Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

130. "Vymodlil si faul." - Mistrovství světa v hokeji.

129. Strhl nás proud, všichni to cítíme. Modlitba je vyhozením kotvy. Zachytí se?

128. I Evropský soud pro lidská práva zamítl premiérovu stížnost, že je veden ve svazcích StB. Jestli se nám odvolá ještě jako Hus ke Kristu, pak je v pohodě navěky.

127. Když se v písni Bůh je záštita má zpívá konec verše "záštita ma-a", zní jako popěvek čínských maoistů.

126. Check-in byl v pátek odpoledne, vypadnout jsme museli v neděli ráno. Prý třídenní pobyt...

125. Vězni jsou převáženi fialovým autobusem. Neboť fialová je barva pokání. Středověk neskončil...

124. Kapr je náš beránek

123. A jeho jméno je Rouhání. Iránský muslimský prezident.

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Bude-li ti (tvůj nepřítel) brát kabát, dej mu i košili

(L 6,29b)

Ž 22,17-25; Jb 1,20-2,10; Jk 5,1-11
EZ 627; 473; 467; 649

Přátelé v Kristu,
zamýšlíme se tady o těchto nedělích nad těžkým oddílem o milování nepřátel. Milujte i své nepřátele, řekl Ježíš. Aby ukázal, co taková láska znamená, že to není jenom nějaké pozitivní myšlení, pověděl k tomu i dva praktické příklady. Před týdnem jsme mluvili o prvním z nich: Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou. A dneska jsme četli příklad druhý: Bude-li ti (tvůj nepřítel) brát kabát, dej mu i košili. – Zdálo by se, že tento druhý příklad je snadnější k splnění. Když vás někdo bije, tak to bolí, a nastavení druhé tváře vyžaduje opravdu odolnost a hrdinství. Zatímco dát někomu kabát a pak i košili: no a co? Chvíli mi bude zima, než si seženu a najdu jiný kabát a jinou košili. – Tak to připadá jen nám, že je to snadné. Ježíš však tato slova říká posluchačům, kteří hned pochopili, že ten druhý příklad lásky je náročnější. Mluvil často k chudým, pro které bylo jejich oblečení často jejich jediným majetkem. Kabát, totiž svrchní plášť třeba měli jen jediný. (Ostatně to bylo pro mnohé lidi i u nás běžné ještě jen pár generací pozpátku, že měli doma jen jeden kabát, jako velké bohatství.) Kdo z chudých v době Ježíšově zůstal bez kabátu, bude muset trpět chladem. A pokud by přišel navíc ještě o košili, znamenalo by to už přímo ohrožení života. Především kvůli nočnímu chladu či jiné nepřízni počasí. – Žádal-li Ježíš po svých učednících, aby v situaci, kdy jsou biti nastavili druhou tvář, je to bolestivé. Jestliže však po nich chce, aby, až budou okrádáni o kabát, dali zloději i košili, znamená to, že mají nabídnout přímo svůj život. To už je otázka přežití.

Proč to Ježíš chce? Jaký to má význam? Ježíš mluví o situaci, kdy mě můj nepřítel obírá o můj plášť nespravedlivě. Jako zloděj. Možná to dělá, aby se obohatil. Nebo jen tak zneužívá svou přesilu nade mnou, aby mě poškodil. O něco mě obírá, co mi bude chybět. A na co on nemá žádný nárok. Prostě nespravedlnost. A Ježíš tady prostě říká, abychom do toho dali kromě svého kabátu i sami sebe, cele se nasadili. Dokud mi ten druhý bude brát jen kabát, mohl by si možná říkat: no a co, jen kabát, bez toho se dá žít. Však on to nějak vydrží. Pokud to bude jen otázka kabátu, bude to jen otázka nepodstatná. Zatímco když mu dám i košili, udělám z toho otázku osobní. Postavím před něj otázku svého života. Ukáži mu, že mě ohrožuje. Sám sebe nasadím v naději, že on pochopí. Snad pochopí, že nespravedlnost ubližuje, že okrádá o život. – I tento Ježíšův příklad je o tom, že se mám nasadit a třeba i něco vytrpět. Kvůli spravedlnosti. Ale i kvůli tomu, kdo je nespravedlivý. Snad pochopí, snad mu to bude k dobru. Snad. – Dalo by se samozřejmě uvádět mnoho příkladů, kdy takto dochází k ještě větší nespravedlnosti. Chudí jsou olupování a bohatí marnivě bohatnou. Slabí přicházejí o všechno, co by je mohlo chránit, zatímco silní jednají stále svévolněji. Ano, takových případů je bezpočet. Kdy chudí nic nezmůžou. A přesto chce Ježíš dát inspiraci těm, kdo se sami vydají někomu druhému, kvůli jeho zlému jednání. Kdo se vydají jako oběť ve prospěch spravedlnosti.

Jako i u jiných slov, kdy nás Ježíš vyzývá k lásce k nepřátelům, můžeme i zde hledat, jestli těmto slovům dává výklad také svým životem. A skutečně nacházíme, že i slova o kabátu a košili mají zajímavou ozvěnu v příběhu pašijí. Když čteme příběh o Ježíšově utrpení, vidíme, jak Ježíš postupně ztrácí jednu jistotu za druhou, nakonec úplně všechno. Ztrácí svobodu, ztrácí přátele atd. A mezi těmi ztrátami má své ne nedůležité místo taky Ježíšův oděv. Ježíš přichází nejdříve o svrchní šat, potom i o šat spodní. Nejprve o kabát, pak i o košili. Čteme na jednom místě (J 19:23-24): Když vojáci Ježíše ukřižovali, vzali jeho šaty a rozdělili je na čtyři díly, každému vojákovi díl; zbýval ještě spodní šat. Ten byl beze švů, od shora vcelku utkaný. Řekli mezi sebou: "Netrhejme jej, ale losujme, čí bude.“ To tedy vojáci provedli. Nakonec zůstává Ježíš zcela nahý. Měla to být součást jeho trestu, jeho ponížení. Měla to být hanba v očích lidí – hle, nahý, visící na kříži. Kdo by ještě mohl od něho něco očekávat? – A přece evangelia to tak zvláštně převrátí, a řeknou, že to, co bylo lidmi zinscenováno jako ponížení, je před tváří Boží slávou. Je to Boží syn, nahý, jako byl nahý Adam v ráji, před svým hříchem. Jistě byl Ježíš o všechno obrán nespravedlivě, nejen o kabát a košili, ale i o svůj život. Všechno mu vzali. Zároveň však evangelium řekne, že on sám sebe vydal. Jako oběť. – A už učedníci museli řešit tu základní otázku: je to ztráta nebo zisk? Hanba – nebo sláva? Museli se takto ptát, když se rozhodovali, jestli mají Ježíše následovat. Věděli: když se cele vydáme Božímu plánu, bez naší oběti to nejde. Je to ztráta, nebo zisk? A učedníci si mohli vzpomenout, že už dříve, za svého života, je o tom Ježíš učil. Když Ježíš nazýval smrtí to, co my běžně považujeme za dobrý život. A když naopak nazval dobrým životem to, co ym považujeme za ohrožení. Ježíš tehdy řekl (Mt 10:39): Kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Zatímco kdo si ho chce zachovat podle svého rozumu, ztratí jej.

Jsou to náročná slova. Jako tomu všemu dát reálný rozměr? Co si můžeme odnést z dnešního slova o košili a kabátu? Ani kdybychom je vzali doslova, nebylo by to dost. Vždyť nějaký kabát a košili bychom asi dát mohli, nebolelo by nás to tolik ani neohrozilo. Co většího už by bylo obětí? Nebudu vás nabádat, abyste rozdali své domy, svůj majetek. Podstata dnešní zvěsti taky není o majetku, je o životě. Svůj život máme nasadit. Ve prospěch spravedlnosti. – Abych věděl, že tam, kde zakusím nespravedlnost, mám k její nápravě nasadit sám sebe. Ano, je to nebezpečné, když mám toho, kdo koná zlo, upozornit, že jeho nespravedlnost ubližuje, ohrožuje život. Je to dneska náročné slovo, které nám říká: bez oběti to nejde.

Pane Ježíši, tví učedníci byli ze slov o vydání svého života bezradní.
Než zažili a přijali zvěst o tvém vzkříšení.
Prosíme, pomoz naší víře, že ty ses i za nás vydal.

Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou

(L 6,29a)

Ž 25,1-3; Iz 50,4-7; 1Pt 3,8-9
EZ 25; 673; 684; 157

Přátelé v Kristu,
vzpomínám si na scénu z jednoho amerického filmu, velmi působivou. Hlavní postavou je vězeň v tvrdé káznici. Protože je tvrdohlavý, a nechce se podrobit systému, snaží se ho dozorci různými tvrdými způsoby vychovávat. Ponižují ho a dávají mu nejhorší práce. On se všemožně vzpírá, a oni ho často týrají. On se však zlomit nenechá. A když se zase jednou dozorce neudrží a uhodí ho do hlavy, náš hrdina se hrdě postaví, byť s rozbitými ústy, a nastaví druhou tvář. - Zvěst té scény je jasná. On je hrdinou, oni jen zbabělci. On, osamělý bitý vězeň v zastrčené věznici, se zde jeví téměř jako nadčlověk. Nastavením druhé tváře vítězí nad mocným dozorcem. Protože ten už teď ví, že vězeň má vnitřní sílu a svobodu, vlastnosti, nad kterými převahu nemá. Ani kdyby vězně zabil. - Když nás Ježíš učí, abychom uměli nastavit druhou tvář, chce snad, abychom byli jako ti hrdinové z drsných hollywoodských filmů?

„Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou,“ čteme dnes. Ta Ježíšova slova nepochybně jsou o vnitřní síle, o odvaze, o hrdinství. Ale přece jen, když dva dělají totéž, málokdy to bývá totéž. Je rozdíl mezi ideálem lidské nezdolnosti podle heroických příběhů a podle evangelia. - Ježíš nás učí tato slova o nastavení druhé tváře, a jako je tomu i v mnoha jiných případech, nejlepším výkladem je jeho vlastní život. Připomeňme si, jak to bylo, když byl sám bit římskými vojáky(Mt 26,67): Plivali mu do obličeje, bili ho po hlavě, někteří ho tloukli do tváře. Ale je napsáno, že Ježíš v těch chvílích mlčel. Splnila se tak stará předpověď proroka Izajáše (53:7): Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. - Americký hrdina chce svým snášením utrpení pokořit ty druhé, své protivníky. Naopak Ježíš, jak je napsáno, se nebál pokořit sám sebe. On nechce ponížit ty druhé, nestaví se nad ně. Dokonce čteme v evangeliu, že se modlí za ty, kdo ho křižují (L 23:34): Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí. - Je to zjevně jiný typ hrdinství. Obtížně rozpoznatelný pro oči světa, kde platí zákon odplaty, a kde se jako nejlepší odpověď na facku považuje facka. A když ji nemůžeš dát, tak se nad násilníka povznes alespoň ve svém vnitřním pohrdání. – Ježíš to však takto neudělal. Dokonce i na Piláta hledí jaksi vlídně, že ten dokonce před židy obhajuje jeho nevinu (J 19:12). A těmi prvními, kdo v jeho jednání, nebo, lépe řečeno, v jeho snášení utrpení, rozpoznají nadlidskou sílu, je římský setník a ti, kdo spolu s ním střežili Ježíše. Pod křížem vyznají (Mt 27:54): „On byl opravdu Boží Syn!“

Když Ježíš říká svá slova o nastavení druhé tváře, není tady uvedeno, jakou reakci má takové jednání u útočníka vzbudit. Ze života známe, že to může násilníka ještě povzbudit. Bude nás považovat za zbabělce, na kterém si může svou zlost beztrestně vybít. To nebezpečí tady jistě je. A přece je takové nastavení druhé tváře zároveň největší šancí, že výsledkem bude dobro. Když totiž políček oplatím, zachovám se podle způsobu světa, v kterém to každý očekává. Svou odplatou prodloužím řetěz zla, a můžu i teď očekávat facku další, a tak dále, třeba až do vysílení. – Zatímco když nastavím druhou tvář, nečekaně, možná tím útočníka překvapím, zarazím. Donutím k zamyšlení. Odvrátím od dalšího násilí. Říkám, je to šance, ne jistota, ale ve srovnání s odplácením má aspoň nějakou šancí. Naproti tomu oplácení nevyřeší nikdy nic.

Všimněte si tedy dnes, že jsme tady dnes vyzváni, abychom prokazovali svou sílu. Ale jinak, než násilím. Abychom byli vnitřně silní. Jestli se nemýlím, moc často se o tom v kostelích nemluví. Že je křesťanská víra taky o vnitřní síle, o odolnosti a odvaze. Možná je například v našem zpěvníku až příliš těch uplakaných písní, které bědují, že jsme my lidé k ničemu, že jsme neschopní a slabí. Že nic nedokážeme. - To však není jediná poloha víry. Jinou a opačnou a zároveň velmi potřebnou polohou je, že se prokazujeme jako silní a odvážní ve víře. Konkrétně a viditelně odvážní. Že neustoupíme, že budeme zlu čelit tváří v tvář. A že když bude potřeba, nastavíme druhou tvář. - Podle apoštola Pavla je jedním z darů Ducha svatého „sebeovládání“ (Gal 5,23). V tak vyostřeném okamžiku, jako je ten, když dostanu facku, může sebeovládání znamenat nejen to, že ze strachu neuteču, ale také to, že se ovládnu a nebudu jednat impulsivně a facku nevrátím. Křesťanské sebeovládání znamená, že budu jednat s křesťanským rozmyslem. - A je také zajímavé, že duchovní dar „sebeovládání“ je v tomto výčtu jmenován hned po daru „tichosti“. Obojí ctnost nás zase odkazuje na jednání samého Ježíše. U něj nacházíme jeden z ideálů sebeovládání. Jen ideál asi odlišný od všech ostatních. Ježíš zdroj své vnitřní síly nehledá sám v sobě. Sám je někdy dokonce skleslý a bezradný. Svou sílu k snášení utrpení nenachází sám v sobě, ale ve víře, ve svěření se Bohu.

Na závěr řeknu, že ještě jednu věc svou reakcí na facku ukazuji. Vlastně tím vynáším svůj soud nad druhým člověkem. Jestli mu facku vrátím, vlastně tím beze slov říkám, že si nic jiného nezaslouží, že trest má být přiměřený zlému činu. Sám tím druhého odsuzuji. Jsem hlasatelem zákona odplaty. Oko za oko, zub za zub. Domyšleno do nejširších důsledků tím prozrazuji své smýšlení, že i jednou to tak bude, že Bůh každému odplatí přiměřeně jeho zlým skutkům. – Zatímco: když nastavím druhou tvář, dávám tím najevo svou víru, že zákon odplaty není vševládnoucí. Chci i přes svou újmu řetězec odplaty přerušit. Na svém těle ukázat, co znamená překonávání zla dobrem. Udělám v malém to, co to svou obětí vykonal Ježíš. Důsledky našich zlých činů na sebe vzal. A zase domýšleno do nejširších důsledků tím zvěstuji svou víru, že také Pán Bůh s námi jednou nebude jednat podle zákona odplaty, ale podle svého milosrdenství. - A tak se nedejme přemoci zlem a nejednejme tak, jak nás ono nutí. Apoštol říká (Ř 12:19): Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud. - Buďme tak, třeba i beze slov, svědky o Božím milosrdenství. Buďme těmi, kdo kolem sebe působí pokoj. Snažme se o to, i když to leckdy bolí. Neboť, jak říká Ježíš (Mt 5:9): Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.

Pane Ježíši, každý tam, kde stojíme,
ať dovedeme přispět k pokoji a smíření.

Milujte své nepřátele

L 6:27-28 Ale vám, kteří mě slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují.

Ž 25,15-20; Ex 23,1-5; Ř 12,17-21
písně EZ: 221; 383; 392; 192

Přátelé v Kristu,
Ježíš nás učí, že máme milovat své nepřátele. Jsou to náročná slova, snad nejnáročnější z evangelia. A já je dovedu zopakovat právě jenom z kazatelny. Kdybych s někým z vás seděl v rozhovoru, a řeč by přišla taky na nějaké nepřátelství, říkalo by se mi to obtížně: Milujte své nepřátele. Kdybychom mluvili o nějakém konkrétním nepřátelství, neměl bych asi tu odvahu říci tomu člověku, aby své myšlenky zcela obrátil, a své nepřátelé miloval. Vzpomínám, o kolika nepřátelstvích mezi lidmi jsem už v církvi slyšel. Jak často nám připadá, že máme právo, abychom vůči někomu nepřátelství cítili. Ten druhý nám tak zjevně ublížil. Je tak hloupý, tak protivný, tak zlý. Tak nespravedlivý. - Vždycky při psaní kázání mě napadají konkrétní příklady těch, kdo mé kázání asi uslyší. A tentokrát jsem si říkal: Copak bych mohl říci jedné sestře, že se má ona smířit se svým bratrem, který ji asi fakt hodně ublížil? A myslel jsem na jednoho bratra - měl bych snad zlehčovat ono nepochopení až nenávist, kterou zakouší od svých blízkých? – Nenávist vysvětlení nepotřebuje. Nenávist se nabízí až vnucuje sama. Má svou vlastní sílu. Žene se jako vichřice, vzniká samo od sebe, zaslepuje a ubližuje. Bývá silné. Trvá dlouho. Snadno si nás opanuje. Známe to všichni. – Jak však na druhou stranu vysvětlit to, co žádá Ježíš: „milujte své nepřátele“? S tím si nevíme rady. A desítky kázání končí u toho, že na lásku k nepřátelům nemáme sílu. A ten přímý příkaz Ježíšův se spíše zlehčuje a ta Ježíšova slova se „obkecávají“ a nahrazují řešeními méně radikálními. Radami typu: „Pokuste se necítit nenávist.“ „Snažte se toho druhého pochopit, co proti vám má.“ A podobně. – Jak říci křesťanům do konkrétní situace: Milujte své nepřátele? Do dneska mi zní v uších, jak mi před léty řekl jeden člen našeho sboru: „Bratře faráři, tak právě kvůli takovým nesmyslům já bibli ani nečtu. Je to hloupost. Je to přehnané a ve světě neuskutečnitelné. A ten, kdo se o to pokouší, je druhým za blázna.“ – Ano, za blázna. Ten člověk měl pravdu. Protože to, co po nás dnes Ježíš chce, je rozumem nepochopitelné a neobhajitelné. Co k tomu může říci farář? Jak mám Ježíšův příkaz vysvětlit? Jak ho vyargumentovat?

Lidský rozum nemůže tato slova vysvětlit. Ne lidský rozum, jen Ježíš sám. Jen Ježíš sám může být garantem toho, co tady dnes říká. Protože on to nejenom řekl, ale také konal. Evangelia sama jsou výkladem těchto zvláštních slov. Ježíš se modlil i za své nepřátele. On přijímal i ty, kterými jiní pohrdali. A když běduje nad svými nepřáteli, například nad farizeji, jsem přesvědčen, že to dělá proto, aby i je přivedl k přemýšlení a k obrácení. Všechno to, co čteme o jeho potýkání s těmi, kdo mu nepřáli, je velmi životným výkladem dnešních slov: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. Ježíš totiž měl podle svědectví evangelia rád každého bližního, každého člověka, s kterým se potkal. Je o něm napsáno, že se nedovedl nesmilovat. Ježíš sám to jednou učil o Bohu, že (Mt 5:45) nebeský Bůh dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. A z toho Ježíš vyvozuje, že i my máme být podobně dobří na své přátele i nepřátele. Naše láska má být jako slunce, jako déšť, které nerozlišují, na koho dopadnout a na koho ne. - Přitom ovšem v evangeliu vidíme, že Ježíšova láska nevypadá tak, že by všechny objímal a na všechny se usmíval. Někdy je i přísný, někdy hněvivý. A přesto můžeme tušit, že mu jde o záchranu, o spásu, o naději pro všechny.

Ježíš miloval i své nepřátele. Evangelia jsou toho dokladem. Dnes však Ježíš mluví k nám, že to máme takto dělat i my. A tady nastává potíž. My to myslím vůbec neumíme. Neumíme tak žít. Zato umíme jinou věc: vymluvit se z toho. Nejsnadnější je říci, že Ježíš byl výjimečný, jedinečný. Že on to dovedl, protože byl Boží syn. Zatímco my jsme obyčejní, hříšní lidé. Raději budeme Ježíše vzývat a vyznávat a uctívat, než ho poslouchat. Uděláme si z něho Spasitele, který je vysoko nad námi, taky nad našimi mravními kvalitami, a budeme mu opakovaně a často vyznávat své vlastní slabosti. Zatímco on by raději byl naším vůdcem a učitelem. Taky tím, kdo nás osvobodí a zmocní k cestě lásky.

Mnoho námitek proti dnešním slovům se člověku nabízí. A některé z těch námitek se tradují už od doby Ježíšovy. Když například jeden farizeus slyšel od Ježíše, že má milovat své bližní, tak se hned ptal: „A kdo je vlastně můj bližní?“ To mám snad milovat všechny, i zjevné hříšníky, i protivníky? Myslel to jako řečnickou otázku: takový nesmysl přece nemůžeš Ježíši učit. Ale pak ten farizeus pak od Ježíše slyší podobenství o milosrdném Samařanovi. Zbožnému židovi už ta zmínka o tom, že Samařan může být milosrdný, asi naháněla husí kůži. A nakonec slyší od Ježíše výzvu, „ano, skutečně, buď bližním všem, kdo tě potřebují.“ – Anebo, další námitka, která se nabízí: jak jednat s člověkem, který pro smíření nic nedělá? Co s těmi, kdo o smíření s námi nestojí? S těmi, kdo pro něj nic nedělají? A Ježíš tady řekne: Když přicházíš do chrámu, a vzpomeneš si, že má někdo něco proti tobě, jdi za ním a pokus se o smíření. Ze své strany, své iniciativy. Ta námitka je lidsky pochopitelná: „To mám já jít za tím druhým, když on má něco proti mně, a neměl by mít? Když já proti němu třeba ani nic nemám? Když já jsem v pohodě?“ Ježíš přesto odpovídá: „Udělej to.“ – A apoštol Pavel později ve své listu píše (Ř 12:17-18): Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. Ze všech svých sil se snažte o lásku.

Nepřehlédněte: to jsou všechno výzvy do běžného křesťanského života. Do našeho života. Výzvy k jednání. To nejsou ne nemožné příkazy, které nám mají ukazovat naší bezmocnost. Jsou to přímočaré a jednoduché návody ke křesťanskému jednání. - Přidat snad lze jen to, že evangelium samo už zároveň ví o obtížnosti těchto příkazů. Láska k nepřátelům není nic samozřejmého, je to čin víry. Nelze odůvodnit lidským rozumem, je to jednání Ducha svatého v nás. A když nám pak někdo vlepí facku, hle, řekneme si, proti nám stojí hmatatelný nepřítel. Ale v takovou chvíli není čas vzpomínat, co k tomu říká dogmatika, nebo rozebírat, proč Ježíš řekl, že máme nastavit ještě i druhou tvář - jak to myslel, a zda měl pravdu. Jen ten, kdo má Kristova ducha, dostane snad v takové chvíli i odvahu a sílu neoplatit, nemstít se. Nenechá se přemoci zlem, ale odplácí zlo dobrem. - Myslím, že oproti všemu zdání je tu Ježíš velmi realistický. Neříká: musíte milovat. Spíše říká: zkoušejme to, mějme odvahu milovat. V konkrétních běžných situacích. Mějte vůli, odhodlání milovat. A já vám k tomu dávám sílu.

Pane Ježíši, prosíme, buď nám posilou, kdekoliv se rozhodujeme pro lásku.

O cestě tam a zase zpátky

J 21:14-17 To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení. 15 Když pak pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: "Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?" Odpověděl mu: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Pas mé beránky." 16 Zeptal se ho podruhé: "Šimone, synu Janův, miluješ mne?" Odpověděl: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Buď pastýřem mých ovcí!" 17 Zeptal se ho potřetí: "Šimone, synu Janův, máš mne rád?" Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: "Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád." Ježíš mu řekl: "Pas mé ovce!
Ž 37,4-5; Gn 27, 41-44; 33, 1-4; Fp 2, 5-11
písně 119,1-4; 371; 324; 510; 606

Přátelé v Kristu,
přijíždím dnes ráno z letního tábora, kde jsou naše děti. Tématem letošních táborových 7 dní je dětská knížka Hobit – snad ji někteří znáte. Ta knížka má podtitul: „o cestě tam a zase zpátky.“ Její děj shrnu jen do dvou vět: Hobit jménem Bilbo, malá postava žijící v podzemní noře, je trpaslíky pozván na výpravu do světa. Tam zažije mnoho nebezpečí a dobrodružství, skoro přijde o život. Na té cestě mnoho získá: bohatství, ale hlavně zkušenosti, než se zase vrátí domů do své vesnice. Ale o děj teď vlastně nejde. Chtěl jsem ho uvést jen jako základní vzorec, té knihy. A stejný vzorec se opakuje také v mnoha jiných knihách a románech. Hrdina se vydá do světa, co ciziny, do dálky. Až nakonec se vrátí domů, poté, co se mu otevřely oči, poté co ve světě dozrál. Ve světě zmoudřel, prozřel na té „cestě tam a zase zpátky“.

Jestlipak jste si někdy uvědomili, že podobné příběhy máme taky v Bibli? (Například o cestách Josefových bratří do Egypta. Nebo o útěku Jákoba před bratrem Ezaem.) A jestlipak víte, že podobně je popsán například i příběh učedníka Petra? Dnes jsme četli rozhovor mezi Petrem a Ježíšem, který je už zakončením a vyvrcholením celého Petrova příběhu. Ale připomenu ještě několik zmínek z příběhů, které tomuto předcházely. Taky by se to celé mohlo jmenovat: „o cestě tam a zase zpátky.“ V Petrově případě jde o cestu z Galileje do Jeruzaléma a zase zpátky. O cestu z okrajové oblasti země do hlavního města, do centra, a zase zpátky na venkov, na periférii.

Připomínám nejdříve příběh o tom, jak se Petr poprvé potkal s Ježíšem. Tady totiž jeho cesta začala. Petr byl původně rybářem na Genezaretském jezeře v Galileji. Zde chytal ryby - to bylo jeho zaměstnání. A jednou, jakoby náhodou, se ocitl v Ježíšově blízkosti. Zrovna v okamžiku, kdy Ježíš učil na břehu jezera zástupy. A stalo se, že Petr v tu chvíli mohl Ježíšovi pomoci, totiž tak, že mu nabídl svou loďku. Na té spolu odrazili od břehu, a odtud mohl Ježíš k zástupům kázat ještě lépe, protože se na něj netlačily. – Pak Ježíš dokončil své kázání a mluvil k Petrovi. „Petře, hoď své sítě do vody.“ Petr, když to slyšel, byl nejdříve rozpačitý, ještě Ježíše neznal. Nechápal, proč mu mluví do rybaření,. Ale pak Ježíše poslechl. A udělal dobře. Když na Ježíšův příkaz hodili sítě do vody, byly ty sítě brzy plné ryb. A když to Petr uviděl, začal tušit, jakou má Ježíš moc. Ještě zdaleka nepochopil, co je Ježíš zač, ale už mohl tušit, jak mimořádný je. Z toho rybolovu Petra pojal úžas, padl před Ježíšem na kolena, dostal až strach z toho zázraku, z Ježíšovy moci, a prosil ho, aby od něj odešel, aby ho nechal být. Taky řekl slova, která si pamatujme: „Vždyť já jsem člověk hříšný.“ - Ale Ježíš ho být nenechal, naopak, povolal ho za sebou. Získal ho svým povoláním pro sebe. A Petr hned všeho nechal a šel za ním. Tak začala jeho „cesta tam a zase zpátky“.

Na cestě do Jeruzaléma pak následovalo několik příběhů, které kvůli stručnosti rozvádět nebudu. Ale doporučuji vám, vyhledejte si je a připomeňte, jak mluví o Petrově postupném zrání. Například příběhy o tom, jak Petr kráčí po moři. Jak vyznává Ježíše jako Mesiáše, ale hned ho zase zrazuje od jeho cesty utrpení. Jak s Ježíšem zažije jeho proměnění na hoře. - Ale to už se blížíme k Jeruzalému. Jakého Petra tu vidíme? On už s Ježíšem mnohé zažil. Už od něj viděl mnoho zázraků. Už je to dlouho, co byl u toho prvního, zázračného rybolovu. U zázraku, který v něm probudil sebepoznání, že je člověkem hříšným, to znamená slabým a selhávajícím. Teď před Jeruzalémem už dobře ví, že v Ježíšově blízkosti je moc. A sám si proto taky připadá silný. Jakoby nový člověk, proměněný. – Teď však slyší Ježíše mluvit zvláštně. Ježíš řekl, že ho čekají chvíle těžké, utrpení a dokonce smrt. A navíc předpovídá, že ho všichni opustí, i dokonce jeho nejbližší, i učedníci. A Petr, když to slyší, tak říká: „já ne“. Já už ne, já už jsem teď jiným člověkem. Já tě neopustím, já ti zůstanu věrný. Petr si o sobě myslí, že už osobně vyzrál. Že ví, co je pro něj důležité. Petr chce obstát. „Ježíši, i kdyby tě všichni opustili, já nikdy. Půjdu s tebou kamkoliv.“

To si Petr o sobě myslel. Připadalo mu, že je silný. Je smutné, že Petrovi to odhodlání v Jeruzalémě nevydrží dlouho. Zato Ježíšova slova se vyplní bezezbytku. Petr ho opustí, uteče. V nebezpečí zapře, že Ježíše vůbec zná. Naprosto selže. - A přece právě tady je počátek jeho zrání, jeho konverze. Jeho slzy vypovídají o zralosti více než vychloubavá slova. Hořce se rozplakal, když si uvědomil, že selhal. Že se stalo to, co Ježíš už dopředu věděl.

Ježíš ho zná lépe než on sám sebe: „Ty, Pane, víš.“ Petrova síla není někde v něm samotném, v jeho odhodlání. Od teď bude Petr vědět, že jeho posilou je být prostě v Ježíšově blízkosti. Že silný je tehdy, když plní Ježíšovo poslání.

A právě toto se ukazuje v dnešním příběhu z evangelia. - Rozhovor se odehrává už po Velikonocích a po Ježíšově vzkříšení. Odehrává se v Galileji, kam už se Petr vrátil - zpátky do svého kraje. A Petr už tady mluví jako vyzrálý muž. Ale vidíme, v čem spočívá jeho zralost, jeho moudrost: v jeho pokoře. Petr zažil a uvědomil si a přiznal si své velké a zásadní selhání. Je vděčný, že Ježíš ho teď pozvedává. Že ho nezatracuje, nepřipomíná mu jeho selhání, ale odpouští mu a dokonce mu dává úkol, poslání. V tom bude jeho síla: Petr bude vědět, že ho má Ježíš rád a že mu dal životní úkol.

Z Petrova příběhu se jistě můžeme poučit i my. Můžeme se shlédnout v jeho cestě tam a zase zpátky. A teď nemyslím na cestu ve smyslu geografickém, nemyslím na Jeruzalém a Galileu. Myslím na tu duchovní cestu, kterou Petr prošel. – Bible je totiž mimochodem i velká literatura, a evangelia zvláště. Když mluví o duchovní cestě, o duchovním zrání, tak mluví především o hluboké zkušenosti srdce. O zásadní proměně člověka, ke které člověk dospívá skrze zkušenost svého selhání, svého hříchu. Taková silná zkušenost může mít navenek podobu nějakého dobrodružství a cesty, pouti, na které něco zažijeme, co nás přinutí změnit svůj život. Ale nezáleží tolik na tom, kolik toho při takové cestě nachodí naše nohy. Podstatné je, kam se pohne naše srdce. A ta biblická duchovní cesta vede taky „tam a zase zpátky“: přes přiznání vlastní nemohoucnosti k rozpoznání Boží moci. Přes lidský pád k Božímu vyvýšení.

A tak se nebojme vydat na cestu. Možná žijeme pyšně, možná si o sobě moc myslíme a máme přebujelé sebevědomí. Většinou to rozpoznáme v nějakém svém selhání. Spolehněme se, že Ježíš nás ani pak neodsuzuje. Ani když jsme sebevíce na dně. Ježíš nám chce odpustit a zase nás postavit na nohy. V jedné epištole (2K 12,9) můžeme číst, co Ježíš řekl apoštolu Pavlovi: "Stačí, když máš mou milost; vždyť ve tvé slabosti se projeví má síla." I my můžeme podobně jako Petr a Pavel zkušenost své slabosti zužitkovat ke svému dobru. Pak budeme v pokoře plnit své poslání.

Pane Ježíši Kriste, vyznáváme, že v nás tvé slovo vždy probudí poznání naší slabosti, naší nevěry, připomene nám naše vlastní selhání.
Ve víře však přijímáme evangelium, že ty nás ani tady neodsuzuješ, že nám chceš dát sílu k našemu poslání. Ve tvou milost i pro sebe věříme.
A protože poznáváme, jak je odpuštění důležité pro nás, chceme ho dopřát i těm, kdo se provinili proti nám.