Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Nikdo nezalátá starý šat záplatou z neseprané látky


Mt 9,16 Ježíš jim řekl: Nikdo nezalátá starý šat záplatou z neseprané látky; nebo se ten přišitý kus ze šatu vytrhne a díra bude ještě větší.

Ž 30,5-13; Gn 3,16-21; Zj 3,15-21
EZ 511 Kristova krev a spravednost

Přátelé v Kristu,
Ježíš určitě nebyl jen náboženský učitel, který by si nevšímal běžného života. A dnes tady uvádí docela všední zkušenost, kterou možná odpozoroval u své matky Marie, když byl malý a ona zašívala jeho klukovské kalhoty. Když jsou ty kalhoty z látky už seprané, nedají se látat záplatou z látky nové. Protože když se budou prát znovu, ten kus látky nové se srazí mnohem více než okolní látka praná už mnohokrát. A ten přišitý kus se ze šatu vytrhne a díra bude ještě větší. Protože se často vytrhne i s kusy okrajů té díry, které byly prošité.

Dobře. I kdybychom nikdy žádný šat nelátali, dovedeme si představit, o čem to tu Ježíš mluví. Ale proč to říká? Povídá ta slova učedníkům Jana Křtitele, kteří se přišli Ježíše zeptat, proč se jeho učedníci nepostí. A právě tady, v tomto náboženském rozhovoru, mluví Ježíš o staré a nové látce. Tou starou látkou, z které je ušit celý šat, je míněno židovské náboženství. A židovství je samozřejmě v základu všeho toho, co se tady rozebírá. Protože učedníci Jana Křtitele byli židé, a Ježíš a jeho učedníci byli židé. Židovství byl tehdy šat už velmi starý, prastarý. Šat důstojný, který se stal náboženstvím a posilou mnoha lidí. Od praotců až po Ježíšovy současníky. Zároveň ovšem bylo zřejmé, že v Ježíšově době ten šat jaksi vetší. Trhá se, objevují se v něm díry. A zrovna Ježíš a Jan Křtitel byli proroky, kteří mluvili o tom, že přichází něco nové. A jaké to nové bude? Bude to vyspravování toho starého? Budou to jen záplaty na starý šat?

Zrovna se tu vede diskuse o postu. A půst měl své dobré místo uprostřed struktury židovského náboženství. Byl to důležitý uzlík v jeho tkanivu, ve kterém se spojovalo několik zbožných myšlenek. Myšlenka, že já se mohu postem uskrovnit a nemyslet jen na naplnění žaludku. Myšlenka, že právě pak mě Bůh sám může nasytit. A možná i další myšlenky, dobré myšlenky. Ale mnoha židům se právě tady dařilo dělat v náboženství díru. Půst, který měl vést člověka k Bohu, proměnili v sebevýkon, a když se postili, byli na sebe pyšní. Pak očekávali uznání od lidí a ne od Boha. Vytrhli půst z přediva náboženství, a skrze tuto díru teď čouhal jejich egoismus, jejich pýcha. A teď co s tím? Jan Křtitel a Ježíš zde představují dva různé pokusy o řešení. Nejdříve Jan Křtitel – snaží se své učedníky učit novému pojetí postu. Říká, že doba je vážná a naléhavá. Blíží se Boží soud. Kdo by si mohl myslet, že před ním obstojí? K čemu by mohlo být takové hraní na zbožnost, náboženské pokrytectví? Všechno toto bude ohněm Božího soudu spáleno. Proto se postěte opravdově, s upřímným vyznáním vlastní nedostatečnosti, a s vroucí touhou po Boží milosti. - Jenže tenhle Janův postoj teď Ježíš nazývá pouhým záplatováním židovství. Že by takové záplaty měly stačit k nápravě živého náboženství? Podle Ježíše ne. A pokud taky Ježíš sám přináší něco nového, novou látku, tak nejen záplaty, ale celý nový šat. Novou spravedlnost, která má jako šat přikrýt naší hříšnou přirozenost. Má zakrýt naší hříšnost, která se vždy znovu ukáže přes jakési trhliny, jako například ta farizejská pýcha. Dnešní Ježíšův příměr nám připomíná, jak se i ve vážně míněném náboženství – a farizeové svůj život víry mysleli vážně a opravdově – objevují trhliny, kterými prosvítá naše člověčina.

A jak je to s námi, v dnešní době? Hodí se to podobenství o záplatování také nějak na nás, pro současného člověka? Ale ano, hodí. Taky pro nás, dnešní lidi je náboženství jako šat, kterým se snažíme překrýt naší lidskou slabost, naší člověčinu. Samozřejmě je i život dnešních lidí náboženský. Ani člověk dnešní doby nežije jen materiálnem, penězi a věcmi. Odívá se i myšlenkami náboženskými, duchovními. Občas ho napadne, jaký má jeho život smysl a budoucnost, jestli je náhodou nebo osudem. Občas spoléhá na Štěstěnu, občas se klaní Mamonu. Dá na různé amulety a horoskopy. Modlí se, když je v průšvihu, a tak dále. Tím starým šatem, který běžně nosíme, je ovšem pohanství. A v takovém pohanství se dá docela žít, i když je to šat starý jak svět. - Ten šat ovšem má své trhliny, díry, které se ani největším lidským úsilím nedají překrýt, které se občas ukazují a rozevírají, a kterými do života nepříjemně fouká. A teď si my můžeme myslet, že by to chtělo nějaké záplaty. Co dnešní člověk přijímá z křesťanství? Například slavení Vánoc. A to může myslím být taková záplata. Záplata tam, kde se člověku často zdá, že už ve svém životě nemůže čekat nic nového, že se celý svět točí v kruhu, vše je pořád stejné. A hle, zde je obraz betlémského dítěte, božího dítěte, kolébka a lidé, kteří mají k sobě blízko. Zde se něco nového začíná, co není ze světa. „Pokoj lidem dobré vůle“, zpívají k tomu andělé. – Dále například Velký pátek může být takovou záplatou. Běžný člověk si nepřipouští svou hříšnost. Myslí si, že je přece jen dost dobrý, jiní jsou větší darebáci. A když už jednám špatně, mám k tomu své dobré důvody, dovedu se sám před sebou omluvit. Taková samospravedlnost je šatem běžného člověka. Ale kdyby se přece jen mé pochybnosti nad sebou chtěly nějakou trhlinou provalit, pak je tady zvěst Velkého pátku: Ježíš přece zemřel za hříchy nás všech. Vytrhnu ta slova, a je z nich užitečná záplata. A podobnou záplatou, abych uvedl ještě třetí příklad, může být zvěst Velikonoční neděle. Můj běžný pohanský šat mi poskytuje relativní pohodlí v myšlence, že život se vrací, jako se vrací po zimě zase jaro, jako po noci přichází nový den. O mrtvých říkáme, že usnuli. Ale co když mě někdy přepadne zoufalá pochybnost? Co když mou člověčinu ovane zvenku prázdnota, chlad vesmíru? Pak se nabízí zvěst o vzkříšení jako záplata.

Zdá se, že leckomu stačí takové záplaty. Žije si svůj život, převážně pohanským způsobem. Připadá si sám dost dobrý, snaží se žít dobrým životem. Podle svého rozumu, podle svých možností. Křesťanství používá maximálně jako záplaty.  Když se však náš život dostane do úzkých, do nějaké mezní situace, například těžké nemoci či ztráty někoho blízkého, když tento pohanský a pověrečný náboženský šat začne být napínán, ty záplaty se rychle odtrhnou. Ano, a zbudou po nich díry ještě větší. Mnohé lidi křesťanství zklamalo, protože křesťanské záplaty jim v životě nefungovaly. – A jaké je tady řešení? Když ty křesťanské myšlenky, které známe, budeme upřímně domýšlet. I kdyby to dnes v naší mysli a našem srdci byly jen jakoby kusy látky, máme se zajímat, jak je to dále a šířeji. Křesťanství jako záplaty, to nefunguje. Evangelium a Bible, a jejich přivlastňování nám však nabízejí celý nový šat, kterým můžeme přikrýt svou člověčinu, svou hříšnost. Abychom byli pěknými lidmi, před tváří Boží i před zrakem svého svědomí.

Pane Bože,
čouhá z nás ubohá člověčina, z mnoha stran.
prosíme, chceme si u tebe vyzvednout
šat nový, šat darovaný ze tvé milosti,
jak o tom zvláštně mluví Zjevení Janovo - šat vypraný v Kristově krvi,
abychom mohli vejít na hostinu do tvého království.