Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Nevíte, v který den váš Pán přijde

Mt 24,42-44 Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde. Uvažte přece: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční hodinu přijde zloděj, bděl by a zabránil by mu vloupat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.

Přátelé v Kristu,
nevíme, kdy přijde konec. Nevíme, který den bude našim posledním. – Jsme teď v období adventního očekávání, kdy říkáme, že čekáme druhý příchod Ježíše Krista. Čekáme ho skutečně ještě tak, jak o tom mluvila stará církev? Že přijde brzy, že ho nejspíše zažijeme ještě za svého života? Zdá se mi, že takové očekávání už v církvi docela vyhaslo. Možná spíše očekáváme setkání s Kristem až po své smrti. A to není špatně. Tak to viděl už i třeba bratr Lukáš Pražský v 16. století, když v textu adventní písně (EZ 269,8) napsal: „Ježíš přijíti / slíbil, když vyjíti / z těla věrný člověk, / má již v budoucí věk“ – to znamená, že každý věřící se s Kristem setká v okamžiku své smrti.

Možná nečekáme, že by konec světa nastal za našeho života. To však nic nemění na slovech, která říká Ježíš v dnešním evangeliu. Když nás napomíná: bděte, buďte připraveni. Žijte, jako by váš konec mohl přijít každou chvíli. Třeba ne konec světa – ale váš konec. Je to vážné a důležité varování, protože my víme, že to tak běžně neprožíváme. Musíme přiznat, že po většinu času žijeme nevážně, povrchně, a možná někdy dokonce jakoby otupěle, bezmyšlenkovitě, nevědomě. Proto jsme si my lidé dali do církevního roku adventní období, abychom si připomínali, že máme žít bděle a moudře. A je v tom velká moudrost, co říká dneska Ježíš. Mohli bychom si ji přeložit také do slov, která už zní docela civilně: Žijte, jako by dnešní den měl být pro vás tím posledním.

Tak, a teď jsem se při psaní kázání zarazil. Uvědomil jsem si, kde jsem takovou myšlenku v poslední době slyšel. Myslím, že opakovaně - hned v několika amerických filmech. Žijte, jako by dnešní den měl být pro vás tím posledním. V těch filmech si tohle řekli lidé, kterým oznámili, že mají zhoubnou nemoc. Nebo lidé, kteří se dověděli, že se blíží nějaká neodvratná katastrofa. Brzo přijde konec. A kam tohle poznání americké hrdiny vedlo? Nebudu zbrkle kritický. Musím přiznat, že v hollywoodském pojetí je většinou vedlo nejdříve k tomu, aby řekli všem okolo, že je mají rádi. To je krásná a důležitá věc. To je to podstatné, chce se těmi dojemnými scénami říct. Ale pak se děj filmu vždycky rozjel úplně jinam. Když vím, že mám poslední dny, tak si jich hledím užít. Zajedu si do Egypta, skočím z letadla, užiji si hojnost alkoholu nebo ženských. Nebo svých dětí, i takhle ušlechtilé scénáře bývají. Dokud člověk žije, má si užít. Taková je moudrost našeho věku. Řekne: buďte bdělí k vnějším věcem, k možnostem, které život nabízí. - Přitom v minulosti to asi bývalo jiné. Můžeme číst v mnoha knihách, že lidé v minulých křesťanských staletích poznání svého blízkého konce využívali, aby se mohli na smrt připravit. A považovali za velkou milost, když věděli, že konec přichází, když nepřišel nečekaně. Čas před smrtí měli ne k užívání si navenek, nýbrž k vnitřnímu usebrání. Chtěli být bdělí k vnitřním věcem. Vedlo je to prý k myšlenkám na věci podstatné. I zde je zastoupena myšlenka na lidi blízké. Snažili se ještě aspoň na smrtelné posteli usmířit se s lidmi, vidět ty, které měli rádi. Ale potom mysleli na věci Boží. Dbali na to, aby se před smrtí stihli vyzpovídat, a odcházeli na věčnost ve víře v odpuštění Boží.

My nevíme, kdy konec přijde – to je nejsilnější důraz dnešního textu. Možná si myslíme, že si svůj život dáme dopořádku pár dní před smrtí, že to stačí. My však nevíme, kdy náš konec přijde. Máme však být bdělí, jako by mohl přijít kdykoliv. Co patří k takové bdělosti? Dvě věci chci k tomu z dnešního evangelia zdůraznit. Zaprvé: Ježíš zdůrazňuje, že konec přijde nečekaně, překvapivě. Ale to není nějaká záludnost ze strany Boží, to není touha zaskočit, „nachytat na hruškách“. Má nás to vést ke stále bdělosti. To je první rys bdělosti, který chci podtrhnout: naše bdělost má být stálá. Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde. Abychom si svůj profil nespravovali jen někdy, kdy jde do tuhého, abychom se nemodlili jen tehdy, kdy je situace vážná, abychom dobré skutky nekonali jen tehdy, kdy cítíme, že zlo v našem životě nebezpečně převažuje. Abychom se stále a každodenně snažili dělat, co dělat máme, žili tak, jak věříme, že se žít má. – Kdybychom naopak věděli, kdy náš konec přichází, jistě by se nám z evangelia líbil příklad lotra, který byl ukřižován po Ježíšově pravici. Pár okamžiků před smrti mu stačilo, aby svůj život zachránil. Vyznal svou hříšnost a svou víru v Ježíše, a už od něj slyší (L 23:43): "Amen, pravím ti, ještě dnes budeš se mnou v ráji." – Pár okamžiků před smrtí by stačilo! Ale je to opravdu tak? Podívejme se ještě na toho druhého lotra, po Ježíšově levici. Proč ten nedokázal svůj osud změnit? Už dokonce i slyšel Ježíšova slova zaslíbení, když Ježíš mluvil s druhým lotrem, a přesto on se ke stejné naději nehlásí. On té příležitosti využít nedovede. Pro něj je vědomí blížící se smrti k ničemu. A to mě přivádí k druhé poznámce o tom, jak máme být bdělí. Bdělost znamená, že si uchováváme citlivost, vnímavost. Že naše srdce nezatvrdnou. Ten druhý lotr prostě už asi nebyl schopen myslet jinak, než myslel celý život. Jeho srdce už bylo necitlivé k dobru, k naději, k víře. Je pro nás příkladem varovným. Abychom byli vnímaví, pokorní, ochotní k obrácení. Abychom nezapomínali, že budeme z našich životů vydávat účty, že máme svůj život naplňovat a žít smysluplně.

Při tom se po nás nechtějí nějaké úkoly mimořádné, zvláštní. Taky dnešní evangelium používá slova docela obyčejná. Ježíš přijde jako Pán domu, v kterém my máme své úkoly. Většinou úkoly docela všední, běžné a každodenní. Nic zvláštního, chtělo by se říci. A přece to samozřejmé není, že o svém životním úkolu víme, a že ho věrně a vytrvale plníme. – A že naše životní povolání asi není nějak výstřední a mimořádné, se chce připomenout také druhým titulem, který tady Ježíš o sobě použije. On přijde jako Syn člověka. Prostě jako člověk: on přijal naší lidskou přirozenost – on se k nám snížil a zná naše slabosti. Ale to není vše. Chce to naší odpověď. Také my se máme vyvíjet směrem k lidství. Máme růst do bohatosti lidství, k plnosti, které on je měřítkem. Jen podle toho taky bude náš život posuzován. Podle toho, nakolik jsme byli lidmi. Napohled nic zvláštního. A přece: kolik bdělosti je k tomu potřeba!

Pane Ježíši Kriste, teď voláme k tobě, a chceme být v modlitbě bdělí.
Chceme být bdělí ke všem příležitostem, které nám v životě dáváš.