Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

133. Četl jsem se studenty sedmou kapitolu Písně písní. "To je fakt z Bible? Tak to je dobrý." (Zajímalo by mě, kolik z čtenářů tohoto blogu teď začne listovat v Bibli.)

132. Současná evangelická kázání jsou určitým způsobem dokonalá - ve zdůvodňování, proč náš život ještě není proměněný. Často jsou taková kázání i krásná - jako filigránské argumentační stavby.

131. Takové uvedení koncertu jsem ještě nezažil: "Protože je v Bibli napsáno: ´Na počátku bylo slovo´, řeknu i já před hudbou několik slov."

130. "Vymodlil si faul." - Mistrovství světa v hokeji.

129. Strhl nás proud, všichni to cítíme. Modlitba je vyhozením kotvy. Zachytí se?

128. I Evropský soud pro lidská práva zamítl premiérovu stížnost, že je veden ve svazcích StB. Jestli se nám odvolá ještě jako Hus ke Kristu, pak je v pohodě navěky.

127. Když se v písni Bůh je záštita má zpívá konec verše "záštita ma-a", zní jako popěvek čínských maoistů.

126. Check-in byl v pátek odpoledne, vypadnout jsme museli v neděli ráno. Prý třídenní pobyt...

125. Vězni jsou převáženi fialovým autobusem. Neboť fialová je barva pokání. Středověk neskončil...

124. Kapr je náš beránek

123. A jeho jméno je Rouhání. Iránský muslimský prezident.

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Není zde

Mt 28,1-7 Když uplynula sobota a začínal první den týdne, přišly Marie z Magdaly a jiná Marie, aby se podívaly k hrobu. 2 A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil s nebe, odvalil kámen a usedl na něm. 3 Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. 4 Strážci byli strachem bez sebe a strnuli jako mrtví. 5 Anděl řekl ženám: "Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. 6 Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. 7 Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých; jde před nimi do Galileje, tam ho spatří. Hle, řekl jsem vám to."

Přátelé v Kristu,
ženy se jdou o velikonočním ránu podívat k hrobu, do kterého byl pohřben Ježíš. Jdou se podívat, a těžko říct, co čekaly, že uvidí. Co tak asi mohly čekat jiného, než že uvidí znovu obrovský kámen, kterým byl vchod do hrobu zavalen, a že uvidí strážce, kteří ještě navíc hrob hlídají. Nevíme, co čekaly jiného, je tu napsáno jen, že šly, aby se podívaly. A podívaná to nakonec skutečně byla. Ale překvapivá, šokující pro všechny. A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil s nebe, odvalil kámen a usedl na něm. Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. Strážci byli strachem bez sebe a strnuli jako mrtví. A určitě i ženy se vylekaly, anděl je musí utěšovat: "Vy se nebojte.“

Tato Matoušovská verze velikonočního příběhu je velmi okázala, monstrózní. Myslím, že kdyby příběh o vzkříšení natáčel Hollywood, určitě by použil právě verzi Matoušovu. Mně osobně se však nelíbí. A řeknu rovnou, že nevěřím, že se tady třásla země a že tady anděl sestoupil z nebe. Mohu si to dovolit říct tím spíše, že máme v Bibli zprávu starší, původnější, časově bližší této události. Evangelista Marek to byl, kdo sepsal první svědectví o této události, a jeho zpráva je daleko prostší. Ženy nacházejí hrob už otevřený, a zprávu o vzkříšeném jim sděluje prostě mládenec v bílém rouchu. Ještě není nazván andělem. Markova zpráva je starší, a Matouš ji použil a dopracoval, směrem k zázračnosti. Neříkám, že si vymýšlel, že lhal. Možná i ty ženy samotné vzpomínaly na velikonoční ráno z většího časového odstupu tak, jak to Matouš zapsal. Objevení prázdného hrobu s nimi zatřáslo, a jim ve vzpomínkách připadá, že se třásla celá země. Ta zpráva, kterou slyšeli o vzkříšeném, byla prostě tak neskutečná, že ten posel určitě musel přijít z nebe.

Matouš rád pracuje s okázalostí, ale cíl jeho vyprávění nakonec musí být stejný, jaký je ve všech evangeliích: prázdný hrob. Hrob je zde otevřen sice andělem, ale ne proto, aby otvorem vyšel vzkříšený Ježíš. O tom tu řeč není. To se stalo nějak jinak. Nevíme jak. Vzkříšení samo nikde v Novém zákoně popisováno není. Hrob je otvírán jen proto, aby si ženy mohly ověřit, že hrob je prázdný. - Tak byla pozornost žen nejdříve zaujata třesením země a sestupujícím andělem. To viděly na začátku. Potom vidí anděla, jak usedá na hrobový kámen. A ještě dále je jejich pozornost soustředěna k pohledu do hrobu. A zde nakonec vidí – prázdno. Prostě nic. Je konec se vší okázalosti. Hrob je prázdný, vidět nic není. To podstatné je lidskému zraku i lidské fantazii odňato. – Ve čtvrtek a v pátek tohoto týdne jsme četli pašije, příběh o Ježíšově utrpení. V tom příběhu mě vždy zlobilo, co všechno si tady lidé mohli dovolit. Kolik lží, kolik násilí. Ježíš zatčen, souzen, bičován, křižován: přehlídka lidské svévole. Dneska vidíme, jaký byl výsledek toho všeho: prázdný hrob. Tenhle případ byl už konečně lidem odebrán. Bůh je neviditelný. A s Ježíšem teď začíná nový příběh, po svém, po Božím způsobu. Příběh ve skrytosti.

Vlastně si uvědomuji, proč je mi bombastičnost Matoušova vyprávění tak cizí. Asi proto, že takové vizuální efektnosti máme hlavně dnes kolem sebe plno. Tento pokrok zvládáme my lidé velmi rychle a velmi dobře. Kolik jen je různých fantastických filmů, kolik hlasitých a efektních reklam, upoutávek, jak se dnes říká. To všechno chce na nás zapůsobit, to všechno si nás chce získat a nás přesvědčit. – Jak osvěživá je ve srovnání s tím prázdnota Ježíšova hrobu. – Přesvědčivé není to, co je okázalé. Přesvědčivost není v tom, že nám nějací výrobci iluzí vytřou zraky, že ohluší naše oči. Zdánliví andělé, zdánliví proroci. Že budou masírovat naše emoce. Pravá hodnověrnost zůstává věcí osobního svědectví. Ty nejdůležitější věci v životě se předávají tak, že o nich spolu mluvíme. Že si je předáváme od srdce k srdci. Jen tak můžeme i dnes předat to, co je pro lidský život podstatné. Jen tak, že si to sdělíme navzájem, a že svá slova podložíme taky svědectvím života. Proto vidíme v závěru dnešního příběhu, že ženy jsou posílány k učedníkům. Aby jim sdělili ne to, co viděli, ale naopak to, co neviděli. Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých. Mají předat to, co jim bylo zvěstováno. Jděte k učedníkům, a ti ať pak jdou do Galileje. Z Galileje budou vysláni do celého světa. T je příběh křesťanské víry. Svědectví se má šířit. A dneska znovu došlo i k nám a nám je znovu připomenuto. A my jím třeba můžeme povzbudit někoho dalšího. Zvěstí, že smrt není koncem.

Pane Bože, děkujeme ti,
že smysl a cíl našeho života je ve tvých rukou, ne v našich.

Se strachem i s velikou radostí

Mt 28:8-10 Tu ženy rychle opustily prázdný hrob a se strachem i s velikou radostí to běžely oznámit jeho učedníkům. 9 A hle, Ježíš je potkal a řekl: "Buďte pozdraveny." Ženy přistoupily, objímaly jeho nohy a klaněly se mu. 10 Tu jim Ježíš řekl: "Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí."

Přátelé v Kristu,
ženy utíkají od hrobu se strachem i velikou radostí. Měly v sobě veliký strach i velikou radost. Měly v sobě tu obojí emoci, zdánlivě protikladnou. Pralo se to v nich.

A to vše je následkem toho, co zažily u hrobu. Připomeňme si, jak to celé bylo, od počátku. Teď je to možná jen pouhých pár okamžiků od chvíle, kdy ke hrobu přicházely. Ke hrobu, do kterého byl pohřben Ježíš, jejich drahý Mistr. Asi nebudeme mít problém vžít se trochu do toho, co v takovou chvíli prožívaly. Jaké to je, když člověk přichází k čerstvému hrobu někoho, koho měl rád? A když ten zemřelý navíc zemřel docela mlád, a navíc zbytečně, zvůlí lidskou? Jaké to je, když člověk tak zemitě přemýšlí nad mocí smrti, nad její definitivností, jejím chladem? Když zakouší svou lidskou bezmoc, naprostou bezmoc před smrtí? Jsou to myšlenky, z kterých oblije občas pot každého z nás. A s takovou přicházely také ženy k Ježíšovu hrobu. Pak do toho vstoupil anděl, a viděly prázdný hrob, a slyšely, že Ježíš byl vzkříšen, a byly poslány, aby to sdělily učedníkům. A ženy hned poslechnou, a od hrobu utíkají, aby to učedníkům oznámily.

To byl ale průlom. Všechno se seběhlo rychle a nečekaně. Co z toho všeho mohly ty ženy za tu chvilinku pochopit? Byl to silný zážitek, a určitě jim došlo mnohé. Proti té velké moci smrti, která je trápila, a s kterou nemohly samy vůbec nic udělat, se tu postavila moc jiná, moc větší, moc Boží. To je přece ohromně dobrá zpráva. Definitivnost smrti byla prolomena. Proto měly ty ženy velikou radost. A přece v nich zároveň zůstává strach. Vždyť celý ten souboj se odehrál mezi dvěma silami, které jsou vysoko nad nimi, které nás lidi nesmírně přesahují. Smrt na jedné straně, Bůh na druhé. Moc smrti známe, tu zažíváme, ta nás děsí. Teď pro tuto chvíli je ta nesmírná mocnost smrti poražena všemohoucností Boží. To je jistě důvod k velké radosti. Zároveň je to však připomínka, jak velká je moc Boží. Koho by nepřepadla bázeň, když zakusí skutečnou moc živého Boha? Ale i vůči této moci si člověk může připadat nicotný, bezmocný, vydaný napospas. - Ty ženy prostě zažily souboj moci smrti a moci Boží. Velikonoce jsou takhle vážné, jde v nich o otázku života a smrti, o nic menšího. A pokud se taková závažnost aspoň trochu neprojeví i v našem prožívání Velikonoc, nic jsme z nich nepochopili. Ty ženy byly nablízku tomu, jak Bůh porazil smrt. Ale teď jsou z toho stále ještě i zděšeny. Jak velké jsou ty síly, které se tady utkaly. Mocnosti, mezi kterými je člověk jakoby jen figurkou na šachovnici. Jen mravencem, kterého je snadné kdykoliv rozmáčknout. Proto utíkaly ty ženy od hrobu taky se strachem.

Běžely se strachem i s velikou radostí. A v tuto chvíli jim vstoupil do cesty Ježíš. Proto, aby posílil jejich radost, a odboural jejich strach. Přibíhají k němu se strachem a radostí, dále už mají nést zvěst jen radostnou. Při vítání je Ježíš zdraví: „Chairéte“, to znamená: „Radujte se“. A když se s nimi loučí, říká jim: „Nebojte se.“ – Ježíš dává velikonoční zkušenosti těch žen lidský rozměr. Řekli jsme si, že to, co ony slyšely a viděly doposud, že to bylo hodně nad jejich chápáním: zemětřesení a odvalující se hrobový kámen a anděl sestupující z nebe. Teď však potkávají Ježíše, jak k nim docela obyčejně přichází, vidí ho tváří v tvář, mohou se ho dotknout. Možná nechápou, co je vzkříšení, ale potkávají vzkříšeného. - Při vzkříšení šlo o boj nadlidských sil. Tento souboj pro nás může být srozumitelný jen v souvislostech lidského života, Ježíšova života. Ježíš byl mrtev, a zase žije.

Milí přátelé, je důležité, že podobnou osobní odpověď má Nový zákon na mnoho velkých otázek člověka. Ježíš je odpověď. Jsou otázky velké a těžké, nad naše pochopení. Jsou lidské problémy nad naše zvládání. A Bible nás vede: pomyslete při nich na Ježíše. - Například: otázka našeho hříchu, a co s ním? Zakoušíme snad všichni, jak velká je lidská hříšnost. Jak záludná, jak hluboká, jak protivná, jak všudypřítomná, jak zničující. Máte taky stejnou zkušenost? A taky se trápíte, co s tím? Vidíte, že to my lidé nezvládáme? Bible na to odpovídá, že Ježíš zná všechny naše slabosti. V evangeliu vidíme, že on své selhávající učedníky nepřestal milovat. Že je posiloval. A že se přimlouval za hříšníky kolem sebe, přimlouval u Boha. – Jiná otázka: bolest a utrpení v našem životě. Často je ho tak mnoho. Nechápeme, nezvládáme. Příliš mnoho pro člověka, máme ho nad hlavu. I tady se můžeme poučit u Ježíše. Vždyť on sám zakusil nespravedlivé utrpení, nenávist, soud. Byl nám blízký v tom, že i on si přál, aby ho to utrpení obešlo, pokud je to možné. Potil v usilovné modlitbě krvavý pot. Ale nakonec vše v důvěře odevzdal Bohu. Ne má, ale tvá vůle se staň, Bože. – A ještě jedna velká otázka: poslední soud. Jaké to bude, až se bude náš život hodnotit? Jak bychom mohli před Bohem obstát? Neměli bychom se stále bát, že žijeme marný život? Evangelium řekne, že soudcem bude Ježíš. Ten, kterého jsme poznali.

Dnes jsme četli příběh o vzkříšeném Ježíši. Nemá moc smyslu řešit, jak se vzkříšení odehrálo. Nevíme, co je vzkříšení, jako to nevěděly ty ženy, které viděly prázdný hrob a utíkaly od něj ve strachu. Důležité je, že Ježíš byl vzkříšen. A proto mohou mít stejnou naději i ti, kdo poznali jeho lásku, kdo v něj věří. - Ježíš je odpověď. Ježíš je odpověď i na náš strach ze smrti. Dnes Ježíš řekl: „Radujte se!“, a potom: „Nebojte se.“

Pane, děkujeme za všechny chvíle, kdy odnímáš náš strach,
a my můžeme prožívat opravdovou radost.