Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Planu hněvem až k smrti

Jon 4,5-9 Jonáš vyšel z města Ninive, usadil se na východ od něho a udělal si tam přístřešek. Seděl v jeho stínu, aby viděl, co se bude ve městě dít. Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost. Příštího dne za svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si umřít. Řekl: „Lépe abych umřel, než abych žil.“ Bůh se však Jonáše otázal: „Je dobře, že pro ten skočec tak planeš?“ Odpověděl: „Je to dobře. Planu hněvem až k smrti.“

Ž 121,5-7; L 23,26-31; Ř 6,16-23
po kázání DEZ 695 Z přetěžkého kříže

Přátelé v Kristu,
Jonáš se dověděl, že Bůh městu Ninive odpustil. Žádná zkáza nebude. Jonáš se přesto táhne za město na pahorek, aby zkázu uviděl. Nemůže uvěřit, že by Pán Bůh katastrofu odvolal. Podle Jonášovy zvěsti má zkáza nastat. Jonáš to tak přece ninivským oznámil na Hospodinův pokyn. A tak se teď Jonáš těší na hrůznou podívanou, proto si pracně staví přístřešek a pod ním má své místečko k sezení, soukromé hlediště. Nic by ho nepotěšilo tak, jako cizí, ninivské neštěstí. – Jonáš sedí pod svým přístřeškem, těší se na děsivou katastrofu, a zároveň se strachuje, že by neměla přijít. Je vnitřně rozpolcený: těší se, že uvidí, bojí se, že neuvidí. Sám je přitom od místa případné zkázy v bezpečné vzdálenosti, chce zůstat jako pouhý divák.

Hospodin se však rozhodne, že Jonáše vtáhne do děje. A uvidíme, jak snadno to půjde. Až překvapivě snadno. Bůh Jonáše utáhne jak na vařené nudli – skrze jeho pocity. Řeknu to rovnou, Jonáš se v dnešním textu projevuje jako člověk velmi povrchní a nestálý, těkavý. Jak je i v tomto velmi podobný lidem naší doby, a taky i nám osobně. Zcela podléhá svým pocitům. A ty s ním pak pěkně cvičí. Jonášova nálada zrcadlí vnější okolnosti. Když je mu fajn, je šťastný. Když se cítí špatně, je nešťastný. Podívejme se krok po kroku, co se tady tedy děje. Nejprve nechá Hospodin nad Jonášem vyrůst skočec, jakousi rostlinu s velkými listy, aby Jonáše zastínila lépe než jeho přístřešek. „Aby Jonáše zbavil zloby“, je tu napsáno. A Jonášova nálada se skutečně rychle mění. Má ze skočce velkou radost. Jeho pohodlí se zvětšilo, snad to bere i jako dobré znamení, že Bůh je mu nakloněn, že ho chce potěšit. Ale nevydrží mu to dlouho. Jeho radost se brzy rozplyne. Čteme totiž dále, že Hospodin nastrojil červa, který skočec nahlodal, takže uschl. Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy. Ajajaj, a to je pro Jonáše neštěstí. Nic horšího si nedovede představit. Je to tak hrozné, že si přál raději umřít. Teď teprve tuší, jak bolestivé to je, když Bůh někoho trestá, teprve teď - když se Boží konání dotýká jej. Jeho dobrá nálada se ihned proměnila v pravý opak. Jonáš se cítí tak mizerně, že si přeje umřít. Život už pro něj nemá žádný smysl.

Jonáš je prostě dneska velmi náladový. A my bychom pro něj nejdříve asi měli pochopení. Když si představíme, jak mu asi muselo být, ve žhavém větru, ve žhnoucím slunci. To by se asi i leckomu z nás stalo, že z něho takový žár vysaje všechnu chuť a sílu k životu. Vše už je pro Jonáše jen trápením, před kterým nelze nikam utéci. A my rozumíme i tomu, že se člověku, když ztratí všechnu životní pohodu, že se mu už ani nechce žít. Rozumíme Jonášovi až do extrému, až k myšlence euthanasie, totiž že když se někomu promění život už jen v utrpení, že už by si přál umřít. Jaký má totiž smysl život, který už je jen trápení? To není jednoduchá otázka. A vyvrcholením Jonášových stesků je skutečně toto: „Lépe abych umřel, než abych žil.“ Jonáš tady zastává postoj, že život má smysl jen tehdy, když přináší pocit štěstí a uspokojení. Je to tak správně Jonáši?, ptá se ho ovšem Hospodin.

Pokud se chceme dobrat k odpovědi s pomocí příběhu Jonáše, musíme se vrátit hodně dozadu, k tomu, čím Jonášova rozmrzelost začala. Jonáš nebyl schopen pochopit Boží slitování nad obyvateli Ninive. On by si byl přál, aby s nimi Hospodin jednal přísně. Proto ho teď Bůh chce poučit tím, že se Boží přísnost dotkne Jonáše osobně. Jonáš nebyl schopen pochopit Boží milost, a proto ho teď Bůh vychovává těžkými zkouškami. A Jonáš by skutečně potřeboval zásadní nápravu. On totiž vidí všechno převráceně. Sedí nad městem Ninive, a potěšilo by ho, kdyby viděl neštěstí Ninivských, A když jim bylo odpuštěno, je Jonáš naštvaný. Jak zvrácené je Jonášovou uvažování. Dobro nazývá zlem a zlo dobrem. Jako dobré vidí to, co činí potěšení jemu, i kdyby to mělo být třeba neštěstí druhých. A jako vrchol zla vidí Jonáš své vlastní neštěstí. Jonáš je zde obrazem povrchního a zároveň sebestředného člověka. Všechno poměřuje tím, jestli to dělá dobře jemu samému. A proto chce Bůh jeho posuzování dobra i zla opravit. Aby Jonáš pochopil, že to, co chce Bůh je dobré. A ne to, co vidí Jonáš sám jako dobré pro sebe. - Když budeme i my dobro a zlo posuzovat podle své libosti, může se stát, že zalíbení najdeme v tom, co je pro druhé neštěstím - viz Jonáš, který se těší na zkázu Ninive. A že své malé neštěstí budeme vidět jako větší hrůzu než to, co ohrožuje druhé přímo na životě - viz Jonáš, který běduje až tehdy, když má hlavu přehřátou žárem.

„Je to dobře, že tak planeš, Jonáši?“ ptá se ho Bůh. „Je to dobře, že se tak necháš ovládat svými pocity?“ A Jonáš odpovídá pěkně drsně: „Je to dobře. Planu hněvem až k smrti“ Můj hněv je dobrý a mé zoufalství je dobré. A nejlepší by pro mne byla smrt. – Tady se ještě chvíli zastavme, to Jonášovo zoufalství ukazuje k něčemu podstatnému. A všimněme si: Jonášovo smýšlení je ustavičně o smrti, o zničení. Nejdříve přál záhubu ninivským, teď si přeje vlastní smrt. Není u něj ani náznak myšlenky na Boží milost. Když je Jonáš sobecký a sebestředný, zná jen dva extrémy. Buď okamžiky vlastního štěstí, pouhé krátké okamžiky, jaké si užil pod skočcem - nebo jsou ty okamžiky hned zakryty myšlenkou na smrt. Tohle je podstatou té jeho těkavosti. Že člověk, který nezná Boží milost, se dovede zachytit jen chvilkového štěstí, ale jinak se celý jeho život posouvá k propasti pomíjivosti a zániku. Už nebudu to drnkání na temnou strunu prodlužovat, ale ukazuje se tady, jak u hříšného člověka, který nezná Boží milost, všechno tenduje k zoufalství a směřuje k sebezničení. Pregnantně to později řekne apoštol (Ř 6,23): „Mzdou hříchu je smrt.“ – A teď ještě poznámka ke čtení z evangelia, které jsme slyšelil. Ježíš poučuje jeruzalémské ženy, jaké je smýšlení člověka v těžkých dobách a v posledních časech (L 23,30): „Tehdy lidé řeknou horám: Padněte na nás, a pahrbkům: Přikryjte nás!‘“ Mnozí lidé tak říkají vlastně totéž co Jonáš: Lépe nám, abychom zemřeli. – Představme si  teď ovšem ještě sami sebe pod skočcem. Ten kočec je totiž podobenstvím o našem životě. Nejdřív Jonášovi stíní hlavu, „aby ho zbavil zloby“. Pak však usychá. Tak i v našem životě leccost vadne a usychá. Naše radost je rozežírána hříchem jako červem. A když se to děje, možná se hněváme, možná jsme naštvani na život jako Jonáš. To je ovšem úplně nejhorší. Anebo se nám chce plakat nad sebou samými. To doporučuje Ježíš. Takový pláč nad sebou nás pak může vést k pohledu naděje, na strom zelený, věčně zelený. K pohledu na něj, na Ježíše, který je takovým stromem, který je ztělesněním Boží milosti.

Pane Bože,
někteří lidé jsou někdy nad svým životem a nad světem tak zoufalí,
že se jim chce raději umřít.
Možná to tak mají i někteří z nás.
Prosíme, dávej se nám poznat jako dobrý Pán,
Pán v každé chvíli dobrý.