Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Kéž políbí mě polibkem svých úst!

Pís 1,2-4a Kéž políbí mě polibkem svých úst!
Vždyť lepší je tvé laskání než víno.
Příjemně voní tvé oleje, nejčistší olej – tvé jméno.
Proto tě dívky milují.
Táhni mne za sebou! Dáme se v běh.
Král uvedl mě do svých komnat.

Ž 133; L 7,36-50; 1Pt 5,14

Přátelé v Kristu,
Píseň písní, starozákonní kniha, kterou právě začínáme číst, je oslavou lidské lásky, velmi konkrétní lásky mezi mužem a ženou. I lásky tělesné, erotické. Možná jste teď zvědaví, jak se na toto dá kázat. Taky já jsem zvědavý. Především jestli bude srozumitelné, co chci říci. Ale doufám, že snad ano. Nebudu totiž mluvit o jiných věcech, než se v kázání patří, jen o nich budeme mluvit jiným jazykem, jiným slovníkem, slovníkem lásky. Protože Píseň písní takovým jazykem mluví. Ale jinak bude vše jako vždy. Vždyť celá Bible mluví o nějakém ideálu, o který se máme snažit, po kterém toužit. Ježíš takový ideál nazývá Božím královstvím, královstvím, které je nám blízko. A Píseň písní totéž nazve milováním, možností, která je nám nablízku. Bible často mluví o zkušenosti Boží blízkosti – a Píseň písní totéž nazve zkušeností lásky. – Ale aby se nám úvod nestal dlouhým, to by bylo na škodu. Skočme rovnou do dnešního krásného textu. Na začátku tady mluví Milá k Milému. Touží po něm: Kéž políbí mě polibkem svých úst! Vždyť lepší je tvé laskání než víno. A my si můžeme představit dva lidi, muže a ženu, jak se spolu líbají, jak se mají spolu rádi a dávají si to najevo, slovně i tělesně. Měla by to pro nás být krásná představa. A přece je jaksi podezřelá. Dodnes musí například televize dávat pozor, aby intimita takové scény nepřekročila určitou mez, nebo aby se to pak nevysílalo před desátou hodinou večerní. A je zajímavé, že v těchto věcech je cenzura přísnější než například v zobrazování násilí. Na ty věci, které člověku škodí, jako jsou vulgarita nebo zabíjení, jsme si zvykli snadněji, a tolerujeme je na obrazovce možná více, než sexualitu, i takovou tu pěknou, mezi lidmi, kteří se milují. – Řekl jsem, že je to zajímavé, ale popravdě se tomu nedivím. Protože Bible má i pro toto vysvětlení. Na počátku dal Bůh Stvořitel Adamovi ženu Evu, aby si byli pomocí, aby si byli nablízku, jak jen to jde. Oni měli zůstat skrze své vzájemné smýšlení jedním tělem. Ale ta jednota se brzy rozpadla. A když je had svede k pokušení, oni se pak vymlouvají jeden na druhého. Adam obviňuje Evu a Eva obviňuje hada. Brzy se rozpadlo společenství důvěry s Bohem i mezi lidmi. A brzy ta nedůvěra přeroste v násilí, ve věci škaredé a sprosté. Vzpomeňme například na vraha Kaina, nebo na opilého praotce Noeho. A je takových věcí i v Bibli více, a pak i v našem životě. Už jsme si na ně jaksi zvykli, nepřekvapí nás.

Více nás překvapí čistá láska. A když tady dnes Milá touží: Kéž políbí mě polibkem svých úst! Vždyť lepší je tvé laskání než víno, ona vlastně touží po obnově té mezilidské jednoty, po obnově ráje. Nebo po nastolení toho ráje, který bude v plnosti až nakonec, po Božím království. A ta její představa a prožívání světa jsou najednou plné barev, plné emocí, plné smyslnosti. Padá šeď, která běžně pokrývá naše vidění světa, a vše je najednou mnohem intenzívnější. Takové, jaké bylo stvoření, když vyšlo z rukou božích, než bylo narušeno hříchem. Tam původně přece bylo všechno dobré, všechno mělo své dobré místo a svůj smysl. Proto je i zde, v řeči zamilované Milé, řeč o plnosti prožívání. Je tu řeč o hmatu, o polibku a laskání. Je tu řeč o chuti, o dobrém a opojném víně. Je tu řeč o vůni, o vonném oleji. A je tu řeč o sluchu, kdy tím nejkrásnějším zvukem je pro Milou, když slyší jméno svého Milého. Milé se tu prostě otevírá vnímání světa, kde je všechno naplno. Ale právě proto, že to ve svém nitru prožívá naplno, jakoby rajsky, přitom obklopená světem, který je tak obyčejný, chce teď Milá utéci z toho, co je obklopuje, do soukromí. Chce si své prožívání lásky uchránit v intimitě. Volá na Milého: Táhni mne za sebou! Dáme se v běh. Utečme od téhle skutečnosti, z této všednosti, která je kolem nás. Utečme od cizích pohledů, ze vztahů, které jsou často banální a povrchní. Utečme se do své lásky - a já znovu doříkávám: je to útěk jakoby do Božího království, zpátky do ráje. A Milá s Milým pak končí spolu v soukromí, sami dva. Milá říká: Král uvedl mě do svých komnat. - A zde vidíme i zdůvodnění, proč věci intimní nepatří na veřejnost. Jsou příliš citlivé, příliš křehké, aby byly vystaveny cizím pohledům. Opravdová láska je ve světě možná podobně vzácná a ojedinělá jako prožitek Božího království. A jestli se vůbec dá Boží království zažít někde už tady na zemi, tak jenom mezi lidmi, kteří se mají rádi. V rodině, někdy, a snad někdy i ve společenství církve, když jsou naše vztahy pročištěny vzájemným odpuštěním, důvěrou, ano, láskou, jejíž zdroj není v nás, ale v lásce boží. – To slovo o komnatě, kde skončili Milý s Milou, mi připomnělo Ježíšovo slovo o pokojíku. Ježíš říká, že když se chceme modlit, máme vejít do svého pokojíku a zavřít za sebou dveře (Mt 6,6). To abychom nebyli světem rušeni, to abychom si chránili ty chvíle největší otevřenosti a upřímnosti. Když voláme ke svému Bohu, k tomu, který nás miluje, můžeme k němu být zcela upřímní, ale to pak také znamená, že se mu vystavíme ve své slabosti a zranitelnosti. A to vyžaduje soukromí, útočiště, pocit bezpečí.

Základem tohoto kázání byla slova o mezilidské lásce. O lásce, která se projevuje ve vzájemné blízkosti milujících, i v projevech tělesných. A teď by možná někdo namítl: evangelium je přece jen jiné, je o věcech duchovních, o lásce duchovní. Ale k tomu vám chci připomenout onen příběh o ženě hříšníci, která pomaže Ježíšovy nohy. Ježíš tehdy večeřel v domě jednoho farizea, a tito dva muži seděli u stolu a rozmlouvali. V jednu chvíli ovšem k Ježíšovi zezadu přistoupí nějaká žena. Ona nic nedá na to, že nebyla pozvána, nehledí na to, že společnost je mužská, že tady asi probíhá důležitá teologická diskuse. Ona si zde vytvoří svůj malý prostor, svůj prostůrek uprostřed cizího prostoru, kde je jen sama s Ježíšem a nic jiného ji nezajímá, kde pláče, líbá Ježíšovy nohy a maže je olejem. Nestydí se, nevšímá si, co se děje kolem. Tady má najednou soukromí s Ježíšem. A Ježíš o ní dobře ví. A zase on se pak nestydí nazvat její jednání láskou. Ta žena mě mnoho miluje, protože je ji mnoho odpuštěno, řekne Ježíš. V této scéně se bez ostychu mluví o lásce, a ta láska zde má i tělesné projevy. Mluví se tu o lásce tak otevřeně, až nás to dodnes udivuje. Je to láska umožněná velkým odpuštěním. - V Bibli jsou takové věci napsány proto, abychom po lásce a vzájemnosti toužili. Po odpuštění, po upřímnosti, po čistotě, po vzájemné blízkosti.

Pane Ježíši Kriste, my všichni děláme chyby v lásce, máme dluhy v lásce. – Vyznávám.
Věříme ve tvou lásku, v to, že nám odpouštíš a že nás přijímáš. – Věřím.
Odpouštíme v tuto chvíli těm, kdo se provinili proti nám. - Odpouštím

Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!

Pís 2,8-12 Hlas mého milého! Hle, právě přichází, hory přeskakuje, přenáší se přes pahorky. Gazele se podobá můj milý nebo kolouškovi. Hle, právě stojí za naší zídkou, nahlíží do oken, dívá se mřížovím. Můj milý se ozval, řekl mi: „Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď! Hle, zima pominula, lijavce přešly, jsou tytam. Po zemi se objevují květy, nadešel čas prořezávat révu, hlas hrdličky je slyšet v naší zemi.

Mt 25,1-13; Zj 3,19-20; Ž 45,11-12

Přátelé v Kristu,
pro Milou všechno začíná tím, že zaslechne hlas svého Milého. A ona je jím hned probuzena, postavena na nohy. A nám jako posluchačům by pomohlo, pokud bychom si teď mohli vzpomenout na chvíle, kdy my jsme byli zamilováni, kdy jsme se těšili na někoho, koho máme moc rádi. Protože v takových okamžicích je obrovská síla! Láska jakoby dávala lidem křídla. A dnes je to tady tak skutečně napsáno: Milý spěchá za Milou, a jeho láska nezná překážky. Slovesa pohybu jsou zde stupňovaná až k fantazii: Milý přichází, hory přeskakuje, přenáší se přes pahorky.

Dále pak čteme, že jeho příchod je souběžný s počátkem jara. Milý přichází a jaro přichází. Možná se to tak prostě sešlo. Zima pominula, lijavce přešly, a tak má najednou Milý novou možnost, jak přijít za Milou. – Anebo tomu můžeme rozumět jinak: právě proto, že Milý přišel za Milou, ona má teď novou vnímavost pro všechno, co je okolo. Jinak by si ani nevšimla, co je kolem ní, každý den by pro ni byl jako druhý. Teď se jí však otevřely oči. Je jaro, a kolik krásy ji a Milého obklopuje. S láskou se obnovují smysly, všechno vidíme jako nové a čerstvé. Najednou si všimnete věcí, kterých byste si jinak nevšimli. Tamhle něco raší, jak je ten svět jakoby najednou živě zelený. Po zemi se objevují květy, nadešel čas prořezávat révu, hlas hrdličky je slyšet v naší zemi. A zamilovaní o tom píšou básničky. „Hrdliččin zval ku lásce hlas.“ Oni objevují věci, které vidí jen zamilovanýma očima. A nemusí to být jenom jaro. Také léto se svým horkem k milencům mluví, i podzim s jeho barvami, i zima se svým klidem a bělostí. – Ale ta souběžná řeč o příchodu lásky a příchodu jara může znamenat ještě něco dalšího, něco velmi duchovního. Tam, kde se obnovuje láska, tam to sebou přináší duchovní jaro, duchovní obnovu. Láska je přece největší z duchovních darů. Apoštol Pavel ve svých epištolách o ní často takto píše. Řekne: „usilujte o duchovní dary,“ a potom (1K 12,31;13,13) napíše: „největším z nich je láska.“

Mluvíme tady dnes o lásce, o duchovním probuzení. Ale jak je tomu s námi? Jsme možná spíše jako ta dívka před příchodem Milého. Ještě žádný volající hlas neslyší, a jeden den je pro ni jako druhý. Ještě nemá oči otevřené pro krásu, a srdce otevřené pro radost. Tak to bývá i s námi. A proto je nám možná blízké evangelijní podobenství o družičkách. Mluvím právě o něm, protože jeho situace je v mnohém podobná té dnešní situaci z Písně písní. Družičky čekají na ženicha. Chystá se svatba. Kontextem je tedy láska, a všechny přípravy jsou nasměrovány k tomu, aby vše proběhlo radostně a ve světle. Družičky však brzo přemůže únava, jejich lidská slabost. To je přece o nás. - A připomeňme si také, cože se to semlelo mezi družičkami následně. Ony uslyšely volání, že ženich přichází. A teď se mělo v krátké vypjaté chvíli osvědčit, jaká je láska mezi nimi, jejich láska k bližním. A hned se ukázala chatrnost takové lásky. Žádná z družiček neměla dost oleje. Jedny neměly dost k tomu, aby svítily, druhé dost k tomu, aby se s nimi podělily. Pošetilé prosí o pomoc, ale rozumné je odmítají a posílají jinam. Vymyslí rozumné řešení, protože jim připadá, že se nemohou v lásce rozdělit. A to je obraz naší chudoby, obraz naší takzvané rozumnosti. Tolika lidem bychom měli pomoci, tolik jich žádá o pomoc, a nám připadá, že sami nemáme dost. My víme, že lásky máme málo, i my sami máme lásky málo, a proto si ji chceme střežit. I když zároveň víme i o těch dalších okolnostech z podobenství: že aby se někdo setkal s láskou Kristovou, s láskou širší a vyšší, potřebuje se s ní setkat prostřednictvím naší lásky. Když my ho odmítneme a pošleme pryč, hrozí, že takový člověk se mine s Kristem a nepozná jeho lásku.

Ono podobenství o družičkách by však zdánlivě mohlo poskytnout i omluvu či výmluvu pro náš nedostatek lásky. Vždyť se zdá, že chyba není jenom na straně družiček. Vždyť celá nepříjemná situace vznikla proto, že se zpozdil ženich. Proto jim došel olej, proto teď ani ty rozumnější nemají dost lásky, aby se s těmi druhými podělily. Proto teď ty rozumné nedovedou více, než aby se staraly samy o sebe a o světlo pro sebe. A proto ty ostatní zůstávají bez světla a hlavně mimo cestu, na které by se mohly potkat s Ježíšem. Naplňuje se tu ona hrozná věc, kterou Ježíš předpověděl na jiném místě (Mt 24,11): v posledních dnech světa „vychladne láska mnohých“. Zdálo by se, že je to tím, že Boží láska se zpozdívá, že Ženich naší duše dlouho nepřichází, a na nás je to pak už dlouho, abychom dovedli milovat. To je největší slabina naší lásky, že nevydrží dlouho, byť je to první vlastnost, kterou lásce přisuzuje apoštol Pavel ve svém chvalozpěvu lásky: láska je trpělivá (1K 13,4). A my si musíme přiznat, že na to nemáme, že tady selháváme, že jsme jako ty družičky v temné noci, ať už jako ty rozumnější nebo ty pošetilejší. Máme málo lásky jako světla života. A připadá nám, že Kristus je daleko, když se spoléháme jen na své schopnosti, když si myslíme, že zdar našich životů záleží jen na nás. Když se cítíme odkázáni jen na své vlastní světlo, a pomocí toho hledáme svou životní cestu často ve tmě, která nás obklopuje. - A přece podle Bible zároveň platí: „Ženich přichází“, tak to říká ono podobenství, anebo „Milý přichází“, tak to říká Píseň písní. Vstaňte a jděte mu naproti a jděte s ním. Není nám vzdálen. Je nám svou láskou blízko. Ježíš přece říká na jiném místě (Zj 3,20): „Stojím u dveří a tluču.“ Tady všude to vypadá, jako bychom měli prostě jenom povstat a vyjít za ním.

Milí přátelé, my lidé stále ještě nedovedeme poručit větru a dešti, způsobit, že nastane v přírodě jaro. Stejně tak nedovedeme sami zařídit, aby nastalo duchovní jaro, aby začala obnova v církvi a v našich životech. To nenastane jinak, než přes Boží lásku. Ta nám však není vzdálená. Píseň písní to říká krásně obrazně: Hle, právě stojí za naší zídkou, nahlíží do oken, dívá se mřížovím. Můj milý se ozval, řekl mi: „Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!

Pane Ježíši Kriste, prosíme, osvěť nás svou milostí a láskou.

Hledala jsem toho, kterého tolik miluji

Pís 3,1-4 Noc co noc hledala jsem na svém lůžku toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a nenalezla. Teď vstanu a obejdu město, ulice, náměstí, vyhledám toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a nenalezla. Našli mě strážci obcházející město: „Toho, kterého tolik miluji, jste tu neviděli?“ Potom, jen co jsem od nich odešla, hned jsem nalezla toho, kterého tolik miluji. Uchopila jsem ho a už ho nepustím, dokud ho nepřivedu do domu své matky, do pokojíku té, jež mě počala.

J 20,11-18; Fp 3,8-14; Ž 22,2-3
po kázání DEZ 678: Jen Pán, jedna víra

Přátelé v Kristu,
četli jsme o Milé, které chybí její Milý. Ztratil se jí, ten, kterého má ráda, kterého chce mít nablízku. Proto vstává ze svého lůžka a hledá ho v nočním městě. Ulice jsou prázdné, dlouho v nich nepotká vůbec nikoho. Musí vypadat jako bláznivá, když tak bloudí pustými a temnými ulicemi. A bláznivá také proto, že v mysli nemá nic než svého milého. Také její ústa to neustále opakují: kde je „ten, kterého tolik miluji“? V našem dnešním krátkém textu to opakuje hned čtyřikrát. Nenašla jsem na lůžku, toho, kterého tolik miluji. Jdu ho hledat po městě, toho, kterého tolik miluji. Strážců se ptám: Neviděli jste toho, kterého tolik miluji? A hned potom jsem našla toho, kterého tolik miluji.

Noční ulice v tom městě byly liduprázdné, než Milá potkala strážce, kteří obcházeli město. A také jejich setkání je hodně zvláštní. Kdo se to tu potkává? Jak rozdílné byly důvody, proč ona či oni chodí nočními ulicemi? Strážci jsou představitelé zákona a pořádku. Mají své předpisy a nařízení, co je ještě přípustné a co už je rušivé, zakázané. Jak se ti asi dívali na tuto bloudící Milou? Která ani nevěděla kam jít? – Ale vždyť je to vlastně v pořádku, že Milá vypadá trochu bláznivě. Vždyť jejím důvodem je láska. A láska se nikdy nedá spoutat důvody rozumovými a předpisy o tom, jak se mají lidé chovat. Jediné pouto je pro ni pouto lásky, a to ji teď táhne, aby hledala Milého.

Vede ji touha, pouto, které není vidět, ale může být velmi pevné. A touha jí dává její vytrvalost, dává ji také odvahu vypadat trochu divně. Vzpomínám si v této souvislosti na jednu krásnou duchovní píseň, která má jen pár slov: „Půjdeme nocí hledat pramen, jediným světlem nám bude žízeň.“ Nejvíce se mi ta modlitba vždy líbila v polštině, myslím, že ji budete rozumět: W ciemności idziemy, w ciemności, do źródeł Twojego życia. Tylko pragnienie jest światłem, tylko pragnienie jest światłem.

Milá tedy bloudí nočním městem. A to město nejde ztotožnit s žádným konkrétním městem zde na zemi. Jde spíše o symbol, a také celé toto hledání má význam symbolický. Je to symbol hledání, symbol hledání lásky. A právě proto mohou být tyto verše také podobenstvím o hledání Boha. Protože láska je nejsilnější motiv pro hledání Boha: Bůh je láska. On si mě zamiloval, a proto ho hledám a chci mu být nablízku. Ježíš je můj Milý, jak to ostatně zpíváme v mnoha písních i z našeho zpěvníku. Možná je láska ten jediný správný důvod pro hledání Boha, já to aspoň takto cítím. Nehledám Boha jako soudce, nehledám ho jako řád světa. Hledám ho proto, že jsem poznal jeho lásku. - A pokud budeme náš dnešní text číst jako podobenstvím o hledání Boha, nebo Ježíše, pak si můžeme představit, jak Milá chodí chvíli ulicemi a potom zase jde přes náměstí. Naše duchovní cesta jde někdy přímo, vidíme ji před sebou, je dobře určitelná, jako bychom šli ulicí. Což může být dobře, ale také to můžeme chápat jako příliš omezující. Jdeme ve víře jako ovce. Někdy se nám naše duchovní cesta otevře do větší šíře, jako náměstí, kdy máme více prostoru, ale i větší nejistotu, kudy se dát. A někdy naše cesta nevede dál dál, narazíme na hradby. Pochopíme je jako své omezení, nebo je respektujeme jako ochranu před nebezpečím?

Ta dnešní milostná píseň končí tak, že se Milá se svým Milým šťastně shledala. A teď si ho chce odvést domů. Uchopila jsem ho a už ho nepustím, dokud ho nepřivedu do domu své matky. To je její úmysl. Chce Milého zase zařadit mezi ty věci, které ji patří, chce ho mít doma, pro sebe. Povedlo se jí to? A byl s ní pak už natrvalo? Nevíme. Je to její pochopitelná touha, už mít Milého navždy u sebe, v životě to však takto nebývá. A můžeme ostatně srovnat toto vyprávění s podobným příběhem z evangelia, který se ve svém závěru soustředí právě na tento motiv, jak a zda můžeme milovaného vlastnit. – Četli jsme příběh z evangelia o Marii, která stojí před hrobem, z kterého byl vzkříšen Ježíš. Maria však o vzkříšení ještě neví, ona prostě hledá Ježíšovo tělo. To místo, kam ho uložili po ukřižování, je prázdné. A teď Maria v prázdném hrobě potkává anděly. Ti se ptají, co hledá, proč pláče. Marii však andělé nezajímají, oni ji utěšit nedovedou. Maria myslí jen na toho, kterého tolik milovala, na svého Pána, na Ježíše. A hned následně ho potkává. On ji oslovil jejím jménem, a ona ho poznává podle právě podle láskyplného oslovení. A teď to přichází: ona se ho chce dotknout, chce ho obejmout, chce ho podržet, aby se už jí znovu neztratil. Ale od Ježíše slyší: Nedotýkej se mne, musím vystoupit k Otci. To znamená: nepatřím ti. On ji vyhledal, on se s ní chtěl potkat, on ji nepochybně měl také rád, ale k tomu říká: Nemůžeš mě vlastnit. Já mám své poslání, odcházím k Otci, a ty máš své poslání: jdi k učedníkům a pověz jim, že jsem byl vzkříšen. Ježíš za Marií přišel, ona je pro něj vzácná, a přece: Láska zde na světě, to je mnoho hledání, ale jen okamžiky shledání. Mnoho touhy, ale jen málo naplnění. Pak musí on svou cestou a ona za svým úkolem. – A mohli bychom stejnou pravdu doložit ještě jedním příběhem, o proměnění na hoře (Mt 17,1-14). Tam se stane něco podobného, jen tentokrát v mužském obsazení. Na hoře proměnění zažijí učedníci s Ježíšem něco skutečně výjimečného, spatří jeho božskou slávu. A učedník Petr by chtěl dát tomu mystickému zážitku trvání, chtěl by zde v této vrcholové zkušenosti Ježíše zadržet. Říká: „Pane, je dobře, že jsme zde, uděláme zde stany, tobě, i Mojžíšovi a Eliášovi.“ Petr je však přerušen Božím hlasem: „Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“ - Až na věčnosti, až v nebi bude i láska věčná, jako je věčná láska mezi Bohem Otcem a Božím Synem Ježíšem. Až v Božím království budou ti, kdo se milují, spolupobývat trvale. - A jak se můžeme sjednotit tady ve světě, sjednotit s jiným člověkem, kterého mám rád? Ne tím, že toho druhého budu držet, že ho zajmu. Ne tak, jak si to představuje Milá v Písni písní, že Milého zavře do pokojíku své matky. Podobně si to přeje Maria, která chce Ježíše uvěznit aspoň ve svém objetí. Petr na hoře Proměnění chce pro Ježíše postavit stan. To všechno je lidské uvažování. Petr z nebe slyšel: „Ježíše poslouchejte“. A to je návod, jak najít sjednocení v lásce. Sjednoceni s Bohem i s lidmi můžeme být jen tak, že se sjednotí vůle, úmysly. Že jsme jednoho ducha.

Ty jsi Ježíši řekl, že jsme my lidé jedno tělo, když jsme sjednoceni v tobě.
Dej nám, prosíme, ducha lásky.