Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Narození Ježíšovo se událo takto

Mt 1,18-21 Narození Ježíšovo se událo se takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve, než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. 19 Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají. 20 Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. 21 Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů."

Přátelé v Kristu,
takto se tedy podle evangelia událo Ježíšovo narození. Čteme tu zprávu, a měla by nás šokovat. Ale už nás asi ani nepřekvapí. Protože ji známe. Protože ji čteme jako zbožný text, o Božím konání, text hodný úcty. Navíc ho teď čteme v poklidném Štědrém večeru. Ke kterému jsme si přece přáli: „Pokojné svátky“. - A zatím je ten děj naprosto skandální. Píše o okolnostech, kde nic není, jak by se slušelo, jak by se očekávalo. Nezlobte se na mě, že tu mluvím o provokaci. Já jsem si to nevymyslel. Já se jenom snažím číst evangelium poctivě.

Začíná to takto: Maria byla zasnoubena Josefovi. Chudá izraelská dívka se zasnoubila obyčejným tesařem. Jen ten začátek je jakoby obyčejný. A pak se to hned zkomplikuje. Dříve, než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. Tak co si o tom máme myslet? Marie je těhotná. Dříve, než se s Josefem seznámila intimně. A její snoubenec Josef může pozorovat, jak ji začíná růst bříško. Co si o tom myslet? Počala z Ducha svatého. Pane Bože, co je tohle za vysvětlení? Copak tohle může říct Marie Josefovi? „Víš, počala jsem z Ducha svatého.“ A copak by ji to mohl Josef uvěřit, když to ani pochopit nelze? Máme tohle vysvětlení dokonce ve vyznání víry: „byl počat z Ducha svatého“, ale možná jste spolu se mnou rádi, že nás nikdo nezkouší, jak tomu rozumíme. – Maria počala z Ducha svatého. A tak Duch svatý celou situaci pěkně zkomplikoval. Duch svatý jako provokatér. Takhle stigmatizoval nevinnou dívku. To si nemohl vybrat někoho jiného? A nešlo to celé vůbec udělat jinak?

Stalo se to prostě takto, a Josef se teď musí rozhodnout, co dál. Jak má dál žít s těhotnou Marií? Jak se správně vůči ní zachovat? Jsou chvíle, když náboženská výchova nepomůže. A jsou dokonce chvíle, kdy taková výchova může být na překážku. Josef byl zbožný Žid. Pravděpodobně chodíval do židovské školy, a tam se učil příkazům Zákona. Jeden z těch mnoha příkazů byl taky o tom, co má muž dělat, když zjistí, že jeho žena otěhotněla, ale ne s ním. Josef by ji měl udat náboženským soudům, jako ženu cizoložnou. Měl by veřejně vyhlásit její nevěru. Aby tím zároveň proklamoval, že ví o důležitosti věrnosti. Měl by se oddělit od nevěrnice. - Naštěstí Josef svou snoubenku Marii opravdu miloval. Naštěstí se rozhodne pro nepoctivost. Nechtěl Marii vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají. Josef poruší přikázání zákona, a dá přednost milosrdenství. – Je to ostatně divná situace, pokud to někdy vypadá, že láska a zbožnost jsou v konfliktu. Kde zbožnost vede člověka k tomu, aby byl necitlivý a krutý. Josef byl muž spravedlivý, to je tu napsáno jako jeho ocenění. Spravedlnost znamená, že se snažím o správné vztahy, k Bohu a taky k lidem. Josef tady nebyl v lehké situaci. Náboženské předpisy mu nařizovaly Marii udat. Jeho láska k Marii ho ovšem vedla k tomu, jednat jinak, nějak jinak. Jak tady má jednat spravedlivě? Josef si tu své dilema řeší sám, před svým svědomím. Tváří v tvář Marii. A Josef se podle svého nejlepšího svědomí snaží napravit ten skandál Ducha svatého, který mu chodil za jeho snoubenkou. Josef se snaží jednat spravedlivě podle svého rozumu, nakolik to dovede: Nechtěl Marii vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají.

Tím to však nekončí. Bůh do případu zasahuje znovu. A znovu tím, že narušuje lidské plány, rádoby dobré lidské plány. Josef slyší ve snu: „Neboj se“, a znamená to „neboj se jednat ještě jinak“. Ale copak málo odvahy prokázal Josef doposud? Chtěl se vzepřít náboženským předpisům, chtěl ušetřit Marii hanby. On už se prokázal jako „nebojsa“. Teď však slyší, že má udělat ještě více. Tu ženu, o které si mohl každý myslet, že je to žena cizoložná, vždyť otěhotněla před svatbou, tu ženu si měl nechat u sebe, teď už jako svou manželku. Promiňte, zní to jako příkaz, aby se oženil s cizoložnicí nebo s prostitutkou. A k tomu slyší: Josefe, neboj se. Neboj se poslechnout, když já to žádám. – Absurdní. A přece takové je biblické myšlení. A to, co dneska čteme jako požadavek Boží na Josefa, to nacházíme v Bibli ještě na jednom důležitém místě. Ve Starém zákoně Bůh sám o sobě říká, že se oženil s nevěstkou. Jeho lid Izrael je mu totiž stále nevěrný. A to pak čteme ve Bibli texty, které by snad neměl číst nikdo pod 18 let. Jeruzalém se svými obyvateli je přirovnáván k nevěstce a slyší (Ez 16,15): „Zahrnovala jsi svým smilstvím každého, kdo šel kolem, ať to byl kdo byl.“ A přece i ta nevěstka je stále Bohem milovaná, a slyší, že Bůh přikryje její nahotu a ze své strany ji věrnost zachová. Absurdní, překvapivé. A přesto je Boží láska taková. Je výzvou: přestaň se svým smilněním, já jsem si tě zamiloval. - Nejprve Bůh takto jedná se svým lidem. A až pak chce, abychom takto jednali i my mezi sebou. Dneska to chce po Josefovi. „Josefe, neboj se dále svou ženu milovat. Měl bys velké právo ji s čistým svědomím propustit. Pro její nevěru ji propustit. A ještě by sis mohl připadat spravedlivý. Boží vůle však je, abys ji dále miloval a nechal sis ji u sebe.“ Rozumíme, co se tady chce říci? Co si z toho máme vzít i my? Jaká je zvěst dnešního oddílu? „Miluj“. „Miluj věrně, miluj bezpodmínečně.“

Takto se událo Ježíšovo narození. Takto se rodí ten, kdo vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. To vysvobození se často děje jako trhavina. Jak to vidíme u Josefa? Boží vysvobození nás vytrhává z našich zvyků, z toho, jak se věci dělají běžně, někdy nás vytrhává i z náboženských předpisů. Vytrhává nás někdy i z našich snah jednat správně podle svého, vytrhává nás z našich představ o spravedlnosti. Ani ta nejlepší lidská vůle nestačí, aby pojala dobrou vůli Boží. A o Vánocích Bůh jedná skutečně velmi svobodně. Rozvrací všechny předpisy, zvyky, očekávání, dokonce i morálku. Nad tím se však ještě nepohoršujme. Všechno převyšujícím skandálem přece je, že svému nevěrnému lidu zasílá Spasitele jako pečeť své lásky. – A tak ještě jednou. K jakému poučení nás to dovádí dnešní text? Klasicky vyjádřeno k dvojpřikázání lásky: Miluj Hospodina, Boha svého. Miluj bližního svého. Jak řekl Ježíš, v tomto jsou shrnuta všechna ostatní přikázání. Dvojpřikázání lásky známe. Ale nepřehledněme, co je v něm dnešním evangeliem zdůrazněno: Miluj, i když ti tvůj rozum nebo dokonce náboženské předpisy poskytují omluvu pro nelásku. Miluj, a neboj se.

Děkujeme ti, Ježíši, za všechny situace,
kdy nás vysvobozuješ z naší nelásky.

'Bůh s námi'

Mt 1, 23 'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel', to jest přeloženo 'Bůh s námi'.

Přátelé v Kristu,
mám rád tyto štědrovečerní bohoslužby. Oblíbil jsem si jejich poklidnou atmosféru. Dočkali jsme se Vánoc, už jsou za dveřmi, zřejmě už máte doma všechno připravené, a teď na chvíli nemusíme spěchat. O Vánocích se stalo něco pro náš život naprosto podstatného, to tušíme, tomu věříme. A my se můžeme teď v podvečerní čas na chvíli zastavit, a přemýšlet, jaký smysl mají Vánoce pro nás. „Rozjímat“, to je snad ještě vhodnější slovo.

A dnes si z Bible připomínáme jednu starou předpověď. Řekl ji prorok Izajáš někde v 7. století před Kristem. 'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel'. Je to slovo naděje, slovo velkého očekávání. Ale mohli bychom z toho nejdříve dělat spor. Proč se tady mluví o zrození z panny? Jak si to máme představit? Copak je to možné? A mohli bychom ten spor chvíli i přiživovat: vždyť u Izajáše v původním hebrejském znění o panně řeč není. Tam, kde evangelista Matouš cituje „panna počne“, tam je v originále „mladá dívka počne“. To už je přece výpověď mnohem střízlivější. Takto se už to děje běžně, že mladé dívky počnou děti. Ale nepodezírejme Matouše, že z toho až on dělá tajemství. Ani ta původní Izajášova předpověď nemluví o běžném narození. On předpovídá, velmi krásně, že tady se narodí někdo, kdo „bude jíst smetanu a med, aby dovedl zavrhnout zlé a volit dobré.“ Tajuplného Zachránce tady už Izajáš předpovídá, to nebude narození jen tak obyčejné. A až v Ježíši se naplní, to chce říci zase Matouš.

'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel', to jest přeloženo 'Bůh s námi'. V něm, v Ježíši, bude Bůh s námi. A na téhle krátké větě vyrostl pěkný kus teologie. Tolik myslitelů spekulovalo, co se to vlastně stalo. Jak to, že v Ježíši je přítomen Bůh. Už tady v Betlémě, v jeslích, neleží jen lidské pachole, tady už jaksi leží Bůh. Tady se rodí Bůh v lidské podobě, a ten, kdo dostává od matky Marie pleny, je zároveň tím, kterého ani nebesa nebes nemohou obsáhnout. A vánoční koledy to opěvují jako největší div Vánoc, kdy se spojilo lidství s božstvím. Z Vánoc se tak stávají jakési svátky metafyziky a spekulativní filosofie. Ale mně to takto není blízké, odpusťte.

My evangelíci chceme všechno poměřovat Biblí. Můžeme odmítnout tradici, pokud Bibli neodpovídá. A dnes chci říci, že na otázku, co je Ježíš zač, se dá odpovědět i jinak, než složitou spekulací. Jinak než složitým přemýšlením, jak pak se asi v jeho přirozenosti mísilo božství s lidstvím. On bude nazván „Bůh s námi“, tak to říká dnešní prorocká předpověď. Ale to nemusí znamenat, že on je Bůh, který je s námi. Může to znamenat, a tak tomu rozumím já, že Ježíš je připomínkou, že Bůh je s námi, s námi lidmi. Představuji si malého Ježíše, jak chodí po Nazarétu, a už jako chlapec mluví o tom, že Pán Bůh je přece s námi. Tak známe Ježíše v evangeliích, jak vlastně o ničem jiném nemluví, než pořád o tomto: Bůh s námi. A tak to mohl brzy dostat od lidí jako přezdívku. Nejdříve si na něho ukazovali, a říkali, podívejte, to je ten, který pořád mluví o Bohu, o tom, že je nám Bůh blízko, že je s námi. A pak už říkali jenom: on je Immanuel, to znamená: „Bůh s námi“.

Ale nejen přezdívka. Nejen mluvení o Bohu. Ježíš takto vystupoval a takto mluvil proto, že Bůh byl s ním a on to věděl. První význam toho jména „Bůh s námi“ pro nás křesťany je: „Bůh s ním“. Bůh s Ježíšem. Bůh s ním byl plně a mocně. Když Ježíš o Boží blízkosti mluvil, lidé poznávali, že Pán Bůh je s ním. A on mluvil jako „moc maje“. Bůh byl s ním, a proto, když mluvil k lidem, že Bůh je s nimi, bylo to pro ně nejenom vyučování, oni poznávali, že Bůh je mezi nimi přítomen.

Ježíš je prostě připomínka toho, že Bůh je s námi. A vy jste už určitě někdy ode mne slyšeli, že když se v Bibli řekne připomínka, že to neznamená jen vzpomínka, vzpomínání na něco co se stalo a co už je odbyto. Připomínání něčeho znamená, že se to mezi námi znovu odehrává. Připomínání znamená aktualizaci, novou přítomnost. A tak když Ježíš mluví o tom, že Bůh je s námi, lidé to zároveň v jeho přítomnosti prožívají. Když jeho slovo čteme a vykládáme, můžeme prožít, že Pán Bůh je s námi. Byl s ním a je s námi. Ježíš byl svědek věrný a pravý, on to dosvědčil celým svým životem, svým konáním i svým utrpením, svými slovy i svým mlčením: Bůh je s námi.

Bůh je s námi. Je to tak prosté a obyčejné. Jako vzduch, který dýcháme, jako voda, kterou pijeme. Tak všední, že máme sklon na to zapomínat. Jako zapomínáme na svou závislost na vzduchu a vodě, pokud nám ji nepřipomene špinavé ovzduší, které nás dusí ke kašli, nebo velká žízeň. Bůh je s námi a podle Bible je toto základní skutečnost našeho života. Bůh nás stvořil, a je s námi, jedná dokonce v náš prospěch, abychom my byli s ním. Ne až v Ježíši je Bůh s námi! Jenže kvůli naší slabosti je Ježíšovo narození revolučním převratem. Protože my máme sklon na Boha zapomínat a žít si, jako bychom si mohli žít sami pro sebe. Jako bychom byli zde na světě sami a dokonce každý sám pro sebe. A tak je pro toho, kdo pozná Ježíše, toto poznání úchvatné. Jak plně odkazuje a připomíná, že Bůh je s námi. Jak se na tento základní vztah spoléhá. Jak Bohu důvěřuje v každé situaci. A jak tuto svou víru pronesl i svou smrtí a ve vzkříšení se mohlo znovu ukázat nic jiného, než že Bůh je s ním.

Přišli jste si asi poslechnout trochu více vánočního mluvení. Trochu více k tomu malému Ježíši, ležícímu v betlémských jeslích. Myslím, že všichni ho máme v srdcích jako působivý obraz. Malebný, hřejivý. Co se to tady stalo? V jeslích na slámě leží Boží syn. Podobenství našeho života. Rodí se v chudobě. Je slabý jako každé dítě, je snadno přehlédnutelný, vždyť se rodí kdesi v malém městečku na okraji velké říše, je zranitelný, a to se ukáže v jeho dospělosti ještě zřetelněji. My všichni jako Boží děti v tomto světě jsme slabí, přehlédnutelní, zranitelní. Jsme chudáci. A přece kreslíme Betlém v hřejivých barvách, přece jen je ten obraz pro nás útěšný. Tušíme nebo věříme, že to není jen podobenství naší lidské ubohosti. Bůh je s Ježíšem. On vdýchává do té scény naději. On dává krásu. On je posilou. A chce být taky s námi v naší ubohosti. - Skončím biblickým veršem, který mám sklon dávat na konec většiny mých kázání. Ale dnes se tady hodí obzvlášť. Bůh byl s Ježíšem, s tím, který je připomínkou, že „Bůh s námi“. A „je-li Bůh s námi, kdo proti nám?!

1,1-3 Téma – zvukomalebnost

Nejkrásnější z písní Šalomounových.

2 Kéž políbí mě polibkem svých úst!
Vždyť lepší je tvé laskání než víno.
3 Příjemně voní tvé oleje,
nejčistší olej - tvé jméno.
Proto tě dívky milují.

1 Nejkrásnější z písní Šalomounových.
nejkrásnější z písní – doslova píseň písní (šír ha-širím)
genitivní vazba, která vyjadřuje jedinečnost a nesrovnatelnou krásu celé skladby (vlastně superlativ – jako „svatyně svatých, král králů apod.)

Šalomounovi připsány knihy: Kazatel, Přísloví, Píseň písní
podle tradice je Píseň písní dílem Šalomounova mládí – láska
Přísloví spisem jeho středního věku – moudrost
Kazatel spisem jeho stáří – skepse

podle 1Kr 5,12 Šalomoun Vyslovil tři tisíce přísloví a jeho písní bylo tisíc a pět.

2 Kéž políbí mě polibkem svých úst!
Píseň začíná slovy touhy

jiššákéní minnšíkot píhú
souhlásky: š-š-k-n//m-n-š-k-(t)//p-h střídá se laskání a důraznost
líbavé a šeptavé š-š-š – třikrát
patrové n-n-n – třikrát

kontrastně k měkkým m a n zde stojí dvakrát ostré k
mazlivé j, polibkové p, temné h
šlo by rozebírat ještě dále

vokály: i-á-é-í//i-e-í-ó//í-ú
většina samohlásek dlouhých
výrazné je úzké dlouhé í – jakoby jásavě ptačí

napodobují to kraličtí:
Ó by mne políbil políbením úst svých
b-p-b-p-b-(m)//st-sv-ch
střída: b-p důraz: st-sv

kraličtí toho dosáhli vložením slůvka “by”
(použití “kéž” – tak v ČEP - nebo “ať” by narušilo akustickou osnovu)

touha milé je vyjádřena i řadou í-i-í-í-ý
i odhodlaným trojím l-l-l

vše rámováno dlouhými samohláskami ó-ú-ý

svých úst = píhú obsahuje souhlásky JHV – tedy zkráceně Jahve (Hospodin)

k podstatě SZ patří spíše slyšení než vidění
také krása je vnímána spíše akusticky než vizuálně
zvuk patří ke slovu a dotváří jeho obsah

Vždyť lepší je tvé laskání než víno.
víno opojuje a občerstvuje
mnohem více však opojuje laskání projevované vroucími polibky

políbení je zároveň opojení
hebrejské sloveso je postaveno na 3 souhláskách
líbat = n-š-q opojit, napájet = š-q-h slovesa jsou souzvučná
(tak Jaroslav Seifert ve svém převodu: „opoj mne polibkem svých rtů)

polibkem jako by jeden druhému dával pít vlastní duši
(Jákob polibkem předává Izákovi požehnání – Gn 27,27
Josef takto předává svým bratrům odpuštění – Gn 45,15
také David se polibkem sjednotil s Jonatánem – 1S 20,41
Ježíš se pravděpodobně polibkem zdravil s učedníky – L 22,47n – zde s Jidášem)
(dnes bych asi dostal otázku, jestli to nebyli homosexuálové)

3 Příjemně voní tvé oleje,
nejčistší olej - tvé jméno.

ještě jednou zvukomalba
olej = šemen jméno = šém

jméno je to, co tvoří podstatu lidské bytosti,
milujícímu může jméno vonět jako olej
(zatímco jméno svévolníka páchne – Př 10,7)

olej – vylitím na hlavu demonstroval specifické poslání pomazaného
(ještě bude souznít ve v. 6 se šemeš = slunce)

Proto tě dívky milují.
myslí se na sbor družiček,
který svým zpěvem, popř. tancem symbolicky vyjadřují vztah milé k milému

jaká milá, jaký milý?
budeme přemýšlet postupně

1,5-6 Téma - krása ikon

Černá jsem, a přece půvabná, jeruzalémské dcery,
jak stany Kédarců, jako stanové houně Šalomounovy.
6 Nehleďte na mne, že jsem až dočerna opálená,
že mě tak ožehlo slunce. To synové mé matky se proti mně rozohnili:
uložili mi vinice hlídat, neuhlídala jsem však vinici vlastní.

5 Černá jsem,
milá vyznává, že je černá
černá je protikladem bílé a červené,
které jako barvy světla byly považována za krásné a ideální
snědost, temná barva ubírá na kráse

a přece půvabná, jeruzalémské dcery,
milé ani snědost neubrala na půvabu

jak stany Kédarců,
milá je žádoucí jako stany kédarských beduínů, vyrobené z černé kozí srsti,
které poskytnou poutníkovi vytoužen stín po úmorné cestě pouští

jako stanové houně Šalomounovy.
taky řeč o stanech,
zde navíc asociace královské nádhery a oslnivé krásy

6 Nehleďte na mne, že jsem až dočerna opálená,
že mě tak ožehlo slunce. To synové mé matky se proti mně rozohnili:
uložili mi vinice hlídat
tmavou barvu své pleti vykládá milá jako důsledek pobytu na vinici,
kde byla vystavena žhnoucím paprskům slunce

na vinici ji poslali její bratři
synové mé matky – takže vlastní bratři
(otec mohl mít syny i s jinými ženami, např. otrokyněmi)

bratři měli být ochránci sestry,
teď se však proti ni rozohnili
proč ji poslali na vinici? chtěli ji skrýt před milým?

ale neuchránili, naopak
zde neuhlídala vinici vlastní, svůj klín
svůj plodný klín, který má také přinést plody

jako zralá vinice přináší ovoce
plodnost ženy je zde přirovnána k plodnosti vinice

ožehnuta životadárným sluncem dozrála k lásce
neuhlídala jsem však vinici vlastní.
v teple a světle slunce podlehla lásce


a teď sledujme kroky ikonografie
Píseň je o lásce mezi jakousi milou a jakýmsi milým

jedna z možností alegorického výkladu Písně je, že je o vztahu mezi církví a Kristem
(v NZ několikrát obraz, že církev je nevěsta Kristova
Zj 22:17 Duch i nevěsta praví: "Přijď!")

milý - milá
církev - Kristus
Maria - Duch svatý
dcerka siónská - Hospodin

vzorem církve je Maria
Maria je vzorovým příkladem člověka, který našel jednotu s Bohem
„Jsem služebnice Páně, staň se mi podle tvého slova.“
(nepohoršujme se nad tím – i Starý zákon mluví o dcerce siónské nebo jeruzalémské, kterou si Hospodin zasnoubil)

jedním ze způsobů znázorňování madony jsou tzv. černé madony
je to způsob netradiční, ale ne zas tak zřídkavý

(evropský středověký způsob, který jeodlišný od madon afrických)

2:8-13 Téma - krása hudební

8 Hlas mého milého!
Hle, právě přichází, hory přeskakuje,
přenáší se přes pahorky.
9 Gazele se podobá můj milý nebo kolouškovi.
Hle, právě stojí za naší zídkou, nahlíží do oken,
dívá se mřížováním.
10 Můj milý se ozval, řekl mi:
"Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!
11 Hle, zima pominula, lijavce přešly, jsou tytam.
12 Po zemi se objevují květy,
nadešel čas prořezávat révu,
hlas hrdličky je slyšet v naší zemi.
13 Fíkovník nasadil první plody,
voní kvítky vinné révy.
Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!"


Pís 2:8-13 8 Hlas mého milého!
Hle, právě přichází, hory přeskakuje,
přenáší se přes pahorky.
milý byl kdesi daleko, milá ho očekávala
a náhle se situace mění, milý přichází,

láska nezná překážky
slovesa vystupňovaná: přichází – přeskakuje – přenáší se

9 Gazele se podobá můj milý nebo kolouškovi.
Hle, právě stojí za naší zídkou, nahlíží do oken,
dívá se mřížováním.

okna tehdy nebyla opatřena sklen, jen mřížovím

10 Můj milý se ozval, řekl mi:
zve milou, jeho pozvání je slavnostní,
ozval se – znamená i „zpíval“
to, co následuje, je doslova píseň

"Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!
milá má opustit svou komnatu a vyjít ven do rozkvétající přírody

11 Hle, zima pominula, lijavce přešly, jsou tytam.
čas, kdy milá čekala, splývá s obdobím zimy
který v Palestině vypadá jako čas chladných lijavců
zima vrcholí v únoru
teď už minula,

12 Po zemi se objevují květy,
nastal duben, vonný měsíc

nadešel čas prořezávat révu,
prořezávání proto, aby réva neměla příliš mnoho malých oddenků
ale jen několik, silných

prořezávání má stejný kořen jako zpěv z-m-r
i prořezávání bylo spojeno se slavnostmi, při kterých se zpívalo
šlo o obřadné první prořezávání

hlas hrdličky je slyšet v naší zemi.
dalším znakem příchodu jara, a s ním i lásky, je hlas hrdličky
hrdlička je tažným ptákem, a poslem jara

13 Fíkovník nasadil první plody,
voní kvítky vinné révy.
fíkovník a vinná réva stojí na mnoha místech SZ vedle sebe
spolu označuj věk bezpečí a pokoje
(Mi 4,4: Každý bude bydlit pod svou vinnou révou, pod svým fíkovníkem, a nikdo ho nevyděsí.)
a tím i příležitost lásky

Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!"
tak končí tahle píseň



a teď:
pro J. S. Bacha je tato píseň jedním s motivů pro jednu, asi nejznámější
vánoční kantátu „Wachet auf, ruft uns die Stimme“
ta kantáta vychází z podobenství o 10 družičkách
a mezi oběma oddíly vidí podobnost v momentu překvapení

6 Uprostřed noci se rozlehl křik: 'Ženich je tu, jděte mu naproti!'
8 Hlas mého milého! Hle, právě přichází,

naopak nezmiňuje zápletku evangelijního podobenství
– nepřipravenost některých družiček

milá je zde jako dcerka siónská
čas příchodu milého ztotožněn s příchodem Krista
jaro ztotožněno s mesiášským časem
řekli jsme si, že názvuky mesiášského času byly – réva, fíkovník…
dále např. ve v. 2:4 On mě uvedl do domu vína, jeho prapor nade mnou je láska.

WACHET AUF, RUFT UNS DIE STIMME
KANTÁTA 140 ADVENTNÍ
slova: Philipp Nicolai (1556-1608), 1599 hudba: Hans Sachs (1494-1576),
aranžma Johann Sebastian Bach (1685-1750)

Založena na podobenství o 10 družičkách Mt 25: 1-13
5 Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly.
6 Uprostřed noci se rozlehl křik: 'Ženich je tu, jděte mu naproti!'
přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu;

2. Zion hört die Wächter singen,
Das Herz tut ihr vor Freuden springen,
Sie wachet und steht eilend auf.
Ihr Freund kommt vom Himmel prächtig,
Von Gnaden stark, von Wahrheit mächtig;
Ihr Licht wird hell, ihr Stern geht auf.
Nun komm, du werte Kron,
Herr Jesu, Gottes Sohn!
Hosianna!
Wir folgen all zum Freudensaal
Und halten mit das Abendmahl.

(Evangelický zpěvník 270,2)
Dcera siónská ze snění
procitá v divném rozechvění
jak blízko chvíle žádoucí!
Její Milý v slávě věčné,
pln pravdy, lásky nekonečné
již před ní stojí přeskvoucí.
Nuž vítej, Ježíši, náš králi nejvyšší,
v své milosti! Již uveď nás,
kde uchystals
stůl svatý svého království.

3,1-4 Téma – krása mystická

1 Noc co noc hledala jsem na svém lůžku
toho, kterého tolik miluji.
Hledala jsem ho, a nenalezla.
2 Teď vstanu a obejdu město,
ulice, náměstí,
vyhledám toho, kterého tolik miluji.
Hledala jsem ho, a nenalezla.
3 Našli mě strážci obcházející město:
"Toho, kterého tolik miluji, jste tu neviděli?"
4 Potom, jen co jsem od nich odešla,
hned jsem nalezla toho, kterého tolik miluji.
Uchopila jsem ho a už ho nepustím,
dokud ho nepřivedu do domu své matky,
do pokojíku té, jež mě počala.

1 Noc co noc hledala jsem na svém lůžku
toho, kterého tolik miluji.
Hledala jsem ho, a nenalezla.
motivy hledání a nalézání jsou pro lásku charakteristické

milý je vzdálen
to v milé ještě znásobuje vědomí nenahraditelnosti

4x se v tomto krátkém textu opakuje vyznání: „toho, kterého tolik miluji“
a 4x slova o tom, že ho milá hledá
láska se nevzdává
únava a pochybnosti jsou blízko, ale vítězí touha najít milého

2 Teď vstanu a obejdu město,
ulice, náměstí,
vyhledám toho, kterého tolik miluji.
milá nezůstala ve své komůrce, hledá po celém městě

toto město nelze ztotožnit s žádným na mapě
je to spíše symbol putování, nebezpečí a ohrožení
jakoby labyrint

v řecké báji nalézá hrdina Théseus cestu z labyrintu pomoci nitě, kterou mu z lásky dala Ariadna
tady takovou nití je touha a vytrvalost lásky

Hledala jsem ho, a nenalezla.
3 Našli mě strážci obcházející město:
"Toho, kterého tolik miluji, jste tu neviděli?"
město obcházejí také strážní
zde vystupují jako představitelé města,
jako představitelé pořádku, zákona
který je odlišný od řadu lásky – z jejich pohledu musí být milá bloudící

4 Potom, jen co jsem od nich odešla,
hned jsem nalezla toho, kterého tolik miluji.
strážci ji radu nedají
ale hned potom milá milého nalézá

Uchopila jsem ho a už ho nepustím,
dokud ho nepřivedu do domu své matky,
do pokojíku té, jež mě počala.
chce ho uvést do domu své matky,
kde je připraven stůl i lože,
které mají upevnit zpečetit slib, který si se svým milým dala
je zde odraz doby, kdy rozhodující slovo ve svatebních záležitostech měla matka


mystika – mluví o sjednocení, splynutí duše s Bohem

vztah milá - milý
je jako vztah duše – Kristus

Jan od Kříže (1542-1591) Temná noc
1. V té temné noci zastřené,
s plameny lásky, zprahlá v úzkostech,
o štěstí nad štěstí!
vyšla jsem, nespatřili mne,
když ve spánku můj dům spočinul ztišeně.

temná noc: Bůh dopouští v našem životě chvíle, kdy nevidíme žádné světlo,
žádné takové světlo, na které jsme byli zvykli
netěší nás věci, které nám doposud byly smyslem a potěšením,
abychom hledali své potěšení hlouběji

duše v opravdovém umrtvování zemřela všemu i sobě samé
vyšla ze zaujetí sebou
aby konečně žila s Bohem život sladké a líbezné lásky

V té temné noci zastřené
temná noc smyslů – člověk prochází temnotou, úzkostmi
kdy ho nic ze světa netěší
vyprahlost a mrzutá nechuť, nedostatek tvořivých sil
útěchu neposkytuje ani práce ani nicnedělání

ale kde ani duchovní úsilí neposkytuje útěchu,
vlastní přemýšlení o Božích věcech, ani fantazie
člověk i ve víře ochabuje,
myslí si, že je Bůh opustil, že za to mohou jejich nedbalost nebo hříchy

duše to má přetrpět a zůstat zklidněná
už se nemá snažit cokoliv dělat podle svého, podle tvořivé schopnosti svého nitra
duše má zůstat v pokoji a niterném odpočinku
potěšení ji dá Bůh sám, duše pro to nemůže nic udělat
aby se v duchu rozhořela a žhnula láska - s plameny lásky

a když člověk vyjde z té noci smyslů, zakouší štěstí nad štěstí
vyšla jsem, nespatřili mne
duše vyvázla z područí, když hledala Boha svými smysly,
způsoby slabými, omezenými, nahodilými

Bůh se ji dal poznat ve své lásce, a ona si ho zamilovala
o štěstí nad štěstí!

7,2-11 Téma – krása topografická

2 Jak krásné jsou tvé nohy v opánkách, knížecí dcero! Křivky tvých boků jsou jako náhrdelníky, dílo umělcových rukou.
3 Tvůj pupek je pěkně vykroužená mísa, kéž nechybí v ní vonné víno!
Tvé břicho je stoh pšeničný, obrostlý liliemi.
4 Dva prsy tvé jsou jak dva koloušci, dvojčátka gazelí.
5 Tvé hrdlo je jak věž ze slonoviny,
tvé oči - rybníky v Chešbónu u brány Batrabímské.
Tvůj nos je jak libanónská věž, zkoumavě hledící k Damašku.
6 Tvá hlava se tyčí jako Karmel,
vrkoče tvé hlavy jsou jak purpur.
Král je těmi kadeřemi spoután.

Jak krásné jsou tvé nohy v opánkách, knížecí dcero!
knížecí dcero – vznešená – výraz nejvyššího obdivu k vnějšímu vzhledu
i k ušlechtilému smýšlení

nohy v opánkách – myslí se tím taneční krok
opánky neboli sandály – nechávají horní část nohy volnou

Křivky tvých boků jsou jako náhrdelníky, dílo umělcových rukou.
křivky boků – jejich okrouhlý tvar
ale taky krouživý pohyb při tanci

taneční kroužení je přirovnáváno k náhrdelníkům
pohyb boků připomíná míhající se řetízky náhrdelníku

3 Tvůj pupek je pěkně vykroužená mísa, kéž nechybí v ní vonné víno!
v egyptském výtvarném umění byla tato část těla velmi zvýrazněna
je možné, že zde „pupek“ znamená „klín“

Tvé břicho je stoh pšeničný, obrostlý liliemi.
břicho je přirovnáváno k pšeničnému stohu, asi pro barvu i tvar
pšenice byla pokládána za barvu lidského těla
a stohy palestinských rolníků zářily zlatavou barvou jako připomínka plodnosti

4 Dva prsy tvé jsou jak dva koloušci, dvojčátka gazelí.
prsy jsou přirovnávány ke dvojici gazelích koloušků,
jejichž hřbety vykukují z trávy a květin na louce
Pís 4,5: dva prsy tvé jsou jako dva koloušci, dvojčata gazelí, které se v liliích pasou

5 Tvé hrdlo je jak věž ze slonoviny,
hrdlo je jako věž ze slonoviny; asi zdobená slonovinou
slonoviny se používalo při výzdobě luxusních staveb
význam tu asi má také slonovinová barva hrdla

tvé oči - rybníky v Chešbónu u brány Batrabímské.
oči milé jsou jasné a třpytivé jako čistá voda v rybníku
Chešbon – ch-š-b = myšlení – oči moudré; Batramín = dcera mnohých – urozenost milé

Tvůj nos je jak libanónská věž, zkoumavě hledící k Damašku.
asi jde o strážnou věž kdesi v pohoří proti Damašku
přirovnání by mohlo působit groteskně,
nejde však o tvar nosu, nýbrž o funkci
pravděpodobně se myslí na citlivost a vnímavost
vůně totiž hrály v životě i kultu významnou roli

6 Tvá hlava se tyčí jako Karmel,
hlava je jako pohoří Karmel,
které se tyčí nad mořským břehem jižně od dnešního města Haify


ve SZ je často zmiňováno pro svou krásu
tato nadsázka zase vyjadřuje důstojnost milé –
jakoby žila ve výšinách, nad všedností života,
je vidět, nedá se utajit

vrkoče tvé hlavy jsou jak purpur.
vrkoče – pletence vlasů, které visí dolů

jako purpur – tmavé vlasy, také v jedné řecké ódě se o jedné dívce střídavě mluví, že má vlasy černé a purpurové
snad jde o označení tmavého lesku vlasů
purpurově zbarvený oděv nosily vznešené osoby
také v tomto tedy vznešenost milé

Král je těmi kadeřemi spoután.
kadeře – slovo pro napajedla – odtud dlouhé, splývající vlasy
celá krása milé ochromila milého natolik, že se jí dal zajmout
vlasy jsou jako milostné osidlo, jímž byl lapen


uvádění zeměpisných pojmů naznačuje, že milá symbolizuje také celou izraelskou zemi
jako by tu byla ve zkratce celá topografie Palestiny

milá je symbolem Izraele,
milý pak – král – představuje přítomného Hospodina,
který je ženichem celého lidu

vztah milá – milý
je tedy jako vztah země Izrael - Hospodin


a můžeme si k tomu také poslechnout píseň Svatopluka Karáska Hora Karmel

8:6-7 Téma - krása víry

6 Polož si mě na srdce jako pečeť, jako pečeť na své rámě.
Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky.
Žár její - žár ohně, plamen Hospodinův.
7 Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví.
Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání.

6 Polož si mě na srdce jako pečeť,
to žádá milá
pečeť, většinou míněná jako razítko, vyjadřuje vůli svého pána
to, co majitel pečeti orazítkuje, mu patří
pečetí byly za biblických časů ověřovány listiny a dokumenty
moje láska, moje věrnost, můj slib ať jsou pečetí na tvé srdce

jako pečeť na své rámě.
na svou ruku – abys na mě myslel při všem svém konání

je podobně umístěné jako izraelské vyznání Hospodina
Dt 6:4-8 4 Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.
5 Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.
6 A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci.
8 Uvážeš si je jako znamení na ruku

Vždyť silná jako smrt je láska,
má vysvětlení až v NZ
láska Kristova je silnější než smrt

Ř 8:35-39 35 Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? 36 Jak je psáno: "Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku." 37 Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. 38 Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, 39 ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Zj 12:11 11 Oni (křesťanští svědkové) nad ním (nad ďáblem) zvítězili pro krev Beránkovu a pro slovo svého svědectví. Nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti.

neúprosná jako hrob žárlivost lásky.
láska je neúprosná jako smrt, tu také nelze odvrátit, nelze ji uniknout
láska je žárlivá, podobně jako je žárlivý Hospodin

přímo v Desateru Ex 20,5: já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující
nejde však o bezmeznou zaslepenou vášnivost, které v prchlivosti ničí své soky,
nýbrž o bezvýhradné přilnutí k tomu, koho jsme si ve své lásce zvolili

toto přilnutí je tak naprosté jako hrob,
který jako by žárlil na všechny živé

Žár její - žár ohně, plamen Hospodinův.
v čiré, silné lásce dvou milujících lidí „plane“ sám Hospodin

např. obraz planoucího keře, který hoří, ale neshoří
Ex 3,2 Tu se Mojžíšovi ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven.
keř jinak něčím bezcenným, ale v něm se ukáže Hospodinova sláva
plamen z keře vyšlehuje, ale nestráví ho
tak je tomu i s lidskou přirozeností, když ji zapálí Bůh k lásce

zde vrcholné místo celé Písně
kraličtí ovšem překládají "plamen nejprudší"
a jméno Hospodinovo se tak v jejich překladu vůbec nevyskytuje

jak je to tedy správně?
oheň je tady se sufixem "jah" - což je Boží jméno
- tak to přímočaře chápe překlad ekumenický
- tento sufix ovšem na jiných místech SZ znamená prostě superlativ - zde pak možnost překladu "nejprudší"

7 Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví.
ani nespoutaný požár
ani prudce se valící vody nemohou zastavit prudkou a vytrvalou moc lásky

Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání.
milá chce být vlastnictvím milého
ovšem dobrovolným a nepřevoditelným na něco majetkového

Připravil mu velikou hostinu

L 5,27 Pak Ježíš vyšel a spatřil celníka jménem Levi, jak sedí v celnici, a řekl mu: Pojď za mnou." 28 Levi nechal všechno, vstal a šel za ním. 29 A ve svém domě mu připravil velikou hostinu.

Přátelé v Kristu,
můžeme si představit celníka Leviho, jak sedí na své celnici. Levi, asi celkem spokojený člověk. Žije si dobře. Takový celník měl zpravidla dost peněz. Malé celnice v té době stály na mnoha místech, u mostů, u bran do města, a všichni, kdo místem procházeli, třeba se zbožím, mu museli zaplatit clo. A protože lidé se zbožím prostě potřebují chodit, například na trh anebo zase z trhu domů, měl Levi zajištěný stálý příjem. A to je velká výhoda, mít takovou jistotu – dneska, v době hospodářských problémů, si to zase znovu silněji uvědomujeme, jaká je to výhoda, mít stálé místo. Většinu peněz musel Levi sice odevzdávat, pevně předepsanou dávku, ale co si vybral nad to, to už byla jeho věc. Dobře si žil, ten Levi. Ale je ještě jedna podobná otázka: žil dobře? Kdo ví? Obyčejní lidé sice o něm říkali, že je hříšník, že je vydřiduch. Ale on se sám před sebou mohl na mnoho způsobů omluvit. Vždyť třeba nebyl víc nepoctivý než jiní. Vždyť tu práci stejně někdo dělat musel. Pokud si Levi mohl říct aspoň: „Jsem jeden z poctivějších celníků“, to už mu přece mohlo stačit k sebespokojenosti.

Sedí Levi ve své celnici. A jde kolem Ježíš a všimne si ho. A říká mu: „Pojď za mnou.“ Nic více, jen tato tři slova: „Pojď za mnou.“ A Levi nechal všechno, vstal a šel za ním. Je to zvláštní. Co Leviho zvedlo ze židle? Co ho postavilo na nohy? Co to bylo, co mu dalo sílu, že vyšel za Ježíšem? Nic tady nečteme, žádné vysvětlení, opravdu jen ta tři slova: „Pojď za mnou.“ A Levi šel. – Snad něco z jeho motivů můžeme pochopit, když si uvědomíme, že Ježíšova výzva nebyla vůbec samozřejmá. Ježíš byl duchovní učitel, doprovázen zástupy těch, kdo hledají naději. A Levi byl prostě materialista, zašpiněný od peněz. Pořád jen počítá peníze. Kdyby se Ježíš zastavil před jeho celnicí a začal mu vyhrožovat: „Běda tobě, čiň pokání, a navrať to, co jsi lidem ukradl“ - nemohli bychom se divit. Kdyby dokonce Ježíš vtrhl do jeho celnice a zpřevracel jeho stoly, asi by to mělo příznivý ohlas mezi těmi, kdo Ježíše doprovázeli. Ale Ježíš s Levim jeho situaci vůbec nerozebírá. Jen: „Pojď za mnou.“ A Levi nechává všechno ležet, a dává se na cestu. Nechává svůj dosavadní život být, a jde. Ježíš ho oslovil tam, kde už Levi měl své jisté. Tam ho zavolal. Snad ho oslovil v tom místě jeho srdce, kde tušíme, že to jsou dvě věci: „žít si dobře“ a „žít dobře“, že to není totéž.

„Pojď, vyjdi ze své zajištěnosti.“ - Když tohle místo čtu, vždycky znovu mě to láká. Dát se na cestu. Nechat všechno to, na čem člověku běžně záleží, ležet, a vydat se pryč. Hledat. Překopat svůj život. Být v pohybu. Na cestě. Neustrnout ve starém, ale hledat nové. Vyjdi, uveď svůj život do pohybu - to asi bude stále populární výzva pro ty, kdo nejsou spokojení se svým životem. A aspoň kousek nespokojenosti asi hryzá v každém z nás. A tak mi připadá hodně silné, že tady Levi dokázal nechat všechno své bohatství ležet, a vydal se na cestu. - Jenže ten Levi neslyší jen: „Pojď“. Pojď na cestu. On od Ježíše slyší: „Pojď za mnou.“ A to znamená: vyjdi na cestu dost určitou. To znamená více než: „Změň svůj život.“ Znamená to: „Změň svůj život a věř evangeliu.“ - I když ani o evangeliu tady Ježíš nemluví. Jeho evangelium se v dnešním příběhu projevuje prostě tak, že má o Leviho zájem, že ho neodsuzuje, ale naopak zve k sobě. Neodmítá ho ani nepřehlíží, naopak ho volá, zve. Že ho má rád.

A Levi za Ježíšem vyšel. Šel za ním - a teď zase naopak on pozval Ježíše k sobě. A ve svém domě mu připravil velikou hostinu. Ježíš dal jeho životu nový směr. Dal mu smysl. A Levi má z toho radost, proto vystrojí velkou hostinu. Má opravdovou radost, proto pozve své přátele, aby se radovali spolu s ním. Ta pravá radost je vždycky nakažlivá, a dává dohromady společenství. My lidé to zase tak často neumíme. Je mezi námi tolik zábran a překážek. Nejsnadnější je se radovat v sobě nebo jen mezi svými nejbližšími. Ale je to jeden z příslibů Božího království, že bude jako velká hostina, že budeme mít k sobě blízko, a k Bohu blízko, že se budeme umět radovat společně. - A celník Levi, aniž si to uvědomuje, zde v dnešním textu vlastně strojí takové Boží království v malém. Tu hostinu vystrojil pro Ježíše, je tu napsáno, jemu na počest. Nestydí se přiznat, že mu tento Ježíš „překopal“ život. Ba co nestydí, on se Ježíšem přímo chlubí, a všem chce povědět, jaká je to pro něj radost, že Ježíše poznal. - Jak je to s námi? Jak se my radujeme? Radujeme se z toho, že nás Ježíš povolal? Hostiny strojíme a radovat bychom se chtěli, ale ty naše hostiny jsou k oslavě lidí, strojíme hostiny sobě. K našim jubileím a životním událostem. A naše radost je pak taková hodně přízemní a omezená. – A pokud o své víře někde mluvíme, pak u toho radost často chybí. Když bychom měli dělat něco ve jménu Ježíše, připadalo by nám to asi násilné a obtížné. Jak daleko možná máme k tomu prožitku celníka Léviho, který docela spontánně a jakoby z vnitřního přetlaku uspořádá ochutnávku království Božího zde na zemi.

Milí přátelé, Ježíš na jednom zajímavém místě poví, že Boží království už je mezi námi (L 17,21). Možná bychom si mohli lámat hlavu nad tím, co to znamená. Snad to, že jsme dokonalé společenství? Že jsme bezchybní lidé? Že nemáme žádné problémy? V dějinách skutečně byly mnohé klopotné snahy takovouto církev zbudovat. Církev dokonalých lidí. Jako by už ani nežili na zemi, už se jen tak duchovně povznášeli. Byly to snahy možná upřímné, snahy asi velmi obtížné, snahy určitě marné. Radosti v nich bylo málo. – Pokud jsme zaslechli Ježíšovo povolání, nemusíme se takto starat. V dnešním evangeliu slyšíme, jak se Boží království ve světě rodí samovolně, samospádem. Takto jednoduše se to děje: Ježíš povolá hříšníka. Pojď za mnou. A on se ke svému životnímu povolání zná, a raduje se z toho. A má potřebu vytvářet společenství.

Pane Ježíši, děkujeme za všechny zážitky pravé radosti.
Dej, ať si uvědomíme, že jejich původcem jsi ty.
A že ukazují k Božímu království.

Tvé hříchy jsou ti odpuštěny

L 5,17-26 Jednoho dne Ježíš učil a kolem seděli farizeové a učitelé Zákona, kteří se sešli ze všech galilejských a judských vesnic i z Jeruzaléma. Moc Páně byla s ním, aby uzdravoval. 18 A hle, muži nesli na nosítkách člověka, který byl ochrnutý, a snažili se ho vnést dovnitř a položit před něj. 19 Když viděli, že ho nepronesou zástupem, vystoupili na střechu, udělali otvor v dlaždicích a spustili ochrnutého i s lůžkem přímo před Ježíše. 20 Když viděl jejich víru, řekl tomu člověku: "Tvé hříchy jsou ti odpuštěny." 21 Zákoníci a farizeové začali uvažovat: "Kdo je ten člověk, že mluví tak rouhavě? Kdo může odpustit hříchy, než sám Bůh?" 22 Ježíš však poznal jejich myšlenky a odpověděl jim: "Jak to, že tak uvažujete? 23 Je snadnější říci 'Jsou ti odpuštěny tvé hříchy', nebo říci 'Vstaň a choď?' 24 Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy," řekl ochrnutému: "Pravím ti, vstaň, vezmi své lůžko a jdi domů." 25 A ihned před nimi vstal, vzal to, na čem ležel, šel domů a chválil Boha. 26 Všechny zachvátil úžas a chválili Boha. Byli naplněni bázní a říkali: "Co jsme dnes viděli, je nad naše chápání."

Přátelé v Kristu,
co je snazší říci nemocnému člověku? Když mu řeknete: „Jsi uzdraven“? Nebo když řeknete: „Odpouštějí se ti hříchy“? Je snazší zvěstovat odpuštění hříchů - nebo uzdravovat od tělesných nemocí? Ježíš se takto ptá farizeů a zákoníků, a je to řečnická otázka. Protože oni si samozřejmě myslí, že uzdravit ochrnutého je obtížnější než mu zvěstovat odpuštění hříchů. Stejně jako si to myslíme my. – Představte si: setkáte se s někým ochrnutým, s člověkem na vozíku nebo na lůžku, a chcete ho potěšit. Kdybyste ho chtěli uzdravit, třeba vší silou své víry, kdyby on sám tomu věřil, brzy by se ukázalo, jestli se vám to povedlo. Kdyby se ten ochrnutý ani teď nepostavil na nohy, bylo by jasné, že uzdravený není. Málokdo umí takto zázračně uzdravovat. Zatímco zvěstovat odpuštění hříchů, to vůbec není složité. To by mohl svést každý věřící člověk. Jestliže jsou farizeové a zákoníci přesvědčeni, že tohle je skutečně snazší, pak už vědí, že slova mohou být někdy taky úplně prázdná. Bez reálného dosahu. Může být velmi snadné říct: 'Jsou ti odpuštěny tvé hříchy'. Slova, řečená bez rozmyšlení, bez závaznosti. Slova, u kterých nejde ověřit, jestli skutečně něco znamenají. – My máme vědět, že když Ježíš tomu ochrnutému zvěstoval odpuštění hříchů, že ho nechtěl odbýt, ale že mu naopak chtěl dát to nejcennější. Chtěl ho ubezpečit o Boží milosti. Odpuštěním z něho chtěl sejmout tu velkou tíži, kterou všichni nosíme, když jsme nespokojeni se svým životem, když jsme nespokojeni s lidmi kolem i sami se sebou. Tady nám Ježíš říká: 'Jsou ti odpuštěny tvé hříchy' Můžeš žít svobodně, beze strachu, bez zoufání. Bůh tě má rád. - Ale když si farizeové myslí, že něco takového říct je snadné, vědí, že zbožné řeči můžou být taky jenom tlachání. Plané utěšování. - Jak je to s námi? Když slyšíme o odpuštění hříchů, umíme ho přijmout? A umíme pak taky sami odpustit? Anebo jsou to jen slova? Kecy? Často tady při bohoslužbách vyznáváme své hříchy, a pak slyšíme slovo milosti. Když to děláme s vírou a upřímně, může to mít pro naše životy velký význam. Ale také to mohou být jen prázdná slova, pronášená ze zvyku a nepodložená životem.

Farizeové tedy mají zkušenost, že zbožná slova mohou být pronášena jen naprázdno. A farizeové byli v době Ježíšově zároveň těmi, kdo chtějí střežit, aby se naprázdno nemluvilo. Aby zbožnost nebyla jen nezávazným tlacháním. Oni chtějí dát slovům o Bohu a jeho jednání tu největší váhu. Proto když Ježíš mluví o odpuštění hříchů, oni ho obviňují z rouhání. "Kdo je ten člověk, že mluví tak rouhavě? Kdo může odpustit hříchy, než sám Bůh?" – Jak může Ježíš tomu člověku říct, že jsou mu odpuštěny hříchy? Vždyť tíže hříchů zbavuje jen Bůh. A co my lidé můžeme vědět, komu Bůh odpouští a komu ne? Kdo by si mohl myslet, že je před Bohem bez hříchů? Nikdy si nemůžeme být jisti. Vždyť nejde zvěstovat milost jen tak lacině. – Farizeové chtějí brát vážně Boží vyvýšenost. Brojí proti zvěstování laciné milosti. A přitom upadají do extrému druhého. Berou člověku jistotu Boží milosti. Člověk si prý nikdy nemůže být jistý, že na něho Bůh pohlíží milostivě. Milost není jenom tak. A proto je Boží milost v pojetí farizeů něco pracně zaslouženého, vydřeného, a přitom stále nejistého. Je to náročná milost: nikdo z lidí neví, nikdo si nemůže být jistý. Nejvíce se té jistotě blíží ten, kdo střeží všechna svá slova a své činy. Farizejská zbožnost je zákonická, předpisová. Stovkami předpisů chtějí dodat vážnost své víře. A přesto je jejich srdce stále úzkostlivé, protože nakonec, co my můžeme vědět, jak smýšlí Bůh? Co s lidmi zamýšlí?

Takto vážně tedy smýšlejí farizeové a zákoníci. Vyřčeně i nevyřčeně tady jiskří těžká teologická disputace: je Boží milost snadno přístupná - anebo je náročná? Je Boží milost lidem dosažitelná nebo je úplně mimo lidské pochopení? – A do této vážnosti najednou vstupuje skupinka lidí, kteří jako by o složitosti té otázky vůbec nevěděli. Jacísi muži přinášejí na nosítkách ochrnutého člověka. Oni přijdou a prostě se chopí naděje, kterou vidí v Ježíši. Kdyby náhodou zaslechli to, o čem tady právě mluví Ježíš s farizeji, možná by tomu ani nerozuměli. Ale oni do toho vstoupí, a zajímá je jenom záchrana, kterou nabízí Ježíš. Ani, slova neřeknou, ale celé jejich úsilí a konání svědčí o jejich víře, o jejich lásce, o jejich naději. – Tenhle příběh zní jako obhajoba těch, kdo se třeba ani nevyznají v teologických otázkách. Když ho čtete, mohlo by se nejprve zdát, že farizeové a zákoníci jsou těmi, kdo řeší Boží milost do hloubky, kdo se snaží postihnout drobné nuance problému, zatímco tihle příchozí vnímají Boží milost povrchně a zbrkle. Ale v našem dnešním evangeliu je to naopak. Farizeové a zákoníci jsou těmi, kdo zůstávají povrchní, jen na úrovni slov, jen u suché teorie. Zatímco ti příchozí, kteří nesou ochrnutého, se prodírají přímo ke zřídlu milosti, a nenechají se ničím zastavit. Vyběhli po schodech na střechu a udělali v té střeše díru, aby spustili nemocného přímo před Ježíše. Jakoby stejně lehce vyběhli po argumentech farizeů, a udělali díru tam, kde mělo podle farizeů zůstat ukryté Boží tajemství. A spouštějí nemocného přímo k Ježíši. K tomu, který svými slovy a svým konáním odkrývá pramen Boží milosti. Pramen, který má být otevřený všem.

Milí přátelé, Bůh je milostivý: to je zvěst křesťanské víry. Ježíš Kristus je jedinečný právě v tom, že tuto vlastnost Boží naplno zjevuje. Nenechme si to zpochybnit nějakými farizeji nebo zákoníky. Kdo se upíná k Boží pomoci, nebude zklamán. – Bůh je milostivý a chce pro člověka dobro. Přijetím této zvěsti má být uzdraven náš život. - Ještě naposled se vraťme k dnešnímu oddílu. Taky mohl dopadnout tak, že ochrnutý uslyší „jen“ slovo odpuštění – „jen“ je v uvozovkách. Mohlo to skončit tím, že uslyší slovo o odpuštění, a bude vědět proč, a s radostí ho přijme. – Takto může být ulehčeno také nám. Pokud se upneme k Boží pomoci, můžeme slyšet: "Tvé hříchy jsou ti odpuštěny."

Pane Ježíši, děkuji ti, že toho,
kdo k tobě s touhou přichází,
nenecháváš na pochybách.

Do třetího nebe

2Kor 12,1-5 1 Musím se pochlubit, i když to není k užitku; přicházím teď k viděním a zjevením Páně.
2 Vím o člověku v Kristu, který byl před čtrnácti lety přenesen až do třetího nebe; zda to bylo v těle či mimo tělo, nevím - Bůh to ví. 3 A vím o tomto člověku, že byl přenesen do ráje - zda v těle či mimo tělo, nevím, Bůh to ví - 4 a uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit. 5 Tím se budu chlubit, sám sebou se chlubit nebudu, leda svými slabostmi.

musím se pochlubit: chlubení je tématem kapitol 10, 11 a 12
10,8 pochlubím se pravomocí, kterou mi Kristus dal
10,17 kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu
11,18 mnozí se chlubí vnějšími věcmi

Pavel mluví o chlubení, protože jeho oponenti se vychloubají, a to pošetilým způsobem
Pavel říká nakonec, že jediný způsob, jak se může chlubit křesťan,
je chlubit se slabostmi, protože skrze ně se ukáže síla Kristova

verš 1. Pavlovi oponenti se chlubili, že oni jsou apoštoly (11,13)
oni chtěli korintský sbor podřídit předpisům z Jeruzaléma, od židokřesťanů
mohli se asi odvolávat na pravomoc od apoštolů z Jeruzaléma
Pavel naproti tomu postavil, že jeho autorita se zakládá na tom, co pro Krista vytrpěl (11,16-33)

jeho protivníci se pravděpodobně chlubili svými extatickými zážitky, v kterých se jim zjevil Pán
Pavel za nimi ani v tomto nezaostává, ale i toto téma dovádí ke svému důrazu – slabosti

i když to není k užitku: takovéto chlubení nebuduje církev,
v této chvíli je to téma negativní, vymezovací – vůči druhým (pyšným) apoštolům

„vidění a zjevení“
např. to, že se mu zjevil Ježíš Kristus u Damašku, označuje Pavel nejčastěji jako vidění
naproti tomu slovo zjevení používá nejčastěji s odkrytím posledních věcí
Ř 2,5 v den hněvu se zjeví spravedlivý Boží soud
tak je to nejčastěji, ale někdy mluví o zjevení i v souvislosti se svou konverzí
Ga 1,12 Evangelium jsem nepřevzal od žádného člověka ani se mu nenaučil od lidí, nýbrž zjevil mi je sám Ježíš Kristus.

verš 2. Vím o člověku v Kristu, který byl před čtrnácti lety přenesen až do třetího nebe; zda to bylo v těle či mimo tělo, nevím - Bůh to ví.
z několika možných vysvětlení toho, proč tady Pavel mluví jakoby o komsi jiném, mi připadá nejpochopitelnější toto:
Pavel rozlišuje 2 osoby uvnitř sebe
je v něm vizionář a je v něm Ježíšův apoštol jako pokorný služebník
a Pavel chce být raději považován za slabého muže, který nemá nic jiného, čím by se chlubil, než svou slabost, protože na ní se může zřetelněji projevil Kristova síla

vím o člověku v Kristu = křesťanovi
který byl před 14 lety – historicky tedy asi v r. 40 n. l.
tehdy korintská církev ještě ani neexistovala

je vlastně zajímavé, že se Pavel neodvolává na svou damašskou zkušenost
asi proto, že ji považoval za setkání s Kristem zcela objektivní
zda to bylo v těle… - vizionáři v Korintě pravděpodobně diskutovali o mechanismu svých zjevení, Pavel však svou zkušenost nerozebírá „nevím - Bůh to ví“

(do třetího nebe – představovali si nebe jako mnohost sfér,
není jasné, jestli Pavel považuje třetí nebe už za nejvyšší,
i když v tehdejší literatuře to tak bylo nejčastěji)

verš 3. A vím o tomto člověku, že byl přenesen do ráje - zda v těle či mimo tělo, nevím, Bůh to ví –
přenesen: jediný další výskyt takového slovesa u Pavla je v
1Tes 4:17 potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem.
zde, na našem místě, šlo o zkušenost, která předjímala, dávala už předem zakusit, jaké to bude jednou nakonec, u Boha, v nebi

zdálo by se, že jsou to dva rozdílné druhy náboženské zkušenosti:
a) apokalypticko/eschatologická: jaké to bude jednou
b) a mystická: zakoušení božích věcí dnes
ale jak vidíme v dnešním textu, nejsou si vzdálené

v tomto verši Pavel opakuje to, co už jednou řekl ve v. 2
místo „nebesa“ řekne „ráj“, ale není zde rozdíl ve významu

v tehdejší náboženské literatuře se mluví o mnoha takových uchváleních a viděních nebeských věcí,
helénský (pohanský) mysticismus mluvil o extázi, vytržení
i v apokalyptické literatuře židovské bychom našli mnoho popisů

překvapivé není, že měl Pavel takovou zkušenost
ona pro něj byla silná – vzpomene si na ni v odstupu 14 let
on však zároveň snižuje její význam – jiné věci jsou pro něj důležitější

verš 4. a uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit.
slyšel Božská tajemství, která jsou nepřevoditelná do lidských slov
přesahují možnosti lidského jazyka, který zná jen slova k označení naších skutečností
není dovoleno = nejsem schopen

verš 5. Tím se budu chlubit, sám sebou se chlubit nebudu, leda svými slabostmi.
tím = tím člověkem (se budu chlubit)
abych byl brán vážně ve srovnání s těmi druhými apoštoly

znovu si připomeňme, že Pavel se považuje za dvojího člověka
Pavel apokalyptik + Pavel člověk a apoštol

Pavel člověk a apoštol říká, že jeho zkušenost vyzvednutí do nebe neměla hodnotu, snižuje ji
stejně jako snižuje své mluvení jazyky
1K 14:18 Děkuji Bohu, že mám dar mluvit jazyky více než vy všichni,19 ve shromáždění však - abych poučil i druhé - raději řeknu pět slov srozumitelně než tisíce slov ve vytržení.
a jako snižuje i jinde svou schopnost extáze
2K 5:13 Když jsme byli ve vytržení, bylo to mezi Bohem a námi, když jsme při smyslech, je to pro vás.

jeho vytržení má význam pro jeho vztah s Bohem (hluboká, silná zkušenost)
(ze stejného důvodu si dnes někteří cení i schopnosti mluvit jazyky)
nemá však význam pro církev, pro budování společenství
proto se jí nechce chlubit a potlačuje ji
(lidé by se rádi orientovali na získávání zážitků,
Pavel je však chce vést k víře)

v korintském sboru tak možná požadovali extatické zážitky od apoštolů, kteří je navštívili,
jako důkaz jejich opravdovosti
možná tak byly zážitky i uměle vytvářeny (vymyšleny)

pro Pavla je jediným platným a viditelným znamením apoštolskosti SLABOST,
a tím připravenost přijmout moc Kristovu, aby se jasněji ukázalo,
že není ze mne

Tu (Ježíš) uviděl

L 5,1-3 Jednou se na Ježíše lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo, a on stál u břehu jezera Genezaretského; 2 tu uviděl, že u břehu jsou dvě lodi. Rybáři z nich vystoupili a vypírali sítě. 3 Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy.

Přátelé v Kristu,
začíná to takto: lidé se tlačili na Ježíše, aby slyšeli slovo Boží. Měli ohromný zájem, aby Boží slovo slyšeli, aby slyšeli Ježíšovo kázání, zvěstování. Aby z Božího slova slyšeli potěšování a napomenutí, poučení. Protože Boží slovo dovede takto nadchnout a naplnit, Boží slovo bývá takto nádherné, silné, vydatné. Připomeňme si my sami, kdy se nám Boží slovo stalo takto živé a přitažlivé, kdy jsme při poslouchání každé slovo hltali, kdy nás sytilo a stavělo na nohy a proměňovalo. – Anebo jsme jako ten Petr na břehu jezera Genezaretského. Petr je v tuto chvíli poblíž Ježíše, vidí ho, a pravděpodobně i slyší. Petr vidí, že si Ježíš svým slovem dovede získat mnohé. A přece Petr sám zůstává jakoby nezasažen. On má svou práci. Je rybář, stojí u své lodi a vypírá sítě. Na to se musí soustředit. Zdá se mu, že jej se Ježíšovo slovo netýká. Jsme my jako ten Petr? O Ježíši víme, ale jeho slova považujeme jako ne do našeho života? Uznáváme je jako slova možná vznešená a pro někoho přitažlivá, ale pro sebe za nepotřebná a nepraktická? – Dva muži stojí v našem příběhu blízko sebe, na stejném na břehu, ale jejich světy jako by byly velmi vzdálené. Ježíš učí, zatímco Petr pracuje.

A teď Ježíše napadne, že by se mu lépe kázalo, kdyby se lidi netlačili až na něj. A napadne ho, že nejsnadněji by to šlo udělat tak, že na loďce odplave kousek od břehu - když už tu ty loďky vidí. A požádá jednoho z rybářů, aby s ním svou lodí odrazil kousek od břehu. V tu chvíli Ježíš toho rybáře ještě nezná. Zdá se, že to byl Ježíšův náhlý nápad. Taky Ježíšovi zpočátku ani nejde o Petra, důležitá je pro něj především jeho loďka. Obyčejná rybářská loď, pravděpodobně ještě páchne rybami. K tomu, co chce Ježíš, však dostačí. Loďka jako kazatelna. Vypadá to tady, že slovo Boží může být zvěstováno odkudkoliv. Že nezáleží na vznešenosti místa. – A je tady zajímavé, jak Petr Ježíšovu prosbu hned poslechl. Také vůči němu se Ježíšovo slovo hned ukázalo jako mocné, získalo si ho. I když si Petr v tuto chvíli možná ještě říká, že by bylo prostě neslušné prosbu odmítnout. Nebo mu to jednoduše připadá jako zajímavý nápad, pomáhat tomuhle potulnému kazateli. A proč by to neudělal, když už má po vlastní práci a má tedy čas? Ať tak či tak, jejich světy se začínají prolínat. A Ježíš sedí v jeho lodi a učí z ní zástupy. A Petr sedí s ním na stejné lodi. A poslouchá či neposlouchá? To ještě nevíme. Ostatně poslouchat a poslouchat mohou být dvě různé věci. Někdy slyší a jakoby neslyšel. To podstatné přeslechne. Nepochopí, že je to slovo taky pro něj, že se ho taky týká.

Tak takhle podle Markova evangelia začíná Petrův příběh s Ježíšem. Ten příběh byl sepsán v církvi, která Ježíše rozpoznala jako Syna Božího. A Petr byl v té době sepsání už uznáván jako první z apoštolů, jako největší autorita pozemská. – Co o tomto Petrovi říká dnešní příběh? Že začátek jeho víry nebyl nijak vzorový. Že už tu byly zástupy lidí před ním, které Ježíšovi naslouchaly. Že Petr Ježíšovu učení nepropadl hned, že jím nebyl přitahován. Že si zpočátku dokonce myslel, že jej se netýká. - A Petr vidí, že jeho setkání s Ježíšem byla vlastně náhoda. Souběh okolností. To ten dav, že se na Ježíše tlačil. A že ti rybáři byli se svými loďkami zrovna poblíž. A že Ježíše napadl ta zvláštní myšlenka udělat si kazatelnu z loďky, a zrovna z Petrovy loďky, bylo jich tam totiž více. A že Petr neodmítl, ale s jeho nápadem souhlasil. Proto se jejich světy protnuly. Proto mohl Petr poznat, jak se Ježíšovo slovo, Boží slovo týká i jej. - To všechno byla jakási svatá náhoda. A já hodně věřím v takové náhody, kdy se lidé setkávají a zcela nečekaně se navzájem obohacují. Kdy se jakoby náhodou potkají lidé velmi odlišní, kteří zdánlivě nemají nic společného, potkají se tváří v tvář, a jejich světy se protnou, a oni nestačí žasnout, jak důležité setkání to pro ně je. – A řekl bych, že Ježíš byl mistrem takových setkání. Kolikrát čteme, že jde jen tak cestou, a najednou, hle: přistoupila k němu jedna kananejská žena. Jde jindy, a hle: dva slepí tam seděli u cesty. Jindy učí, a hle: přinesli k němu ochrnutého. To všechno jsou případy, kdy ta setkání byla neplánovaná, zdá se že nahodilá. To že se Ježíš zrovna vyskytoval na tom místě, kde ti lidé. A Ježíš jim pomáhá, a ti lidé jsou zachráněni. Jakoby náhodou. – Možná i my můžeme někomu takto pomoci. S někým, s kým se potkáme, kdo nám přijde do cesty nebo my jemu. Třeba nám bude nejdříve připadat, že si navzájem nemáme co říci, že jsou naše světy odlišné. Ale třeba jsme to v tu chvíli zrovna my, kdo mu má něco důležitého povědět. Jako by to tak mělo být, že jsme zrovna my v tu chvíli na tom místě s tím člověkem.Vzpomeňme si v takové situaci, že existuje i něco jako „svatá náhoda“.

A dnes se tedy setkal Ježíš s Petrem. Celé se to zdá jako setkání nahodilé. Je to tak? Byla to jen náhoda? Anebo tomu mohl Petr i trochu napomoci, že se stalo tohle setkání, které změnilo jeho život? Petr reagoval správně, když byl osloven. To byl ten rozhodující okamžik. Ježíši svou loďku nabídl. – A tak taky my musíme Ježíši svou loďku, svůj svět vůbec nabídnout. Možná i nám někdy připadá, že evangelium a náš život, že to jsou dva rozdílné světy. Možná jsme i my někdy takoví, že Ježíšovo slovo slyšíme, jsme s ním na stejném břehu, ale vzdáleni, zabraní do vlastních starostí, v domnění, že se nás jeho slovo netýká. – Ježíš říká, že se evangelium týká všech, a všem může pomoci a být k záchraně. Aby se sešlo s naším životem, musíme my sami být otevřeni. A v pravou chvíli svou loďku, svůj život nabídnout. Na takové otevřenosti záleží. Čti Bibli, a čti ji s otevřeností, že k tobě může promluvit, že je v ní slovo pro tebe. Pak se mohou světy protnout. Modli se, ale modli se s důvěrou, že modlitba je přece rozhovor, nejen tvůj monolog, a že Bůh chce k tobě mluvit. A pokud přicházíš na bohoslužby, tak to dělej s otevřeností, že i pro tebe je služba Bohu to nejlepší, co můžeš udělat. A hledej zde inspiraci, v čem spočívá tvá služba všedního dne.

Pane Ježíši Kriste, vyznáváme, že je nám někdy nebo často tvé slovo cizí, že ho posloucháme a přitom jsme neposlušni. Že neumíme nebo nechceme jednat podle tvých příkazů. Vyznáváme svou lítost nad svými hříchy.
Věříme však, že se s námi chceš setkat, a že tvé slovo je slovo záchrany.
Jako my prosíme o odpuštění pro sebe, odpouštíme zároveň těm, kdo se provinili proti nám.

Toto praví Hospodin:
Všemohoucí Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista,
odpouští všem, kteří činí pokání a obrací se k němu. Amen

L 4,42-44 Zdržovali ho, aby od nich neodcházel

Když nastal den, vyšel z domu a šel na pusté místo; zástupy ho hledaly. Přišly až k němu a zdržovaly ho, aby od nich neodcházel. Řekl jim: "Také ostatním městům musím zvěstovat Boží království, vždyť k tomu jsem byl poslán." A kázal v judských synagógách.

Přátelé v Kristu,
Ježíš kázal o Božím království. To byl hlavní důraz v jeho kázání. „Přiblížilo se Boží království.“ A vedle toho i uzdravoval nemocné. – Takto přišel i do města Kafarnaum. Jako potulný kazatel. Brzy se stal velmi populárním. Vždyť uzdravoval všechny jejich nemocné, kteří trpěli rozličnými neduhy. On vzkládal ruce na každého z nich a uzdravoval je. Jak museli být ti lidé šťastní! Vždyť byli uzdraveni, zbavení svých nemocí, i svých postižení, i svých posedlostí. A když jim k tomu Ježíš povídal o Božím království, nebylo pro ně obtížné se domyslet: v tomhle člověku k nám Boží království přišlo. To, co se děje kolem něj, co on koná, to už je Boží království. Už ho zažíváme, už ho máme mezi sebou. V Ježíši se k nám přiblížilo Boží království. A máme ho teď tady a teď. Tady v Kafarnaum království Boží. Všechno je tu najednou jiné než obvykle. Můžeme přijít za Ježíšem s jakoukoliv starostí a on nám pomůže. On má tu moc zbavit nás veškerého trápení. Jak je to silné, jak je to dobré. Až do pozdního večera Ježíš takto uzdravoval, a lidé pak mohli jít spát s pocitem, že jsou jako v ráji.

Když nastal den, vyšel Ježíše z domu a šel na pusté místo; zástupy ho hledaly. Přišly až k němu a zdržovaly ho, aby od nich neodcházel. Pro lidi to bylo hned ráno jako rána palicí. Rozčarování. Ježíš od nich odešel. Jak jim tohle mohl udělat? Jejich zachránce, jejich uzdravovatel. Proč od nich odešel? A co by si oni počali bez něj? Cítíme v tuto chvíli jejich bezradnost: Království Boží od nich odešlo! A cítíme jejich jakousi oddanost: Přišli až k němu a zdržovali ho, aby od nich neodcházel. – Tomu, proč tam přišly ty zástupy, tedy dobře rozumíme. Ježíš jim scházel. Měly strach, že ho ztratí. Ale proč tam tedy Ježíš potřeboval být, sám hned ráno, na pustém místě. Co tam dělal? Určitě se modlil. A přemýšlel o království Božím. Aby o něm mohl vyprávět zase dál. – Přemýšlel o království Božím. Protože ono je ještě stále budoucností. Ještě stále v plnosti nepřišlo. A není uskutečnitelné tady na světě, v téhle naší omezenosti, v pozemských podmínkách. Ježíš učil lidi, aby království Boží vyhlíželi, aby po něm toužili, aby ho čekali. Ale často si musel připadat jako ta matka, která se snaží svému dítěti ukázat měsíc na obloze. Zvedne ruku a ukazováčkem ukazuje: „Podívej se, tamhle je měsíc.“ A kam se dívá její dítě? Dívá se na tu ukazující ruku. A matka se snaží: „Ne, na ruku se nedívej, tamhle se podívej, kam ukazuji.“ Ale bude to nějakou dobu trvat, než to dítě dospěje a než pochopí, co to znamená „ukazovat, odkazovat“. A tak nějak to bylo s lidmi kolem Ježíše. Oni viděli skvělé a velké věci, které konal. A mysleli si hned: tak tohle je tedy to Boží království. A nemohli nebo nechtěli pochopit, že Ježíš je jenom tím prstem, který je odkazuje někam dále, do budoucnosti, do nitra, k podstatě jejich náboženství nebo k podstatě všeho. Nepochopili, že Ježíš je prstem, který ukazuje k Bohu. Protože u Boha bude naplnění a završení všeho. Ve světě to možné není. Zde zažíváme jen okamžiky štěstí, jen záblesky krásy, jen ochutnávku dobra.

Lidé kolem Ježíše se spokojili s tím, co viděli, co slyšeli, co prožili v jeho blízkosti, a protože to bylo hodně silné, řekli si hned: aha, to je tedy ono Boží království. Ale Ježíš ví, že Boží království se ještě nenaplňuje. Proto se nespokojí s tím, že je mu dobře mezi lidmi, proto nemůže pořád jen kázat a uzdravovat. Potřebuje i někde dobít svou energii. Proto odchází na pusté místo, aby se modlil k Bohu. Ta poznámka je důležitá: že odešel na pusté místo. Odešel na místo, kdy nebyli žádní lidé, kde se toho navenek moc nedělo, a kde nebyla ani krásná příroda. A přesto právě takové místo může být užitečné k přemýšlení o Božím království. Protože nám taky někdy věci a lidé, které máme kolem sebe, spíše překážejí než pomáhají, abychom poznali něco o Božím království. Pomůže nám, když se do modlitby pohroužíme. „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, to připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ (1K 2,9) A když nemáme poblíž pusté místo, radí nám Ježíš, abychom vešli do svého pokojíku a zavřeli za sebou dveře. A nemyslí tím, že si v tom pokojíku máme pustit televizi nebo počítač, nebo otevřít knížku. Říká: modli se. „Modli se ke svému Otci, který je skryt.“ (Mt 5,6)

Kdybych se vás zeptal na otázku, kdy zažíváte největší štěstí, co byste odpověděli? Někdo by řekl, že tehdy, když se dobře nají a napije. – Někdo jiný by odpověděl, že tehdy, když je v kruhu své rodiny, nebo mezi přáteli. – Ještě někdo jiný zažívá největší chvíle blaha, když je na dobrém koncertě nebo v divadle. – A ještě čtvrtou možnost ji uvedu, často ji slýchávám: když jsem v přírodě, když kolem sebe vidím krásy Božího stvoření. - Žádná z těch odpovědí není špatná, žádnou nemůžeme odmítnout jako povrchní. I dobré jídlo a pití může patřit k životním radostem. Nebudeme pochybovat, že radost, kterou máme, když jsme s druhými lidmi, patří k těm nejcennějším v životě. Podobně je to se zážitky z kultury a přírody. Ale: všechno tohle se nám může stát úskalím, pokud to považujeme už za naplnění života. Pokud v těchto hodnotách nevidíme pouhý odkaz ke skutečnosti vyšší, k Bohu, k naplnění, které teprve nastane. Například apoštol Pavel napsal stroze, že z krás přírody ještě nikdo Boha nepoznal, nevyčetl, nevyluštil. Pavel tvrdí, že kdo se rozplývá nad krásou stvoření, zbožšťuje si přírodu (Ř 1,19-23). To pak člověk dává věcem světa vyšší hodnotu než jim přísluší. Jsme ve stálém pokušení zbožštit si - své pobyty v přírodě, své návštěvy divadla, své rodinné oslavy. Ale Boží království přece jen bude jiné: „co oko nevidělo a ucho neslyšelo.“ Proto je někdy důležité zůstat na místě pustém, a myslet nejdříve a především na Boha. Na jeho moc, spravedlnost, krásu. A odtud, z tohoto ústředního poznání, snad vyplyne, že budeme poznávat Boha ve všech věcech. Střípky pravého dobra, záblesky Boží moci, ochutnávku skutečné spravedlnosti. Stvoření opravdu oceníme až tehdy, když poznáme slávu Stvořitele.

A pokud je mezi námi někdo, kdo by odpověděl, že nejlépe se cítí ve společenství církve, při bohoslužbách, pak je to dobrá odpověď. Nejlepší. Ale i tady musíme vědět, že tohle ještě není Boží království. Církev ještě není Boží království. Pomysleme naposledy na kafarnaumské, jak si chtěli Ježíše zavázat, až ovázat kolem prstu. Jak Ježíše hledali, ale jen proto, aby si ho odvedli tam, kam potřebovali. A my odtud už víme, že nemůžeme přitáhnout Ježíše tam, kam chceme sami, mít ho pro sebe jako jakýsi automat na spásu. K dispozici, kdy se nám zachce. Naopak se máme my jím nechat vést a poučit. Učit se modlitbě. Být s ním ještě stále na cestě. K Božímu království.

Pane Ježíši, kéž bychom to uměli, hledat tě proto,
abychom se nechali tebou vést.
Abychom vydrželi to, že jsme ještě stále na cestě.
Abychom přemýšleli především o Bohu,
aby v nás rostla touha po Božím království.

Nedovoloval démonům mluvit, protože věděli, že je Mesiáš

L 4,40n Když slunce zapadlo, všichni k Ježíši přiváděli své nemocné, kteří trpěli rozličnými neduhy; on vzkládal ruce na každého z nich a uzdravoval je. Z mnohých vycházeli i démoni a křičeli: "Ty jsi Boží Syn!" Hrozil jim a nedovoloval jim mluvit, protože věděli, že je Mesiáš.

Přátelé v Kristu,
začíná to jako poklidný večer v městě Kafarnaum. Asi to byl večer po teplém dni. Pokud jste někdy byli u Středozemního moře, třeba na Jadranu, dovedete si to představit. Lidé čekali na večer, aby mohli pohodlněji vyjít ven. Večerní chládek vybízí lidi, aby vyšli z domu a udělali, co potřebují udělat venku. Je to také příležitost k vzájemnému setkávání. A v Kafarnaum ten večer, když slunce zapadlo, všichni přicházeli k Ježíši a přiváděli taky své nemocné. – Ti lidé už o Ježíši mnoho slyšeli. Mnozí viděli, jak uzdravoval různé postižené, mnozí slyšeli jeho učení. A pověst o něm se rychle roznesla po celé krajině. Kafarnaumští věří, že je Ježíš schopen pomoci i jiným, dalším lidem. I těm, na kterých jim osobně záleží. A proto k němu přiváděli každý své nemocné. Své nemocné, kteří trpěli rozličnými neduhy. Věřili, že jim Ježíš může a chce pomoci. Všimněte si: o takovou víru se tady jedná. Docela obyčejnou: slyšeli o Ježíši, nebo sami slyšeli přímo jej, jak učí, viděli, jak uzdravuje, a z toho se domysleli, že může pomoci i jim. Je to víra jako očekávání, že je může uzdravit. Víra jako spolehnutí, že Ježíš má tu moc. Víra jako důvěra k Ježíši. K tomuto člověku Ježíši. Který za nimi přišel a s kterým se mohou potkat. Víra je nejprve mezilidský vztah. I když je pravda, že v takovém vztahu k Ježíši mnozí brzy poznali, že Ježíš není jen mocný člověk. Čteme v jiných příbězích o uzdravení, že lidé vyznávají, že jeho moc je to moc Boží (L 9,43). A jindy přímo vyznají, že on je Syn Boží (Mt 14,33).- Syn Boží. To je silné vyznání. Jestliže lidé o tomto potulném kazateli, který měl nohy špinavé od palestinského prachu, a který se zdržoval s jejich nemocnými, vyznávali, že on je Syn Boží, je to vlastně vyznání dost odvážné. A nečekané. Důvěřovali Ježíši, a v setkání s ním jejich srdce zaplesalo tak, že byli skrze něj schopni vnímat působení Boží, a rozpoznat, že zde Bůh sám je při díle.

V naší dnešní zprávě to však o Ježíši prozrazují také démoni. Z mnohých uzdravovaných vycházeli i démoni a křičeli: "Ty jsi Boží Syn!" Ježíš uzdravuje i duševně nemocné, vyhání z nich démony, ale ti ještě i při vyhánění křičí. Ještě i touto poslední věcí chtějí uškodit. Jak škodí? Tím, že nabízejí rychlé poznání, hotové poznání. Ježíš je Kristus, a ten titul je jako nálepka. Hotovo. Ježíš je Syn Boží. A už prý je to jasné. – Jenže to je právě to špatné. To je cesta, jakou k poznání Ježíše dojít není možno. Takový titul nebo pojmenování mohou taky zůstat jenom prázdnými slovy, pokud k nim člověk nedospěje vnitřním poznáním, vlastní zkušeností. Znáte křesťanství jako vznešené odpovědi, ale nemáte s nimi žádnou vlastní zkušenost? Pak ty odpovědi zahoďte, jsou k ničemu. V evangeliu samotném roste vyznání Krista mezi lidmi postupně. Ježíš se potkává s mnohými, a oni s ním mají zkušenosti, tvoří si na něj názor. Poznávají jeho moc – jako teď při těch uzdravováních. Budou muset poznat i jeho bezmoc – na kříži. A nakonec poznají i boží pomoc – při vzkříšení. Jen takto postupně a složitě se lidé dopracují k poznání, že Ježíš je skutečně Boží syn. Hned a rychle to v evangeliu hlásají jen démoni, jakoby věděli, že takto mohou mnoho lidí svést. – Představme si, jak se tvořila víra lidí v Kafarnaum. Slyšeli o Ježíši, protože pomohl někomu v jejich okolí. Skutečně pomohl, a proto o něm ti lidé svědčili, doporučovali ho. A při tom svědectví si i další řekli, že by mohl pomoci i jim v jejich nouzi. A přicházeli k němu, a Ježíš v nich vzbudil důvěru, a oni se mu svěřovali se svými potřebami, a on jim pomáhal. – Jen takto postupně je to možné. Jestliže však máme dříve odpověď než otázky, je to často k ničemu. - Abych nezapomněl. Hotovou odpověď měli v evangeliu vedle démonů i ti, kdo se vysmívali Ježíši na kříži: „Jsi-li syn Boží, sestup z kříže.“ Oni „věděli“, že jestli je Syn Boží, měl by si poradit i v této situaci. A on nesestoupil. Takže byl pro ty posměvače vyřízený.

Milí přátelé, jak často je křesťanství i dnes prezentováno jako hotová odpověď: Ježíš je Kristus, Boží syn. Někdy dokonce jako by to bylo jméno a příjmení: Ježíš Kristus. Všichni lidé to vědí, ale málokdo tomu věří. Jako by to všechno byl posledním pokusem ďábla, jak škodit. Tím, že udělá křesťanství jako něco hotového, etablovaného. Pokladnici hotových odpovědí. Poznáním, ke kterému není nutné hledání a námaha i pochybování. Ježíš prý je Mesiáš. A hotovo. Ale je to pak ještě vůbec o mně? Vždyť já potřebuji někoho, kdo by mi rozuměl, kdo by byl nejdříve otevřený mým otázkám, potřebám, taky mým pochybnostem. Někoho, za kým můžu přijít. – U slovenského Prešova budují sochu Ježíše, nejvyšší v Evropě, bude mít na výšku 33 m. Má ukázat, že Ježíš je Pánem nad Slovenskem. Docela bych se takového monstrózního Ježíše hrozil. Myslím, že potřebujeme spíše tu kafarnaumskou zkušenost. Pokornější. Zvěst o Ježíši se předává jako mezi sousedy a lidmi blízkými. Ten, kdo zakusil jeho moc, kdo byl uzdraven, radostně to předává dále. A další k němu přicházejí, zda by i oni mohli být uzdraveni: od rozličných neduhů. V jeho blízkosti vidí a slyší, jak on jedná. Docela nesamozřejmě se v nich rodí důvěra, že on může pomoci. – Taky my můžeme k němu přicházet, a ptát se, a modlit se. A pokud nám pomůže, pak o něm svědčit. Jak bychom mohli dávat hotové odpovědi? Vždyť ani my křesťané přece nejsme s poznáním Ježíše hotovi. Ještě stále se nemůžeme zbavit své omezenosti. Mnoho nemocí je stále mezi námi. A také démonů. Nemůžeme dál jinak než cestou důvěry a spoléhání. Trpělivosti. Odpovídá to tomu, že i Ježíš zažil po dobách úspěchů období, kdy musel trpět. Nakonec umřít. Druhé uzdravil, sám sebe uzdravit nemohl. Učil se poslušnosti vůči Bohu, pokorně a trpělivě. – A na úplný závěr krátké poučení: Zkratkám se na cestě víry vyhýbejme. Často jsou od ďábla.

Pane Ježíši Kriste, k tobě přicházíme, všelijak slabí a nemocní.
Vyznáváme svoji nedůvěru a netrpělivost ve víře. Vyznáváme, že naše vyznání víry jsou někdy jenom prázdná slova. – Kdo se chcete a můžete upřímně připojit, povězte: Vyznávám.
Ne tak, jak bychom měli, ale jak to umíme, spoléháme na tvou moc. Věříme, že ty můžeš uzdravit životy naše i našich blízkých. – Věřím.
Ty nám, Pane, odpouštíš naše viny a tím nás od nich vysvobozuješ. Nemůžeme si tuto uzdravující moc nechat sami pro sebe, a proto i my odpouštíme těm, kdo se proti nám provinili. – Odpouštím.

Reptali: "On je hostem u hříšného člověka!"

L 19,1 Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. 2 Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč; 3 toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit. 4 Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít. 5 Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: "Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě." 6 On rychle slezl a s radostí jej přijal. 7 Všichni, kdo to uviděli, reptali: "On je hostem u hříšného člověka!" 8 Zacheus se zastavil a řekl Pánu: "Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně." 9 Ježíš mu řekl: "Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův. 10 Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo."

Přátelé v Kristu,
Zacheus byl vrchní celník a velký boháč. Kdyby se takový dnes vyskytl někde venku, na cestě, mezi běžnými lidmi, skončil by stejně jako tehdy, v době Ježíšově? Tehdy si ten zástup Zachea nevšímal. Otočili se k němu zády, vytěsnili ho, protože svou pozornost věnovali jenom tomu, že tudy měl projít Ježíš. - Představuji si Zachea, jak tam trochu trapně poskakuje za špalírem těch, kdo čekají, až Ježíš přijde. Zacheus se snaží procpat mezi lidmi a aspoň skulinku si vydobýt, ale nic. Je malý postavou a lidé na něj kašlou. Šuškají si jenom o Ježíši, a těší se, že ho uvidí. – To dneska, kdyby se takový Zacheus v zástupu běžných lidí vyskytl, myslím si, že by mu věnovali větší pozornost. Hele, podívejte se, to je ten boháč Zacheus. Celebrita. Velký boháč. My víme, že je to vyděrač a tak trochu mafián. Ale když už přišel mezi nás, běžné lidi, tak si ho prohlídneme, aspoň se vrtneme v jeho blízkosti. Zajímá nás, jak je oblečený, vyfotíme si ho, nebo sebereme odvahu a zeptáme se ho, jestli by nepřispěl na naší nadaci.

V našem příběhu z evangelia si lidé Zachea nevšímali. Hvězdou a slavnou osobností pro ně byl Ježíš. Už o Ježíši leccos slyšeli, jeho pověst ho předcházela, a lidé v Jerichu se na něj těšili. - Měli bychom možná sklon říct, že lidé tenkrát ještě uměli holt lépe rozlišit, kdo je skutečně významný a důležitý, a kdo je bohatý jen penězi. Možná bychom to chtěli vidět tak, že lidé v dávných dobách měli ještě lepší citlivost pro věci duchovní, na rozdíl od současné doby materialistické. Očekávali Boží království, zatímco dnes vládnou všemu peníze. – Bohužel, zase takový rozdíl mezi tehdejšími a současnými lidmi není. Ano, ti lidé tenkrát u Jericha se možná méně starali o to, aby byli bohatí. Byla to možnost jen pro některé, pro pár z nich. Byli chudší než my, a v té obyčejnosti měli k sobě navzájem blíže. Ano, navíc ta doba byla napjatá očekáváním Mesiáše. Zřejmě i ten nejobyčejnější řemeslník nebo i žebrák se staral, co kde který prorok řekl. Ano, v tomto všem byli jiní než my. Ale byli skutečně otevřenější Božím věcem? - Dnešní příběh ukazuje, že ne. V tom hlavním byli dnešním lidem velmi podobní. Byli podobní jako většina lidí ve všech dobách. Ke skutečnému Božímu jednání necitliví. - V příběhu o Zachovi to nejdříve vypadá, že lidé v Jerichu jsou na Ježíše zvědaví. Že se zajímají o to, co nového přináší. Ale když pak Ježíš udělá něco skutečně vlastního – setká se s hříšníkem Zacheem – ti kolem to vůbec nejsou schopni pochopit a přijmout. Všichni, kdo to uviděli, reptali: "On je hostem u hříšného člověka!" Oni byli zvědaví na Ježíše, ale na tohle opravdu zvědaví nejsou. Oni vypadali, že čekají, co Ježíš udělá, jak se zachová, co poví, vypadali, že se těší, co Ježíš přináší nového, ale teď se ukazuje, že oni už předem věděli, jak se má zachovat, co má dělat. Nějaké Ježíšovy novoty je nezajímají. Vnímali to jako provokaci. Otevřenost vůči hříšníkům! Kdo to kdy viděl? Ti okolostojící zůstávají v zajetí svých vlastních schémat. Sami by se označili za zbožné, ale o tom, jak Bůh jedná, mají své vlastní představy. Jak Bůh může jednat, na to mají pevný názor. A cokoliv jiného je pro ně nepochopitelné a nepřijatelné. Vidíme dnes, že opravdové milosrdenství je pro ně nepřijatelné. Je pro ně kamenem úrazu. - Mezi Zachem a Ježíšem se tady odehrává něco nádherného, něco skutečně osvobodivého, ale lidé kolem to nechtějí vidět. Oni raději zůstanou při svých pravdách. A předsudcích. Jen Ježíš a Zacheus v tuto chvíli vědí, jak krásný a mocný a milostivý je Bůh.

Někdy my, lidé církevní, slyšíme od různých blouznivců, že víra je záležitost jednotlivce, že je individualistická. A hlavně my faráři pak máme v náplni práce se takovým větám bránit. Vždyť jsme povoláni k tomu, abychom budovali sbory a církev. Záleží nám na počtech, jsme rádi, když do kostela přijde více lidí. A opakovaně zdůvodňujeme těm, kdo jsou vůči církvi skeptičtí, a chtějí si věřit po svém, proč už tady na zemi Pán Bůh chce mít nejen jednotlivé věřící, ale také společenství – protože je to symbol toho, jak to bude jednou, v Božím království, kde budeme mít otevřené společenství s Bohem i mezi sebou navzájem. Ano, to bude krásné, těším se. – Zároveň však chápu, že je někdo „na větvi“ z toho, jak to tady na zemi v církvi vypadá, jací lidé tady jsou. V dnešním příběhu vidíme, kde vznikají právě ony pochybnosti o církvi. Vidíme zde, kde má svůj počátek ono defektní řešení, že víra je záležitost jednotlivce, že je individualistická. Protože i Zacheus je tady sám. Sám na to, aby pochopil, co je Ježíš zač. A lidé kolem něj mu v tom nepomáhají, naopak se na něho dívají skrz prsty. Oni, lidé zbožní, a zároveň neschopni pochopit Boží jednání na záchranu člověka. To, co je pro Zachea důvodem k radosti - Ježíš neodmítá ani mne, velkého hříšníka - je pro lidi okolo příčinou reptání – vždyť je to velký hříšník, a Ježíš by s ním neměl nic mít. Zacheova víra nenachází žádnou oporu ve společenství okolo. – Chápu to, že si leckterý člověk, který se snaží o opravdové poznání Ježíše, připadá v církvi osamocený. Jako ten Zacheus. Mezi mnoha lidmi, a přece sám. - Myslím, že je v pořádku, když si každý z nás sám představí, že při bohoslužbách sedí na moruši. Čekám na Ježíše. Má jít touto cestou. Osloví mne? Na něm záleží, a na mém srdci. Na jeho oslovení a mé otevřenosti. To hlavní se stane mezi námi. Tohle je záležitost skutečně veskrze osobní.

Teď však ale poslouchejme, jak ten příběh pokračuje. Protože pokud mě Ježíš skutečně osloví, nenechá nás sedět na té větvi. Ježíš říká: Slez rychle dolů. Sestup a postav se tady na zem. Sestup taky ze své povýšenosti. Chci s tebou mít společenství. A taky s druhými lidmi. Když mě Ježíš osloví, pak si to nemohu nechat jen pro sebe. Pak se má víra projeví i tak, že se budu snažit napravovat a léčit i vztahy kolem sebe. Možná zůstane většina lidí kolem mne necitlivá, zabedněná. Možná mi to tak bude dále připadat. Ale já mám kolem sebe tvořit prostředí, kde se odpouští, kde se lidé navzájem přijímají: Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. A když sám přijmu Boží odpuštění, možná budu tím, kdo bude k druhým mnohem vstřícnější, dokonce více než je slušné a než se očekává. Jak to tady říká Zacheus: Jestliže jsem někomu ublížil, nahradím mu to čtyřnásobně." - A pak možná nakonec prožijeme to, o čem se tady píše, že je to možné s Ježíšem prožít. Už tady na zemi, už teď: Dnes přišlo spasení do tohoto domu. Do tohoto sboru, do vaší rodiny, a podobně.

Pane, čteme o tvé lásce k lidem, o tvé vnímavosti k lidské slabosti.
Jako hříšníci na tebe čekáme.
Přáli bychom se, aby se s námi stal takový zázrak jako se Zachem.

"Můj Pán a můj Bůh."

J 20, 24 Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. 25 Ostatní mu řekli: "Viděli jsme Pána." Odpověděl jim: "Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím." 26 Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se a řekl: "Pokoj vám." 27 Potom řekl Tomášovi: "Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!" 28 Tomáš mu odpověděl: "Můj Pán a můj Bůh." 29 Ježíš mu řekl: "Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili."

Přátelé v Kristu,
seznamujeme se dnes s učedníkem Tomášem. Tohle je jeho příběh. Ano, to je ten Tomáš, kterého běžně nazýváme „nevěřícím Tomášem“. A říkáme podle něj druhým lidem: „Ty jsi ale nevěřící Tomáš,“ - když nevěří tomu, co jim říkáme. Ale pro učedníka Tomáše je přívlastek „nevěřící“ použit nepřesně, a až pomlouvačně. Vždyť nakonec se přece tento Tomáš propracuje k nejsilnějšímu vyznání Ježíše, jaké vůbec v Janově evangeliu nacházíme: "Můj Pán a můj Bůh." Tak jakýpak nevěřící Tomáš? – Mám rád, když je z evangelia možno vyčíst konkrétní povahy konkrétních lidí. A můžeme se něco více dovědět o tomto Tomášovi? Vlastně o něm máme jen jednu další zprávu. Čteme o něm v příběhu o vzkříšení Lazara, v příběhu, který o mnoho kapitol předchází našemu dnešnímu textu. Ježíš se chystal jít ke hrobu svého přítele Lazara, který zemřel před několika dny. Učedníci měli z takové cesty strach. Řekli mu: „Mistře, není to dávno, co tě chtěli Židé ukamenovat, a zase tam chceš jít?" Ježíš se přesto rozhodl, že půjde, a právě tady řekl Tomáš (J 11,16): „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!" Vidíme, že Tomáš je tady neohrožený, odvážný. Horuje pro to, z čeho mají ostatní učedníci strach. Nebojí se. – A stejně odvážný je Tomáš taky v našem dnešním evangeliu. Četli jsme dnes další ze zpráv o Ježíši vzkříšeném. Navazuje na zprávu, kterou jsme četli před týdnem, na velikonoční neděli, o tom, jak byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi. Možná jsme si mysleli, že takto vystrašeni byli všichni učedníci. Ale dnes se dovídáme, že Tomáš s nimi nebyl. On asi neměl strach, a chodil někde venku. Nevíme, jestli přímo vyhledával nebezpečí, jestli se držel někde v blízkosti Ježíše. Ale s učedníky, s těmi vystrašenými, nebyl. Byl venku. Byl na druhé straně dveří, které oni zabouchli, ze strachu, aby se schovali uvnitř. Tomáš drsňák, Tomáš dobrodruh. – A s touto jeho charakteristikou mi ladí i to, co Tomáš odpovídá ostatním, když mu oznamují, že Vzkříšený za nimi přišel. Oni říkají: "Viděli jsme Pána." A on jim odpovídá: "Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím." – Zase se Petr vůči ním vymezuje. Oni jsou nadšeni z toho, že viděli Vzkříšeného, ale Tomášovi by to nestačilo, jak teď říká. Možná hledí na ostatní učedníky s despektem: „Co mi budou tihle vykládat, vystrašenci?“ To on by si musel vložit prst do ran po hřebech, a celou dlaň do rány v Ježíšově boku. Mu by nestačilo pouhé vidění, on touží to zkušenosti plnější, hmatatelnější, masitější. Znáte to, tenhle typ lidí? Já pár takových znám. Všechno si chtějí naplno zažít, všechno osahat. Všechno chtějí zažít naplno, hmatem, sluchem, třeba i s tím, že se jim zvedne žaludek, nebo že to bude nebezpečné. Lidé zážitkoví, živelní, kteří by nejraději všechno, co je vně, přímo otiskli do svého těla. Dobrodruzi.

A potom přichází Ježíš za svými učedníky znovu. Tentokrát je s nimi i Tomáš. Ježíš je všechny zdraví: „Pokoj vám.“ Pak se obrací přímo na Tomáše. A téměř doslova opakuje ta slova, která Tomáš říkal jako podmínku svého uvěření: "Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku.“ Ježíš bere Tomáše s jeho pochybností vážně. On respektuje, že je Tomáš takový osobitý, svérázný. Je vnímavý k jeho charakteru. A chce i jemu umožnit cestu k víře. Proto: Tomáši, sáhni si, pokud chceš a potřebuješ to. „Nepochybuj a věř!" – Ale Tomáš si nesáhl. A přesto uvěřil. On toužil po silné zkušenosti, a představoval si, jak taková silná zkušenost má vypadat, že musí být masitá. Nakonec silnou zkušenost skutečně zažil, ale jiného rázu. A tou byl přemožen. Zažil osobní setkání s Ježíšem. Setkání tváří v tvář. Už si nepotřeboval sahat do jeho ran. Už netrvá na splnění svého požadavky. Slyšel Ježíšův hlas a vnímal jeho lásku. Stačilo mu, když zažil, že Ježíš se obrací k němu osobně, že s ním mluví, že ho přijímá, že mu rozumí, že je citlivý k jeho potřebám. Tomáš je přemožen pohledem na Ježíšovi tvář. Tím, že slyší jeho hlas. Tím, že vnímá jeho péči. Shrnutě řečeno: Tomáš je přemožen Ježíšovou láskou. A proto říká své silné vyznání: "Můj Pán a můj Bůh." - Ježíš je můj Pán, říká Tomáš v první části svého vyznání: já jsem si až doposud předepisoval, jak má vypadat důkaz pro mou víru. Představoval jsem si, jaká zkušenost by mě přesvědčila. Ale teď přišel Ježíš a všechno je jinak. On mě ovládl a já vím, že je to tak dobře. On je můj Pán. – A on je můj Bůh, říká Tomáš v druhé části. Až rouhačská věta v ústech žida. A přesto ji Tomáš řekl. Protože jak jinak popsat, že tento Ježíš, s kterým se Tomáš opět potkává, ztělesňuje lásku vyšší než je láska lidská? Ježíš je láskou, která překonala i smrt. On, všemi učedníky opuštěn, jejich slabosti na sebe vzal, a jako Vzkříšený se k nim zase vrací. (Ježíš ve svém životním příběhu koncentruje to, co Izrael zažíval se svým Bohem v celých dějinách. Lásku, která se obětuje. Milost, která odpouští i těžký hřích. Ježíš zjevuje samotnou povahu Boží.)

Takže to bylo dneska o Tomášovi. Tomáš byl přemožen osobním setkáním s Ježíšem. Myslím, že my už takovou zkušenost jako Tomáš nemáme. Nevidíme Ježíšovu tvář, neslyšíme jeho hlas svýma ušima. O nás platí ono: „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili." My Ježíše nevidíme, ale slyšeli jsme svědectví učedníků, že viděli Vzkříšeného. A můžeme se s ním potkat v jeho slově. Mám vlastní, opakovanou a hlubokou zkušenost, že evangelium je dostatečné k poznání Ježíšovy povahy, k uvěření v jeho lásku. - „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili." To už je příběh církve. Janovo evangelium bylo sepsáno až v několikáté generaci po vzkříšení. Tady už ta původní historie, která se stala za zavřenými dveřmi, bourá zdi a prolamuje se přes všechny hranice, a přerůstá svým významem všechny věky.

I s námi se může stát podobný zázrak jako v Tomášově případě. Leckdo z nás může být nedůvěřivý: Mám věřit v Ježíše? Dokud ho neuvidím, neuvěřím. Leckterý z nás může být kritický pozorovatel bídy církve: Neuvěřím tomu, co mi vy křesťané říkáte, že vy sami věříte ve vzkříšeného. Ale když sám Ježíš zvěstování své církve potvrdí, tím, že zjeví svou lásku, pak leckdo vyzná se vší opravdovostí, které je schopen: "Můj Pán a můj Bůh."

Pane Ježíši, tak moc se v dnešní době říká, že máme žít své životy naplno.
Chtěli bychom žít naplno s tebou, prosíme, pomoz nám.

Pokoj vám!

J 20,19 Téhož dne večer - prvního dne po sobotě - když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: "Pokoj vám." 20 Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. 21 Ježíš jim znovu řekl: "Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás." 22 Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého."

Přátelé v Kristu,
Ježíš přichází zpátky za svými učedníky. Vrací se k nim. Oni ho opustili před třemi dny. Připomeňme si: bylo to ve čtvrtek večer, pobývali spolu tehdy v getsemanské zahradě, při nočním odpočinku. Jejich pokoj však v tu chvíli narušilo řinčení zbraní, přišla tam horda, která měla za úkol zatknout Ježíše. Tady začal strach učedníků, oni Ježíše ve strachu opustili a utekli. Jak čteme v dnešním nedělním evangeliu, strach učedníků po celé tři dny stále trval, a spíše se stupňoval, nakolik měli učedníci zprávy o tom, co se s dále Ježíšem dělo. A teď jsou shromážděni za zavřenými dveřmi, protože tuší, že už jen přiznání k Ježíši by je mohlo stát život. Vystrašená hrstka, sdílející se ve svém strachu. – A Ježíš teď přichází za nimi. Oni mají ve svých hlavách temné představy, co by je mohlo potkat: Teď přichází Ježíš, kterého skutečně potkalo to, čeho se oni báli. On přichází dokonce z hrobu. On za ty tři dny prošel výslechem, mučením, popravou, ano i hrobem. A teď přichází za svými učedníky zpátky a postavil se uprostřed nich. Stal se zázrak. Zázrak vzkříšení. Těžko pochopitelný, nebo vlastně zcela nepochopitelný a nepopsatelný. Ježíš byl vzkříšen. Nikdy se nedobereme plně, co to znamená a co se vlastně stalo. Ale neméně překvapivé je to, co Ježíš svým učedníkům říká – a chce, aby to pochopili a přijali. Jeho první slova jsou „Pokoj vám“. - Nad těmi i my přemýšlejme a pokusme se je přijmout.

Pokoj vám. Ježíš tady mluví o pokoji. Je to myslím hodně nečekané. Možná by učedníci od Ježíše čekali jiné výzvy. Kdyby to bylo v nějakém akčním filmu, řekl by: „Tak, a teď jim to oplatíme. A jdeme na ně.“ A děj toho filmu by mohl být skvělý, protože Ježíš má přece zázračné schopnosti – například už víme, že dovede procházet zavřenými dveřmi. Kolik lstí na Židy a Římany by se dalo takto vymyslet, Ježíš by se objevoval a zase mizel, nechával by za sebou třeba nálože nebo mrtvoly. Mohl by to být veliký akční film – Ježíš má na sobě ještě stopy po hřebech, a v akčním filmu je to jasné předznamenání, že jeho pomsta nad nepřáteli bude ještě skvělejší. Hrdina byl potupen, ale o to větší bude úleva, když nakonec nade všemi zvítězí. – Akční filmy mohou být někdy velmi poučné. Ukazují nám, jaká jsou naše hluboká přání, jak si představujeme, že by to ve světě mělo být a chodit. Nespravedlnost má být jasně potrestána. A od kladného hrdiny očekáváme, že se jeho převaha jasně projeví. – Ostatně: vždyť to tak vidí i některé křesťanské skupiny. Říkají, že je Ježíš na jejich straně. A myslí si, že s ním mohou jít do boje, porazit všechny nepřátelé víry. Říkají, že je s nimi ten mocný, vzkříšený Ježíš. A proto si myslí, že jejich kampaň zde ve světě musí být velká a úspěšná. – Ale v evangeliu vzkříšený Ježíš říká učedníkům nejdříve jen ono: „Pokoj vám.“

Pokoj vám. Pokoj vám, jak tady jste. Upokojte nejprve svá srdce. A potom jsou učedníci vysláni do světa. Ale opět s tím, aby zvěstovali pokoj: Ježíš jim znovu řekl: "Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás." Se zvěstováním pokoje mají vyjít. A to by nemělo být složité. Vždyť to je zvěst, o kterou lidi opravdu stojí. To je evangelium, po kterém je poptávka. Lidé po pokoji touží, o tom jsem přesvědčen. Všichni lidé. To nejen my křesťané při četbě pašijí si připomínáme nespravedlnosti a bolesti světa. Rány na svém těle, rány na svém srdci nese taky tolik jiných lidí. A touží po pokoji, po míru, po klidu, po spočinutí. - Když však lidé touží po pokoji po způsobu lidském, snaží se myšlenky na bolest a utrpení vytěsnit. Snaží se na věci, které je trápí, prostě nemyslet. Bolest se dá otupit a myšlenky na vlastní smrtelnost se dají zahnat. To pak jsme my lidé jako ti učedníci, shromáždění za zavřenými dveřmi. Ať všechen nepokoj zůstane venku, ať se nás dotkne co nejméně. – A tady přichází Ježíš, který zvěstuje pokoj Boží. Přichází ten, kdo sám má nejvyšší zkušenost s utrpením a nespravedlností – a zvěstuje pokoj Boží.

Milí přátelé, evangelium není složité. Prostě mluví o pokoji. Ano, jde o to, abychom my lidé mohli mít pokoj ve svém srdci. Abychom se dovedli zbavit našich strachů, které nás jinak ovládají. Které nás nutí, abychom utíkali za dveře svých domovů, nebo dokonce, abychom se uzavírali sami do sebe. Nebo abychom dokonce utíkali sami před sebou: v alkoholu, v přmíře práce a podobně. Abychom vytěsňovali věci, které by nás trápily. Evangelium je o pokoji, a Ježíš o velikonoční neděli přichází, aby nejdříve zvěstoval právě pokoj: Pokoj vám. – Jaký je to pokoj? Už jsme si řekli, že je protikladem ustrašenosti. Nebojte se. Pokoj vám. Co dále o tom pokoji můžeme říci? Je důležité vědět, že takový pokoj si nemůžeme zajistit my sami. Třeba nějakým cvičením. Ježíš říká učedníkům: "Přijměte Ducha svatého.", a to je biblický způsob, jak vyjádřit, že ten pokoj pochází odjinud, ne z našeho nitra. Ten pravý pokoj je něco, co je nám darováno. Lidské srdce samo si dovede pracně vytvořit právě jen ten pokoj, že znepokojivé myšlenky vytěsní. Uteče, zavře se. (Nebo podobně buddhistické pojetí – existenci utrpení zpochybní: prý je to jen iluze, zdání.) Naproti tomu ten pokoj, který přichází od Boha, ten nám umožňuje, abychom vzali existenci zla vážně, ale ještě nad to abychom věřili na dobrotu Boží. – A jak na ni můžeme věřit, když zla a bolesti a nespravedlnosti je ve světě tolik? Jak můžeme věřit na dobrotu Boží? Mám na to jedinou odpověď - velikonoční příběh. Tady Ježíš přichází a říká: "Pokoj vám. " Ježíš, ten, který byl všemi opuštěn, ten, který zakusil mučení a prošel smrtí, ten říká: „Pokoj vám.“