Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Nevíte, v který den váš Pán přijde

Mt 24,42-44 Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde. Uvažte přece: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční hodinu přijde zloděj, bděl by a zabránil by mu vloupat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.

Přátelé v Kristu,
nevíme, kdy přijde konec. Nevíme, který den bude našim posledním. – Jsme teď v období adventního očekávání, kdy říkáme, že čekáme druhý příchod Ježíše Krista. Čekáme ho skutečně ještě tak, jak o tom mluvila stará církev? Že přijde brzy, že ho nejspíše zažijeme ještě za svého života? Zdá se mi, že takové očekávání už v církvi docela vyhaslo. Možná spíše očekáváme setkání s Kristem až po své smrti. A to není špatně. Tak to viděl už i třeba bratr Lukáš Pražský v 16. století, když v textu adventní písně (EZ 269,8) napsal: „Ježíš přijíti / slíbil, když vyjíti / z těla věrný člověk, / má již v budoucí věk“ – to znamená, že každý věřící se s Kristem setká v okamžiku své smrti.

Možná nečekáme, že by konec světa nastal za našeho života. To však nic nemění na slovech, která říká Ježíš v dnešním evangeliu. Když nás napomíná: bděte, buďte připraveni. Žijte, jako by váš konec mohl přijít každou chvíli. Třeba ne konec světa – ale váš konec. Je to vážné a důležité varování, protože my víme, že to tak běžně neprožíváme. Musíme přiznat, že po většinu času žijeme nevážně, povrchně, a možná někdy dokonce jakoby otupěle, bezmyšlenkovitě, nevědomě. Proto jsme si my lidé dali do církevního roku adventní období, abychom si připomínali, že máme žít bděle a moudře. A je v tom velká moudrost, co říká dneska Ježíš. Mohli bychom si ji přeložit také do slov, která už zní docela civilně: Žijte, jako by dnešní den měl být pro vás tím posledním.

Tak, a teď jsem se při psaní kázání zarazil. Uvědomil jsem si, kde jsem takovou myšlenku v poslední době slyšel. Myslím, že opakovaně - hned v několika amerických filmech. Žijte, jako by dnešní den měl být pro vás tím posledním. V těch filmech si tohle řekli lidé, kterým oznámili, že mají zhoubnou nemoc. Nebo lidé, kteří se dověděli, že se blíží nějaká neodvratná katastrofa. Brzo přijde konec. A kam tohle poznání americké hrdiny vedlo? Nebudu zbrkle kritický. Musím přiznat, že v hollywoodském pojetí je většinou vedlo nejdříve k tomu, aby řekli všem okolo, že je mají rádi. To je krásná a důležitá věc. To je to podstatné, chce se těmi dojemnými scénami říct. Ale pak se děj filmu vždycky rozjel úplně jinam. Když vím, že mám poslední dny, tak si jich hledím užít. Zajedu si do Egypta, skočím z letadla, užiji si hojnost alkoholu nebo ženských. Nebo svých dětí, i takhle ušlechtilé scénáře bývají. Dokud člověk žije, má si užít. Taková je moudrost našeho věku. Řekne: buďte bdělí k vnějším věcem, k možnostem, které život nabízí. - Přitom v minulosti to asi bývalo jiné. Můžeme číst v mnoha knihách, že lidé v minulých křesťanských staletích poznání svého blízkého konce využívali, aby se mohli na smrt připravit. A považovali za velkou milost, když věděli, že konec přichází, když nepřišel nečekaně. Čas před smrtí měli ne k užívání si navenek, nýbrž k vnitřnímu usebrání. Chtěli být bdělí k vnitřním věcem. Vedlo je to prý k myšlenkám na věci podstatné. I zde je zastoupena myšlenka na lidi blízké. Snažili se ještě aspoň na smrtelné posteli usmířit se s lidmi, vidět ty, které měli rádi. Ale potom mysleli na věci Boží. Dbali na to, aby se před smrtí stihli vyzpovídat, a odcházeli na věčnost ve víře v odpuštění Boží.

My nevíme, kdy konec přijde – to je nejsilnější důraz dnešního textu. Možná si myslíme, že si svůj život dáme dopořádku pár dní před smrtí, že to stačí. My však nevíme, kdy náš konec přijde. Máme však být bdělí, jako by mohl přijít kdykoliv. Co patří k takové bdělosti? Dvě věci chci k tomu z dnešního evangelia zdůraznit. Zaprvé: Ježíš zdůrazňuje, že konec přijde nečekaně, překvapivě. Ale to není nějaká záludnost ze strany Boží, to není touha zaskočit, „nachytat na hruškách“. Má nás to vést ke stále bdělosti. To je první rys bdělosti, který chci podtrhnout: naše bdělost má být stálá. Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde. Abychom si svůj profil nespravovali jen někdy, kdy jde do tuhého, abychom se nemodlili jen tehdy, kdy je situace vážná, abychom dobré skutky nekonali jen tehdy, kdy cítíme, že zlo v našem životě nebezpečně převažuje. Abychom se stále a každodenně snažili dělat, co dělat máme, žili tak, jak věříme, že se žít má. – Kdybychom naopak věděli, kdy náš konec přichází, jistě by se nám z evangelia líbil příklad lotra, který byl ukřižován po Ježíšově pravici. Pár okamžiků před smrti mu stačilo, aby svůj život zachránil. Vyznal svou hříšnost a svou víru v Ježíše, a už od něj slyší (L 23:43): "Amen, pravím ti, ještě dnes budeš se mnou v ráji." – Pár okamžiků před smrtí by stačilo! Ale je to opravdu tak? Podívejme se ještě na toho druhého lotra, po Ježíšově levici. Proč ten nedokázal svůj osud změnit? Už dokonce i slyšel Ježíšova slova zaslíbení, když Ježíš mluvil s druhým lotrem, a přesto on se ke stejné naději nehlásí. On té příležitosti využít nedovede. Pro něj je vědomí blížící se smrti k ničemu. A to mě přivádí k druhé poznámce o tom, jak máme být bdělí. Bdělost znamená, že si uchováváme citlivost, vnímavost. Že naše srdce nezatvrdnou. Ten druhý lotr prostě už asi nebyl schopen myslet jinak, než myslel celý život. Jeho srdce už bylo necitlivé k dobru, k naději, k víře. Je pro nás příkladem varovným. Abychom byli vnímaví, pokorní, ochotní k obrácení. Abychom nezapomínali, že budeme z našich životů vydávat účty, že máme svůj život naplňovat a žít smysluplně.

Při tom se po nás nechtějí nějaké úkoly mimořádné, zvláštní. Taky dnešní evangelium používá slova docela obyčejná. Ježíš přijde jako Pán domu, v kterém my máme své úkoly. Většinou úkoly docela všední, běžné a každodenní. Nic zvláštního, chtělo by se říci. A přece to samozřejmé není, že o svém životním úkolu víme, a že ho věrně a vytrvale plníme. – A že naše životní povolání asi není nějak výstřední a mimořádné, se chce připomenout také druhým titulem, který tady Ježíš o sobě použije. On přijde jako Syn člověka. Prostě jako člověk: on přijal naší lidskou přirozenost – on se k nám snížil a zná naše slabosti. Ale to není vše. Chce to naší odpověď. Také my se máme vyvíjet směrem k lidství. Máme růst do bohatosti lidství, k plnosti, které on je měřítkem. Jen podle toho taky bude náš život posuzován. Podle toho, nakolik jsme byli lidmi. Napohled nic zvláštního. A přece: kolik bdělosti je k tomu potřeba!

Pane Ježíši Kriste, teď voláme k tobě, a chceme být v modlitbě bdělí.
Chceme být bdělí ke všem příležitostem, které nám v životě dáváš.

Byl vzkříšen

L 24,1-6a Prvního dne po sobotě, za časného jitra, přišly k hrobu s vonnými mastmi, které připravily. 2 Nalezly však kámen od hrobu odvalený. 3 Vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly. 4 A jak nad tím byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu. 5 Zachvátil je strach a sklonily se tváří k zemi. Ale oni jim řekli: "Proč hledáte živého mezi mrtvými? 6 Není zde, byl vzkříšen.“

Přátelé v Kristu,
ty ženy šly zrána ke hrobu, kam byl pochován Ježíš. Věděly, že Ježíš je mrtev. Prostě mrtev, to je pro ženy hrubý fakt. Nemohou čekat než temný hrob a vychladlou mrtvolu. – Ale ony přesto přicházejí s vonnými mastmi. Chtějí při mrtvém pobýt, postarat se o jeho tělo. Jak říká jedna výborná velikonoční píseň: balzámem zpomalit zánik a zapomnění, na chvíli podržet, co bylo a co není. Ony chtějí tu tvrdou skutečnost smrti přikrášlit, chtějí si Ježíše udržet v paměti co nejdéle a co nejpříjemněji. Brutální fakt smrti ať je v jejich vzpomínkách alespoň spojen s libou vůní. – A takhle to my lidé opravdu děláme. Takhle nakládáme s tvrdými skutečnostmi života. Všelijak je přikrašlujeme, abychom se s nimi dovedli lépe vypořádat. Ke správnému pohřbu musí patřit květiny a ozdobená rakev. Onehdy se mi jeden evangelík chlubil, že kromě pohřbu nechal za maminku sloužit i zádušní mši. A pak úmrtí ozdobíme ještě slovy: smrt často opíšeme slovy, že náš drahý zesnul a spí. Ne, on nezmizel, on žije v našich vzpomínkách. I smrt našich blízkých dovedeme takto zpracovat, aby pro nás byla lépe přijatelná. Na chvíli podržet zánik a zapomnění, o to šlo těm ženám o velikonočním ránu.

Nalezly však kámen od hrobu odvalený. Vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly. A byly z toho bezradné. Hrob je prázdný. Čekaly aspoň mrtvé tělo, ale není tu nic. Chtěly ho alespoň pomazat, ale jejich masti jsou jim v tuto chvíli k ničemu. A ta prázdnota mi připadá velmi velmi symbolická. Protože taková je smrt opravdu. Ženy ji chtěly přikrášlit, ale teď není co a ony jsou nad tím bezradné. Protože smrt, to je prázdnota. Mrtvý se ztratí, už to není život, už je to nic. To je pravda, která se nedá ničím zakrýt, ničím přikrášlit. - My sice doufáme, že tady po nás něco zůstane. Myslíme si, že budeme žít v našich dětech, že budeme žít ve vzpomínkách. Že tu po nás zůstane aspoň naše dílo, nebo aspoň náš hrob. Ty ženy si však v tu chvíli zažily prázdnotu a marnost. Holou lidskou pravdu o smrti. Může se stát, že i my někdy ve svém srdci a své mysli zakusíme stejnou prázdnotu, jako byl prázdný ten hrob. Prázdnotu, chlad a temnotu. Prázdnotu nesmyslnosti. Marnost všeho úsilí.

V tu chvíli u žen stanuli dva muži v zářícím rouchu. A najednou už hrob není ani prázdný ani temný. Zde, v temnotě hrobu a temnotě myšlenek, najednou záblesk světla. Zářící roucho - to je jasný poukaz, že se tady děje něco neobyčejného, nadzemského. Ti dva muži, to jsou nejspíš andělé. Přinášejí v záři svého roucha kousek božského. Jestliže byly ženy do této chvíle bezradné, teď by mohl do jejich srdcí a myslí proniknout záblesk toho světla. Světla nadpřirozeného. Ne, že by už věděly, co se tady stalo a co se tady děje. Ale už by mohly aspoň vytušit, že se tady děje něco božského. Do jejich bezradnosti už mohlo aspoň zasvitnout, že je nějaká skutečnost, je nějaká odpověď nad jejich představy a porozumění. Že je něco mezi nebem a zemí. Už mohly mít v tuto chvíli aspoň takovou víru, jakou má většina našich současníků, víru „něcistickou“, totiž že je něco nad námi. Že svět není jenom o tom, co my dovedeme vidět a pochopit, ale že je možno tu a tam zahlédnout záblesky něčeho nadpřirozeného.

„Něcismus“ – většinou je však k ničemu. Je to k ničemu, když se někdo spokojí s tušením, že „něco“ je. Když to připustíme a připadá nám, že jsme s otázkou duchovna vyřízení. Nanejvýš nás jemně zamrazí, když sledujeme televizní pořad o nadpřirozených jevech, nebo horor s působením nějakých duchů. Takové tušení, že jsou věci mezi nebem a zemi je někdy jedinou duchovní zkušeností, kterou lidé mají. A jemné mrazení z věcí tajemných už považují za náboženský zážitek. – Ale v Bibli je to jinak. A v dnešním příběhu to vidíme.

Když se setkáme s něčím opravdu božským, pak na sobě zažijeme i něco silnějšího než „husí kůži“. Pak je to pro nás lidi nutně otřes. Náš svět se otřese. Svět, v kterém jsme sami sobě středem. Kde spoléháme jen na to, co známe a máme. Kde důvěřujeme jen tomu, co vidíme. Bible na mnoha místech vypráví, že když se lidé setkají s děním Božím, že je to pro ně nejdříve velké, zásadní, absolutní znejistění. Znejistění o tom, co máme dělat, na čem skutečně záleží. Ženy v prázdném hrobě zachvátil strach a sklonily se tváří k zemi.

Takový otřes je v Bibli nejčastěji spojen se slovem Božím. A tady, v hrobě, ženy slyší otázku: "Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ Podle lidského rozumu je ta otázka nesmyslná. Kde jinde by měly ženy Ježíše hledat. Vždyť to, co dělají je nejlogičtější. Tady byl Ježíš pohřben, toto je hrob – jak my dodneska říkáme: místo posledního spočinutí. Podle Božích poslů je však naopak úsilí těch žen hloupost a naprostý nesmysl. Ježíš nemůže být zde – vždyť je živ. Ženy jsou mimo - naprosto, zásadně. Zažívají si naplno, co řekl Hospodin podle proroky Izajáše: "Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“

Milí přátelé, nevím, co je vzkříšení. Ale je to odkaz: „není zde“. Je to odkaz od prázdnoty k plnosti života. Od temnoty ke světlu. Od našeho lidského snažení ke konání Božímu. Od pouhého přikrašlování tvrdosti života k naději v Boží moc: „Já všechno tvořím nové.“ A skrze víru to může platit i pro náš život. Jak říká apoštol: Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života (1Pt 1:18) byli vyvedení, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla (1Pt 2:9).

Šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, byl svinut na jiném místě

J 20,3-8 Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil.

Ž 118,1n.14-24; Iz 25,6-9; 1K 15,1-11

Přátelé v Kristu,
náš dnešní text připomíná sportovní reportáž. A k tomu se přidávají prvky detektivky. Že nepřeháním, ukážu hned. – Jako sportovní reportáž to začíná. Někteří vykladači ten oddíl nazývají jako „závod víry“. A je to tu skutečně až humorně zapsáno, jak se dva učedníci předhánějí, kdo kde bude první. Jak jeden předbíhá druhého, a ten zase prvního, a nakonec: jak jeden z nich získává konečné vítězství – vavřín víry. – Ale popořádku. O velikonočním ránu byla nejdříve Marie Magdalská u hrobu, do kterého byl pohřben Ježíš. Ke svému velkému překvapení našla Marie hrob otevřený, a co více, našla ho prázdný. Marie se domnívá, že mrtvé tělo jejího milovaného Mistra někdo ukradl. Proto běží ke dvěma z učedníků a říká jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ Je to burcující zpráva, záhadná. A proto se ti dva učedníci hned zvedají a běží ke hrobu. Jedním z nich byl Petr, ano, ten vůdce učednického kruhu. Druhý z běžící dvojice tu ovšem není jmenován. Je to ten, kterému speciálně evangelista Jan dává přednost před ostatními apoštoly, protože, jak říká, to je ten, „kterého Ježíš miloval.“ – A závod víry začíná. Nejprve běží oba učedníci spolu. Pak ten milovaný učedník Petra předstihne, a je u hrobu první. Je to tu zaznamenáno jako první vítězství. U vchodu do hrobu se skloní, a vidí, že vevnitř leží lněná plátna, do kterých byl Ježíš zabalen při pohřbu. Že tam leží lněná plátna, nikoliv však tělo Ježíšovo. V tomhle tedy měla Marie pravdu, hrob je prázdný. – Ale to už milovaného učedníka dostihl Petr. Ten taky doběhl k hrobu a stál zase o jiné prvenství. Nezůstal stát na prahu, ale hned vešel dovnitř, a všechno prohlédl. Stejně jako milovaný učedník si také on nejdříve všiml lněných pláten, do kterých bylo zabaleno mrtvé Ježíšovo tělo, ale všiml si i dalších podrobností, a doplňuje to, co zjistil jeho druh. „Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě.“ To je ovšem zajímavá podrobnost. A ukáže se jako klíčová. Šátek z Ježíšovy hlavy je svinutý na jiném místě. Teď je to jako detektivka. Ta detailní poznámka o šátku znamená, že v hrobě je uklizeno. Z toho vyplývá, že tu neproběhla žádná loupež, nýbrž něco zcela jiného. V tomhle Marie pravdu neměla, když si myslela, že Ježíšovo tělo někdo ukradl. – Teď vchází do hrobu i ten druhý učedník. Také on si všechno prohlédne. Vidí totéž co Petr. Ale on si z toho vyvodí ještě i jiný závěr než Petr. Nejen to, že Ježíšovo tělo nebylo ukradeno, milovaný učedník pochopí, že Ježíš byl vzkříšen. On je tím prvním, kdo uvěří. To rozhodující a podstatné vítězství patří jemu. Jak ovšem k víře dospěl? To moc nevíme, je to tu popsáno velmi stručně, čtyřmi slovy: „Spatřil vše a uvěřil.“

Kdybychom se ovšem i my přidrželi detektivní vyšetřovací metody, kterou tady použil evangelista, můžeme zkoumat, co bylo tou pohnutkou, která přivedla milovaného učedníka k víře? Co bylo tím navíc, co spatřil uvnitř oproti tomu, když ještě stál u vchodu do hrobu a nahlížel dovnitř na lněná plátna? Co znamenají slova, že „spatřil vše“? Ano, taky pro něj bylo velmi důležité spatřit ten šátek z Ježíšovy hlavy, který byl položen na jiném místě. Pro Petra to byl důkaz, že Ježíšův hrob nebyl vykraden, milovaného učedníka však pohled na tento šátek přivedl k poznání ještě důležitějšímu. – Řekněme si konečně blíže, o jaký šátek šlo. Takový šátek patřil k židovským pohřebním obřadům. Četli jsme tu také o lněných plátnech, ta byla větší, a sloužila, aby do nich zabalili ruce a nohy, tedy tělo zemřelého. A mimo to k zakrytí obličeje sloužil ještě jeden menší šátek (J 11,44), takový, jaký tady v Ježíšově hrobě teď leží svinutý na jiném místě než plátna. – A co to teď pro milovaného učedníka může znamenat? Znamená to, že Ježíšova tvář není zakryta. Je možné, že on ho ještě spatří tváří v tvář. A to musela být pro milovaného učedníka myšlenka velmi silná a povzbudivá. – Bylo pochopitelné, že zemřelému Ježíši při pohřbu tvář zakryli. Jako se to dělalo i jiným mrtvým. A i nám je určitě jasné, jak silný symbolický význam toto zakrytí tváře muselo mít. Bylo to gesto loučení, výraz toho, že se už se zemřelým neuvidíme tváří v tvář. Takový šátek pokládaný na obličej a pak ovázaný kolem hlavy vyjadřuje definitivnost lidského loučení. Teď však učedníci našli tuto Ježíšovu roušku složenou v jeho hrobě. A pro jednoho z těch dvou, pro milovaného učedníka, to bylo znamení velmi silné: mám znovu naději, že svého spatřím Mistra tváří v tvář. Znamení, které toho učedníka dovedlo k víře: Ježíš byl vzkříšen.

A jistěže má ta radost milovaného učedníka dvě roviny. On má naději, že znovu spatří Ježíše – že ho spatří zaprvé: jako svého milovaného přítele, a zadruhé: jako svého Pána, Spasitele, Syna Božího. Obojí naděje může také nás něčemu naučit. Zaprvé: jaká je to vzácnost, že můžeme vidět tváře těch, kdo jsou okolo nás a kteří jsou milí našemu srdci. Neměli bychom zapomínat, jaká je to vzácná příležitost, že se spolu můžeme setkávat tváří v tvář. Je to jedna z nejdůležitějších věcí v životě, a Bible na ni klade velký důraz, že v tváři těch druhých, které zde na zemi potkávám, se zrcadli, že také oni jsou Bohem milováni, a že mi jsou posíláni do života jako obdarování, jako bližní, jako příležitost ke společenství. – A ta druhá rovina radosti milovaného učedníka. On má naději, že skrze tvář Ježíšovu spatří Boha. A to je to nejvyšší, co si člověk může přát. To je taky vrchol biblického zjevení. Když čtete Ježíšův příběh, roste v něm postupně zkušenost učedníků s Ježíšem, a vrcholem je právě toto: víra, že v jeho tváři můžeme vidět tvář Boží. – A ještě jednu nitku do našeho kázání navážu. Touha vidět Boha se vyskytuje v mnoha náboženstvích. Důležitým biblickým vyhrocením této obecné lidské touhy je touha vidět Boha tváří v tváře. Vzpomeňme, že vrcholem starozákonního zjevení bylo, že Mojžíš mohl vidět Hospodinova záda (Ex 33,23). Nyní Ježíš přináší naději, že jednou uvidíme Boha tváří v tvář. Jak v to doufá i apoštol Pavel, když říká: „Nyní vidíme jako v zrcadle, jako v hádance, potom však uzříme tváří v tvář“. (1K 13,12) A jak to zaslibuje i Zjevení Janovo, že jednou budeme hledět na Boží a Ježíšovu tvář (22,4), a to je důležité například proto, aby nám mohli setřít „každou slzu z očí“ (7,17). – A závěr kázání v několika slovech: zdánlivě malicherná zmínka o obličejové roušce nás přivedla k této velké připomínce: naší křesťanskou, naší velikonoční nadějí je společenství. Můžeme se radovat tváří v tvář s druhými. Už tady na zemi, v církvi, a jednou, s Bohem i s našimi blízkými, v nebesích.

Apoštolské vyznání víry (formou písně EZ 151)

J 20,11-18 Viděla jsem Pána

11 Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu 12 a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. 13 Otázali se Marie: "Proč pláčeš?" Odpověděla jim: "Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili." 14 Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. 15 Ježíš jí řekl: "Proč pláčeš? Koho hledáš?" V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: "Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu." 16 Ježíš jí řekl: "Marie!" Obrátila se a zvolala hebrejsky: "Rabbuni", to znamená 'Mistře'. 17 Ježíš jí řekl: "Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu." 18 Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: "Viděla jsem Pána a toto mi řekl."

Přátelé v Kristu,
celý náš dnešní příběh je, a také celé kázání bude o lásce. Nejprve o lásce zaslepené, nevědoucí, která není schopna poznat pravdu. Potom o lásce vidoucí, která pravdu nahlédne. Zdálo by se, že toto už je vrchol, ale ještě není. Vyvrcholení je o lásce sloužící. Ale proberme to postupně.
Náš příběh se odehrál o velikonočním nedělním ránu, tedy dnes - před mnoha lety. Odehrál se mezi několika málo postavami, důležité jsou v tom vyprávění jen postavy dvě: Marie a Ježíš. Mezi nimi se stane to, co je napětím a vyústěním dnešního příběhu. – Nejprve nacházíme Marii samotnou. Stála před hrobem a plakala. Ona znala ten hrob, vždyť do něj na Velký pátek položili umučené tělo jejího milého učitele. Pak v sobotu byl den velkého židovského svátku, a hned v neděli časně ráno běží Marie k hrobu znovu. Snad se tady chtěla aspoň poklonit, chvíli přemýšlet, musela očekávat, že hrob bude uzavřený, vždyť jeho vchod zakrýval velký kámen. Ale chtěla pobýt co nejblíže toho, kterého tak milovala, i když byl už mrtvý, přece jen mu jaksi být co nejblíže. Bylo to stále lepší, než na něj jen vzpomínat doma. „Láska až za hrob“ se tomu říká. A teď Marie ovšem našla kámen od hrobu odvalený a dokonce hrob prázdný. Vůbec ji v tu chvíli nenapadlo, co se skutečně stalo, měla jen vysvětlení lidské. Hrob někdo otevřel a mrtvé tělo z nějakého důvodu odnesl jinam. A tak bylo nalezení prázdného hrobu pro Marii ještě zvýšením jejího smutku. Ona neví, co s jejím milovaným Ježíšem je. Myslí jen na něj, i ještě teď má o něj starost. A její láska je opravdu slepá. Nakloní se do hrobu, tam uvidí dva anděly, ale ani to ji neuklidní. Andělé ji nezajímají, ona postrádá Ježíše, ten je pro ní více. Pak se zase otočí k postavě, která stojí za ní – to už je Ježíš, ale ona to nepoznává. Neboť ona sama pro sebe ví, že mrtvé tělo někdo odnesl. Má své vlastní vysvětlení, a není schopna vidět pravdivě. Ona hledá mrtvolu, a proto nemůže v tom, kdo stojí před ní, poznat vzkříšeného a živého Pána. Jsou prostě chvíle, kdy nás láska zaslepí, ale není to dobře, protože nám pak nedovolí vidět pravdu.
A teď ji Ježíš osloví jménem: Marie! A to je pro ni zlomový moment. Okamžitě ho po hlase poznává. To je přece ten hlas pro ni tak milý. Kolikrát ji asi Ježíš už takto oslovil, a ona podle tónu hlasu, podle barvy hlasu, podle citlivosti jeho hlasu okamžitě poznává: to je Ježíš. Teď ji láska zase přivedla k poznání pravdy. Její milý promluvil, a jeho hlas je jako žádný jiný. Teď už je její láska vidoucí. Jediné slovo stačilo. Jako by ji spadly z očí šupiny. Už ví, že Ježíš není mrtvý, že zbytečně hledala jeho mrtvé tělo. Její milovaný Ježíš prostě teď stojí před ní. A ona určitě ještě nechápe, jak je to možné, jak se to stalo, že mrtvola obživla, ale určitě nad tím nehloubá a není to pro ni důležité. Jediné slovo stačilo. Jediné slovo Kristovo někdy stačí i nám do naší bezradnosti. Když k nám promluví, třeba v modlitbě, nebo skrze Bibli, prostřednictvím jiného člověka. Někdy můžeme poznat, že nás volá jménem: Aleši, Jano, Petře, já tě znám, já vím o tvém trápení. – A teď je ve velikonočním evangeliu dále napsáno, že když Marie poznala, že je to Ježíš, kdo na ni mluví, že se k němu otočila. To je ovšem zvláštní. Vždyť to bylo napsáno už jednou dříve, že se k němu otočila, když slyšela, jak na ní promluvil. Ale to jsou dva různá otočení. Poprvé se to stalo, jako když se otočíme k někomu, kdo na nás promluví zezadu, poprvé se k němu otočila jako k neznámé postavě, která stála za ní a vyrušila ji, ona myslela, že je to zahradník. Teď, když poznala, že je to ve skutečnosti Ježíš, otočila se k němu ještě jinak. To první obrácení, to bylo spíše vnější, prostě otočíme postavou a hlavou. To druhé otočení je takové, když se obracíme k tomu, koho máme rádi. A jsme tu jen pro něj, jen jemu věnujeme svou pozornost. - Mariin smutek se proměnil v radost. Teď je to láska čistá, vidoucí, pravdivá. Zaslepení se láskou proměnilo v poznání pravdy. Konečně jsou zase spolu. Snad by to tak už mohlo zůstat. V lidských příbězích by z toho byl takový pěkný konec. Takový pohádkový: a byli spolu dlouho a dlouho, až do smrti.
Ale v evangeliu toto konec ještě není. Marie Ježíše objímá, ale on do toho zasahuje zdálo by se až drsně. „Nedotýkej se mne“, a to tu znamená: „nezadržuj mě, nezdržuj mne.“ Maria by se ho chtěla pevně držet a už ho nikdy neztratit, ale Ježíš musí ještě dále, ještě něco schází k vyplnění jeho poslání. Nic ho nemůže zadržet, jako ho nemohly zadržet smrt a hrob, nemůže ho teď zastavit ani objetí Marie. On vystupuje vzhůru k Otci. Ale to neznamená, že by pak byl lidem vzdálen, nepřítomen, bude to znamenat, že bude přítomen svým apoštolům, kamkoliv oni půjdou. Prostřednictvím Ducha svatého bude přítomen, tak to nazýváme. Teď je radostí a láskou a vírou naplněno srdce Marie. A ona je zmocněna ke službě a svědectví. Místo zadržování Ježíše jde zvěstovat bratřím poselství o vzkříšeném. Stává se apoštolkou apoštolů. – A tak vrcholem lásky není pobývání u Ježíše. Vrcholem je láska praktická, služebná, svědecká. Sice máme ve zpěvníku píseň, kde v jedné zpíváme: „U tvých nohou vidím znova, kde je láska opravdová.“ Ale hned v další jsou slova: „Vírou držet se tě, Pane, to je nejlepší, co znám.“ Vírou se můžeme Krista držet, kdekoli jsme. Je s námi, kdekoliv jdeme. A my se tak můžeme o tu radost sdílet. Jsme přímo posláni, abychom o ní svědčili.

Apoštolské vyznání víry

Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi

L 6:31
Ž 103,8-13; Oz 11,1-11; Ga 5,13-14

Přátelé v Kristu,
poučení, které jste právě slyšeli, má v lidstvu zcela výsadní postavení. Říkám v lidstvu, protože ho najdete snad ve všech kulturách a náboženstvích. Těm slovům se říká: “zlaté pravidlo”. Je to moudrost, ke které nezávisle na sobě přišli lidé ve všech částech světa. Je to tedy asi moudrost, ke které se přizná většina lidí, že by to takto mělo být, že by mělo platit: Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi. Je to poučení, které říká, že způsob, jakým my jednáme s druhými, má co dělat se způsobem, jakým oni jednají s námi. Naše vztahy s lidmi jsou totiž vzájemné, my musíme vyjít s nimi a oni s námi. A jistě stojíme o to, abychom navzájem vycházeli dobře.

A přece, jak je to zlaté pravidlo zvláštní a nesamozřejmé. Ono totiž říká, že s druhými máme jednat podle toho, jak bychom chtěli, aby oni jednali s námi. Je to nesamozřejmé, protože my většinou jednáme podle toho, jak ti druzí skutečně jednají s námi. A když s námi jednají zle, my si připadáme oprávnění odplácet zase zlým. Zatímco toto pravidlo říká: jednejte tak, jak byste chtěli, aby ti druzí jednali s vámi. Neřiďte se podle toho, jak jednají, ale podle toho, jak byste chtěli, aby jednali. A jak bychom chtěli, aby s námi lidé jednali? To máme asi všichni nastaveno stejně. My bychom přece chtěli, aby nás měli lidé rádi. Aby měli pro naše jednání pochopení. Aby si naše činy vykládali spíše dobře než špatně, a pokud někdy uděláme něco špatného, aby nám odpouštěli. Samozřejmě, že bychom si to takto přáli. A zlaté pravidlo na tuto naší touhu navazuje, a obrací ji navenek: tak jak byste si sami přáli, aby druzí jednali s vámi, tak vy nejdříve jednejte s nimi. Abychom my měli ty druhé rádi. Abychom měli pro jejich jednání pochopení, abychom si jejich činy vykládali spíše dobře než špatně. A pokud nám udělají něco špatného, abychom jim odpouštěli. – To zlaté pravidlo vlastně chce, abychom se na druhé dívali nadějně. Abychom od nich očekávali, že k nám budou laskaví, milosrdní, chápaví. Abychom viděli ty druhé z hlediska jejich dobrých možnosti, z lepší stránky. – A my už snad zřetelně vidíme, proč je to zlaté pravidlo vlastně hodně zvláštní: protože většina našich zkušeností je možná opačná. Dobré jednání se nevyplatí. My se snažíme s druhými laskavě, ale oni to neocení, nebo naší laskavosti dokonce zneužijí. Ten, kdo se snaží vycházet se všemi dobře, vypadá jako naivka a slaboch.

Řekli jsme si, že náš způsob chování k druhým vždy souvisí s tím, jak se druzí chovají k nám. Navzájem se ovlivňujeme. Ale teď je ještě otázkou, jestli se více necháme ovlivňovat druhými nebo naopak více chceme ovlivňovat druhé. Podívejme se nejdříve na ten častý postoj, kdy my jednáme s druhými podle toho, jak oni jednají s námi. Říkáme: když někdo jedná s námi špatně, jak bychom my s ním mohli jednat laskavě? Jen ten, kdo se k nám chová dobře, si zaslouží naší dobrotu. A proto, když můžeme, odplácíme zlým za zlé, lhostejnost za lhostejnost, pomluvy za pomluvy a tak dále. Vypadá to jako postoj mocný, silný. Jako postoj svobodný, rozumný. Ale ve skutečnosti znamená, že to my se necháme určovat druhými. Že své jednání neřídíme sami, že se nerozhodujeme svobodně jak jednat. Špatným jednáním druhých se necháme přimět i sami k špatnému jednání. – Druhý možný způsob je právě ten, o kterém dnes mluví Ježíš. Kdy neodplácíme, naopak se snažíme druhé ovlivnit svým dobrým jednáním. Navzdory tomu, že oni s námi třeba i jednají špatně. Na první pohled to může vypadat jako slabost. Ale ve skutečnosti je to projev vnitřní síly a vnitřní svobody. Nenechám se určit většinovou lidskou špatností. Nenechám se určovat tím, jací lidé jsou. Naopak budu vidět druhé takové, jakými bych chtěl, aby byli. Budu pro ně mít stále šanci, stále naději. Budu je ke změně chování motivovat tím, že jim budu fandit, hledat jejich dobré možnosti. Budeme se tím blížit k tomu, jak se Pán Bůh se dívá na nás, když nám odpouští. Když nás má rád, jistě často navzdory tomu, jakými ve skutečnosti jsme. - Je pro mne silné to, co nám říká Hospodin například ústy proroka Ozeáše (Oz 11,4): „Provázky milování vás chci táhnout“. Svou láskou vás chci přivést k lásce. Takto si představuji působení Boží: Spíše nás vede, předchází svou láskou. Nepronásleduje nás hněvem, nestíhá nás tresty.
Když tady při kázání probíráme Ježíšova slova, a snažíme se je pochopit, je vždy dobré, když se podíváme, jak je on sám vykládá svým životem. Celý kus evangelií vypadá, že Ježíš je obětí poměrů, že ho to prostě všechno převálcuje. Že je obětí lidské nechápavosti, slabosti svých učedníků. Obětí toho, že je např. Pilát bezzásadový, jeho vojáci suroví, atd. A přesto se Ježíš tím vším nenechá určovat. Nekončí ve hněvu, neříká: nemělo to cenu. Nenechá se určovat lidskou špatností. Naopak: má pro lidi kolem sebe stále naději. Miluje i své nepřátele. Ježíš se nechá určovat jen Bohem, jen milosrdenstvím. A proto má moc situaci zvládat. To, co vypadá jako slabost, je ve skutečností velkou duchovní silou. On má pro své učedníky naději až do konce. A potom nakonec, při svém utrpení, i když ví, že oni selžou a opustí ho, má pro ně pak naději znovu. Po svém vzkříšení k nim zase přichází. – Řekl jsem už, že tzv. „zlaté pravidlo“ znají všechna náboženství. Všechna ho považují za základ etiky. Je tedy křesťanství až tak jedinečné? Nechci ostatní náboženství snižovat, taký nevím, do jakých souvislostí je v nich zlaté pravidlo zasazeno. Jedno však vím: pro mne je Ježíšův příběh naprosto nejsilnějším příkladem pro tato slova. On je jejich ilustrací až do extrému. On s lidmi, s námi nejedná podle našich hříchů, ale podle Božího milosrdenství. Nevidí nás podle našich špatností. Naopak nás vede, abychom měli naději: pro sebe, a pak i pro druhé. - Takto rozumím i Ježíšově oběti: že lidskou špatnost snáší, odpouští, bere na sebe, v naději, že své učedníky promění svou láskou. To má být naše posila. A ta dnešní slova nám ukládá jako pravidlo do života: Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi.
Pane Ježíši Kriste, pomoz nám překonávat naše obvyklé hříšné způsoby,
dávej nám sílu k lásce.

Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?

Mt 8,23-27 Ježíš vstoupil na loď a učedníci ho následovali. Vtom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale on spal. I přistoupili a probudili ho se slovy: „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!“ Řekl jim: „Proč jste tak ustrašeni, vy malověrní?“ Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. Lidé užasli a říkali: „Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?“

Přátelé v Kristu,
učedníci dostanou v bouři strach. Ta bouře byla tak veliká, že loď už mizela ve vlnách. Oni pochopili, že jim jde o život. A proto budí Ježíše a prosí ho, aby jim pomohl. „Pane, zachraň nás, nebo zahyneme.“ Sami už nevědí, co dělat. Nedovedli si sami pomoci, to nebezpečí nedovedli zvládnout, bylo nad jejich síly. A báli se o svůj život. Naštěstí však měli u sebe Ježíše, a věřili, že on jim může pomoci. Poznali už mnohokrát dříve, jaká je jeho moc. Spolehli se proto i v tuto chvíli, že on je může zachránit. Naléhavě k němu volají. - On se probouzí a nejdříve jim říká: „Proč jste vystrašení, vy malověrní?“ Vy malověrní, oslovuje je Ježíš. Diví se, že učedníci mají malou víru. Ale jak to vlastně myslí? Vždyť učedníci právě ukázali, jak naprosto věří v jeho moc. Oni ho ve své prosbě vyznali jako Zachránce, Spasitele. Oni se zcela spoléhají na jeho pomoc – to je přece velká víra, řekli bychom my. Ale zdá se, že Ježíš to vidí jinak. A my můžeme z tohoto vyprávění vyčíst také to, jaká je jeho vlastní víra. A můžeme obojí srovnat – víru učedníků a víru Ježíšovu. - nejprve učedníci: věřili, že budou zachráněni. Doufali, že se stane zázrak a ohrožení jejich života pomine. Nedovedli to způsobit sami, nevěděli ani, jak to udělá Ježíš, ale věřili, že Ježíš má tu moc. A to není špatně. - Podívejme se však ještě, jakou víru má Ježíš. On i v bouři pokojně spí. On má důvěru, že Bůh se o něj stará, že on nad ním bdí, ať jsou okolnosti jakkoliv nebezpečné. Ježíš věří Bohu, že je s ním, ať se stane cokoliv.

A tady se můžeme nejprve poznat ve víře učedníků. Samozřejmě, že ve chvílích ohrožení voláme o pomoc. Samozřejmě, že doufáme, že nás Bůh chrání, že nás Ježíš může zachránit. V některých situacích svého života sotva dovedeme zůstat klidní. Často máme strach o svůj život. A stává se, že Ježíš bouře našeho života tiší. Stejně jako to udělal tenkrát na Galilejském jezeře. On má moc odstranit všechno to, co nás ohrožuje. On dovede utišit všechno, co hrozí kolem nás, aby se i naše srdci mohlo utišit. Ano, ve chvílích ohrožení si můžeme vždycky vzpomenout, jak on utišil bouři. Můžeme si představovat, jak podobně tiší všechno kolem nás. - Ale můžeme si, zadruhé,  taky vzpomenout na jeho vlastní vnitřní postoj. On i v bouři pokojně spal. Taková byla jeho víra. Bůh o něm ví, on ho ochraňuje. Je v Boží péči, a nic jej nemůže ohrozit. Ježíšův pokoj je především vnitřní, stálý za všech okolností. Pokoj víry. A je to mimochodem stejná víra, kterou před Ježíšem vyznal už žalmista: „Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Bože, v bezpečí mi dáváš bydlet.“ A je to stejná víra, kterou po Ježíši vyzná třeba i apoštol Pavel: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ Kdo nebo co nás může ohrozit? – Dovedeme my takto Bohu důvěřovat? Asi musíme znovu přiznat, že Ježíšova víra je vyšší než ta naše. Že jsme malověrní. A přece, v příběhu o utišení bouře čteme i pro naší malou víru potěšení. Ježíš není takovým hrdinou, kterého by naše lidské starosti nezajímaly. On nad ně není povýšený. Nenechal se probudit bouří, ale jeho učedníkům se to povedlo. A on jim sice říká, že nemuseli být ustrašeni, že se bouře nemuseli bát. Pak však bouři tiší. Má pochopení pro naší malou víru. Má pochopení pro to, že se bojíme o svůj život. Proto utišil tenkrát bouři na moři a tiší i bouře našeho života.

Sledujme však, pokračuje příběh Ježíšův. Dnes je Velký pátek. Je to den Ježíšova utrpení a smrti. Jeho příběh pokračuje tak, že pro sebe zázrak nevykoná. Pro vlastní záchranu svou božskou moc nepoužije. - Kolem něj řinčely zbraně vojáků jako hromy za bouře. Jako běsnivé vlny se na něj hnaly lidská zloba a falešná obvinění a výsměch těch okolo. A on to přestál. On, který dovedl zkrotit síly přírodní bouře, mocné tak, že to zdaleka ještě neumíme ani my dnes. On mlčel a nevzpouzel se zlobě lidské, té obyčejné, přízemní, hněvivé bouři, která je v síle člověka. Při zatýkání Ježíš říká učedníkům (Mt 26,53n): „Či myslíte, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi hned víc než dvanáct legií andělů na pomoc? Ale jak by se potom naplnila Písma, že to tak musí být?" Ve vlastním případě se Ježíš zřekl své božské moci a vzal na sebe naší lidskou slabost. Proč to tak dopustil? Snad proto, aby nám ukázal opravdovou cestu z našich hříchů – a tou je poslušnost vůči Bohu. Aby nám ukázal cestu z naší slabosti, kterou je naše spolehnutí na Boží moc. Aby nám ukázal cestu, která má svou naději i skrze utrpení, i skrze smrt. Skrze ta ohrožení, kterým se v tomto světě vyhnout nemůžeme.

„Sestup z kříže,“ volali na něj kolemjdoucí. „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže,“ vysmívali se mu. Ale Ježíš na kříži žádný mocný zázrak nevykonal. Zdál se bezmocný, zničený, v koncích. Tím však ukázal zázrak jiného druhu. Zázrak, který není tak okázaly, jako například utišení bouře. Který není pro nás lidi hned tak jasný k porozumění. Přitom je pro nás tak podstatné, abychom se mu porozumět snažili! Ježíš na kříži – to je zázrak, kdy víra důvěřuje Bohu i ve chvílích těžkých, nejtěžších.

Nemyslím si, že bychom se po tomto kázání dovedli zbavit svého obvyklého způsobu víry - kdy doufáme, že bouře pominou. Kdy se upínáme k naději, že se obtížné věci vyřeší, že se zlá nemoc vyléčí podobně. Takové důvěry si jistě budeme a můžeme držet. Vždyť věřící lidé přece mají zkušenost s tím, že Ježíš pomáhá. - Nemůžeme si však při tom myslet, že nás v životě nic zlého nepotká. Že když se budeme správně modlit, že nás Bůh všeho těžkého ušetří. že nás z těžkostí zachrání tak, jak my si to představujeme. Taková víra je ve skutečnosti malověrností. Stává se totiž, že někdy těžkosti nepominou. Stává se, že nebezpečí, nemocí, těžkostí stále přibývá, a lidský rozum už naději ztrácí. Pak je dobré si připomenout tu víru, kterou měl Ježíš sám. Velký pátek nás učí víře, která vydrží i v bouřích světa a nejtěžších úskalích života.

J 1,1-4 Strom života

píseň DEZ 695 Z přetěžkého kříže, který nesl Pán, strom života stal se, plody obtěžkán…

Gn, 2,7 I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. 8 A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil.
9 Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.15 Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. 16 A Hospodin Bůh člověku přikázal: "Z každého stromu zahrady smíš jíst.
17 Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti."3:1 Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: "Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?" 2 Žena hadovi odvětila: "Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. 3 Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: »Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.«"
4 Had ženu ujišťoval: "Nikoli, nepropadnete smrti. 5 Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé." 6 Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.
7 Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.

Ř 5,8 Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.
9 Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. 10 Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život. 11 A nejen to: chlubíme se dokonce Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, který nás s ním smířil.
12 Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. 13 Hřích byl ve světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon.
14 Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam. On je protějšek toho, který měl přijít. 15 S milostí tomu však není tak jako s proviněním. Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu.
16 A s darem milosti tomu není jako s následky toho, že jeden zhřešil. Soud nad jedním proviněním vedl k odsouzení, kdežto milost po mnohých proviněních vede k ospravedlnění. 17 Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista.



Přátelé v Kristu,
pamatujete si, jak vypadala rajská zahrada v tom popisu, který jsme četli ze začátku Bible? Ze země zde rostlo mnoho stromů, s plody dobrými k jídlu, a první lidé z nich mohli jíst. Bůh ty stromy stvořil pro člověka, pro jeho obživu i pro jeho potěšení. To stromoví bylo symbolem trvající Boží dobroty. A člověk mohl této Boží dobroty užívat a z ní žít. – Uprostřed zahrady pak byly ještě dva zvláštní stromy: strom života a strom poznání dobrého a zlého. Ty symbolizovaly Boha samého, jeho podstatu. Strom života ukazoval, že Bůh sám dává všemu život, strom poznání pak ukazoval, že Bůh dává poznání dobrého a zlého, rozlišení, co je dobré a co zlé. Ty stromy uprostřed byly podstatou všech ostatních stromů – jako pramen gejzíru, který pak dopadá na všechny strany: vždyť ty ostatní stromy mohly růst jen proto, že tady byl strom, který znamenal život. A ty ostatní stromy měly plody dobré, a bylo možné to poznat, protože tady byl strom, který znamenal poznání toho, co je dobré, a co je špatné. Člověk může svobodně užívat toho, co dostává z Boží dobroty, může jíst ovoce rajských stromů – všech. Jen z těch dvou stromů uprostřed zahrady jíst nesmí. To je silný symbol toho, co má člověk od Boha zakázáno, protože je to pro něj ničivé: člověk si nemá myslet, že může být jako Bůh, že se dostane a dosadí sám sebe na jeho místo. Nemá si myslet, že je to on, člověk, kdo dává život, kdo rozhoduje o životě, kdo dovede život rozmnožit, kdo dovede dát životu smysl a naplnění. A nemá si myslet, že on sám, podle svého rozumu, dovede rozlišit a určit, co je dobré, a co zlé. Sám si určit, co mi prospívá a co mi škodí.

Někdo by mohl říci: kdoví jak to v rajské zahradě vypadalo, a jestli takový ráj vůbec byl. Dobře. Ale ten obraz rajských stromů je velmi silný. A jeho zvěst je výmluvná a potvrzuje se dodnes. Když had-satan Evě nabízel: budete jako Bůh, pak je to stejný hlas, který našeptává nám, že o svém životě si můžeme rozhodovat sami, že je v naší moci, určit si, pro co budeme žít, čeho dosáhneme. Nestačí nám ty ostatní stromy, nedovedeme jen děkovat: díky Bože za to, že ty sám nám dáváš tolik dobrého. My se chceme dohrabat k těm stromům uprostřed zahrady. Sami sebe, svůj rozum a své svědomí a své touhy učinit středem světa. Kdybychom to uměli, rádi bychom sami stvořili život, život prodlužovali, život přidělovali a odnímali. A hlavně svůj život bychom rádi měli ve svých rukou. - A stejné platí o poznání dobra a zla: chceme sami určovat, co je dobré, co zlé, oč usilovat, čemu se vyhýbat. To není příběh jen o jakémsi Adamovi a jakési Evě kdysi dávno, to je příběh neposlušnosti nás všech, neposlušnosti, která je pro náš život ničivá.

Ale naštěstí to tak nemusí zůstat, naše neposlušnost není vyhnanstvím, v kterém musíme skončit a zemřít. Cesta života se ukázala v příběhu Velkého pátku, paradoxně v příběhu, kdy Ježíš sám přišel o život, v příběhu jeho ukřižování. A tak pokračujme v Novém zákoně, výkladem onoho čtení z evangelia, které stalo na počátku tohoto kázání. Evangelista Jan už řekne, že v Ježíši je náš život, že to on byl na počátku u Boha, že skrze něj povstalo vše a bez něj nic. Ježíš je tedy tím, co je v obraze rajské zahrady symbolizováno stromem života. A on je zároveň i stromem poznání dobrého a zlého, vždyť zase Jan napíše, že Ježíš je světlo lidí, k našemu osvícení a poznání pravdy. – A zároveň je ovšem Ježíš taky novým Adamem, o tom píšou zase jiná místa v Novém zákoně. On je nový Adam, pravý člověk, vzor poslušnosti, Adam, jak ho Pán Bůh chtěl mít. On ví, že jeho život pochází od Boha, že si ho nemůže sám dát, ani podržet, že jeho život je v Boží moci. A on taky ví, když pomyslíme na to, co znamenal strom poznání, on ví, že Bůh dává poznání dobrého a zlého, a rozlišení, co je dobré a co zlé. On ví, že i utrpení může být dobré, když je v souladu s Boží vůlí, zatímco vyhnutí se utrpení by někdy dobré nebylo. Proto Velký pátek. A proto končila Ježíšova modlitba na Zelený čtvrtek v getsemanské zahradě tak jak končila: “Tvá vůle se staň, Bože.”

Podle Bible, která si ráda hraje s obrazy, je Ježíš Kristus zároveň Adam a zároveň i strom života. Je stromem života i tím, kdo k tomu stromu přistupuje. Krásná pozdější tradice pak vidí podobnost mezi stromem života a křížem. Církevní otcové řeknou, že Ježíšův kříž byl vytesán ze starého dřeva z kmene stromu života. Ježíšovou obětí se ten strom znovu zazelenal a vydal nové plody. A je to silný obraz. Vždyť z oběti kříže pro nás vyplynul užitek nového života. Jak mnohé jsou plody kříže, o kterých pak Nový zákon píše: smíření s Bohem, pokoj, láska, pravé pokání, obnova lidského života. Když následujeme Ježíše v poslušnosti, smíme z těch plodů jíst a budeme mít užitek pro svůj život.

A co z toho pro nás vyplývá prakticky? Nic ve smyslu rychlého „tohle a tohle udělej“. Prožívání Velikonoc je spíše o ohledávání hlubinných základů života. A z dnešního podobenství o dvou rajských stromech vyplývá:
zaprvé - náš život nemáme ve svých rukou. Učme se od Ježíše. Ježíš svůj život neustále vděčně přijímá z rukou Božích, a když se odevzdává Bohu v bolesti a umírání, dostává vzkříšením život nový.
zadruhé – ani poznání, co je dobré a zlé, není v našich rukou. Učme se od Ježíše. Hledejme Boží vůli a té se poslušně držme, ta je dobrá. To je cesta k životu věčnému.

Apoštolské vyznání víry

Bude-li ti (tvůj nepřítel) brát kabát, dej mu i košili

(L 6,29b)

Ž 22,17-25; Jb 1,20-2,10; Jk 5,1-11
EZ 627; 473; 467; 649

Přátelé v Kristu,
zamýšlíme se tady o těchto nedělích nad těžkým oddílem o milování nepřátel. Milujte i své nepřátele, řekl Ježíš. Aby ukázal, co taková láska znamená, že to není jenom nějaké pozitivní myšlení, pověděl k tomu i dva praktické příklady. Před týdnem jsme mluvili o prvním z nich: Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou. A dneska jsme četli příklad druhý: Bude-li ti (tvůj nepřítel) brát kabát, dej mu i košili. – Zdálo by se, že tento druhý příklad je snadnější k splnění. Když vás někdo bije, tak to bolí, a nastavení druhé tváře vyžaduje opravdu odolnost a hrdinství. Zatímco dát někomu kabát a pak i košili: no a co? Chvíli mi bude zima, než si seženu a najdu jiný kabát a jinou košili. – Tak to připadá jen nám, že je to snadné. Ježíš však tato slova říká posluchačům, kteří hned pochopili, že ten druhý příklad lásky je náročnější. Mluvil často k chudým, pro které bylo jejich oblečení často jejich jediným majetkem. Kabát, totiž svrchní plášť třeba měli jen jediný. (Ostatně to bylo pro mnohé lidi i u nás běžné ještě jen pár generací pozpátku, že měli doma jen jeden kabát, jako velké bohatství.) Kdo z chudých v době Ježíšově zůstal bez kabátu, bude muset trpět chladem. A pokud by přišel navíc ještě o košili, znamenalo by to už přímo ohrožení života. Především kvůli nočnímu chladu či jiné nepřízni počasí. – Žádal-li Ježíš po svých učednících, aby v situaci, kdy jsou biti nastavili druhou tvář, je to bolestivé. Jestliže však po nich chce, aby, až budou okrádáni o kabát, dali zloději i košili, znamená to, že mají nabídnout přímo svůj život. To už je otázka přežití.

Proč to Ježíš chce? Jaký to má význam? Ježíš mluví o situaci, kdy mě můj nepřítel obírá o můj plášť nespravedlivě. Jako zloděj. Možná to dělá, aby se obohatil. Nebo jen tak zneužívá svou přesilu nade mnou, aby mě poškodil. O něco mě obírá, co mi bude chybět. A na co on nemá žádný nárok. Prostě nespravedlnost. A Ježíš tady prostě říká, abychom do toho dali kromě svého kabátu i sami sebe, cele se nasadili. Dokud mi ten druhý bude brát jen kabát, mohl by si možná říkat: no a co, jen kabát, bez toho se dá žít. Však on to nějak vydrží. Pokud to bude jen otázka kabátu, bude to jen otázka nepodstatná. Zatímco když mu dám i košili, udělám z toho otázku osobní. Postavím před něj otázku svého života. Ukáži mu, že mě ohrožuje. Sám sebe nasadím v naději, že on pochopí. Snad pochopí, že nespravedlnost ubližuje, že okrádá o život. – I tento Ježíšův příklad je o tom, že se mám nasadit a třeba i něco vytrpět. Kvůli spravedlnosti. Ale i kvůli tomu, kdo je nespravedlivý. Snad pochopí, snad mu to bude k dobru. Snad. – Dalo by se samozřejmě uvádět mnoho příkladů, kdy takto dochází k ještě větší nespravedlnosti. Chudí jsou olupování a bohatí marnivě bohatnou. Slabí přicházejí o všechno, co by je mohlo chránit, zatímco silní jednají stále svévolněji. Ano, takových případů je bezpočet. Kdy chudí nic nezmůžou. A přesto chce Ježíš dát inspiraci těm, kdo se sami vydají někomu druhému, kvůli jeho zlému jednání. Kdo se vydají jako oběť ve prospěch spravedlnosti.

Jako i u jiných slov, kdy nás Ježíš vyzývá k lásce k nepřátelům, můžeme i zde hledat, jestli těmto slovům dává výklad také svým životem. A skutečně nacházíme, že i slova o kabátu a košili mají zajímavou ozvěnu v příběhu pašijí. Když čteme příběh o Ježíšově utrpení, vidíme, jak Ježíš postupně ztrácí jednu jistotu za druhou, nakonec úplně všechno. Ztrácí svobodu, ztrácí přátele atd. A mezi těmi ztrátami má své ne nedůležité místo taky Ježíšův oděv. Ježíš přichází nejdříve o svrchní šat, potom i o šat spodní. Nejprve o kabát, pak i o košili. Čteme na jednom místě (J 19:23-24): Když vojáci Ježíše ukřižovali, vzali jeho šaty a rozdělili je na čtyři díly, každému vojákovi díl; zbýval ještě spodní šat. Ten byl beze švů, od shora vcelku utkaný. Řekli mezi sebou: "Netrhejme jej, ale losujme, čí bude.“ To tedy vojáci provedli. Nakonec zůstává Ježíš zcela nahý. Měla to být součást jeho trestu, jeho ponížení. Měla to být hanba v očích lidí – hle, nahý, visící na kříži. Kdo by ještě mohl od něho něco očekávat? – A přece evangelia to tak zvláštně převrátí, a řeknou, že to, co bylo lidmi zinscenováno jako ponížení, je před tváří Boží slávou. Je to Boží syn, nahý, jako byl nahý Adam v ráji, před svým hříchem. Jistě byl Ježíš o všechno obrán nespravedlivě, nejen o kabát a košili, ale i o svůj život. Všechno mu vzali. Zároveň však evangelium řekne, že on sám sebe vydal. Jako oběť. – A už učedníci museli řešit tu základní otázku: je to ztráta nebo zisk? Hanba – nebo sláva? Museli se takto ptát, když se rozhodovali, jestli mají Ježíše následovat. Věděli: když se cele vydáme Božímu plánu, bez naší oběti to nejde. Je to ztráta, nebo zisk? A učedníci si mohli vzpomenout, že už dříve, za svého života, je o tom Ježíš učil. Když Ježíš nazýval smrtí to, co my běžně považujeme za dobrý život. A když naopak nazval dobrým životem to, co ym považujeme za ohrožení. Ježíš tehdy řekl (Mt 10:39): Kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Zatímco kdo si ho chce zachovat podle svého rozumu, ztratí jej.

Jsou to náročná slova. Jako tomu všemu dát reálný rozměr? Co si můžeme odnést z dnešního slova o košili a kabátu? Ani kdybychom je vzali doslova, nebylo by to dost. Vždyť nějaký kabát a košili bychom asi dát mohli, nebolelo by nás to tolik ani neohrozilo. Co většího už by bylo obětí? Nebudu vás nabádat, abyste rozdali své domy, svůj majetek. Podstata dnešní zvěsti taky není o majetku, je o životě. Svůj život máme nasadit. Ve prospěch spravedlnosti. – Abych věděl, že tam, kde zakusím nespravedlnost, mám k její nápravě nasadit sám sebe. Ano, je to nebezpečné, když mám toho, kdo koná zlo, upozornit, že jeho nespravedlnost ubližuje, ohrožuje život. Je to dneska náročné slovo, které nám říká: bez oběti to nejde.

Pane Ježíši, tví učedníci byli ze slov o vydání svého života bezradní.
Než zažili a přijali zvěst o tvém vzkříšení.
Prosíme, pomoz naší víře, že ty ses i za nás vydal.

Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou

(L 6,29a)

Ž 25,1-3; Iz 50,4-7; 1Pt 3,8-9
EZ 25; 673; 684; 157

Přátelé v Kristu,
vzpomínám si na scénu z jednoho amerického filmu, velmi působivou. Hlavní postavou je vězeň v tvrdé káznici. Protože je tvrdohlavý, a nechce se podrobit systému, snaží se ho dozorci různými tvrdými způsoby vychovávat. Ponižují ho a dávají mu nejhorší práce. On se všemožně vzpírá, a oni ho často týrají. On se však zlomit nenechá. A když se zase jednou dozorce neudrží a uhodí ho do hlavy, náš hrdina se hrdě postaví, byť s rozbitými ústy, a nastaví druhou tvář. - Zvěst té scény je jasná. On je hrdinou, oni jen zbabělci. On, osamělý bitý vězeň v zastrčené věznici, se zde jeví téměř jako nadčlověk. Nastavením druhé tváře vítězí nad mocným dozorcem. Protože ten už teď ví, že vězeň má vnitřní sílu a svobodu, vlastnosti, nad kterými převahu nemá. Ani kdyby vězně zabil. - Když nás Ježíš učí, abychom uměli nastavit druhou tvář, chce snad, abychom byli jako ti hrdinové z drsných hollywoodských filmů?

„Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou,“ čteme dnes. Ta Ježíšova slova nepochybně jsou o vnitřní síle, o odvaze, o hrdinství. Ale přece jen, když dva dělají totéž, málokdy to bývá totéž. Je rozdíl mezi ideálem lidské nezdolnosti podle heroických příběhů a podle evangelia. - Ježíš nás učí tato slova o nastavení druhé tváře, a jako je tomu i v mnoha jiných případech, nejlepším výkladem je jeho vlastní život. Připomeňme si, jak to bylo, když byl sám bit římskými vojáky(Mt 26,67): Plivali mu do obličeje, bili ho po hlavě, někteří ho tloukli do tváře. Ale je napsáno, že Ježíš v těch chvílích mlčel. Splnila se tak stará předpověď proroka Izajáše (53:7): Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. - Americký hrdina chce svým snášením utrpení pokořit ty druhé, své protivníky. Naopak Ježíš, jak je napsáno, se nebál pokořit sám sebe. On nechce ponížit ty druhé, nestaví se nad ně. Dokonce čteme v evangeliu, že se modlí za ty, kdo ho křižují (L 23:34): Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí. - Je to zjevně jiný typ hrdinství. Obtížně rozpoznatelný pro oči světa, kde platí zákon odplaty, a kde se jako nejlepší odpověď na facku považuje facka. A když ji nemůžeš dát, tak se nad násilníka povznes alespoň ve svém vnitřním pohrdání. – Ježíš to však takto neudělal. Dokonce i na Piláta hledí jaksi vlídně, že ten dokonce před židy obhajuje jeho nevinu (J 19:12). A těmi prvními, kdo v jeho jednání, nebo, lépe řečeno, v jeho snášení utrpení, rozpoznají nadlidskou sílu, je římský setník a ti, kdo spolu s ním střežili Ježíše. Pod křížem vyznají (Mt 27:54): „On byl opravdu Boží Syn!“

Když Ježíš říká svá slova o nastavení druhé tváře, není tady uvedeno, jakou reakci má takové jednání u útočníka vzbudit. Ze života známe, že to může násilníka ještě povzbudit. Bude nás považovat za zbabělce, na kterém si může svou zlost beztrestně vybít. To nebezpečí tady jistě je. A přece je takové nastavení druhé tváře zároveň největší šancí, že výsledkem bude dobro. Když totiž políček oplatím, zachovám se podle způsobu světa, v kterém to každý očekává. Svou odplatou prodloužím řetěz zla, a můžu i teď očekávat facku další, a tak dále, třeba až do vysílení. – Zatímco když nastavím druhou tvář, nečekaně, možná tím útočníka překvapím, zarazím. Donutím k zamyšlení. Odvrátím od dalšího násilí. Říkám, je to šance, ne jistota, ale ve srovnání s odplácením má aspoň nějakou šancí. Naproti tomu oplácení nevyřeší nikdy nic.

Všimněte si tedy dnes, že jsme tady dnes vyzváni, abychom prokazovali svou sílu. Ale jinak, než násilím. Abychom byli vnitřně silní. Jestli se nemýlím, moc často se o tom v kostelích nemluví. Že je křesťanská víra taky o vnitřní síle, o odolnosti a odvaze. Možná je například v našem zpěvníku až příliš těch uplakaných písní, které bědují, že jsme my lidé k ničemu, že jsme neschopní a slabí. Že nic nedokážeme. - To však není jediná poloha víry. Jinou a opačnou a zároveň velmi potřebnou polohou je, že se prokazujeme jako silní a odvážní ve víře. Konkrétně a viditelně odvážní. Že neustoupíme, že budeme zlu čelit tváří v tvář. A že když bude potřeba, nastavíme druhou tvář. - Podle apoštola Pavla je jedním z darů Ducha svatého „sebeovládání“ (Gal 5,23). V tak vyostřeném okamžiku, jako je ten, když dostanu facku, může sebeovládání znamenat nejen to, že ze strachu neuteču, ale také to, že se ovládnu a nebudu jednat impulsivně a facku nevrátím. Křesťanské sebeovládání znamená, že budu jednat s křesťanským rozmyslem. - A je také zajímavé, že duchovní dar „sebeovládání“ je v tomto výčtu jmenován hned po daru „tichosti“. Obojí ctnost nás zase odkazuje na jednání samého Ježíše. U něj nacházíme jeden z ideálů sebeovládání. Jen ideál asi odlišný od všech ostatních. Ježíš zdroj své vnitřní síly nehledá sám v sobě. Sám je někdy dokonce skleslý a bezradný. Svou sílu k snášení utrpení nenachází sám v sobě, ale ve víře, ve svěření se Bohu.

Na závěr řeknu, že ještě jednu věc svou reakcí na facku ukazuji. Vlastně tím vynáším svůj soud nad druhým člověkem. Jestli mu facku vrátím, vlastně tím beze slov říkám, že si nic jiného nezaslouží, že trest má být přiměřený zlému činu. Sám tím druhého odsuzuji. Jsem hlasatelem zákona odplaty. Oko za oko, zub za zub. Domyšleno do nejširších důsledků tím prozrazuji své smýšlení, že i jednou to tak bude, že Bůh každému odplatí přiměřeně jeho zlým skutkům. – Zatímco: když nastavím druhou tvář, dávám tím najevo svou víru, že zákon odplaty není vševládnoucí. Chci i přes svou újmu řetězec odplaty přerušit. Na svém těle ukázat, co znamená překonávání zla dobrem. Udělám v malém to, co to svou obětí vykonal Ježíš. Důsledky našich zlých činů na sebe vzal. A zase domýšleno do nejširších důsledků tím zvěstuji svou víru, že také Pán Bůh s námi jednou nebude jednat podle zákona odplaty, ale podle svého milosrdenství. - A tak se nedejme přemoci zlem a nejednejme tak, jak nás ono nutí. Apoštol říká (Ř 12:19): Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud. - Buďme tak, třeba i beze slov, svědky o Božím milosrdenství. Buďme těmi, kdo kolem sebe působí pokoj. Snažme se o to, i když to leckdy bolí. Neboť, jak říká Ježíš (Mt 5:9): Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.

Pane Ježíši, každý tam, kde stojíme,
ať dovedeme přispět k pokoji a smíření.

Milujte své nepřátele

L 6:27-28 Ale vám, kteří mě slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují.

Ž 25,15-20; Ex 23,1-5; Ř 12,17-21
písně EZ: 221; 383; 392; 192

Přátelé v Kristu,
Ježíš nás učí, že máme milovat své nepřátele. Jsou to náročná slova, snad nejnáročnější z evangelia. A já je dovedu zopakovat právě jenom z kazatelny. Kdybych s někým z vás seděl v rozhovoru, a řeč by přišla taky na nějaké nepřátelství, říkalo by se mi to obtížně: Milujte své nepřátele. Kdybychom mluvili o nějakém konkrétním nepřátelství, neměl bych asi tu odvahu říci tomu člověku, aby své myšlenky zcela obrátil, a své nepřátelé miloval. Vzpomínám, o kolika nepřátelstvích mezi lidmi jsem už v církvi slyšel. Jak často nám připadá, že máme právo, abychom vůči někomu nepřátelství cítili. Ten druhý nám tak zjevně ublížil. Je tak hloupý, tak protivný, tak zlý. Tak nespravedlivý. - Vždycky při psaní kázání mě napadají konkrétní příklady těch, kdo mé kázání asi uslyší. A tentokrát jsem si říkal: Copak bych mohl říci jedné sestře, že se má ona smířit se svým bratrem, který ji asi fakt hodně ublížil? A myslel jsem na jednoho bratra - měl bych snad zlehčovat ono nepochopení až nenávist, kterou zakouší od svých blízkých? – Nenávist vysvětlení nepotřebuje. Nenávist se nabízí až vnucuje sama. Má svou vlastní sílu. Žene se jako vichřice, vzniká samo od sebe, zaslepuje a ubližuje. Bývá silné. Trvá dlouho. Snadno si nás opanuje. Známe to všichni. – Jak však na druhou stranu vysvětlit to, co žádá Ježíš: „milujte své nepřátele“? S tím si nevíme rady. A desítky kázání končí u toho, že na lásku k nepřátelům nemáme sílu. A ten přímý příkaz Ježíšův se spíše zlehčuje a ta Ježíšova slova se „obkecávají“ a nahrazují řešeními méně radikálními. Radami typu: „Pokuste se necítit nenávist.“ „Snažte se toho druhého pochopit, co proti vám má.“ A podobně. – Jak říci křesťanům do konkrétní situace: Milujte své nepřátele? Do dneska mi zní v uších, jak mi před léty řekl jeden člen našeho sboru: „Bratře faráři, tak právě kvůli takovým nesmyslům já bibli ani nečtu. Je to hloupost. Je to přehnané a ve světě neuskutečnitelné. A ten, kdo se o to pokouší, je druhým za blázna.“ – Ano, za blázna. Ten člověk měl pravdu. Protože to, co po nás dnes Ježíš chce, je rozumem nepochopitelné a neobhajitelné. Co k tomu může říci farář? Jak mám Ježíšův příkaz vysvětlit? Jak ho vyargumentovat?

Lidský rozum nemůže tato slova vysvětlit. Ne lidský rozum, jen Ježíš sám. Jen Ježíš sám může být garantem toho, co tady dnes říká. Protože on to nejenom řekl, ale také konal. Evangelia sama jsou výkladem těchto zvláštních slov. Ježíš se modlil i za své nepřátele. On přijímal i ty, kterými jiní pohrdali. A když běduje nad svými nepřáteli, například nad farizeji, jsem přesvědčen, že to dělá proto, aby i je přivedl k přemýšlení a k obrácení. Všechno to, co čteme o jeho potýkání s těmi, kdo mu nepřáli, je velmi životným výkladem dnešních slov: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. Ježíš totiž měl podle svědectví evangelia rád každého bližního, každého člověka, s kterým se potkal. Je o něm napsáno, že se nedovedl nesmilovat. Ježíš sám to jednou učil o Bohu, že (Mt 5:45) nebeský Bůh dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. A z toho Ježíš vyvozuje, že i my máme být podobně dobří na své přátele i nepřátele. Naše láska má být jako slunce, jako déšť, které nerozlišují, na koho dopadnout a na koho ne. - Přitom ovšem v evangeliu vidíme, že Ježíšova láska nevypadá tak, že by všechny objímal a na všechny se usmíval. Někdy je i přísný, někdy hněvivý. A přesto můžeme tušit, že mu jde o záchranu, o spásu, o naději pro všechny.

Ježíš miloval i své nepřátele. Evangelia jsou toho dokladem. Dnes však Ježíš mluví k nám, že to máme takto dělat i my. A tady nastává potíž. My to myslím vůbec neumíme. Neumíme tak žít. Zato umíme jinou věc: vymluvit se z toho. Nejsnadnější je říci, že Ježíš byl výjimečný, jedinečný. Že on to dovedl, protože byl Boží syn. Zatímco my jsme obyčejní, hříšní lidé. Raději budeme Ježíše vzývat a vyznávat a uctívat, než ho poslouchat. Uděláme si z něho Spasitele, který je vysoko nad námi, taky nad našimi mravními kvalitami, a budeme mu opakovaně a často vyznávat své vlastní slabosti. Zatímco on by raději byl naším vůdcem a učitelem. Taky tím, kdo nás osvobodí a zmocní k cestě lásky.

Mnoho námitek proti dnešním slovům se člověku nabízí. A některé z těch námitek se tradují už od doby Ježíšovy. Když například jeden farizeus slyšel od Ježíše, že má milovat své bližní, tak se hned ptal: „A kdo je vlastně můj bližní?“ To mám snad milovat všechny, i zjevné hříšníky, i protivníky? Myslel to jako řečnickou otázku: takový nesmysl přece nemůžeš Ježíši učit. Ale pak ten farizeus pak od Ježíše slyší podobenství o milosrdném Samařanovi. Zbožnému židovi už ta zmínka o tom, že Samařan může být milosrdný, asi naháněla husí kůži. A nakonec slyší od Ježíše výzvu, „ano, skutečně, buď bližním všem, kdo tě potřebují.“ – Anebo, další námitka, která se nabízí: jak jednat s člověkem, který pro smíření nic nedělá? Co s těmi, kdo o smíření s námi nestojí? S těmi, kdo pro něj nic nedělají? A Ježíš tady řekne: Když přicházíš do chrámu, a vzpomeneš si, že má někdo něco proti tobě, jdi za ním a pokus se o smíření. Ze své strany, své iniciativy. Ta námitka je lidsky pochopitelná: „To mám já jít za tím druhým, když on má něco proti mně, a neměl by mít? Když já proti němu třeba ani nic nemám? Když já jsem v pohodě?“ Ježíš přesto odpovídá: „Udělej to.“ – A apoštol Pavel později ve své listu píše (Ř 12:17-18): Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. Ze všech svých sil se snažte o lásku.

Nepřehlédněte: to jsou všechno výzvy do běžného křesťanského života. Do našeho života. Výzvy k jednání. To nejsou ne nemožné příkazy, které nám mají ukazovat naší bezmocnost. Jsou to přímočaré a jednoduché návody ke křesťanskému jednání. - Přidat snad lze jen to, že evangelium samo už zároveň ví o obtížnosti těchto příkazů. Láska k nepřátelům není nic samozřejmého, je to čin víry. Nelze odůvodnit lidským rozumem, je to jednání Ducha svatého v nás. A když nám pak někdo vlepí facku, hle, řekneme si, proti nám stojí hmatatelný nepřítel. Ale v takovou chvíli není čas vzpomínat, co k tomu říká dogmatika, nebo rozebírat, proč Ježíš řekl, že máme nastavit ještě i druhou tvář - jak to myslel, a zda měl pravdu. Jen ten, kdo má Kristova ducha, dostane snad v takové chvíli i odvahu a sílu neoplatit, nemstít se. Nenechá se přemoci zlem, ale odplácí zlo dobrem. - Myslím, že oproti všemu zdání je tu Ježíš velmi realistický. Neříká: musíte milovat. Spíše říká: zkoušejme to, mějme odvahu milovat. V konkrétních běžných situacích. Mějte vůli, odhodlání milovat. A já vám k tomu dávám sílu.

Pane Ježíši, prosíme, buď nám posilou, kdekoliv se rozhodujeme pro lásku.

O cestě tam a zase zpátky

J 21:14-17 To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení. 15 Když pak pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: "Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?" Odpověděl mu: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Pas mé beránky." 16 Zeptal se ho podruhé: "Šimone, synu Janův, miluješ mne?" Odpověděl: "Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád." Řekl mu: "Buď pastýřem mých ovcí!" 17 Zeptal se ho potřetí: "Šimone, synu Janův, máš mne rád?" Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: "Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád." Ježíš mu řekl: "Pas mé ovce!
Ž 37,4-5; Gn 27, 41-44; 33, 1-4; Fp 2, 5-11
písně 119,1-4; 371; 324; 510; 606

Přátelé v Kristu,
přijíždím dnes ráno z letního tábora, kde jsou naše děti. Tématem letošních táborových 7 dní je dětská knížka Hobit – snad ji někteří znáte. Ta knížka má podtitul: „o cestě tam a zase zpátky.“ Její děj shrnu jen do dvou vět: Hobit jménem Bilbo, malá postava žijící v podzemní noře, je trpaslíky pozván na výpravu do světa. Tam zažije mnoho nebezpečí a dobrodružství, skoro přijde o život. Na té cestě mnoho získá: bohatství, ale hlavně zkušenosti, než se zase vrátí domů do své vesnice. Ale o děj teď vlastně nejde. Chtěl jsem ho uvést jen jako základní vzorec, té knihy. A stejný vzorec se opakuje také v mnoha jiných knihách a románech. Hrdina se vydá do světa, co ciziny, do dálky. Až nakonec se vrátí domů, poté, co se mu otevřely oči, poté co ve světě dozrál. Ve světě zmoudřel, prozřel na té „cestě tam a zase zpátky“.

Jestlipak jste si někdy uvědomili, že podobné příběhy máme taky v Bibli? (Například o cestách Josefových bratří do Egypta. Nebo o útěku Jákoba před bratrem Ezaem.) A jestlipak víte, že podobně je popsán například i příběh učedníka Petra? Dnes jsme četli rozhovor mezi Petrem a Ježíšem, který je už zakončením a vyvrcholením celého Petrova příběhu. Ale připomenu ještě několik zmínek z příběhů, které tomuto předcházely. Taky by se to celé mohlo jmenovat: „o cestě tam a zase zpátky.“ V Petrově případě jde o cestu z Galileje do Jeruzaléma a zase zpátky. O cestu z okrajové oblasti země do hlavního města, do centra, a zase zpátky na venkov, na periférii.

Připomínám nejdříve příběh o tom, jak se Petr poprvé potkal s Ježíšem. Tady totiž jeho cesta začala. Petr byl původně rybářem na Genezaretském jezeře v Galileji. Zde chytal ryby - to bylo jeho zaměstnání. A jednou, jakoby náhodou, se ocitl v Ježíšově blízkosti. Zrovna v okamžiku, kdy Ježíš učil na břehu jezera zástupy. A stalo se, že Petr v tu chvíli mohl Ježíšovi pomoci, totiž tak, že mu nabídl svou loďku. Na té spolu odrazili od břehu, a odtud mohl Ježíš k zástupům kázat ještě lépe, protože se na něj netlačily. – Pak Ježíš dokončil své kázání a mluvil k Petrovi. „Petře, hoď své sítě do vody.“ Petr, když to slyšel, byl nejdříve rozpačitý, ještě Ježíše neznal. Nechápal, proč mu mluví do rybaření,. Ale pak Ježíše poslechl. A udělal dobře. Když na Ježíšův příkaz hodili sítě do vody, byly ty sítě brzy plné ryb. A když to Petr uviděl, začal tušit, jakou má Ježíš moc. Ještě zdaleka nepochopil, co je Ježíš zač, ale už mohl tušit, jak mimořádný je. Z toho rybolovu Petra pojal úžas, padl před Ježíšem na kolena, dostal až strach z toho zázraku, z Ježíšovy moci, a prosil ho, aby od něj odešel, aby ho nechal být. Taky řekl slova, která si pamatujme: „Vždyť já jsem člověk hříšný.“ - Ale Ježíš ho být nenechal, naopak, povolal ho za sebou. Získal ho svým povoláním pro sebe. A Petr hned všeho nechal a šel za ním. Tak začala jeho „cesta tam a zase zpátky“.

Na cestě do Jeruzaléma pak následovalo několik příběhů, které kvůli stručnosti rozvádět nebudu. Ale doporučuji vám, vyhledejte si je a připomeňte, jak mluví o Petrově postupném zrání. Například příběhy o tom, jak Petr kráčí po moři. Jak vyznává Ježíše jako Mesiáše, ale hned ho zase zrazuje od jeho cesty utrpení. Jak s Ježíšem zažije jeho proměnění na hoře. - Ale to už se blížíme k Jeruzalému. Jakého Petra tu vidíme? On už s Ježíšem mnohé zažil. Už od něj viděl mnoho zázraků. Už je to dlouho, co byl u toho prvního, zázračného rybolovu. U zázraku, který v něm probudil sebepoznání, že je člověkem hříšným, to znamená slabým a selhávajícím. Teď před Jeruzalémem už dobře ví, že v Ježíšově blízkosti je moc. A sám si proto taky připadá silný. Jakoby nový člověk, proměněný. – Teď však slyší Ježíše mluvit zvláštně. Ježíš řekl, že ho čekají chvíle těžké, utrpení a dokonce smrt. A navíc předpovídá, že ho všichni opustí, i dokonce jeho nejbližší, i učedníci. A Petr, když to slyší, tak říká: „já ne“. Já už ne, já už jsem teď jiným člověkem. Já tě neopustím, já ti zůstanu věrný. Petr si o sobě myslí, že už osobně vyzrál. Že ví, co je pro něj důležité. Petr chce obstát. „Ježíši, i kdyby tě všichni opustili, já nikdy. Půjdu s tebou kamkoliv.“

To si Petr o sobě myslel. Připadalo mu, že je silný. Je smutné, že Petrovi to odhodlání v Jeruzalémě nevydrží dlouho. Zato Ježíšova slova se vyplní bezezbytku. Petr ho opustí, uteče. V nebezpečí zapře, že Ježíše vůbec zná. Naprosto selže. - A přece právě tady je počátek jeho zrání, jeho konverze. Jeho slzy vypovídají o zralosti více než vychloubavá slova. Hořce se rozplakal, když si uvědomil, že selhal. Že se stalo to, co Ježíš už dopředu věděl.

Ježíš ho zná lépe než on sám sebe: „Ty, Pane, víš.“ Petrova síla není někde v něm samotném, v jeho odhodlání. Od teď bude Petr vědět, že jeho posilou je být prostě v Ježíšově blízkosti. Že silný je tehdy, když plní Ježíšovo poslání.

A právě toto se ukazuje v dnešním příběhu z evangelia. - Rozhovor se odehrává už po Velikonocích a po Ježíšově vzkříšení. Odehrává se v Galileji, kam už se Petr vrátil - zpátky do svého kraje. A Petr už tady mluví jako vyzrálý muž. Ale vidíme, v čem spočívá jeho zralost, jeho moudrost: v jeho pokoře. Petr zažil a uvědomil si a přiznal si své velké a zásadní selhání. Je vděčný, že Ježíš ho teď pozvedává. Že ho nezatracuje, nepřipomíná mu jeho selhání, ale odpouští mu a dokonce mu dává úkol, poslání. V tom bude jeho síla: Petr bude vědět, že ho má Ježíš rád a že mu dal životní úkol.

Z Petrova příběhu se jistě můžeme poučit i my. Můžeme se shlédnout v jeho cestě tam a zase zpátky. A teď nemyslím na cestu ve smyslu geografickém, nemyslím na Jeruzalém a Galileu. Myslím na tu duchovní cestu, kterou Petr prošel. – Bible je totiž mimochodem i velká literatura, a evangelia zvláště. Když mluví o duchovní cestě, o duchovním zrání, tak mluví především o hluboké zkušenosti srdce. O zásadní proměně člověka, ke které člověk dospívá skrze zkušenost svého selhání, svého hříchu. Taková silná zkušenost může mít navenek podobu nějakého dobrodružství a cesty, pouti, na které něco zažijeme, co nás přinutí změnit svůj život. Ale nezáleží tolik na tom, kolik toho při takové cestě nachodí naše nohy. Podstatné je, kam se pohne naše srdce. A ta biblická duchovní cesta vede taky „tam a zase zpátky“: přes přiznání vlastní nemohoucnosti k rozpoznání Boží moci. Přes lidský pád k Božímu vyvýšení.

A tak se nebojme vydat na cestu. Možná žijeme pyšně, možná si o sobě moc myslíme a máme přebujelé sebevědomí. Většinou to rozpoznáme v nějakém svém selhání. Spolehněme se, že Ježíš nás ani pak neodsuzuje. Ani když jsme sebevíce na dně. Ježíš nám chce odpustit a zase nás postavit na nohy. V jedné epištole (2K 12,9) můžeme číst, co Ježíš řekl apoštolu Pavlovi: "Stačí, když máš mou milost; vždyť ve tvé slabosti se projeví má síla." I my můžeme podobně jako Petr a Pavel zkušenost své slabosti zužitkovat ke svému dobru. Pak budeme v pokoře plnit své poslání.

Pane Ježíši Kriste, vyznáváme, že v nás tvé slovo vždy probudí poznání naší slabosti, naší nevěry, připomene nám naše vlastní selhání.
Ve víře však přijímáme evangelium, že ty nás ani tady neodsuzuješ, že nám chceš dát sílu k našemu poslání. Ve tvou milost i pro sebe věříme.
A protože poznáváme, jak je odpuštění důležité pro nás, chceme ho dopřát i těm, kdo se provinili proti nám.

Běda, když vás budou všichni lidé chválit

L 6,26 Běda, když vás budou všichni lidé chválit;
vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům.

Přátelé v Kristu,
když chcete například ve svých dětech upevnit nějaký způsob jednání, pochválíte je. Pochválíte je, když si uklidí svůj pokojík, nebo když se pořádně naučí do školy a přinesou dobrou známku. Podobně se i dospělí mezi sebou chválí: Pochválím někoho druhého, když udělá něco, co považuji já za dobré, z čeho mám prospěch, co se mi líbí. Svou pochvalou chceme druhé motivovat, aby příště jednali zase tak. Svou pochvalou se vlastně ty druhé snažíme formovat tak, jak je to pro nás výhodné. Pochvala je svým způsobem druh manipulace, kterou používá chválící vůči chválenému. Ale chválený se většinou chvále moc nevzpírá. Dělá mu to dobře, když je chválen. Nám všem dělá chvála dobře!

A přece zároveň určitě rozumíme tomu, jak to může být škodlivé a zavádějící, když se necháme chválou manipulovat. Když chválu vyhledáváme a necháme se jí určovat. Z evangelií známe jeden názorný příklad takových lidí. Mnohokrát je tu řeč o farizejích, kteří si zakládali na uznání od lidí. Například nedávno jsme zde při bohoslužbách četli oddíl o tom, jak se farizeové rádi modlili lidem na očích - a lidé je za to chválili. Farizeové chtěli být příkladem zbožnosti – a ti, kdo je potkali a viděli, to skutečně ocenili. Zdá se, že farizeje každý chválil. Oni byli vzorovými věřícími. Sotva jim bylo možné něco vytknout. Byli vytrvalí v modlitbách a postech. Byli taky obětaví ve svých almužnách. Jen Ježíš svým následovníkům říkal: nebuďte jako oni. Oni to dělají, aby získali slávu a pochvalu od lidí. Vy to dělejte jinak. Když vy se modlíte, když se postíte, když dáváte své dary, nedělejte to kvůli lidem, ale kvůli Bohu.

Kdo žije podle evangelia, nemůže být všemi chválen. Naopak – bude se dostávat do situací, kdy mu druzí nebudou rozumět, nebo dokonce kdy lidem bude něco z jeho jednání či mluvení vadit, kdy ho odmítnou. Čteme zase jinde v evangeliu, že Ježíšovi farizeové vyčítali jeho otevřenost. Liberálnost, s jakou stoloval s celníky a hříšníky. Nazývali ho „milovníkem hodů a pitek“. Nepochopili, oč Ježíšovi šlo. Že chtěl hříšníky proměňovat tím, že je neodmítá. Proto s nimi sedával i při hostinách. Ježíš nebyl takový asketa jako například Jan Křtitel, o kterém víme například, že zásadně nepil víno. Jan byl zdá se zásadovější. Ale ani jej všichni nepřijali, říkalo se o něm, že „je posedlý“. – A podobná nepochopení a odsudky bychom určitě našli v životopisech všech velkých křesťanů. Kolik tam jen najdeme vyhraněností a těžko přijatelných věcí. Například jedni zásadně odmítali peníze, jiní zase měli k bohatství opovážlivě blízko. Někteří byli mnohomluvní až příliš, někteří celé roky mlčeli. Někteří vyhlašovali války proti muslimům, jiní za nimi šli s poselstvím lásky. Dokonce i ti, kdo se dostali na oficiální katolické seznamy světců, jsou zároveň vždy něčím divní, něčím pro církev nepohodlní. Kolik jen vyhraněností může mít cesta víry. Kolik výrazných individualit. Věřící lidé nemají být všichni stejní. V církvi nemá být uniformita. Ideál je sice jen jeden, následování Ježíše Krista, ale ten nabývá v konkrétních životech jeho následovníků tisíce různých podob. Křesťanská víra je tak i oslavou jedinečnosti každého člověka. Cesty hledání pravdy totiž mohou být velmi rozmanité. A kdo upřímně hledá, často bude veden cestou do osamělosti a nepochopení od druhých. - Pravda je jen jedna, ale zde ve světě se může třpytit jako diamant vybroušený se spoustou plošek a hran. Výrazní křesťané jsou jako ony plošky diamantu. Anebo jiný obraz: kdosi řekl, že „pravda je symfonická“. Až tehdy, kdybychom hráli každý dobře svůj part, zněl by výsledný společný zvuk dobře. Dokud to neděláme, sotva se můžeme navzájem dobře pochopit a ocenit. – A tak, pokud se dnes snažíme o dobrý život víry, neděláme to kvůli lidem, abychom se zalíbili jim. Jednou bychom si přece přáli slyšet chválu raději od Boha: „Služebníku dobrý a věrný, ..vejdi a raduj se u svého pána.“ (Mt 25,23)

Křesťan tedy nemůže být všemi chválen. Znamenalo by to, že by se musel všem přizpůsobovat a dělat to, co od něho očekávají, aby se jim zalíbil. Každý křesťan bude v něčem vyhraněný až sveřepý, a v tom bude narážet. Proto nemůže být všemi chválen, protože nebude všemi pochopen. – Ale je ještě jeden důvod, proč opravdoví křesťané nebudou nikdy všemi lidmi chválení. A je to jeden zásadní rys všem pravým křesťanům společný. Pokud totiž křesťanské zvěstování trvá na skutečné proměně lidského srdce, nemůže být nikdy skutečně populární. – O tom mluví druhá část dnešního verše. Zmiňuje se tam popularita proroků. Proroci jsou ti, kdo k lidem přicházejí s vizemi. S myšlenkami, které přesahují běžný horizont našeho života a myšlení. A lidé takové vznosné myšlenky potřebuji, touží po nich. Kde je poptávka, je i nabídka, a proto dojdou sluchu a popularity mnozí proroci. Ale ne všichni jsou proroky pravými. Jak tedy poznáme proroky pravé od falešných? Falešní proroci se dají spoutat oním poutem popularity. Budou lidem říkat to, co si lidé přejí slyšet. – Nepoznáme je podle toho, jestli přinášejí zvěst dobrou nebo špatnou. Jsou takoví, kteří mluví o krásné budoucnosti lidstva, a jsou chváleni pro toto. Osídlíme jiné planety, učiníme lidské tělo nesmrtelným. Pak jsou jiní, kteří přicházejí se zvěstmi špatnými, apokalyptickými. A je zvláštní, že i oni se snadnou stanou populární. Falešnými proroky jsou však určitě tehdy, když řeknou, že není záchrany. – A ještě mezi těmi, kdo mluví o záchraně, musíme rozlišovat. Falešní jsou ti proroci, kteří nejdou dost hluboko. Popularitu mohou získat tím, že lidem nabídnou: tohle a tohle dělejte, a svět bude zachráněn. Změna vašeho chování svět zachrání. Myslím, že se k tomu blíží mnozí ekologičtí proroci: když budeme třídit odpad a méně jezdit autem, snad máme naději. Ale jsou falešní všichni proroci, kteří nedořeknou, kde je skutečná záchrana. Praví proroci vždy mluví o nutnosti proměny srdce. Mluví o Bohu, o tom, že náš vztah k němu je tím základním pro náš život. Praví proroci hlásají náročnou cestu hledání pravdy a dokonce to, že my lidé na ní mnoho nezmůžeme, že jsme odkázáni na milost Boží. A to nebude myšlenka nikdy populární. Proto je v evangeliu také podobenství o dvou branách, úzké a široké (Mt 7:13-14): Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.

Pokud se rozhodujeme jít poctivě cestou víry, nebudou vás všichni chválit. Právě naopak, když nás všichni lidé chválí, může to být upozorněním, že jste na falešné cestě. Kdo však žije jako pravý křesťan, tomu se dostane (Ř 2:29) chvály ne od lidí, nýbrž od Boha.

Ježíši Kriste, ty jsi málo dbal na chválu lidskou,
ať se v tomto dovedeme od tebe učit.

Běda

L 6:24-25 Ale běda vám, bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo.
Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět.
Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat.

Přátelé v Kristu,
Ježíš dnes mluví o tom, jak jsou na tom bídně ti, kdo jsou ve světě bohatí, nasyceni, veselí. Běduje nad těmi, kdo jsou už dnes spokojeni se svým životem. – K tomu musím jednu poznámku říct hned na počátek. Aby to nevypadalo, že evangelium rovná se takovéto pranýřování bohatých. Abychom si nemysleli, že evangelium neboli radostná zvěst je zaměnitelné s vyhrůžkami bohatcům a těm, kdo dovedou ve světě žít radostněji než my: však počkejte, jednou uvidíte! Protože takto to ani v Ježíšově kázání není. Pokud jste tady byli v neděli, když jsme začínali číst toto Kázání na rovině, snad si vzpomenete, že Ježíš jej začal blahoslavenstvími. Potěšoval ty, kdo mají ve světě nedostatek. Blaze vám, vám chudí, vám chudí, hladovějící, plačící. Neboť vy jste bohatí, vám patří království Boží. Vy budete nasyceni, vy se budete smát.

Tak mluvil Ježíš nejdříve. Evangelium je především pozitivní. Ale taky v dnešním slově je Ježíš více pozitivní, než se zdá na první přečtení. A to se pokusím ukázat. – Mluví dnes k těm, kdo jsou už spokojeni. Spokojeni se sebou, se svým životem. Spokojeni zde ve světě. Jak k takovým lidem mluvit? Jak je oslovit? To bývá hodně těžké. Jak oslovit ty, kdo mají bohatství, doslova „mají peníze“? Jak oslovit ty, kdo nikdy nepoznali hlad a mají plnou ledničku i stůl? Jak oslovit ty, kdo jsou docela obyčejně šťastní v tomto světě? Kdo už po ničem netouží? Kterým je prostě blaze už tady, v tomto životě? – Možná takový problém máte taky: jak svědčit o Bohu lidem, kterým zdá se nic neschází? Jak mluvit o Božím království těm, kteří už se mají docela dobře nebo hodně dobře tady na zemi?

A tady si musíme všimnout, že Ježíš nezačíná chlácholením. Neříká nic ve smyslu: když své bohatství máte, tak ho dobře užívejte. Neříká nic, co bychom si mohli vyložit: dejte část svého majetku na nějaký dobrý účel, třeba na charitu, na církev, na misii, a bude to v pořádku. Ježíš říká prostě: Běda. Situace boháče je špatná. Tak špatná, že tady nestačí povrchní a částečné řešení. Majetek je překážkou. Je úskalím, protože člověku nabízí falešné jistoty. Boháč snadno podlehne iluzi, že se může zajistit svým majetkem. Majetek se mu stává životní náplní a jistotou, bohem, modlou.

Běda vám, bohatí, řekne Ježíš. Běda vám. Ježíš nad nimi běduje, naříká. V řeckém originále je slovo, které nemá žádné souhlásky, prostě citoslovce: úai. Úai, bohatí. - Slyšíte to? To není slovo soudu, odsuzování. To je slovo bědování, soucitu, lítosti. Jak jste bídní, vy bohatí. Pokud se spoléháte na své bohatství v penězích a zboží, a nemáte to pravé bohatství, Boží. Tady nestačí částečné řešení, tady nestačí naučit se lépe zacházet s penězi. Chce to gruntovanější rozvahu, je třeba se ptát: co je pro mne největší hodnotu v životě? - Protože Ježíš nechce říci: napravte svůj vztah k majetku. Zato chce říct: napravte svůj vztah k Bohu. A když tohle uděláte, dostane všechno ostatní ve vašem životě správné místo a správnou důležitost. I majetek. Je-li Bůh v našem životě na prvním místě, je všechno na správném místě.

Co se tím chce říci, ukážu ještě na dvou biblických oddílech. první z nic: na počátku Zjevení Janova nacházíme 7 dopisů tehdejším sborům, a mezi nimi taky list do Laodikeje. Tam už mezi tehdejšími prvními křesťany byli i boháči, asi dokonce měli i ve sboru převahu. A v tom listě nacházíme napomenutí: „Říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji. A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný.“ To slovo znamená: Protože spoléháš na své bohatství, zapomínáš na Boha, který je tím pravým bohatstvím. A proto jsi ve skutečnosti chudý. – Naproti tomu o pravém bohatství se mluví například ve známém žalmu 23: Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatku. Protože spoléhám na Boží péči, důvěřuji mu, že se o mne postará, ať už má cesta povede kdykoliv. A taková důvěra je pro mne tím nejvyšším životním bohatstvím. A odtud taky poznávám, že kdo takovou víru nemá, že je skutečně chudý a ubohý. Nebudu se nad něj povyšovat ani ho odsuzovat, spíše budu nad takovou lidskou situací bědovat: úai.

Nejdříve Ježíš oslovil bohaté, ve druhé a třetí větě oslovuje nasycené a smějící se. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat. Každá z těch vět má dvě části, první mluví o tom, co je nyní, o tom, jakého uspokojení se už těm lidem dostává. Ta druhá část pak mluví o tom, že jednou tomu bude jinak, právě naopak. Jednou, v posledním čase, budou hladovět a naříkat.

Je to řeč o nebeské odplatě, o Boží pomstě? To sotva. Nezapomínejme, že Ježíš tady běduje, naříká nad údělem takových lidí. A to, co na ně přijde, to vůbec nemusíme chápat jako Boží trest. To se jen projeví a naplno ukáže neschopnost světských lidí vnímat pravé bohatství. Když prostě nemají čidla na to, jak bohatý může být život víry, život s Bohem. A kdo si už dnes nepěstuje na duchovní věci citlivost, co by mu mohlo jednou dát Boží království? Ježíš například řekne: Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. A já tomu rozumím tak, že ten, kdo dnes umí sytit jen své břicho, nebude umět jednou přijímat to pravé nasycení od Boha. Prostě pro něj bude nestravitelné. A Ježíš řekne taky: Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat. Tomu rozumím docela obyčejně tak, že ten, kdo se umí bavit jen světským způsobem, prostě bude jednou zklamán. Nebude to ten způsob zábavy, na který byl zvyklý, a který jediný uměl přijmout a ocenit. Úai.

A teď ještě, co z toho plyne pro nás. Starejme se prostě, aby se nás dnešní slovo vůbec netýkalo. Abychom nebyli bohatí jen světským způsobem. Pěkně to řeknou Kristova slova, kterými pokračuje list Laodikejským: Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl (to znamená, aby ses osvědčil ve zkouškách víry, jako i zlato bývá pročišťováno ohněm). Abys sis u mne koupil bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu (bílý šat znamená spravedlnost před Bohem, spravedlivý život podle Božího slova). A aby sis u mne koupil mast k potření očí, abys prohlédl (totiž takovou mast, která nám dá schopnost dívat se na svět pravdivě, Kristovýma očima, očima lásky a Božího milosrdenství).

Na závěr shrnutí ve dvou větách: Jsou bídní ti, kdo žijí bez Boha. Kdo má Boha, nic mu neschází.

Vyznání vin:
Pane Ježíši Kriste, vyznáváme, že také my v životě spoléháme na jistoty falešné, na to, co nám patří a na co máme nárok.
Věříme, že tobě je nás v naší chudobě líto. Spoléháme na tvou moc, že nás z ní chceš vysvobodit.
Protože jsme v lidské bídě všichni dohromady, chceme si ulehčit aspoň od toho, co máme proti sobě navzájem, a odpouštíme těm, kdo nám ublížili.

Slovo milosti:
Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista:
byl bohatý, ale pro vás se stal chudým,
abyste vy jeho chudobou zbohatli. (2K 8:9)

Máte hojnou odměnu v nebi

L 6:22-23 Blaze vám, když vás lidé budou nenávidět a když vás vyloučí, potupí a vymaží vaše jméno jako proklaté pro Syna člověka. Veselte se v ten den a jásejte radostí; hle, máte hojnou odměnu v nebi. Vždyť právě tak jednali jejich otcové s proroky.

Přátelé v Kristu,
možná mnoho nesrozumitelných a těžko přijatelných věcí nacházíme v tomto krátkém textu. Ale snad se mi podaří tato slova trochu vysvětlit, a snad i ukázat, jak jsou to slova aktuální i pro nás. – Kde začít? Snad tím, že se zeptám: jak je pro nás přitažlivý Ježíš? Jak je pro nás milé to, co se o něm dovídáme z evangelií? A ještě jedna přesnější otázka: jak je nám sympatický jeho životní způsob? - Ježíš hlásal myšlenku milostivého Boha, který lidem pomáhá, který lidem odpouští a nadevše nás miluje. Boha, který chce mít s námi společenství, vždyť nás přece stvořil ke svému obrazu. A Ježíš se na takového Hospodina taky sám naprosto spolehl. Ve svých chvílích dobrých i ve chvílích těžkých, i těch nejtěžších. Nepřestal Bohu důvěřovat, biblickým jazykem řečeno: žil jako Boží syn, on byl tím obrazem božím na zemi, on věrně stál v tom postavení, z kterého jsme my všichni jinak vypadli. – A teď se znovu ptám: jak je pro nás Ježíšův příklad přitažlivý? Protože na tom všechno záleží. Chceme, aby v našich životech tím nejdůležitějším byla láska? Víme, že máme odpouštět, hodně odpouštět? Učíme se na Boha spoléhat ve všech situacích? Nemluvím teď o míře, v jaké se nám to daří žít, to bývá leckdy mizerné. Mluvím teď o úmyslu, o přání, o naději. Jestli bychom tak chtěli žít. Zda skutečně rozumíme tomu, co znamená vyznání: Ježíš je pravý člověk. Jestli u něj hledáme, jak žít naplněný lidský život. Zda jej chceme následovat.

Pokud to takto v naší víře máme, je zároveň jasné, že to nebudeme mít ve světě jednoduché. Pokud se rozhodneme žít podle Ježíše, snadno se nám může stát, že budeme ve světě považováni za blázny. Vždyť běžný životní způsob je tak jiný, tak odlišný od toho křesťanského. Lidé řeknou: Copak to jde, milovat všechny bližní? Například i přistěhovalce, i kriminálníky, i zbohatlíky? I souseda, který pořád huláká? Copak to jde, pořád odpouštět, i těm, kteří o žádné smíření nestojí? A není to bláznovství důvěřovat Bohu uprostřed dnešního světa? Světa, který se naučil tak dobře žít bez Boha, a kde nejsou žádné Boží stopy vůbec viditelné. Je zřejmé, že ten, kdo bude bez skrývání žít ježíšovským způsobem, bude pro lidi v mnoha směrech nepochopitelný až směšný. Někdy dokonce až protivný, několikrát jsem slyšel někoho křičet až nepochopitelně naštvaným způsobem: co tady mluvíte o Ježíši?! – A tyto zkušenosti už odpovídají těm slovům, která dnes říká Ježíš: lidé vás budou nenávidět a vyloučí vás, potupí a vymaží vaše jméno jako proklaté pro Syna člověka. V době první církve se stávalo konkrétně to, že křesťané byli vylučováni ze synagóg, a vlastně i ze slušné společnosti. Byli tupeni a vysmíváni. Pro své divné řeči, protože říkali, že chtějí následovat Ježíše. A protože se podle toho taky snažili žít. A taky podobně dnes se křesťanství nenosí - myslím teď na opravdové, žité křesťanství. Nehrozí nás sice zákazy ani lynčování. Ale výsměch či lhostejnost lidí dovede od křesťanského svědectví zrazovat stejně účinně jako pronásledování v raných dobách církve.

Takže první části dnešního Ježíšova slova snad rozumíme. Chce připomenout, že ty dva životní způsoby stojí ostře proti sobě: život podle světa, a život podle Boha. A že pokud se rozhodneme žít podle Ježíše, protože jsme v jeho osudu rozpoznali vzor naplněného života, musíme počítat s nepochopením světských lidí, někdy až s příkořím a nenávistí. – Tomuhle snad rozumíme. Teď ale přichází slova ještě zvláštnější. Ježíš říká, že když tohle zlé od lidí zakoušíme, že je nám blaze, a že se máme radovat a veselit. Zdálo by se, že tady Ježíš mluví o radosti z příkoří, o radosti z výsměchu a nepochopení. A já skutečně taky pár takových lidí znám, kteří mají radost z toho, že jsou před ostatními za blázny. Takoví lidé se v takové roli cítí dobře. Považuji to za důkaz svého božského poslání, když se jim druzí posmívají. Považují se za proroky – vždyť takový výsměch a nepochopení a osamocení velcí bibličtí proroci skutečně zažívali. Jak to taky připomíná Ježíš v poslední větě dnešního textu: ve všech generacích jednali lidé s pravými proroky značně nevybíravě.

A přece jsem přesvědčen, že dnes tady Ježíš nemluví o radosti z utrpení, z nepochopení, z výsměchu. Vždyť ani on to později při svém soudu tak neprožíval, neměl radost z toho, že po něm plivají, že proti němu lživě mluví, že ho bičují. Nebyl jásavý, byl tichý. Bolest pro něj byla bolestí. Neměl z ní radost. – Ani v dnešním textu tedy Ježíš nemluví o radosti z utrpení, ale o radosti z nebeské odměny. Veselte se v ten den a jásejte radostí; hle, máte hojnou odměnu v nebi. Kdybych to zase měl převést do civilnějších slov, řekl bych: když je vám zle, nemyslete na to zlé, ale pomyslete spíše na to, že Bůh o vás ví. Z toho se radujte, ze své důvěry, že vám Bůh dává sílu, že o vás pečuje. Na to se spolehněte, to ať je vaší radostí. I když vám lidé kole nepřejí, když vaší víru nechápou. Pomyslete přitom na lásku Boží, a nemyslete tolik na nelásku lidskou. Pozdvihněte své zraky k nebi. A na některé zlé věci naopak nehleďte, nevšímejte si jich. Některé projevy nenávisti je lépe přehlédnout. - Nemyslete na to zlé, ale pomyslete na dobrého Boha. Utíkejte se Bohu, v modlitbě. Pak snad i dostanete i sílu, abyste ustáli mnoho situací, kdy máte projevit svou víru. I když to bude obtížné.

A na konec bych chtěl tu radu zobecnit. Máte hojnou odměnu v nebi: na to můžeme pomyslet v mnoha situacích. Od mnoha obtížných věcí máme pozvednout svou mysl k Bohu. Nejenom když prožíváme odpor vůči svému svědectví, výsměch či nenávist, jak o tom mluvilo dnešní evangelium. Také v jiných situacích, kdy nás něco trápí, můžeme jakoby přesměrovávat naší mysl. Nemyslet přízemně, myslet na Boha. Apoštol říká (Fp 4,6): Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte. Spíše než bědování děkování. Můžeme si vzpomenout, co všechno dobré dostáváme. Jaké radosti, jaké dobré dary. Už dnes z nebeského bohatství. Jakou lásku, jaký pokoj, jakou radost. Nic nám nemůže zabránit, abychom svou mysl pozvedali k nebeské naději. A ta naděje není marná.

Pane Bože, děkujeme ti, že dnes máme svobodu víry.
Mnoho jiných věcí nám však brání, abychom byli tvými svědky, zase jiné strachy.
Upínáme aspoň teď svou naději k tobě, dej nám sílu,
abychom dovedli svůj život ve světě věrně zvládat.

Dali vojákům značné peníze s pokynem: Řekněte...

Mt 28,11-15 Když se ženy vzdálily od hrobu, někteří ze stráže přišli do města a oznámili velekněžím, co se všechno stalo. 12 Ti se sešli se staršími, poradili se a dali vojákům značné peníze 13 s pokynem: "Řekněte, že Ježíšovi učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali. 14 A doslechne-li se to vladař, my to urovnáme a postaráme se, abyste neměli těžkosti." 15 Vojáci vzali peníze a udělali to tak, jak se jim řeklo. A ten výklad je rozšířen mezi židy až podnes.

Přátelé v Kristu,
u Ježíšova hrobu byly postaveny stráže. Nechali je tam postavit velekněží, jak bychom mohli číst pár řádků před dnešním textem. Vymohli si ty stráže na Pilátovi, který byl v té zemi oficiálním vladařem. Po Ježíšově pohřbu k němu velekněží přišli (27,63-65) a řekli: "Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník Ježíš řekl ještě za svého života: 'Po třech dnech budu vzkříšen.' Dej proto rozkaz, ať je po tři dny hlídán jeho hrob, aby nepřišli jeho učedníci, neukradli ho a neřekli lidu, že byl vzkříšen z mrtvých. " Pilát jim odpověděl: "Zde máte stráž, dejte hrob hlídat, jak uznáte za dobré." Velekněží se obávají, že by učedníci mohli sami Ježíšovu mrtvolu ukradnout, a pak mezi lidmi tvrdit, že se stal zázrak a že byl Ježíš vzkříšen. Obávají se, aby si učedníci popularitu mezi lidem nezískali takovou lží. Proto velekněží nechávají u hrobu postavit stráže, aby zabránili vzniku takové propagandy. – Ale co jim to bylo platné. Učedníci si nic vymýšlet nemuseli. Vzkříšení se opravdu stalo, skutečné vzkříšení, jak ho Ježíš předpovídal. Strážci, kteří stáli u hrobu, z toho byli strachem bez sebe a strnuli jako mrtví. A ženy, ty, které byly u prázdného hrobu také, od něj utíkají se strachem a velikou radostí. Snaha velekněží je rozmetána Božím činem. A strážci to běží do města oznámit svým chlebodárcům: „Ježíš byl vzkříšen!“ – A teď sledujeme, jak s tou zprávou velekněží naloží. Budou se bát, budou se kát? Ale kdepak. Hned se začnou domlouvat, jak by i tohle zvládli. Věří své moci a spoléhají na své peníze. Zaplatí si svou vlastní propagandu. Vojáky uplatí, aby šířili jejich verzi pravdy. Dali vojákům značné peníze s pokynem: "Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali." A tak ti velekněží dovedli rychle obrátit taktiku. To, čemu chtěli zabránit, teď sami horlivě organizují: lež a podvod. Nejprve varovali Piláta, co by se mohlo stát, kdyby Ježíšovo tělo ukradli jeho učedníci. Teď se jejich úsilí zhroutilo, ale oni mají zase řešení: to, co se nestalo, se dá lidem vnutit, že se to stalo: Řekněte lidem, že Ježíšovi učedníci přišli v noci a ukradli jeho tělo, když jste spali. A když se bude Pilát divit? Když se bude ptát, jak to, že stráže selhaly v tom, co bylo jejich hlavním úkolem? Doslechne-li se to vladař, my to urovnáme a postaráme se, abyste neměli těžkosti."

Dnešní evangelium je krásnou lekcí, jak se dá manipulovat s pravdou a se skutečností. Pokud máme někdy dojem, že je to až zkušenost dnešní doby a dnešních režimů, připomeňme si, že tomu tak bylo vždy. Nic nového pod sluncem. Veleknězi mají moc a peníze, a tak jim připadá, že mohou se skutečností nakládat tak, jak se jim hodí. Mohou si ji upravit podle svého. Vystupují tady jako režiséři pravdy, manipulují lidmi, spoléhají na jejich úplatnost. A vidíme, že tohle se jim podaří, že se za peníze dá skutečně koupit skoro všechno, i lidské smýšlení. - Dávejme si pozor na ty, kdo mají moc: často se nám snaží vnutit vidění světa, které se jim hodí. Upravují si popis skutečnosti tak, jak je to pro ně výhodné. – Takové poučení je důležité i pro nás. Například i proto, abychom se nedali zmást teď, v předvolebních týdnech. Jak to máme sami u sebe: hledáme někoho, kdo přichází s idejemi, komu jde o hodnoty? Anebo se necháme koupit, za sliby peněz a vnějších výhod? Přemýšlejme, a nedejme se tak snadno uplatit.

Ale musíme se ptát dnešního textu ještě dále. Přemýšlet o otázkách věčnosti. Co nám dnešní evangelium chce říct specificky křesťanského? Co nám říká o víře? - Vysvitne to už ze základního motivu dnešního textu: velekněží chtějí ututlat vzkříšení. Chtějí zatajit zjevení Boží moci. Je nám snad hned jasné, jak směšná je ta jejich snaha. Bůh otřásl zemí, ale oni budou tvrdit, že se nic nestalo. Jsou prostě zvyklí všechno zvládat a ovládat. I pravdu, i šíření zpráv mezi lidmi. Jsou zvyklí vším manipulovat, a tak jim ani nedojde, že teď je tady něco, co se jejich manipulaci naprosto vymyká.

Jejich vojáci sice zažili vzkříšení a hned jim to přiběhli sdělit. Ale oni se nad tím ani na chvíli nepozastaví. Naopak, hned začali hned vytvářet svou verzi pravdy. Vojákům vysvětlili, co si mají myslet a co říkat. - Jenže veleknězi nevědí, že od prázdného hrobu zároveň běžely pryč také ženy. Ženy, další očití svědkové, že byl Ježíš vzkříšen. Běžely od prázdného hrobu se stejnou zprávou jako ti vojáci, ale přijatou tak, že bude mít výbušnou sílu. Bůh je mocný a svrchovaný. Bůh zvítězil i nad smrtí. Jeho je třeba se bát, nikoho jiného. A je to zároveň zvěst o velké svobodě, protože je-li Bůh s námi, kdo proti nám? – Ženy to běží předat učedníkům. A když ti s tou zvěstí o vzkříšení brzy vyjdou do světa, teď už jako apoštolové, tak brzy skutečně zakusí nová nebezpečí a vzdor lidí mocných a velkou snahu jejich zvěstování zastavit. Budou umlčovaní a zastrašovaní, ale oni na to povědí: „Boha je třeba se bát, ne lidí.“ Když je křesťanství živé, nedá se ani uplatit ani zastrašit. – Vojáci v dnešním příběhu, ti se zastrašit dali. Svůj zážitek vzkříšení si nechali proměnit ve viditelný prospěch. Dali se koupit. Dostali velké peníze. Vyplatí se jim, že drží hubu a krok. Vyplatí se jim, že si je chtějí získat vládcové tohoto světa. – Ty ženy však, svědkyně vzkříšení, a pak učedníci, a později další křesťané, však mají ze vzkříšení užitek jiný, a větší. Dostávají svobodu, vnitřní sílu, nezávislost. Jejich posilou je Boží slovo, slovo o tom, který jediný je svrchovaný, a s kterým nemůže nikdo z lidí manipulovat.

V dnešním evangeliu je řeč o dvou verzích pravdy. A zůstalo to tak i dodnes pro nás. Které verzi pravdy uvěříme my? I my máme jen ty dvě možnosti. Buď uvěříme té pravdě, která je výsledkem různých manipulací a která si nás chce koupit za vnější prospěch a která říká, že nakonec všechno je o penězích. Anebo té, kterou může poznat naše srdce, a která nás učí, že můžeme být svobodní, že každý z nás má svou hodnotu před Bohem, že každý máme své poslání. Takže klíčová otázka: dáme se koupit?

Pane Ježíši Kriste,
děkujeme ti za svobodu vyznání.
Prosíme pomáhej nám, ať si ji dovedeme udržet.