Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

133. Četl jsem se studenty sedmou kapitolu Písně písní. "To je fakt z Bible? Tak to je dobrý." (Zajímalo by mě, kolik z čtenářů tohoto blogu teď začne listovat v Bibli.)

132. Současná evangelická kázání jsou určitým způsobem dokonalá - ve zdůvodňování, proč náš život ještě není proměněný. Často jsou taková kázání i krásná - jako filigránské argumentační stavby.

131. Takové uvedení koncertu jsem ještě nezažil: "Protože je v Bibli napsáno: ´Na počátku bylo slovo´, řeknu i já před hudbou několik slov."

130. "Vymodlil si faul." - Mistrovství světa v hokeji.

129. Strhl nás proud, všichni to cítíme. Modlitba je vyhozením kotvy. Zachytí se?

128. I Evropský soud pro lidská práva zamítl premiérovu stížnost, že je veden ve svazcích StB. Jestli se nám odvolá ještě jako Hus ke Kristu, pak je v pohodě navěky.

127. Když se v písni Bůh je záštita má zpívá konec verše "záštita ma-a", zní jako popěvek čínských maoistů.

126. Check-in byl v pátek odpoledne, vypadnout jsme museli v neděli ráno. Prý třídenní pobyt...

125. Vězni jsou převáženi fialovým autobusem. Neboť fialová je barva pokání. Středověk neskončil...

124. Kapr je náš beránek

123. A jeho jméno je Rouhání. Iránský muslimský prezident.

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Narození Ježíšovo se událo takto

Mt 1,18-21 Narození Ježíšovo se událo se takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve, než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. 19 Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají. 20 Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. 21 Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů."

Přátelé v Kristu,
takto se tedy podle evangelia událo Ježíšovo narození. Čteme tu zprávu, a měla by nás šokovat. Ale už nás asi ani nepřekvapí. Protože ji známe. Protože ji čteme jako zbožný text, o Božím konání, text hodný úcty. Navíc ho teď čteme v poklidném Štědrém večeru. Ke kterému jsme si přece přáli: „Pokojné svátky“. - A zatím je ten děj naprosto skandální. Píše o okolnostech, kde nic není, jak by se slušelo, jak by se očekávalo. Nezlobte se na mě, že tu mluvím o provokaci. Já jsem si to nevymyslel. Já se jenom snažím číst evangelium poctivě.

Začíná to takto: Maria byla zasnoubena Josefovi. Chudá izraelská dívka se zasnoubila obyčejným tesařem. Jen ten začátek je jakoby obyčejný. A pak se to hned zkomplikuje. Dříve, než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. Tak co si o tom máme myslet? Marie je těhotná. Dříve, než se s Josefem seznámila intimně. A její snoubenec Josef může pozorovat, jak ji začíná růst bříško. Co si o tom myslet? Počala z Ducha svatého. Pane Bože, co je tohle za vysvětlení? Copak tohle může říct Marie Josefovi? „Víš, počala jsem z Ducha svatého.“ A copak by ji to mohl Josef uvěřit, když to ani pochopit nelze? Máme tohle vysvětlení dokonce ve vyznání víry: „byl počat z Ducha svatého“, ale možná jste spolu se mnou rádi, že nás nikdo nezkouší, jak tomu rozumíme. – Maria počala z Ducha svatého. A tak Duch svatý celou situaci pěkně zkomplikoval. Duch svatý jako provokatér. Takhle stigmatizoval nevinnou dívku. To si nemohl vybrat někoho jiného? A nešlo to celé vůbec udělat jinak?

Stalo se to prostě takto, a Josef se teď musí rozhodnout, co dál. Jak má dál žít s těhotnou Marií? Jak se správně vůči ní zachovat? Jsou chvíle, když náboženská výchova nepomůže. A jsou dokonce chvíle, kdy taková výchova může být na překážku. Josef byl zbožný Žid. Pravděpodobně chodíval do židovské školy, a tam se učil příkazům Zákona. Jeden z těch mnoha příkazů byl taky o tom, co má muž dělat, když zjistí, že jeho žena otěhotněla, ale ne s ním. Josef by ji měl udat náboženským soudům, jako ženu cizoložnou. Měl by veřejně vyhlásit její nevěru. Aby tím zároveň proklamoval, že ví o důležitosti věrnosti. Měl by se oddělit od nevěrnice. - Naštěstí Josef svou snoubenku Marii opravdu miloval. Naštěstí se rozhodne pro nepoctivost. Nechtěl Marii vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají. Josef poruší přikázání zákona, a dá přednost milosrdenství. – Je to ostatně divná situace, pokud to někdy vypadá, že láska a zbožnost jsou v konfliktu. Kde zbožnost vede člověka k tomu, aby byl necitlivý a krutý. Josef byl muž spravedlivý, to je tu napsáno jako jeho ocenění. Spravedlnost znamená, že se snažím o správné vztahy, k Bohu a taky k lidem. Josef tady nebyl v lehké situaci. Náboženské předpisy mu nařizovaly Marii udat. Jeho láska k Marii ho ovšem vedla k tomu, jednat jinak, nějak jinak. Jak tady má jednat spravedlivě? Josef si tu své dilema řeší sám, před svým svědomím. Tváří v tvář Marii. A Josef se podle svého nejlepšího svědomí snaží napravit ten skandál Ducha svatého, který mu chodil za jeho snoubenkou. Josef se snaží jednat spravedlivě podle svého rozumu, nakolik to dovede: Nechtěl Marii vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají.

Tím to však nekončí. Bůh do případu zasahuje znovu. A znovu tím, že narušuje lidské plány, rádoby dobré lidské plány. Josef slyší ve snu: „Neboj se“, a znamená to „neboj se jednat ještě jinak“. Ale copak málo odvahy prokázal Josef doposud? Chtěl se vzepřít náboženským předpisům, chtěl ušetřit Marii hanby. On už se prokázal jako „nebojsa“. Teď však slyší, že má udělat ještě více. Tu ženu, o které si mohl každý myslet, že je to žena cizoložná, vždyť otěhotněla před svatbou, tu ženu si měl nechat u sebe, teď už jako svou manželku. Promiňte, zní to jako příkaz, aby se oženil s cizoložnicí nebo s prostitutkou. A k tomu slyší: Josefe, neboj se. Neboj se poslechnout, když já to žádám. – Absurdní. A přece takové je biblické myšlení. A to, co dneska čteme jako požadavek Boží na Josefa, to nacházíme v Bibli ještě na jednom důležitém místě. Ve Starém zákoně Bůh sám o sobě říká, že se oženil s nevěstkou. Jeho lid Izrael je mu totiž stále nevěrný. A to pak čteme ve Bibli texty, které by snad neměl číst nikdo pod 18 let. Jeruzalém se svými obyvateli je přirovnáván k nevěstce a slyší (Ez 16,15): „Zahrnovala jsi svým smilstvím každého, kdo šel kolem, ať to byl kdo byl.“ A přece i ta nevěstka je stále Bohem milovaná, a slyší, že Bůh přikryje její nahotu a ze své strany ji věrnost zachová. Absurdní, překvapivé. A přesto je Boží láska taková. Je výzvou: přestaň se svým smilněním, já jsem si tě zamiloval. - Nejprve Bůh takto jedná se svým lidem. A až pak chce, abychom takto jednali i my mezi sebou. Dneska to chce po Josefovi. „Josefe, neboj se dále svou ženu milovat. Měl bys velké právo ji s čistým svědomím propustit. Pro její nevěru ji propustit. A ještě by sis mohl připadat spravedlivý. Boží vůle však je, abys ji dále miloval a nechal sis ji u sebe.“ Rozumíme, co se tady chce říci? Co si z toho máme vzít i my? Jaká je zvěst dnešního oddílu? „Miluj“. „Miluj věrně, miluj bezpodmínečně.“

Takto se událo Ježíšovo narození. Takto se rodí ten, kdo vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. To vysvobození se často děje jako trhavina. Jak to vidíme u Josefa? Boží vysvobození nás vytrhává z našich zvyků, z toho, jak se věci dělají běžně, někdy nás vytrhává i z náboženských předpisů. Vytrhává nás někdy i z našich snah jednat správně podle svého, vytrhává nás z našich představ o spravedlnosti. Ani ta nejlepší lidská vůle nestačí, aby pojala dobrou vůli Boží. A o Vánocích Bůh jedná skutečně velmi svobodně. Rozvrací všechny předpisy, zvyky, očekávání, dokonce i morálku. Nad tím se však ještě nepohoršujme. Všechno převyšujícím skandálem přece je, že svému nevěrnému lidu zasílá Spasitele jako pečeť své lásky. – A tak ještě jednou. K jakému poučení nás to dovádí dnešní text? Klasicky vyjádřeno k dvojpřikázání lásky: Miluj Hospodina, Boha svého. Miluj bližního svého. Jak řekl Ježíš, v tomto jsou shrnuta všechna ostatní přikázání. Dvojpřikázání lásky známe. Ale nepřehledněme, co je v něm dnešním evangeliem zdůrazněno: Miluj, i když ti tvůj rozum nebo dokonce náboženské předpisy poskytují omluvu pro nelásku. Miluj, a neboj se.

Děkujeme ti, Ježíši, za všechny situace,
kdy nás vysvobozuješ z naší nelásky.

'Bůh s námi'

Mt 1, 23 'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel', to jest přeloženo 'Bůh s námi'.

Přátelé v Kristu,
mám rád tyto štědrovečerní bohoslužby. Oblíbil jsem si jejich poklidnou atmosféru. Dočkali jsme se Vánoc, už jsou za dveřmi, zřejmě už máte doma všechno připravené, a teď na chvíli nemusíme spěchat. O Vánocích se stalo něco pro náš život naprosto podstatného, to tušíme, tomu věříme. A my se můžeme teď v podvečerní čas na chvíli zastavit, a přemýšlet, jaký smysl mají Vánoce pro nás. „Rozjímat“, to je snad ještě vhodnější slovo.

A dnes si z Bible připomínáme jednu starou předpověď. Řekl ji prorok Izajáš někde v 7. století před Kristem. 'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel'. Je to slovo naděje, slovo velkého očekávání. Ale mohli bychom z toho nejdříve dělat spor. Proč se tady mluví o zrození z panny? Jak si to máme představit? Copak je to možné? A mohli bychom ten spor chvíli i přiživovat: vždyť u Izajáše v původním hebrejském znění o panně řeč není. Tam, kde evangelista Matouš cituje „panna počne“, tam je v originále „mladá dívka počne“. To už je přece výpověď mnohem střízlivější. Takto se už to děje běžně, že mladé dívky počnou děti. Ale nepodezírejme Matouše, že z toho až on dělá tajemství. Ani ta původní Izajášova předpověď nemluví o běžném narození. On předpovídá, velmi krásně, že tady se narodí někdo, kdo „bude jíst smetanu a med, aby dovedl zavrhnout zlé a volit dobré.“ Tajuplného Zachránce tady už Izajáš předpovídá, to nebude narození jen tak obyčejné. A až v Ježíši se naplní, to chce říci zase Matouš.

'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel', to jest přeloženo 'Bůh s námi'. V něm, v Ježíši, bude Bůh s námi. A na téhle krátké větě vyrostl pěkný kus teologie. Tolik myslitelů spekulovalo, co se to vlastně stalo. Jak to, že v Ježíši je přítomen Bůh. Už tady v Betlémě, v jeslích, neleží jen lidské pachole, tady už jaksi leží Bůh. Tady se rodí Bůh v lidské podobě, a ten, kdo dostává od matky Marie pleny, je zároveň tím, kterého ani nebesa nebes nemohou obsáhnout. A vánoční koledy to opěvují jako největší div Vánoc, kdy se spojilo lidství s božstvím. Z Vánoc se tak stávají jakési svátky metafyziky a spekulativní filosofie. Ale mně to takto není blízké, odpusťte.

My evangelíci chceme všechno poměřovat Biblí. Můžeme odmítnout tradici, pokud Bibli neodpovídá. A dnes chci říci, že na otázku, co je Ježíš zač, se dá odpovědět i jinak, než složitou spekulací. Jinak než složitým přemýšlením, jak pak se asi v jeho přirozenosti mísilo božství s lidstvím. On bude nazván „Bůh s námi“, tak to říká dnešní prorocká předpověď. Ale to nemusí znamenat, že on je Bůh, který je s námi. Může to znamenat, a tak tomu rozumím já, že Ježíš je připomínkou, že Bůh je s námi, s námi lidmi. Představuji si malého Ježíše, jak chodí po Nazarétu, a už jako chlapec mluví o tom, že Pán Bůh je přece s námi. Tak známe Ježíše v evangeliích, jak vlastně o ničem jiném nemluví, než pořád o tomto: Bůh s námi. A tak to mohl brzy dostat od lidí jako přezdívku. Nejdříve si na něho ukazovali, a říkali, podívejte, to je ten, který pořád mluví o Bohu, o tom, že je nám Bůh blízko, že je s námi. A pak už říkali jenom: on je Immanuel, to znamená: „Bůh s námi“.

Ale nejen přezdívka. Nejen mluvení o Bohu. Ježíš takto vystupoval a takto mluvil proto, že Bůh byl s ním a on to věděl. První význam toho jména „Bůh s námi“ pro nás křesťany je: „Bůh s ním“. Bůh s Ježíšem. Bůh s ním byl plně a mocně. Když Ježíš o Boží blízkosti mluvil, lidé poznávali, že Pán Bůh je s ním. A on mluvil jako „moc maje“. Bůh byl s ním, a proto, když mluvil k lidem, že Bůh je s nimi, bylo to pro ně nejenom vyučování, oni poznávali, že Bůh je mezi nimi přítomen.

Ježíš je prostě připomínka toho, že Bůh je s námi. A vy jste už určitě někdy ode mne slyšeli, že když se v Bibli řekne připomínka, že to neznamená jen vzpomínka, vzpomínání na něco co se stalo a co už je odbyto. Připomínání něčeho znamená, že se to mezi námi znovu odehrává. Připomínání znamená aktualizaci, novou přítomnost. A tak když Ježíš mluví o tom, že Bůh je s námi, lidé to zároveň v jeho přítomnosti prožívají. Když jeho slovo čteme a vykládáme, můžeme prožít, že Pán Bůh je s námi. Byl s ním a je s námi. Ježíš byl svědek věrný a pravý, on to dosvědčil celým svým životem, svým konáním i svým utrpením, svými slovy i svým mlčením: Bůh je s námi.

Bůh je s námi. Je to tak prosté a obyčejné. Jako vzduch, který dýcháme, jako voda, kterou pijeme. Tak všední, že máme sklon na to zapomínat. Jako zapomínáme na svou závislost na vzduchu a vodě, pokud nám ji nepřipomene špinavé ovzduší, které nás dusí ke kašli, nebo velká žízeň. Bůh je s námi a podle Bible je toto základní skutečnost našeho života. Bůh nás stvořil, a je s námi, jedná dokonce v náš prospěch, abychom my byli s ním. Ne až v Ježíši je Bůh s námi! Jenže kvůli naší slabosti je Ježíšovo narození revolučním převratem. Protože my máme sklon na Boha zapomínat a žít si, jako bychom si mohli žít sami pro sebe. Jako bychom byli zde na světě sami a dokonce každý sám pro sebe. A tak je pro toho, kdo pozná Ježíše, toto poznání úchvatné. Jak plně odkazuje a připomíná, že Bůh je s námi. Jak se na tento základní vztah spoléhá. Jak Bohu důvěřuje v každé situaci. A jak tuto svou víru pronesl i svou smrtí a ve vzkříšení se mohlo znovu ukázat nic jiného, než že Bůh je s ním.

Přišli jste si asi poslechnout trochu více vánočního mluvení. Trochu více k tomu malému Ježíši, ležícímu v betlémských jeslích. Myslím, že všichni ho máme v srdcích jako působivý obraz. Malebný, hřejivý. Co se to tady stalo? V jeslích na slámě leží Boží syn. Podobenství našeho života. Rodí se v chudobě. Je slabý jako každé dítě, je snadno přehlédnutelný, vždyť se rodí kdesi v malém městečku na okraji velké říše, je zranitelný, a to se ukáže v jeho dospělosti ještě zřetelněji. My všichni jako Boží děti v tomto světě jsme slabí, přehlédnutelní, zranitelní. Jsme chudáci. A přece kreslíme Betlém v hřejivých barvách, přece jen je ten obraz pro nás útěšný. Tušíme nebo věříme, že to není jen podobenství naší lidské ubohosti. Bůh je s Ježíšem. On vdýchává do té scény naději. On dává krásu. On je posilou. A chce být taky s námi v naší ubohosti. - Skončím biblickým veršem, který mám sklon dávat na konec většiny mých kázání. Ale dnes se tady hodí obzvlášť. Bůh byl s Ježíšem, s tím, který je připomínkou, že „Bůh s námi“. A „je-li Bůh s námi, kdo proti nám?!