Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

109. Vidíš, člověče, jak jsi skončil. Je psáno: "Bohu jedinému se budeš klanět a jemu sloužit", a teď se v parku ponižuješ před svým psím miláčkem, abys sebral jeho hovna.

108. Obdivuji jehovisty pro jejich mučednickou odvahu.

107. Co by vlastně se mnou bylo, kdybych se nemodlil? Neumím si to představit. Jak bych vůbec žil?

106. Západ rád všechno odlehčuje, od jogurtu po batérie. Nejvíce se mu to ovšem myslím daří s křesťanstvím.

105. Kontranaděje doby požitkářské podle nápisu v kavárně: "Spát můžete v hrobě."

104. Na tureckém letišti vedle sebe čtvery dveře: pánské WC, prayer room for men, prayer room for women, WC dámské. Otázka mě k tomu napadla židovská: a to se nemůžu modlit rovnou na záchodku?

103. Dovolená s all inclusive - předjímka nebeské blaženosti. Pokušení k přežírání a opíjení.

102. "Hell dance strip", klub v Ostravě, "přehlídka lidské krásy". Jó, bývaly doby, kdy ďábel to, že lidi ovládá, spíše skrýval.

101. K eucharistii nesmíme asi proto, že patronkou jednoty církve jmenovali katolíci Pannu Marii, a ta má dost důvodů být na neuctivé evangelíky naštvaná.

100. Hádám se se svým rádoby chytrým mobilem. Když do sms napíšu „modlím“, opraví mi to na „myslím“, a já ho musím přesvědčovat, že se opravdu i „modlím“.

99. Modernisté v evangelické církvi si myslí, že víno se při večeři Páně dětem nepodává proto, že je v něm alkohol.

98. Jako evangelík to v katolickém prostředí dost schytávám. Snad mi to Bůh připočte jako zásluhu.

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám (?)

Mt 25,1-13 Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných. Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej. Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách. Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly. Uprostřed noci se rozlehl křik: ‚Ženich je tu, jděte mu naproti!‘ Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy. Tu řekly ty pošetilé rozumným: ‚Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!‘ Ale rozumné odpověděly: ‚Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si!‘ Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny. Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: ‚Pane, pane, otevři nám!‘ Ale on odpověděl: ‚Amen, pravím vám, neznám vás.‘ Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.
Iz 35,3-8; 1Pt 3,15b-17

Přátelé v Kristu,
tu scénu, kterou dnešní podobenství končí, bychom mohli nazvat krizovou. Pět družiček marně klepe na dveře, dovnitř však vpuštěny nejsou. Zůstávají v temné a chladné noci. To je scéna, z které by nás mohlo až zamrazit. Začněme proto dnes od konce tohoto podobenství a snažme se zjistit, co k této krizi vedlo, zda bylo možno jí nějak předejít. – Je to totiž obraz velmi smutný a má pro nás být varující. I kdybychom my třeba jednou byli účastníky té hostiny, která představuje Boží království, kdybychom my vešli dovnitř spolu s ženichem, který tady znázorňuje Krista, přece bychom se nemohli opravdově radovat, kdybychom věděli, že naši blízcí zůstali venku. Takto si představuji peklo, pokud jednou bude – že někteří zůstanou venku, že nebudou vpuštěni do společenství radosti, že budou marně tlouci. Co k tomu tedy vedlo, co bylo příčinou, že nebyly vpuštěny? Slyšíme tady, co ženich říká těm pošetilým: „Neznám vás.“ A proč je nezná? Protože se s ním ty družičky nepotkaly. A proč se s ním nepotkaly? Protože v potřebný okamžik nebyly na daném místě. A proč tam nebyly? To musíme pečlivě promýšlet.

Proč ty pošetilé nebyly na místě setkání s ženichem? K čemu tam došlo? Jak to, že šly pryč? Vidíme, že v centru příběhu je rozmluva pošetilých s rozumnými. A ty rozumné pak samy šly ženichovi vstříc, zatímco pošetilé odcházejí úplně jiným směrem. Byly poslány pryč těmi údajně rozumnými. S výsledkem, že ty pošetilé se s ženichem nepotkají. - Máme-li my sami naději, že jsme mezi těmi družičkami rozumnými, co se o nás v tomto podobenství říká? A neusvědčuje nás to podobenství náhodou také z velké nerozumnosti? Podívejme se na to pořádně. A tentokrát budeme postupovat podobenstvím od počátku. – Na začátku podobenství vyšly ty rozumné naproti ženichovi. Jistě spolu s pošetilými. Ony vycházejí, aby se setkaly s Kristem. Ony vědí, že jen takové setkání je cestou k životní plnosti. Tak vycházíme my na duchovní cesty, abychom se setkali s Kristem, a zvláště když slyšíme o jeho adventu, příchodu, dáváme se na duchovní cestu, abychom se setkali s ním jako s tím, kdo nás chce uvést do věčné radosti. – Dobře. Co čteme dále? Že ty rozumné družičky usnuly. I ty rozumné, všechny usnuly. Čekání je zmohlo. Snad je to obraz naší únavy, kdy v Bibli čteme, že Boží království je blízko, že Kristus přichází, ale nám se přitom zdá, že už je to dlouho, co církev musí čekat. Že je to dlouho třeba i v našich životech od chvíle, kdy jsme uvěřili, kdy jsme o Kristu poprvé slyšeli, a vyšli mu v srdci vstříc, ale nedovedeme být dlouho bdělí a stává se nám, že ve víře usínáme. – Dobře. Ježíš to ve svém podobenství realisticky očekává, že nás čekání zmáhá. Teď však v podobenství přichází okamžik, kdy dění začíná být vážné. Kdy jde o všechno, o život. Družičky jsou probouzeny k bdělosti, k tomu, aby se opravdu vypravily na místo setkání s Kristem. Všechny se mají snažit, aby byly připravené. Půlka z nich však poznává svou naprostou nepřipravenost. Zatímco ta druhá půlka družiček, ty, které jsou v podobenství nazvány jako rozumné, jak ty jsou na tom? Asi ne o moc lépe. Protože když je ty pošetilé prosí o pomoc, ony říkají, že pomoci nemohou: „Nemůžeme“. Samy nemáme dost. Nemáme dost víry, dost světla.

Ty pošetilé prosí: Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!‘ Ale rozumné odpověděly: ‚Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Myslím, že tento rozhovor popisuje naše vztahy s lidmi nevěřícími, nebo málo věřícími, s těmi, kdo ve své víře tápou a nemají jasno. My jsme na tom trochu lépe, naše lampy ještě svítí, když se snažíme, dovedeme své lampy, svou zbožnost vyčistit a plamen víry se v nás znovu rozhoří. Ale jaká je to víra? My sami víme, že slabá. Máme problémy s vytrvalostí. Proto si myslíme, že sotva můžeme svou vírou pomoci ještě někomu jinému. Vždyť i my jsme přece ve víře ospalí. Možná jsme sevřeni myšlenkou, jestli aspoň sami obstojíme. Nemáme na to, abychom se o víru dělili, abychom těm druhým na cestě víry pomáhali. – V podobenství prostě ty rozumné pošetilým nepomohou. Možná by je mohly třeba vést temnotou za ruku, když jim samým světlo svítí. Kdyby šly spolu aspoň tak, jako když jednooký vede slepého. Ale ony řeknou, že pomoci nemohou. A ještě poradí těm pošetilým, aby si pomohly samy. Aby šly hledat pomoc jinde. Jděte raději ke kupcům a kupte si! – Nevěřím těm moudrým, že je pravda, co říkají. A myslím, že právě v té jejich neschopnosti pomoci je zárodek závěrečné krize. Ta krize je způsobena tím, že se ty pošetilé družičky s Kristem vůbec nepotkají. A třeba měly a mohly – skrze nás. Jenže my, místo abychom je vzali sebou na cestu za Kristem, vymluvíme se na svou vlastní slabost. A tím je vlastně odmítneme a odkážeme na to, aby pomoc hledaly jinde. V dnešním podobenství vidíme, jak vážné důsledky taková naše alibistická víra může mít. Ty pošetilé kdesi bloudí, s Kristem se vůbec nepotkají. Krize je, když nakonec zůstanou ty pošetilé za dveřmi, nevpuštěny. A není to jenom jejich problém. Vždyť pomysleme: opravdu šťastné přece nemohou být v tuto chvíli ani ty, které vpuštěny byly. Radovat se přece nemohou ani ty údajně moudré, když je jejich společenství, lidské společenství tak rozštěpeno.

Kéž bychom my křesťané dovedli pomáhat. Jsme zde nazváni jako moudří, tak buďme moudří. Jestliže sami víme o důležitosti setkání s Kristem, tak se nevymlouvejme, že ke stejnému cíli nemůžeme pomoci těm, kdo jsou kolem nás. Neodmítejme je a neposílejme je tak pryč, aby hledali jiná řešení. Nebuďme moudří jenom sami u sebe a pro sebe. Protože si myslím, že i ve své slabosti jsme pro mnoho lidí přitažliví. Když lidé kolem nás vědí, že hledáme Krista, i přes všechnu naši slabost a slabou víru pro ně budeme zajímaví. Budou se nás na víru ptát, budou se na nás obracet. A navzdory své slabosti také můžeme mnoha lidem pomoci. – Na závěr Ježíš řekne: Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu. A to znamená také toto: neznáte dne ani hodiny, kdy to bude vážné, kdy se vás lidé budou ptát na vaši víru. Protože v takových okamžicích se často rozhoduje o věčnosti, jak vypráví dnešní podobenství. Apoštol v této souvislosti říká: Buďte vždy připraveni dát svědectví o naději, kterou máte.

Pane Ježíši Kriste, myslíme teď na někoho, o kom víme, že bloudí.
Dej nám pravou moudrost, abychom mu mohli ukázat cestu k tobě.