Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí

Jk 1,5-8 Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha, který dává všem bez výhrad a bez výčitek, a bude mu dána. Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje. Kdo pochybuje, je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí. Ať si takový člověk nemyslí, že od Pána něco dostane; 8je to muž rozpolcený, nestálý ve všem, co činí.
Ž 51,8-12; Mt 7,7-11; Př 2,3-6
EZ 466 Moudrosti poklad z nebe

Přátelé v Kristu,
hned na začátku je jasné, že Jakubova výzva platí pro nás pro všechny. Jakub oslovuje ty, kdo mají nedostatek moudrosti… A má ji snad někdo z nás dostatek? Označil by se snad někdo z nás za moudrého? Za dostatečně moudrého? Asi ne. Máme málo moudrosti. Takže by nás mělo zajímat, co nám tady Jakub radí. Jak tedy k takové moudrosti dozrajeme, dospějeme? Jakub řekne, že ji můžeme dostat od Boha, tím, že ho o ni prosíme, a on ji pak nám lidem dává. A proč ji tedy má jen tak málo lidí? Kde to má zádrhel? Ten není u Boha, čteme tady, že Bůh ji dává všem bez výhrad a bez výčitek. Chyba není u Boha, chyba je v nás žadatelích. V tom, že vlastně o Boží moudrost nestojíme, pořádně o ni neusilujeme. Stojíme o ni letmo, chvilkově, ale brzy hned zase o něco jiného. Poznáme, že v Bibli je ukrytá moudrost, hluboká modrost. Třeba i zatoužíme podle ní žít. Ale vydrží nám to jen chvíli. Něco jiného nás od takového soustředění odvede. Nejčastěji usilujeme o moudrost tohoto světa, o moudrost v tom, jak nemít nedostatek hmotný.

Promiňte banální příklad: Jedeme tramvají do kostela. To je přece usilování o moudrost, řekli bychom. Moudrosti poklad z nebe je slovo Boží nám, zpíváme v jedné písni. Ale kdybychom tak při cestě do kostela měli v srdci jenom tento zbožný úmysl, to by bylo pěkné! Jenomže je tomu jinak. Tlačí nás v tramvaji nepohodlné sedadlo a trochu na nás táhne. V hlavě ještě máme film, který jsme viděli předchozí večer. Máme trochu strach, abychom nepřejeli zastávku Stodolní. Tamhle na zdi si všimneme nějaké reklamy, asi nám uvízne v paměti pro příští nákup v obchodě. Zaujmou nás nějaká slova z rozhovoru lidí, kteří sedí před námi. A ještě nás muže zaujme třeba nějaká pěkná ženská. Ano, těšíme se do kostela. Ale naše touha není napřažená jenom tímto směrem. Naše vůle se často podobá tomu, co říká Jakub: člověk je podoben mořské vlně, hnané a zmítané vichřicí. Takoví jsme, hnaní jednou tím směrem a hned zas tím poryvem. Různé naše choutky, motivace a strachy si s námi pohrávají. Pak jsme jako mořská vlna zmítaná vichřicí. A je to obraz velmi názorný. Představíme si snadno vlnu na hladině vody, jak se žene jedním směrem, ale je sražena bočním větrem, a každou chvíli roztříštěna protivětrem. Poryvy větru na vlnu útočí z různých stran, jako by si s ní pohrávaly. Vodní hladina je rozbita do mnoha malých vlnek, které narážejí do sebe navzájem. A nemusíme kvůli tomuto podobenství ani jezdit k moři. Podobně to uvidíte při poryvech větru i na každé větší české kaluži. - Je to smutné podobenství o lidském srdci, když připomíná takovou vlnu, s kterou si pohrává vichřice. Podobně napíše apoštol v listu Efezským (4,14), že lidé duchovně nedospělí jsou „zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení – lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu.“

Dobře. V té Jakubově výtce se nejspíše poznáme. Ale co s tím dělat? Všichni jsme se možná už tolikrát snažili, aby naše mysl byla soustředěná, a přece nás tolik věcí snadno rozhodí. Tolik starostí, tolik obav, tolik tužeb si s námi pohrává. Co se s tím dá dělat? Co k tomu lze říct podle Jakuba? Dvě věci z dnešního textu zdůrazním. Zaprvé: aby naše vůle nebyla jako změtená mořská vlna, to nenapravíme nějakým cvičením mysli. Jakub řekne: Má-li kdo z vás nedostatek moudrosti, ať prosí Boha. Máme si moudrost vyprosit u Boha a nemyslet si, že k ní dozrajeme sami. V našich lidských silách není moudrost sama, ale modlitba o moudrost. Naše životní zrání má být zráním v modlitbě. A dar moudrosti je pak odpovědí Boží na naše modlitby. Mnohokrát jsem toto zažil u modlících se lidí také v našem sboru. Je radost se potkat s takovým člověkem, který se vytrvale a dlouhodobě modlí. Je radost poznat moudrost takového člověka. – A druhá věc vyplývá z té první. Už víme, že naše mysl nemá být jako mořská vlna zmítaná vichřicí. A jaká tedy má být? Jsou učení a myšlenkové směry, které řeknou, že duše moudrého člověka je jako klidná, nehybná hladina. A zřejmě i mnoho našich současníků považuje za ideál moudrosti vnitřní klid – když už vás nic nerozhodí, když jsme v pohodě. To je však ideál podle buddhistů a podle stoiků, ne podle Bible. Bible řekne: modlete se, dokonce: bez přestání se modlete. Ať je vaše srdce v pohybu. Modlitba ať je pohybem vašeho srdce. A Jakub to dneska upřesňuje tím, že řekne: jen ať vaše modlitba není pochybovačná. To slovo „pochybovat“ znamená: „vést vnitřní zápas“, zápas sám se sebou. A my to známe: jak se pereme sami v sobě, sami se svými problémy, jak se rveme se svým životem. Pak jsme právě jako ta mořská vlna, která je zmítaná, která svou energii spotřebovává tím, že se mele sama v sobě. Vlna, která nikam nesměřuje, která nemá sílu na pohyb dopředu. Protože se dusí sama v sobě. – Takže znova: jaké je řešení? Není v tom, že svůj vnitřní neklid zrušíme. Ta vnitřní energie nemůže jen tak zmizet, ztratit se. Cílem není vyhasnutí. Řešením je, že tu duchovní energii nasměrujeme - směrem k Bohu. Že náš duchovní zápas už nebude jako vlna, která se pere sama v sobě, místo toho, aby nějak směřovala. Ale že bude jako vlny, které jdou k Bohu. Naše touhy, naše modlitby pak budou jako vlny, které plynou. Někdy vlny mírnější, když to budou modlitby vděčnosti, modlitby proseb za obyčejné věci. Někdy to budou třeba modlitby prudší, třeba vybuzené obavami, bezradností, úzkosti. Vždy však to budou vlny nasměrované k Bohu. – Jakub nás tady dnes učí správné modlitbě na příkladu mořské vlny. Když učil modlitbě Ježíš své učedníky, použil příkladu podobného a také velmi názorného. Řekl (Mt 7,7): Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.

Pane Ježíši Kriste, ať naše srdce netluče jen samo v sobě,
ať dovedeme svou modlitbou tlouci na srdce tvé.

Jako květ trávy

Jk 1,9-11 Bratr v nízkém postavení ať s chloubou myslí na své vyvýšení a bohatý ať myslí na své ponížení – vždyť pomine jako květ trávy: vzejde slunce a svým žárem spálí trávu, květ opadne a jeho krása zajde. Tak i boháč se vším svým shonem vezme za své.
Ž 39,5-8; Mk 10,17-25; Př 30,7-9

Přátelé v Kristu,
Jakub dnes mluví o chudých a o bohatých. Mluví o sociálních rozdílech mezi křesťany – protože tak to v běžném křesťanském společenství bývá, že jsou tady lidé, kteří mají hodně majetku, i takoví, kteří jsou třeba úplně bez peněz. A proč se Bible zabývá takovými materiálními otázkami? Ne proto, že by chtěla zařídit, aby měli všichni stejně, aby sociální rozdíly zmizely. Ani ne proto, že by šlo zařídit, aby měli všichni dostatek, hojnost – jako by v tom záleželo štěstí člověka. Dokonce se zdá, jako by chtěl dnes Jakub říct pravý opak – mluví o nebezpečí, které je v bohatství ukryto. Že je chudoba pro člověka ohrožením, to si uvědomujeme často. Že však také bohatství je pro lidi ohrožením, to si asi potřebujeme častěji připomínat. A Jakub to dnes dělá. - Kdybyste si přečetli tyto verše v kontextu, zjistili byste, že tyto verše stojí v rámci tématu zkoušek, pokušení pro naši víru. A Jakub tady mluví jak k chudým, tak k bohatým. Protože chudoba může být pokušením, a bohatství může být pokušením. Chudý, když se stará o to, aby vůbec přežil, třeba nemá ani myšlenky na to, aby se obracel na Boha. Chudoba znevolňuje a oklešťuje jeho život. Hrozí, že se stane jedinou starostí života. A bohatý? Ten zase často upíná své srdce na svůj majetek. Vidí v něm zajištění a naplnění svého života. Zdá se mu, že Boha nepotřebuje.

A Jakub nemluví jen o chudobě či bohatství, o nedostatku či přebytku majetku. On skvělým způsobem domýšlí, co dalšího je s chudobou a bohatstvím spojeno. Jak se chudoba nebo bohatství projevují v sebehodnocení člověka. A jak majetek člověka ovlivňuje jeho postavení mezi lidmi. – Nejprve mluví Jakub k lidem bídným. A bída není jen v tom, že máte málo majetku. S bídou je spojeno také to, že se tak ocitnete v nízkém postavení, na okraji společnosti. Že máte méně možností se prosadit, že vás ti bohatší budou považovat za méně hodnotné. Prostě: chudoba člověka ponižuje. A nakonec hrozí, že si tak budete připadat i vy sami, že vám společnost svá vlastní měřítka vnutí. Že se budete cítit méněcenní. A právě do takové situace Jakub poví: Bratr v nízkém postavení ať s chloubou myslí na své vyvýšení. O jaké povýšení jde? Ne o takové, že bychom měli čekat, že se to ve společnosti zvrátí, že se chudým dostane větších ohledů, lepšího zastání u lidí. Ne. Jakub vyzývá nuzného křesťana, ať si připomene svou hodnotu před tváří Boží. Ať chudý nehledí tolik na to, že druhými lidmi je ponižován. Že je ve společnosti odsouván na okraj, že je ostatními považován za spodinu. Ať myslí spíše na to, že v očích Božích má svou cenu. Ať se pozvedává ve své víře. Ať si připomíná, co je skutečná bída - že boží milostí je vykoupen z bídy prázdného způsobu života. Že se nemusí podřizovat soudům druhých lidí, ale je Bohem vykoupen. Tak chce Jakub v těchto verších především potěšit ty, kdo jsou chudí a následkem toho i ponižovaní: myslete na své povýšení v očích božích. Neklesejte na mysli. Vzhůru srdce, vy, kdo je máte u Pána.

Dále však Jakub mluví k bohatým. A jim věnuje více slov. Aby je naopak varoval. Přitom bohatství samo o sobě špatné není. Starý zákon ho často označuje jako jeden z projevů Božího požehnání. Ale i tady je riziko. S bohatstvím je často spojen nebezpečný postoj srdce, totiž povýšenost. Bohatství snadno stoupá do hlavy. A možná ani ne tak bohatství, jako pocit úspěšnosti. Kdo je bohatý, má nejenom majetek, ale pojí se s tím i lepší možnost společenského prosazení. Bohatí snadněji dosáhnout úcty a uznání druhých. A mohou si pak i sami připadat lepší, důležitější, jako lidé hodnotnější. Bohatý si může říct: tak, teď můj život za něco stojí, naplnil jsem jej svými úspěchy. A Jakub jej teď však varuje: bohatý ať myslí na své ponížení. Proč? O jaké ponížení jde? Nemá snad život každého člověka velkou cenu v Božích očích? Ano, má. Otázkou však je, jestli se srdce takového člověka nespoléhá spíše na majetek než na Boha. Nebo, jak to řekne Bible, jestli se boháči spíše mamon nestává Bohem. Tedy nejvyšší hodnotu, ke které se upíná, a v které vidí zajištění svého života. Proto Jakub řekne: takový člověk ať myslí na své ponížení. Ať myslí na to, jak nízké jsou jeho naděje i jistoty. Jak přízemní a často pomíjivé. Na to, jak jsou ponižující pro jeho lidství. Ať si všímá, jak ho starosti o majetek vedou k povrchnosti.

A k tomu Jakub ještě přidá své podobenství o povyšování a pýše. Tyto postoje jsou jako květ trávy. Tomu podobenství rozumíme, protože i dnes si ti, kdo jsou bohatí a vysoce postavení, o sobě přece myslí, že oni jsou výkvět společnosti. A Jakub vypráví: ano, bohatý je jako květ, ale jako květ trávy. A jako květ trávy taky pomine: vzejde slunce a svým žárem spálí trávu, květ opadne a jeho krása zajde. - Říká se tady, že bohatství je rychle pomíjivé. A možná to neplatí přímo o bohatství, to třeba i chvíli vydržet může. Ale kombinace všeho toho, o čem tady Jakub mluví, ta je pomíjivá. Přídavek dvou věcí, které se s bohatstvím pojí, a dohromady už je to směs opravdu zničující. Jakub oslovil bohaté. A mluvil o povýšenosti, ke které vede bohaté jejich majetek. A teď ještě mluví o shonu, který je při starání se o majetek nezbytný. Bohatství jako základ, povýšenost a shon jako důsledky bohatství – takový bohatý ať myslí na to, jak je ubohý.

Dvě slovíčka v dnešním textu mě na závěr navedly ke dvěma velmi aktuálním otázkám. Nejprve ono slovíčko „květ“. Lidská povýšenost je jako květ trávy. Jak aktuální připomínka je to v době, kdy si leckdo hraje na výkvět společnosti falešně. Někteří zkorumpovaní politici, roztodivní zbohatlíci a další. A kdy k nim i další lidé obdivně vzhlížejí a řídí podle nich svůj životní styl. My můžeme vědět, že takový výkvět je jako květ trávy. Pomíjivost, samá pomíjivost. A my křesťané naproti tomu toužebně očekáváme dobu, kdy se ukáže, co skutečně má mezi lidmi hodnotu, co je velké. Kdy se ukáže, kdo jsou skutečné osobnosti, skuteční hrdinové. Pak „spravedliví zazáří v království svého Otce.“ – A ještě druhé slovíčko a druhá aktuální otázka. Svým slovíčkem „shon“ chce Jakub zastavit k přemýšlení nás všechny. Vždyť je to častý jev právě i mezi námi – kolik z nás je věčně uhoněných. A jak je to s tím našim shonem? Opravdu je potřebný k tomu, abychom si zajistili živobytí? Jsme ubožáci co do množství majetku, honěni strachem o přežití? Nebo je to ten shon bohatých, o kterém tady mluví Jakub? Bohatých, kteří se honí, aby dále rozmnožovali své bohatství? Potom platí: to je skutečná ubohost života. - A když Ježíš učí o bohatosti života (Mt 6,25-33), poví to podobně: Nehoňte se pořád, co budete jíst, co budete pít, co si budete oblékat. Za tím vším se honí pohané. Hledejte nejprve Boží království, a všechno ostatní vám bude přidáno.

Pane Bože náš,
navykli jsme si mnoho přemýšlet o majetku, o bohatství o chudobě.
Dej, ať si do toho přemýšlení vpouštíme tvé slovo,
které jako dvousečný meč rozsoudí, co je skutečná chudoba a co pravé bohatství.

Podobá se muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled

Jk 1,22-24 Podle Božího slova také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe! Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled; podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá.
Ž 19,8n; Mt 7,24-27; Iz 53,3-5

Přátelé v Kristu,
zeptám se vás: líbíte se sami sobě v zrcadle? Prohlížíte se rádi? Máte ve svém obraze zalíbení? Odvážím se předpokládat, že ve velké většině případů bych slyšel odpověď zápornou. Sami sobě se nelíbíme. Do zrcadla se na sebe podíváme, když potřebujeme poopravit svůj vzhled, ale že bychom ke svému obrazu vzhlíželi, to se asi stává zřídka. Připadal by nám dokonce divný člověk, který by se dlouze a zálibně v zrcadle prohlížel. Symbolicky to v sobě uchovává i jeden starý mýtus: mladík jménem Narcis se zamiloval do svého odrazu na vodní hladině – tak moc, že se od něj nemohl odtrhnout, dlouho se prohlížel, až se nakonec ve vodě utopil. A poučení z toho příběhu je nabíledni: ten, kdo se sám sobě líbí, ten, kdo se sám sobě obdivuje, ten je psychicky jaksi vadný. – Ale uvažme i opačnou myšlenku: je to vlastně divné, že se sami sobě nelíbíme. Z křesťanského hlediska je to divné. Vždyť takto, jak vypadáme, nás stvořil Bůh, a chtěl nás stvořit dobře a krásně. S dětmi v dorostu zpíváme píseň, kde v refrénu jsou slova: „Bezva, bezvadně stvořil tě Bůh“. A ve slokách té písně se zpívá o jednotlivých částech našeho těla, například: „Nádherně tě udělal a dal ti krásné oči, raduj se, že vidět smíš, tak tě vymyslel Bůh.“ A nemyslete si, že tady děti učíme narcismu – snad vnímáte ten drobný, ale podstatný rozdíl. Ta píseň neříká, že se nemají obdivovat sami sobě, ale že mají obdivovat Boží dílo a krásu. Taky při sobě ji oceňovat.

Jakub v dnešním textu mluví o muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled. Jsou to zajímavé věci s těmi zrcadly, dalo by se o tom mluvit ještě déle. Ale my se už podívejme, proč o tom mluví Jakub. Protože: Boží slovo je pro nás zrcadlem. V Bibli se můžeme poznat. Poznat, jací jsme. Poznat se svými chybami, ale i v tom, že Bůh nás stále má rád. Poznáváme v Bibli sami sebe, jako lidi s hříchy a chybami. Ale zároveň se zde vidíme jako ti, kterým Bůh odpouští, a pro které má tady ve světě úkol a poslání. Když čteme Bibli, když posloucháme kázání, můžeme poznat: ano, to je o nás. Takoví jsme my. Toto je pravda našeho života. Přímá, neskrývaná, jako když se napřímo vidíme v zrcadle. Taková je bída i našeho života, když se poznáváme ve slabostech a hříších biblických postav. Ale taková je také sláva našeho života: když přijmeme Boží posilu, jako ji přijímali věrní Boží svědkové, a když si přivlastníme velká Boží zaslíbení. - Boží slovo je jako zrcadlo, v kterém se poznáváme. Do kterého můžeme nahlédnout a poznáme sami sebe. Ale teď je podstatná otázka, co s takovým poznáním uděláme. Jakub se ptá: proměníme ho ve skutek? Budeme podle té pravdy žít? Nebo na svůj obraz zase rychle zapomeneme, a budeme si žít po svém? Podle svých představ? Podle vlastních představ o tom, co jsme zač, a proč jsme na světě, a čeho můžeme dosáhnout? Jakubova otázka zní: podle čeho tedy budeme žít? Podle obrazu, který do nás vložil Bůh, podle projektu, který on pro náš život má, podle toho, který poznáváme v Bibli – anebo spíše žijeme podle obrazu, který si sami o sobě tvoříme, co jsem zač, jaký jsem, k čemu jsem. Znáte ty obvyklé obrazy úspěšného života: musím toho v životě hodně dosáhnout, musím mít co nejvíce majetku, musím dobře vychovat své děti, hlavně ať neonemocním. Takové obrazy úspěšného života přejímáme od svého okolí nebo si je vytváříme. Takto bychom se chtěli vidět. A Jakub je hodnotí velmi přísně. Natvrdo poví, že jen když hledíme do zrcadla Božího slova, že sami sebe můžeme poznat. Zatímco když pak podle tohoto poznání nežijeme, že tak sami na sebe zapomínáme. Snadno zapomínáme, že Bůh do nás vložil svůj obraz, že máme tady na světě od něj svůj úkol a poslání. Že máme od něj svůj živit, svou důstojnost, ano, i svou krásu. A že když na tohle zapomínáme – že klameme sami sebe.  

Co to znamená, ukážu na jednom příběhu z evangelia. Ten příběh vypráví o tom, že Ježíš byl zatčen a je u Piláta. Předtím Ježíš mnoha lidem pomohl, pro mnohé byl zjevením Boží lásky. Někteří poznali, jak se v něm zrcadlí Boží moc a sláva. Ale v tuto chvíli jakoby na to všichni lidé zapomněli. Ježíš je všemi opuštěn, i jeho nejbližší přátelé ho zradili. Byl svými lidmi vydán a zatčen Římany a Pilát ho vyslýchá. Pilát se snaží příjít na to, co je Ježíš zač, a zdá se, že u něj Ježíš vzbudil opravdový zájem a sympatii. Chtěl by ho dokonce osvobodit a propustit. A teď Pilát udělá zvláštní věc. Vyvede Ježíše před lidi, před shromážděný dav, a řekne: „Hle, člověk.“ Jen tato dvě slova, a ta znamenají: podívejte se, vždyť Ježíš je jako jeden z vás. Hle, člověk, jako i vy jste lidé. Přiznejte se k němu, poznejte se v něm, a teď i v jeho bídě a bolesti. Poznejte se v jeho spolehnutí na Boha. Poznejte se v jeho lásce k vám. Podívejte se na něj, co znamená být člověkem, a buďte také lidmi. Jako on se nad vámi slitovával, mějte i vy s ním slitování. – Pilát postavil Ježíše židům před oči jako jejich obraz: „Hle, člověk.“ A oni tak tváří v tvář Ježíši museli udělat své životní rozhodnutí. Co řeknou? Poznají se v něm? Přiznají se k němu? Vzpomenou si na to, co Ježíš pro lidi konal, co učil? Vzpomenou si na jeho lásku? A taky si měli vzpomenout na slova, která je Ježíš učil, ale už i ve Starém zákoně byly: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský otec.“ Hle, člověk! Jak se zachováme? Budeme aspoň zlomkovitě zrcadlit Boha, Boží milosrdenství? Svou láskou, svým milosrdenstvím? – Ale davem se brzy rozlehl křik: „Ukřižovat! Ukřižovat!“ Pryč s ním. Už nám ho neukazuj. Zbav nás ho. Nemáme s ním nic společného. Nepoznáváme se v něm. Nechceme být takovými lidmi jako on. Ukřižuj ho. My si chceme žít po svém. Už nechtěli Ježíše vidět. Podobali se mužům, kteří v zrcadle pozorují svůj vzhled; podívají se na sebe – a mohli poznat to, co kdysi předpověděl prorok Izajáš: byly to naše bolesti, jež Mesiáš nesl, naše zrady, naše hříchy ho ukřižovaly. Ježíš nám ukazuje naše hříchy, naší nevěrnost, naší zradu. Jeho smrt na kříži je odrazem naší vlastní slabosti. Ale Ježíš nám na kříži zjevuje i svou trvající milost, když se i za nás modlí: „Bože , odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ My klameme sami sebe, když v Ježíši poznáváme Boží obraz a svůj vzor jen na chvíli, ale nechceme podle něj jednat, podle něj žít. Klameme sami sebe, když zapíráme Ježíše a o evangelium máme zájem jen chvilkový, když neformuje naše životy. - Jednoduché poučení na závěr: pokud se v Božím slově poznáte, tak podle toho i žijte.

Pane Bože, je pro nás bolestné slyšet, že klameme sami sebe.
Posiluj nás, když chceme žít podle pravdy.

Jazyk je malý úd – jako udidlo v hubě koně, jako kormidlo lodi

Jk 3,2-5a Všichni mnoho chybujeme. Kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede držet na uzdě celé své tělo. Dáváme-li koňům do huby udidlo, aby nás poslouchali, můžeme tak řídit celé jejich tělo. Nebo si představte lodi: Jsou tak veliké a jsou hnány prudkými větry, ale malé kormidlo je řídí, kamkoli kormidelník chce. Tak i jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi.
Ž 1,1-3; Mt 26,69-75; Jr 15,16

Přátelé v Kristu,
máme před sebou dnes téma, na které jsme zvyklí, které jsme z Bible slyšeli pravděpodobně všichni už víckrát. Jakub tady dnes mluví o nesouladu mezi slovy a skutky, mezi tím, co říkáme a tím, co žijeme. Všichni přece slovy mnoho chybujeme. Jakub mluví o rozporu mezi tím, co řekne jazyk, ten jeden malý úd, a tím, co pak žijí ostatní údy, celé tělo. Jak už jsem řekl, my to téma určitě známe a snadno se v něm poznáme. Například něco slíbíme, a potom nejsme schopni to plnit. Řekneme, že se tomu druhému budeme snažit sehnat pomoc, ale brzy na to zapomeneme. Anebo pro toho druhého máme pěkná slova, ale ve skutečnosti na něho hledíme přezíravě nebo se závistí, a třeba se mu i snažíme uškodit. A nejvýraznější je ten rozpor mezi slovy a činy asi v oblasti víry: vždyť kolikrát jsme už vyznávali, že litujeme svých hříchů, že chceme změnit svůj život, a přitom, jak často se nám zdá, že je to stále stejné, že opakujeme stále stejné špatnosti. Že se naše víra sice skládá na jedné straně sice z velkých slov, ale na straně druhé z života stále tak ubohého. – Mluvíme tedy o rozporu mezi slovy a činy. Ale abych neprodlužoval dnešní téma dlouho na rovině, kterou už známe. Protože Jakub toto téma pojímá jinak a nezvykle. Ano, mluví o nesouladu mezi slovy a činy, Řešení však nevidí v tom, že bychom měli napravovat své skutky. Což je jistě důležité. Jakub však řešení vidí v tom, že napravíme svůj způsob mluvení. Řekne: V tom přece všichni mnoho chybujeme. Kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede držet na uzdě celé své tělo. – Vidíme, že Jakub zde mluví o sebeovládání. O tom, jak udržet na uzdě své tělo. Ale počátek takového sebeovládání není v tom, že ovládneme své tělo. Že budeme cvičit, abychom byli silní a měli silnou vůli. Že budeme asketové, abychom příliš nepovolovali svým choutkám. Že si třeba určíme pevný denní režim a předepíšeme dobré skutky, aby se tak náš život aspoň o něco zlepšil. Znovu říkám, všechno toto jsou asi dobré a užitečné způsoby. A přece Jakub vidí počátek sebeovládání jinde. Říká, že věřící člověk musí nejprve zvládnout svůj jazyk. Ten malý úd, který máme v ústech. Až když dobře zvládneme svůj jazyk, zvládneme celé své tělo. - A Jakub pro lepší pochopení připojuje dvě podobenství, obě velmi názorná. Protože dobře používaný jazyk je jako to malé udidlo, které vkládáme do huby koňům, a můžeme pak řídit celé jejich tělo. Dobře ovládnutý jazyk je jako kormidlo u lodi, které samo o sobě je taky jenom malou součástí třeba velké lodi, a přesto ji dovede řídit a dávat správný směr. Dokonce i navzdory prudkým větrům.

Zní to jako nezvyklá a originální myšlenka. Že svůj život napravíme tím, když napravíme svůj způsob mluvení. Že skrze správná slova, která řekne náš jazyk, budeme řídit i celé své tělo. Možná jsme takovou myšlenku ještě neslyšeli, možná bychom ji od Bible ani nečekali. Že našim slovům bude přiřčena taková moc. Obvyklejší pro nás je, když jsme obviňovaní z prázdnoty a bezmoci vlastních slov. Z toho, že naše slova jsou jedna věc a naše činy druhá. Když jsme usvědčovaní z pokrytectví. Že víru sice vyznáváme, ale podle víry nežijeme. Pokora v těchto věcech je nám asi blízká. - Ale ukážu teď, že i ta myšlenka o řídící moci slov je v Bibli častá, že není jenom u Jakuba. Zastavím se aspoň u dvou známých veršů apoštola Pavla. Prvním z nich je výrok o modlitbě (1Tes 4,17): „v modlitbách neustávejte“. Co ta slova znamenají, to si musíte vyzkoušet. Jak tohle dovede proměnit náš život - když vším procházíme a zároveň se modlíme. Když žijeme v důvěře v Boží přítomnost. Předkládáme vše Bohu jako svému rádci a průvodci. Tady je modlitba jako to udidlo, které nás povede. - Anebo hned následující výrok apoštola: „za všech okolností děkujte.“ I tenhle verš, stejně jako ten předchozí, vypadá na první pohled jako přehánění, přistupujeme k němu s nedůvěrou. Proč bychom si měli do úst vkládat takové udidlo vděčnosti? Vždyť je tolik věcí v životě, které nás spíše naštvou, zabolí. Proč bychom za ně měli děkovat? Ale potom to zkusíme, za všechno děkovat, a objevíme tolik nových věcí, za které můžeme být vděční. Uvědomíme si, jak nás děkování učí důvěře, že jsme hojně obdarovaní, že Bůh je dobrý. A jak je taková důvěra tím dobrým životním směrem, kterým se máme nechat vést.

A k tomu připojím příběh z evangelia. Petr, první z učedníků, jde za Ježíšem. Jde za ním i tehdy, když byl Ježíš zatčen. Vždyť mu to slíbil: „Budu tě následovat, kamkoliv půjdeš.“ A teď se Petrovi zdá, že svůj slib plní. Vždyť se kvůli Ježíši dokonce vydává do velkého nebezpečí. Následuje jej i do veleknězova dvora. Svým konáním je Ježíši věrný a je mu tak nablízku, jak to jen je možné. Co na tom, že ho zrazuje svými slovy? Vždyť jsou to jen slova. To Petr jen tak říká: „Neznám toho člověka.“ To zapření, to je jen nutná úlitba těm, kdo by ho mohli rozpoznat jako Ježíšova učedníka a udat ho a předat vojákům. Petr byl s Ježíšem v tu chvíli také svým srdcem a svými myšlenkami. Jen svými slovy obelhával ty druhé lidi. Celým svým tělem Ježíše následoval. Záleží snad na tom, že svým jazykem, tím malým údem, byl proti němu? A pak si Petr najednou vzpomněl, že právě toto Ježíš předpověděl: „Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ Petr si musel přiznat, že Ježíše následuje jen naoko, byť celým tělem. Ve skutečnosti měl strach se k Ježíši přiznat. Ukázalo se to na tom, že svůj jazyk ovládnout nedokázal. Petr vyšel z veleknězova dvora ven a hořce se rozplakal. – A jak je to s našimi slovy? Řídíme se podle nich? Bereme svá vlastní slova vážně - své sliby, svá předsevzetí? Žijeme podle toho, co mluvíme, co říká náš jazyk? Nebo jen tak plácáme? Třeba i o své víře plácáme, vyznáváme slova, nepodložená životem? Jakub dnes říká, že naše slova mohou být jako udidlo, které nás dobře povede, jako kormidlo, které bude náš život dobře řídit. Jaká to mohou být slova? Už podle Starého zákona jsou k tomu vhodná především slova biblická, aby nám ukázala cestu. A podle žalmu prvního nad nimi zbožný člověk přemítá, což znamená doslova: přeříkává si je, biblická slova převaluje v ústech. Tak nachází cestu dobrého života. A zadruhé mohou být takto určujícími naše vlastní slova: slova vyznání víry, slova modlitby, slova vděčnosti. To všechno by mohla být udidla, která když si vezmeme do úst, mohou nás dobře vést životem. Jistě přemýšlejme, jaké udidlo si do úst vezmeme. Aby to nebyla slova velkohubá, jako to zakusil Petr. Aby se taková slova do našich úst vešla, abychom jim přivykli a poznali jejich dobrotu. A tak: rozjímejme nad Biblí, modleme se v různých situacích života, buďme vděčnými lidmi.

Vyznání hříchů:
Pane Bože, vyznáváme, že náš jazyk někdy připomíná neovládané kormidlo, a loďka našeho života se pak v bouři zmítá sem a tam. – Vyznávám.
Litujeme spousty prázdných slov, slov, za kterými jsme si nedovedli stát. – Lituji.
A přesto jaksi věříme, a prosíme: Věřím, pomoz mé nedověře.
Zranilo nás mnoho slov, která řekli druzí, a přesto jim nyní chceme odpustit a myslet na ně s láskou. – Odpouštím.

Slova milosti: Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu po oněch dnech, praví Pán; dám své zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli; na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu.

Jazyk je oheň

Jk 3,5b-6 Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les! I jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem.
Mt 4,8-11; Iz 6,5-9

Přátelé v Kristu,
apoštol Jakub musel mít velmi drsnou zkušenost s lidskými řečmi, s lidským mluvením. Proto řekne, že jazyk může zničit celý náš život. - Ale začnu dnes evangelijním příběhem. Ježíš je pokoušen na poušti ďáblem. A ďábel mu dává svoje nabídky, a tvrdí, že když ho Ježíš poslechne, že to pro něj bude výhodné. To poslední ze tří pokušení je pokušení moci. Ďábel ho vzal na vysokou horu a ukázal mu všechna království světa a jejich slávu. A řekl: „Všechno toto může být tvé, všechno toto ti dám. Jen jediné chci po tobě. Abys přece mnou padl a poklonil se mi. Jen toto mi stačí: když vyznáš, že já jsem pánem celého světa.“ Pár slůvek a poklona by stačily, tak zněla ta ďáblova nabídka. Jen uznání, že je to on, ďábel, kdo vládne světu. A Ježíšův život by pak podle té nabídky byl úplně jiný. Nemusel by trpět, nemusel by být poslušný Bohu, mohl vládnout. Tak to aspoň ďábel sliboval. - Evangelium tady naznačuje, že někdy stačí pár našich slůvek, a celý náš život se dostane na úplně jinou kolej. Že někdy stojíme na zásadní křižovatce, a záleží, velmi záleží na tom, co řekneme. Že některé nabídky v životě dostáváme jakoby od ďábla, a je velmi důležité, abychom rozpoznali, že jsou ďábelské. A abychom je dovedli odmítnout, i když vypadají velmi výhodně. Když se před námi otvírají různé cesty, jak můžeme být úspěšní, šťastní, zajištění – a jen malý ústupek se od nás za to chce. Je důležité, abychom v takových chvílích byli pohotoví, rozhodní, odvážní, věrní. Protože těch pár slůvek může také zcela vykolejit a zničit náš život. Jak už to říká taky apoštol Jakub v dnešním textu: Jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život. A Jakub k tomu přidává své názorné podobenství: Jazyk je jako oheň, který může spálit celý les. A považte, jak malý oheň může zapálit veliký les!

Vyprávěli jsme si nejdříve, jak Ježíš sám stál před takovým zásadním pokušením. Jak ho chtěl ďábel podnítit k tomu, aby vyznal jeho nadvládu. A Bible má svůj způsob, jak vyjádřit, že podobné pokušení se týká nás všech, že nikdo z nás lidí ho není ušetřen. Bible na svém počátku má vzorové příběhy, které mluví o věcech, které se pak opakují ve všech dobách, u všech lidí. A zde také nacházíme příběh o selhání Adama a Evy. Oni neobstáli v pokušení, které bylo podobné tomu Ježíšovu. I tady byl ďábel, v podobě hada, a i tady podpaloval jazyk Evy svým pekelným plamenem – aby řekla, k čemu ji on chce dotlačit, a tak aby sama sebe zničila. Had se ji ptá: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Záludná otázka. Evě se mohlo zdát, že není úplně lživá. Ano, Bůh jim zakázal jíst ze dvou stromů. A taky si nevšimla, že je tato otázka velkým obviněním Boha. A nedovedla říct, že s tím zákazem Božím to tak není, že Bůh od nich nevyžaduje poslušnost slepou, a nedovedla vyznat Boží dobrotu. Zamotala se do svých slov, a nakonec ji přišlo to, co ji ďábel našeptával, jako lákavé. Ďáblovi se podařilo svým pekelným plamenem Evě zapálit jazyk – jak to dnes názorně nazývá ve svém textu Jakub – a skrze něj zničil Evu celou. Najednou hořela jedinou touhou: být jak Bůh. Celá hořela tím pokušením, které do ní vešlo v podobě několika málo slov. - A zdá se, že od té doby je to základní dilema pro každého člověka. Koho posloucháme – Boha nebo ďábla? Dostáváme různé ďábelské nabídky. Jak se zachováme? Skutečně uvěříme, že nad světem vládne ten zlý? Že svět je zlý? Že zlo je všude, že se s tím nedá nic dělat, že z toho není úniku, že se prostě musíme přizpůsobit? Anebo naopak vyznáme Boží dobrotu, a na tu nespolehneme, té důvěřujeme? – Obávám se, že běžně tomu pokušení podléháme, a odpovídáme na ďáblovu nabídku přejícně. Nebo ji neodmítneme dost určitě, což je ovšem taky špatně. Tak odpovídala Eva. Zdá se, že podobně podléhají ďáblovu pokušení celé generace a většina lidí. Jakub tady dnes řekne, že ďábel takto ničí celý náš život. Doslova je tam trochu tajemný výraz: ďábel skrze jazyk „zapaluje kruh rození“. Co si pod tím představíme? Možná znáte z východních náboženství obrázek obrovského kolo osudu, které se stále otáčí, a do kterého jako bychom byli neúprosně vpleteni. Jakub říká, že právě lidský jazyk roztáčí takový kruh. Svým způsobem mluvení, svým jazykem jsme vetknuti také do určitého způsobu myšlení a životního stylu. Právě způsobem mluvení se předává z generace na generaci buď bezbožnost, nebo úcta k Bohu. To, jak mluvíme, jsme převzali od těch před námi, a zase to předáváme dále. A s jazykem i zbožnost nebo naopak odpor k Božímu slovu. Některé lidi od jejich zrodu do jejich zániku provázejí jen slova marná. Zatímco když vyznáme Boha, jako bychom vystoupili z času, jako bychom se osvobodili z toho kruhu osudu, a dotkli se věčnosti.

Mám obavu, že to, o čem jsem dnes prozatím mluvil, může znít příliš obecně. A tak bych nakonec rád vše ukázal na příkladu z naší všednodennosti. A zeptám se vás: klejete někdy? Když se klepnete kladívkem do prstu, když něco připálíte v kuchyni – stane se, že vám ujede tvrdší slovo? A je zajímavé, že to fakt pomáhá, že se vám uleví, a že další zaklepávání hřebíků nebo vaření jako by nám šlo líp. Kdo nám to tu přispěchal na pomoc? Komu jsme se to skrze své klení svěřili do péče? Ano, já vím, že to děláme intuitivně, že už nad tím ani nepřemýšlíme. Ano, já vím, že je to třeba jen pár slov za rok, která ujedou jinak slušnému člověku. Ale ten Zlý přiskakuje velmi pohotově a obětavě nabízí své služby. Zdá se, že nabízí pomoc, službičku, ale ve skutečnosti mu jde o panování. Chce vládnout nad naším srdcem. – Obloukem se vracím k začátku dnešního kázání. Když dostal ďáblovu nabídku Ježíš, tak odpověděl: Jdi z cesty, satane, neboť je psáno: „Hospodinu, Bohu svému se budeš klanět a jeho jediného uctívat.“ Tohle by mohlo našemu jazyku pomoci: Ježíšův příklad, že toho Zlého máme příkře odmítnout, a Ježíšův odkaz na to, co je psáno v Bibli, že jen Boha samého máme poslouchat. – Když to Ježíš řekl, ďábel mu konečně dal pokoj, „a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho“. Věřím, že se to může stát i nám, že když svůj jazyk budeme učit novým slovům, novému způsobu mluvení, chvále Boží, že zakusíme něco z nebeské blaženosti.

Chvála ti  patří, Otče, denně jsi to ty, kdo v Kristu zbavuje nás pout,
kdo s vírou nabízí nám jiné jistoty, než může země nabídnout.
Už kdysi Adam ti vzkázal tak si běž,
i já tak padám, ty dál mě k sobě zveš.
Chvála ti, patře Otče, denně jsi to ty, kdo v Kristu zbavuje nás pout.

Což pramen z téhož zřídla vydává vodu sladkou i hořkou?

Jk 3,10-12 Jazykem chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Z týchž úst vychází žehnání i proklínání. Tak tomu být nemá, bratří moji. Což pramen z téhož zřídla vydává vodu sladkou i hořkou? Což může, bratří, fíkovník nést olivy nebo réva fíky? Právě tak nemůže slaný pramen dávat sladkou vodu.
L 6,27-31; Gn 1,26-28.31a

Přátelé v Kristu,
apoštol Jakub pravděpodobně zažíval ve svém církevním společenství, že lidé o sobě navzájem nemluvili pěkně. Scházeli se k bohoslužbám, při nich chválili Pána Boha, ale potom o lidech kolem sebe mluvili ošklivě, odsuzovali ty druhé, až proklínali. A Jakub se tomu hodně diví. Ze dvou důvodů. Ten první je: jestliže chválíme Boha, jak můžeme proklínat člověka, který byl stvořen k jeho podobě? A druhý důvod: jak může jeden i druhý způsob řeči vycházet ze stejných úst- žehnání i proklínání? Vždyť i naše ústa přece jsou součástí dobrého Božího stvoření. A každá součást Božího stvoření v něm dostala svůj dobrý účel, který má naplňovat. Některý pramen dává vodu sladkou, některý hořkou. Fíkovník nese fíky, vinná réva plodí hrozny. Účelem, proč byla stvořena naše ústa, je to, aby chválila Boží stvoření. A proto se Jakub podivuje: jak můžou naše ústa zároveň mluvit nepěkně o lidech? Vždyť lidé jsou přece součástí dobrého Božího stvoření. A na začátku Bible je napsáno, že Bůh viděl, že všechno stvořil dobře. A všemu také požehnal. My lidé jsme byli stvořeni k Božímu obrazu. A svůj jazyk používáme dobře tehdy, když žehnáme. Když v tomto napodobujeme Boží jednání. Když všem a všemu přejeme dobro.

Takové ponaučení nám tedy dnes Jakub dává: mluvte o lidech pěkně, vždyť byli stvořeni k Boží podobě. Jakub zde vidí člověka velmi optimisticky. Řekne, že lidé jsou dobří – vždyť tak byli Bohem stvořeni. Ale když to čteme, zároveň se v nás všechno bouří: lidé že jsou dobří? Vždyť kolem sebe vidíme něco naprosto jiného. Lidskou slabost, lidské špatnosti, lhostejnost i zlé činy. A o hrozném lidském hříchu čteme ostatně hned na druhé stránce Bible. Ano, první stránka Bible mluví o velebnosti Božího stvoření, hned na druhé je však lidská záludnost a neposlušnost. Možná byl Boží plán opravdu dobrý, nám lidem se ho však daří kazit k nepoznání. – Co by na tenhle argument řekl Jakub? Asi toto: a co ty víš, kde a jak a proč jsou lidé hříšní? Ty snad máš vyvýšenou pozici, abys dovedl pojmenovávat, co je dobré a co zlé? Ty si svým jazykem dovolíš předjímat Boží soud? Opravdu si myslíš, že to dovedeš dobře rozpoznat a odlišit? Jsi snad sám svatý? Odsuzuješ, co ti připadá zlé. Ale co když je tvé odsuzování samo hříšnější než to, co odsuzuješ? Ježíš říká: „Nesuďte, a nebudete souzeni. Jakým mírou měříte, takovou bude naměřeno vám.“

Neodsuzujte, neodepisujte nikoho. Nezatracujte, neproklínejte. Tak dnes mluví Jakub. A místo toho žehnejte. Člověče, ty sám jsi byl stvořen dobře a k dobrému. Bůh ti žehná, a proto i ty žehnej ostatním. Všichni přece znáte to požehnání, které je na konci bohoslužeb – a jistě jste si všimli, že tady žehnáme všem. Nejen těm, kdo jsou dobří. Nejen těm z nás, kteří si to nějak zasloužili, ale žehnáme všem. A pak to můžete dělat i vy sami dalším lidem kolem sebe, protože to není výsada jen faráře. Když žehnáme, děláme to proto, že sám Bůh lidem žehná, to znamená, že má pro všechny lidi naději. – Tvá ústa byla stvořena, aby žehnala, aby přála dobré, aby zvěstovala evangelium, dobrou zprávu, aby povzbuzovala, aby měla naději. Jestliže odsuzuješ, je toto tvůj vlastní hřích. Je to důsledek toho, co je popisováno na druhé stránce Bible. Důsledek neposlušného jedení za stromu poznání dobrého a zlého. Proto si teď hloupě připadáš, že ty víš, co je dobré a co zlé. Proto se teď hříšně tlačíš do pozice Boží, chceš být jako Bůh, když odsuzuješ a myslíš si, že ty víš, koho a co odsoudit, že tak předjímáš Boží soud. Ale Bůh lidem žehná…

Žehnejte. Jen tak používáte svůj jazyk správně. A že to Nový zákon skutečně myslí takto všeobsáhle – že máme žehnat všem lidem, že pro všechny máme mít naději - to potvrzuje také evangelium. Vždyť kdy máme největší těžkosti myslet na druhé lidi v dobrém? Pochopitelně tehdy, když jsou to naší nepřátelé, když nám ubližují. A přesto i tady Ježíš řekne: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. – Ale zároveň je to vlastně pochopitelné, co po nás Ježíš a Jakub chtějí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají. Vždyť co to znamená, že někomu žehnáme? Tím mu přejeme, ať ho provází Boží moc, ať se mu daří v dobrém. Tím v něm to dobré chceme posílit, odevzdat ho dobré Boží vůli. Jestli v něm požehnání převládne, třeba se změní i jeho úmysly a jeho chování. Možná bude usilovat o dorozumění a smíření a přestane být naším nepřítelem. – Zatímco když své nepřátele odsuzujeme, když je proklínáme? Tím je vlastně odevzdáváme moci toho zlého. Tím v nich posilujeme jejich spjatost se zlem. Posilujeme v nich jejich nepřátelství. Svým proklínáním a odsuzováním druhých rozšiřujeme oblast vlády zla ve světě.

Žehnejte všem, a nikoho neproklínejte, říká tady dnes Jakub. Vím, že se tomu budeme učit velmi obtížně. To, že jsme zvyklí druhé lidi třeba ne rovnou proklínat, ale aspoň soudit a odsuzovat, to je v nás hluboce zakořeněno. Teologie řekne, že je to náš „dědičný hřích“. Je to už v našem způsobu myšlení, v našem vidění světa. Předává se to z generace na generaci. Nedovedeme na všechny lidi myslet v dobrém. – Jak se tedy učit tomu, co tady říká Jakub? Čtyři odkazy mě napadly: nejdříve to, že třeba v charismatických sborech jsou lidé učeni, aby žehnali. Znám několik lidí, od kterých to slyšíte stále dokola: „Buď požehnaný. Bůh ti žehnej.“ Možná to zní až divně a cize, někdo by si dokonce řekl, že ti lidé jsou padlí na hlavu. Ale na druhou stranu se v blízkosti takových lidí cítíte bezpečně, a víte, že vám neublíží, když vám zvěstují Boží dobro. – Zadruhé jsem se v myšlenkách vrátil proti běhu času do 13. století, a napadl mě svatý František z Assisi. Taky byl mnohými považován za blázna. Nejvíce za to, jak pozitivně viděl svět kolem sebe. Zpíval o tom, že každý a všechno má své místo v dobrém Božím plánu. – Zatřetí mě napadl znovu Ježíš: také podle něj je řádem světa Boží milost pro všechny. Připomeňme si, jak Ježíš vyučoval o Boží milosti. Podobně jako Jakub řekl, že je už v řádu stvoření. Řekl například (Mt 5,45), že Bůh „dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ Řádem světa je Boží milost. To neznamená, že by svět jako takový byl dobrý. Ježíš ví, že jsou tady i zlí a nespravedliví lidé. Ne, že svět je dobrý, ale Bůh má pro všechny naději. – A začtvrté a úplně na závěr: apoštol Pavel nám radí zcela prakticky (Ef 4,29): Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost.

Pomodleme se nyní v duchu za někoho, kdo potřebuje vědět o Boží milosti.