Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Ať vidím

Mk 10, 46-52 Přišli do Jericha. A když Ježíš se svými učedníky a dosti velikým zástupem vycházel z Jericha, seděl u cesty syn Timaiův, Bartimaios, slepý žebrák. A když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal křičet: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Mnozí mu přísně domlouvali, aby zmlkl, ale on o to víc křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho.“ Zavolali toho slepého a řekli mu: „Vzchop se, vstaň, volá tě!“ On odhodil svůj plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš mu odpověděl: „Co chceš, abych ti učinil?“ Slepý mu řekl: „Rabbuni, ať vidím! “ A Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě uzdravila.“ A hned prohlédl a šel tou cestou za ním.


Přátelé v Kristu,
na začátku tohoto příběhu má Ježíš kolem sebe následovníků už celý houf. Se svými učedníky a dosti velikým zástupem vycházel z Jericha. Je snad zapotřebí ještě toho jednoho člověka, který se k nim připojí na konci příběhu, onoho slepce, který prohlédl a šel tou cestou za Ježíšem? Je snad tento jediný také nějak důležitý? Dosavadní Ježíšovi následovníci na to mají svůj názor. Když ten chudý slepec začal křičet, mnozí mu přísně domlouvali, aby zmlkl. Nezdržuj. Ty teď důležitý nejsi a důležitým se nedělej. Ten slepec však o to víc křičel. A sám Ježíš ho teď slyší, a Ježíš se zastaví. A mezi ním a tím slepcem se vytvoří naprosto zvláštní vztah, jakási pavučina vztahu, velmi jemná, uprostřed všeho toho hrubého dění, co ty dva obklopuje. Oni si rozumí, i když jim okolní lidé nerozumí. Ježíšovu poslání nerozumí a slepcově touze nerozumí. - My máme v dnešním příběhu zachováno jméno onoho uzdraveného slepce, a už to je v příbězích o uzdravení dost ojedinělé. Je pravděpodobné, že onen Bartimaios byl známý a činný v církvi ještě v době sepsání evangelia. Znamená to, že od okamžiku svého uzdravení při Ježíši vydržel navzdory všemu, co následovalo. Že to nebyla jen dočasná epizoda, o které dnes čteme, že tady nejde „jen“ o uzdravení jeho slepoty, ale že jeho uzdravení bylo spásou, totiž uzdravením celého života. Novým nasměřováním životní cesty. Rozhodnutím Ježíše následovat, ať už to bude znamenat cokoliv. Bartimaios je uprostřed tohoto hlučícího zástupu jedním z mála lidí, kteří chápou, o co na této cestě za Ježíšem jde. Pochopil to nějak intuitivně, už na počátku, když začal usilovně volat. A uzdravením se mu pak dále projasní, jaké důsledky to má mít v jeho životě – jak si hned povíme. Je to opravdu zvláštní - na počátku je to slepý žebrák, nese si sebou hned dvě postižení, je chudý a ještě k tomu slepý, slepý - a přece je tento u cesty sedící Bartimaios jaksi vidoucí a vědoucí, je jakoby o krok napřed v následování Ježíše. O krok napřed před těmi, kdo Ježíše viditelně následují. A my můžeme přemýšlet, ke které pozici máme blíže – k těm, kdo Ježíše zjevně následují, nebo k tomu žebrákovi, který zná svou slepotu a touží po milosrdenství?

Vraťme se ještě jednou do onoho okamžiku, kdy se zástup a slepec přetahovaly o Ježíšovu blízkost. Blíže Ježíši byl zástup, který ho obklopoval. Bartimaios seděl dále, na okraji cesty. A chtěl se skrze ty lidi Ježíšovy pomoci dovolat: Začal křičet: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ A mnozí mu přísně domlouvali, aby zmlkl. To napomínání mohlo mít vlastně dva důvody. Tím prvním mohl být strach: buď zticha, nevykřikuj nic o Synu Davidovu, ať tě neslyší římští vojáci nebo římští agenti, kteří asi byli v každém židovském srocení lidu. Ať nás všechny neuvedeš v nebezpečí. Nás, kteří Ježíše následujeme, ale snažíme se to dělat bezpečně a nenápadně. Milí přátelé, nepřipomíná vám to doby, které jsme ještě mnozí zažili? V minulém režimu to byl častý postoj křesťanů: Ježíše následovat, ale aby to nebylo nebezpečné, aby nás to neohrozilo. - Anebo je ještě jeden možný důvod, proč ostatní Bartimaia okřikují: nezdržuj. Na milosrdenství není čas. Na starost o jednotlivce není čas. Na pozornost k ubožákům není čas. A zase tohle: nepřipomíná nám to dnešek? Kdy se staráme, aby především to klopýtavé stádečko následující Ježíše drželo jakž takž pohromadě, a nemáme dost času a síly, abychom se zajímali o druhé potřebné. - Ale Bartimaios se přes obojí možnou námitku Ježíšova milosrdenství domáhá, jemu jde o zdraví, jemu jde o spásu. O život. 

Řekli jsme si, že Bartimaios je už na počátku příběhu jakoby na krok dopředu před ostatními Ježíšovými následovníky. Byť slepý, vnitřním zrakem víry rozpoznal, že Ježíš je Mesiáš, Spasitel, že má moc se smilovat. A teď ho Ježíš přitahuje k sobě ještě blíže. On odhodil svůj plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Jaksi vidí, zrak jeho srdce ho neomylně k Ježíši přivádí. A také my jsme teď skrze čtení evangelia vtaženi do jejich mikrosvěta, můžeme pozorovat, co se odehrává mezi nimi dvěma. A Ježíš se Bartimea nejdříve ptá, zvláštně, protože jakoby zbytečně: „Co chceš, abych ti učinil?“Ale to není otázka zjišťovací. Slepec si má ujasnit: „Víš, co chceš? Opravdu to chceš? Není ti jako slepci nakonec dobře?“ A on odpovídá: „Rabbuni, ať vidím! A teď už to je ráz na ráz. Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě uzdravila.“ V řečtině je tam sloveso, které znamená: uzdravila, ale také „zachránila, spasila“. Uzdravila jakoby v malém: uzdravila tvé tělesné neduhy. Anebo uzdravila ve velkém: uzdravila celý tvůj život. A tady skutečně jde o ten druhý případ. U tohoto teď už bývalého slepce vidění znamená zároveň i prohlédnutí, co má dělat. Bartimeus jde tou cestou za Ježíšem.

On jde za Ježíšem, odchází z Jericha a jde s Ježíšem do Jeruzaléma. Hned následující příběh, kdybyste četli evangelium dále, je o Ježíšově vstupu do Jeruzaléma. Bartimaios tak bezprostředně vstoupil na cestu, která vede k utrpení, na cestu kříže. Pašije navazují hned na tento příběh. Polepšil si vůbec ten Bartimaios? Z jednoho trápení vysvobozen, z toho svého slepého trápení. A teď musí svýma uzdravenýma očima přihlížet utrpení druhému, utrpení svého rabbuniho, na kterého spoléhal. Někdo by řekl, že se Bartimaios dostal „z deště pod okap“. Anebo: z vlastní temnoty do temnoty Ježíšova utrpení. Možná právě proto se ho Ježíš v onom klíčovém okamžiku ptal, jestli Bartimaios ví, co chce, co očekává. Nazval jsem to jejich mikrosvětem, protože mezi nimi toho proběhlo více, než se dá popsat slovy, než mohou pochopit lidi okolo. - Bartimai, co chceš? Kriste, staň se mi ty sám světlem mé životní cesty. - A co chceš ty - Jane, Markéto, Miroslave, Anno, Aleši? Necháš se zaplést do té jemné pavučiny víry, osobní víry v Ježíše? 

Pane, já nejsem slepý, a přece často nevidím. A mám málo víry,toho světla, které tebe provedlo i největšími temnotami, temnotami utrpení a smrti. Ale vždyť i ty sám jsi přece byl v ty chvíle jako slepý. Když jsi visel a kříži, byla temnota po celé zemi. A ty ses ptal Boha, proč tě opustil. Představuji si, jak ses modlil ke svému nebeskému Otci slova žalmu (36,10): Když ty jsi nám, Bože, světlem, spatřujeme světlo. - A když jsi pak před Velikonočním ránem vstával z mrtvých, zase si představuji, jak tě napadají jiná slova jiného žalmu. Slova žasnoucí vděčnosti vůči Bohu (139,12): Žádná tma pro tebe není temná, noc jako den svítí.

Olomoucko-ostravské střípky

77. Když někdy katolíci spěchají do kostela, nenechte si ujít příležitost k dobrému pobavení. Můžete je pozorovat, jak za vchodem do kostela groteskně odbývají ta jejich pokleknutí a pokřižování, a cákají svěcenou vodou. 

76. A propos: do jednoho z těch podstavců asi musel být umístěn hasicí přístroj. I připadl tento moderní atribut sv. Pavlovi, vzdor tomu, že sám napsal: „Plamen Ducha nezhášejte“. 

75. Na Velehradě osm podstavců se svatými, v mezerách mezi nimi lavičky. A já vůl si sedl na jednu z nich, takže si lidé v jedné řadě s nimi prohlíželi i mne. 

74. „Já jsem evangelík, a-le“ (zřetelně se odsekl – od čechobratrů - liberálů) „... luterský“, (řekl s intonací jako by říkal „nebeský“). – Podobně jsem v Česku slyšel říkat i „evanjelik“ a „slovenský“.

73. Působivěji než komentátorka Hospodářských novin (4. 8. 2016) bych svou nazlobenost po průjezdu republikou nevyjádřil: "Česká republika v prvním pololetí z Bruselu obdržela 66,6 miliardy korun (to je číslo satanovo). Díky nim jsou aktuálně všechny hlavní tahy rozkopané a fakticky neprůjezdné." 

72. A na dalším mostě - na lávce u Slezskoostravského hradu - tentokrát poutač, na hradní výstavu: "Víte, kde spí v létě čerti?" - Ať jdou s takovým matením k čertu.

71. Na rám mostu Pionýrů, nad místo, kde po přespávajících bezďácích zůstávají hromady odpadků, dali nápis: ‚"Nepořádek se mnohem méně odstraňuje, když ti, kterým se nepořádek příčí, opouštějí lidskou společnost a ukrývají se na pouštích nebo jiných samotách…“ J. A. Komenský (Via lucis)‘. Myslím ovšem, že Cestu světla nepochopili, že chtěli být osvětoví na způsob úřednický, že mysleli na ty, „kterým se pořádek příčí“. Svou hloupostí povýšili bezdomovce na muže svaté. 

70. Vypreparovalii z obrazu světa Boha, anděly a démony. Teď začíná augmented reality uprázdněný prostor zaplňovat - nejprve pomocí pokemonů.

69. Kázání jako duchovní porno: kazatel obnažuje duši, přehrává vzrušení, slova chtějí být vyzývavá. Ti, kdo to sledují, to jako reálnou výzvu neberou.

68. Na Den Husa mě stigmaticky palí žáha.

67. "Chtěla bych si koupit křížek. Ten s tím panduláčkem."

66. Koukám do kalendáře, dnes je výročí Pražského povstání a Nanebevstoupení Páně.

65. Asi už jsou zoufalí, jak ohrožené druhy zachránit. V ZOO Brno teď jedno lední medvídě pokřtili.

64. Nejsem schopen číst příběhy o tom, že jim prý Bůh dal novou, zaslíbenou zemi, a že mají vyvraždit místní obyvatele.

63. V čekárně u zubaře si čtu pašije - abych se styděl bát se bolesti.

62. Na Velký pátek o bičování se smutkem čteme. V pondělí pak - vesele - sami bičujeme. 

61. Většina lidí bude vzkříšena z hrobů - u nás však budou cinkat skleněná dvířka kolumbária. A co ty štelářky - udrží je vůbec - aby se zase rovnou nepřizabili?

6o. "Nejvíce mě při četbě Augustinových Vyznání zaujalo to, že měl nemanželské dítě."

59. Jezdit se opalovat a koupat do muslimských zemí - kdo takovou blbost vůbec vymyslel?

58. Kaple Parlamentu je ohleduplně židovsko-křesťanská. Proto tu nejsou desky Desatera, jen číslice od 1 do 10 na oknech, sluneční paprsky budou jako světlo Zákona. Není tu kříž, Ježíše pověsili zevnitř na dveře, když budou vrzat, bude to jak smrtelný chrapot.


57. Babička jí u hrobu vždycky vysvětlovala, že dědeček už je v nebi. Teď jedou kolem jiného hřbitova a vnučka překvapeně říká: "Tohle není naše nebíčko."
56. OK, nejsem staromilec, přeučím se a budu po novu skloňovat "půst, bez půstu". A díky, že prozatím nezavádíte vzor "chřest", podle kterého by bylo taky: "křest, bez křestu".
55. Prezident Zeman se stal nadějí mnoha frustrovaných. Jako král David, jako sám Ježíš. A my inťoši na to zase nadáváme.
54. Katolická stránka Tedeum.cz je stále více protipapežská. František si přece nemůže jen tak povídat, co ho napadne! (Co na tom, že právě takto funguje inspirace...)
53. Jen tři měsíce vydržel u karlovarských hokejistů slovenský kouč Oremus ("Modleme se"). Co mu možná stačilo na Slovensku, v české lize nestačí. Zde je potřeba i trénovat.
52. Je úsměvné, jak často hvězdy věří ve hvězdy. Uděláme dobře, když nebudeme brát vážně druhé ani jedny.
51. V 2949. díle seriálu Ulice došlo i na věčné otázky. Farář vysvětloval mladému děvčeti, proč Bůh dopustil smrt jejího přítele. Necudně, v papndeklových kulisách a narychlo naučenými replikami. Je mi stydno.
50. Dění na nebi: nejprve ho řežou nože záblesků, pak přilétají talíře - a nakonec tam kdosi promítá reklamu na novou ledničku.
49. Nová radnice Moravské Ostravy je v hale bývalé banky. Vyřizoval jsem něco v přízemí, a z balkonu prvního patra, kde je odbor sociální, mě jak svatí z kůru sledovali postavy vágusů.
 
48. Adventní věnec po Vánocích – smetáme uschlé jehličí. Jako když zenoví mniši vystaví mandalu z písku mořským vlnám. 

47. Když mi řekl, že tráví Vánoce v hospodě, chtěl jsem ho správně středostavovsky pokárat, pak jsem si však uvědomil, že to takto přece chtěli udělat i Maria s Josefem, jen pro ně už "v hospodě neměli místo".

46. Dá se o Ježíškovi vyprávět o Vánocích, když se všichni těší na pohádky?

45. Cestující nastoupí, děžurnaja za nimi udělá baterkou velké znamení kříže (???) a už se jede.
 
44. Jeden bezdomovec k druhému: "Dávajó tam více ovoce a míň pindajó o Bohu."

43. Letošní Advent je napjatým očekáváním sedmého dílu Hvězdných válek. Začal tímto čtením z evangelia: „A budou znamení na slunci, měsíci a hvězdách a na zemi úzkost národů, mocnosti nebes se zatřesou. A potom uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou. Když se toto začne dít, napřimte se a zvedněte hlavy, protože se přibližuje vaše vykoupení.“

42. V některých oblastech prý už nechodí Mikuláš, jen čert. Chudáci dnešní děti.

41. Na Všech svatých procházíme kolem židovského hřbitova. "Podívej se, jak židé na své hroby kašlou, nikde ani svíčka." Zastyděl jsem se však já. Prostě se nepodvolili katolickému kalendáriu, narozdíl od nás evangelíků.

40. Dvě ankety: nejvlivnějším mužem světa je prý Putin. Nejvlivnější ženou Maria.

39. Velký pátek je povedeným státním svátkem. Nikdy totiž nevyjde na víkend.

38. Obřad znovuvysvěcení kostela by měli katolíci provádět zejména po některých kázáních. (A my evangelíci jsme takového přemýšlení ušetřeni jen proto, že kostely za svatá místa nepovažujeme už z principu.)

37. Takové štěstí: první pohřeb v nově otevřené katedrále.

36. České pašije: cesta ke svobodě vedla z Národní třídy pod ranami obušků.

35. Zeman se označil za "hlas národa". A teď už je skutečně jen krůček od klasického "vox populi, vox dei".

34. Mají v pekle infernet? Dokonce si myslím, že jsme už sesíťovaní.

33. V pokoji katolického hostelu bylo všechno zařízení z IKEA. Ze švédského designu se vymykal jen krucifix nade dveřmi.

32. Židé smějí Chrámovou horu navštěvovat, ale nesmějí se tam modlit. Novinová zpráva, která zní jako úvod k židovské anekdotě.

31. "Já jsem kněz V.V.", a tváří se při tom, že mi jako má být povědomý. "No, znáte mě asi z televize", napovídá mi ještě. Jediné, co mi tím připomněl, je teleshopping.

30. Poslední kapitola v učebnici pedagogiky: Představa člověka budoucnosti. Prý bude vnímavý, snažící se o hodnověrnost, toužící po úplnosti... Připomnělo mi to závěr Bible - ten ovšem není tak naivní, že by toto přičítal vývoji člověka.

29. Na zdi vedle hřbitovní brány upoutávka na místní wellness.
28. Kněz přečetl evangelium a začal kázání: "Určitě vás nejvíce zajímá, jak pokračují opravy katedrály..." - I kdyby katedrála třeba vyhořela, je to pro církev menší neštěstí než takového ponižování evangelia.

27. "Naše rodinná firma se už 20 let specializuje na výrobu andělů. Dlouhou dobu nám ovšem trvalo, než jsme přišli na to, jak má ideální anděl vypadat."

26. Drsně nás předjížděl, na zadním skle měl nápis El Diablo. Pak jsme ho viděli nabouraného předkem v příkopu, to El Diablo trčelo do vozovky jako podpis.

25. Supetar: když městský kostel svatého Petra vyhořel, sice ho pohotově postavili znovu, ale zasvětili už raději Panně Marii.

24. Jestli nás nezachrání to třídění odpadu, tak už fakt jen Pán Bůh.

23. V církvi mohou mít sex i bratr se sestrou.

22. V opilosti čtěte a pochopíte evangelium lépe. Evangelická mystika.

21. Obsazený kříž je přece úplně jiné znamení než neobsazený. První je připomínkou, že Ježíš za mne umřel - ale pro koho je připravený ten druhý?

20. Hodně luxusní věc, tyhle biblické hodiny. Kazatel se půl dne pečlivě připravuje a pak ještě hodinu naživo přednáší třeba jen dvěma posluchačům. To je k nezaplacení.

19. Adam prý pochází z Afriky. A Adam teď k nám přichází, aby nás vyzkoušel, zda ho dovedeme přijmout tak, jak to dovedl Druhý Adam, jehož následovníky doufáme být.

18. Realisticky to katolíci znázorňují. Ne každá Křížová cesta končí Vzkříšením.

17. Vývoj: starší film o Janu Husovi nechali komunisté natočit v roce 1954. Novou verzi (2015) režíroval předseda komunistické strany sám.

16. Díky za Noc kostelů. Je z něj šperk mnoha výročních zpráv - trojciferný počet účastníků.

15. V knihkupectví mi záplava knih o modlitbě připomněla, jak je důležité se modlit - a nekupovat knihy místo toho.

14. Skoro každé ráno potkávám jeptišky na kole. Stydím se, že mě u toho vždycky napadne stejný hloupý vtip.

13. On to přece nemohl myslet špatně, ten Rath, když šel s krabicí od vína naplněnou penězi. A když ho zastavili policisté, máme tady důkaz, že se zrovna vroucně modlil. Nahlas totiž dořekl: "Ježíši, to je zajímavé."

12. MS 2015: Hokejisti se musí naučit snášet rány a přitom se nemstít. To by byli dobří křesťané.

11. Hrávalo se "maso" - jeden mládežník měl zavázané oči, ostatní mu mlátili do dlaně a on měl uhodnout, kdo ho uhodil, aby se s ním mohl vyměnit. Byla to příprava na evangelickou dospělost.

10. Mezi mladými katolíky je živý strach před Božím trestem. Mezi mladými evangelíky jsem to neslyšel nikdy. No, uvidíme.

9. Píšou v novinách: "Jako naschvál. Prodloužený víkend proprší, po neděli přijdou letní teploty." Dřív Bůh trestal, teď už dělá jenom naschvály.

8. Horolezci natočili velmi emotivní video, jak na ně v Himalájích padá lavina. Jejich komentář je dlouhou litanií, v které se už naštěstí nebere nadarmo Boží jméno. Opakují se v ní totiž jen 2 slova jiná: "f*ck" a "Scheiße".

7. Už dloho jsem neviděl chlapy tak usilovně meditovat. Stál jsem spolu s dalšími pěti před pivním regálem v Kauflandu.

6. Poprvé čte Bibli: "Čekala jsem potěšení, a jsou tam samé tvrdosti."

5. Stárnoucí evangelíci se lísají i k mizernému faráři. Tuší, že brzy, při pohřbu, budou odkázáni na to, co o nich řekne.

4. V novinách píšou, že "Aneta Langerová ovládla Anděly". A máme tedy další položku na seznamu českých božstev.

3. Jasná sluneční záře se pěkně hodí k velikonočnímu zvěstování. Vedle něj je v kostele slyšet i slabé bzučení. To si souběžně Belzebub, Pán much, probouzí své služebníčky.

2. Tohle by mělo zajímat římskou Kongregaci pro nauku víry: na Slezské Ostravě mají hrob Josef Panna a jeho žena Marie.

1. V poledne nastala tma po celé zemi a trvala tři hodiny, pak Ježíš skonal. Tohle myslím v žádném filmu o ukřižování není. On by to totiž žádný film nebyl.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------
POD ČAROU

1. . Relikvie Jana Pavla II. zhotovili z kapek krve, odebrané pro případ transfúze. Poradil bych jim, co by ještě mohli uchovávat a dělat z toho později relikvie, ale nejspíše by je to spíše hodně nas..lo.

Vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu



L 9,28-32a Za týden po této rozmluvě vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil. A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš; zjevili se v slávě a mluvili o jeho cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy obestřel těžký spánek.
Iz 6,1-10 celá země je plna jeho slávy; Zj 7,9-17; EZ 419

Přátelé v Kristu,
dnešní příběh se odehrává v době, kdy už je mezi Ježíšovými učedníky velká nervozita. Ježíš předpověděl, že bude muset trpět a být zabit. A oni teď přemýšlejí nad těžkým osudem, který je před nimi. Trápí se nad tím, co slyšeli. - Za týden po této rozmluvě vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil. A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A najednou to není o utrpení, je to o slávě. Musel to být silný a krásný zážitek. Ježíš se v modlitbě celý proměnil. Jeho tvář nabyla nového vzhledu. On, který říkal, že bude muset mnoho trpět a pak zemřít, vypadá v tuto chvíli už jako oslavený. Vlastně se tady v tuto chvíli ukazuje, co je Ježíš zač. Ukazuje se jeho postata, že je Boží syn. Na jeho tváři se zjevila sláva Boží. – A ještě něco se ukáže. Ukážou se souvislosti jeho životního osudu. Jeho utrpení nebude něco výjimečného a překvapivého. A hle, rozmlouvali s Ježíšem dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš. Tohle byli skutečně rádcové a průvodci velmi důležití. Velcí proroci Starého zákona, a jejich osudy byly podobné tomu, co čeká Ježíše. Oba zažili oslnivou kariéru – a přesto ani jeden z nich nebyl ve světě úspěšný. Zažili velké trápení. Mojžíš byl mnohokrát zatracen vlastním lidem. Eliáš pronásledován Baalovými proroky i izraelským králem, který ho chce zabít. A ještě jedno měli ti dva společné, a budou to mít brzy společné i s Ježíšem. Neskončili v hrobě, hrob není jejich posledním místem. Bůh jsi je jaksi vzal k sobě. O Mojžíši je to napsáno ještě jakoby obyčejně: „nikdo až podnes nezná jeho hrob“ (Dt 34,6). O Eliášovi už je to napsáno okázale zázračně: nezemřel, aby byl vzat v ohnivém voze do nebe (2Kr 2,11). Mojžíš a Eliáš byli vysvobozeni ze svého života zde na zemi, který zůstal jakoby neukončený - Mojžíš nedošel do země zaslíbené, v Eliášově boji musí bez přestávky pokračovat jeho žák Elíša. Zdálo by se, že jejich snažení bylo marné, že k ničemu nevedlo. Že žádné proměny svého okolí nedosáhli. A přece tady dnes Mojžíš s Eliášem rozmlouvají o cestě, kterou Ježíš v Jeruzalémě dokoná. To znamená, že ji dovede k cíli. K pozemskému cíli. Tam, kde je v lidských silách. Pravda, užitek ze života člověka, ani toho největšího, nebývá ve světě moc vidět. Cesta člověka zde na zemi nebývá moc dlouhá a životy většiny lidí, a tím spíše těch největších, se jeví jako nedokončené, často jsou to předčasná úmrtí. To však není argumentem pro to, že zlo má největší moc. Ano, ve světě je ještě stále mocné. Ale vše je zároveň v rukou Božích. A Bůh lidské snažení dokoná po svém.

Ježíš vzal na horu sebou i některé z učedníků, aby zážitek jeho proměnění byl i pro ně posilou a potěšením. Před tou těžkou cestou, která je teď čeká. Ježíš se modlí, hledá sílu v modlitbě, a ve své modlitbě se takto proměnil. Ale učedníci u toho usnuli. Ježíš je přecenil. Chtěl je vtáhnout do své vlastní zkušenosti, aby se posílili před tím těžkým, co je všechny čeká – v Jeruzalémě o Velikonocích. Ale Petra a jeho druhy místo zjevení Boží slávy obestřel těžký spánek. - Milí přátelé, to vyprávění je nepochybně také o nás. Kdybychom měli oči otevřené, viděli bychom Ježíšovu slávu, to, že je plný milosti a pravdy – jak to vyzná Jan v úvodu svého evangelia (J 1,14). Možná bychom dokonce aspoň zahlídli, že celá země je plna Boží slávy, jak to řekl už prorok Izajáš. Ale my místo toho zavíráme oči, protože blíže před našima očima a blíže naším myslím je špatnost světa. Jsme unaveni z toho zla, které je kolem nás a které nás možná čeká. Jsme prostě zmoženi, unaveni ze života se všemi jeho těžkostmi. Copak my dovedeme vidět Boží slávu ve světě a u Ježíše? Náš zrak je zatemněn a unaven různými strachy, a pak nám taky připadá, že jen na nás je jejich zvládnutí. Je to náš život a naše trápení.
            
Ježíš si přál, aby se učedníci modlili s ním. A oni místo toho usnuli. Přemohla je jejich slabost. A to je pro nás a pro tuto neděli v kajícím období nejdříve připomínkou i naší vlastní slabosti. Připomenutím, jak jsme na tom. Jak vlastně duchovně spíme. Nejsme schopni vidět Boží slávu.
 
A potom může být dnešní evangelium pro nás zmocněním – protože i s námi je to podle Bible tak, jako s Ježíšem. I my jsme přece boží děti. Jednou budou i naše oděvy zářivě bílé. Už dnes si to můžeme připomínat. – A potom, druhé zmocnění: i my jsme přece součástí velkých dějin Božího lidu. Nejsme asi takovými hrdiny víry, jako byli Mojžíš a Eliáš, už vůbec nemáme být jako Ježíš. A přece se o těch velkých postavách v Bibli píše, že mohou být průvodci pro náš život. Bible není příručkou pro velikány, nýbrž naopak svědectvím o tom, jak široký a rozmanitý je Boží lid. A jestliže řekneme, že jsme křesťané, znamená to: kristovci. Ti, kdo následují Ježíše Krista. V listu Židům (12,1) se píše: Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. A proto můžeme pro sebe z dnešního příběhu vyčíst i realistické poznání, že třeba ani my nebudeme mít nikdy v životě pocit, že jsme svůj život ve světě završili, že jsme úspěšní. Vždyť to nezažili ani ti největší svědkové víry – ani Mojžíš ani Eliáš ani Ježíš. Prostě máme jen jít svou cestou, věrně a svědomitě. A když bude naše dokonání zde ve světě zdánlivě takové nějaké neúplné, a často to tak bývá, ve většině lidských životů, můžeme věřit, že pravé dokonání je v rukou Božích.

Neházejte perly před svině

Mt 7:6  Nedávejte psům, co je svaté.

Neházejte perly před svině,

nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.
Př 9,7n; 2Pt 2,17-22

Přátelé v Kristu,
Ježíš v dnešních slovech mluví o nevěřících psech. Ano, používá pro nevěřící lidi opis hodně neuctivý. Dva opisy – protože dále mluví o těch, kdo žijí jako prasata. Nemají žádnou víru, a bohem je jim jen jejich břicho. Je to řeč velmi tvrdá: Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.

A domnívám se, že takové vyjadřování musí znít stále nezvykle i nám. Vždyť tady se vlastně říká, že pokud my sami jsme věřící, pokud je nám víra něčím svatým a vzácným, že ji nemáme dávat nevěřícím lidem všanc. Že ti druzí víru neocení, naopak se ji snaží znesvětit. Vlastně zní ta slova hodně nemisijně, dokonce protimisijně. A vyznívají pak úplně protichůdně vůči tomu, jak tady při bohoslužbách mluvíme nejčastěji – že totiž máme lidem o své víře svědčit, že se ji máme snažit předávat těm, kdo jsou kolem nás. Takto to v kostele slýcháváme většinou. K tomu jsme kazateli někdy až tlačeni. A tak se to pak snažíme i dělat, ale v realitě často zakoušíme, že to nejde. Vidíme, jak nevěřící nedovedou pochopit hodnoty, které pro nás samotné jsou vzácné. Jak jimi někdy i pohrdají. Nechápou, proč by Bible měla mít vyšší hodnotu než jiné knihy. Proč by se některé věci neměly dělat jen proto, že jsou v Bibli zakázány. Vždyť o všem se přece dá diskutovat. Jakápak svatá slova? K čemu je modlitba, vždyť to si jen tak drmolíte něco v sobě, nebo směrem k nebesům, která jsou hluchá. Čím by bohoslužby měly být zvláštní, to se prostě jen rádi scházíte, stejně jako jiné spolky, a posloucháte slova dávno zastaralá. Tak dokážou nevěřící psi všechno rozcupovat, všechno snížit. Nedovedou rozlišit svaté a nesvaté. Proto Ježíš říká: Nedávejte psům, co je svaté.  

A někteří nevěřící lidé dokonce mají onu agresivitu vepřů, o které Ježíš mluví dále. Provokuje je, když před ně dáte něco, co je čisté a zářivé a vzácné. Probudíte v nich zlobu a hněv, protože oni vědí, že takoví nikdy nebudou, že oni zůstanou ve špíně. Jen v ní se budou rochnit. A proto chtějí i to čisté do špíny zašlapat, aby se to smísilo s jejich bahnem. A pak už nic čisté a zářivé není, opravdu, všechno se zdá stejně šedivé, všechno je stejná břečka. Ale ani toto takovým vepřům nestačí. Ještě se otočí a chtějí zničit i vás, vy je provokujete, pokud stojíte nad nimi a máte v rukou perly. Chtějí i vás pošpinit a zničit. - Neodpovídá snad toto naším zkušenostem? Ano, dnešní oddíl nám může ulevit. Osvětluje nám, proč druzí lidé nejsou schopni přijmout, co je pro nás vzácné. A proč jim to často nemáme ani dávat a nabízet, aby to svou hodnotu neztratilo. 
 
ALE – ptejme se v druhém kroku: jsou ty svaté věci skutečně vzácné pro nás? Je nám vůbec něco svaté? To znamená: jiné než světské, Boží? Víme, že jsou tady nějaké hodnoty, které se ve světě nemají pošlapat? Které jsou nad hodnotami světa? Když Ježíš říkal drsná slova, která dnes čteme, mluvil k židům. A pro ně jsme i my byli pohanskými psy. Těmi, kdo jedí prasata a sami jako prasata žijí, nesvatě, bezbožně. A není vůbec samozřejmé, pokud se chceme vidět, že žijeme výše než prasata. Proto se sami sebe náročně ptejme: víme o svatosti, která se vymyká z měřítek světa, kterou nemůže svět vůbec ocenit? Někdo se snaží o svatost, o to, aby patřil především Bohu, aby byl poslušný a věrný. Snaží se žít podle božího slova, pravidelně se modlí a čte z Bible. A víme o perlách zářivé krásy – například některé oddíly Bible mohou takto zazářit. Chtějí být světlem a krásou našich životů. Ceníme si jich jako perel? Nebo nám jejich krása bledne, v našich očích a myslích, zvyklých jen na špínu a šeď?

Mohlo by se stát, že si budeme muset při těchto otázkách připustit, že nám už nic svaté není. Svět a náboženství a lidé a kultura a hodnoty pro nás tvoří jakousi beztvarou šeď, z níž nic výrazně nevyniká. O všem tom se ostatně píši knihy a točí filmy, kde je všechno toto postaveno do jedné řady a srovnáno. Kdo by se třeba ještě dnes odvážil tvrdit, že je křesťanství výjimečné? Dovíme se třeba i v naší době  o mimořádném člověku, který by mohl být výrazným svědkem víry, ale my se už těšíme, až se i na něj najdou nějaké věci, které jeho velikost sníží a jeho svatost pošpiní. Myšlení psů a vepřů se snadno zadírá i do našich myslí. Ostatně biologové řeknou, že z 90 procent jsme i my lidé jako zvířata – genovou výbavou a vzorci chování.

A teď přijde někdo – jako Ježíš přišel a přichází – kdo nám přese všechno bude mluvit o svatosti a kdo nám bude chtít dát perly. Duchovní perly. A bude v tom vytrvalý, dokud v lidech nerozdmýchá silné emoce, silnou reakci. Ta reakce ovšem může být dvojího druhu. - Ježíš sám říká, že ty, kdo jsou jako vepři, to rozčílí a budou chtít takového člověka roztrhat. Možná tím předpověděl své utrpení, kdy ho sami židé chtěli ponížit a poplivat a zbičovat do krve a vysmívali se mu a vydali ho na kříž. - Je tu však ještě druhá možnost, druhá silná emoce. Žárlivost. Překvapuje vás to slovo? Je dobře biblické, poslouchejte. Když apoštol Pavel přemýšlí (Ř 11), proč většina židů odmítla Ježíše, trápí se nad tím. Ale doufá, že aspoň žárlivost na pohany, kteří si přivlastnili jasnou perlu Ježíšova vzkříšení,  přivede i židy zpět k Bohu. Tedy žárlivost. A takto to může být i pro nás. Když uvidíme nějakou opravdovou svatost a čistotu, nějakou duchovní nádheru a krásu, když uvidíme, jak některý člověk má boží lásku a duchovní dary, můžeme na něj žárlit. Nebudeme chtít perlu zašlapat, ale budeme po ni toužit. A také - kdybychom my sami dovedli v nevěřících bližních probouzet žárlivou touhu, po víře, po životě s Bohem, vždyť to by také byl způsob misie. A vzorem pro tuto emoci není žádné zvíře, jen Bůh sám. Ve Starém zákoně je mnohokrát napsáno, že on je Bohem, který nás žárlivě miluje – takto po nás touží. A v Novém zákoně například: `Bůh žárlivě touží po duchu, kterého do nás vložil´?

On vás bude křtít Duchem svatým

Mk 1,4-11 Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“ Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu. Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel. A kázal: „Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým.“ V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“

Přátelé v Kristu,
náš dnešní příběh je nejdříve o velké pokoře. Co znamená pokora podle tohoto vyprávění? Když člověk nelpí na tom, co je zač, když si nezakládá na svém postavení. A proto pak může být dnešní příběh také příběhem o moci Ducha svatého, kdy Boží moc staví člověka na nohy, dává mu vědomí smyslu života a poslání. 

Proto postupně, a nejprve o pokoře. – Jan Křtitel je pokorný. Musel to být velký prorok, a také velmi populární. Působivý – svým kázáním uvedl do pohybu celé Judsko. Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu. A přesto Jan zároveň řekne, že on není Mesiášem, kterého lid očekává. Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Muselo to být pro lidi silné svědectví, když Jan sám sebe dovedl takto snížit. Svědčí to o skutečné velikosti osobnosti, když vlivný člověk dovede být zároveň pokorný. – A možná právě proto dovedl vést k pokoře i druhé. Lidé vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu. Pod Janovým vlivem všichni konali pokání, zpovídali se ze svých hříchů. Rozumíme my dnes ještě vůbec, oč tady jde? Jaké místo má pokání v naší zbožnosti? Ano, máme společné vyznání hříchu při bohoslužbách, nejčastěji před večeří Páně. Ale je to důraz, který formuje celý náš život víry? Nebo jsme už i my křesťané tak povrchní jako lid necírkevní, když mluví, pokud ještě mluví o hříchu? Když si běžní lidé myslí, že hřích je něco, čemu se člověk vyhne, když si dává pozor. A když někdy zhřeší, není to přece tak hrozné, to se stane každému. A tak dále… Bylo by dobré, kdybychom si nad dnešním evangeliem, při představě těch zástupů, které se táhly za Janem, kdybychom si připomněli, že hřích je všeobecnou nemocí srdce. A že to bibličtí lidé vesměs a dobře věděli. Hřích je zkaženost, z které si sami nepomůžeme – proto se ti lidé kolem Jana nechávali jeho křtem křtít. Vyjadřovali tak naději, že mohou být očištěni, nějakou mocí zvenku očištěni. Že jim Bůh může odpustit. Oni znali moc pokání i moc odpuštění. – A mezi těmi lidmi, kteří za Janem přicházejí, je i Ježíš pokorný. Ano, mezi těmi lidmi - protože Ježíš mezi nimi vůbec nevyčnívá. Pokorně se řadí do zástupu kajícníků. Jan zřejmě vůbec nepoznal, že toto je ten Mesiáš, kterého on předpověděl. Ježíše pokřtil, protože na Ježíši jeho velikost nebyla vidět. Jinak by se Jan asi vzpíral, vždyť řekl, že Mesiáši není hoden ani zavázat obuv - natož se nad něj stavět s vodou křtu. Ale Ježíš se nechal Janem pokřtít, nepoznán ve svém mesiášství. Byl roven Bohu, řekne pak epištola Filipským, ale na své rovnosti nelpěl, stal se jedním z lidí. 

A pokračujme dále. Právě proto, že jsou v dnešním příběhu všichni pokorní, je na nich dobře vidět i moc Ducha svatého, v které jediné stojí. Především tedy u Ježíše. Když vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval také hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ Ježíš jde v moci Boží, pod otevřenými nebesy, je Bohem ke své službě vyvolený. Vždyť jinak by vůbec nemohl obstát v tom, co ho čeká. – Byly stejně tak zde při Jordánu naplněny Duchem svatým i zástupy, které se tady shromáždily ke křtu? Ti lidé vyznávali své hříchy a my jsme si řekli, jak je už tohle nesamozřejmé. Už tohle často člověk nedokáže sám, poznat svou slabost. Už tohle musí být duchovní puzení. A přesto vědomí vlastní hříšnosti někdy nedostačuje. Dovádí člověka k neklidu, někdy až k zoufalství. Byla by to však cesta slepá, kdyby takový člověk nezakusil zároveň Boží pomoc, která ho z bídy vytahuje. Proto také Jan Křtitel lidem říká, že mají čekat Mesiáše, který je bude křtít Duchem svatým. A náš křesťanský křest, kterým jsme asi všichni byli pokřtěni, je skutečně takto plnější než křest vodou. Má i svou druhou část, kdy křtící vzkládá nad křtěného ruce a žehná mu. Zaslibuje mu dar Ducha - do všeho, co bude křesťan v dalším životě dělat, čím bude žít. Že má dále žít ne z běžných lidských sil, ale z moci Boží. A tak nezapomínejme, že je to i s námi takto: nestačí, pokud víme o svém hříchu. Bylo by to málo a mohlo by to dokonce být i zničující, pokud bychom tím více nevěděli o Boží milosti a moci Božího odpuštění a zmocnění. – A nakonec tu máme postavu Jana Křtitele. Měl už i on Ducha svatého? On byl předchůdcem Ježíšovým. Byl však zároveň i tím, kdo Ježíše následuje, byl tedy i on už křesťanem? Jan Křtitel byl postava velká, a na takové je pak dobře vidět i všeobecná lidská rozporuplnost. Čteme dále v Janových příbězích, že on odhadl Ježíšovo Mesiášství, ale zároveň si jím nebyl jistý. Ježíš byl prostě jiný, než si on Mesiáše představoval. Už v dnešním příběhu jsme viděli, že čekal Mesiáše, na kterém bude jeho velikost vidět. Ale že byl Ježíš potvrzený Božím hlasem z nebe, to slyšel jen Ježíš sám. Janovi v jeho přemýšlení, v jeho cestě víry teď ještě ulehčeno nebylo. Určitě jsme v podobném dilematu i my, když se máme spolehnout na Ježíše trpícího a ukřižovaného. A navíc si Jan Křtitel představoval Boží moc jako moc trestající. Jako přísný Boží soud. Proto se sám snažil žít asketickým životem, aby ukázal, že obstát před přicházejícím soudem není snadné. Jak mnoho lidí i dnes si je schopno představit Boha jako přísného soudce – a když Boží soud nad hříšníky – nad těmi „druhými“ - často zjevný není, jak bychom my mohli v Boží moc uvěřit? I toto je dilema, které od Jana přetrvalo dodnes. – Přemýšlení nad Janem Křtitelem je důležitým rozcestníkem. Už v evangeliu se také Ježíš lidí ptal: „Odkud měl vlastně Jan Křtitel svoji moc? Od Boha nebo od lidí?“ Zdá se, že také podle Ježíše je to důležitá otázka. A je snadné plácnout, že Jan byl Boží člověk, pokud Jana nebudeme brát vážně. V jeho pokoře i v jeho pochybnostech nad Ježíšem. Jan Křtitel je pod vedením Ducha tam, kde ukazuje a vede druhé k Ježíši. A když se i my rozhodneme pro takovou cestu víry, je naše osobní křesťanství až tam, kdy i my sami nad sebou uslyšíme slova o Boží lásce: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“

Když spatřili hvězdu...

Mt 2,1-11 Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se:„Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: ‚A ty, Betléme, v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.‘“ Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.“ Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.
Ž 72,10-14; Iz 60,1-6; Ef 3,1-6

Přátelé v Kristu,
mudrci od východu byli k malému Ježíši přivedeni hvězdou. Jestlipak víte, o jakou hvězdu šlo? Ti mudrci to tehdy věděli, a já vám o tom chci dnes také trochu povědět.

V Evropě už například Johannes Kepler v 17. století zkoumal, o jakou hvězdu šlo, a jeho pozorování byla ověřena mnoha pozdějšími výpočty.

Na obloze ten úkaz vypadal jako supernova, jako hvězda velmi jasná. Ve skutečnosti ale šlo o setkání planet Jupiter a Saturn. Tyto dvě planety se na obloze setkávají průměrně asi tak jednou za dvacet let. To se však jen jednorázově míjejí. Tato setkání jsou většinou méně nápadná, neboť je lze pozorovat jen za napjaté pozornosti krátký čas před východem nebo po západu slunce. Jen jednou za 258 let dochází k trojnásobnému setkání, každé z těchto tří setkání ovšem nastává vždy v jiném znamení zvěrokruhu. K trojnásobnému setkání v témže znamení zvěrokruhu dochází vždy jednou za 794 roky. A to už jsme blízko našemu času - i lidé v letech 1940 a1941 byli uchváceni několik měsíců trvajícím nádherným obrazem dvou těsně vedle sebe stojících planet na noční obloze. Třikrát dosáhla tato podívaná svého vrcholu, když se Jupiter a Saturn setkali v souhvězdí Berana, vždy v odstupu několika měsíců.

Tato nebeská podívaná je naprosto výjimečná. A v neporovnatelně větší nádheře orientálního nebe musela být ještě výraznější. Od dob Keplerových vyvolává otázku, zda trojnásobné setkání Jupitera a Saturna, ke kterým došlo roku 7 před naším letopočtem. v souhvězdí Ryb, si nemohli vyložit oni mudrci z východu tak, že v Palestině se narodil veliký král, a zda toto setkání planet nemohlo být podnětem k jejich cestě do Jeruzaléma?

Tato domněnka nalezla novou oporu v naší době díky důkladnému vyhodnocení dochovaných úlomků pozdně babylonských početních tabulek a kalendárií. Roku 1925 se podařilo rozluštit téměř dva tisíce let starou babylonskou klínopisnou tabulku. Jsou na ní dopředu zaznamenány všechny důležité astronomické události, k nimž mělo dojít roku 7 před naším letopočtem. Hlavním tématem tohoto starého hvězdného kalendáře je vědecká senzace roku: velké setkání planet Jupitera a Saturna v souhvězdí Ryb. Po mnoho měsíců vykonávaly obě planety na obloze své působivé smyčkovité pohyby a třikrát prošel rychlejší Jupiter v nejtěsnější blízkosti kolem Saturna.

Zpráva evangelisty Matouše hovoří na třech místech o “hvězdě”: o tom, že vyšla, že se objevila a že se zastavila. Nejprve nám Matouš tlumočí přesnou výpověď mudrců: “Viděli jsme jeho hvězdu” - “na východě”. Jazykovědci zjistili, že je-li řecké slovo „východ“ použito v jednotném čísle, má speciální astronomický význam. Označuje proces, kdy se hvězda postupně stává viditelnou za svítání krátce před východem Slunce. Takže slova znamenají: „Viděli jsme hvězdu při východu“ – myšleno „při východu slunce“.

Mezopotamie byla ve starověku klasickou zemí, kde se pozorovaly hvězdy. Výraz “magoi” (mágové nebo mudrci), jímž jsou příchozí v řeckém textu označeni, byl úřední titul pro pozorovatele hvězd, kteří byli ve službách náboženství a státu. Co nám tedy říká starověké hvězdopravectví o setkání Jupitera a Saturna v souhvězdí Ryb? A jak tedy mudrci toto znamení četli, jak mu asi rozuměli?

Planeta Jupiter se ve starověku všeobecně pokládala za hvězdu světovládce. A Saturn byl u Babyloňanů hvězdou, které byla přidělena zemi židovské.  Když mudrci zpozorovali důležitý ranní východ Jupitera a byli pak svědky působivé podívané, když se jasně zářící královská hvězda přibližovala ke hvězdě Židů v souhvězdí Ryb, vyložili si to takto: v židovské zemi se rodí velice významný král. Proto se mudrci rozhodli pro cestu do země židovské.

Byla to cesta asi 1200 km dlouhá. V Jeruzalémě se pak zeptali: “Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme při východu jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit´. Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: A ty Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.“ Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.” Mudrci si tady podle Herodových slov ověřili, že nešli za nějakým přeludem.

A jejich úvahy se ověřovaly na každém kroku. Stejně to i pokračuje. Matouš píše: “Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli při východu, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě.”

O jakou zastávku hvězdy šlo? Planety se samozřejmě na své oběžné dráze nezastavily. Tak se to jen jeví lidskému oku, když se nějaký objekt pohybuje pod ráze směřující k Zemi nebo od Země, že se jeho poloha na nebi nemění. Také předpověď tohoto úkazu můžeme najít na klínopisné tabulce s astronomickými úkazy roku 7. Čteme tam, že planety Jupiter a Saturn se zastavily ve dvou po sobě jdoucích nocích v měsíci listopadu. Dvojice planet stála na obloze po západu slunce nad obzorem jihojihozápadním směrem.

Asi 8 km dlouhá cesta z Jeruzaléma do Betléma vede téměř přímo na jih s pozdější malou odchylkou na západ. Je to prastará karavanní cesta směrem na Hebron. Když tedy mudrci odešli z Jeruzaléma pozdě odpoledne, stála královská hvězda Jupiter spolu se Saturnem jako zářící svítilna na jižním nebi ve směru cesty, takže šli ke “hvězdě”, nebo – jak říká evangelista – “hvězda… šla před nimi”

U Matouše dále stojí: “Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí” (Mt 2,10). Jejich tušení se tady už stává radostnou jistotou: byli na správné cestě. Jejich jistota se dokonce ještě zvýšila. Kousek před Betlémem, u Ráchelina hrobu, odbočuje cesta do Betléma směrem na východ, takže to vypadalo, jako by obě planety stály poutníkům po pravé ruce; vyjádřeno zeměpisně přesněji: nad horským hřebenem, na němž ležel starý Betlém. Matouš píše: “Hvězda šla před nimi, až se zastavila před místem, kde bylo to dítě. Vešli do domu. Uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu”.

A tak se zdá, že staré záznamy mohou potvrdit to, co píše evangelista. Možná zbývá ještě jedna pochybnost. Je možné, že tu Bůh mluvil k mudrcům skrze hvězdu? Vždyť astrologie je často zavádějící – tak to učí křesťanství. – V dnešním příběhu Bůh k mudrcům promluvil skrze znamení, kterému rozuměli. A tak je dovedl k Ježíši. A to je také jediné, co je důležité, oč tu opravdu jde. Všechno je dobré, co lidi přivede k Ježíši. A ty způsoby mohou být roztodivné, vím to ze své farářské praxe. Dobré je to, co vede lidi k Ježíši.

(podle kapitoly z knihy G. Krolla - Po stopách Ježíšových; takto jsem převzal a kázal,
případné kritické námitky astronomů či historiků by mě velmi zajímaly)