Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

133. Četl jsem se studenty sedmou kapitolu Písně písní. "To je fakt z Bible? Tak to je dobrý." (Zajímalo by mě, kolik z čtenářů tohoto blogu teď začne listovat v Bibli.)

132. Současná evangelická kázání jsou určitým způsobem dokonalá - ve zdůvodňování, proč náš život ještě není proměněný. Často jsou taková kázání i krásná - jako filigránské argumentační stavby.

131. Takové uvedení koncertu jsem ještě nezažil: "Protože je v Bibli napsáno: ´Na počátku bylo slovo´, řeknu i já před hudbou několik slov."

130. "Vymodlil si faul." - Mistrovství světa v hokeji.

129. Strhl nás proud, všichni to cítíme. Modlitba je vyhozením kotvy. Zachytí se?

128. I Evropský soud pro lidská práva zamítl premiérovu stížnost, že je veden ve svazcích StB. Jestli se nám odvolá ještě jako Hus ke Kristu, pak je v pohodě navěky.

127. Když se v písni Bůh je záštita má zpívá konec verše "záštita ma-a", zní jako popěvek čínských maoistů.

126. Check-in byl v pátek odpoledne, vypadnout jsme museli v neděli ráno. Prý třídenní pobyt...

125. Vězni jsou převáženi fialovým autobusem. Neboť fialová je barva pokání. Středověk neskončil...

124. Kapr je náš beránek

123. A jeho jméno je Rouhání. Iránský muslimský prezident.

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Mt 6,25-27

Pohleďte na nebeské ptactvo
25 Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? 26 Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? 27 Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?

Přátelé v Kristu,
Ježíš nás v úvodu dnešního textu napomíná: nemějte starost. Nemějte starost: a myslí tím: nebuďte ustaraní, netrapte se starostmi. Snad je to přímo takto slovo pro mnohé z nás. Tolika věcmi se trápíme, tolika starostmi. Býváme přepracovaní, uhonění. Problémy se na nás valí z tolika stran. A konkrétně tady Ježíš myslí na naši starost o živobytí. Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. – Když se nad tím zamyslíme, mělo by tomu být tak, že takových starostí máme dneska méně, mnohem méně než v době, kdy Ježíš tato slova řekl. Kolikanásobně od té doby vzrostla životní úroveň. V jeho době se mohlo stát, že někdo chudý neměl ani sousto k jídlu, čteme o synovi ve známém podobenství, že v době hladu ještě rád jedl aspoň slupky, které byly určeny ke krmení vepřů. A podobně s oblečením: někteří chudí měli jen otrhanou spodní košili, která je ovšem špatně chránila před nočním chladem, a po svrchním plášti mohli jen toužit. Co my můžeme říct dnes ve srovnání s tím? Nikdo nemusí v naší společnosti umírat chladem, nikdo hladem, nemusí, věřte mi, mám s bezdomovci několikaletou zkušenost. A mimo tyto případy žije většina lidí ve slušném blahobytu. Kdybychom jen tak mohli na Ježíšovo slovo říci: „O živobytí my se nestaráme, o to, co budeme jíst, o to, co budeme mít na sebe“. Ale jinak tomu je, naprosto překvapivě, opačně. Říkají nám vědci, kteří zkoumají společnost, že dnešní člověk stráví starostmi o živobytí mnohem více času než kdykoliv dříve. Dokonce více času než dříve! A já bych jim věřil. Roste naše bohatství, ale naše spotřeba roste ještě rychleji. Můžeme jen vzpomínat na doby, kdy jste přišli do obchodu, a chtěli jste chléb a máslo a mléko. Dnes se třemi věcmi v košíku nevyjede z obchodu nikdo, vypadal by snad trapně. Taky už to není košík, ale stále větší koš. A člověku najednou připadá, že k životu nezbytně potřebuje tolik věcí. Mnozí lidé by se neobešli také bez drahého auta, bez dovolené u moře, bez zájmových kroužků pro své děti, bez satelitní televize.
Život je více než pokrm, řekne Ježíš, a my s ním nepochybně souhlasíme. Většina lidí s ním bude souhlasit. Ale jak to zařídit, když se dnes hypermarkety stavějí vysloveně jako cíle rodinných výletů, kde si lidé navykají trávit volný čas? Když nás letáky a billboardy lákají, že tady budou splněny všechny naše potřeby, a velmi výhodně? Jak nepodlehnout této iluzi? - Tělo je více než oděv, řekne Ježíš dále, a zase předpokládá náš souhlas. Ale jak se pak chovat ve společnosti, která tolik dá na vnější vzhled člověka? Kde doslova platí, že „šaty dělaj člověka“? Kde i z nahoty se pro mnohé stává pracovní oděv? Přijatelný pracovní oděv? Tak často může vzhled člověka svádět, klamat, lhát. Ale tělo je více než oděv, řekne Ježíš. On má pro tělo velké ocenění. Pro tělo jako pro lidskou blízkost. Kde jsme si nablízku, jako bližní. Když vidíme tvář druhého člověka, a nečekáme záludnost, ale můžeme se podívat z očí do očí. Když vidíme podanou ruku jako podanou ruku, a nemusíme toho druhého podezírat, že nakonec on z nás chce mít prospěch.
Je pro mne opravdu překvapivé, jak aktuální zůstala Ježíšova slova až podnes. Jak živě popisují naše pokoušení, pokušení, která v době blahobytu ještě zesilují. A přece dnes nechceme a nemůžeme zůstat u sociologického rozboru, u lidské kritiky. U toho, do čeho člověk upadá. Řeč bude o Panu Bohu a o tom, k čemu nás vede on. Jaká je alternativa ke konzumnímu způsobu života. Jen od Pána Boha může přijít alternativa skutečně životná. Pohleďte na nebeské ptactvo, řekne Ježíš. Pohleďte na nebeské ptáky, jak si létají. A to není pobídka k alternativě ekologické: pohleďte na ptáky a žijte v souladu s přírodou. Není to pobídka k alternativě tulácké: pohleďte na ptáky a žijte jako ptáci nebeští. Ne, je to pobídka k alternativě víry: Pohleďte na nebeské ptactvo, jak je váš nebeský Otec živí. Ptáci se spoléhají na Boha Otce, a proto mohou létat, nejenom se honit za zrním, mohou zpívat a nejenom shánět úkryt. Svou volností a radostí symbolizují, že Bůh stvořitel se o ně stará. Pohleďte na nebeské ptactvo, ono vám ukáže něco důležitého. Oni svým životem takto zjevují Boží péči. A co my lidé: Což my nejsme o mnoho cennější? V čem cennější? V čem máme pro Boha vyšší hodnotu než zvířata, která mu důvěřují čistě a bezprostředně? V tom, že Boží péči poznáváme vědomě. Mám k Božímu řádu říci své ano. Jistě, zároveň je zde nebezpečí, že řekneme ne, že budeme Boží řád zpochybňovat, hledat řád lidský, údajně lepší, je tu nebezpečí nevěry. S tímto rizikem nás Bůh stvořil, že jeho lásku nepřijmeme, že se budeme sami snažit být jako bohové, sami pro sebe. Kde však „ano“ říkáme, kde rozpoznáváme Boží péči, kde se učíme na ni spoléhat, tam se naše „ano“ zároveň promění v Boží chválu a vděčnost. O takové vděčnosti má být dnešní neděle, neděle díkůvzdání. Tady jsme pak Bohu cennější než ptactvo nebeské.
A nakonec se nás Ježíš ještě ptá: Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? Prodloužit život o píď: tomu lze rozumět dvěma způsoby. První mají Kraličtí překladatelé: Kdo z nás může zvýšit svou postavu o délku jednoho lokte? A druhý způsob máme zde, v Ekumenickém překladu? Kdo z nás může prodloužit délku svého života, nad ten počet dní, který nám Bůh vyměřil? Kdo dokáže něco takového: ať už jedno nebo druhé? Možná se leckterý mladý chlapec nebo děvče trápí nad tím, zda vyroste. Chtěli by být větší a vyšší, zdá se jim, že pak by byli šťastnější. K jejich dospívání bude muset patřit, že se se svou výškou smíří. Budou hledat štěstí v tom stavu, do kterého byli postaveni. Podobně, můžeme říci podle druhého způsobu překladu: moderní člověk usiluje o prodlužování délky lidského života, o dlouhověkost. Sní o věčném trvání pozemského života. A přitom dnešní člověk často jako by neuměl dát životu smysl a hodnotu, tomu životu, který mu byl Bohem vyměřen. Člověk touží natáhnout Boží řády, uvolnit se z nich. Hledá lidskou svobodu ve svévoli. Místo aby hledat svobodu uprostřed Božích řádů, v jejich moudrém uspořádání, v Boží lásce a dobrotě. Kdo hledá opravdovou svobodu Božích dětí, ten se učí s Kristem říkat: „ne má, ale tvá vůle se, Bože, staň.“ Kde Bohu důvěřujeme, tam jsme v duchovním smyslu: ptáky nebeskými.

Apoštolské vyznání víry

L 12,15-21

Jeden bohatý člověk se stal ještě bohatším. Toho roku totiž byla dobrá úroda, a on získal více, než očekával. A tak musel přemýšlet: „Kam mám dát své obilí, kam s tom bohatstvím, které jsem získal? Do čeho mám investovat své peníze? Mám jich více, než zrovna potřebuji.“ Pak si řekl: „Už vím, co udělám. Zajistím svůj život, zařídím si klidné další roky. Pojistím se před nejistotou. Postavím si ještě větší stodoly a sklady na všechno, co mám a co se dá koupit. Všechno, co mi patří, dám na hromadu, a odtud pak budu hojně čerpat.“ Konečně si bude moci boháč dovolit více, než dříve. Doteď byl bohatý, aby si mohl hodně dopřát, teď chce svému bohatství přidat ještě dimenzi časovou, aby si mohl hodně užívat dlouho. A my si na jeho případu připomínáme jednu starou pravdu: nové peníze rázem vyvolávají nové potřeby. Když máme nové peníze, najednou nutně potřebujeme věci, o kterých jsme dříve ani nevěděli, že je potřebujeme. A tak teď boháč musí přemýšlet, za co má ty nové peníze utratit. Samozřejmě ho ani nenapadne, že by něco ze svých zisků rozdal, nepřemýšlí, komu by mohl pomoci. To by totiž byla varianta: že byl žil i dále stejně jako dosud, a on už boháč je. Nový nadbytek by rozdal. Nepotřeboval by větší stodoly. Ale boháč ne, on „přirozeně“ přemýšlí jinak: co já potřebuji nového. Co bych já tak ještě mohl potřebovat? A na takovou otázku už se nějaká odpověď vždycky najde. Vždy je dost věcí, které nemáme a které by se nám mohly hodit. Na otázku: co s přebytkem? se odpověď hledá docela snadno. A kdybyste náhodou nevěděli, vždy vám ochotně poradí reklama. Anebo se můžete srovnat s lidmi okolo, co si koupil váš soused nebo kolega. A tak si řekněme, že v tomto prvním kroku boháče z podobenství věrně napodobujeme. Snad nikdo z nás nemá takovou nouzi, že by ohrožovala jeho život, snad nikdo nežije v bídě. Chudoba naší země spočívá nanejvýš v tom, že nemáme tolik, co nejbohatší země světa. A tak naše otázka nezní: co si počít bez peněz? ale: co s penězi, které máme? Jak je vydat? A tady se náš život chová jako houba. Jako bychom nutně potřebovali stále více. Naše potřeby rostou. Už se nespokojíme s tím, co bylo před dvaceti třicíti léty luxusem. To už je dnes běžné, ne-li vysmívané. Chodit pěšky po horách? Všude přece dojedeme autem. Černobílou televizi? Máme dvě barevné. Postarat se o staré rodiče? Mají dost peněz, aby si mohli zaplatit pohodlný domov důchodců. Naše vlastní životní potřeby rostou jako houba, a připadá nám vždy, že až získáme ještě tohle a tohle, budeme spokojenější. Přemyšlejme, co by se stalo, kdyby se nám podařilo z tohoto vývoje vystoupit. Kdyby to šlo, abychom se na sebe podívali zvenku. Jak množství peněz ovlivňuje naše vidění světa. Zevnitř nám to může připadat, že máme svůj život lépe zajištěný než dříve. Něco jsme si naspořili, naše vklady jsou pojištěné. Třeba máme pojistku i na svůj život, na zdraví a vzdělání svých dětí. Rozhodně se vyplatí pojištění důchodové. A taky si možná říkáme, že jsou naše životy bohatší. Dnes, v době internetu, videa, MacDonalda, mobilních telefonů, hyper- a megamarketů. Tak po tom toužil už onen boháč, aby si mohl říci: „Klidně si jez, pij, buď veselé mysli.“ A to ještě ani nemohl tušit, co všechno by si mohl koupit dnes. Ze všech stran to na nás křičí stále hlasitěji: životní jistota a štěstí jsou prý přímo úměrné množství peněz, které máme.
V podobenství se však ozve právě takový hlas zvenku. „Blázne“, říká Bůh. Za čím se to ženeš? „Blázne“ - ty si myslíš, že si všechno koupíš? Blázne“ - ty přece víš, že ne. Opíjíš se představou, co všechno můžeš, a zapomínáš na to, co nemůžeš a nikdy nebudeš moci. Může být, že je tvůj život stále snazší a bezstarostnější. Zdá se ti, že ti tvé peníze dávají křídla. Ale každé letadlo musí mít i závaží, aby bylo vyvažováno. Jinak hrozí, že bude jenom tak povíváno větrem a smýkáno jednou tam, jednou sem. Také tvůj život potřebuje závažnost, nejenom lehkost. Ty bys měl vědět, k čemu tvůj život je. Teď bys to měl vědět, nestačí odpověď, že máš velké plány před sebou. Ještě této noci může být tvůj život u konce. / A teď bych chtěl být dobře pochopen. Nechci mluvit proti majetku, ani proti bohatství. Nechci se tvářit jen jako představitel střední třídy, který ví, že už nikdy nebude bohatý, a proto se aspoň konejší, že ti bohatí se nemají zase tak dobře. Dnešní podobenství také nemluví proti bohatství, ale proti chamtivosti. A v tomto směřuje ke všem. Ježíš říká: „Mějte se na pozoru před každou chamtivosti.“ Kdo z nás je tohoto nebezpečí uchráněn? Na výši konta v bance zase tolik nezáleží. I žebrák může být chamtivý, zatímco některý milionář může svůj majetek bez chamtivosti dobře využívat. Nebezpečí je v tom, když svůj život napřáhneme jediným směrem - abychom měli stále více. Abychom si už konečně mohli koupit to, co si vysnil náš boháč z podobenství - štěstí a bezpečí. Štěstí a bezpečí, to jsou však jen takové dvě bludičky, které nás vedou po cestě konzumu. Vzdalují se před námi stejnou rychlostí, jakou se k nim přibližujeme. Rozhodně neplatí automaticky úměra, že čím máme více peněz, tím je náš život šťastnější. Naopak se musíme bránit, abychom nepropadli jiné úměře. Hrozí nám totiž, že čím více peněz máme, tím je náš život prázdnější. Čím více vlastníme a konzumujeme, tím méně jsme jako lidé. Čím více chceme „mít“, tím více zapomínáme „být“. A stejně tak neplatí, že bychom v bohatství mohli najít skutečnou jistotu a bezpečí. To není možné. Tato cesta vede možná k mramorové hrobce, avšak ani o krok dále.
Tématem dnešního evangelia je bohatství. Můžeme přímo říci - hmotné bohatství. A závěr říká, že takové bohatství můžeme mít dvěma způsoby. Můžeme ho mít pro sebe, nebo ho můžeme mít před Bohem. Ten první způsob je ukázán na příkladu boháče. Z hmotných prostředků si staví barikády, které ho mají uchránit před nejistotou, před pomíjivostí, před ranami osudu. Jeho bohatství ho vzdaluje Bohu, ale také pravému životu. Majetek se mu stává mamonem, modlou. To však není slovo proti majetku, jen proti způsobu, jak ho člověk používá. Majetek je možno mít i jiným, dobrým způsobem. Můžeme se z majetku radovat, to je v dobrém souladu s širokou vrstvou biblické tradice. Jen jednu chybu při tom můžeme udělat - když zapomínáme poděkovat. Majetek je dobrý, když ho přijímáme od Pána Boha. Patří nám jako jedna z životních radostí, a Bůh nám i všem lidem chce dát život v plnosti. Děkovat máme za hojnost, děkovat máme také za to, že můžeme ze své hojnosti rozdávat druhým, a přitom nemít nedostatek. Jsme přece bohatí před Bohem. On nám dá, co potřebujeme.

Děkujeme ti, Pane, za tvou otcovskou dobrotu a péči.
Dej nám ze své milosti,
abychom tvých darů užívali
k tvé slávě, svému dobru a pomoci potřebným. Amen

Ž 147,12-15

Bělí pšeničnou tě sytí, na zem vysílá svůj výrok

Chval, Jeruzaléme, zpěvem Hospodina,
chval, Sijóne, svého Boha!
On upevnil závory v tvých branách,
požehnal tvým synům v tobě.
Na tvém území ti zjednal pokoj,
bělí pšeničnou tě sytí.
Na zem vysílá svůj výrok,
rychle běží jeho slovo.


Přátelé v Kristu,

v Hypernově měli před nedávnem rohlíky po 10 haléřích.
Všimli jste si toho?
Anebo bych se měl možná spíše ptát:
je tady někdo, kdo se o tom nedověděl?
Byl by to skoro div, protože se to rychle rozkřiklo.
Myslím, že taková událost ovlivní život v Ostravě více,
než když do Ostravy přijede nějaký známý zpěvák.
Cestu do Hypernovy si v těch dnech udělal leckdo,
a mnozí si odnášeli tašky plné rohlíků,
a jedli doma více rohlíků než obvykle
a říkali si možná, že ten život je tak nějak krásnější,
když stojí rohlík 10 haléřů.
Já sám jsme šel do Hypernovy pro chleba,
ale místo něj jsem koupil rohlíky, když jsem to viděl.
No, nekupte to.
Rohlík je chutnější než chleba,
vyrábí se jen z bílé mouky,
jen z té nejlepší části obilného zrna.
Rohlík, to je běl pšeničná,
o které mluví dnešní žalm, když chce vyjádřit,
že Hospodin svůj lid sytí něčím výborným a vybraným,
tím nejlepším z chleba.
Když jsem pak šel z Hypernovy,
šli kolem mne také jacísi chlapci,
nesli tašky naplněné rohlíky k prasknutí, asi je vyslali rodiče,
a jeden z chlapců povídá:
„to teď, když stojí rohlíky to haléřů,
to už s nimi můžeme hrát i fotbal.“
Byla to možná jenom taková věta,
já jsem je neviděl, že by rohlík upustili na zem,
a přece jsem se zarazil a ta slova mi zůstala nadlouho v hlavě.
Jak je to možné, že je pro ty chlapce rohlík jenom taková věc,
která se stane bezcennou, když téměř nic nestojí?
Je možné, že bychom dnes už zapomínali,
že můžeme o své živobytí přijít, kdyby přišla válka nebo pohroma,
a že má i dnes rohlík v mnoha částech světa cenu lidského přežití?
To, že je chléb jenom taková věc, které si nemusíme vážit,
to může říci jen člověk,
který už nevnímá, že to, co máme, dostáváme,
od Boha dostáváme, a je to požehnání.
Moderní člověk asi už ani nedovede být takto vděčný,
svůj blahobyt považuje za samozřejmý a koupitelný.
To se mu pak ale, mám obavu,
Boží požehnání pomalu stává prokletím,
když ho blahobyt uspává v pocitu,
že všechno co má, je jeho zásluha a jeho přičinění,
a že si bude žít stále lépe a radostněji.

2. Ježíš mohl ve svém učení často pracovat s motivem chleba.
Žil mezi lidmi, kteří ještě měli ke chlebu přirozenou úctu,
protože věděli, jaká je to námaha, dostat z půdy kvalitní úrodu.
A byl to lid, který si stále připomínal cestu svých předků přes poušť,
kde by Izraelci pomřeli hladem,
kdyby je Hospodin nesytil svým chlebem, chlebem z nebe, manou.
Člověk snadno zapomíná, že vše, co od má, dostal o Boha,
ale když budeme spravedliví, uvidíme,
že z toho nemůžeme vinit až moderní dobu.
Byla to slabost právě už také starozákonního lidu,
že snil více o plných hrncích masa a pojídání chleba do sytosti (Ex 16,3),
než o Boží dobrotě.
A proto Starý zákon připomíná,
že „nejen chlebem živ je člověk“ (Dt 8,3)
ale že potřebuje k životu i Boží slovo,
Slovo jako připomínku, že život je Boží dar,
slovo jako pozvání do obecenství s Bohem,
a také slovo jako napomenutí, pokud člověk chce spoléhat jen na sebe.
Proto jsou dar chleba a dar slova pevně spojeny
a navzájem se doplňují, také v dnešním žalmu.
Hospodin tě sytí pšeničnou bělí,
a vysílá na zem svůj výrok, své slovo.
V Ježíšových současnících přežívalo povědomí o chlebu
jako základním daru Božím.
Dar chleba znamená dar života.
A tady se tohoto motivu chápe Ježíš a řekne sám o sobě:
„Já jsem chléb života.
Já jsem ten chléb, který sestupuje z nebe.
Kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky.“ (J 6,48-51)
Ježíš je jako chléb, nabízí člověku nasycení jeho potřeb,
a zároveň je více než chlebem, protože nabízí pravé nasycení,
sytí duši člověka, jeho vnitřní život.
Avšak i zde musí být chléb doplněn slovem.
Nestačilo by říci, že Ježíš Kristus je Chlebem života.
On tady není jenom tak, jako němý dar,
vezmeš nebo nevezmeš, nebo vezmeš ten vedle, chutnější,
ne, tak to není.
Musíme k tomu dodat, že on je také Slovo života.
Slovo naléhavé, naléhavější než jakákoliv reklama.
On se doporučuje, on se nám dává, pro naše pravé dobro.
Při večeři Páně rozdává Ježíš svým učedníkům chléb
a k tomu říká: „vezměte, jezte, toto je mé tělo.“
„Toto je mé tělo, které se za vás vydává.“ (L 22,19)
To slovo je s tím darem pevně spojené
a slovo dává hmatatelnému daru razanci.
Bůh sám se nám ve svých darech vydává,
tak jak to ukázal svým osudem Ježíš Kristus.
Za to dneska chceme být vděčni, za to chceme Boha chválit:
ne že od něj dostáváme „něco“, chléb a úrodu zahrádek.
Je také málo, když nás přepadá vděčnost za naše děti
a třeba i za všechen náš blahobyt.
Vděčni máme být za to, že se nám dává Bůh sám, že se pro nás vydává.
Život je v tom, když rosteme ve víře,
že všechno, co přijímáme, dostáváme od Boha.
Že Boha přijímáme ve všech věcech.
Jen tehdy pochopíme,
jak takové úplnou vydanost Bohu jako odpověď na jeho dobrotu
může apoštol žádat od nás. Pavel řekne:
„Vybízím vás, bratři a sestry, pro Boží milosrdenství,
abyste sami sebe, svá těla přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť;
to ať je vaše pravá bohoslužba.“ (Ř 12,1)

3. Myslím, že všichni, jak tady jsme
pociťujeme jakousi úctu vůči chlebu,
a určitě nám není jedno, když se chléb někde válí po zemi.
Ještě větší pozor dáváme při slavení večeře Páně,
vždyť tady rozdělujeme chléb, který je znamením těla Páně.
Děláme to pečlivě a nechceme, aby ani kousek nepadl na zem.
Děláme to takto právem.
Jak bychom si však mohli myslet,
že je menší vinou,
když na zem necháme spadnout Slovo Boží?
Ježíš Kristus je mezi námi přítomen
jako nedělitelná jednota těla a slova.
A když máme úctu k jeho svátostem,
a já vím že máme, častěji slýchávám,
že je pro mnohé z nás slavení večeře Páně velmi významné,
pak ve stejné vážnosti přijímejme také Slovo,
které Bůh na zemi posílá,
aby nepadalo na zem.
Přijímejme je a ukládejme do svého srdce.

Apoštolské vyznání víry

Dt 6,10-13

10 Až tě Hospodin, tvůj Bůh, přivede do země, o které přísahal tvým otcům Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, že ti ji dá, a dá ti veliká a dobrá města, která jsi nestavěl, 11 domy plné všeho dobrého, které jsi nenaplnil, vykopané studny, které jsi nevykopal, vinice a olivoví, které jsi nevysadil, a budeš jíst a nasytíš se, 12 pak si dávej pozor, abys nezapomněl na Hospodina, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. 13 Hospodina, svého Boha, se budeš bát, jemu budeš sloužit, při jeho jménu přísahat.

Přátelé v Kristu,
zhruba vzato, mohly by základní otázky neděle díkčinění znít takto: na co se v životě spoléháme? Spoléháme se především na své vlastní síly - nebo se spoléháme na sílu Boží? Kam směřuje naše vděčnost za to dobré, co dostáváme? Myslíme si, že je to zásluha naší práce a schopností – nebo jsme za ně vděčni Bohu? A správný užitek z neděle Díkčinění pak získáváme tehdy, když si uvědomíme, že ve svých životech se příliš spoléháme na sebe, když se učíme více důvěry a spoléhání pokládat na Hospodina, Boha našeho. Špatně to přece udělal onen boháč v Ježíšově podobenství. Když sklidil velkou úrodu, řekl si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij. Řekl si: „teď máš. Klidně si žij.“ Ten boháč chtěl spoléhat na svůj majetek a žít pro sebe. Proto u něj nacházíme základní znaky takové soběstřednosti:
zaprvé: řekl si, tedy sám sobě, místo aby řekl slovo věčnosti Bohu, základní slovo pro něj bylo: já;
zadruhé: řekl si „teď máš“, místo aby pomyslel na to, že mu bylo dáno, nejdůležitější pro něj bylo vlastnictví, a už ztratil povědomí, že to všechno je dar;
a zatřetí: řekl si: klidně si žij, jez, pij, přední pro něj byl jeho vlastní klid a požitek, místo aby pomyslel, že majetek není všechno a že svým majetkem má sloužit druhým.
Boháč je názorným příkladem člověka, který se spoléhá na vlastní schopnosti a úspěch, místo aby byl vděčný Bohu, za to, že od něj dostává všechno: i svou dobrou sklizeň, i své schopnosti a úspěch.

A přece nás dnešní čtení z knihy Deuteronomia upozorňuje, že ta základní otázka je ještě hlubší: dovedeme být vůbec vděčni? Podívejme se, mluví se tady o Izraeli, který bude přiveden do zaslíbené země, přijde k hotovému. je jasné, že nic z toho, co dostává, není jeho zásluhou. Slyší: budete přivedeni do dobré země, zaslibuje Bůh skrze Mojžíše. Budeš žít ve městech, která jsi nestavěl. Budeš pít ze studní, které jsi nevykopal. Budeš jíst z vinic a olivoví, které jsi nezasadil. Dobré věci dostáváme nezaslouženě. Často jsou to plody vytrvalé práce těch, kdo tady byli před námi. Máme domy, města, silnice, banky, politické zřízení. Po celé generace se do společnosti ukládá bohatství toho, co se povedlo. Je vyloučeno, že bychom si mohli myslet, že bohatství v naší společnosti je naší zásluhou. Někteří ekonomové dokonce řeknou bonmótem, že „jsme odsouzeni k blahobytu“. „Odsouzeni“, to znamená, že
k němu přicházíme ani často nevíme jak, jen proto, že žijeme v bohaté části zeměkoule, žijeme v sousedství zemí ještě bohatších, že jsme na křižovatce obchodních cest. Proto tomu ani nemůže být jinak, pokud se nestane nějaká katastrofa, než že je naše životní úroveň už dnes vysoce nadprůměrná, a budeme ještě stále bohatší. A do této situace přichází otázka neděle Díkčinění. Vyostřeně zní: rozpoznáme ještě vůbec, že máme být vděčni? Víme ještě vůbec, jak nesamozřejmé jsou ty dobré věci, které máme a v kterých žijeme, anebo už je přijímáme jako samozřejmé? Víme, že jsme obdarováni? - Izrael dostal zemi zaslíbenou, v které se mu dobře vedlo. A k tomu dostal příkaz: nezapomeň na Hospodina. Nezapomeň, že to všechno dobré, v čem žiješ, že je to dar, nezasloužený dar, že je to projev přízně a milosti. Jsi milován a obdarován, a proto se můžeš otevřít a žít beze strachu o svůj život, proto můžeš říct: „děkuji“, a uvědomit si: „mám za co být vděčný“, a ne si jen pořád myslet: „kéž bych měl více“. – A jak je to s tebou? Jaký postoj zaujmeš ke svému bohatství, když už ani nevíš, co je chudoba a nedostatek? Budeš za dobré věci ve svém životě vděčný Bohu, nebo na Boha zapomeneš? Myslíš si ještě vůbec, že je potřebné být vděčný Bohu? – Představuji si to tak, že v dobách, kdy dostatek ještě nebyl samozřejmý, a když si člověk své živobytí zajišťoval „v potu tváře“ (Gn 3,19), dokud si každý den musel uvědomovat, že má, ale nemusí mít, dokud se běžně pohyboval na hranici hladu, pak pro něj byla otázka vděčnosti Bohu asi živá. Všechno, co měl, pro něj bylo nesamozřejmé a ohrožené. Lépe poznával svou bezmoc a bylo na něm, kam ji zaměří: jestli se spolehne na své omezené síly a pokusí se svůj život chatrně zabezpečit sám svými silami – nebo se svěří Bohu, v chudobě i v dostatku. Tak tomu asi bylo dříve. Dnes však žijeme v poměrně dobře klapajícím systému sociálního i všelijakého jiného zabezpečení, ten slibuje, že se o nás postará. Jaké místo tady má Bůh? Najednou se víra v Boha může zdát jako stará, nepotřebná veteš. Proč bych se na něj měl ještě spoléhat, když všechno co potřebuji, si mohu koupit v obchodě nebo objednat přes telefon? Prý i štěstí, zdraví, spokojenost. A pokud ještě ne dnes, jsou tady zástupy těch, kteří se starají, aby všechny lidské starosti a problémy vymizely co nejdříve. Byl bych rád, kdybyste mi porozuměli, co čtu jako dilema tohoto starého textu z knihy Deuteronomium, které je ovšem také závažným dilematem naším dnešním: jsi vděčný? Víš ještě o zdroji všeho toho dobrého, čeho se ti dostává? A jestli víš a vyznáváš, že vše dostáváš od Boha, svůj majetek i své nadání, víš pak odtud také, jak toto dobré dobře užívat, k čemu může sloužit? Máš tento pohled za sebe a před sebe? Anebo už žiješ v jakémsi vlídném bezčasí, kdy považuješ životní hojnost kolem sebe za samozřejmou, a nepotřebuješ se ptát: odkud a nač? Milan Kundera nazval jeden svůj román velmi výstižně: „Nesnesitelná lehkost bytí.“ Nesnesitelná lehkost bytí: to je, když už se jenom tak houpeme na vlnkách spokojenosti, když je nám docela době a můžeme nemít žádné velké problémy. Proč bychom se ještě o něco starali nebo o něco usilovali? Kundera jako přemýšlivý člověk řekne, že taková lehkost bytí je nesnesitelná, že z člověka dělá sobce s prázdným srdcem. A Bible řekne, že taková lehkost je nebezpečná.

Je pro mne opravdu překvapující, jak dobře text z knihy Mojžíšovy postihuje naší dnešní situaci. Mluví se tady o zemi dostatku: v té zemi jsou veliká a dobrá města, domy plné všeho dobrého, vykopané studny, vinice, jen ty olivy vozíme ze zahraničí. A k tomu je řečeno: až toto všechno budeš mít, až budeš žít v takovém blahobytu, pak si dávej pozor, abys nezapomněl na Hospodina. Abys nezapomněl na Hospodina, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Pro nás křesťany to znamená dále: který tě vyvedl z otroctví hříchu a z hrozby marné smrti. Abys nezapomněl na Hospodina, který tě nejprve vysvobodil, a tento blahobyt ti dává návdavkem. Pokud ti zůstane jenom blahobyt, a ty zapomeneš na toho, kdo ti ho dal, staneš se znovu otrokem. Budeš si myslet, že máš všechno, a zapomeneš, že ty nejdůležitější věci se nedají ani zasloužit ani koupit. Proto: nezapomínej na Hospodina a buď vděčný.

Apoštolské vyznání víry

L 22,17-19

Vzdal díky, lámal
Přátelé v Kristu,
1. těžištěm dnešní neděle má být naše vděčnost za úrodu tohoto roku. Některé dary země zdobí také náš oltář. Domýšlím se, že pro naše předky měla tato neděle velkou důležitost. Skončená sklizeň znamenala v jejich roce velký zářez, a pokud navíc bylo úrody dost, byla to pro ně velká úleva. Dobrá úroda byla jakoby zárukou, že dostávají další rok života, že je na celý další dlouhý rok zajištěno jejich živobytí. Dovedeme si ještě snad i představit, že pro dřívější generace bylo téma dobré úrody a vděčnosti za ní tématem duchovním, na kterém se zkoušela jejich víra. Oni každý rok mohli pozorovat, jaká je to velká nesamozřejmost, že na poli něco vyroste, že zrno zakoření a zraje. Viděli, že člověk se tady svou prací může přičinit jen málo, orbou a setím, ale všechno ostatní jakoby se dělo samo, bez něj. A když pak plody rostly a zrály, kolik zase jen bylo těch nebezpečí, která sklizeň ohrožovala. Sucho anebo zase naopak velké vlhko, oheň a plísně, zvěř a nezřídka i války. A když se pak už konečně mohla úroda postupně sklízet do stodol a sýpek, byl to radostný úkon člověka, který si však přesto musel v každé chvíli říkat: není to mé dílo a zásluha, jsem odkázán na pomoc shůry. Bůh nám dává tyto dary k životu. I letos i každý rok. Bohu díky. - Mám za to, že pro většinu z nás je už tento děj cizí. Už se necítíme odkázáni na úrodu tohoto roku. Všechno, co potřebujeme, si můžeme koupit v obchodech, a nic nenapovídá, že by našim supermarketům hrozil nedostatek čehokoliv. Téměř jsme ztratili kontakt s přírodou a jejími přirozenými běhy. V zemi se hrabeme nanejvýš pro radost na našich zahrádkách. V létě si přejeme co nejvíce sluníčka, bez deště bychom se raději obešli, a už zapomínáme, že je déšť potřebný pro úrodu. Neznáme pocit skutečného hladu, naopak naše stoly běžně hýří plody ze všech částí světa. Dovedeme tedy ještě cítit za úrodu vděčnost? Chápeme a přijímáme důraz této neděle, nebo je pro nás už něčím okrajovým a nezvyklým? A dovedeme ještě vnímat, jak spolu souvisí zemitost úrody a duchovnost našich modliteb a mluvení o Bohu? Představte si, že v dlani držíte zrníčko obilí. Jaké bohatství a tajemství v sobě skrývá. Člověk nedovede nic takového vyrobit ani sestrojit. Zrno v sobě skrývá budoucí plodnost, celý klas a mnoho dalších zrn.

2. Ježíš si při poslední večeři vyvolil dvě přírodní látky. Udělal z nich znamení svého činu pro nás. Ty dvě látky jsou z nejběžnějších - chléb a víno. Chléb je nejzákladnější potravinou člověka, je jí dodnes a my snadno rozumíme, když v Otčenáši chléb zastupuje všechno potřebné k životu, oč Boha prosíme: chléb náš vezdejší dej nám dnes. A na druhé straně jako nápoj víno. V Ježíšově době bylo ještě daleko běžnější, než je dnes u nás. Lehké víno vždy bylo obvyklým nápojem v krajinách kolem Středozemního moře a v biblických zemích. Bez vína se neobešla žádná společná hostina. A tak tady Ježíš při poslední večeři před učedníky pozvedává běžný pokrm a obyčejný nápoj, chléb a víno. Také my se při slavení večeře Páně dotýkáme takto obyčejných látek. Jsou to kousky přírodního světa, které nyní leží připraveny na oltáři. Cítíme strukturu a chuť kousku chleba, víno nám zavoní a svlaží naše hrdlo. Ježíš z celé šíře pokrmů a nápojů vybral pro své znamení právě chléb a víno. Vybral si dvě přírodní látky, a přece, nejsou to látky v přirozeném tvaru, tak jak je nacházíme v přírodě. Chléb a víno jsou už látky přetvořené, prošly už proměnou. (To slovo „proměnění“ ovšem v této souvislosti používáme jinak než naši římsko-katoličtí bratři. Ti totiž říkají, že víno a chléb se promění během obřadu, při pozdvihování, a že změní svou podstatu, už pak nejsou chlebem a vínem, ale skutečným tělem a krví Kristovou. Protestanti však naproti tomu říkají, že taková masivní představa nevyplývá z Ježíšových slov a není ani potřebná. Při večeři Páně chléb zůstává chlebem a víno vínem, totiž znameními, které ukazují ke Kristu. Kristus je pak při nás skutečně přítomen, v celém tomto hodu, nejenom v živlech.) Když my dnes mluvíme o proměňování chleba a vína, myslíme na proměnu, kterou už mají chléb a víno za sebou, která se musela stát, aby nám tady byly k užitku. Obilné zrno muselo být rozdrceno na mouku, aby z ní byl upečen chleba. A podobně se drtí také vinné hrozny, aby jejich mošt zkvasil v ušlechtilé víno. Ježíš si vybral jako znamení chléb: „toto jest mé tělo“, a vybral si jako znamení víno: „tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví.“ Jestliže chléb a víno jsou znamením jeho oběti, vidíme zde hlubokou podobnost mezi Ježíšovým osudem, jeho obětí a údělem obilného zrna nebo vinného hroznu. Ježíš se vydává, hyne, aby z jeho života a smrti vzešel hojnější užitek. Je lámán a drcen, ale z jeho ubitého těla vzejde tělo vzkříšené. Zdá se, že tady vítězí smrt, ale učedníci poznají Ježíše Krista živého a vyvýšeného. Umírání přirozeného těla a vzkříšení k pravému životu, to je ona proměna, ke které ukazují chléb a víno večeře Páně. A chléb a víno, které zde přijímáme, jsou i pro nás výzvou k takové proměně. Lidský život nemůže zůstat jen tak, jak přichází, den za dnem. Náš život není jen břicho, netvoří ho jen to, co sníme a vypijeme, spotřebujeme. Z našeho života musíme něco udělat, aby byl co k čemu. Pravý život je až výsledkem proměny přirozeného života, výsledkem procesu leckdy bolestného. Když chceme svůj život křesťansky naplnit, znamená to často sebevydávání, obětavou službu. Jako bychom byli mleti a drceni, až pak dostává náš život šťávu.

3. Ježíš bere do rukou chléb a víno. Děje se to v předvečer jeho utrpení. Spolu se slovy ustanovení vysvětluje chlebem a vínem význam své smrti. Ježíš bere živly do ruky, děkuje za ně Bohu a pak je rozdílí. Učedníci je berou, jedí a pijí. V noci zrady, zapření a útěky jim Ježíš dává na cestu toto znamení. Dostávají je jako posilu. Chléb a víno jsou zde znameními odpuštění: je to znamení Ježíšova těla, které se za nás láme, a znamení Ježíšovy krve, která se za nás prolévá. Na to si mají Ježíšovi učedníci vzpomenout, když poznají svou slabost, když prožijí svůj vlastní pád. Není v našich lidských silách ani to, abychom se plně obětovali a vydali. Nedovedeme to po něm prostě zopakovat. Jeho oběť si připomínáme, od něj přijímáme moc k proměně svého života. Potřebujeme Kristovu lásku a odpuštění.

Děkujeme ti, Ježíši Kriste, za všechny věci,
které nám ukazují cestu k tobě, k pravému životu.
Děkujeme ti za chléb a víno svaté večeře,
a prosíme, aby se nám stávaly posilou k proměně.

Vždycky za všecko vzdávejte díky

Ef 5,20 Vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.

Přátelé v Kristu,
slova z epištoly, která jsem právě přečetl, rád používám na začátku modlitby před večeři Páně. „Pane Bože, je to pro nás dobré, abychom ti vždycky a za všechno vzdávali díky.“ – A věřím, že to skutečně pro nás dobré je, takto děkovat. A přece si vždy znovu uvědomím, jak nesamozřejmě a až provokativně to zní. Za všechno máme děkovat? I za věci těžké a zlé? A vždycky máme děkovat? Třeba i tehdy, když mám bolest, když se mi ani mluvit nechce? Zní to až provokativně, ta apoštolova výzva, abychom stále děkovali. A tak jsem si řekl, že se dnes podíváme podrobněji, jak to apoštol myslel.

Jistě by dnes nebylo od věci, začít už tím slovesem: vzdávejte díky. Nebo ho můžeme přeložit i jinak: děkujte, buďte vděčni. Ta slova nejsou samozřejmě pochopitelná. Naopak se setkávám s lidmi, kterým zní jako slova cizí. Jsou totiž lidé, kteří se snaží dokonce každou vděčnost ze života vytlačit. Možná někoho takové znáte. Říkají: „Nechci nikomu být za nic vděčný, a tak mu zavázaný. Chci si vystačit sám. Mám jen to, co jsem si sám sehnal, na co jsem si vydělal.“ - S takovým postojem se setkávám, ale dnes se s ním nechci moc zdržovat. Je to spíš úchylka, která člověka zavede, aby žil nejlépe někde úplně na samotě a stranil se lidí. Každý jiný člověk, který aspoň trochu žije mezi lidmi, snad poznává, jak si lidé mohou aspoň někdy pomáhat, a obdarovávat se navzájem. A i nevěřící člověk mnoho věcí zakouší, že je má nezaslouženě. Svůj život že jsme dostali darem. A například, to je častá situace, když se lidem narodí dítě, často nad ním žasnou jako nad malým dárkem do svého života, atd. Pocit vděčnosti je u normálních lidí docela častý. To je má zkušenost.

Ale teď už k dalšímu slovu dnešní výzvy. Apoštol říká, že za všechno máme vzdávat díky Bohu. Za všechno – protože on je přece Stvořitel všeho. A tady vstupuje pro moderního člověka další potíž. Vždyť my už to přece takto nevidíme. Nevidíme svět jako Boží stvoření. Nám už se přece rozpadl ten obraz světa, že na počátku byl Pán Bůh, a z jeho ruky že všechno vzešlo. Takhle samozřejmě a jednoduše si to snad mohli představovat lidé kdysi, když nevěděli tolik o přírodních procesech, o zákonitostech, podle kterých se příroda řídí, o evoluci, o stavbě atomů atd. Pro lidi minulosti snad bylo snazší vidět všechno kolem jako zázrak, jako Boží dar. To pro nás už je snazší přijmout teorii o samovolných procesech, že se všechno vyvíjí samo ze sebe, ze svých vnitřních sil. – Ale je to tak? Je to skutečně pravda, že ten starý obraz božího stvoření je překonaný? Vždyť si připomeňme, že to, co čteme na úvodních stránkách bible, byla myšlenka kdysi naprosto převratná. Biblická zvěst o stvoření vznikla v době, kdy si lidé představovali, že všude je plno bohů. To, že vyroste obilí na poli, je v kompetenci jednoho boha. A to, že přijde déšť, má na starosti zase jiný bůh. A když se to nebo ono nevydaří, je to způsobeno tím, že jsou ti bohové škodolibí. A proto se jim pohané snažili zalíbit, a proto měli své kultíky, aby bohům podkuřovali, a když to vše vykonali, měli pocit, že úroda bude zasloužená. Dali bohům, co jejich jest, aby dostali zpátky, co sami potřebovali. – Mám ovšem pocit, že i naše běžné myšlení je docela blízké onomu pohanskému. I my si přece myslíme, že to, co se nám dostane na stůl, jsme si sami zasloužili, že na to máme nárok. Když tedy úrodu neohrozí nějaký z rozmarů přírody, jak dodnes říkáme. Ale i pak je to jen otázka peněz, tedy jiného boha, kterému sloužíme. Obživu si sice za vyšší cenu, ale přesto zajistíme. – Zatímco biblická zvěst do toho vstupuje přelomově. Říká: nemusíte sloužit různým bůžkům. Nemusíme mít strach. Nemusíte si myslet, že si vše sami zajistíte. Je jen jediný živý Bůh, který je nad světem. A on stvořil svět dobře, a moudře ho řídí. On něj máme náš život i vše k životu. Jemu má patřit naše vděčnost. Za všechno.

A pak je v té výzvě z epištoly další slovo. Apoštol říká, že vděčni máme být vždycky. To znamená: za každé situace, ať se děje cokoliv. Tak tady myslím vzniká s pochopením problém největší. To máme děkovat i za nemoci? Za umírání? Za to, když se nám stane něco špatného? Není to divné? - Proto se nejprve vzpouzím slovu apoštola. Nemusíme přece v těžkých chvílích říkat: děkuji ti Bože za nemoc, za problémy. Stačí přece, když řekneme: děkujeme, Bože, za důvěru, že jsi v tom se mnou, že o mne víš a že mne posiluješ. Jako Ježíš nikdy neřekl: díky za utrpení, díky za kříž. Nýbrž řekl: je-li to, Bože, tvá vůle, chci to vše přijmout. Takto i my můžeme být za Boží pomoc a péči vděčni vždycky, v každé situaci.

Tak jsme si snad vysvětlili slovo: vždycky děkujte. Ale zdá se, že jsme tím zase zpochybnili předchozí odstavec, kde jsme si připomněli, že máme děkovat za všechno. Tak jak to tedy je? – Pomáhám si zde opět slovem evangelia. Připomeňme si, jak to bylo při poslední večeři Ježíše s jeho učedníky, a jak to za chvíli uslyšíme od stolu Páně. Ježíš vzal do rukou chléb, a vzdal díky. Potom vzal kalich, a znovu poděkoval. Za chléb a víno děkuje jako za dobré dary stvoření. Ale potom hned řekne, že ten chléb je jeho tělo, a ten kalich jeho krev. Když za ně vzdal díky, vlastně tím poděkoval i za to, co ho čeká. Všechno přijímá z Boží ruky. Jako to i my zpíváme v jedné pěkné písni: „z tvé ruky, Pane můj, co dáváš, chci vzít“. A chápeme, že v textu té písně se myslí na to, že od Boha přijímáme ve víře i různé zkoušky a těžkosti. Jak řekl už starozákonní Job (2,10): „To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?" - A tak je to v díkůvzdání vše promícháno. Radostné i bolestné můžeme přikrýt důvěrou, že Boží vůle je dobrá. A za to děkovat. - Vždycky za všecko vzdávejte díky. (Ř 8:28) Těm, kdo milují Boha, všechny věci napomáhají k dobrému.