Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Tvé hříchy jsou ti odpuštěny

L 5,17-26 Jednoho dne Ježíš učil a kolem seděli farizeové a učitelé Zákona, kteří se sešli ze všech galilejských a judských vesnic i z Jeruzaléma. Moc Páně byla s ním, aby uzdravoval. 18 A hle, muži nesli na nosítkách člověka, který byl ochrnutý, a snažili se ho vnést dovnitř a položit před něj. 19 Když viděli, že ho nepronesou zástupem, vystoupili na střechu, udělali otvor v dlaždicích a spustili ochrnutého i s lůžkem přímo před Ježíše. 20 Když viděl jejich víru, řekl tomu člověku: "Tvé hříchy jsou ti odpuštěny." 21 Zákoníci a farizeové začali uvažovat: "Kdo je ten člověk, že mluví tak rouhavě? Kdo může odpustit hříchy, než sám Bůh?" 22 Ježíš však poznal jejich myšlenky a odpověděl jim: "Jak to, že tak uvažujete? 23 Je snadnější říci 'Jsou ti odpuštěny tvé hříchy', nebo říci 'Vstaň a choď?' 24 Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy," řekl ochrnutému: "Pravím ti, vstaň, vezmi své lůžko a jdi domů." 25 A ihned před nimi vstal, vzal to, na čem ležel, šel domů a chválil Boha. 26 Všechny zachvátil úžas a chválili Boha. Byli naplněni bázní a říkali: "Co jsme dnes viděli, je nad naše chápání."

Přátelé v Kristu,
co je snazší říci nemocnému člověku? Když mu řeknete: „Jsi uzdraven“? Nebo když řeknete: „Odpouštějí se ti hříchy“? Je snazší zvěstovat odpuštění hříchů - nebo uzdravovat od tělesných nemocí? Ježíš se takto ptá farizeů a zákoníků, a je to řečnická otázka. Protože oni si samozřejmě myslí, že uzdravit ochrnutého je obtížnější než mu zvěstovat odpuštění hříchů. Stejně jako si to myslíme my. – Představte si: setkáte se s někým ochrnutým, s člověkem na vozíku nebo na lůžku, a chcete ho potěšit. Kdybyste ho chtěli uzdravit, třeba vší silou své víry, kdyby on sám tomu věřil, brzy by se ukázalo, jestli se vám to povedlo. Kdyby se ten ochrnutý ani teď nepostavil na nohy, bylo by jasné, že uzdravený není. Málokdo umí takto zázračně uzdravovat. Zatímco zvěstovat odpuštění hříchů, to vůbec není složité. To by mohl svést každý věřící člověk. Jestliže jsou farizeové a zákoníci přesvědčeni, že tohle je skutečně snazší, pak už vědí, že slova mohou být někdy taky úplně prázdná. Bez reálného dosahu. Může být velmi snadné říct: 'Jsou ti odpuštěny tvé hříchy'. Slova, řečená bez rozmyšlení, bez závaznosti. Slova, u kterých nejde ověřit, jestli skutečně něco znamenají. – My máme vědět, že když Ježíš tomu ochrnutému zvěstoval odpuštění hříchů, že ho nechtěl odbýt, ale že mu naopak chtěl dát to nejcennější. Chtěl ho ubezpečit o Boží milosti. Odpuštěním z něho chtěl sejmout tu velkou tíži, kterou všichni nosíme, když jsme nespokojeni se svým životem, když jsme nespokojeni s lidmi kolem i sami se sebou. Tady nám Ježíš říká: 'Jsou ti odpuštěny tvé hříchy' Můžeš žít svobodně, beze strachu, bez zoufání. Bůh tě má rád. - Ale když si farizeové myslí, že něco takového říct je snadné, vědí, že zbožné řeči můžou být taky jenom tlachání. Plané utěšování. - Jak je to s námi? Když slyšíme o odpuštění hříchů, umíme ho přijmout? A umíme pak taky sami odpustit? Anebo jsou to jen slova? Kecy? Často tady při bohoslužbách vyznáváme své hříchy, a pak slyšíme slovo milosti. Když to děláme s vírou a upřímně, může to mít pro naše životy velký význam. Ale také to mohou být jen prázdná slova, pronášená ze zvyku a nepodložená životem.

Farizeové tedy mají zkušenost, že zbožná slova mohou být pronášena jen naprázdno. A farizeové byli v době Ježíšově zároveň těmi, kdo chtějí střežit, aby se naprázdno nemluvilo. Aby zbožnost nebyla jen nezávazným tlacháním. Oni chtějí dát slovům o Bohu a jeho jednání tu největší váhu. Proto když Ježíš mluví o odpuštění hříchů, oni ho obviňují z rouhání. "Kdo je ten člověk, že mluví tak rouhavě? Kdo může odpustit hříchy, než sám Bůh?" – Jak může Ježíš tomu člověku říct, že jsou mu odpuštěny hříchy? Vždyť tíže hříchů zbavuje jen Bůh. A co my lidé můžeme vědět, komu Bůh odpouští a komu ne? Kdo by si mohl myslet, že je před Bohem bez hříchů? Nikdy si nemůžeme být jisti. Vždyť nejde zvěstovat milost jen tak lacině. – Farizeové chtějí brát vážně Boží vyvýšenost. Brojí proti zvěstování laciné milosti. A přitom upadají do extrému druhého. Berou člověku jistotu Boží milosti. Člověk si prý nikdy nemůže být jistý, že na něho Bůh pohlíží milostivě. Milost není jenom tak. A proto je Boží milost v pojetí farizeů něco pracně zaslouženého, vydřeného, a přitom stále nejistého. Je to náročná milost: nikdo z lidí neví, nikdo si nemůže být jistý. Nejvíce se té jistotě blíží ten, kdo střeží všechna svá slova a své činy. Farizejská zbožnost je zákonická, předpisová. Stovkami předpisů chtějí dodat vážnost své víře. A přesto je jejich srdce stále úzkostlivé, protože nakonec, co my můžeme vědět, jak smýšlí Bůh? Co s lidmi zamýšlí?

Takto vážně tedy smýšlejí farizeové a zákoníci. Vyřčeně i nevyřčeně tady jiskří těžká teologická disputace: je Boží milost snadno přístupná - anebo je náročná? Je Boží milost lidem dosažitelná nebo je úplně mimo lidské pochopení? – A do této vážnosti najednou vstupuje skupinka lidí, kteří jako by o složitosti té otázky vůbec nevěděli. Jacísi muži přinášejí na nosítkách ochrnutého člověka. Oni přijdou a prostě se chopí naděje, kterou vidí v Ježíši. Kdyby náhodou zaslechli to, o čem tady právě mluví Ježíš s farizeji, možná by tomu ani nerozuměli. Ale oni do toho vstoupí, a zajímá je jenom záchrana, kterou nabízí Ježíš. Ani, slova neřeknou, ale celé jejich úsilí a konání svědčí o jejich víře, o jejich lásce, o jejich naději. – Tenhle příběh zní jako obhajoba těch, kdo se třeba ani nevyznají v teologických otázkách. Když ho čtete, mohlo by se nejprve zdát, že farizeové a zákoníci jsou těmi, kdo řeší Boží milost do hloubky, kdo se snaží postihnout drobné nuance problému, zatímco tihle příchozí vnímají Boží milost povrchně a zbrkle. Ale v našem dnešním evangeliu je to naopak. Farizeové a zákoníci jsou těmi, kdo zůstávají povrchní, jen na úrovni slov, jen u suché teorie. Zatímco ti příchozí, kteří nesou ochrnutého, se prodírají přímo ke zřídlu milosti, a nenechají se ničím zastavit. Vyběhli po schodech na střechu a udělali v té střeše díru, aby spustili nemocného přímo před Ježíše. Jakoby stejně lehce vyběhli po argumentech farizeů, a udělali díru tam, kde mělo podle farizeů zůstat ukryté Boží tajemství. A spouštějí nemocného přímo k Ježíši. K tomu, který svými slovy a svým konáním odkrývá pramen Boží milosti. Pramen, který má být otevřený všem.

Milí přátelé, Bůh je milostivý: to je zvěst křesťanské víry. Ježíš Kristus je jedinečný právě v tom, že tuto vlastnost Boží naplno zjevuje. Nenechme si to zpochybnit nějakými farizeji nebo zákoníky. Kdo se upíná k Boží pomoci, nebude zklamán. – Bůh je milostivý a chce pro člověka dobro. Přijetím této zvěsti má být uzdraven náš život. - Ještě naposled se vraťme k dnešnímu oddílu. Taky mohl dopadnout tak, že ochrnutý uslyší „jen“ slovo odpuštění – „jen“ je v uvozovkách. Mohlo to skončit tím, že uslyší slovo o odpuštění, a bude vědět proč, a s radostí ho přijme. – Takto může být ulehčeno také nám. Pokud se upneme k Boží pomoci, můžeme slyšet: "Tvé hříchy jsou ti odpuštěny."

Pane Ježíši, děkuji ti, že toho,
kdo k tobě s touhou přichází,
nenecháváš na pochybách.