova, které si myslíte, a mezi tím tolik volných teček, kolik je v tom slově písmen mezi prvním a posledním. Ten druhý musí hádat, a za každé písmeno, které řekne a ve slově není, se mu postupně kreslí šibenice s oběšencem. Když „je oběšen“ dříve než slovo uhádl, prohrává. – Aby byly naše šance s dcerou vyrovnané, psala mi ona vždy jen úvodní písmenko slova, a já jsem musel uhádnout ostatní písmena přesně, i s háčkem, i s délkou samohlásky. – Jednou napsala J a za ním 4 tečky. A já hádám, dlouze a do prázdna. Uhádl jsem ještě E na druhém místě. Ale pak jsem neuhodl žádné písmeno, a „visel jsem“. Řešením bylo JEŽÍŠ.

Písmeno Ň

Jednou jsem vedl církevní rodinnou dovolenou v Bělči. Bylo nás tam asi 8 rodin s dětmi. Měl jsem pro ně také jednoduchou slovní hru, nad kterou mohli přemýšlet celý týden pobytu: ke každému písmenu abecedy napsat věc, která se v táboře vyskytuje. - Poslední den jsme pak všichni hru vyhodnocovali. I děti měly věci k většině písmen. K některým písmenům pak měli řešení jen někteří – například k „Y“ cihly Ytong. K písmenu „Ň“ se však nikdo nehlásil. Jen jeden asi desetiletý chlapec. Čekali jsme, co řekne. Bylo vidět, že je trochu v rozpacích. Ale zároveń byl určitě rád, že jako jediný dostane bod za toto písmeno. Řekl „ňadra“. A my jsme na něho zírali, a on byl hned červený studem. Pak jsme se začali smát.