Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

133. Četl jsem se studenty sedmou kapitolu Písně písní. "To je fakt z Bible? Tak to je dobrý." (Zajímalo by mě, kolik z čtenářů tohoto blogu teď začne listovat v Bibli.)

132. Současná evangelická kázání jsou určitým způsobem dokonalá - ve zdůvodňování, proč náš život ještě není proměněný. Často jsou taková kázání i krásná - jako filigránské argumentační stavby.

131. Takové uvedení koncertu jsem ještě nezažil: "Protože je v Bibli napsáno: ´Na počátku bylo slovo´, řeknu i já před hudbou několik slov."

130. "Vymodlil si faul." - Mistrovství světa v hokeji.

129. Strhl nás proud, všichni to cítíme. Modlitba je vyhozením kotvy. Zachytí se?

128. I Evropský soud pro lidská práva zamítl premiérovu stížnost, že je veden ve svazcích StB. Jestli se nám odvolá ještě jako Hus ke Kristu, pak je v pohodě navěky.

127. Když se v písni Bůh je záštita má zpívá konec verše "záštita ma-a", zní jako popěvek čínských maoistů.

126. Check-in byl v pátek odpoledne, vypadnout jsme museli v neděli ráno. Prý třídenní pobyt...

125. Vězni jsou převáženi fialovým autobusem. Neboť fialová je barva pokání. Středověk neskončil...

124. Kapr je náš beránek

123. A jeho jméno je Rouhání. Iránský muslimský prezident.

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Proměňujte se

Ř 12,2 Nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.

Přátelé v Kristu,
jsme farářem už 11 let, a za tu dobu se doba změnila. A zároveň nezměnila. Ještě na konci 90. let za mnou často přicházeli lidé a říkali, jak jsou šťastní, že je doba zase svobodná. Že například lidé zase mohou chodit do kostela. Víte, pane faráři, říkali mi, za komunistů to nešlo. Komunisté církev pronásledovali, a kdyby se ti nahoře dověděli, že chodím do kostela, měl bych z toho problémy v práci. A dětem by dělali problémy na škole, nemohly by jít studovat. Ale my jsme teď tak rádi, že už je všechno svobodnější a my už můžeme do kostela znovu chodit. Ano, doba se změnila. – A dneska, když s lidmi mluvím, tak říkají: Víte, pane faráři, my nemáme čas chodit do kostela. Doba je uspěchaná, a když se chce člověk uživit a postarat o rodinu, to se musí pěkně otáčet. Od rána do večera v práci, a tak je aspoň o víkendu rád, že se může trochu prospat. – Tak jak je to vlastně: změnila se doba, nebo nezměnila? Dříve se říkalo, že se do kostela chodit nesmí, dnes říkají, že na církev nemají čas. – Z pohledu faráře se doba zase tak nezměnila. Stále stejně nám hrozí, že se budeme řídit podle světa, podle toho, co je ve světě důležité, že se budeme jen přizpůsobovat tomu, jak to ve světě prostě chodí.

Nepřizpůsobujte se tomuto věku, poví apoštol. Doslova tam je: „nepřizpůsobujte se schématu tohoto věku.“ „Schéma“ je slovo řecké, a skutečně je použito na tomto místě originálu Nového zákona. „nepřizpůsobujte se schématu tohoto věku.“ „Nenechte se schematizovat tímto věkem.“ Každá doba má totiž svá schémata, struktury, které se nám snaží vnutit. V době budování socialismu to bylo například schéma, že církev je cosi zpátečnického, a že komunisti lépe vědí, jak vybudovat lepší lidskou společnost. Mnozí křesťané se tomu kvůli vlastnímu prospěchu nebo vinou svého strachu přizpůsobili. - Dnes se nám už zdá, že jsme odhalili falešnost těchto schémat odhalili. – Ale netlačí snad dnes na nás jiná schémata a nesnaží se nám vnucovat a formovat nás? Například schéma konzumní společnosti. Spojené s myšlenkou, že bohatství života spočívá v tom, kolik máme majetku a kolik zážitků shromáždíme. – Někteří lidé jsou hrdí, že po 20 letech budování kapitalismu už odhalili, že taky jeho schéma je nezdravé. Dobrá. Ale nejsou v našich hlavách ještě i jiná schémata, u kterých nám ještě dlouho nedojde, že jsou závadná? Schéma, že nejdůležitější v životě je zdraví. Prý. Schéma, že smyslem života je zplození a výchova dětí. Prý. – Stále máme v hlavě nějaká schémata, podle kterých se řídíme. Ale měli bychom častěji uvažovat, zda jsou pravdivá, nebo jestli to není jen nějaké schéma, které nám nutí tento věk, a my se mu jen přizpůsobujeme.

Je to těžké, vymknout se ze schémat. Je to těžké, žít svůj vlastní, originální život. Rozumím evangeliu tak, že ono nás právě chce vysvobodit, abychom žili podle svého vlastního určení, jako originály před Bohem. Abychom své životy řídili Bohem. A to ovšem neznamená, že máme upadnout do nějakého nového schématu. Bůh není schématický. Život s Bohem je život ve velké svobodě. Ve svobodě, kdy jsme volní od našich různých strachů a obav a starostí. Ve svobodě, kde poznáváme, že Boží určení pro náš život nám dává bohatství a lásku. Pavel řekne, že máme rozpoznat Boží vůli, a tím taky, co je dobré. Podle Boží vůle se máme řídit, a to neznamená otroctví, nýbrž naopak dobrý, naplněný, užitečný život. Žijte ve svobodě Božích dětí, řekne Pavel jinde. Víme, o čem mluví? Zažili jsme někdy ten pocit svobody v Bohu? Že pokud se spoléháme na Boha, ukazují se mnohé hodnoty tohoto světa jako falešné? Že je-li Bůh s námi, nemusíme se bát ničeho ve světě? Pokud aspoň tušíme, jak vzácná je tato svoboda, tak se toho držme a rozvíjejme ji u sebe. Držme si výhled na Boha otevřený. Učme se chodit v této svobodě. Bůh není schématický. S ním může být každý den nový. A také v tuto chvíli nám dává příležitost, abychom se vymkli ze všech schémat, ze všech zaběhnutých způsobů, ze všech manipulací. Dává nám příležitost, abychom nově a z gruntu promýšleli svůj život, abychom hledali Boha jako zdroj našeho života, a nechali se určovat jeho vůlí.

Není to ovšem snadné. Vůbec to není snadné. Vždyť máme tak dlouhou zkušenost, že jedeme stále ve stejných kolejích a je pro nás tak těžké proměnit své smyšlení. Je tak těžké vystoupit ze všech manipulací a zaběhaných způsobů. Skáčeme podle způsobů světa. Neměníme se. Boží vůle se v nás nijak zřetelně neprojevuje. - A co mě zaráží ještě více, že si své přizpůsobování světu dovedeme zbožně omluvit. Zdůrazníme, že Boží moc k naší proměně přichází jako pouhá milost. Nedovedeme si ji nijak zasloužit ani vynutit. Vše je pouhá milost. My jsme jen slabí a skromní. Moc si o sobě nemyslíme, ani o své víře si nemyslíme, a ve svém duchovním životě jsme velmi nenápadní. Vždyť co bychom taky mohli dělat? Pokud Bůh sám k nám nepřijde a nezalomcuje námi a nepromění nás – jsme jen slabí a hříšní, k ničemu. Vše je pouhá milost – to si pamatujeme z reformačního učení. A bereme to jako omluvu pro naší pasivitu, vlažnost, nemastnost neslanost. – Ale pozor! Ta reformační pravda má i svou druhou polovinu. My se máme na tu Boží milost máme zavěsit svou vírou. A víra zde není míněna jen jako nějaký pocit, nejasný pocit. Víra je taky rozum: projevuje se taky tak, že se mění naše smýšlení. A víra je taky vůle: projevuje se tak, že se pro ni rozhodujeme, že se rozhodujeme Bohu důvěřovat. - Poslouchejme Pavla. On řekne: proměňujte se obnovou své mysli. Tohle dělejte, v tomhle buďte aktivní. Proměňujte se obnovou své mysli. Rozhodujme se pro Boha. - Boží milost k nám přichází sama od sebe, nemůžeme pro to nic udělat. Ale něco udělat máme – máme se rozhodnout, zda Boží milost přijímáme nebo ne. Přichází k nám jako možnost – a my se pro ni máme rozhodnout.

Dnes budeme křtít malé dítě. Proč vlastně křtíme? Vždyť Boží milost nad tím dítětem platí tak či tak. Křtem ji nezpůsobíme. - A přece se rodiče taky museli rozhodnout, že se chtějí této milosti viditelně chytit, že se Boží vůlí chtějí nechat určovat při výchově svého dítěte.

Budeme dnes slavit i druhou svátost: večeři Páně. Připomínat si lásku Ježíše Krista, jeho oběť pro nás. Ta platí. A my k ni nemůžeme nic přidat. Je to pouhá milost. Ale my se taky musíme pro ni rozhodnout. Musíme se rozhodnout, vystoupit z lavice a přijít ke stolu Páně. Musíme se rozhodnout, zda chceme, aby tato milost určovala naše životy.
Proměňujte se obnovou své mysli. Rozhodujme se pro Boha. A mějme v tom odvahu a vytrvalost.

Skloňme se k vyznání vin:
- Vyznáváme, že jsme hříšní lidé, že se často přizpůsobujeme hříchu tohoto světa.
- Věříme, že ty nás chceš z hříchu vysvobodit. Věříme, že Ježíšova láska je nám pomocí k takové záchraně.
- Jako ty rozvazuješ pouta našeho hříchu, chceme i my odpustit těm, kdo se proti nám provinili, a vyznáváme to:
Slovo milosti: Ježíš Kristus sám sebe vydal za naše hříchy, aby nás vysvobodil z nynějšího zlého věku podle vůle našeho Boha a Otce. (Ga 1,4)

Pravá bohoslužba

Ř 12,1 Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.

Přátelé v Kristu,
je neděle ráno a my jsme se sešli na bohoslužbách. Většinou jsme prostě zvyklí přicházet v neděli ráno do kostela. A na takovém návyku není nic špatného. Dělejte to, řekne Pavel důrazně, vybízím vás. Účastněte se bohoslužeb a přinášejte Bohu oběti. Takhle to křesťané dělají od nepaměti: neděli co neděli chodí na bohoslužby. A skutečně při bohoslužbách taky přinášejí Bohu oběti. Ano, vlastně je to oběť: dáváme Bohu část svého času – vždyť jsme mohli doma spát, nebo dělat něco praktického, nebo se už od rána dívat na televizi. Dáváme Bohu prostor ve svém myšlení a mluvení – vždyť jsme taky mohli myslet jen na to, co asi dobrého budeme mít k nedělnímu obědu, a mluvit o tom, jak jsme spokojení s počasím. Je to i viditelná oběť: odevzdáváme Bohu něco ze svých peněz – na závěr je při vycházení postaven košíček na sbírku. A tak by tohle nedělní konání mohlo být takovým pěkným plněním toho, co tady od nás Pavel žádá: přinášejte oběti, to ať je vaše bohoslužba.

Jenže Pavel řekne, že Bůh po nás chce více. Abychom přinášeli sami sebe jako oběť Bohu. Sami sebe, svá těla, své životy. Abychom se cele odevzdali Bohu. Pavel řekne, že Bůh od nás očekává více - protože nám taky sám více dává. Dává nám více, než my si běžně uvědomujeme. A dává nám více, dříve než my vůbec můžeme dát něco jemu. Takové je správné pořadí: Bůh nám dal a dává, a pokud my něco dáváme jemu, tak je to jen důsledek, druhý krok, a má to být výraz vděčnosti za to, že rozpoznáváme, jak štědře nás obdarovává. Takové je pořadí: Bůh nám dává, a pak my lidé z toho, co jsme dostali, přinášíme oběť Bohu. Všimněte si: u slova „bohoslužby“ není nejdříve jasné, zda se myslí na Boží službu člověku, nebo zda slovo „bohoslužby“ znamená, že lidé slouží Bohu. Křesťansky správné je pochopení, že nejprve Bůh slouží člověku, dokonce se v lásce pro člověka obětuje, v Ježíši Kristu. Až potom, když my to rozpoznáme a Boží oběť přijmeme, můžeme správně přinášet sami své životy jako oběť Bohu. - To pořadí je podobné, jako když se dítě učí kupovat dárky rodičům. Prý ze svých peněz kupuje dárky. Ale vždyť dítě ještě nemá své vlastní peníze, všechny, které má, dostalo od rodičů. Když jsou teď uspořené peníze jeho, dítě si je pečlivě schraňuje. Může se samo rozhodnout, jak je použije. Může je třeba všechny utratit. Správné však je, když se naučí něco z těch peněz použít, aby udělalo radost rodičům. Na oplátku, z vděčnosti. To patří v vzájemné lásce.

Dva kroky tedy: Boží služba člověku, potom naše služba Bohu. A to pochopení, že Boží služba předchází naší službě, je silně vyjádřena i v dnešním verši z Pavlova dopisu. Začíná takto: „Vybízím vás pro Boží milosrdenství.“ Boží milosrdenství je základem toho, že tu apoštol křesťany k něčemu vybízí. Boží milosrdenství předchází všemu, co my můžeme vůbec udělat. Boží milosrdenství jako něco, co se už stalo. Pavel tady jistě myslí na milosrdenství, které Bůh nám hříšníkům prokázal v Ježíši Kristu. Jsme hříšníci a zasloužili bychom si mnohem spíše trest. Bůh však jednal a jedná jinak. Slitovává se nad námi. – Představme si, jak otec v rodině má na vybranou, jak se zachová vůči neposlušnému dítěti. Může ho zbít, potrestat. I z lásky ho může potrestat, v naději, že trest bude dítěti k poučení a k dobrému. Nebo ho může, to je druhá možnost, k sobě přivinout a ukázat mu svou lásku. Doufat, že takové jednání bude pro dítě lepší. Že kvůli křehkosti lásky bude dítě příště více hledět na to, co po něm otec chce. Je v tom objetí jistě nebezpečí, že dítě ho nepochopí, že lásku zneužije. Ale je tom objetí taky krásná naděje, že se podaří obnovit vztah, budovat zralejší lásku mezi oběma. – Tak čekal otec v Ježíšově podobenství na marnotratného syna. vyhlížel ho, jestli se nevrátí zpátky domů. A když ho pak spatřil, vyšel mu vstříc, a objal ho, než stačil syn cokoliv říci. To je obraz milosrdenství Božího. A když visí Ježíš na kříži, a místo aby proklínal svůj osud anebo hromoval nad těmi, kdo ho nepochopili, se za ně přimlouvá – to je milosrdenství Boží. Proto jsme křesťané. Jako ti, kdo žasnou nad tím milosrdenstvím.

A až teď, po připomenutí Božího milosrdenství, mluví Pavel o tom, co můžeme udělat my lidé. „Abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť.“ Svá těla přinášejte, říká Pavel doslova. A to znamená: odevzdejte Bohu sami sebe celé, celé své životy, své srdce i s svůj rozum, své ruce i nohy. Sami sebe. Někdy se říká, že Bůh nemá ve světě jiné ruce, než ty naše. A naše těla už zde nejsou jen pro nás, pro sebeuspokojování, už nepatřím sám sobě, ale mám se dát Bohu k dispozici, zapojit se do díla spravedlnosti, které se z jeho vůle ve světě děje. Do budování Božího království. – Dovedeme se tedy obětovat Bohu? Možná řekneme, že ano, že chceme. Možná nás však naše těla prozradí, že tak nežijeme. Že žijeme po svém a pro sebe. Náš životní způsob nás prozradí a naše jednání a mluvení nás prozradí. Jak tedy na to? Máme zvýšit své úsilí? Být více aktivní? Více se snažit žít řádně? Ale dobré skutky nejsou dobrým počátkem. Připomeňme si: jen díky Božímu milosrdenství můžeme dobře jednat. Počátkem dobrého života je víra, spolehnutí na Boha. Přijetí toho, že se on nejdříve pro nás obětoval. On pak i od nás očekává oběť - ale je to vlastně vůbec ještě oběť, když vše, co máme, máme od něj? Co Bohu vůbec můžeme dát? Vždyť je to jen vrácení, dávání zpět části toho, co jsme od Boha dostali. – Ještě jeden příměr z rodinného života řeknu: je to s námi jako s dětmi, když se učí do školy nebo když pomáhají v kuchyni. Připadá jim, že to dělají pro rodiče. Malé dítě si myslí, že pomáhá v kuchyni, aby rodičům pomohlo. Myslí si, že se musí učit, aby se rodiče nezlobili. Až později pochopí, že z pomáhání v kuchyni i z učení do školy má nakonec největší užitek ono samo. A podobně i my se zráním víry poznáváme, že to, co Bohu dáváme, není jako oběť ztraceno, náš čas a naše schopnosti a naše peníze tak nejsou ztraceny, ale naopak dostávají smysl a své pravé místo. Náš život tak není zmařen, ale naplňován.

To ať je vaše pravá bohoslužba, řekne Pavel nakonec. Když všechno co děláte, vkládáte do dobrého kontextu Boží vůle. Pak naší bohoslužbou nebude ta hodina strávená v kostele, ale celý náš život.

Vyznáváme, Bože, že nežijeme podle tvé vůle. Je v nás sobectví a soběstřednost. Nevydáváme své životy tobě, žijeme si podle svého. Kdo toto poznáváte, vyznejte to:
Věříme, že ty jsi pro nás vydal svého Syna, který nás miloval až k oběti kříže. Chceme jen následovat a tím proměňovat naše životy. Kdo v takovou cestu věříte, odpovězte: Věříme
Počátkem takové cesty v tuto chvíli je to, že spoléháme na odpuštění Boží, a že také sami odpouštíme těm, kdo se provinili na nás. Kdo takto odpouštíte, řekněte to nahlas:

Slovo milosti: Milostí jsme spaseni skrze víru. Jsme Boží dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.