Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

133. Četl jsem se studenty sedmou kapitolu Písně písní. "To je fakt z Bible? Tak to je dobrý." (Zajímalo by mě, kolik z čtenářů tohoto blogu teď začne listovat v Bibli.)

132. Současná evangelická kázání jsou určitým způsobem dokonalá - ve zdůvodňování, proč náš život ještě není proměněný. Často jsou taková kázání i krásná - jako filigránské argumentační stavby.

131. Takové uvedení koncertu jsem ještě nezažil: "Protože je v Bibli napsáno: ´Na počátku bylo slovo´, řeknu i já před hudbou několik slov."

130. "Vymodlil si faul." - Mistrovství světa v hokeji.

129. Strhl nás proud, všichni to cítíme. Modlitba je vyhozením kotvy. Zachytí se?

128. I Evropský soud pro lidská práva zamítl premiérovu stížnost, že je veden ve svazcích StB. Jestli se nám odvolá ještě jako Hus ke Kristu, pak je v pohodě navěky.

127. Když se v písni Bůh je záštita má zpívá konec verše "záštita ma-a", zní jako popěvek čínských maoistů.

126. Check-in byl v pátek odpoledne, vypadnout jsme museli v neděli ráno. Prý třídenní pobyt...

125. Vězni jsou převáženi fialovým autobusem. Neboť fialová je barva pokání. Středověk neskončil...

124. Kapr je náš beránek

123. A jeho jméno je Rouhání. Iránský muslimský prezident.

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

A za koho mne pokládáte vy?"

L 9,18 Když se Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: "Za koho mne zástupy pokládají?" 19 Oni mu odpověděli: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a někteří myslí, že vstal jeden z dávných proroků." 20 Řekl jim: "A za koho mne pokládáte vy?" Petr mu odpověděl: "Za Božího Mesiáše." 21 On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a pravil jim: 22 "Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží i zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen."

Přátelé v Kristu,
poslyšme toto evangelium k první neděli postní, k neděli, když jsme navyklí více přemýšlet, co jsme my osobně zač a jak žijeme, k neděli, kterou jsme si dobře navykli spojovat se zamyšlením nad vlastními hříchy. Ale než se budeme ptát sami na sebe, ptejme se nejprve po Ježíši. Protože v něm je jediná naděje pro náš život. V něm je základ naší totožnosti. U něj máme hledat odpověď na otázky, co jsme my vlastně zač? Každý z nás jednotlivě, jací vlastně jsme? V čem je hodnota našeho života? Odpověď na takové otázky pro nás křesťany vyplývá z toho, co je Ježíš zač. To ať si připomínáme od samého začátku. A tak čtěme náš dnešní text po malých krocích. -Takto to začíná: Ježíšovou modlitbou a pak otázkou.
Za koho mne lidé pokládají?, ptal se Ježíš svých učedníků tenkrát, a jeho otázka tady znamená: Jaké naděje ve mne vkládají? Co si ode mne slibují? A učedníci už mezi lidmi kolem sebe leccos zaslechli, a tak mohou odpovědět: Jedni v tobě vidí Jana Křtitele. Jan Křtitel byl sice popraven, ale v tobě se mohl znovu vtělit, věří. Jiní v tobě vidí Eliáše, a ještě jiní jednoho z dávných proroků. Různé naděje si s tebou spojují, chtěli by, abys jim přinesl pokoj a štěstí a dobro a lásku. - Co lidské zástupy očekávají? Bylo to snad v době Ježíšově tak odlišné od doby dnešní? Myslím, že ne. Znovu a znovu se mezi lidmi probouzejí naděje, tehdy jako dnes, vyhlídky, že bude lépe, že se podaří vyřešil velké problémy lidstva, že lidé budou moci žít v míru, že zmizí neštěstí a ohrožení. Různým prorokům lidé naslouchají a doufají, že uslyší, co je řešením lidských problémů, že získají návod na dobrý život. A takových receptů není nikdy málo, nebylo jich málo v době Ježíšově a není jich málo ani dnes. Ale mít recepty jaksi nestačí. Jaksi nestačí mít proroky.
A za koho mě pokládáte vy?, ptá se Ježíš učedníků. Vy už se mnou máte niternou zkušenost, slyšeli jste má slova, viděli mé činy, co ode mne tedy očekáváte vy?, ptá se Ježíš svých nejbližších. A rozčísne to Petr: Ty jsi Mesiáš, ty jsi Kristus, ty jsi Boží. To znamená: my víme, že ty, Ježíši, nejsi jen prorok, že ty jsi Bůh naplno.
Ježíš jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali. Není to překvapivé, že jim to Ježíš přikazuje? Vždyť oni už to mohli začít mezi lidmi rozhlašovat, mohli lidi poučit, že Ježíš přináší více, než jsou jejich očekávání, mohli lidi vést, aby se už učili vyslovovat celé jméno „Ježíš – Kristus“. Už se z lidí mohli stávat takovíto křesťané, kteří vědí, že Ježíš je Kristus. Ale Ježíš učedníkům zakázal, aby to lidem říkali. On přináší lidem to, po čem touží, pokoj, radost štěstí. To je pravda. Přináší dokonce více, než lidé dovedou očekávat. Ale cesta k této pravdě není přímočará, že teď vstaneme a řekneme, že Ježíš je Kristus a hotovo, tady nás máš a ať už jsme v Božím království, to bychom si přáli. Cesta k té pravdě, že Ježíš je Kristus, není přímočará. Ona vede smrtí a hrobem. Není to cesta rovnou ke slávě. Nejprve to bude cesta ponížení a zborcení všech lidských nadějí.
A pravil jim Ježíš: "Syn člověka musí mnoho trpět.“ Bude trpět, protože utrpení je ve světě běžné. Protože my lidé si navzájem ubližujeme. Tím, že se nedovedeme mít pořádně rádi, tím, že jsme sobci a často jednáme podle toho, co přinese prospěch zrovna nám. Na mnoho způsobů si způsobujeme navzájem bolest. Jako ti ježci z podobenství, na které jsem si znovu vzpomněl, kteří chtějí a potřebují být spolu, ale čím jsou si blíže a čím více se navzájem otvírají, tím častěji ze zraňují svými bodlinkami. A ten, kdo přichází k druhým s láskou, ten trpí ještě více. Nepochopením, zneužíváním, odmítnutím. Tak to Ježíš zakusil, když lidé od něj chtěli vidět zázraky, ale nechtěli slyšet jeho učení. Když ho ani jeho nejbližší nechápali, příbuzní si mysleli, že se pomátl, a nakonec ho i jeho učedníci opustili.
A pravil jim teď Ježíš dále: "Syn člověka musí být zavržen od starších, velekněží i zákoníků.“ To je tvrdé slovo. Ježíš bude zavržen od náboženských vůdců, od těch, kdo vynikali ve víře. Právě oni ho vůbec nepochopí, právě s nimi se střetne nejhůře. Proč tomu tak muselo být? Přemýšlím nad tím jako farář, jako ten, kdo by měl být jakousi duchovní autoritou. Přemýšlím nad tím pokorně, protože také já mám dnes spolu s vámi se všemi konat pokání. Co je naší prací jako kazatelů? Dá se to říct i takto: naší prací prostě je dělat náboženství. Mít každou neděli hotové kázání. Produkovat naději. Být profesionál, nenechat se vykolejit. A teď do toho přijde někdo takový, jako Ježíš. Z pohledu náboženského profíka je to provokatér, neřízená střela. Farizeové ho nepochopili, nebyli schopni ho přijmout. – A my faráři to dodnes zvládáme jen obtížně. Jak to udělat, jak nepotlačovat to, co chtěl Ježíš říci, nezabíjet jeho zvěst? Jak nechat promluvit evangelium v jeho nové síle? Jak ho nezavrhovat?
Je jen jediná možnost pro nás pro všechny. Máme být radikálně otevřeni tomu, co koná Bůh. Jeho lásce, která se zdá tak obtížná a náročná, když vede přes kříž a hrob. Ale naše předporozumění, naše projekty a pochopení musí ustoupit, zemřít. Máme uznat svou vlastní neschopnost pravé lásky. Máme uznat právě to, že je nám evangelium nepohodlné, že se tolik věcí v nás jemu vzpírá, že ho přijímáme jen naoko, ale ve skutečnosti že si přejeme žít po svém. Jen si běž Ježíši na kříž, tak mluví naše hříšná přirozenost. Přirozenost, která se vzpírá cestě kříže, snaží se vyhnou utrpení, a proto je pro ni Ježíšova zvěst protivná. - Dnes však máme příležitost konat nově pokání, obrátit se. Od cesty hříšné k cestě Ježíšově. A následovat ho. Ano, i my máme být ukřižováni, se svou samospravedlností, se svou iluzí, že své životy naplníme sami, že se zachráníme. Ano, i my máme být Božím slovem ukřižováni. Protože platí, že ten, kdo nezemřel, neumí žít. Ten, kdo nepoznal svou naprostou slabost a odkázanost na Boha, kdo neklesl na dno, kdo nezemřel ve spoléhání na svůj rozum a své schopnosti, neumí žít.
A pravil jim Ježíš dále: "Syn člověka musí být zabit – ano, to je lidské dílo, takové jsou zákonitosti světa, takhle to chodí, ale to ještě není konec - a pravil jim Ježíš nakonec "Syn člověka musí být třetího dne vzkříšen." A jen s ním budeme žít i my.

Nes každého dne svůj kříž

L 9,23 Všem pak Ježíš řekl: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne. 24 Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej. 25 Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí nebo zmaří?

Přátelé v Kristu,
člověk dnes může snadno získat iluzi, že mu patří celý svět. To je něco, co myslím dříve nebylo, a já tak můžu dneska začínat kázání způsobem, jak by to například ještě před stoletím nebylo možné. Ježíšova otázka: „Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět?“ má v dnešní době docela aktuální souvislosti. Tu iluzi, že mu patří celý svět, může dnes snadno získat i obyčejný člověk. Nemusí být multimiliardářem, aby skupoval plochy zeměkoule. Nemusí být popovou superhvězdou, aby si získával milióny lidí svou popularitou. Jinými způsoby se ta iluze dnes nabízí i běžnému člověku. Například: kolik lidí dnes šetří na to, aby procestovali co největší kus světa a sbírali zážitky, poznávali svět – a dnes je to možné. V obchodech to vypadá, že si můžete koupit cokoliv, co se kde na světě najde, a když ne za hotové, tak na půjčku. Reklamy na tuto strunu hrají, že si můžeme všechno dovolit. Taky studovat dnes můžete jakýkoliv obor, sbírat vědomosti všech kultur, filosofií a náboženství co jich jen na různých místech v lidských dějinách bylo. A ještě jeden příklad: podle průzkumů prý více než 60 % mužů si navyklo prohlížet na internetu lechtivé obrázky, porno, řečeno napřímo, a takto mohou snadno získat iluzi, že jim patří ženy celého světa, tisíce žen. – A stejný dojem platí ve všech těch případech, které jsem uvedl: můžete čerpat, sbírat zkušenosti a vědomosti, konzumovat zboží i zážitky zdá se bez omezení. Můžete zkoušet to i ono, různé životní styly, různé chutě i různé víry. Získávat svět – myslím, že i takto lze Ježíšova slova aktualizovat. Ale pak se Ježíš ptal: Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí nebo zmaří? – Co to v této souvislosti znamenají ta slova o obrácené straně mince, že člověk tímto způsobem vztahu ke světu zmaří svůj život? Že získá svět, ale ztratí sám sebe? Znamená to, že ztratí sám sebe ve světě. Bude sbírat zkušenosti a zážitky a vědomosti, ale nebude to o něm, o jeho životě a jeho srdci. Člověk se takovým vzhlížením ke světu může snadno ve světě ztratit, sám sebe ztratit ve světě. Zmaří svůj život, protože jeho život půjde do šířky, ale bude mu chybět hloubka. Závažnost. Bude žit povrchně, ploše, přízemně.
Jaká je k tomu alternativa? Ježíš to řekne naplno: „Zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.“ To je nepohodlné, drsné slovo - v obou svých částech. Je nepohodlné a drsné, když nás pobízí: „Zapři sám sebe,“ protože my se přece nechceme zapírat. Sebezapírání se zdá jako přímý protiklad seberealizace, a my se chceme realizovat. My chceme žít své životy naplno. Seberealizace, rozvinutí svých možností, to je přece pochopitelná snaha každého člověka. A je Ježíšovo naučení tím spíše drsné ve své druhé části: „Nes každého dne svůj kříž a následuj mne.“ Ve slově kříž je nepochybně ukryto nějaké utrpení. Ježíš nesmírně trpěl, když nesl kříž. My se však chceme utrpení vyhnout. To je přece další pochopitelná snaha každého člověka: vyhnout se utrpení, trápení, bolesti. Kdo by si utrpení přál – snad jenom masochisti? – Ale Ježíš není masochista. On nemá z utrpení radost, on ho nevyhledává. On se mu prostě jenom nevyhýbá. On hledá Boží vůli a chce ji poslouchat. A když ji zná, tak se ji drží a chce ji uskutečňovat. I když pozná, jaká je cesta jeho života, že jeho naprostá poslušnost Boží vůle vede ve světě nevyhnutelně do utrpení, tak z této cesty neuhne. V jistotě Boží přítomnosti je jeho radost a síla. Neříká si: „Radostný a silný budu jen tehdy, když nebudu trpět.“ Poznává a přijímá Boží vůli pro svůj život, to je jeho cesta. Jediná dobrá cesta. Nejlepší cesta. – A takto to platí i pro nás, všem to Ježíše řekl: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne.“ Zapři sám sebe tady znamená: nemysli si, že ty sám víš, co je pro tvůj život nejlepší. Nemysli, že ty sám svým rozumem a svým srdcem rozpoznáš, jaký je smysl tvého života. Mnohdy musíš zapřít některé své silné touhy, protože tě odvádějí od toho, co má být, co máš dělat. Život je totiž jako řeka, která hledá svůj směr. Buď má proud svou sílu a teče svým korytem. Nebo je tu mnoho proudů bočních, které podemílají břehy a vylévají se do šíře, do krajiny. Řeka přestává být řekou, už ani nepoznáte směr jejího proudu a její voda hnije v mělčinách. Tak je také mnoho věcí v nás, které nás neustále snaží odvést ze směru, kterým máme jít. Různé touhy a různé strachy, obavy. Například ona touha poznat všechno je často zavádějící. A taky ta touha po sexuálním nasycení bývá devastující. A tím spíše naše strachy nás odvádějí z cest, které jsou nám souzeny. Nejvíce pak strach před utrpením a strach ze smrti paradoxně umrtvují život. „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde,“ řekne Ježíš, a my asi známe případy lidí, kteří by se chtěli vyhnout každému trápení a utrpení a bolesti, a v důsledku toho žijí život povrchní a prázdný.
A tady pak platí slovo: „Vezmi svůj kříž.“ „Nes každého dne svůj kříž a následuj mne,“ řekne Ježíš. A kříž tady znamená sebeodevzdání Bohu. Máme se odevzdat Bohu, jako se mu Ježíš odevzdal, že vším všudy, s celou svou životní cestou. Kříž tady neznamená, že bychom měli být v životě umučeni, pro svou víru, to asi nikoho z nás nepotká. Říkám to dnes pro naše poučení civilněji: kříž znamená sebeodevzdání Bohu. Znamená to prostě, že svůj život zde na světě chápu jako povolání a poslání. Jako odpovědnost. Kým jsem povolán? Komu se mám za svůj život odpovídat? Přemýšlejte, jak byste na tuto otázku odpověděli. Podle Bible jsem povolán a poslán Bohem. K tomu, co mám dělat, k tomu, jak mám mluvit, i k tomu, co mám vytrpět. Tu mě máš Bože, já ti důvěřuji, podobně jako ti důvěřoval i náš Pán a bratr Ježíš Kristus. A já věřím, že je pro mne nejlepší právě ta životní cesta, která je podle tvé vůle. Důvěřuji, že právě toto je nejplnější seberealizace mého života, když hledám tvou vůli a snažím se ji plnit. Dej mi sílu, abych neuhýbal před místy, kde je má cesta obtížnější nebo temnější.
Už jsem řekl, že nikdo z nás nebude pravděpodobně ukřižován. Kříž v Ježíšově slovu nemusíme brát doslovně. A přece je kříž i pro náš život názorným symbolem. Ukřižováním chtěli Římané popravovaného vystavit hanbě, když ho nechali viset a trpět vyzdviženého před očima lidí. Také nepřátelé Ježíšovi trvali na tom, aby byl právě tímto způsobem popraven, aby byl ukřižován a takto zahanben, aby všichni viděli, že je Ježíš proklet a opuštěn i Bohem. Neuvědomili si blázni, že ho tím vyzvedávají k Bohu blíže. - A taky my máme být takto křižováni. Tak, že se těžiště naší bytosti má pozvednout ze své obvyklé přízemnosti a má být vyzdviženo blíže k Bohu. Bohu přece patříme, ne světu.

Pane, dej nám poznání, kudy vede naše cesta,
dej nám sílu se jí držet
a dej nám víru, že je to cesta pro nás nejlepší.