Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

102. "Hell dance strip", klub v Ostravě, "přehlídka lidské krásy". Jó, bývaly doby, kdy ďábel to, že lidi ovládá, spíše skrýval.

101. K eucharistii nesmíme asi proto, že patronkou jednoty církve jmenovali katolíci Pannu Marii, a ta má dost důvodů být na neuctivé evangelíky naštvaná.

100. Hádám se se svým rádoby chytrým mobilem. Když do sms napíšu „modlím“, opraví mi to na „myslím“, a já ho musím přesvědčovat, že se opravdu i „modlím“.

99. Modernisté v evangelické církvi si myslí, že víno se při večeři Páně dětem nepodává proto, že je v něm alkohol.

98. Jako evangelík to v katolickém prostředí dost schytávám. Snad mi to Bůh připočte jako zásluhu.

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Každý ať se odvrátí od své zlé cesty

Jon 3,6-8 Když to slovo proniklo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela. Potom dal v Ninive rozhlásit: „Podle vůle krále a jeho mocných rádců! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata, a naléhavě ať volají k Bohu. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou.

Ž 130,1; Mt 21,1-9; Jk 4,5-10

Přátelé v Kristu,
Ninive je město zkažené hříchem. Proto mu hrozí zničení. Takovou zvěst roznášel po tom městě prorok Jonáš, a teď se ta slova donesla i ke králi. A my se můžeme až podivit, jak se ten král zachová. Jeho jednání je vzorové. Král sám nejdříve koná pokání. On je mocným králem, který je zároveň garantem bezpečnosti města, a teď by mohl Jonáše nechat vsadit do vězení za šíření poplašné zprávy. On je však králem zároveň zbožným, a proto si sám nemusí hrát na boha a není pro něj ostudou přiznat, že sám Bohu podléhá. Tady nám pak asi nezbývá, než ninivským závidět – vždyť takové vládce bychom si asi přáli. Příběh dospěl do okamžiku, kdy ninivským hrozí akutní nebezpečí pro jejich velkou zkaženost, a přesto tu teď ještě zbývá chvíle, abychom ninivské zároveň obdivovali – pro jejich pokání, pro jejich upřímnost a pokoru.

Ninivský král vstal ze svého trůnu a odložil svůj plášť. Obojí, trůn i královský plášť mu nepochybně náležely. Byly to znaky jeho moci. A přece ten král věděl, že naše lidská paráda a naše postavení nad druhými lidmi jsou jenom do času. Že jsou to jen naše lidské prostředky, pro oči lidské vymyšlené, aby symbolizovaly naší nadřazenost nad druhými. Před tváří Boží však neznamenají nic. I zahalil se ten král do žíněné suknice a sedl si do popela. Těmito gesty řekl druhým lidem, že ani on sám není nic než ubožák a žebrák, ba co míň, i on je jen prach, i pro něj platí: prach jsme a v prach se obrátíme. – A až odtud, z nízkosti a z popela, bude teď ten král mluvit ke svému lidu. Až tady v popelu hledá moudrost, jak vládnout a jak se zachovat, když jeho lidu hrozí zkáza. Potom dal v Ninive rozhlásit: „Podle vůle krále a jeho mocných rádců! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata. Ninivský král přikazuje lidem, aby i oni udělali, co nejdříve udělal on sám: aby se postili a aby se zahalili do žíní. Sám jejich král jim v tom je příkladem. Pomysleme, jak silné to slovo pro ninivské muselo být, když se dověděli, že jejich král je v tom s nimi, že k nim nemluví z povýšenosti svého trůnu, ale z poníženosti popela. To znamená: z takové poníženosti, kterou po nich ostatních ani nechce, on po nich ve svém nařízení nežádá, aby i oni sedali do popela. Sám k sobě je ten král náročnější než na druhé. Jejich král k nim mluví jako ten, kdo o sobě přiznal, že je nejubožejší z lidí, dokonce ze všech tvorů. – Ten dnešní text o kajícím králi mě silně oslovuje. Jakoby chtěl postavit zrcadlo naší době a speciálně těmto měsícům, kdy se skoro každý den odhalují nějaké obrovské podvody mnoha našich mocných, a ukazuje jejich pýcha a jakoby pocit bohorovnosti. - A silně nás tento příklad ninivského krále osloví i proto, že ukazuje k Ježíši Kristu. Vždyť o něm přece vyznáváme, že je králem a Pánem našich životu. A on je králem naplno v této linii poníženosti, takovým, že ukázal svou pokoru a stal se až do všech důsledků nejubožejším z lidí. Četli jsme dnes z evangelia: „Hle, král tvůj přichází k tobě.“ Ježíš nad námi nechce kralovat svou mocí, nýbrž poníženě a soucitně. – A když tu dnes mluvíme o takovém poníženém panování, pomysleme na to, že ten příklad ninivského krále a ještě více příklad Ježíšův mluví i k nám a do našich běžných vztahů. Kde jsme my sami nad někým postaveni, třeba nad našimi podřízenými v práci, jestli máme nad někým moc, například i nad svými dětmi, abychom na ně nebyli nikdy přísnější, než sami na sebe.

A teď tedy ninivský král vydává nařízení obyvatelům Ninive. Oni se mají postit a zahalit do žíní. To je první věc. Tím mají jakoby odsunout své běžné živobytí, ukázat a přiznat si svou odkázanost na Bohu. Protože naše běžné jídlo a pití a oblečení, které si dovedeme sehnat, ty nám dávají falešný pocit, že své životy dovedeme sami zabezpečit. A my si skutečně dovedeme zajistit své živobytí, dokonce často dobře a skvěle, dobrým jídlem a parádním oblečením. Přesto přicházejí chvíle, kdy bychom si měli připomenout, že i to všechno, co máme a považujeme za své, že všechno toto pochází od Boha, že to není samozřejmost, a že si nemáme myslet, že na ně máme automaticky nárok. A že ještě hlouběji jsou věci, u kterých už zřetelněji víme, že nejsou v naší moci, totiž naše zdraví, naše štěstí, a nakonec náš život sám. Ninivští se měli postit a obléci si co nejprostší šat. Tím měli Bohu vyznat, že ví o své odkázanosti na jeho milosrdenství. Ty dva vnější projevy měly k jejich pokání patřit. Je to připomínka i pro nás, že jsou zde staré a tradiční a osvědčené prostředky, které pomáhají k správnému prožívání obtížných situace, když hledáme východisko z krize. Prosté jídlo a prostý šat k tomuto prožívání mohou a asi i mají patřit. Říkám: asi mají, protože naší předkové v evangelické víře mnoho takových vnějších prostředků a rituálů zpochybnili. Především namítali, že takové rituály mají tendenci rychle se vyprazdňovat, lidé je pak vykonávají bezduše, jen jako divadlo. A navíc často nabízejí tyto vnější projevy zbožnosti tomu, kdo je koná, zase jiný pocit nadřazenosti, tentokrát duchovní nadřazenosti nad druhými: já se dovedu postit, já jsem duchovně na výši. Tyto výtky vůči rituálům jsou opravdu často oprávněné. O ninivských však neplatí. Už jsme četli, že pokání je nevedlo k povyšování, nýbrž k opravdovému sebeponížení. A také vyprázdnění toho postního rituálu jim nehrozí. Podle královské vyhlášky totiž nemají zůstat u vnějších projevů. Ty jim mají jen pomoci, aby se dobrali k něčemu podstatnějšímu: a naléhavě ať volají k Bohu. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. Takže dvě věci, první z nich je tato: mají se modlit, prosit Boha o pomoc, mají k Bohu volat naléhavě, jako ti, kdo vědí, že si sami nepomohou, sami se nezachrání. A druhá věc: mají se odvrátit každý od své zlé cesty. A v tom vyjádření má každé slovo svůj význam: každý z lidí ať si hledí nejdříve svého životního způsobu a ten ať napraví. Zlo ve společnosti je sumou špatných způsobů nás všech. A každý u sebe máme začínat s nápravou. Nemáme se srovnávat s druhými, nemáme se vymlouvat a nadávat na poměry. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty. V čem spočívá právě moje špatnost? – to každý o sobě víme nejlépe. A když teď budou ninivští konat pokání, je v tom dvojnásobná síla: obracejí se k Bohu, a odvracejí se od svých zlých cest. Obojí mají dělat naplno, upřímně a opravdově. - Vidím dnes, v naší společnosti a v našem světě, novou naléhavou potřebu této dvojnásobné síly. Toho dvojího pohybu. Abychom se i my obraceli k Bohu a odvraceli od svých zlých cest.

Pane Ježíši Kriste, vyznáváme své hříchy. Ty, na které si teď vzpomeneme, ale vyznáváme i to, že mnoho svých špatnosti ani nevidíme.
Věříme, že ty nám můžeš dát sílu, abychom se od svých zlých cest odvraceli. Ty nás proměňuješ svou láskou.
S respektem ke slabosti druhých, aby i oni mohli snadněji jít a nehřešit více, jim teď odpouštíme, čím se provinili proti nám.