Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

133. Četl jsem se studenty sedmou kapitolu Písně písní. "To je fakt z Bible? Tak to je dobrý." (Zajímalo by mě, kolik z čtenářů tohoto blogu teď začne listovat v Bibli.)

132. Současná evangelická kázání jsou určitým způsobem dokonalá - ve zdůvodňování, proč náš život ještě není proměněný. Často jsou taková kázání i krásná - jako filigránské argumentační stavby.

131. Takové uvedení koncertu jsem ještě nezažil: "Protože je v Bibli napsáno: ´Na počátku bylo slovo´, řeknu i já před hudbou několik slov."

130. "Vymodlil si faul." - Mistrovství světa v hokeji.

129. Strhl nás proud, všichni to cítíme. Modlitba je vyhozením kotvy. Zachytí se?

128. I Evropský soud pro lidská práva zamítl premiérovu stížnost, že je veden ve svazcích StB. Jestli se nám odvolá ještě jako Hus ke Kristu, pak je v pohodě navěky.

127. Když se v písni Bůh je záštita má zpívá konec verše "záštita ma-a", zní jako popěvek čínských maoistů.

126. Check-in byl v pátek odpoledne, vypadnout jsme museli v neděli ráno. Prý třídenní pobyt...

125. Vězni jsou převáženi fialovým autobusem. Neboť fialová je barva pokání. Středověk neskončil...

124. Kapr je náš beránek

123. A jeho jméno je Rouhání. Iránský muslimský prezident.

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Vyšlo nařízení od císaře Augusta

L 2,1 Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu.

Iz 7,14n Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh). Bude jíst smetanu a med, aby dovedl zavrhnout zlé a volit dobré
Iz 9,5n Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní.

Přátelé v Kristu,
na začátku bohoslužeb jsme slyšeli čtení ze Starého zákona, předpověď narození Mesiáše, jak ji sepsal prorok Izajáš: Hle, dívka počne a porodí syna, atd. Ve Starém zákoně najdeme takových předpovědí mnoho, mnoho nadějí spojovaných s narozením božského dítěte. Co je však zajímavé, v prvním století před Kristem vznikla taky jedna podobná mimobiblická předpověď. Pochází od pohanského autora, přitom se na Ježíšovo narození hodí snad ještě více než ty biblické. Pár slov z ní přečtu:
Přišel poslední věk, již se zas vrací Panna.
Bohové, chraňte jen chlapce, jenž přijíti má: jím skončí železné plémě.
A ty nastup na dráhu slávy, tak vznešenou, čas se už blíží, drahé ty božské dítě!
Usmáním začni už, chlapečku malý, svou poznávat matku – začni už, chlapečku malý!

Je to zajímavá předpověď, a někteří z ní vyvozují, že Mesiáš byl očekáván i pohany, a že také jejich nejlepší básníci měli předtuchy o Ježíšově narození. V tomto konkrétním případě tomu však bylo určitě jinak. Konečně prozradím, že oním pohanským autorem je Vergilius, a oním božským dítětem, které očekává, není Ježíš, nýbrž císař Augustus. Ano, onen Augustus, o kterém čteme v úvodním verši vánočního evangelia podle Lukáše: Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta. Císař Augustus vládl v době, v které se Ježíš narodil. A jeho dvorní básník Vergilius si k jeho oslavě vybásní jeho božské zrození a jeho božské poslání. Vybásní, a přece, lidskýma očima viděno, nebyl Vergilius zase tak daleko od pravdy. Vždyť císař Augustus toho za svého života dosáhl skutečně hodně. Zdárně rozšiřoval svou říši, byl jedním z neúspěšnějších římských císařů a také byl znám jako strůjce pokoje. Jeho nástupem na trůn začíná v římské říši dlouhá etapa prosperity a míru. Svými současníky byl Augustus nazýván jako božský. Do jeho vládnutí byly vkládány velké naděje, ano, až nadlidská očekávání. Vergilius některé z nich formuluje takto:
Takto ten skvostný věk nám za tvého vládnutí vzejde.
Stopy-li zločinů jsou doposud, vedením svým je
shladíš a stálých hrůz tak zbavíš veškery země.
Chlapec jak bůh už povede život, všechen pak usmíří svět.

Vlastně bychom teď mohli připustit, že jako vládce a mírotvorce byl Augustus úspěšnější než Ježíš. Jeho císařské úspěchy byly zřetelné, jeho panování přímo ovlivňovalo životy mnoha lidí. A nemáme my zvláště v naší dnešní době pochybnosti o tom, jestli bylo na druhé straně křesťanství ve svém dějinném působení úspěšné? Jestli vedlo lidi k dobru, k míru? Pochybnosti o tom, jestli je dnes Ježíšovo panování někde zřetelné? Daří se těm, kdo jako svého Pána vyznávají Ježíše, také světu nějak pomoci, obohatit jej a vylepšit? Dovedeme být my, Ježíšovi následovníci, v jeho jménu tvůrci pokoje?

Augustus a Ježíš. O obou je předpovězeno, že budou vládnout světu, o obou, že budou tvůrci pokoje a spravedlnosti. Když připustíme, že Augustus byl ve svém působení dobra možná úspěšnější než Ježíš, co z toho pak vyplývá? Když navíc podle Bible i vládcové jsou zřízeni Bohem, zřízení Boží (R 13,2)? Kdo tady pak má být uctíván jako Mesiáš, Zachránce lidí? Jak to, a to platí pro celé dějiny, že nejeden mocný vládce dovedl proměnit svět více než Ježíš? A když je to vládce moudrý, že třeba i nastolí spravedlnost viditelněji, než se to podařilo Ježíši?

Jistě je to proto, že takový světský vládce má velkou faktickou moc nad lidmi. Dovede je přinutit, může přikázat, co mají dělat. Proto také Augustus například mohl vydat nařízení, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. A brzy bylo mnoho lidí v pohybu, a všichni se pak museli jít zapsat, každý do svého města, a Josef s těhotnou Marií museli jít do Betléma, a císař pak měl lepší přehled o zemích, kterým vládl, a mohl lépe kontrolovat placení daní, a mohl pak za ty peníze velkoryseji platit armádu, ale třeba i budovat silnice, stavět chrámy a i jinak zlepšovat život svých podřízených.

Zatímco Ježíš je vládce jiný. Chce lidské životy a lidská srdce proměnit zevnitř. Nechce nás vést svými nařízeními jako osly, tahat nás oprátkou svého slova. Spíše si přeje, abychom jeho pravdu poznali jako pravdu svého srdce, a abychom pak pro ni vzplanuli. Ježíš nám vládne jinak než pozemští vládcové. On sám se své božské moci zříká a převrací ji v pravý opak, Ježíš řekne (Mt 20,28): „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil.“ A pokud my někdy toužíme, aby už konečně někdo přišel, kdo udělá ve světě pořádek, měli bychom s děláním pořádku začínat sami u sebe. Otevřeme svá srdce a naslouchejme té zvěsti, která není ze světa, ale z nebe. Vánoční zvěst má nastolit v našem srdci pravý pokoj (L 2,11-14). Anděl řekl: Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ - A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“

Vyznání vin:
Pane Ježíši Kriste,
vyznáváme, že andělskou zvěst o pokoji nedovedeme dobře přijmout, a že pak smýšlíme, mluvíme a jednáme nepokojně.
Věříme však, že vánoční evangelium v nás může růst, a vést nás k pravému pokoji.
Chceme k rozšiřování pokoje přispět tím, že v tuto chvíli odpouštíme lidem, kteří se proti nám provinili.

Slovo milosti:
Nebojte se, zvěstuji vám velikou radost. Dnes se vám narodil Spasitel.

Aby se dal zapsat s Marií

L 2:4-5 Josef se vydal z Galileje, města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě.

Přátelé v Kristu,
přenesli jsme se v tomto čtení někam do let kolem roku nula. V biblické krajině probíhá sčítání lidu. Každý se musí hlásit v místě, odkud pochází jeho rod. A tak se i nazaretský muž Josef vydává na cestu. Putuje do městečka Betlém, odkud pochází rod krále Davida. Právě do tohoto slavného rodu totiž v kdovíkteré generaci patří i tesař Josef. A teď je na cestě s Marií, svou snoubenkou, která je těhotná. Museli se na cestu vydat chtě nechtě. Navzdory tomu, že je Marie těhotná, v poslední fázi těhotenství, navzdory tomu, že je cesta dlouhá a namáhavá. Římané potřebují mít o obyvatelstvu ve své říši přehled.

Josef se v Betlémě chystá do úředních listin zapsat sebe, a taky Marii, že patří k němu. A tím potvrdí, že je jeho i to dítě, které se jí má narodit. I když my víme, že z jeho krve ten potomek nebude. Ale myslím, že s tímhle obelhaním římských úřadů si Josef moc hlavu nelámal. Kolonka sem, kolonka tam. Jako si ji dříve nelámal s porušením zákona židovského. Podle židovského zákona totiž měl svou snoubenku Marii udat úřadům židovským, když zjistil, že otěhotněla, a on věděl, že ne s ním. Podle zákona židovského měla být vedena jako žena cizoložná. Přesto ji Josef přijímá za svou. - Josef se nám tady představuje trochu jako anarchista. Zákony pro něj nejsou tím nejdůležitějším. Anebo ještě jinak: to Bůh sám je z lidského pohledu anarchista, vždyť to on Josefa vede. Josef poslouchá vůli Boží, to především. A plnění Boží vůle nerovná se plnění všemožných předpisů lidských.

Vzpomínáte si, jak Josef zjistil, co je Boží vůle? Jak se dověděl, co má udělat? K tomu, aby přijal Marii za svou, přiměl Josefa anděl. Řekl mu: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého.“ To byl ten základní impuls, aby si Josef ponechal Marii jako svou snoubenku, i když to dítě, které v ní teď rostlo, nebylo Josefovo. Boží byl ten impuls, aby Josef dělal i všechno ostatní, co z toho vyplývá, také to, že jsou teď jako rodina, která patří k sobě.

Josef a těhotná Marie jsou tedy na cestě. Z Nazareta do Betléma. Ta cesta byla dlouhá asi 140 kilometrů, a proto trvala nejméně 6 dní. To je skutečně dost dlouhá doba. Taky poskytovala dost času k přemýšlení. Marie putovala s Josefem, s nimi to dítě blízké zrození. Ale proč to tak musí být? Kde je teď Bůh? Kde je ten, kdo jim dal impuls, aby vydrželi spolu? Který byl impulsem, aby bylo počato toto dítě? Kde je Bůh? Je někde poznatelný, slyšitelný, hmatatelný? Nejhmatatelnější je teď prach cesty. Poutníci cítí také každý ušlý kilometr. A ještě se mohou dotknout sebe navzájem, a ještě mohou nahmatat to dítě, chystající se na svět. – Ovšem: kde je v tuto chvíli Bůh? Okolnosti by mluvily spíše pro to, že je vzdálený, nepřítomný. Proč o svou vyvolenou dívku Marii Bůh lépe nepečuje, když se ona teď musí namáhat dlouhou cestu polovyprahlou zemí? Proč se zdá, že daleko větší hybnou silou v životě Josefa a Marie je teď nařízení císaře Augusta než Boží pokyny?

Jak je jim Bůh přítomen? Když nad tím přemýšlím, řekl bych, že je s Josefem a Marií dvěma způsoby. Nejprve: jistě v tom dítěti, které Marie nosí pod srdcem. Bůh je přítomen v Ježíši, který se v cíli cesty, v Betlémě narodí. Marie souhlasila s andělskou zvěstí, že se v ní počne Boží syn. Josefovi anděl zvěstoval, že si má takto těhotnou Marii při sobě ponechat. Obojí se naplnilo, a od té chvíle se dítě vyvíjí. A pro Marii s Josefem je tedy stále přítomnou připomínkou, že Boží plán s nimi pokračuje, že v něm mají místo, že jsou v něm důležití. I když to zrovna teď vypadá spíše, že plní vůli císařskou. Jdou světem, kde na první pohled vládnou jiní pánové než Bůh. I na pohled druhý a třetí a další. Marie s Hosefem musí své Boží povolání nést i skrze okolnosti, které jsou namáhavé, které jakoby byly o úplně něčem jiném. – Jak moc mi to připomíná naší vlastní situaci v tomto světě. Kristus má žít v našem nitru. A my, s ním v srdci, chodíme po cestách tohoto světa, a často se zdá, že se řídíme jen podle nařízení světských, podle vládců tohoto světa. Tolik starostí máme, tolik věcí musíme vyřídit. A k tomu Ježíš v našem nitru. Jakoby byl spíše na obtíž. Jako zbytečná zátěž na cestách světa. A přesto má naše víra růst v našem nitru. Víra, kterou máme pronést světem až k cíli, k Božímu království. Víra, s kterou musíme mít živou zkušenost, víra, která tepe v našem nitru, víra živá. Víra jako připomínka, že se v nás začalo Boží dílo a že má růst ke zralosti. Ve smyslu slov jednoho mystika: „I kdyby Ježíš v Betlémě tisíckrát se zrodil, jsi ztracen, jestli v srdci tvém se nenarodil.“

A ještě druhým způsobem byl Bůh v jejich situaci přítomen. Byl přítomen v jejich vzájemné lásce. „Bůh je láska.“ To, že Josef a Marie spolu drží, to že spolu nesou věci nepříznivé, to není nic samozřejmého a přirozeného. V situaci, kdy jim vnější okolnosti nepřály, kdy jen oni sami věděli, že to vše, co dělají, je to jejich úkol v Božím plánu - věděli to nejdříve každý zvlášť, za Marií přišel anděl a za Josefem přišel anděl - ale oni teď ten úkol nesou také společně, trpělivě a věrně. Tak to je láska. A k takové lásce dává sílu Bůh. Taková láska je Bůh.

Řekl jsem, že dvěma způsoby byl Bůh s Marií a Josefem: v malém Ježíši a v jejich vzájemné lásce. Ty dva způsoby odpovídají taky dvěma polovinám dvojpřikázání lásky: „Miluj Boha svého; a miluj bližního svého.“ Ježíš později řekne, že v tomto přikázání jsou shrnuta všechna ostatní. Že tímto ústředním přikázáním se mají poměřovat všechny ostatní zákony a předpisy. - Řekli jsme si, že Josef a Maria zdánlivě porušovali mnoho světských předpisů. Nerozhodovali se podle jiných zákonů než podle zákona lásky. - Když si je představíme na jejich úmorné a prašné cestě, dovedeme se domyslet, co láska znamená v reálu. Láska k Bohu a láska k bližnímu. To ať je naší inspirací na životní cestě. Láska především. A všechno ostatní už se nějak poddá a zvládne.

I porodila Maria svého prvorozeného syna

L 2:7 I porodila Maria svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.

Přátelé v Kristu,
malý Ježíš se narodil ve stáji. Ten, o kterém vyznáváme, že je Boží syn, se narodil ve skromných poměrech. Jeho narození nebylo královské ani zázračné: Maria ho zplodila v jedné z betlémských stájí. To my už víme, že se Ježíš nerodí vznešeně, a vánoční koledy to opěvují na mnoho způsobů, že se Bůh sklonil k člověku takovým pokorným způsobem, že se Ježíš rodí dokonce ve stáji. Na slámě má svou první postýlku. – Dočetl jsem se však nedávno, že ani dítě v jeslích není ojedinělé v té době. K chudým lidem to patřilo častěji, a zvláště když museli putovat, a pak hledat přístřeší někde po cestě. Často se museli spokojit se skromným noclehem ve stáji, kde byla ustájena také zvířata, a ulehli na seně. Ježíšovo narození není vznešené, ale není ani nejubožejší. Nevymykalo se ani skvělostí, ale ani chudobou. Spíše bylo takové jakési obyčejné. Obyčejně chudé. Ježíš nebyl výjimečný ani ve své chudobě. A mnoho chudých dnešního světa by ho považovalo za bohatého: vždyť měl přinejmenším plény a měl svou matku. Mnohé z nejchudších dětí dodnes často nemají ani to, ani ve světě, který nazýváme moderním, a který je ve své části, v naší části, nesmírně bohatý. Ale jsou milióny lidí, kteří by i stáj považovali za přepych. Vánoční koledy opěvují výtečnou pokoru stáje, vánoční obrázky vidí vše zalité svatým světlem, Maria však prostě musela přijmout, že je vše tak obyčejné. A zařídit se podle toho. Starostí měla dost. A sotva si dovedu představit, že by si ke své práci zpívala velebné koledy. Kdyby ji znala, mohla by si zpívat spíše písničku „That´s a life“, „Takový je život“.

Maria zavine své dítě do plenek a položí ho do jeslí. Musí ho někam položit, a když se pro ně nenašlo místo pod střechou, zůstali ve stáji, a Maria odkládá malého Ježíše aspoň do slámy v jeslích. Nenašlo se ubytování, musíme to udělat jinak. Nějak to udělat musíme. Maria, které se narodí dítě, nemá na vybranou, musí se o ně postarat. Nějak se o něj postarat. A když to nejde pohodlně, tak musí snášet nepohodlí. Ani nemá síly, aby sháněla jiné možnosti. Možná se měl lépe postarat Josef a sehnat něco lepšího, možná by mu to Maria mohla vyčítat. Ale není důležité nad tím uvažovat. Maria prostě porodí, prostě zabalí dítě do plenek a prostě ho položí na nejpohodlnější místo, které má k dispozici. Udělá, co je potřeba a udělá to tak dobře, nakolik je to možné. Snáší věci, tak jak jsou. Události mají svůj vlastní běh.a jim nezbývá, než jej přijmout. Maria za těchto okolností porodila, a tak se musí v těchto podmínkách postarat. – To dneska těhotná žena, když nechce, ani neporodí. Přece nemůžu přivést dítě na svět do těchto podmínek, řekne si. A může jít na potrat. Anebo může dítě přivést na svět, a říct: neumím se o něj nestarat. Může ho odložit do ústavu, dnes už anonymně a bez rizika. Anebo si dítě nechá, a odloží manžela. Dnes může otec odejít od matky nebo matka od otce, a celkem se nic nestane. Nepotřebují se navzájem k výchově dítěte. Stát se postará, aby byly zajištěny vnější podmínky. – Dnes máme sto způsobů, jak můžeme vystoupit z toho, co máme dělat a co je potřeba udělat. Někdy mi připadá, že ztrácíme citlivost pro to, jak mají věci být, ztrácíme citlivost pro přirozený běh věcí. Zdá se nám, že se mnoha věcem můžeme vyhnout. U Marie ještě vidíme, jak to vypadá, když není vyhnutí. Z Božího dopuštění se stalo to, co se stalo, ona porodila v přelidněném Betlémě, a Maria nereptá, ona dělá, co je potřeba, tak dobře, jak jen je to možné. Dnes bychom možná řekli, že to takto ani možné není, rodit ve stáji. Máme přece právo na lidskou důstojnost, máme právo na štěstí. A zapomínáme, že život často je těžký. Je těžký, a my ho máme takto přijmout a nést, a nemyslet si, že to tak nemá být.

Marii bylo už dříve zaslíbeno, že porodí Mesiáše. Její prvorozený syn se však nyní rodí tak obyčejně. Jak si může za těchto okolností myslet, že se zaslíbení naplňuje? Jak může poznat, že se tady děje něco mimořádného? Obyčejný porod, obyčejné mateřské starosti, a ty jsou přece monotónní a většinou velmi přízemní. Marii nečeká jiná cesta víry, než obyčejný život s Ježíšem. Takhle obyčejně to začalo, a po většinu jejích dní to také bude docela obyčejně pokračovat. Maria poroste ve víře v Ježíše dlouho a komplikovaně. Poroste ve víře skrze svůj život, skrze to, že bude dělat, co dělat má a musí. Neexistují žádné zkratky, že bychom mohli poznat Boha jinak, než skrze životní zkušenosti. Většina křesťanské víry je spojena s všednodenností. A nejvíce se naše víra pozná v tom, jak přijímáme obyčejné věci, které do našeho života přicházejí. Jak se stavíme k těžkostem. Zda je přijímáme, nebo před nimi uhýbáme. Ježíš, až vyroste, řekne, že máme na sebe brát a nést svůj životní kříž. „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.“ (L 9,23) To řekl Ježíš ještě před tím, než musel nést svůj skutečný kříž, dřevěný kříž pro svou popravu. Ale i ten na sebe vzal a nesl jej v důvěře v Boha Otce. Od něj měl posilu k nesení kříže. Od něj měl potěšení a od něj dostal nový život, oslavený. A zase nám o tom řekl (Mt 11,29n): „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží."

Zmocnila se jich veliká bázeň

L 2,7-11: I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.

Přátelé v Kristu,
jak se můžeme my, shromážděni zde, v teplém světle sálu, přenést do atmosféry dnešního evangelia? Například takto: představme si – třeba - nemocniční pokoj v noci. Skoro všichni lidé už spí, zdá se. Ale jeden člověk nedovede usnout. Trápí ho jeho bolest, prášky nezabraly, a navíc má starosti, jak jeho nemoc bude pokračovat. Převaluje se v posteli z boku na bok, hlavou se mu honí různé myšlenky. Tak rád by usnul a odpočinul si, ale nemůže. Vstane a jde k oknu, divá se na potemnělé město pod nemocnicí, kde je teď v pozdní noci jen pár světel rozsvícených. Jen pár dalších takto bdí s naším nemocným, zdá se mu, jeho společníci v nespavosti. – V jednu chvíli projede po silnici před nemocnicí kamión. Jeho prudká světla na krátký moment ozáří i zeď nemocničního pokoje, a nemocnému se dokonce zdá, že zahlédl řidičovu tvář. Představuje si jeho unavené oči, a ruce rozložené na volantu. Domýšlí se, že řidič spěchá domů, dojíždí poslední kilometry, už unavený přes míru. Navyklý na noční bdění, a přes to jím stale více unavovaný. Noční směna není nikdy žádná slast.

Pacient a řidič kamiónů, tak se to může stát dnes. Marie ve stáji a pastýři pod širým nebem, tak to bylo tenkrát dávno na počátku evangelia. Marie a pastýři - společníci v temné noci, kteří se prozatím navzájem tuší jen tak, že zdálky zahlédnou svá osamělá světla. Společníci v hodině, kdy všichni normální lidé už spí. Kdy mohou spát. Běžní lidé mohou zaspat své normální všednodenní starosti. Mají své domy, které mohou zamknout, a nebezpečí nechat za dveřmi. Mají své postele, do kterých se mohou schoulit, a aspoň na pár hodin zapomenout na běh světa.

Avšak Marie teď bdí. Porodila svého prvorozeného syna ve stáji. Protože byla zrovna se svým mužem na cestě, když na ni přišla její hodina, a protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. V tehdejší literatuře bychom se dočetli, že to nebyl ojedinělý případ, že se poutníci museli pokojit s noclehem ve stáji. A taky Maria prostě a dělá to, co musí a co ji okolnosti dovolí. Syna zavinula do plenek a položila do jeslí. – Maria. Porodila ve stájí. Největší problém pro ní však možná nebyl v tom, že tu neměla pohodlí, že tu jen obtížně mohla zajistit pro sebe a pro svého syna hygienu. Ještě jeden a daleko větší problém Maria měla. Vnitřní, duchovní problém. Jí bylo zaslíbeno, že porodí Syna s velkým „S“, že porodí dítě, které se stane Pánem celého světa. „Milostí jsi zahrnutá“, slyšela Maria od anděla, a více podobných slov. Zázračným způsobem otěhotněla. Alespoň jí muselo být zřejmé, že se tady skutečně začíná něco velkého. Devět měsíců nosila ten plod ve svých útrobách. Jako dcerka Siónská, jako truhla úmluvy ukrývala v sobě velký Boží dar a velké Boží tajemství. Jestli nikdo kolem ní, tak aspoň ona musela žít velkým, ba obrovským očekáváním, co z toho bude. Nakonec však porodila ve stáji a své dítě klade do jeslí. Do takových jeslí, kam se běžně dává žrádlo pro zvířata. Je tohle opravdu plán Boží?

Někde kousek od Betléma bdí na kopcích ještě jiní lidé. V té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Pastýři byli na noční práci zvyklí, museli své ovce střežit i v noci, a dokonce více v noci než ve dne, protože tma dávala větší šance například vlkům, aby si nějakou ovečku ulovili. Ostatní lidé mohli spát, udělali si svou práci a pak měli klid, ale pastýři nikdy úplně volno neměli. I v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. A teď, co se stalo: Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. A jak na to ti pastýři reagují? Zmocnila se jich veliká bázeň. Pastýři jsou zaskočeni a do hloubi duše otřeseni. Tohle opravdu nečekali a nemohli čekat. - Jestli si Maria ve stáji mohla v tuto chvíli připadat Bohem neprávem opomenuta, jsou pastýři Boží pozorností naopak přímo zaskočeni. Jak si ji vůbec zasloužili? Kdyby Bůh chtěl k lidem promluvit, tak by podle běžné představy měl sestoupil spíše do Jeruzaléma. Tam mají židé chrám, tam mají kněží, tam mají nejlepší zákoníky, kteří vytrvale čtou Písmo, ve dne i v noci rozjímají nad Božím zákonem (Ž 1,2). – Andělé však přišli zrovna za pastýři. Jako přišel dříve anděl Gabriel zrovna za Marií, aby ji zvěstoval, že se jí Ježíš narodí.
Maria a pastýři, lidé na pokraji společnosti. Oni byli těmi, kterým se o Vánocích dostalo zvláštní Boží milosti. Bůh má podle Bible blízko k těm, kdo jsou chudí, kdo jsou odstrkovaní. Má blízko také k nemocným a k tirákářům. "Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.“ (Mt 5,3) Proč má v nim blízko? Ne proto, že by ty situace byly nějaké slavné samy o sobě. Situace pastýřů nebyla slavná. Chudoba sama o sobě žádné Boží slávu nemá, ani bolest, ani únava neznamenají automaticky, že takoví lidé uzří Boha. Jen to můžeme říci, že jsou lidé v takových situacích Bohem snadněji oslovitelní. Ten, kdo si žije v pohodě a kdo je se svým životem spokojený, je málokdy Božímu oslovení otevřený. Snadno zůstane vězet v iluzi, že si vystačí sám, bez Boha.

I my máme na výběr. Můžeme slavit Vánoce dvěma způsoby: Zdálo by se, že hranice běží mezi těmi, kdo Vánoce slaví, a těmi, kdo Vánoce neslaví. Nebo že běží mezi těmi, kdo Vánoce slaví křesťansky a těmi, kdo je berou hlavně jako oslavu jídla a sledování televize. Ale není tomu tak. Hranice je mezi těmi, kdo jsou ještě schopni zakusit bázeň, kdo ještě očekávají Spasitele, kdo touží po pomoci shůry. A těmi, kdo už jsou spokojení ve svém životě. Takoví lidé třeba i mohou slavit Vánoce, i do kostela zajdou. Ale jsou to pro ně jen takové ozdůbky, příkrasy v jejich životě. V hloubi duše jsou takoví lidé raději, že Bůh do jejich života nijak znatelně nezasahuje.
Dnešní evangelium nám taky připomíná, že počátkem moudrosti je bázeň. Bázeň znamená, že vím, že jsem hříšný, vím, jak je můj život nedostatečný. Až se toho děsím. A rozhodně vím, že nejsem hoden, aby ke mně přišel svatý Bůh. Z vánoční zvěsti však znovu slyším, že se bát nemusím. Slyším zvěstování veliké radosti. A slyším zvěst o Spasiteli jako odpověď na svou velkou vnitřní touhu. Slovo „Spasitel“ je totiž odpověď. Samo o sobě, vysloveno jen tak, je nesrozumitelné. K tomu, abychom mu porozuměli, musíme vědět, že je náš život zásadně nemocný. Duchovně nemocný, podstatně nemocný. Naše srdce má v sobě zánět, nebo velkou otevřenou ránu. Nebo je ztuhlé. Spasitel přichází, aby ho uzdravil. Skloňme se dnes před jeslemi a přivlastněme si to slovo, které nám bylo zvěstováno: Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán.

Pane Bože, prosíme, posiluj v nás otázku po tom, kde je naše záchrana.
A znovu nás veď k poznání, že Ježíš je náš Spasitel.

Na zemi pokoj mezi lidmi

L 2,8-18: A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. 9 Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. 10 Anděl jim řekl: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. 11 Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. 12 Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí." 13 A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: 14 "Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení."15 Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: "Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil." 16 Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. 17 Když je spatřili, pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. 18 Všichni, kdo to slyšeli, užasli nad tím, co pastýři vyprávěli.

Ž 72,1-3; Iz 57,14-19 Pokoj, pokoj dalekým i blízkým; Ř 12,10-18 pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji

Přátelé v Kristu,
podle evangelia spěchali pastýři do Betléma. Slyšeli andělskou zvěst o tom, co se v Betlémě stalo, a proto se šli podívat. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v Betlémě, ve městě Davidově. Jestlipak víte, že kdyby se to stalo dneska, pastýři by se vůbec do Betléma nedostali? Narazili by hlavou na zeď. Doslova. Celý Betlém je obehnán sedmimetrovou betonovou zdí, a na jejím vrcholu je ještě ostnatý drát. Dovnitř se dostanete na zvláštní propustku. Tedy vy jako turisté byste se možná dovnitř dostali, v přísně střeženém pásmu byste se mohli autobusem jet podívat na Chrám Božího narození. Žádní izraelští civilisté však dovnitř nemohou, a tak by tam nemohli ani rozradostnění pastýři, jejich radost by u betonových zátarasů rychle vychladla. Celá ta situace je plodem izraelsko-palestinského konfliktu, dlouhotrvajícího, násilného. Dnes by se ostatně ani Ježíš nemohl v Betlémě narodit, leda že by byl Palestinec. Jeho rodiče Josef s Marií zde před dvěma tisíci let nemohli najít místo pod střechou. Dnes by se do Betléma nemohli dostat vůbec. Andělé o prvních Vánocích poblíž tohoto místa zpívali o pokoji mezi lidmi. Ten pokoj však mezi lidmi stále ještě nenastal, a zrovna Betlém je přímo ukázkovým místem, jak je cesta k takovému pokoji obtížná.

Andělé si odzpívali svůj chvalozpěv a vrátili se zpátky do nebe. Spasitel se narodil v Betlémě, ale oni nemají potřebu se tam jít podívat. Vracejí se nahoru, k Bohu. Oni asi mají raději tu první půlku svého chvalozpěvu: „Sláva na výsostech Bohu“. Sytí se pohledem na Boží slávu nebeskou. Andělé do Betléma nepotřebují. Andělé jsou povzneseni nad svět, nad jeho starosti. My lidé však nejsme andělé. Nemůžeme se tak snadno povznést do nebe, k Bohu. Je nám souzeno žít tady na zemi. My toužíme také po tom, co andělé zpívali v druhé půlce své písně, po pokoji mezi lidmi. A tak když pastýři slyší, že se v Betlémě narodil Spasitel, který takový mír na zemi přinese, tak mají hned nutkání do Betléma vyrazit. "Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil." Potřebují Spasitele. Oni vědí, že pokud vůbec může někde nastat mír na zemi, pokud je aspoň nějaká vyhlídka na takový mír, že nenastane samozřejmě, že to není na lidské domluvě a dobré vůli. Potřebujeme Spasitele, Knížete pokoje. –

Možná si myslíme, že pokoj na zemi můžeme navodit my lidé. Například aspoň na pár dní teď o Vánocích. Podle kalendáře máme svátky a s nimi pár dní pracovního volna. V domácnostech voní cukroví a my máme snad konečně více času pro sebe navzájem. Zdálo by se, že všechno je připraveno, abychom byli pokojnější, abychom měli v srdci mír. Přál bych nám to, opravdu. Snažme se, každý sám za sebe, abychom byli k tyto dny laskavější k lidem kolem nás, abychom se dovedli na sebe usmát, v sobě ztišit. Abychom pochopili, jak mnoho věci z našeho běžného nepokoje je zbytečných. Jak naše všední drobné nenávisti otravují srdce i ovzduší mezi lidmi. Jsou to už tyto každodenní denní sváry a nelaskavá slova a pomluvy, které jsou semeny, z jakých se může někdy zrodit velký konflikt - jako je například ten v dnešním Izraeli. – Možná si myslíme, že pokoj na zemi zajistíme my lidé sami, když se budeme snažit. Když si budeme hlídat, abychom byli laskaví a slušní lidé. Uniká nám, jak nelásku kolem trousíme pořád. Ve slovech, která ten druhý pochopí jinak než jsme my zamýšleli. Kyselým obličejem, když ti druzí by od nás čekali usměv jako pohlazení. Zrovna teď v posledních dnech jsem se setkal s několika lidmi, kteří ubližují druhým a ani si to neuvědomují. Zlým slovem, tím, že druhým dávají jak se říká „za vyučenou“, a podobně. Myslím, že zase lépe rozumím Ježíšovi, když říká, že se nepočítá až to, když na svého bližního vytáhneme dýku. To trestá zákon a světská spravedlnost. Ježíšovo slovo je však náročnější. Říká, že zabíjením je už to, když se na svého bližního hněváme, když ho snižujeme, když mu nadáváme.

Můžeme pro pokoj mezi lidmi hodně udělat, když se budeme snažit, když se budeme krotit, když budeme hodně myslet na svůj stálý sklon k sobectví, k nelásce. Jak často se však rozevírají nůžky mezi očekáváním a skutečností. Členové rodiny se těší, že o Vánocích konečně budou moci být více spolu, mají pár dní volna, a teď zjistí, že spolu nevydrží. Rodiče zjistí, že jejich děti jsou klackovité, děti řeknou, že rodiče jsou netolerantní, a manželům po dlouhé době dojde, že se už vlastně nemají rádi. Vánoce je doba rozpadů mnoha manželství. Je mi líto. V televizi se mluví o tom, jak si máme být o Vánocích blízko, jak je pěkně, když se lidé shromáždí kolem vánočního stromku. Kolik lidí však zůstává zapomenuto a odstrčeno někde v osamění. Vánoce jsou pro mnohé lidi časem velkého smutku a lítosti. Ten velký pokoj mezi lidmi prostě ještě nenastal, a ani o letošních Vánocích se neplánuje. Je mi líto. – Co mezi lidmi zůstává, je velká touha po takovém pokoji. Pastýři spěchají do Betléma, aby spatřili Spasitele, který má lidem přinést tento velký dar. Touží ho spatřit. A nalézají děťátko položené do jeslí. Nalézají také Josefa s Marií, a v tomto společenství kolem jeslí nalézají na chvíli pokoj. Pověděli, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Všichni, kdo to slyšeli, užasli nad tím, co pastýři vyprávěli. Oni v tuto chvíli dostávají pokoj při pohledu na toto dítě. Pohlížejí na něj, meditují nad tím, co se to vlastně stalo. Bůh, Stvořitel všeho se nám tady dává do rukou v podobě bezbranného dítěte. Jednou, až Ježíš vyroste tak řekne svým služebníkům: „Kdo chce být největší, buď služebníkem všech.“ My ta slova známe, ale připadají nám naprosto nepoužitelná. Copak by to šlo, podřizovat se, ponižovat se? Copak by se tím něčeho dosáhlo? Ale Bůh to o Vánocích přesto dělá. Odevzdává se nám jako malé dítě. Pochopíme to? Přijmeme to jako pravdu svého srdce? „I kdyby Ježíš v Betlémě tisíckrát se zrodil, jsi ztracen, jestli v srdci tvém se nenarodil.“ Snažme se i my být o vánocích pokorní, odevzdávejme se druhým v lásce. Jako to udělal Bůh v Ježíši Kristu. Skrze něj i my sami máme být „strůjci pokoje“. Tak naplňujeme své poslání v tomto světě. Neboť jak praví blahoslavenství (Mt 5,9): „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“

Pane Bože, moc toužíme po pokoji mezi lidmi.
Prosíme, pomáhej nám, když pokoji chceme dát růst ve svém srdci
i ho rozsévat mezi našimi bližními.

Toto vám bude znamením: naleznete děťátko

L2,11-16 Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí." A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: "Sláva na výsosti Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení." Jakmile andělé od nich odešli do nebe, řekli si pastýři: "Pojďme až do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil." Spěchali tam a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí.

Přátelé v Kristu,
jistě to znáte. Vidíte nějakou reklamu, například na prací prášek. Ta reklama tvrdí, že zrovna tenhle prášek je něco zcela nového – revoluční vynález. „Vypere dočista dočista.“ „Aby bílá bílá byla.“ A tak si zrovna tento prášek tentokrát se zvědavostí koupíte, přinesete ho domů, dáte do pračky. Jste zvědaví, jak to dopadne. Jistě, nějak to dopadne. Sami si doplňte, jakou máte s reklamami zkušenost.

Pastýři v krajině u Betléma viděli nebeské zjevení. Podle toho, jak to evangelista Lukáš popisuje, byla to – dnešními pojmy - taková velkolepá světelná show. Velkolepá vánoční „promotion“. „Sláva Páně se rozzářila kolem nich.“ Byli tu andělé, a s nimi množství nebeských zástupů, kteří zpěvem chválili Boha. A pastýřům ti andělé zvěstovali, že v Betlémě najdou svého Spasitele. A teď se mají pastýři do Betléma vydat a podívat se, jaká je skutečnost. Mají vyhledat děťátko položené do jeslí. Jakpak asi bude vypadat? Obklopené nebeskou září? Konejšené anděly? Oprávněně mohli mít ti pastýři velká očekávání. A jaká bude skutečnost? Neukáže se ta nebeská reklama jako klamavá?

Spěchali ti pastýři do Betléma a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Ano, je pravda, takhle jim to bylo předpověděno: „Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ Na lživost zjevení si stěžovat nemohli. Ale přece jen, asi čekali více. Přece jen, ta nebeská předpověď naznačovala cosi více. Ježíš byl uveden prostřednictvím andělů. Pastýři teď mohli být trochu zklamáni. Ano, dítě tady v betlémských jeslích leží, to je to, co jsme měli hledat a skutečně jsme to našli. Boží předpověď se naplnila. Ale takto obyčejně? Jak se pozná, že je to Spasitel? Rozhlížíme se s pastýři znovu po té místnosti: dítě, jesle, Marie a Josef. Vidíme opravdu všechno, co vidět máme? Nepřehlédli jsme něco? Čeho si tady máme ještě všimnout, aby byl náš zážitek silnější? Aby byl spasitelnější? - Klasičtí malíři v dějinách při znázorňování této scény hýří světlem a barvami. Na většině obrazů jsou i zde nad stájí andělé a plno nebeské záře. Dítě mívá kolem hlavy svatozář. Jako by šlo o pokračování oné světelné show, kterou pastýři viděli na pastvinách. V evangeliu však v tuto chvíli o ničem takovém není řeč. O ničem jiném, než o tom, že nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Toť vše.

A toto, právě toto jim má být znamením: děťátko v plenkách, položené do jeslí. Možná pastýři čekali více, ale nic více tady vidět není. Znamením je jim tato všední scéna. To, že Spasitel se rodí v podobě dítěte. Znamením je jim Ježíšova člověčina. Nemají se ohlížet po nebi, nemají čekat andělské vysvětlení toho, co se tady děje. Z nebe se už žádný hlas neozve. Oni už byli přivedeni tam, kde mají být. Teď vidí v jeslích malé dítě, a oni mají přemýšlet, co je ten člověk vlastně zač. Bůh v podobě člověka: a co je člověk jako takový, vlastně zač? Co jsme my všichni, každý z nás vlastně zač?

Klidně se vraťme až do Starého zákona, tam už začaly výpovědi o tom, jaká je lidská podstata. A připomeňme si například slova ze silného žalmu osmého: Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa. Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou. Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil: Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností.

Vánoční přemýšlení může být legitimně také o tom, co jsme my lidé vlastně zač. Proč jsme tady na světě? Rozumím tomu tak, že Vánoce jsou svátkem lidství. V přemýšlení nad betlémským děním nejsme vedeni někam do nebeských sfér, ale jsme přiváděni sami k sobě. Jistě jsou takoví, kteří by mi namítli: „jsme přivádění k Ježíši, a Ježíš je úplně jiný člověk než my ostatní. Můžeme se mu tak nanejvýš poklonit a pak si zase jít po svých, do svých běžných radostí a starostí. Ježíš nás vysoce přesahuje.“ Ale on nám byl ve všem podobný, řekne Nový zákon. Ve všem vyjma hříchu, to znamená vyjma toho, co nás odděluje od Boha. Jinak nám byl ve všem podobný, a ta podobnost není bez významu. Stal se ve všem člověkem, aby nás učil, jak žít tak, aby nás už od Boha nic neoddělovalo, abychom měli s Bohem společenství. Pravoslavní křesťané to řeknou až provokativně: Ježíš na sebe vzal naše lidství, abychom my mohli obléci jeho božství. – Ježíš v kolébce: jistě jsou křesťané, kteří i tohoto malého Ježíše budou považovat spíše za součást nebeských sfér. Já si však myslím, že o tom byla ta první část vánočního zjevení – andělé a nebeské zástupy – a že ti pastýře poslali do Betléma, k jeslím, aby přemýšleli ne o nebeských sférách, ale o člověčině. To dítě nám má být znamením! Připomínkou toho, že my všichni jsme byli stvořeni k obrazu Božímu, že my všichni jsme synové Boží. My všichni se máme znovu narodit, narodit se z moci Boží. Ježíš nás chce znovu na tuto cestu přivést, v tom smyslu je naším Spasitelem.

Křesťanství se někdy tváří jako reklama na Boha. Na nebeské zážitky. Ve skutečnosti je však cestou, jak můžeme znovu objevit sami sebe, své místo a své poslání v tomto světě. – Kolem nás je Ostrava, domy a ulice, sídliště a parky. Za chvíli se budeme vracet cestou domů. Ke svátečním stolům, možná se půjdeme projít, pojedeme za rodinou. Jaké má být naše vánoční mluvení, vánoční jednání? Jistě, mohli bychom my, kostelový lid, nabízet, že otevřeme nebe, že lidem povíme, jak je tomu u Boha. Místo toho nás však naše víra učí především, jak chodit po ulicích jako dobří lidé. – Trochu pozměním tu pravoslavnou větu: O Vánocích se stal ten zázrak, že se Bůh stal člověkem. Stal se z Boží moci člověkem proto, aby se s námi mohla stát druhá půlka toho zázraku – abychom my mohli být opět lidmi. Takovými, jakými máme být.

Vyznáváme, Pane Bože, že nežijeme tak, jak máme žít. Mnohé věci děláme špatně, mnohé dobré věci zanedbáváme.
Věříme, že Ježíš Kristus přišel, aby nám jako tvůj syn připomínal, že i my jsme byli stvořeni k tvému obrazu. Věříme, že nás svou láskou vede a táhne k tobě.
Jako on dovedl hříšníkům zvěstovat odpuštění, odpouštíme i my v tuto chvíli alespoň těm, kdo se provinili proti nám.


Poslyšte slovo milosti: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Elijáš

1. Elijáš olašuje dobu sucha 1Kr 17,1-7
1 Elijáš Tišbejský z přistěhovalců gileádských řekl Achabovi: "Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, v jehož jsem službách, v těchto letech nebude rosa ani déšť, leč na mé slovo." 2 I stalo se k němu slovo Hospodinovo: 3 "Jdi odtud a obrať se na východ a skryj se u potoka Kerítu proti Jordánu. 4 Z potoka budeš pít a přikázal jsem havranům, aby tě tam opatřovali potravou." 5 Šel tedy a učinil, jak řekl Hospodin. Usadil se u potoka Kerítu proti Jordánu. 6 A havrani mu přinášeli chléb i maso ráno a chléb i maso večer a z potoka pil. 7 Uplynula řada dnů a potok vyschl, protože v zemi nenastaly deště.

příběhy Elijášovy zachycují neúprosný boj vyznavačů Hospodinových
s ctiteli Baalovými,
k němuž došlo za vlády Achabovy.
Pohanský vliv začal do Izraele vnikat vinou královny Jezábel,
původně týrské princezny
(Týr měl jako ochránce boha Baala
konkrétně Baala-melkarta,
což byla jedna z variant pohanského přírodního náboženství)
a izraelský lid začal pohanským vlivům nebezpečně podléhat.
(přírodní náboženství: spoléhání na sílu
- na plodnost – obojí v sobě spojuje např. býk
- na pravidelný řád
sz víra – spoléhám na Hospodina
on je Bohem nad svým lidem, i nad vztahy v lidu, i nad lidskými srdci
on je Bohem i nad přírodou, nad světem)

S Elijášem dochází k prvnímu radikálnímu pokusu o očistu náboženského života.
(Dalšími budou Ámos, Izajáš, Jeremjáš.)

Elijáš nabude později podoby až nadlidské,
bude spolu s Mojžíšem, prostředníkem staré smlouvy,
stát v doprovodu Mesiáše na začátku nového věku
(Mt 17,3 Proměnění na hoře).

Elijáš se v příběhu objevuje nečekaně, bez přípravy.
(bez uvedení původu, rodu, z kterého pochází
Jeho jméno je vyznavačské, znamená „mým Bohem je Hospodin“,
a dojde potvrzení ve vrcholný okamžik Elijášova života,
kdy zvítězí na Karmelu nad pohanskými proroky
a přesvědčený izraelský lid bude volat: „Jen Hospodin je Bůh“
Zde na počátku svých příběhů rovnou oslovuje krále Achaba.

Elijáš byl „z přistěhovalců“ – byl zde bez domovského práva,
zcela odkázán na ochranu starousedlíků,
je tedy pravděpodobné, že pocházel ze sociálně nejslabší vrstvy,
možná byl dokonce neizraelského původu.
A tento teď předstupuje před krále a odvolává se na Hospodina.
„Jakože živ je Hospodin.“, před nímž stojím,
totiž v jeho službách a vyřizuji jeho příkazy.

„Nebude rosa ani déšť“, vyřizuje Elijáš.
Vy se klaníte Baalovi, který podle pohanské víry vládne nad přírodou.
Hospodinovi v té době směšování víry a pohanství ponechali roli jen ve správě lidu.
Elijáš teď Baalovi upírá právo disponovat deštěm
a říká, že nad vším vládne jedině Hospodin.
Není možné žádné současné uctívání Hospodina a Baala.

Jakub říká, že to jsou slova modlitby, která zde jsou klíčem k oblakům:
Jk 5:17 Eliáš byl člověk jako my,
a když se naléhavě modlil, aby nepršelo, nezapršelo v zemi po tři roky a šest měsíců.
18 A opět se modlil, a nebe dalo déšť a země přinesla úrodu.
Elijáš se modlí podle horlivosti pro Hospodina
způsobil to tedy Eliáš svými modlitbami? přiměl modlitbami Hospodina?
anebo se modlil v souladu s Boží vůli a proto se to stalo?
jsou tedy lidské modlitba potřebné, nutné, aby se to stalo?

Achab pochopil Elijášova slova jako kletbu
(dovídáme se z následujícího Achabova slova 18,17: ty uvádíš do zkázy Izraele)
představuje si, že Elijáš magicky přivolal sucho.
Proto je pochopitelné, že se pokusí Elijáše dostihnout a přinutit,
aby kletbu odvolal,
nebo zlomit jeho moc tím, že jej usmrtí.
Ale Hospodin Elijáše zachrání, vyvede a ukryje.
„Jdi odtud a obrať se na východ a skryj se u potoka Kerítu.“
to znamená do málo osídlené krajiny,
zatímco Achab ho dá hledat po všech okolních obydlených zemích (18,10)

A u potoka Kerít Hospodin proroka Elijáše sám živí.
Podobně jako živil Izraele při putování pouští.
Zde pomocí havranů.
To činilo vykladačům problémy,
vždyť jde o ptáky nečisté (Lv 11,15)
a jinde jsou nástrojem Božího trestu (Př 30,17)
Biblické podání však chce zřejmě zdůraznit jedinečnost Božího zásahu
proti všemu lidskému očekávání.

Elijášovo slovo o suchu se naplnilo,
nedostavil se déšť, nezačalo období dešťů.
I potok Kerít vyschl.
Hospodin najde prorokovi jiný úkryt.

2. Elijáš u vdovy v Sareptě 1Kr 17,8-16
8 I stalo se k němu slovo Hospodinovo: 9 "Vstaň a jdi do Sarepty, jež je u Sidónu, a usaď se tam. Hle, přikázal jsem tam jedné vdově, aby tě opatřovala potravou." 10 Vstal tedy a šel do Sarepty. Přišel ke vchodu do města, a hle, jedna vdova tam sbírá dříví. Zavolal na ni: "Naber mi prosím trochu vody do nádoby, abych se napil." 11 Když ji šla nabrat, zavolal na ni: "Vezmi pro mě prosím s sebou skývu chleba." 12 Řekla: "Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno, mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje. Hle, sbírám trochu dříví. Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna. Najíme se a zemřeme." 13 Elijáš jí řekl: "Neboj se. Jdi a udělej, co jsi řekla. Jen mi z toho nejdřív připrav malý podpopelný chléb a přines mi jej. Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna, 14 neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele: »Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť.«" 15 Šla a udělala, jak Elijáš řekl, a měla co jíst po mnoho dní ona i on i její dům. 16 Mouka ve džbánu neubývala a olej v láhvi nedocházel podle slova Hospodinova, které ohlásil skrze Elijáše.

v Sareptě je Elijáš na půdě fénické, mimo pravomoc Achabovu.

O Elijáše tady pečuje jedna vdova.
Vdovy, podobně jako sirotci, byly podle Mojžíšova zákona pod zvláštní Boží ochranou.
A tady o tu vdovu pečuje Hospodin tím, že ji přiděluje službu,
a tím ji zachraňuje.

už Ježíš to uvádí jako příklad Boží péče o mimoizraelské národy
L 4:25 Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. 26 A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidonské.
Izraelci propadlí modloslužbě jsou horší než někteří pohané

Zastihuje ženu ve chvíli, kdy sbírala dříví.
Elijáš žádá ženu o vodu. Taková žádost je na Východě běžná,
pocestný totiž nemá okov, kterým by nabral vodu z hluboké studny nebo cisterny.
Zdá se však, že Elijáš sebou nosil misku, „nádobu“,
(jako později žebraví mniši).
Dále Elijáš žádá o pokrm, a tato žádost už je neobvyklá –
očekává od pohanské ženy skývu chleba a tedy pohostinství.
Žena se však dovolává Hospodina, aby ji Elijáš uvěřil, že nic nemá.
Ona v něm pravděpodobně poznala cizince, Izraelce,
a dovolává se jeho Boha, při všem, co je jemu svaté,
že nemá, čím by ho pohostila.
(touhle ženou má být Elijáš nakrmen?
je to skoro stejný zázrak jako krmení od havranů)

Elijáš odpovídá: „Neboj se.“
Je to výzva, která často uvádí Boží oslovení. „Neboj se.“
Pak žádá vdovu, aby upekla nejdříve podpopelný chléb jemu,
ačkoliv poukázala na to, že to, co má, postačí sotva jí a jejímu synovi
„nejdřív“ proto, aby tím prověřil její víru
a žena prorokovi uvěří

vdova uposlechne,
dá přednost skutku milosrdenství
před strachem o sebe a své dítě
a zaslíbení se splní
Mt 8,10 „takovou víru jsem nenalezl u nikoho v Izraeli“ – Ježíš o římském setníkovi, kterému uzdraví sluhu


„mouka ve džbánu neubude a olej v nádobě nedojde“ – to je jeden z příkladů pravdy
- že o to, čeho se zřekneme podle Boží vůle, nepřijdeme
oběť prvotin: Nu 15:20 Bochánek připravený z prvotin vaší obilní tluče odevzdáte jako oběť pozdvihování. Odevzdáte jej jako oběť pozdvihování z humna. 21 Z prvotin své obilní tluče budete dávat Hospodinu oběť pozdvihování po všechna svá pokolení."
„pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš.“ (Kaz 11,1)
„hledejte nejprve Boží království a všechny věci vám budou přidány“
sycení zástupů

Ž 37:19 (bezúhonní) v čase zlém nebudou zahanbeni, najedí se dosyta i za dnů hladu.

I. Zavolal na ni: "Naber mi prosím trochu vody do nádoby, abych se napil."

II. Když ji šla nabrat, zavolal na ni: "Vezmi pro mě prosím s sebou skývu chleba."

III. Řekla: "Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeno,
mám ve džbánu jen hrst mouky a v láhvi trochu oleje.
Hle, sbírám trochu dříví.
Pak to půjdu připravit pro sebe a svého syna.
Najíme se a zemřeme." (co byste řekli vy + pocit)

IV. Elijáš jí řekl: "Neboj se.
Jdi a udělej, co jsi řekla.
Jen mi z toho nejdřív připrav malý podpopelný chléb a přines mi jej.
Potom připravíš jídlo pro sebe a svého syna,
neboť toto praví Hospodin, Bůh Izraele:
»Mouka ve džbánu neubude a olej v láhvi nedojde až do dne, kdy dá Hospodin zemi déšť.«"

V. Šla a udělala, jak Elijáš řekl. (co byste řekli vy + pocit)

3. Elijáš křísí vdovina syna 1Kr 17,17-24
17 Po těchto událostech onemocněl syn té ženy, paní domu. V nemoci se mu přitížilo, ba již přestal dýchat. 18 Tu řekla Elijášovi: "Co ti bylo do mých věcí, muži Boží? Přišel jsi ke mně, abys mi připomněl mou nepravost a mému synu přivodil smrt?" 19 On jí řekl: "Dej mi svého syna!" Vzal jí ho z klína, vynesl jej do pokojíka na střeše, kde bydlel, a položil ho na své lože. 20 Pak volal k Hospodinu: "Hospodine, můj Bože, cožpak i té vdově, u které jsem hostem, způsobíš zlo a přivodíš jejímu synu smrt?" 21 Třikrát se nad dítětem sklonil a volal k Hospodinu: "Hospodine, můj Bože, ať se prosím vrátí do tohoto dítěte život!" 22 Hospodin Elijášův hlas vyslyšel, do dítěte se navrátil život a ožilo. 23 Elijáš dítě vzal, snesl je z pokojíka na střeše do domu, dal je jeho matce a řekl: "Pohleď, tvůj syn je živ." 24 Žena Elijášovi odpověděla: "Nyní jsem poznala, že jsi muž Boží a že slovo Hospodinovo v tvých ústech je pravdivé."

17 ztráta dítěte musela být pro vdovu zvlášť bolestná
18 ona vyčítavě mluví k Elijášovi: co ti bylo do mých věcí, muži Boží?
připomíná to úzkostné volání nečistých duchů před Ježíšem
(např. L 4,34 "Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím kdo jsi. Jsi svatý Boží.")
Ježíš svou přítomností narušuje pokojné žití démonů
to, čeho si běžně ani nevšimneme a považujeme za normální
zde vdova pocit, že Elijáš svou přítomností na ni soustředil Hospodinovu pozornost
že si připomněl její hřích
a potrestal ji za něj tímto způsobem
Přišel jsi ke mně, abys mi připomněl mou nepravost a mému synovi přivodil smrt?

ona už dříve počítala se svou a synovou smrtí
v. 12: Najíme se a zemřeme.
když však nastala, je z toho rozrušená
- je něco jiného mluvit o neštěstí v odstupu a něco jiného je prožít.
jeden z přátel říká Jobovi
Job 4:3 Hle, tys napomínal mnohé, ruce ochablé jsi posiloval,
4 tvé domluvy pozvedaly klopýtajícího, podlomená kolena jsi utvrzoval.
5 Teď došlo na tebe a těžce to neseš, sotva tě to zasáhlo, hned naplněn jsi hrůzou.

19 Elijáš se pouští do zápasu o víru vdovy
nejprve si vyžádá mrtvé dítě
bere je z matčina klína
odnáší mrtvé dítě do pokojíku, kde bydlil
a klade je na své lůžko
(toto jednání připomíná událost v 2Kr 4,32-37
32 Elíša vešel do domu, a hle, mrtvý chlapec byl uložen na jeho lůžku. 33 Vstoupil, zavřel dveře, aby byli sami, a modlil se k Hospodinu. 34 Pak se zdvihl, položil se na dítě, vložil svá ústa na jeho ústa, své oči na jeho oči a své dlaně na jeho dlaně; byl nad ním skloněn, dokud se tělo dítěte nezahřálo. 35 Potom se obrátil a prošel se domem sem a tam. Vrátil se a sklonil se nad chlapcem; ten sedmkrát kýchl a otevřel oči. 36 Elíša zavolal Géchazího a řekl: "Zavolej tu Šúnemanku!" Zavolal ji. Když k němu přišla, řekl: "Vezmi si svého syna." 37 Vstoupila, padla mu k nohám a poklonila se až k zemi. Pak si vzala svého syna a odešla.
(z pohledu Mojžíšova zákona je to jednání povážlivé,
protože podle něj dotyk mrtvoly znečišťuje
Elijáš má jaksi jiný vztah k nečistotě
vzpomeňme, že byl u potoka Kerit krmen od havranů, nečistých zvířat)

20 Elijáš se modlí
ukazuje se, že nejde o to, aby se projevila nadpřirozená moc Elijášova
ale o to, aby zasáhl sám Hospodin

cožpak i té vdově, u které jsem hostem, způsobíš zlo?
působíš zlo i těm, kteří mi činí dobro?
druzí se mně budou bát, budou se bát mi pomoci, jestliže vnesu do jejich domů smrt
Elijáš se obává, že se octne zcela na pokraji lidské společnosti, jako vyděděnec,
oddělen nejen od těch, proti kterým prorokuje,
ale i od těch, kteří jsou milosrdní

21 třikrát se nad dítě sklonil
(spočine svým tělem na těle dítěte – nechává do něj proudit svou životní sílu?)
patří to mezi prorocké symbolické úkony,
které zvěstují Boží stvořitelskou a spasitelskou moc

22 Hospodin vyslyšel, jde o Boží dílo, o doklad jeho moci
jen Bůh může nejen usmrtit, ale i oživit
Dt 32,39 Nyní hleďte, jsem jedině já, jiný bůh vedle mne není, já usmrcuji i obživuji, zdeptal jsem, a zase zhojím.
1S 2:6 Hospodin usmrcuje i obživuje, do podsvětí přivádí a vyvádí též odtud.


24 Elijáš zvěstuje svým činem, že Hospodin je vítěz nad smrtí

matka odpovídá vyznáním
nyní jsem poznala – to je často uvozovací formule vyznání
Joz 2,9 (Rachaba v Jerichu) Řekla těm mužům: "Vím, že Hospodin dal zemi vám. Padla na nás hrůza před vámi a všichni obyvatelé země propadli před vámi zmatku.
Ž 135:5 Já přec vím, že Hospodin je velký, náš Pán je nade všechny bohy.
vyznání postaveno na vlastní zkušenosti

Hospodinovo slovo ve tvých ústech je pravdivé
i kruté sucho má být přijímáno jako dočasný trest,
po jehož dovršení se opět otevřou proudy života

ze sareptské pohanky se stává vyznavačka Hospodinova
zde se na jednom místě prolamuje Baalovo panství
dokonce dříve, než bude boj vybojován v Izraeli
4. Achab se setkává s Elijášem 1Kr 18,1-20
1 Po mnoha dnech, třetího roku, se stalo slovo Hospodinovo k Elijášovi: "Jdi a ukaž se Achabovi, chci dát zemi déšť." 2 Elijáš tedy šel, aby se ukázal Achabovi.

jdi a ukaž se: úkolem Elijáše před králem je nejen vyřídit slovo
nýbrž i osobně vystoupit jako jeho ručitel
a to i tehdy, když mu to přináší velké riziko
Elijáš jde, i když je to dle lidského rozumu cesta do jámy lvové, provokace
pravým svědkem je ten, komu záleží více na poselství než na sobě samém
tak je Elijáš předchůdcem Ježíše Krista,
který šel bez zdráhání cestou poslušné sebeoběti až na kříž


V Samaří se rozmohl hlad. 3 Achab si zavolal Obadjáše, správce domu. Obadjáš se velice bál Hospodina. 4 Když dala Jezábel vyhladit Hospodinovy proroky, ujal se Obadjáš sta proroků, schoval je po padesáti mužích v jeskyni a opatřoval je chlebem a vodou. 5 Achab Obadjášovi řekl: "Jdi ke všem vodním pramenům a ke všem potokům v zemi; snad se najde tráva, abychom uživili koně a mezky a nemuseli porážet dobytek." 6 Rozdělili si zemi, aby ji prošli. Achab šel sám jednou cestou a Obadjáš šel sám jinou cestou.

krutý hlad postihl především Samaří
dolehl na pohanské ctitele Baala, boha deště a úrody
(podobně jako kdysi na Egypt, říši slunce, dolehla tma)
stísněný Achab se odhodlává k jednání
nejprve si zavolá správce domu Obadjáše
Obadjáš se od Achaba lišil především bázní Boží
Obadjáš byl takový „disident“: přes riziko uchovával pronásledované proroky
Achabův příkaz zní: obejít všechny prameny a všechny potoky a vyhledat trávu,
které bylo potřebí především pro koně a mezky,
tahouny válečných vozů a jízdní zvířata
sucho totiž ohrožovalo také Achabovu vojenskou moc
až na druhém místě mluví Achab o ostatních domácích zvířatech,
jejichž maso bylo potravou
proč jde Achab „sám“ – jako král bez doprovodu, proč místo sebe nevyšle posly?
možná šlo spíše o náboženskou pouť,
jejímž cílem bylo dosáhnout věštby či zvláštního poznání
Achab jde jednou cestou a Obadjáš druhou
Achab počítá s pomocí Baalovou, Obadjáš s pomocí Hospodinovou
Achab vyjde naprázdno
Obadjáš dostane místo zvláštního poznání nečekaný úkol

7 Když byl Obadjáš na cestě, hle, Elijáš mu jde vstříc. Obadjáš ho zpozoroval, padl na tvář a zvolal: "Jsi to ty, Elijáši, můj pane?" 8 Odvětil mu: "Jsem. Jdi a vyřiď svému pánu: Je zde Elijáš." 9 Obadjáš řekl: "Čím jsem zhřešil, že vydáváš svého služebníka do rukou Achabovi, aby mě usmrtil? 10 Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, není pronároda ani království, kam by můj pán nebyl poslal, aby tě vyhledal. Když řekli: »Není tady«, museli v tom království nebo pronárodu odpřisáhnout, že tě nenašli. 11 A ty nyní říkáš: »Jdi a vyřiď svému pánu: Je zde Elijáš.« 12 Stane se, že já od tebe odejdu a Hospodinův duch tě odnese nevím kam. Já to půjdu oznámit Achabovi, on tě nenajde a zabije mě. Tvůj služebník se přece od mládí bojí Hospodina! 13 Což mému pánu nebylo oznámeno, co jsem udělal, když Jezábel vraždila Hospodinovy proroky? Sto mužů z Hospodinových proroků jsem schoval po padesáti mužích v jeskyni a opatřoval je chlebem a vodou. 14 A ty nyní říkáš: »Jdi a vyřiď svému pánu: Je zde Elijáš.« Vždyť mě zabije!" 15 Elijáš mu řekl: "Jakože živ je Hospodin zástupů, v jehož jsem službách, že se dnes před ním ukážu." 16 Obadjáš šel tedy naproti Achabovi a oznámil mu to. Achab šel Elijášovi naproti.

Obadjáš se setkává s Elijášem
padá na zem na projev nejvyšší úcty
uctivě oslovuje Elijáše „můj Pane“
zdráhá se však jít se vzkazem k Achabovi
1) vždyť Elijáše pronásledovali, že by se teď objevil on sám od sebe?
2) bojí se, že Elijáš mezitím znovu zmizí a že ho rozlícený král zabije
Obadjáš poukazuje na to, že už udělal pro Hospodina hodně – skryl jeho proroky
jako by ho to už mohlo chránit před dalšími Božími nároky
teprve další Elijášovo ujištění ho přiměje k tomu, aby šel uložený vzkaz vyřídit
Achab se s Elijášem setkali na místě, které určil Elijáš


17 Když Achab uviděl Elijáše, řekl mu: "Jsi to ty, jenž uvádíš do zkázy Izraele?" 18 Ten odvětil: "Izraele neuvádím do zkázy já, ale ty a dům tvého otce tím, že opouštíte Hospodinova přikázání a ty že chodíš za baaly. 19 Ale nyní zařiď, ať se ke mně shromáždí na horu Karmel celý Izrael i čtyři sta padesát Baalových proroků a čtyři sta proroků Ašéřiných, kteří jedí u stolu s Jezábelou."

Achab obviňuje Elijáše, že přivodil na Izrael neštěstí
podle jeho víry může člověk ovlivnit božstvo, ví-li jak na to
Elijášův výklad je právě opačný
1) Hospodinu nelze vnutit vlastní vůli, Elijáš jen vyřizuje Boží vůli
2) sucho je Boží trest, který přivolal na Izrael Achab svými hříchy
je překvapivé, že se Achab nesnaží Elijáše rovnou zabít
zabránila tomu nabídka Božího soudu čili „ordálu“
takový soud je zároveň znamením, kdo má pravdu, čí nárok je oprávněný
Elijáš se tady vydává do nebezpečí horšího, než byl královský soud
kdyby ho král i popravil, ztratil by svůj život, stal by se mučedníkem
prohrál-li by však na soudu Božím, ztratil by i nárok na pravdu, ukázal by se jako lhář
jevištěm ordálu má být Karmel, posvátné místo ctitelů Baalových
aby tím mocněji vynikla svrchovanost Hospodinova,
když bude Baal potřen na svém vlastním území
(Karmel je pohoří 20 km dlouhé a 550 m vysoké, vybíhající od Středozemního moře k JV)


5. Elijášův zápas na Karmelu 1Kr 18,20-40
20 Achab tedy obeslal všechny Izraelce a shromáždil proroky na horu Karmel. 21 Tu přistoupil Elijáš ke všemu lidu a řekl: "Jak dlouho budete poskakovat na obě strany? Je-li Hospodin Bohem, následujte ho; jestliže Baal, jděte za ním!" Lid mu neodpověděl ani slovo. 22 Elijáš dále řekl lidu: "Jako Hospodinův prorok zbývám už sám, ale Baalových proroků je čtyři sta padesát. 23 Ať nám dají dva býky. Oni ať si vyberou jednoho býka, ať ho rozsekají na kusy a položí na dříví, ale oheň ať nezakládají. Já udělám totéž s druhým býkem: dám ho na dříví, ale oheň nezaložím. 24 Vzývejte pak jména svých bohů a já budu vzývat jmého Hospodinovo. Bůh, který odpoví ohněm, ten je Bůh." Všechen lid odpověděl: "To je správná řeč." 25 Elijáš vyzval Baalovy proroky: "Vyberte si jednoho býka a připravte ho první, protože vás je víc. Potom vzývejte jména svých bohů, ale oheň nezakládejte!" 26 Vzali tedy býka, kterého jim dal, připravili ho a od rána až do poledne vzývali Baalovo jméno: "Baale, odpověz nám!" Neozval se však nikdo, nikdo neodpověděl. A poskakovali u zhotoveného oltáře. 27 V poledne se jim Elijáš začal posmívat: "Volejte co nejhlasitěji, vždyť je to bůh! Třeba je zamyšlen nebo má nucení anebo odcestoval. Snad spí, ať se probudí!" 28 Oni volali co nejhlasitěji a zasazovali si podle svého obyčeje rány meči a oštěpy, až je polévala krev. 29 Minulo poledne a oni ještě pokřikovali až do chvíle, kdy se přináší obětní dar. Neozval se však nikdo, nikdo neodpověděl, nikdo tomu nevěnoval pozornost.

Achab svolal všechen lid
Elijáš se na Izraele obrací s výtkou: „Jak dlouho ještě budete poskakovat na obě strany?“
myslí se zde na rituální tanec, kdy chtěli uctívat zároveň Baala i Hospodina
Elijáš tady stojí jediný proti 450 prorokům Baalovým
pravda však nezávisí na množství
obě strany předložily svůj spor svému božstvu
nejprve Baalovi proroci měli přednost ve výběru býka (obětní zvíře muselo být bezvadné)
oni vzývají svého boha
snaží se ho přimět proléváním vlastní krve, sebezraňováním
křepčili kolem oltáře až upadali do extáze
(obojí se dodnes děje v různých náboženstvích)
Elijáš se Baalovým prorokům posmívá
jeho slova obsahují zřetelné narážky na baalovský mýtus:
1) třeba je zamyšlen – týrský Baal byl nazýván „filosof“,
připisoval se mu vynález purpuru, lodi atd.
2) třeba má nucení – má tělesnou potřebu, je zaměstnán sám sebou a nemá čas na své ctitele
(to je tedy výsměch)
3) odcestoval – podle bájesloví si Baal udělal někdy cestu do cizích zemí, do zámoří
4) možná spí – ve starém Egyptě se každé ráno zpívaly hymny, aby probudily bohy
o neúspěchu baalovců rozhodne poledne, vrchol dne,
které je také symbolem vrcholu přírodních sil
v zoufalství však prodlužují své úsilí až k třetí hodině odpolední
(to byla doba, kdy Izraelci přinášeli obětní dar Hospodinu)
Baal však zůstal bezmocný, zdůrazňuje to trojí výpověď:
Neozval se však nikdo,
nikdo neodpověděl,
nikdo tomu nevěnoval pozornost.


30 Tu řekl Elijáš všemu lidu: "Přistupte ke mně!" Všechen lid k němu přistoupil a on opravil pobořený Hospodinův oltář. 31 Vzal dvanáct kamenů podle počtu kmenů synů Jákoba, k němuž se stalo slovo Hospodinovo, že se bude jmenovat Izrael. 32 Z kamenů vybudoval oltář ve jménu Hospodinově a kolem oltáře vymezil příkopem prostor pro vysetí dvou měr zrní. 33 Pak narovnal dříví, rozsekal býka na kusy a položil na dříví. 34 Nato řekl: "Naplňte čtyři džbány vodou a vylijte ji na zápalnou oběť a na dříví!" Potom řekl: "Udělejte to ještě jednou." Oni to udělali. Znovu řekl: "Udělejte to potřetí!" Udělali to tedy potřetí. 35 Voda tekla okolo oltáře a naplnila i příkop.

Elijáš začíná výzvou: „Přistupte ke mně!“ – tedy: „Odstupte od Baala!“
lid uposlechne, protože Baalovi přece došla lhůta
Elijáš si dokonce může dovolit, aby opravil pobořený Hospodinův oltář
takto i obnovuje celistvost Izraele
usiluje obnovit jeho úplnost, nedotčenost
vymezil příkopem prostor kolem oltáře
pak vše polévá vodu – ty rity jsou nejasné


36 Nastal čas, kdy se přináší obětní dar. Prorok Elijáš přistoupil a řekl: "Hospodine, Bože Abrahamův, Izákův a Izraelův, ať se dnes pozná, že ty jsi Bůh v Izraeli a já tvůj služebník a že jsem učinil všechny tyto věci podle tvého slova. 37 Odpověz mi, Hospodine! Odpověz mi, ať pozná tento lid, že ty, Hospodine, jsi Bůh. Ty sám obrať jejich srdce zpět k sobě." 38 I spadl Hospodinův oheň a pozřel zápalnou oběť i dříví, kameny i prsť, a vodu z příkopu vypil. 39 Když to všechen lid spatřil, padli na tvář a volali: "Jen Hospodin je Bůh! Jen Hospodin je Bůh!" 40 Elijáš jim poručil: "Pochytejte Baalovy proroky! Nikdo z nich ať neunikne!" Když je pochytali, zavedl je Elijáš dolů k potoku Kíšonu a tam je pobil.
6. Elijáš vyprošuje déšť 1Kr 18,41-46

41 Poté řekl Elijáš Achabovi: "Vystup vzhůru, jez a pij. Je slyšet hukot deště!" 42 Achab tedy vystoupil vzhůru, aby jedl a pil. Elijáš mezitím vystoupil na vrchol Karmelu, sehnul se k zemi a vtiskl si tvář mezi kolena. 43 Pak řekl svému mládenci: "Vystup a pohleď směrem k moři." On vystoupil, pohleděl a řekl: "Nic tam není." Elijáš pravil: "Opakuj to sedmkrát." 44 Když to bylo posedmé, řekl: "Hle, z moře vystupuje mráček malý jako lidská dlaň." Elijáš mu řekl: "Vystup vzhůru a vyřiď Achabovi: »Zapřáhni a jeď dolů, ať tě nestihne déšť!«" 45 A vtom už k tomu došlo. Nebe se zachmuřilo, vítr přihnal mraky a spustil se silný déšť. Achab dal zapřáhnout a jel do Jizreelu. 46 Hospodinova ruka byla s Elijášem. Podkasal si bedra a běžel před Achabem, až doběhl do Jizreelu.

Elijáš porazil Baalovy proroky na hoře Karmel
lid se znovu přiznává k Hospodinu, pohanství je v tuto chvíli poraženo
41 Elijáš vyzve Achaba k jídlu:
pravděpodobně šlo o výzvu k ukončení půstu, který asi byl v době sucha vyhlášen
Kraličtí však mají vysvětlení jiné, týkající se toho jednoho dne:
„nebo celý den až do večera tam ztrávili, a při tak hrozném a divném divadle,
že i na jídlo zapomněli“
půjde o radostný hod díkůvzdání, že Hospodin se prokázal jako vítěz
Kaz 9:7 Jdi, jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou myslí, neboť Bůh již dávno našel zalíbení ve tvém díle.

Elijáš už slyší hukot deště, ačkoliv tomu ještě nic nenasvědčuje
bude to průtrž deště jako průtrž Božího požehnání
Ž 65:10 Navštěvuješ zemi, hojností ji zahrnuješ, velmi bohatou ji činíš. Boží potok je naplněn vodou, pečuješ jim o obilí, ano, máš o zemi péči: 11 zavlažuješ brázdy, kypříš hroudy, vydatnými prškami ji činíš vláčnou, žehnáš tomu, co z ní raší.

42 zatímco Achab vystupuje k jídlu,
Elijáš vystupuje k modlitbě
ačkoliv Bůh zaslíbil déšť, Elijáš si ho musí zároveň vyžádat
Zach 10:1 Vyproste si od Hospodina déšť v čas jarních dešťů.

nyní vystupuje na vrchol hory Karmel, na místo velmi opuštěné
doposud byl činný „na veřejnosti“, velmi akční,
teď se o samotě modlí – a tak se to také u Elijáše střídá
ti, kdo chtějí pro Boha mnoho vykonat,
musejí umět bojovat také o samotě na modlitbách

všimněme si jeho postoje, je neobvyklý, jde o soustředění

43 sedmkrát posílá mládence, aby se podíval do dálky, zda se už blíží déšť
z hory Karmel je daleký výhled nad Středozemní moře

šestkrát služebník vystupuje na vrchol a nevidí nic
nepřináší svému mistrovi dobré zprávy
a Elijáš se modlí dále, trpělivě,
nejde se sám přesvědčit, jestli má služebník pravdu
posílá služebníka znovu a znovu, zatímco sám je soustředěn v modlitbě

7 je tady číslem plnosti a zároveň trpělivosti
Mt 18:21 Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?" 22 Ježíš mu na to odpověděl: "Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesát sedmkrát."
sedminásobné vyhlížení a vracení je jakýmsi rituálem

44 až naposedmé uvidí mládenec vystupovat obláček veliký jako lidská dlaň
(velká požehnání Boží často začínají malými, skromnými znameními)

a z posečkávání se stane zběsilost

45 je varován Achab, aby před prudkým deštěm ujel
Achab ujíždí ve vozíku

46 Elijáš se už také dal na útěk, pěšky
podkasal si bedra, běžel ještě před Achabem
oba do Jizreelu (ne do Samaří) – 17 km od pobřeží, z kterého vybíhá pohoří Karmel

Elijáš jako jakýsi „maratónský běžec“ – karmelský běžec
svým během zvěstuje těm, kdo ho potkali, a těm, kdo ho uvidí vbíhat do paláce
že je po Božím hněvu, přichází Boží požehnání
a že král, který přijede, je teď zavázán k nové poslušnosti Hospodinu

7. Elijáš opět na útěku 1Kr 19,1-8
1Kr 19:1 Achab oznámil Jezábele vše, co udělal Elijáš, že pobil všechny Baalovy proroky mečem. 2 Jezábel poslala k Elijášovi posla se slovy: "Ať bohové udělají, co chtějí! Zítra v tento čas naložím s tebou, jako ty jsi naložil s nimi!" 3 Když to Elijáš zjistil, vstal a odešel, aby si zachránil život. Přišel do Beer-šeby v Judsku a tam zanechal svého mládence. 4 Sám šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít. Řekl: "Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové." 5 Pak pod tím keřem ulehl a usnul. Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: "Vstaň a jez!" 6 Vzhlédl, a hle, v hlavách podpopelný chléb, pečený na žhavých kamenech, a láhev vody. Pojedl, napil se a opět ulehl. 7 Hospodinův anděl se ho však dotkl podruhé a řekl: "Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu!" 8 Vstal, pojedl, napil se a šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorébu. 9 Tam vešel do jeskyně a v ní přenocoval.

1 Elijáš skvěle zvítězil na Karmelu nad Baalovými proroky
2 ale královna Jezábel chystá pomstu
a dokonce se zavazuje slavnostní přísahou, že ji dokoná
řecký překlad Septuaginta tady přidává slova: „jestliže ty jsi Elijáš, já jsem Jezábel“
řekli jsme si, že jméno Elijáš znamená: „mým Bohem je Hospodin“
jméno Jezábel znamená: „můj otec je Baal“
3 Elijášovi se zdá, že vše bylo marné, a znovu se ocitá na útěku
tentokrát jeho útěk směřuje na jih, do Judska
ke ctitelům Hospodina
nezůstává však v Jeruzalémě – tamní královský rod byl s Achabem rodově spřízněn
odchází ještě jižněji, až do Beer-šeby
svého mládence zanechává zde, na poslední výspě zaslíbené země
sám jde umřít do pouště, do samoty
4 uléhá pod trnitým keřem
jako si Jonáš přál umřít pod skočcem
Jo 4: 5 Jonáš totiž vyšel z města (Ninive), usadil se na východ od něho a udělal si tam přístřešek. Seděl v jeho stínu, aby viděl, co se bude ve městě dít. 6 Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost. 7 Příštího dne za svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. 8 Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si umřít. Řekl: "Lépe abych umřel, než abych žil."

osamělé stromy a keře byly častými místy azylu
jeho přání zemřít je lidsky pochopitelné
podobně jako Jonáš považuje Elijáš Boží vedení za nespravedlivé
vždycky věrně plnil Boží příkazy a nikdy nezískal nic než protivenství
nyní je u konce svých sil
zklamal? „nejsem lepší než moji otcové."
je bezradný, zoufalý
raději smrt než takový život
5 pak únavou usnul
probouzí jej Boží posel
6 přináší mu pokrm, v jehož síle bude moci vykonat 40-denní pochod až na horu Choréb

tento pokrm je obdobou many
Ex 16:14 Když rosa přestala padat, hle, na povrchu pouště leželo po zemi cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní. 15 Když to Izraelci viděli, říkali jeden druhému: "Man hú?" (to je: "Co je to?") Nevěděli totiž, co to je. Mojžíš jim řekl: "To je chléb, který vám dal Hospodin za pokrm.
Ž 78:24 a jako déšť spouštěl na ně manu, aby jedli, nebeské obilí jim dával. 25 Člověk jísti směl chléb mocných, stravu sesílal jim do sytosti.

či obdobou pokrmu mesiášského věku, který přemáhá smrt i touhu po ni
J 6:50 Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. 51 Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa."

čtyřicet dnů pouti připomíná
Mojžíšův pobyt na Boží hoře
Ex 34:28 A byl tam (na hoře Sinaji) s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí; chleba nepojedl a vody se nenapil, nýbrž psal na desky slova smlouvy, desatero přikázání.
a Ježíšův pobyt na poušti
Mt 4:1 Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. 2 Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl.
8. Elijáš na Chorebu 1Kr 19,9-18
1Kr 19,9 Tam vešel do jeskyně a v ní přenocoval. Tu k němu zaznělo slovo Hospodinovo. Bůh mu řekl: "Co tu chceš, Elijáši?" 10 Odpověděl: "Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili." 11 Hospodin řekl: "Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem." A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. 12 Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. 13 Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil: "Co tu chceš, Elijáši?" 14 Odpověděl: "Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili." 15 Hospodin mu řekl: "Jdi, vrať se svou cestou k damašské poušti. Až tam přijdeš, pomažeš Chazaela za krále nad Aramem. 16 Jehúa, syna Nimšího, pomažeš za krále nad Izraelem a Elíšu, syna Šáfatova z Ábel-mechóly, pomažeš za proroka místo sebe. 17 Kdo unikne Chazaelovu meči, toho usmrtí Jehú, a kdo unikne Jehúovu meči, toho usmrtí Elíša. 18 Ale zachovám v Izraeli sedm tisíc, všechny ty, jejichž kolena nepoklekla před Baalem a jejichž ústa ho nepolíbila."

4. Achab se setkává s Elijášem 1Kr 18,1-20
1 Po mnoha dnech, třetího roku, se stalo slovo Hospodinovo k Elijášovi: "Jdi a ukaž se Achabovi, chci dát zemi déšť." 2 Elijáš tedy šel, aby se ukázal Achabovi.

jdi a ukaž se: úkolem Elijáše před králem je nejen vyřídit slovo
nýbrž i osobně vystoupit jako jeho ručitel
a to i tehdy, když mu to přináší velké riziko
Elijáš jde, i když je to dle lidského rozumu cesta do jámy lvové, provokace
pravým svědkem je ten, komu záleží více na poselství než na sobě samém
tak je Elijáš předchůdcem Ježíše Krista,
který šel bez zdráhání cestou poslušné sebeoběti až na kříž


V Samaří se rozmohl hlad. 3 Achab si zavolal Obadjáše, správce domu. Obadjáš se velice bál Hospodina. 4 Když dala Jezábel vyhladit Hospodinovy proroky, ujal se Obadjáš sta proroků, schoval je po padesáti mužích v jeskyni a opatřoval je chlebem a vodou. 5 Achab Obadjášovi řekl: "Jdi ke všem vodním pramenům a ke všem potokům v zemi; snad se najde tráva, abychom uživili koně a mezky a nemuseli porážet dobytek." 6 Rozdělili si zemi, aby ji prošli. Achab šel sám jednou cestou a Obadjáš šel sám jinou cestou.

krutý hlad postihl především Samaří
dolehl na pohanské ctitele Baala, boha deště a úrody
(podobně jako kdysi na Egypt, říši slunce, dolehla tma)
stísněný Achab se odhodlává k jednání
nejprve si zavolá správce domu Obadjáše
Obadjáš se od Achaba lišil především bázní Boží
Obadjáš byl takový „disident“: přes riziko uchovával pronásledované proroky
Achabův příkaz zní: obejít všechny prameny a všechny potoky a vyhledat trávu,
které bylo potřebí především pro koně a mezky,
tahouny válečných vozů a jízdní zvířata
sucho totiž ohrožovalo také Achabovu vojenskou moc
až na druhém místě mluví Achab o ostatních domácích zvířatech,
jejichž maso bylo potravou
proč jde Achab „sám“ – jako král bez doprovodu, proč místo sebe nevyšle posly?
možná šlo spíše o náboženskou pouť,
jejímž cílem bylo dosáhnout věštby či zvláštního poznání
Achab jde jednou cestou a Obadjáš druhou
Achab počítá s pomocí Baalovou, Obadjáš s pomocí Hospodinovou
Achab vyjde naprázdno
Obadjáš dostane místo zvláštního poznání nečekaný úkol

7 Když byl Obadjáš na cestě, hle, Elijáš mu jde vstříc. Obadjáš ho zpozoroval, padl na tvář a zvolal: "Jsi to ty, Elijáši, můj pane?" 8 Odvětil mu: "Jsem. Jdi a vyřiď svému pánu: Je zde Elijáš." 9 Obadjáš řekl: "Čím jsem zhřešil, že vydáváš svého služebníka do rukou Achabovi, aby mě usmrtil? 10 Jakože živ je Hospodin, tvůj Bůh, není pronároda ani království, kam by můj pán nebyl poslal, aby tě vyhledal. Když řekli: »Není tady«, museli v tom království nebo pronárodu odpřisáhnout, že tě nenašli. 11 A ty nyní říkáš: »Jdi a vyřiď svému pánu: Je zde Elijáš.« 12 Stane se, že já od tebe odejdu a Hospodinův duch tě odnese nevím kam. Já to půjdu oznámit Achabovi, on tě nenajde a zabije mě. Tvůj služebník se přece od mládí bojí Hospodina! 13 Což mému pánu nebylo oznámeno, co jsem udělal, když Jezábel vraždila Hospodinovy proroky? Sto mužů z Hospodinových proroků jsem schoval po padesáti mužích v jeskyni a opatřoval je chlebem a vodou. 14 A ty nyní říkáš: »Jdi a vyřiď svému pánu: Je zde Elijáš.« Vždyť mě zabije!" 15 Elijáš mu řekl: "Jakože živ je Hospodin zástupů, v jehož jsem službách, že se dnes před ním ukážu." 16 Obadjáš šel tedy naproti Achabovi a oznámil mu to. Achab šel Elijášovi naproti.

Obadjáš se setkává s Elijášem
padá na zem na projev nejvyšší úcty
uctivě oslovuje Elijáše „můj Pane“
zdráhá se však jít se vzkazem k Achabovi
1) vždyť Elijáše pronásledovali, že by se teď objevil on sám od sebe?
2) bojí se, že Elijáš mezitím znovu zmizí a že ho rozlícený král zabije
Obadjáš poukazuje na to, že už udělal pro Hospodina hodně – skryl jeho proroky
jako by ho to už mohlo chránit před dalšími Božími nároky
teprve další Elijášovo ujištění ho přiměje k tomu, aby šel uložený vzkaz vyřídit
Achab se s Elijášem setkali na místě, které určil Elijáš


17 Když Achab uviděl Elijáše, řekl mu: "Jsi to ty, jenž uvádíš do zkázy Izraele?" 18 Ten odvětil: "Izraele neuvádím do zkázy já, ale ty a dům tvého otce tím, že opouštíte Hospodinova přikázání a ty že chodíš za baaly. 19 Ale nyní zařiď, ať se ke mně shromáždí na horu Karmel celý Izrael i čtyři sta padesát Baalových proroků a čtyři sta proroků Ašéřiných, kteří jedí u stolu s Jezábelou."

Achab obviňuje Elijáše, že přivodil na Izrael neštěstí
podle jeho víry může člověk ovlivnit božstvo, ví-li jak na to
Elijášův výklad je právě opačný
1) Hospodinu nelze vnutit vlastní vůli, Elijáš jen vyřizuje Boží vůli
2) sucho je Boží trest, který přivolal na Izrael Achab svými hříchy
je překvapivé, že se Achab nesnaží Elijáše rovnou zabít
zabránila tomu nabídka Božího soudu čili „ordálu“
takový soud je zároveň znamením, kdo má pravdu, čí nárok je oprávněný
Elijáš se tady vydává do nebezpečí horšího, než byl královský soud
kdyby ho král i popravil, ztratil by svůj život, stal by se mučedníkem
prohrál-li by však na soudu Božím, ztratil by i nárok na pravdu, ukázal by se jako lhář
jevištěm ordálu má být Karmel, posvátné místo ctitelů Baalových
aby tím mocněji vynikla svrchovanost Hospodinova,
když bude Baal potřen na svém vlastním území
(Karmel je pohoří 20 km dlouhé a 550 m vysoké, vybíhající od Středozemního moře k JV)


5. Elijášův zápas na Karmelu 1Kr 18,20-40
20 Achab tedy obeslal všechny Izraelce a shromáždil proroky na horu Karmel. 21 Tu přistoupil Elijáš ke všemu lidu a řekl: "Jak dlouho budete poskakovat na obě strany? Je-li Hospodin Bohem, následujte ho; jestliže Baal, jděte za ním!" Lid mu neodpověděl ani slovo. 22 Elijáš dále řekl lidu: "Jako Hospodinův prorok zbývám už sám, ale Baalových proroků je čtyři sta padesát. 23 Ať nám dají dva býky. Oni ať si vyberou jednoho býka, ať ho rozsekají na kusy a položí na dříví, ale oheň ať nezakládají. Já udělám totéž s druhým býkem: dám ho na dříví, ale oheň nezaložím. 24 Vzývejte pak jména svých bohů a já budu vzývat jmého Hospodinovo. Bůh, který odpoví ohněm, ten je Bůh." Všechen lid odpověděl: "To je správná řeč." 25 Elijáš vyzval Baalovy proroky: "Vyberte si jednoho býka a připravte ho první, protože vás je víc. Potom vzývejte jména svých bohů, ale oheň nezakládejte!" 26 Vzali tedy býka, kterého jim dal, připravili ho a od rána až do poledne vzývali Baalovo jméno: "Baale, odpověz nám!" Neozval se však nikdo, nikdo neodpověděl. A poskakovali u zhotoveného oltáře. 27 V poledne se jim Elijáš začal posmívat: "Volejte co nejhlasitěji, vždyť je to bůh! Třeba je zamyšlen nebo má nucení anebo odcestoval. Snad spí, ať se probudí!" 28 Oni volali co nejhlasitěji a zasazovali si podle svého obyčeje rány meči a oštěpy, až je polévala krev. 29 Minulo poledne a oni ještě pokřikovali až do chvíle, kdy se přináší obětní dar. Neozval se však nikdo, nikdo neodpověděl, nikdo tomu nevěnoval pozornost.

Achab svolal všechen lid
Elijáš se na Izraele obrací s výtkou: „Jak dlouho ještě budete poskakovat na obě strany?“
myslí se zde na rituální tanec, kdy chtěli uctívat zároveň Baala i Hospodina
Elijáš tady stojí jediný proti 450 prorokům Baalovým
pravda však nezávisí na množství
obě strany předložily svůj spor svému božstvu
nejprve Baalovi proroci měli přednost ve výběru býka (obětní zvíře muselo být bezvadné)
oni vzývají svého boha
snaží se ho přimět proléváním vlastní krve, sebezraňováním
křepčili kolem oltáře až upadali do extáze
(obojí se dodnes děje v různých náboženstvích)
Elijáš se Baalovým prorokům posmívá
jeho slova obsahují zřetelné narážky na baalovský mýtus:
1) třeba je zamyšlen – týrský Baal byl nazýván „filosof“,
připisoval se mu vynález purpuru, lodi atd.
2) třeba má nucení – má tělesnou potřebu, je zaměstnán sám sebou a nemá čas na své ctitele
(to je tedy výsměch)
3) odcestoval – podle bájesloví si Baal udělal někdy cestu do cizích zemí, do zámoří
4) možná spí – ve starém Egyptě se každé ráno zpívaly hymny, aby probudily bohy
o neúspěchu baalovců rozhodne poledne, vrchol dne,
které je také symbolem vrcholu přírodních sil
v zoufalství však prodlužují své úsilí až k třetí hodině odpolední
(to byla doba, kdy Izraelci přinášeli obětní dar Hospodinu)
Baal však zůstal bezmocný, zdůrazňuje to trojí výpověď:
Neozval se však nikdo,
nikdo neodpověděl,
nikdo tomu nevěnoval pozornost.


30 Tu řekl Elijáš všemu lidu: "Přistupte ke mně!" Všechen lid k němu přistoupil a on opravil pobořený Hospodinův oltář. 31 Vzal dvanáct kamenů podle počtu kmenů synů Jákoba, k němuž se stalo slovo Hospodinovo, že se bude jmenovat Izrael. 32 Z kamenů vybudoval oltář ve jménu Hospodinově a kolem oltáře vymezil příkopem prostor pro vysetí dvou měr zrní. 33 Pak narovnal dříví, rozsekal býka na kusy a položil na dříví. 34 Nato řekl: "Naplňte čtyři džbány vodou a vylijte ji na zápalnou oběť a na dříví!" Potom řekl: "Udělejte to ještě jednou." Oni to udělali. Znovu řekl: "Udělejte to potřetí!" Udělali to tedy potřetí. 35 Voda tekla okolo oltáře a naplnila i příkop.

Elijáš začíná výzvou: „Přistupte ke mně!“ – tedy: „Odstupte od Baala!“
lid uposlechne, protože Baalovi přece došla lhůta
Elijáš si dokonce může dovolit, aby opravil pobořený Hospodinův oltář
takto i obnovuje celistvost Izraele
usiluje obnovit jeho úplnost, nedotčenost
vymezil příkopem prostor kolem oltáře
pak vše polévá vodu – ty rity jsou nejasné


36 Nastal čas, kdy se přináší obětní dar. Prorok Elijáš přistoupil a řekl: "Hospodine, Bože Abrahamův, Izákův a Izraelův, ať se dnes pozná, že ty jsi Bůh v Izraeli a já tvůj služebník a že jsem učinil všechny tyto věci podle tvého slova. 37 Odpověz mi, Hospodine! Odpověz mi, ať pozná tento lid, že ty, Hospodine, jsi Bůh. Ty sám obrať jejich srdce zpět k sobě." 38 I spadl Hospodinův oheň a pozřel zápalnou oběť i dříví, kameny i prsť, a vodu z příkopu vypil. 39 Když to všechen lid spatřil, padli na tvář a volali: "Jen Hospodin je Bůh! Jen Hospodin je Bůh!" 40 Elijáš jim poručil: "Pochytejte Baalovy proroky! Nikdo z nich ať neunikne!" Když je pochytali, zavedl je Elijáš dolů k potoku Kíšonu a tam je pobil.
6. Elijáš vyprošuje déšť 1Kr 18,41-46

41 Poté řekl Elijáš Achabovi: "Vystup vzhůru, jez a pij. Je slyšet hukot deště!" 42 Achab tedy vystoupil vzhůru, aby jedl a pil. Elijáš mezitím vystoupil na vrchol Karmelu, sehnul se k zemi a vtiskl si tvář mezi kolena. 43 Pak řekl svému mládenci: "Vystup a pohleď směrem k moři." On vystoupil, pohleděl a řekl: "Nic tam není." Elijáš pravil: "Opakuj to sedmkrát." 44 Když to bylo posedmé, řekl: "Hle, z moře vystupuje mráček malý jako lidská dlaň." Elijáš mu řekl: "Vystup vzhůru a vyřiď Achabovi: »Zapřáhni a jeď dolů, ať tě nestihne déšť!«" 45 A vtom už k tomu došlo. Nebe se zachmuřilo, vítr přihnal mraky a spustil se silný déšť. Achab dal zapřáhnout a jel do Jizreelu. 46 Hospodinova ruka byla s Elijášem. Podkasal si bedra a běžel před Achabem, až doběhl do Jizreelu.

Elijáš porazil Baalovy proroky na hoře Karmel
lid se znovu přiznává k Hospodinu, pohanství je v tuto chvíli poraženo
41 Elijáš vyzve Achaba k jídlu:
pravděpodobně šlo o výzvu k ukončení půstu, který asi byl v době sucha vyhlášen
Kraličtí však mají vysvětlení jiné, týkající se toho jednoho dne:
„nebo celý den až do večera tam ztrávili, a při tak hrozném a divném divadle,
že i na jídlo zapomněli“
půjde o radostný hod díkůvzdání, že Hospodin se prokázal jako vítěz
Kaz 9:7 Jdi, jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou myslí, neboť Bůh již dávno našel zalíbení ve tvém díle.

Elijáš už slyší hukot deště, ačkoliv tomu ještě nic nenasvědčuje
bude to průtrž deště jako průtrž Božího požehnání
Ž 65:10 Navštěvuješ zemi, hojností ji zahrnuješ, velmi bohatou ji činíš. Boží potok je naplněn vodou, pečuješ jim o obilí, ano, máš o zemi péči: 11 zavlažuješ brázdy, kypříš hroudy, vydatnými prškami ji činíš vláčnou, žehnáš tomu, co z ní raší.

42 zatímco Achab vystupuje k jídlu,
Elijáš vystupuje k modlitbě
ačkoliv Bůh zaslíbil déšť, Elijáš si ho musí zároveň vyžádat
Zach 10:1 Vyproste si od Hospodina déšť v čas jarních dešťů.

nyní vystupuje na vrchol hory Karmel, na místo velmi opuštěné
doposud byl činný „na veřejnosti“, velmi akční,
teď se o samotě modlí – a tak se to také u Elijáše střídá
ti, kdo chtějí pro Boha mnoho vykonat,
musejí umět bojovat také o samotě na modlitbách

všimněme si jeho postoje, je neobvyklý, jde o soustředění

43 sedmkrát posílá mládence, aby se podíval do dálky, zda se už blíží déšť
z hory Karmel je daleký výhled nad Středozemní moře

šestkrát služebník vystupuje na vrchol a nevidí nic
nepřináší svému mistrovi dobré zprávy
a Elijáš se modlí dále, trpělivě,
nejde se sám přesvědčit, jestli má služebník pravdu
posílá služebníka znovu a znovu, zatímco sám je soustředěn v modlitbě

7 je tady číslem plnosti a zároveň trpělivosti
Mt 18:21 Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?" 22 Ježíš mu na to odpověděl: "Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesát sedmkrát."
sedminásobné vyhlížení a vracení je jakýmsi rituálem

44 až naposedmé uvidí mládenec vystupovat obláček veliký jako lidská dlaň
(velká požehnání Boží často začínají malými, skromnými znameními)

a z posečkávání se stane zběsilost

45 je varován Achab, aby před prudkým deštěm ujel
Achab ujíždí ve vozíku

46 Elijáš se už také dal na útěk, pěšky
podkasal si bedra, běžel ještě před Achabem
oba do Jizreelu (ne do Samaří) – 17 km od pobřeží, z kterého vybíhá pohoří Karmel

Elijáš jako jakýsi „maratónský běžec“ – karmelský běžec
svým během zvěstuje těm, kdo ho potkali, a těm, kdo ho uvidí vbíhat do paláce
že je po Božím hněvu, přichází Boží požehnání
a že král, který přijede, je teď zavázán k nové poslušnosti Hospodinu

7. Elijáš opět na útěku 1Kr 19,1-8
1Kr 19:1 Achab oznámil Jezábele vše, co udělal Elijáš, že pobil všechny Baalovy proroky mečem. 2 Jezábel poslala k Elijášovi posla se slovy: "Ať bohové udělají, co chtějí! Zítra v tento čas naložím s tebou, jako ty jsi naložil s nimi!" 3 Když to Elijáš zjistil, vstal a odešel, aby si zachránil život. Přišel do Beer-šeby v Judsku a tam zanechal svého mládence. 4 Sám šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít. Řekl: "Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové." 5 Pak pod tím keřem ulehl a usnul. Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: "Vstaň a jez!" 6 Vzhlédl, a hle, v hlavách podpopelný chléb, pečený na žhavých kamenech, a láhev vody. Pojedl, napil se a opět ulehl. 7 Hospodinův anděl se ho však dotkl podruhé a řekl: "Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu!" 8 Vstal, pojedl, napil se a šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorébu. 9 Tam vešel do jeskyně a v ní přenocoval.

1 Elijáš skvěle zvítězil na Karmelu nad Baalovými proroky
2 ale královna Jezábel chystá pomstu
a dokonce se zavazuje slavnostní přísahou, že ji dokoná
řecký překlad Septuaginta tady přidává slova: „jestliže ty jsi Elijáš, já jsem Jezábel“
řekli jsme si, že jméno Elijáš znamená: „mým Bohem je Hospodin“
jméno Jezábel znamená: „můj otec je Baal“
3 Elijášovi se zdá, že vše bylo marné, a znovu se ocitá na útěku
tentokrát jeho útěk směřuje na jih, do Judska
ke ctitelům Hospodina
nezůstává však v Jeruzalémě – tamní královský rod byl s Achabem rodově spřízněn
odchází ještě jižněji, až do Beer-šeby
svého mládence zanechává zde, na poslední výspě zaslíbené země
sám jde umřít do pouště, do samoty
4 uléhá pod trnitým keřem
jako si Jonáš přál umřít pod skočcem
Jo 4: 5 Jonáš totiž vyšel z města (Ninive), usadil se na východ od něho a udělal si tam přístřešek. Seděl v jeho stínu, aby viděl, co se bude ve městě dít. 6 Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost. 7 Příštího dne za svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. 8 Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si umřít. Řekl: "Lépe abych umřel, než abych žil."

osamělé stromy a keře byly častými místy azylu
jeho přání zemřít je lidsky pochopitelné
podobně jako Jonáš považuje Elijáš Boží vedení za nespravedlivé
vždycky věrně plnil Boží příkazy a nikdy nezískal nic než protivenství
nyní je u konce svých sil
zklamal? „nejsem lepší než moji otcové."
je bezradný, zoufalý
raději smrt než takový život
5 pak únavou usnul
probouzí jej Boží posel
6 přináší mu pokrm, v jehož síle bude moci vykonat 40-denní pochod až na horu Choréb

tento pokrm je obdobou many
Ex 16:14 Když rosa přestala padat, hle, na povrchu pouště leželo po zemi cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní. 15 Když to Izraelci viděli, říkali jeden druhému: "Man hú?" (to je: "Co je to?") Nevěděli totiž, co to je. Mojžíš jim řekl: "To je chléb, který vám dal Hospodin za pokrm.
Ž 78:24 a jako déšť spouštěl na ně manu, aby jedli, nebeské obilí jim dával. 25 Člověk jísti směl chléb mocných, stravu sesílal jim do sytosti.

či obdobou pokrmu mesiášského věku, který přemáhá smrt i touhu po ni
J 6:50 Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. 51 Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa."

čtyřicet dnů pouti připomíná
Mojžíšův pobyt na Boží hoře
Ex 34:28 A byl tam (na hoře Sinaji) s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí; chleba nepojedl a vody se nenapil, nýbrž psal na desky slova smlouvy, desatero přikázání.
a Ježíšův pobyt na poušti
Mt 4:1 Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. 2 Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl.
8. Elijáš na Chorebu 1Kr 19,9-18
1Kr 19,9 Tam vešel do jeskyně a v ní přenocoval. Tu k němu zaznělo slovo Hospodinovo. Bůh mu řekl: "Co tu chceš, Elijáši?" 10 Odpověděl: "Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili." 11 Hospodin řekl: "Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem." A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. 12 Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. 13 Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil: "Co tu chceš, Elijáši?" 14 Odpověděl: "Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili." 15 Hospodin mu řekl: "Jdi, vrať se svou cestou k damašské poušti. Až tam přijdeš, pomažeš Chazaela za krále nad Aramem. 16 Jehúa, syna Nimšího, pomažeš za krále nad Izraelem a Elíšu, syna Šáfatova z Ábel-mechóly, pomažeš za proroka místo sebe. 17 Kdo unikne Chazaelovu meči, toho usmrtí Jehú, a kdo unikne Jehúovu meči, toho usmrtí Elíša. 18 Ale zachovám v Izraeli sedm tisíc, všechny ty, jejichž kolena nepoklekla před Baalem a jejichž ústa ho nepolíbila."
7. Elijáš opět na útěku 1Kr 19,1-8
1Kr 19:1 Achab oznámil Jezábele vše, co udělal Elijáš, že pobil všechny Baalovy proroky mečem. 2 Jezábel poslala k Elijášovi posla se slovy: "Ať bohové udělají, co chtějí! Zítra v tento čas naložím s tebou, jako ty jsi naložil s nimi!" 3 Když to Elijáš zjistil, vstal a odešel, aby si zachránil život. Přišel do Beer-šeby v Judsku a tam zanechal svého mládence. 4 Sám šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít. Řekl: "Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové." 5 Pak pod tím keřem ulehl a usnul. Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: "Vstaň a jez!" 6 Vzhlédl, a hle, v hlavách podpopelný chléb, pečený na žhavých kamenech, a láhev vody. Pojedl, napil se a opět ulehl. 7 Hospodinův anděl se ho však dotkl podruhé a řekl: "Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu!" 8 Vstal, pojedl, napil se a šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorébu. 9 Tam vešel do jeskyně a v ní přenocoval.

1 Elijáš skvěle zvítězil na Karmelu nad Baalovými proroky
přišel do Jizreelu s velkou nadějí
zdálo by se, že teď už jen dokončí obnovu víry v Hospodina

Achab zase říká: „to udělal Elijáš“
neříká: „to učinil Hospodin“

2 a královna Jezábel chystá pomstu
a dokonce se zavazuje slavnostní přísahou, že ji dokoná
řecký překlad Septuaginta tady přidává slova: „jestliže ty jsi Elijáš, já jsem Jezábel“
řekli jsme si, že jméno Elijáš znamená: „mým Bohem je Hospodin“
jméno Jezábel znamená: „můj otec je Baal“

3 Elijášovi se zdá, že vše bylo marné, a znovu se ocitá na útěku
tentokrát jeho útěk směřuje na jih, do Judska
ke ctitelům Hospodina
nezůstává však v Jeruzalémě – tamní královský rod byl s Achabem rodově spřízněn
odchází ještě jižněji, až do Beer-šeby
svého mládence zanechává zde, na poslední výspě zaslíbené země
sám jde umřít do pouště, do samoty

4 uléhá pod trnitým keřem
jako si Jonáš přál umřít pod skočcem
osamělé stromy a keře byly častými místy azylu
Jo 4: 5 Jonáš totiž vyšel z města (Ninive), usadil se na východ od něho a udělal si tam přístřešek. Seděl v jeho stínu, aby viděl, co se bude ve městě dít. 6 Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost. 7 Příštího dne za svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. 8 Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si umřít. Řekl: "Lépe abych umřel, než abych žil."

jeho přání zemřít je lidsky pochopitelné
podobně jako Jonáš považuje Elijáš Boží vedení za nespravedlivé
vždycky věrně plnil Boží příkazy a nikdy nezískal nic než protivenství
nyní je u konce svých sil
zklamal? „nejsem lepší než moji otcové."
je bezradný, zoufalý
raději smrt než takový život

v Bibli máme vícekrát přání o smrt, ale je dvojího druhu
a) apoštol Pavel – touží ve víře
Fp 1:23 táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší; 24 ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás.
b) podobně jako Elijáš prosí i Job – ve stísněnosti
Jb 7:13 Řeknu-li si: »Potěší mě moje lože, mé lůžko mi ulehčí v mém lkání«, 14 děsíš mě skrze sny a přepadáš mě viděními, 15 že bych spíše volil zardoušení, spíše smrt než kruté trápení. 16 Život se mi zprotivil, nechci žít věčně, už mě nech, mé dny jsou pouhý vánek.

tady se modlí o svou smrt prorok, pro kterého má Bůh připravený neskonale lepší úděl
on bude vynesen na ohnivém voze do nebe, nezemře, tak je Bohu blízký
jaký protiklad
snad zde můžeme vidět názorný příklad, jak Bůh vyslýchá naše modlitby
neplní to, co si Elijáš přeje, a přece jeho modlitbě dopřává sluchu
je zřejmé, že jeho přání je bláhové a že je dobře, že je Bůh neplní
dává mu mnohem lepší naplnění, než on si dovede přát
a tak ho ve skutečnosti vyslýchá a odpovídá mu

Elijáš měl srdce jako lev, když káral Izraele a posmíval se Baalovým prorokům
a zde je naopak jeho srdce zničené strachem z Jezábel tak, že si přeje zemřít
ale Hospodin ho nebere za slovo

5 pak únavou usnul
probouzí jej Boží posel

6 přináší mu pokrm, v jehož síle bude moci vykonat 40-denní pochod až na horu Choréb

tento pokrm je obdobou many
Ex 16:14 Když rosa přestala padat, hle, na povrchu pouště leželo po zemi cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní. 15 Když to Izraelci viděli, říkali jeden druhému: "Man hú?" (to je: "Co je to?") Nevěděli totiž, co to je. Mojžíš jim řekl: "To je chléb, který vám dal Hospodin za pokrm.
Ž 78:24 a jako déšť spouštěl na ně manu, aby jedli, nebeské obilí jim dával. 25 Člověk jísti směl chléb mocných, stravu sesílal jim do sytosti.

či obdobou pokrmu mesiášského věku, který přemáhá smrt i touhu po ni
J 6:50 Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. 51 Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa."

čtyřicet dnů pouti připomíná
Mojžíšův pobyt na Boží hoře
Ex 34:28 A byl tam (na hoře Sinaji) s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí; chleba nepojedl a vody se nenapil, nýbrž psal na desky slova smlouvy, desatero přikázání.
a Ježíšův pobyt na poušti
Mt 4:1 Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. 2 Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl.

Elijáš jde k Chorebu, k pohoří, kde byl Mojžíšovi dán zákon
na jižní polovině poloostrova Sinaj
Choreb a Sinaj je pravděpodobně synonymním zároveň označením pro jednu ze zdejších hor
8. Elijáš na Chorebu 1Kr 19,9-18
1Kr 19,9 Tam vešel do jeskyně a v ní přenocoval. Tu k němu zaznělo slovo Hospodinovo. Bůh mu řekl: "Co tu chceš, Elijáši?" 10 Odpověděl: "Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili." 11 Hospodin řekl: "Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem." A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. 12 Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. 13 Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil: "Co tu chceš, Elijáši?" 14 Odpověděl: "Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili." 15 Hospodin mu řekl: "Jdi, vrať se svou cestou k damašské poušti. Až tam přijdeš, pomažeš Chazaela za krále nad Aramem. 16 Jehúa, syna Nimšího, pomažeš za krále nad Izraelem a Elíšu, syna Šáfatova z Ábel-mechóly, pomažeš za proroka místo sebe. 17 Kdo unikne Chazaelovu meči, toho usmrtí Jehú, a kdo unikne Jehúovu meči, toho usmrtí Elíša. 18 Ale zachovám v Izraeli sedm tisíc, všechny ty, jejichž kolena nepoklekla před Baalem a jejichž ústa ho nepolíbila."

9 místo je posvěcené zjevením Hospodinovým za Mojžíše
připomeňme si je, pomůže nám to k pochopení dnešního příběhu
Ex 33:18 I řekl: "Dovol mi spatřit tvou slávu!" 19 Hospodin odpověděl: "Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin. Smiluji se však, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji." 20 Dále pravil: "Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu." 21 Hospodin pravil: "Hle, u mne je místo; postav se na skálu.

Ex 34:5 Tu sestoupil Hospodin v oblaku. Mojžíš tam zůstal stát s ním a vzýval Hospodinovo jméno. 6 Když Hospodin kolem něho přecházel, zavolal: "Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, 7 který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení." 8 Mojžíš rychle padl na kolena tváří k zemi, klaněl se

je možné, že slovem „jeskyně“ zde vypravěč myslí totéž,
co je v Ex označeno „skalní rozsedlina“

ve spánku dostává zvěstný sen, ve kterém ho oslovuje Hospodin
podobně promlouvá k Samuelovi
(1 S 3:3 Boží kahan ještě nezhasl a Samuel ležel v Hospodinově chrámě, kde byla Boží schrána. 4 Hospodin zavolal na Samuela. On odpověděl: "Tu jsem." 5 Běžel k Élímu a řekl: "Tu jsem, volal jsi mě." On však řekl: "Nevolal jsem, lehni si zase." Šel si tedy lehnout. 6 Ale Hospodin zavolal Samuela znovu. Samuel vstal, šel k Élímu a řekl: "Tu jsem, volal jsi mě." On však řekl: "Nevolal jsem, můj synu, lehni si zase." 7 Samuel ještě Hospodina neznal a Hospodinovo slovo mu ještě nebylo zjeveno. 8 A znovu, potřetí, zavolal Hospodin Samuela. On vstal, šel k Élímu a řekl: "Tu jsem, volal jsi mě." Tu Élí pochopil, že mládence volá Hospodin. 9 I řekl Élí Samuelovi: "Jdi si lehnout; jestliže tě zavolá, řekneš: Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší." Samuel si tedy šel lehnout na své místo. 10 A Hospodin přišel, stanul a zavolal jako předtím: "Samueli, Samueli!" Samuel odpověděl: "Mluv, tvůj služebník slyší." 11 Hospodin řekl Samuelovi: "Hle, já učiním v Izraeli něco takového, že bude znít v obou uších každému, kdo o tom uslyší. 12 Onoho dne uvedu na Élího všechno, co jsem ohlásil jeho domu, od začátku až do konce. 13 Oznámil jsem mu, že jeho dům odsuzuji navěky pro nepravost, o které věděl: Jeho synové přivolávají na sebe zlořečení, on však proti nim nezakročil. 14 Proto jsem o Élího domu přísahal: Dům Élího nebude nikdy zbaven viny ani obětním hodem ani obětním darem." 15 Samuel ležel až do jitra. Pak otevřel dveře Hospodinova domu. Samuel se bál oznámit Élímu to vidění.

k Šalomounovi
1Kr 3:5 V Gibeónu se Šalomounovi ukázal v noci ve snu Hospodin. Bůh řekl: "Žádej, co ti mám dát.")

Hospodin začíná otázkou
tím dává Elijášovi příležitost, aby promluvil
Elijáš může vylít své srdce

10 jeho řeč je zprávou o bídě lidu
ale také nepřímou výčitkou Hospodinu, že nechal věci dojít tak daleko
rozboření oltářů (1Kr 18,30)
porušení smlouvy (18,21)
pobití proroků (18,4)
to všechno se stalo v nedávné době

11 Elijáš nedostává vysvětlující odpověď
místo ní se však v bdělém stavu setká s Hospodinem

jde o něco naprosto ojedinělého
a je jinak doloženo jen u Mojžíše

stává se svědkem několika jevů
každý z nich býval pokládán za průvodní jev Božího zjevení
ničící vichr
zemětřesení
oheň
všechny připomínají situaci sínajského zjevení Mojžíšovi
Exodus 19:16 Když nadešel třetí den a nastalo jitro, hřmělo a blýskalo se, na hoře byl těžký oblak a zazněl velmi pronikavý zvuk polnice. Všechen lid, který byl v táboře, se třásl.
Exodus 20:18 Všechen lid pozoroval hřmění a blýskání, zvuk polnice a kouřící se horu. Lid to pozoroval, chvěl se a zůstal stát opodál.
zde však žádný z těchto jevů není vlastním projevem a zjevením Hospodina
to si má Elijáš (a s ním i my čtenáři) jasně uvědomit
proto je ke každému z nich připomenuto: „ale Hospodin v tom nebyl“

12b vlastní zjevení a projev Hospodina je v „hlasu tichém, jemném“
tedy ve slovu
ono může být v hluku a lomozu světa přeslechnuto,
a přece je jedinečnou nezničitelnou silou,
která nenásilně a nepozorovaně působí
boří staré a vytváří nové

13 Elijáš stojí u vchodu do jeskyně
podobně jako Mojžíš se sklání k zemi (Ex 34,8), aby nehleděl na Boha (Ex 3,5n)

13b Hospodin opakuje otázku, kterou dal Elijášovi ve snovém vidění
14 a Elijáš odpovídá stejně jako prve

15 tentokrát však Hospodin uzavírá rozhovor jinak
nechlácholí zemdleného proroka
posiluje ho tím, že ho pověřuje novými úkoly
posílá ho zpět na místa bojů a nesnází, obtíží a nejistot
tam má konat dílo, ke kterému je poslán

v pověření je zároveň ujištění
že Hospodin neztratil vládu nad poměry v Izraeli
ale že se naopak připravuje k jednání

i když je dům Achabův ještě mocný
a Jezábel může beztrestně pronásledovat a zabíjet Hospodinovy věrné
Hospodin má již vyhlédnuty vykonavatele soudu a spravedlnosti
(Chazael bude králem nad Aramem
Jehúa bude králem nad Izraelem
Elíša bude následovníkem Elijáše)

Elijáš také slyší pro sebe překvapivou zprávu
on se domníval, že už zbývá sám jako jediný Hospodinův věrný
teď slyší, že zbývá 7.000 věrných, kteří se Baalovi nepodrobili
sedm je číslo plnosti, sedm tisíc vyjadřuje dostatečné množství
uprostřed všech bouří světa přetrvává pozůstatek Božího lidu
Isaiah 1:9 A kdyby Hospodin zástupů nám neponechal hrstku těch, kdo přežili, byli bychom jako Sodoma, podobni Gomoře bychom byli.