Přátelé v Kristu,
ještě stále jsme v oddíle, který je v biblích nadepsán jako „spor o půst“. Za Ježíšem totiž přišli učedníci Jana Křtitele, a ptají se ho, proč se Ježíšovi učedníci nepostí. A on jim odpovídá, že jeho učedníci jsou v této chvíli plní radosti. Že když jsou spolu s ním, jako by už byli na nebeské hostině. Jak by se tedy mohli postit, jak by mohli být smutní a skromní, když s ním sedí u stolu a radují se? A přitom to není jenom radost nějaká povrchní, světská, poživačná. Kolem Ježíše teď sedí lidé, kterým on zasáhl do života, které povolal k sobě, kterým zvěstoval odpuštění Boží, a kterým povídá o smyslu a naplnění jejich životů. Těmi Ježíšovými učedníky, kteří jsou kriticky pozorováni učedníky Jana Křtitele, to jsou v tuto chvíli především celníci a různí jiní hříšníci. A oni až doteď, do svého obrácení, byli z náboženského života vyloučeni, žili na okrají společnosti. A lidé, kteří sami sebe považovali za věřící a o spravedlnost se snažící na ně pohlíželi pohledy, které v sobě měly odsudek, odsuzovaly jejich zjevnou hříšnost. Teď se ti hříšníci obrátili, pod vlivem Ježíšovým. A zase je lidé náboženští posuzují, tentokrát podle své vlastní zbožnosti. Jak to, že se ti Ježíšovi učedníci nepostí? Domýšlíme se, že zřejmě byl zrovna čas obvyklého postu, postní doba, všichni to věděli, všichni se postili – ale tihle Ježíšovi učedníci ne.
A Ježíš tyto tazatele
poučuje. Přirovnává radost svých učedníků k mladému, bouřlivému vínu. Vždyť
jeho učedníci zažili odpuštění svých hříchů, oni poznali, že jejich život má
dobrý smysl. To v čem žili doposud, je už nemohlo dále zadržet, jako
například celnice celníka Matouše, to je ten příběh, který jsme četli nedávno,
Matouš na Ježíšovo zavolání dostal sílu opustit svou celnici i se všemi penězi,
opustil i své výnosné zaměstnání, celý starý způsob života. A tak Matouš i
další kolem něj teď byli jako mladé víno, všechno v nich zrálo a
dozrávalo. Jejich životy teď dostávaly vnitřní kvalitu, byli jak dobrá sklizeň
před tváří Hospodinovou. Boží odpuštění v nich pracovalo, nabývalo chuti a
vůně, a navenek se to projevovalo radostí. A tito lidé že by se teď měli
postit? Bylo možné tu jejich čerstvou vnitřní i vnější radost uzavřít do
postních rituálů? Měli si i oni v tuto dobu s ostatními připomínat, že
jsou slabí a bezmocní před Bohem? Měli potlačit to prožívání života, který jim
teď zase začínal chutnat, chutnat nebeským způsobem? To bylo nemožné. Vždyť ta
jejich duchovní radost nešla spoutat. Ona by všechny postní rituály roztrhala,
jako mladé, ještě kvasící víno, když se nalije do starých kožených měchů.
Tak. A teď si ještě připomeňme, že
Ježíš tady nemluví proti postu. Půst je užitečný, a Ježíš sám říká, že také
jeho učedníci se budou postit. Ale jindy. Protože půst je důležitý. A je to
důležitá protiváha k tomu, co učedníci požívají teď, když se radují. Půst
nám připomíná, že to není naše síla a naše skvělost, z čeho máme mít
v životě radost. Že je to Boží síla a milost, na kterou jsme odkázáni. A v životě
každého člověka pak přicházejí také chvíle, kdy si uvědomím svojí slabost a
chatrnost. A tyto své prožitky mohu užitečně odít do starého způsobu a rituálu,
kterému se říká půst. Postní rituály nám mohou i dnes užitečně pomoci, když
prožíváme svou slabost a odkázanost na Boha, aby byl náš prožitek plnější. I my
dodnes můžeme udělat leccos z toho, co čteme mnohokrát v Bibli, že
někdo jako počátek postu vyznal svůj hřích, a hořce nad sebou zaplakal, a třeba
na sebe vzal prostý šat, a třeba si i nasypal si na hlavu popel, a nejedl a
nepil. Ano, jsou to rituály staré, neproměnné, ztuhlé. Nedá se s nimi moc
hýbat, máte jen volbu je buď použít či nepoužít. Prastarý zvyk postu svou
neproměnností připomíná starou kůži, je jako staré měchy. To však neznamená, že
není k ničemu. I stará, po léta používaná kůže má své kvality. Byť jiné
kvality než kůže nových měchů, která je ještě pružná. Stará kůže do sebe
vstřebala mnoho vůni, mnoho chutí, a může je zase předat každému už ustálenému
vínu, které se do ní uloží, a tak mu pomoci k zralosti a bohatosti. Tak podobně
i půst, stará kůže, starý šat, nám může zavonět, když pomyslíme, kdo všechno se
s užitkem postil před námi, a když se podivíme, že lidská povaha a slabost
zůstává stále tak stejná.
Dnešní Ježíšův výrok tedy nemluví proti postu. A přece je zde důraz na mladost, čerstvost, novost! Mladé víno do nových měchů! Všechno staré pominulo, hle, je tu nové. Když se lidé radují mladou duchovní radostí, tak to chce nové způsoby. Duchovní radost, radost z Božího odpuštění, z Boží milosti a blízkosti, to je něco, co se nedá spoutat do nějakých omšelých rituálů. Mé srdce jásá, má ústa chválí, a slova ani staré zvyky nestačí, aby tu životnost zachytily. Znám například lidi, co až opovážlivě spoléhají na Boží milost, znají Boha jen jako lásku. Nebo podobně: apoštol napsal křesťanům do Efesu (2,5n): „Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši.“ On to tady píše, jakoby se to už stalo, jako by ti křesťané už zvítězili, jako by už byli vyvázáni ze světa. A teologové si nad tím biblickým místem lámou hlavu, nerozumí mu. Teologové musí vždy vidět věci v celku, a tak vždy zároveň vidí obecnou hříšnost, oprávněně vidí trvající hříšnost i u těchto lidí, kteří sami jako by se už viděli v nebi. Nebo čtěte chvalozpěvy na počátku Lukášova evangelia. Ty chvalozpěvy jsou jako takové nové měchy duchovní radosti. Například Maria začíná slovy: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli,“ a pak zpívá o tom, že spravedlnost už byla ve světě nastolena, že pyšní vládcové byli svrženi z trůnu, a ponížení byli povýšeni. A my se můžeme skepticky ptát, kde se toto naplnilo? Anebo stařec Simeon: vezme do náruče malého Ježíše, a chválí Boha, že jeho oči už viděly spasení, které Bůh připravil všem národům. Mohli bychom nad tím kroutit hlavou a říct, že to ještě s tím spasením nebude tak jednoduché. Lidský rozum hned přináší námitky. Z milosti Boží to však někdy možné je – že naše víra je jen radost, a nic než radost.
Ježíši, bylo to tvé první znamení,
kdy v tebe tví učedníci uvěřili,když jsi v Káni Galilejské proměnil vodu ve víno.
Dej, prosíme, ať je i naše víra jako víno,
víno živé, víno zrající.