Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Abrahamovy příběhy 16

Gn 21,22-34 Jsem hotov přísahat
(Mt 5,43-48 On dává svému slunci svítit na dobré i zlé)

22 V té době řekl abímelek a píkol, velitel jeho vojska, Abrahamovi: "Bůh je s tebou ve všem, co činíš. 23 Proto mi na místě přísahej při Bohu, že neoklameš mne ani mého nástupce a následníka. Milosrdenství, jaké jsem já prokázal tobě, prokazuj i ty mně a zemi, v níž jsi pobýval jako host." 24 Abraham tedy řekl: "Jsem hotov přísahat." 25 Ale domlouval abímelekovi kvůli studni s vodou, kterou abímelekovi služebníci uchvátili. 26 Abímelek na to odvětil: "Nevím, kdo to udělal. Tys mi to neoznámil a já jsem o tom dodnes neslyšel." 27 I vzal Abraham brav a skot a dal abímelekovi. Pak spolu uzavřeli smlouvu. 28 Sedm ovcí ze stáda postavil Abraham zvlášť. 29 Tu se abímelek Abrahama otázal: "Co s těmi sedmi ovcemi, které jsi postavil zvlášť?" 30 A on řekl: "Sedm ovcí si ode mne vezmi na svědectví, že jsem tuto studni vykopal já." 31 Proto se to místo nazývá Beer-šeba (to je Studně přísahy), že tam oba přísahali. 32 Po uzavření smlouvy v Beer-šebě se abímelek a píkol, velitel jeho vojska, hned navrátili do pelištejské země. 33 A Abraham zasadil v Beer-šebě tamaryšek a vzýval tam jméno Hospodina, Boha věčného. 34 Abraham pobyl v pelištejské zemi jako host mnoho dní.


Přátelé v Kristu,
praotec Abraham tady uzavírá smlouvu s Abímelekem, pelištejským králem. Je to smlouva o příměří, o tom, že mezi oběma mocnými muži bude přátelství. A ještě o více než o přátelství tady jde. Obě strany se v této smlouvě zavazují, že se k sobě budou chovat milosrdně. To znamená: budou si navzájem pomáhat, když se ten druhý ocitne v nouzi, budou na sebe myslet v dobrém, budou si odpouštět, pokud dojde k nějakému ublížení. Král Abímelek říká, že on doposavad Abrahamovi milosrdenství prokazoval, a přeje si, aby takto dobré vztahy mezi nimi zůstaly i do budoucna, aby se také Abraham k němu choval milosrdně. Prozatím byly příležitosti spíše k tomu, aby byl milosrdný Abímelek k Abrahamovi. To když Abraham vtáhl do jeho země, na počátku ještě s docela malým hloučkem. Abraham byl do této země přiveden Hospodinem, tato země mu byla zaslíbená. Nemůžeme si však představovat, že to byla země prázdná, neobydlená, připravená k osídlení kmenem Abrahamovým. Bylo to jinak: tato země už patřila mnoha národům a kmenům, a Pelištejci byli mezi těmito národy nejmocnější a nejbohatší. Mohli si dělat na celou tuto zemi nárok. A přece neuplatňovali svoji moc xenofóbně, nenávistně k cizincům. Když do země přitáhl Abraham s rodinou, mohli se zde usadit, mohli pást svůj dobytek a postavit oltáře svému Hospodinu. Země byla vlídná a místní lidé pohostinní. Abímelek připomíná Abrahamovi, že místní se k němu chovali milosrdně. To si Abrahame připomínej. - A nebude na škodu, když si i my budeme totéž připomínat o naší dnešní vlasti. Totiž: jak slušně a ochotně se chovají lidé v zemi, kde přebýváme, ano tady v Česku. Možná se nám na mysl vtírá nejdříve nějaká zkušenost špatná, ale nenechme si to vnutit a podívejme se dnes na věc kladně: i v nevěřících lidech přežívá slušnost a milosrdenství. Když se někoho na ulici zeptáte na cestu nebo ho poprosíte o malou pomoc, můžete přeci počítat s tím, že po vás nezačne hulákat, ale že se bude snažit poradit. I jako společenství křesťanů můžeme počítat a počítáme s vlídným přijímáním ve společnosti. Cokoliv jiného jsou jenom anomálie. V lidech zůstává jakási základní slušnost a ochota pomoci druhému. - A tak může věřící Abraham uzavřít smlouvu s pohanským králem. Někdy máme dojem z četby Starého zákona, že Izrael měl za úkol všechny pohanské sousedy nenávidět, a nejlépe rovnou vyhladit. Není však tomu tak. V Abrahamových příbězích jsme už několikrát viděli, že on s okolními lidmi, byť neznají jeho Boha, pokojně spolužije. Může se s pohany snést, a zrcadlí tak slova Ježíšova horského kázání, že Bůh sám je takto milosrdný ke všem lidem: „protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ Nemusíme nenávidět nikoho z lidí. Můžeme se snažit mít rádi všechny lidi pod sluncem.

A dnes musí Abraham přiznat dokonce to, že s ním pohané jednali milosrdně, oni ze své strany nejdříve. Teď očekává Abímelek podobné jednání také od Abrahama. Na oplátku. V zemi, kde Abraham pobýval jako host, se mu dobře dařilo. Vyrostl jeho majetek i jeho význam. Z nenápadné skupinky nomádů se stala vlivná dynastie. A je jasné, že by Abraham své moci mohl využít různě, buď dobře k prospěchu mnohých, ale také špatně, kdy by mu šlo jen o vlastní prospěch na úkor druhých. Proto si chce Abímelek Abrahama zavázat, aby jejich síly nestaly proti sobě, ale aby dovedli v jedné zemi žít spolu a vedle sebe. Mohl by na to Abraham říct: ale to se rozumí samo sebou. To je přece samozřejmé, že budu jednat spravedlivě a milosrdně. Vždyť uznávám, že nade mnou je autorita Boha spravedlivého a milosrdného. Toho jsem poznal, ten mě povolal. Nebudu přísahat tobě pohane, mohl by Abraham říci, milosrdně já jednám spontánně ze své víry. Abraham však neřekne nic takového, naopak poví: Jsem ochoten přísahat. A já doufám, že vím, proč to Abraham říká, myslím, že mu rozumím. Mnohdy to totiž není vůbec samozřejmé, že věřící člověk jedná spravedlivě a milosrdně. Někdy je tomu právě naopak, že se na všedních věcech našeho života zdá, jako bychom vůbec věřící nebyli. I v životě Abrahama se už to dříve ukázalo, když například obelhal faraóna a způsobil mu tak velkou škodu. Nerozumí se nijak samo sebou, že jsou věřící lidé lepší než nevěřící. I věřící člověk se musí pro poctivost, pro slušnost svého života rozhodnout. Moc mě mrzí, když se někdy my křesťané chováme tak, jako bychom byli z pozemské spravedlnosti vyňati. Například když něco slíbíme a pak své slovo nedržíme, když nedodržujeme termíny, když máme radost z toho, že někde můžeme obelstít úřady nebo stát. Když si to, že nemůžeme vyjít s obyčejnými lidmi, hned omlouváme výjimečností své víry. Trápím se, trápím, když se v nějaké křesťanské organizaci hledí hlavně na to, aby se lidé na sebe usmívali a nemluvili sprostě, méně se už ale hledí například na řádnost účetnictví. Mylně by se mohlo zdát, že nám k tomu víra dávala oprávnění, povyšovat se nad pozemské řády, když přece máme z této přízemnosti našlápnuto do nebeského království. Jako by byla poctivost pod naší úroveň, když přece víme o věcech vyšších, o víře, lásce a naději. Poslouchejme však pozorně, co tady Abímelek chce po Abrahamovi: „Abrahame, možná je tvůj Bůh mocný, když ti žehná ve všem, co máš. Ale nejprve spolu mluvme o našem vzájemném mezilidském soužití. Nejprve od tebe očekávám, že se ke mně budeš chovat aspoň tak slušně, jako jsem se já choval k tobě. Zajímá mě, Abrahame, pozemský průmět tvojí víry.“ A stejně tak to zajímá naše spoluobčany (dnes toho slova použiji, jindy by nám mohlo připadat, že s věcmi víry má málo společného). Zajímá je především, jak se k nim my křesťané chováme, a nedivme se, že je to zajímá více, než naše svědectví ve slovech.

Chci dnes tedy zdůraznit to, že můžeme s lidmi nevěřícími nebo jinak věřícími žít ve vzájemné úctě, že můžeme i těmto druhým přiznat jejich milosrdné smýšlení a někdy dokonce náskok v milosrdenství. Abraham a Abímelek se chystají zavázat k pokojnému soužití. A teď vzniká prostor, aby si vyříkali věci, které by mohly být předmětem sváru. Zde je to například otázka sporných studní. Abraham domlouval abímelekovi kvůli studni s vodou, kterou abímelekovi služebníci uchvátili. Abímelek na to odvětil: „Nevím, kdo to udělal. Tys mi to neoznámil a já jsem o tom dodnes neslyšel.“ Nebyl to od Abímeleka zlý úmysl, spíše šlo o nevědomost nebo nedorozumění. Jak snadno by se taková věc mohla stát příčinou očerňování toho druhého nebo dokonce roznětkou konfliktu. Tam však, kde se lidé navzájem uznávají a myslí na sebe v dobrém, se dá většina neshod v klidu odvysvětlit. - Zdá se vám to snad jako málo silné zakončení kázání? Mnohým generacím našich předků, kteří zažívali ze strany vládců země útisk a pronásledování, to muselo znít jako rajská hudba, když tady četli, že Abraham požíval milosrdenství ze strany Pelištějců, a že se s nimi dovedl domluvit. My dnes žijeme v době, kdy je církev v naší zemi akceptována, ano, kdy je ji ještě stále přáno. Považujeme to asi za samozřejmost. Někdy povýšenecky nadáváme na společnost a její stav, upíráme lidem mimo církev jejich dobré úmysly a činy. To pak ovšem utíkáme od toho, co tady oprávněně chce abímelek po Abrahamovi: „Milosrdenství, jaké jsem já prokázal tobě, prokazuj i ty mně a zemi.“ Závazek milosrdenství je to, oč tu běží, to se po nás chce. Milosrdenství mezi lidmi si máme všímat, a nepřehlížet ho, milosrdenství máme pěstovat a opětovat, milosrdenství, které se nezastaví na hranicích sboru či církve, milosrdenství se všemi. A dnešní příběh končí takto: Abraham pobyl v pelištejské zemi jako host mnoho dní.

Pane Bože náš, děkujeme ti za dobro, které je v lidech kolem nás.
Dej nám sílu, abychom ti nedělali ostudu, abychom dovedli být věrní v konání dobra,
aby nám tvé milosrdenství bylo vnitřní posilou k jednání v lásce se všemi.