Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

131. Takové uvedení koncertu jsem ještě nezažil: "Protože je v Bibli napsáno: ´Na počátku bylo slovo´, řeknu i já před hudbou několik slov."

130. "Vymodlil si faul." - Mistrovství světa v hokeji.

129. Strhl nás proud, všichni to cítíme. Modlitba je vyhozením kotvy. Zachytí se?

128. I Evropský soud pro lidská práva zamítl premiérovu stížnost, že je veden ve svazcích StB. Jestli se nám odvolá ještě jako Hus ke Kristu, pak je v pohodě navěky.

127. Když se v písni Bůh je záštita má zpívá konec verše "záštita ma-a", zní jako popěvek čínských maoistů.

126. Check-in byl v pátek odpoledne, vypadnout jsme museli v neděli ráno. Prý třídenní pobyt...

125. Vězni jsou převáženi fialovým autobusem. Neboť fialová je barva pokání. Středověk neskončil...

124. Kapr je náš beránek

123. A jeho jméno je Rouhání. Iránský muslimský prezident.

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Ani trošičku jsem se nebál

Jednou musel jeden malý chlapec do nemocnice, aby mu vytrhli mandle. Když šel na operační sál, byl z toho celý vystrašený. Lékař poradil rodičům, aby počkali venku v hale, než operace skončí. Když pak operaci skončila a rodiče šli za chlapcem, báli se zase oni, že bude celý zničený a v šoku. Ke svému údivu ho však našli, jak vzrušeně sedí a je celý žhavý, aby jim vypravoval svou zkušenost.

„Byl tady se mnou Bůh,“ vykřikl. „Viděl jsem ho, mluvil ke mně.“ „Jistěže byl Bůh s tebou, miláčku“, řekla mu maminka, ale neviděl jsi ho a docela určitě s tebou nemluvil." "Mluvil, mluvil, " trvalo dítě na svém.Pak se ho zeptal otec, jak Bůh vypadal. "Byl celý v zeleném a viděl jsem jen jeho oči. Měl zelené šaty a zelenou čepici a zelenou látku přes pusu." "Aha," řekl otec a snažil se skrýt své pobavení, "a jak jsi přišel na to, že je to Bůh?""Víš, tati," odpověděl chlapeček, "jedna zdravotní sestra, která tam byla, mi řekla, ať otevřu pusu. Podívala se dovnitř a zavolala: 'Pane Bože, pojďte se podívat na ty mandle.` A Bůh přišel a podíval se a pak mi řekl: `Neboj se. Neublížím ti.' A já už se pak ani trošičku nebál, protože mi to dělal sám Bůh!"


Zní to jako anekdota. Sotva by kdo z nás dospělých nad tím dále přemýšlel.
Ale co když byl Bůh tehdy opravdu vnímatelně přítomen, vzal na sebe podobu, aby to ten chlapec byl schopen pochopit a aby mu to pomohlo?
Co když se i nám Bůh připomíná v našich vlastních slovech, když my tak často bereme jeho jméno jakoby nadarmo, a používáme ho jako citoslovce, jako povzdech: „Pane Bože. Ježíši Kriste.“
Třeba to není náhodou, že tak mnozí lidé to tak často dělají.

O vánocích říkáme, že Bůh se stal člověkem. Že se narodil v betlémské stáji.
To zní taky jako anekdota. Bůh člověkem? A čím více bychom nad tím přemýšleli, tím by nám to mělo připadat divnější. Je to vůbec možné?
Křesťanská víra říká, že k nám Bůh přišel v takové podobě, abychom ho mohli přijmout, ponížil se, aby nám pomohl. Zkusme to každý z nás vzít vážně.

O čtyřech mudrcích

Určitě znáte legendu o třech mudrcích, kteří se jdou poklonit do Betléma,
a nesou dary malému Ježíši, králi, který se právě narodil.
Podle tohoto vyprávění se jmenovali Kašpar, Melichar a Baltazar,
a jejich svátek slavíme 6. ledna.
Jenže podle dalšího vyprávění tito mudrci nebyli tři, nýbrž čtyři.
I ten čtvrtý se s nimi vydal na cestu, ovšem nedošel.
Pořád a pořád mu přichází do cesty něco důležitého.
Potkává lidi, kteří pláčí a trpí, a prosí o pomoc,
a on je nedovede obejít, a pomáhá jim, a tak se zdržuje.
Mladému králi se to vůbec nehodí, že ho někdo zastavuje.
Je stále neklidnější, že přijde pozdě.
Ale zároveň mu to nedá, aby prošel kolem trpícího a nepomohl mu.
Co mám dělat, myslí si,
ale divil bych se, kdyby mi Ježíš nerozuměl,
vždyť sám přichází na svět, aby těšil v utrpení,
aby uzdravoval nemocné a osvobozoval lidi závislé.
A tak je nakonec tento čtvrtý mudrc na cestě celých 30 let.
Už nemá síly někomu pomáhat,
už dávno se mu ztratila hvězda, která ho po cestě vedla.
Je z toho nekonečně smutný:
co jsem z toho měl, že jsem sytil hladové,
staral se o nemocné, obdarovával chudé?
Jen jsem ztratil svůj cíl.
Nakonec dojde do Jeruzaléma na Velký pátek.
Přichází a vidí tři kříže na vrchu Golgota.
Zdá se mu, jako by ve tváři prostředního muže znovu zazářila hvězda,
kterou viděl na počátku.
A ví, že to není nikdo jiný, než ten jeho král,
kterého začal hledat před tak dlouhou dobou.
S námahou vystoupí na kopec.
Svůj pohled upírá jen na toho, který se na něj dívá.
„Pane“, zašeptá, „už nemám nic z toho, co jsem ti chtěl přinést.
Mé ruce jsou prázdné.
Jen moje srdce, přijmeš ho?“
Cítí pohled ukřižovaného a poznává jasně,
že přijímá jeho srdce jako nejmilejší dar.

Chudák

Ježíš jednom pohlédl na své učedníky a řekl:
„Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží.“

Vzpomněl jsem si na to slovo, když jsme se tento týdne účastnil jedné akce v rámci
Týdne za vymýcení chudoby.
Ta akce nás upozorňuje na důležitou věc: abychom si znovu všimli,
kolik je kolem nás lidí chudých, kterým třeba chybí střecha nad hlavou,
chybí jim dostatek jídla,
chybí jim lidská blízkost.

Kdo všechno jsou chudí lidé? Povím vám k tomu jednu historku:

K jednomu faráři přišel pro potěchu jeden chudý člověk.
Musel však dlouho čekat, protože farář rozmlouval s jedním boháčem,
rozhovor trval celou třičtvrtě hodiny.
Pak se dostal na řadu chudý muž,
ale už po třech minutách se s ním farář loučil: „Buď s Bohem.“
Chudák byl překvapený až rozčílený:
„Ale vždyť tomu boháči jsi věnoval tolik času, a mně jenom tři minuty.“
A farář mu odpověděl:
„Třičtvrtě hodinu nám trvalo, než jsme došli k tomu, že ten člověk je chudák,
než poznal, že potřebuje Boha, a než jsem mu mohl říci: Buď s Bohem.“


Možná všichni potřebujeme poznat, že jsme chudí,
že naše majetky, věci, na kterých lpíme, také naše schopnosti
jsou jen pomíjivé, ale že jsme Bohem obdarováni.
A k takovému poznání Ježíš říká to své:
„Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží.“

Podobenství o dvou bratrech

Dva bratři byli Bohem povoláni, aby mu sloužili. Vždyť všichni lidé mají zde na světě svůj úkol a poslání.
Odezva staršího bratra na toto volání byla šlechetná. Stal se knězem a vzdal se všeho, pro co žil doposud. Odešel do vzdálené země, kde sloužil nejchudším z nejchudších. Později v té zemi propukla perzekuce, a on byl zatčen, falešně obviněn, mučen a zabit.
A Bůh mu řekl: „Dobrý a věrný služebníku, odvedl jsi pro mne velkou službu. Teď tě čeká odměna. Vstup do mé radosti.“
Mladší bratr na Boží volání nereagoval tak šlechetně. Dokonce jako by ho neslyšel, rozhodl se, že si bude žít podle vlastních plánů. Stal se podnikatelem. Byl úspěšný a vydělal hodně peněz. Ve své práci se snažil o slušnost a spolehlivost. Při tom vždy pomáhal lidem kolem sebe.
A když přišel jeho čas, Bůh mu řekl: „Dobrý a věrný služebníku, odvedl jsi pro mne velkou službu. Teď tě čeká odměna. Vstup do mé radosti.“
Starší bratr byl překvapený, že se Bůh jeho mladšímu bratrovi odměňuje stejnou měrou jako jemu. A byl rád. Řekl: „Bože, i s tím, co dnes vím, kdybych se měl ještě jednou narodit a žít svůj život, udělal bych to všechno pro tebe znovu.“

Vánoční stromek

Stavíte doma vánoční stromek? Asi by mi naprostá většina z vás odpověděla, že samozřejmě.
A kdybych se vás zeptal: proč ho stavíte? Řekli byste mi asi, že proto, že je pěkný, že je takový nazdobený stromek ozdobou bytu a posílením vánoční atmosféry.

Ale proč stavíme o vánocích právě ozdobený stromek? Není to zvláštní? Málokdo už dnes ví, jaký byl původní smysl toho zvyku. - První vánoční stromek byl postaven v evangelickém Alsasku někdy koncem 16. století. A zpočátku byl zdoben proto, aby byl takto názorně předveden příběh o pádu a vykoupení lidstva. - Rozpovídáme si to ve třech krátkých odstavcích a taky ve třech odkazech na známá biblická místa:

1. Na počátku Bible máme příběh o Evě a Adamovi, o tom, jak Eva neměla v rajské zahradě jíst plody ze stromu poznání dobrého a zlého. Ale ona jedla, a jako první zlo poznala svou neposlušnost vůči Bohu. Proto se na vánoční stromeček původně věšelo jablko, jako symbol lidského selhání a pádu. Dnes na naších stromcích ještě různé skleněné koule a baňky upomínají na po prapůvodní jablko.

2. Na druhou stranu stromku tehdy v Alsasku pověsili hostii, tedy chléb, který se používá při večeři Páně, při eucharistii. V Novém zákoně v evangeliu máme příběh, jak Ježíš naposledy před svým ukřižováním večeřel se svými učedníky. A při této večeři vzal do rukou chléb a lámal jej. A řekl k tomu: tento chléb je mé tělo, které se za vás vydává. A tak byla hostie na vánočním stromku upomínkou na Krista, toho, který přináší lidem záchranu. Dnes máme na stromku místo hostie různé pečivo a kolečka, včetně čokoládových.

3. A teď už snad taky tušíme, proč je takto strojen právě strom. U jablka je to úplně jasné: vždyť v rajské zahradě utrhla Eva plod ze stromu. Podle staré církevní tradice byl ovšem taky kříž, na kterém byl ukřižován Ježíš, otesán právě ze stejného stromu, který rostl kdysi v ráji. Na tom stromě vyrostly kdysi plody, které byly pro Adama a Evu zkázonosné. Teď na stejném dřevě vidí Ježíš, a jeho oběť pro nás přinesla podle křesťanské víry jiné plody, plody dávající radost a život.

Strom, a na něm jablko a hostie. Když si budete doma ten příběh přehrávat, při zdobení vánočního stromku, nebo při jeho očesávání, zkuste nad ním přemýšlet.

Svatba v Káni

měl jsem v těchto dnech myšlenky svatební
a připomínal jsem si taky jeden příběh o tom, jak Ježíš byl na svatbě
ten příběh možná znáte, je to vyprávění o svatbě v Káni, a našli byste ho na začátku Janova evangelia
Ježíš byl na svatbě, kde se sešlo hodně hostů a pilo se hodně vína
už tohle je pro leckoho zajímavá novinka, že totiž Ježíš nebyl suchar,
že se dovedl radovat, těšit z pozemských radostí
na hostinách se pohyboval často, a když mluví o království nebeském, taky ho přirovnává k hostině
když křesťanství mluví o plnosti života, tak myslí i na životní radosti, kterých můžeme užívat

a potom víno na té svatbě v Káni došlo
a to byl podnět, aby Ježíš pomohl,
a proto byl ten příběh zapsán - Ježíš zde totiž proměnil vodu ve víno

a pak to víno donesli správci hostiny k ochutnání
a on byl překvapený, jak je dobré,
a pochvaloval si, že se teď, když hostina pokročila, bude pít tohle víno nejlepší -
protože běžně to bývá jinak, že se nalévá na začátku víno dobré,
a pak, když se hosté trochu opijí a jejich chuťové buňky jsou už otupělé,
stačí jim i víno horší, běžnější

v Káni tomu tedy bylo naopak, tam bylo nejlepší víno až nakonec
a my čteme, že pro Ježíšovy učedníky to bylo mocné znamení
znamení toho, jak je Ježíš mocný

ale svědectvím asi taky něčeho dalšího: totiž jak je to s lidským životem
stává se někdy, že když stárneme, když přicházíme do let,
že si myslíme, že teď to s naším životem půjde už jenom k horšímu,
že přijdou nemoci a bolesti a slabosti, a ty náš život ochudí
ale může to být i naopak, z Boží moci to může být i naopak,
že duchovně člověk dozrává, že i když se tělesné síly zmenšují, ty duchovní se rozvíjejí

české překlady mluví o tom, že v Káni se pilo víno nejprve horší, a potom lepší
donedávna nemělo význam překládat ta přídavná jména, která jsou v původním řeckém textu, jinak a přesněji,
v Česku bylo málo dobrého vína, a sotva někdo rozlišil více, než že tohle je víno horší a tohle lepší
v poslední době však dobrého vína přibývá, učíme se lépe rozlišovat jeho vlastnosti, a tak snad už i více lidí pochopí to, co se tady v řeckém originále říká doslova: že totiž to víno, které Ježíš stvořil, bylo vyzrálé, plné, s plným tělem, s plným buketem
takový má i může být i náš život, který dostáváme od Boha – vyzrálý, plný, obsahující mnoho složek ve vzájemném souladu; jako dobré a plné víno

Fp 4,4n Vaše mírnost ať je známá všem lidem

4 Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! 5 Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko.

Přátelé v Kristu,
radujte se v Pánu – tak nás vyzývá apoštol Pavel. Původně ve svém dopise do Filipis tak povzbuzoval křesťany ve své době, někde kolem roku 55 našeho letopočtu. Radujte se v Pánu - říká jim Pavel naléhavě, protože vnější podmínky tehdy k radosti rozhodně mnoho příčin nedávaly. Církev byla tehdy ještě mladá, byla to první desetiletí její existence, ale kolik těžkostí už stačila zakusit. Životní podmínky křesťanů byly extrémně těžké, nebezpečí hrozilo z mnoha stran, pronásledování od vládců, nepřátelství od židů i pohanů, a tak by se snadno mohlo stát, že se čerství křesťané vzdají své víry, nebo že upadnou do smutku, nebo do lhostejnosti. Proti těmto pokušením jim Pavel říká, třebaže jsou uprostřed okolního nepřátelství a zmatku, aby se radovali v Pánu. Pavel věří, že je Pán Ježíš Kristus může potěšit, dát jim sílu a trpělivost, a že se účinnost jeho potěšení ukáže i tam, kde křesťanům hrozí celý svět. – A tady si nejdříve všimněme, že tato výzva k radosti uprostřed všech ohrožení světa je vyřčena Pavlem, tím, který by v tuto chvíli sám měl velkou příležitost ke smutku a stěžování. Neboť jestliže byli jiní křesťané ohrožení pronásledováním, nebo zatčením, nebo vyhnanstvím či zabitím, tak Pavel v tuto chvíli už zatčen je a sedí ve vězení a výzva k jeho zabití může přijít každou chvíli. A přesto tento apoštol nejen že sám je i uprostřed těchto těžkostí radostný, on zároveň povzbuzuje i druhé k radosti. Motivem k radosti pro věřící lidi je to, že Pán je s nimi, že je na jejich straně. A to je podle Pavla dostatečný důvod k radosti. - Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Pavel svou výzvu ještě i opakuje, a chtěl by ji dát větší sílu a průraznost. Ať je v tomto tvá síla a stálost, že se raduješ v Pánu. A nejenom v tuto chvíli, když toto slovo potěšení slyšíš, ale taková radost v Pánu se má vracet a obnovovat. A tím se také radost získaná v Pánu odlišuje od radostí tohoto světa. Protože, jak víme, radosti tohoto světa jsou křehké, a postupně slábnou, nic v tomto světě nám nedovede poskytnout radost natrvalo. Jen v Bohu dostáváme radost, která je trvalá a kterou nám nic nevezme (J 16,22). – A řekněme si také, že to, co tady Pavel učí, se skutečně mocně potvrzovalo v životě mnoha tehdejších křesťanů. Byla to doba těžkých pronásledování, to ano, ale církev při tom rostla. Dokonce se říkalo, že krev mučedníků je semenem pro další růst církve. Zní to paradoxně a tvrdě, ale bylo to tak. Ježíš Kristus potěšoval srdce zkoušených křesťanů, a oni od něj dostávali radost a sílu svědčit o své víře. A takové svědectví pak přitahovalo další lidi, a bylo přesvědčivé, protože bylo podloženo životem, a někdy i nesením utrpení, i krví. – Dnešní pokušení v našich podmínkách je zcela jiné než to Pavlovo. Nehrozí nám nebezpečí z pronásledování, nehrozí nám utrpení pro víru. Nikdo se nám nevysmívá. Nebezpečím je spíše lhostejnost. Nebezpečím je blahobyt, iluze, že naše životy jsou zajištěny tím, co máme. Oproti dobám, kdy byli křesťané v nebezpečí, že selžou pod tlakem utrpení, jsme my v nebezpečí, že selžeme v moři lhostejnosti. Lhostejnosti k hodnotám, k víře.
Naše pokušení dnes jsou jiná než ta v Pavlově době. Ale jeho poučení platí i pro nás. Vaše mírnost ať je známa všem lidem, pokračuje Pavel ve svém poučení. Myslí zde na umírněnost, kterou se mají křesťané prokazovat. Myslí se zde na hledání správné míry. Nemáme podléhat ani strachu, ale ani lhostejnosti. Ani starostem, ale ani bezstarostnosti. Máme hledat správnou míru - a pak být mírní. Kraličtí toto místo přeloží jiným slovem: Středmost vaše známa buď všechněm lidem. I v tomto slově je zachován stejný smysl: středmost jako hledání středu, vyváženosti. Nemáme propadat ani strachu ani euforii. Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Co taková mírnost znamená? Jak se projevuje? Křesťané v Pavlově době se potkávali s nepřátelstvím okolí, s násilím. Ale neměli odplácet stejnou mincí. Mají se raději vzdát svých práv, než aby reagovali ostře a tvrdě. Například svého práva na pomstu, na odplatu, nebo svého práva na hněv, práv, které se zdají tak přirozená. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou (L 6,29), tak učil už Ježíš. A Pavel na to navazuje. Ať všichni, kdo se s vámi potkají, udělají zkušenost s vaším pokojem, s nenásilím. – My jsme dnes, zdá se, nejvíce ohroženi lhostejností a nevěrou. To je pro nás dnes snad nebezpečí největší: lhostejnost, vlažnost ve víře. Nemáme se však dát a lhostejnosti podléhat. Na druhou stranu řešením není ani nějaké hurá-křesťanství, které říká aleluja za každou větou a se světem že nemáme nic společného, že jsme úplně jiní než ostatní lidé. Ani toto není řešením. A opět: máme hledat správnou míru. Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Ať je známá, ať je to o vás známo, říká Pavel. Ať to na vás lidé poznají, že se v mírnosti projevuje vaše víra, ať jsou z toho třeba překvapení, ať se to o vás šíří. Vaše mírnost ať je známa všem lidem. – Tato Pavlova výzva předpokládá u křesťanů duševní vyrovnanost. Někomu by se mohlo zdát, že takový pojem do křesťanství ani nepatří, vždyť jsou to slova, kterými se hemží tehdejší spisy pohanských filosofů. „Dělej všechno s vyrovnaností a klidem. Ať tě nic nevyvede z míry“, tak psali Cicero a mnozí další. A Pavel tady použije termín stejný. A proč taky ne? Duševní vyrovnanost je tím, čím se mají křesťané prokazovat i uprostřed všech nebezpečí a zmatků doby. Jen základ této vyrovnanosti je u Pavla jiný než u pohanských filosofů, zásadně jiný. Základem duševní vyrovnanosti není u křesťana nějaká pevná základna nalezená v lidském srdci. Podle Bible je lidské srdce jako nejpropastnější propast (srv. Jr 17,9) a pevné dno v něm člověk sám nenalezne. Pevný základ pro svůj život nenalezne člověk sám u sebe. Nalezne jej jen u Pána Boha.
A Pán je blízko, řekne Pavel. Pán je blízko, tak znělo slovo, které se v prvotní církvi hodně používalo. Tak se potěšovali křesťané v těžkých dobách. Nebyl to až křesťanský vynález. Už žalmista to takto říkal (Ž 145:18n): „Hospodin je blízko všem, kteří volají k němu, všem, kdo ho volají opravdově. Vyplňuje přání těch, kdo se ho bojí, slyší, když volají o pomoc, a zachrání je.“ Pán je blízko, vysvobození je blízko. Ta slova jsou zhuštěním opakované zkušenosti, kterou mnohokrát udělali lidé, kteří k Bohu volali o pomoc: Pán je vyslyšel a pomohl jim. A pak jsou ta slova výrazem adventního očekávání: Pán je blízko, protože se nám přiblížil v Ježíši Kristu. Na něho se obracejme s důvěrou, protože on je blízko. Jde zde o slovo naděje: Pán je blízko.

Radujeme se z tvého slova, Pane náš Ježíši Kriste.
Pomáhej nám, ať z něho slyšíme naději pro svůj život,
a ať v takové naději najdeme i stálost pro chvíle ohrožení. Amen

Fp 4,6n Netrapte se žádnou starostí

Pán je blízko. 6 Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. 7 A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

(Ž 85,9-14; J 14,25-31; Iz 26,1-4)
(85 Vždy, Pane, dobře svým jsi činíval; 371 Přijď již; 177 Nuž Bohu děkujme; 669 Přijď, Spasiteli)


Přátelé v Kristu,
advent je pro mnohé lidi dobou velkých starostí. Blíží se Vánoce, blíží se konec roku, a my ještě tolik věcí musíme stihnout. Připravit věci na Vánoce, uklidit byt, nakoupit dárky. A pak i stihnout pracovní věci, které musí být hotovy do konce roku, různé uzávěrky a plány. – Podle křesťanské tradice má být ovšem adventní období časem jiných starostí. Adventní období je připomínkou, že Ježíš Kristus přichází na tento svět. Připomínkou toho, že přišel, o prvních Vánocích, nečekaně a překvapivě v podobě dítěte, a připomínkou, že přijde, na konci časů, jako Pán a Soudce, aby završil dějiny světa. Adventní doba nám má připomenout to, na co běžně zapomínáme, a žijeme tak, jako by náš život byl řádkou stejných dní, dní, které spočívají na naší aktivitě tady v tomto světě. Kdy zapomínáme, že vše směřuje ke konci, který je u Boha. Že čas zraje k závěrečné sklizni. A tak je adventní období pro některé raději obdobím duchovních starostí: obdobím ztišení a přemýšlení. Jak je to se mnou? Jsem bdělý a nezapomínám na Pána Boha? Obstojím před ním? Jaký je můj život? – A do toho nám dnes má zaznít: netrapte se žádnou starostí. Ani těmi světskými, ani těmi duchovními. Ty duchovní jsou zdá se ušlechtilejší a hlubší, ale netrapte se ani jimi. Možná se trápíte, že Vánoce jsou blízko, možná proto, že soudný den je blízko, ale netrapte se, a dnes slyšte především, že Pán je blízko. A vy víte, jaký je to Pán. Pán Ježíš Kristus. Pán slitovný a milostivý. On zná vaše starosti a jeho nejčastějším pozdravem vždy bylo: „Pokoj vám.“ On je blízko především proto, aby nás potěšil.
Netrapte se žádnou starostí, poví apoštol, a místo toho se modlete. Starosti vás hrozí zahltit, ale vy si od nich udělejte odstup. Modlitba ať je vaším útočištěm. – S těmi starostmi je to ostatně zajímavé. Vůbec jich neubývá. Zdálo by se, že by jich člověk v moderní době měl mít méně než dříve. Vždyť máme tolik přístrojů, tolik pomůcek, které nám pomáhají při práci. Vždyť existuje tolik pomocných organizací, které se specializují na tolik různých služeb, kam stačí jen zavolat (a mít peníze) a oni pro vás ochotně udělají téměř cokoliv. A přece, je to zvláštní, starosti neubývá, stále jich máme až nad hlavu. A když jedny pominou, hned se odjinud tlačí další. – Apoštol nám radí, že dobrou pomocí proti trápení je modlitba. Modlitba je posvátným útočištěm, svatým azylem. Když vás honí starosti, utečte se k Bohu. Později to podobně říkal Martin Luther. Když měl den, kdy ho čekalo hodně problémů a hodně námahy, říkával, že se musí nejprve hodně modlit. Někomu to připadá jako neužitečná ztráta času, navíc ve dni, kdy se nám zdá, že máme času nedostatek, ale Luther to úmyslně říkával takto paradoxně. Čím více starostí máme, tím více je dobré je „promodlit“. A my určitě víme, jak to funguje. Bůh je tady tím nejlepším konzultantem. Před ním se naše věci brzy začnou třídit. U mnoha starostí poznáme, že vůbec nejsou tak důležité, jak se běžně zdají. A že když je pomineme, nic se nestane. U jiných věcí se nám zase připomene, že by se měly dostat do popředí našeho starání. V modlitbě se nám ukáže jejich hodnota a důležitost. Jinak by zůstaly ležet v koutě a třeba by se na ně při naší zaneprázdněnosti vůbec nedostalo.
V každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu, řekne apoštol dále, a v tomto slovu je ukryta další dobrá rada. Děkujte a proste, ale nejprve Pavel uvádí děkování. Děkujte, vy máme za co děkovat. Nezapomínejte na to. Tlak starostí nás žene dopředu, k věcem, které jsou před námi, kterými budeme muset projít, a věřící člověk prosí Boha o pomoc do těchto věcí. Ale na děkování nemáme zapomínat. V díkůvzdání si připomínáme, co jsme už od Boha dostali, jak o nás pečuje, jak nám pomohl. Každý z nás najde takových věcí mnoho. A díkůvzdáním se posiluje důvěra v Boha, takže i naše prosba a přímluvy pak říkáme s lepším spolehnutím na Boha, vždyť je přednášíme tomu, s kterým jsme už udělali dobrou zkušenost.
A ještě se podívejme, co má být cílovým stavem našeho modlení: pokoj Boží. Apoštol Pavel to popisuje ve větě, kterou rád používám jako slova požehnání na konci bohoslužeb: pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. Pokoj Boží, mír srdce a mysli. Pokoj Boží, vyšší než ten, kdy si říkáme: hlavně klid, nerozčiluj se. Pokoj Boží, citlivější než klid stoický, kdy nás prostě už nic nerozhází, žádný problém se nás netkne. Pravý pokoj nám dává Pán Bůh. Pokud se opravdu učíme předkládat Bohu v modlitbě všechny své věci, tak to po čase už není jenom doba modliteb, kdy víme o Pánu Bohu, ale prostor Boží v našem nitru se rozšiřuje. V našem nitru se rozhostí pokoj Boží. A ten pokoj pak střeží naše srdce a mysl. Jako strážce, který dovnitř pouští věci, které zde patří, a nevpouští to, co zde nepatří. Pokoj, to je přece ten hebrejský „šálom“. Šálom znamená, že všechny věci mají své správné místo, jsou v souladu, v harmonii. A když mají naše srdce a mysl šálom, pak dostává všechno to, co plní srdce a mysl, své správné místo. Srdce jako sídlo citů pak má pokoj, a tak nás nebude rozčilovat to, nad čím se rozčilovat nemáme, například že jsou plné obchody, zato nás zarmoutí to, nad čím smutní být máme: že se někde děje nespravedlnost, že je kolem nás tolik lidí potřebných, které v honbě za vlastním štěstím přehlížíme. Mysl jako sídlo myšlenek a rozumu pak má pokoj. A tak si mysl nenecháme zahlcovat například starostmi o to, že nás čeká po Novém roce zdražování, jako bychom se tím měli stát chudáky, ale uvědomíme si popravdě, nakolik jsme lidmi blahobytnými a nakolik bychom mohli pomáhat druhým, kteří jsou na tom hůře než my.
Pokoj Boží bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. V Kristu Ježíši, protože on sám je plným ztělesněním toho, co tady dnes říká apoštol Pavel. Ježíš nás od začátku evangelia učí, abychom se nestarali, ale důvěřovali Bohu. Ježíš sám překládá všechny své věci Bohu, v díkůvzdání a prosbách, opakovaně čteme, jak odchází na osamělá místa, aby se modlil. I když je mu dobře, tak se modlí, i ve svém utrpení se modlí. Když evangelia čtete, tak u Ježíše vcelku vidíte, co znamená Boží pokoj. A Ježíš ho opakovaně zvěstuje svým učedníkům, a také nám (J 14,27): Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!

Pane Bože náš, děkujeme ti za všechny příležitosti, kdy můžeme zakoušet tvůj pokoj.
Pomoz nám, ať se v našem srdci rozhostí, a ať v něm najdou všechny naše věci své správné uspořádání.

Izákovy příběhy 1

Gn 21,1-8 Se mnou ať se směje každý, kdo o tom uslyší.

1 Hospodin navštívil Sáru, jak řekl, a splnil jí, co slíbil. 2 Sára otěhotněla a Abrahamovi, ačkoli byl stár, porodila syna v čase, který mu Bůh předpověděl. 3 Abraham dal svému narozenému synu, kterého mu Sára porodila, jméno Izák. 4 Když mu bylo osm dní, Abraham svého syna Izáka obřezal, jak mu Bůh přikázal. 5 Abrahamovi bylo sto let, když se mu syn Izák narodil. 6 Tu Sára řekla: "Bůh mi dopřál, že se mohu smát. Se mnou ať se směje každý, kdo o tom uslyší." 7 A dodala: "Kdo by byl Abrahamovi řekl, že Sára bude kojit syny? A přece jsem mu porodila syna, ačkoli je stár." 8 Dítě rostlo a bylo odstaveno. V den, kdy Izáka odstavili, vystrojil Abraham veliké hody.

Ž 113 Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, jenž tak vysoko trůní?... Neplodnou usazuje v domě jako šťastnou matku synů
Mt 1,18-25 Narození Ježíše Krista
Žd 11,11-14 Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas.
(606 Ať zazní chvála; 367 Studně nepřevážená; 168 Zpívejte, čest vzdejte; 667 Vítězi k poctě zpívejme)


Přátelé v Kristu,
pouštím se zase jednou na půdu Starého zákona. Rád bych zde četl a vykládal příběhy Izákovy, podobně, jako jsem před časem kázal na příběhy jeho otce Abrahama. Mám rád Starý zákon, s jeho barvitostí, s bohatým spektrem životních situací. Vždyť vznikal po dlouhá staletí a jsou zde zkušenosti stovek různých lidí. Jak chudě oproti tomu může vypadat Nový zákon a v něm především evangelium, kde čteme jen o úseku možná pouhých tří let z života jediné hlavní postavy, Ježíše, a evangelista to často ještě zestruční na zmínky o tom, co Ježíš zvěstoval a co mocného dělal, o běžném životě Ježíše tady nakonec není skoro nic. A tak mě to na jednu stranu táhne k příběhům Starého zákona, které zdá se, stačí jen tak převyprávět, a i dnešní člověk se snadno pozná v radostech i starostech dnešních lidí. Na druhé straně ovšem vím, že křesťanské kázání má směřovat ke Kristu, a ukazovat, jak u něj a v jeho životě bylo všechno završeno a dokonáno. Podaří se nám to s příběhy Izákovými, nacházet v nich odkazy ke Kristu, aniž bychom museli tyto staré příběhy ohýbat a překrucovat? Uvidíme.
Nejprve k té barvitosti. Četli jsme dnes příběh o tom, jak se Izák Abrahamovi narodil. A z toho příběhu si už můžeme představit, jak to tehdy bylo, když se v Izraeli narodilo dítě. Dítě se bralo jako dar od Boha! A matka Sára to skutečně říká jako vyznání: „Bůh mi dopřál, že se mohu smát.“ Bůh mi dopřál. Bůh nám dopřál. A já vím, že stejný pocit mají i mnozí rodiče v naší dnešní době, mnoho staletí po Abrahamovi a Sáře. Bůh nám dopřál naší radost, narodilo se nám dítě. Překvapivé je, že takový pocit mají i lidé, kteří by se běžně označili za nevěřící. Oni už ze školy vědí, že je to jen biologie. Sperma a vajíčko se musely potkat, a pokud byly splněny další podmínky, tak už zárodek roste sám od sebe, a dítě se narodí ve svém čase. Takto se narození dítěte dá rozebrat téměř na molekuly. A přesto pak rodiče vidí své dítě a uvědomují si, že to možná není tak jednoduché. Naše vlastní schopnosti na to nestačí, aby se dítě narodilo. To není v lidských silách, způsobit, aby dítě přišlo na svět. Jsou to okolnosti a procesy, které fungují kolem nás. My se jim můžeme nanejvýš poddat a využít jich. A jak říkám, takovéto poddání se a užitek, který to člověku přinese, často probouzejí v lidech pocit obdarování. Dítě není náš vlastní výtvor. Dítě je dar.
A také Sára řekla: Bůh mi dopřál, že se mohu smát. Bůh mi dopřál toto dítě a já se mohu smát. S Izákovým narozením je spojen motiv smíchu. Sára se raduje, zjevně a hlasitě. Její radost má podobu smíchu a dostane také podobu radostné oslavy, velikých hodů. Teď se Sára směje radostí, kdybychom se však vrátili o pár kapitol zpátky (18,12), viděli bychom, že se Sára smála jinak. Bylo to tehdy, když Hospodin Sáře zaslíbil, že se ji Izák narodí. Sára už naprosto nečekala, že se ji narodí syn. Když slyšela Boží slib, zasmála se v duchu a řekla si: "Když už jsem tak sešlá, má se mi dostat takové rozkoše? I můj pán je stařec.“ Sára se tady dříve vysmívala, posmívala Boží vůli. A tak vidíme, že Sářin smích je dvojznačný. Dnes je to smích jako radost, prvně to byl smích jako výsměch. – A dnes, když se její vytoužený syn skutečně narodil, tedy Sára říká: Bůh mi dopřál, že se mohu smát radostí. Se mnou ať se směje každý, kdo o tom uslyší. Mnozí se budou se Sárou smát a radovat. Boží zaslíbení se splnilo podivuhodným způsobem. Kdo by to byl vůbec čekal? Vždyť se tomu snad ani nedá věřit, Abrahamovi bylo v tuto chvíli sto let a Sáře už ustal její běh ženský. Mnozí se budou radovat, jak podivuhodně se to stalo. Ale někteří jiní se taky mohli Sáře posmívat. Je možné, že si vykládali Boží zásah jinak. Výsměchem: kdoví, jak k tomuto narození došlo. Kdo ví, jestli je to vůbec syn Abrahamův.
Právě toto je pak moment, který ukazuje k Ježíšovi. Izák je totiž ve Starém zákoně první ze synů, kteří se narodili po Hospodinově navštívení. Tak je to v Bibli opakovaně napsáno, my si to můžeme různě představovat, ale zároveň je jasné, že jde o událost nad lidské představy a očekávání. Hospodin je tu při díle. Tak se stalo narození Izáka, pak Jákoba, podobně Samsona, Samuele, a když už přejdeme do Zákona nového, Boží navštívení předcházelo narození Jana Křtitele, a pak Ježíše. Narození zaslíbeného syna je skutek Boží, který zasahuje i v lidské nemožnosti a vyvolává nový život. Maria, matka Ježíšova, když slyší, že se ji má narodit syn, se ptá (L 1,34): "Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?" A Josef, její snoubenec, poznal, že je Maria těhotná, dříve, než spolu něco měli (Mt 1,18). Jak se to stalo? Ani narození Ježíšovo není vyňato z možnosti podezření, pohrdání a výsměchu.
Boží zásah je vždy vydán různým výkladům. Jedni vidí Boha při díle a věří, že se zde plní Boží zaslíbení, a druzí říkají, že to přece není možné, že takto Bůh nejedná, a kdo ví, jak se to stalo. Je to tak podivné, jak Bůh jedná, nejen ve Starém zákoně, ale i v Novém. Mohl by jednat tak, aby zabránil špatným výkladům a dezinterpretacím, ale on naopak jako by provokoval. Naváděl nás k tomu, abychom si uvědomili: „Podívejte, jak je mé jednání pozoruhodné a podivuhodné.“- My evangelíci tvrdíme, že Bible je pro nás měřítkem naší víry. A někdy říkáme: tohle a tohle nemůže být Boží dílo, a vysvětlíme, že to neodpovídá Bibli. Používáme Bibli jako sekyru, s kterou bychom chtěli osekat věrouku na to, co je rozumné a pochopitelné. Poměřuje všechno svým pochopením. Ale Bible je kniha nesmírně pestrá a rozmanitá, a v jejím centru je Bůh, který jedná často naprosto nečekaně. Bůh není rozumný a pochopitelný, když se to měří naším lidským pohledem. Jeho dílo připomíná často práci pyrotechnika, který vyhazuje lidské představy a řády do povětří, aby udělal místo pro své vlastní jednání k lidskému dobru, a to pak dělá i způsoby naprosto neobvyklými a nečekanými. Poslechněme dnes Sáru. Ona nás vyzývá: „Se mnou ať se směje každý, kdo uslyší o tom, co se mi stalo.“ Může to pro nás zůstat jakoby pohádka, že se něco takového mohlo stát. Nebo nás to může vést k vyznání, že Bůh je vyšší než náš rozum a naše pochopení. Bible chce rozšířit náš pohled, abychom dovedli poznávat nové Boží divy. A chce v nás uvolnit novou radost, tam, kde poznáme, že se děje dílo Boží.

Izákovy příběhy 2

Gn 22,6-12 "Otče!" "Copak, můj synu?"

6 Abraham vzal dříví k oběti zápalné a vložil je na svého syna Izáka; sám vzal oheň a obětní nůž. A šli oba pospolu. 7 Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: "Otče!" Ten odvětil: "Copak, můj synu?" Izák se otázal: "Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?" 8 Nato Abraham řekl: "Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné." A šli oba spolu dál. 9 Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář, nahoru na dříví. 10 I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka. 11 Vtom na něho z nebe volá Hospodinův posel: "Abrahame, Abrahame!" Ten odvětil: "Tu jsem." 12 A posel řekl: "Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna."

(Ž 42,6.8-9a Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš?; L 22,39-46 modlitba v Getsemane; 1K 10,13 Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.)
(42 Jako jelen mučen žízní; 166 Pán Bůh je přítomen; 326 Jezu Kriste, tobě díky; 636 Z tvé ruky)


Přátelé v Kristu,
Abraham je poslušný Boha natolik, že je ochoten obětovat svého jediného syna. Dá přednost víře v Hospodina před životem vlastního syna. Je vůbec možné vykládat takový příběh dnes, v době, kdy tolik rodičů na svých dětech lpí, kdy tolik lidí řekne, že děti jsou smyslem jejich života, a jsou ochotni udělat skoro všechno pro to, aby jejich děti žily v bezpečí, aby je uchránili od těžkostí? Jak vysvětlit, že pro Abrahama byl vztah k Bohu důležitější než vztah k synovi? – Ale Abraham není jako otec zase tak odlišný od dnešních otců. Když příběh čteme pozorně, zaráží mě spíše, jak je Abraham současný. On není fanatik víry, ochotný obětovat pro svého Boha cokoliv. Jemu se nejde na horu lehce. On cestou vůbec nemluví, kdo ví, co se mu honí hlavou. Jen jeden rozhovor zazní, a začne ho Izák. Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: "Otče!" Ten odvětil: "Copak, můj synu?" Otec a syn, vztah blízkosti a odpovědnosti otce za syna. A na otázku svého syna Izáka dovede odpovědět jen velmi neurčitě. "Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné." Tady cítíme, že Abraham má o svého syna strach, zažívá úzkost z toho, co bude. Také Abraham se děsí toho, že je život jeho syna ohrožen, jako bychom se děsili my. Vždyť pro Abrahama je Izák vymodlený syn jeho stáří, jediný syn. Jedináček. A jako jsme četli posledně o Izákově narození, o radosti z jeho narození, a řekli jsme si, že i mnozí lidé dnes zažívají narození svých dětí jako dar od Boha – tak i při tomto dnes můžeme mluvit o podobnosti mezi Abrahamem a našimi současníky. Abraham zažívá úzkost z toho, že je život jeho syna ohrožen. Jako si i my dnes sotva dovedeme představit něco hroznějšího, než smrt vlastních dětí.
Abraham musel jít tou cestou, musel vybalancovat tenhle úkol. On má svého syna rád, Izák je pro jeho život hodně důležitý. A přece se pro něho syn nesmí stát modlou. Zní to tvrdě, ale Abraham musí vědět, že syn pro něj není tím nejdůležitějším v jeho životě. Po úzké hraně Abraham jde: miluje svého syna, ale nesmí říci, že ho miluje nadevše. Miluje svého syna, ale nesmi si říct, že pro syna žije. Nesmí na svém dítěti lpět. Jde tady o to, aby byl svobodný pro Hospodina, jemu poslušný, k dispozici pro jeho plán. – Myslím, že toto dilema můžeme přeložit i do řeči civilnější. Zdá se mi, že mluví do situací, které i nás mohou skutečně potkat. Poučení z tohoto oddílu je, že nemáme na svých dětech lpět. Máme je mít rádi, máme za ně odpovědnost, ale: víš to, že když ztratíš dítě, neztratí ještě tvůj život smysl? Potkal jsem několik rodičů, kterým jejich děti zemřely. Je to těžká ztráta a ty rodiče to vždy těžce poznamenalo. Vůbec jsme nevěděl, co do takové situace říct. Když jsem však někdy slyšel, jak říkali: „Teď už nemáme pro co žít.“, pomyslel jsem si, že takto by mluvit neměli. - Potkávám rodiče, kteří své děti ztratili v tom smyslu, že se jim děti odcizily, a taky takoví lidé jsou zlomení a řeknou, že život už pro ně skončil. Opět je to abrahamovské dilema, a dnešní oddíl nás učí, že smysl života není v dětech. – A pak jistě známe taky lidi, kteří zůstanou bezdětní. Dovedu si představit, jak pro ty může být těžký život ve společnosti, kde děti jsou nejvzácnějším kapitálem, kde každý mluví o tom, jaké naděje do svých dětí vkládá. Pro takové může být ta abrahamovská korektura ulehčením: smysl života není v dětech.
Abraham tedy jde s Izákem na horu. Izák nese na zádech dříví k oběti zápalné, Abraham nese oheň a obětní nůž. Těžká situace. Divná pro Izáka: Kde však je beránek k zápalné oběti? Traumatická pro Abrahama. On svou odpovědí uhýbá: Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné. Abraham mlčí, nedovede o tom mluvit. Kolik je takových situací, o kterých nedovedeme ani mluvit. A kolik z nich se děje dětem, nebo je děti mají před očima, a trápí se jimi uvnitř, možná více, než si my dospělí uvědomujeme. Ale jak byste je chtěli dětem vysvětlit? Snažíme se svým dětem vysvětlit svět, vychovat je tak, aby světu rozuměli. Kolik věcí však vysvětlit nelze: koncentrační tábory za druhé světové války, milióny dětí, umírající i v dnešní době na podvýživu v Africe. A také v naší zemi: týrané děti, zneužité děti. Rodiny, kde na sebe rodiče křičí, nebo se přímo bijí, zpíjejí se do němoty. – A tady v našem příběhu, tak těžkém, se Abraham chystá vztáhnout ruku na vlastního syna. Ano, skončí to dobře, my už známe konec. Ale co si z toho Izák odnese do svého života? Jak bude nahlížet na svého otce? Snad bylo pro Izáka podstatné, že poznal, jak je pro jeho otce důležitá víra. Že u svého otce viděl, jak mocnou silou pro něj je důvěra, že Bůh všechno moudře řídí. I když jeho víře nemůže Izák rozumět. I když mu otec nevysvětlil vše, nebyl schopen vysvětlit. – Izák se snažil s otcem mluvit, věci si vyříkat. Psychologie říká, že to pomůže, když si věci vyříkáme. Ale já psychologii podezírám, že klame, když mluví, že to vždy pomůže, když svá traumata vyslovíme. Abraham od rozhovoru uhýbá, a já bych se ho zastal. Ty těžké věci, které se mu honí hlavou, jsou nejen nad chápání dítěte. Ony jsou i nad jeho vlastní chápání, nad chápání tohoto věkovitého starce.
V evangeliu se později také brnká na tuto citlivou strunu. Bible řekne, že Hospodin vydal na smrt svého vlastního syna, Ježíše Krista. A řekne dokonce, že tady ve smrti Ježíšově se naplňuje pravý smysl toho, co předvídal tenkrát Abraham cestou na horu. Abraham Ježíšovu smrt předpověděl, když ani pořádně nevěděl, co říká a očekává. Že totiž tady, v Ježíši Kristu, si Hospodin vyhlédl beránka k oběti zápalné. - Vidíme u Ježíše, jak taky jeho zápas o pochopení a přijetí údělu byl těžký, četli jsme příběh z Getseman. Vidíme u Ježíše, jaký je jediný způsob řeči, který v takové chvíli zbývá, že je to modlitba k Bohu, usilovná a vytrvalá. Jeho učedníci nebyli schopni nic z toho pochopit, i když se s nimi snažil mluvit a připravit je na své utrpení připravit. Vidíme u Ježíše, jak také on používá abrahámovskou metodu k zvládnutí situace, víru v Hospodina. Důvěru, že se Boží vůle může dít: tvá vůle se staň. A vidíme u Ježíše navíc, kam jeho víra vedla, když jeho zkouška došla až do lidského konce, ke smrti. Byl to počátek jeho oslavení a potěšení u Boha. - Ježíšova oběť pro nás není zárukou, že nás už nepotká nic tak těžkého jako jej nebo Abrahama. Ježíšova oběť je však potěšením, abychom si nemuseli nikdy zoufat.

Pane Bože, prosíme, ať jsme ušetřeni takových těžkých zkoušek, jakou zažil Abraham.
A když nám bude někdy hodně těžce, ať je pro nás posilou oběť tvého syna.

Izákovy příběhy 3

Gn 24:62 Izák právě přicházel od Studnice Živého, který mě vidí, neboť sídlil v Negebu. 63 Vyšel totiž k večeru na pole a byl zamyšlen. Tu se rozhlédl a spatřil přicházet velbloudy. 64 I Rebeka se rozhlédla a spatřila Izáka. Sesedla z velblouda 65 a otázala se služebníka: "Kdo je ten muž, který nám jde po poli vstříc?" Služebník odvětil: "To je můj pán." Vzala tedy roušku a zahalila se. 66 Služebník podal Izákovi zprávu o všem, co vykonal. 67 Izák pak uvedl Rebeku do stanu své matky Sáry. Vzal si ji a stala se jeho ženou. A zamiloval si ji. Tak našel útěchu po smrti své matky.

Ž 65,2n Ztišením se sluší tebe chválit, Bože; L 5,12-16 Ježíš odcházíval na pustá místa a tam se modlil.; 2Te 2,16n
65 Na Siónu se čest ti dává; 166 Pán Bůh je přítomen; 554 Kdo Bohu ve všem oddává se; 691 Tak málo přímých cest


Přátelé v Kristu,
vracíme se k příběhům praotce Izáka. Naposledy jsme o něm slyšeli, jak šel s otcem smutnou cestou na horu, kde ho měl otec obětovat. Ten příběh nakonec skončil dobře, Izák přežil. Skoro celou další kapitolu však není o Izákovi ani slovo. Izák dospěl, shání se pro něj nevěsta, ale děje se to bez něj. Jeho otec Abraham poslal svého služebníka do země, odkud sám pocházel, aby odtamtud přivedl ženu vhodnou pro Izáka. Muselo to trvat celé měsíce, než služebník dojde tam a zase zpátky, plus čas strávený hledáním nevěsty a vyjednáváním s její rodinou.
A tak Izák nemohl vědět, kdy a jak jeho čekání na nevěstu skončí. V té době on sám sídlil ve městě Negeb, čteme už v dnešním textu. Dnešní čtení je krátkým obrázkem o setkání Izáka a jeho nevěsty. Hledání nevěsty pro Izáka skončilo dobře, Hospodin mu požehnal, a my tady dnes čteme jakoby v drobnokresbě několik obyčejných poznámek o prvním setkání Izáka s jeho budoucí ženou Rebekou. Přenesme se dnes na chvíli v představách to toho času kdysi dávno, do krajiny, která je nám vzdálená geograficky. Snad opět uvidíme, že starosti a radosti těch lidí nám tak vzdálené nejsou. A co je nejdůležitější: jejich vírou se můžeme poučit. – Začalo to tedy tak, že Izák nevěděl, kdy a jak jeho čekání skončí. Na scénu dnešního vyprávění přicházel od studny, která se jmenovala Studnice Živého, který mě vidí. Studny v té době byly významnými místy už proto, že zdroje vody byly životně důležité pro lidi i pro dobytek. Tahle studna však měla ještě zvláštní význam. Byla pojmenována po Živém, který mě vidí, totiž po Bohu, který nepřehlíží ty, kdo se na něj obracejí a k němu volají. To jméno té studnici dala Hagar, Abrahamova otrokyně, když byla vyhnaná z domu svého pána. Hagar dlouho prchala do stepi, než našla tuto studnu, tento zdroj vody pro své napojení. Zde ji pak zastihl Boží posel, zde k ní promluvil a potěšil ji, zde ji dal naději do budoucna. A Hagar z vděčnosti pojmenovala tuto studnu po Živém Bohu, který mě vidí. (Jsou totiž na zemi zvláštní místa, spojená s konkrétními Božími činy, kde určití lidé znatelně prožili Boží pomoc. Není na tom nic divného, že jsou konkrétní místa jako svědectví o konkrétní pomoci Boží. Taková místa pak mohou sloužit jako připomínka i jako posila pro další lidi, kteří Boží pomoc hledají.) Dnes čteme, že také Izák pobýval u této studnice. Snad také on zde hledal potěšení. Možná také on si zde připomínal Hospodina, který vidí naše trápení a může nám pomoci. - Pak Izák vyšel od Studnice Živého na pole. Na nějaké pole, na nějaké obyčejné pole, není tady napsáno, o jaké pole šlo. Vyšel k večeru na pole a byl zamyšlen. Modlil se, anebo přemýšlel. Využil poklidu večera a vydal se na pole, aby zde v tichosti pobyl. Není totiž důležité, kde se modlíte, není k tomu potřeba nějakého zvláštního místa, modlit se můžete kdekoliv. Ústraní k tomu však pomáhá, když poodejdete od lidí a ruchu na nějaké osamělé místo. Abychom mohli být sami, sami s Bohem. Abychom mohli lépe soustředit svou mysl. Izák vyšel na pole, a my si na to můžeme někdy vzpomenout, když budeme venku v přírodě. Ježíš nám podobně radí odejít pro čas modlitby do ústraní (Mt 6,6), říká: „když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku a zavři za sebou dveře“. To můžeme kdykoliv udělat doma.
Když byl Izák na poli, stalo se to, nač dlouho čekal. Ale vlastně se toho nestalo zas tak moc. Všechno je to jen jemná hra, hra pohledů a gest. Izák na poli přemýšlí a modlí se. Jeho zrak možná směřoval k zemi, nebo byl tak soustředěný, že se spíše, dalo by říci, díval do svého nitra. V jednu chvíli však svůj zrak pozvedl. A to byla ta pravá chvíle. Tu se rozhlédl a spatřil přicházet velbloudy. Na těch velbloudech přijížděla Rebeka. Pozornost vypravěče teď přeskakuje na ni. Také Rebeka se v tu chvíli rozhlédla. Spatřila muže, který ji zaujal. Tamhle, osamělá postava na poli. Seskočila z velblouda, protože už asi tušila, že cíl její cesty je blízko. Otázala se služebníka, který jel na druhém velbloudovi: "Kdo je ten muž, který nám jde po poli vstříc?" Služebník odvětil: "To je můj pán." Rebeka se dovídá, že toto je Izák, její budoucí manžel. A první věc, co udělá, je, že si vezme roušku a zahalí se. (Je to malé gesto, kterému my už možná ani nerozumíme. Žena v tehdejší kultuře si zahaluje svůj obličej ze studu, styděla by se chodit odhalená. Její krása patří jen jejímu manželovi. A tak se nestará, a taky nemusí starat o to, zda se líbí ostatním mužům. Možná nám takové zahalování rouškou připadá jako omezení, nesvoboda pro tu ženu – musí svou krásu skrývat. Ale srovnejme to se stavem, kam jsme to dopracovali my: i z běžných novinových stánků se na nás usmívají ženy úplně nahé a s roztaženýma nohama. Ty ženy jsou novodobými otrokyněmi. Ale i na slušnějších časopisech vidíte, jak se řídí ideálem krásy ženského těla. Takové ženy jsou sotva svobodnější než Rebeka.)
Rebeka je zahalená rouškou, když ji Izák uvádí do stanu své matky Sáry. Jeho matka už před časem zemřela, a tak je zde volné místo pro tuto ženu. A vzal si Izák Rebeku a stala se jeho ženou. A zamiloval si ji. Tak našel útěchu po smrti své matky. Dovídáme se tady o Izákovi jeho intimnosti. On až do teď byl smutný, protože mu zemřela jeho matka. A jeho nevěsta je pro něj náhradou jeho matky. Izák u ni hledá a nachází útěchu po smrti Sáry. Izák tady možná vypadá jako slaboch. Hledá u své manželky útěchu pro své smutné srdce. Hledá útěchu teď nakonec u Rebeky. Poté, co ji na začátku dnešního příběhu hledal v modlitbě k Bohu. I to se dneska někdy považuje za slabost, když se někdo modlí k Bohu a hledá u něj útěchu. Ale Bible to takto nevidí. Nedělá z lidí supermany, kteří nepotřebují potěšení, kteří nesmí ukázat svou slabost. Izák hledal potěšení u Boha i u lidí, a to, že dostal Rebeku, můžeme vidět jako naplnění jeho touhy. Bůh ho potěšil tím, že mu dal ženu jako potěšení.
Když teď chci dovést dnešní zvěst k evangeliu, rád bych ještě jednou připomněl, že jsme na začátku příběhu zastihli Izáka, jak byl na poli a přemýšlel. To slovo, které je zde použito, je v celém Starém zákoně jen jedinkrát, a to právě tady. Latinská Bible překládá, že Izák meditoval. Přemýšlel, modlil se k Bohu. Byl soustředěný v hledání Boží vůle pro svůj život. - A také o Ježíšovi v evangeliu opakovaně čteme, že takovým způsobem čerpal sílu. „Odcházíval na pustá místa a tam se modlil.“ - Ani my nezanedbávejme tento způsob duchovního čerpání, nezůstávejme u zbožnosti kostelové. Udělejme si někdy čas a udělejme si místo pro rozjímání. To podstatné pro můj život mohu někdy dostat zcela v ústraní, a stane se to mezi mnou a Bohem.

Apoštolské vyznání víry

Izákovy příběhy 4

Gn 25,1n.5-11 Abraham všechno, co měl, odkázal Izákovi
25:1 Abraham si vzal opět ženu; jmenovala se Ketúra. 2 Porodila mu Zimrána a Jokšána, Medána a Midjána, Jišbáka a Šúacha. 5 Abraham však všechno, co měl, odkázal Izákovi. 6 Synům svých ženin, které měl, dal dary a ještě za svého života je poslal od svého syna Izáka pryč na východ, do země východní. 7 Toto jsou léta Abrahamova života, jichž se dožil: sto sedmdesát pět let. 8 I zesnul Abraham a zemřel v utěšeném stáří, stár a sytý dnů, a byl připojen k svému lidu. 9 Jeho synové Izák a Izmael ho pochovali do makpelské jeskyně na poli Efróna, syna Chetejce Sóchara, naproti Mamre. 10 To pole koupil Abraham od Chetejců. Tam byl pochován Abraham i jeho žena Sára. 11 Po Abrahamově smrti požehnal Bůh jeho synu Izákovi. A Izák sídlil u Studnice Živého, který mě vidí.

Ž 115,11-15 Hospodin ať vás rozmnoží, vás i vaše syny!
Mt 10,34-36 34 'nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina'.
+ Mt 5:44-45 Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.
Ř 12,16-21Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.

(482 Jak rozkošné a milé; 433 Otče náš, milý Pane; 392 Z pravé víry vzchází; 702 Mír na zemi)

Přátelé v Kristu,
Abraham ovdověl, jeho manželka Sára zemřela. Četli jsme posledně, že jeho syna Izák byl po smrti své matky Sáry dlouhou dobu smutný, a že byl utěšen až tehdy, když se sám oženil. Podle tohoto dnešního textu se zdá, že také Abrahamovi se po manželce stýská, a byť je sám vysokého věku, žení se znovu. Bere si Ketúru. A teď považte, s Ketúrou má syny, prvního a druhého, nakonec celkem šest. Je to překvapivé. Vždyť se svou první ženou Sárou tak dlouho čekali, než se jim narodí aspoň syn jeden jediný. Jejich manželství bylo dlouhou dobu bezdětné, a pak skoro ani nebyli schopni uvěřit božímu zaslíbení, že se jim Izák narodí. A teď najednou s Ketúrou má Abraham synů rovnou šest. Všechno jde mnohem jednodušeji. Snad je Abraham svou novou ženou v pozdním věku utěšen, snad má radost ze synů svého stáří. A přece Abraham ví, že teď je to něco jiného než bylo se Sárou. Prožili se Sárou těžké roky, museli toho hodně vydržet, jediný syn z jejich manželství vzešel, ale byl to syn zaslíbení. Tak namáhavé to všechno bylo, protože se zároveň učili spoléhat na Hospodina. Izák je syn vymodlený, plod dlouhého očekávání a zkoušek víry. Ovšem synové, které měl s Ketúrou, a synové, které měl se svými ženinami, to je pro Abrahama jiná historie…
Možná se nám nelíbí, že Abraham takto rozlišuje mezi svými syny, že z nich dělá jakoby dvě kategorie. Izák je upřednostněn, zatímco všichni ostatní synové odsunuti. Abraham všechno, co měl, odkázal Izákovi. Synům svých ženin, které měl, dal dary a ještě za svého života je poslal od svého syna Izáka pryč na východ, do země východní. Možná nám to připadá zvláštní a asi bychom to nechtěli dělat mezi svými vlastními dětmi, že bychom některé vyvyšovali nad druhé. Když je to však napsáno tady o Abrahamově rodině, chce se tím říci důležitá věc. Že totiž není jedno, jaký má kdo vztah k Bohu. Že je zásadní rozdíl mezi člověkem, který se spoléhá na Pána Boha, a tím, kdo si žije podle svého, podle lidského rozumu. Izák byl pro Abrahama syn zaslíbení, a Izák se skutečně bude ve svém životě řídit tím, co mu Bůh řekne. Zatímco ostatní Abrahamovi synové si budou žít jaksi po svém, jaksi pohansky – aspoň tak to z pohledu izraelského národa později vypadalo, když pozorovali své sousedy, národy, které vzešly z ostatních Abrahamových synů. Je zásadní rozdíl mezi člověkem, který se spoléhá na Pána Boha, a tím, kdo si žije podle svého, podle lidského rozumu. To je pravda bolestná, zvláště pokud platí i o naší rodině, ale je to pravda i zde: není jedno, jestli jsou lidé kolem nás věřící nebo nevěřící. Máme mít svou rodinu rádi, jsou to naší nejbližší bližní, ale nemůže nám být lhostejné, jestli naší příbuzní věří v Pána Boha nebo ne. A připomínám, že o takovém rozlišování uvnitř rodiny mluví také Ježíš v evangeliu. Říká slova, která skutečně mohou znít velmi divně a tvrdě (L 12, 51-53): „Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem, budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni." Tohle říká Ježíš, který přišel na zem ukázat, že mnohé rozdíly mezi lidmi nemají žádnou váhu. Nezáleží na tom, jestli je člověk žid nebo řek, jestli je muž nebo žena, jestli má pleť černou nebo bílou. Ježíš upokojuje mnohé protiklady, a na mnoho způsobů nám říká, že nemáme mezi lidmi dělat rozdíly. Tím se však stává ještě zřetelnějším onen jeden rozdíl, který zůstává platit: rozdíl ve vztahu k Božím zaslíbením, nebo, novozákonně řečeno, k Božímu království. Zda na ně spoléháme, zda tímto směrem míří naše naděje, anebo jsou nám lhostejné a máme jen své vlastní naděje lidské. Také Ježíš mluví o bolestné zkušenosti, že taková hranice mezi lidmi může vést i prostředkem rodiny, že se může stát, že odděluje lidi, kteří jsou jinak spojeni nejtěsnějšími lidskými pouty, jako sourozenci, jako rodiče a děti. Je to smutné, když tomu tak je, a zůstává to smutné, nemá nám to být jedno, že s námi naší pokrevně nejbližší nesdílejí naší víru. K čemu nás to má vést? Jistě ne k tomu, abychom nevěřícími lidmi pohrdali. Ne k tomu, abychom se nad ně povyšovali. Ježíš nás však chce motivovat, abychom se i toto rozdělení snažili překovat, svědectvím svého života, často dlouhotrvajícím a trpělivým, když slovy to většinou nejde. Aby v rodině nezapadlo, že my víru považujeme za podstatnou pro život.
Vlastně ani Abraham své ostatní syny neponižuje. Vlastně se k nim chce zachovat co možná spravedlivě. Když je posílá, aby se usídlili jinde, dává jim dary. Stará se o to, aby jejich život byl zajištěn. Myslí také na jejich dobro, nejenom na dobro pro Izáka. A když pak Abraham umře, hned vidíme, že jeho syny nemůžeme posuzovat černobíle. Čteme tady krásnou poznámku, že Abrahama pochovali společně Izák a Izmael. Také Izmael se dostavil, když se dověděl, že jeho otec zemřel, a pomáhá Izákovi. Přitom Izmael je tím z Abrahamových synů, který je Starým zákonem nahlížen jako nejostřejší protivník Izáka (Gn 16,12). Izmael je praotcem arabských muslimů. Po věky bude mezi Izákem a Izmaelem vládnout rozdělení. Ale základ tohoto rozdělení je ve víře, bude to rozlišení, že víra biblická není totéž co víra muslimů. Je zde zásadní rozdíl. Nesmiřitelný rozdíl věr. To však neznamená, že by takto odlišní lidé nemohli spolu žít. Snášet se v pokoji. Že by křesťané a židé a muslimové nemohli žít spolu. Mohou si navzájem pomáhat, jako se zde v dnešním textu schází Izák a Izmael, aby spolu udělali, co je potřeba. Máme se i s lidmi odlišnými ve víře snažit vyjít, podle Ježíšova požadavku je dokonce máme mít rádi. I lidi, kteří věří jinak než my, i lidi, kteří jsou z našeho pohledu nevěřící. I kdyby se ve své víře nebo ve své nevěře stavěli proti nám, máme pro ně chtít dobro a modlit se za ně. Vždyť náš příběh říká, že jsme nakonec jedna rodina. Jako židé i křesťané i muslimové jsme dětmi Abrahamovými.
A tak v dnešním textu platí toto dvojí: na začátku je zdůrazněno, že není jedno, jestli někdo věří v Boží zaslíbení nebo nevěří, že dokonce taková víra nebo její nedostatek vytváří zásadní rozdíl mezi lidmi. Za druhé ovšem text dospívá k poučení, že ani takový rozdíl nebrání tomu, abychom s odlišnými lidmi spolupracovali a snad se i měli rádi.

Pane Bože, posiluj nás, když usilujeme o dobro pro všechny lidi,
a odtud ať máme také sílu ke svědectví o tobě.

Izákovy příběhy 5

Gn 25,19-26 Izák prosil Hospodina za svou ženu
19 Toto je rodopis Abrahamova syna Izáka: Abraham zplodil Izáka. 20 Izákovi bylo čtyřicet let, když si vzal za ženu Rebeku, dceru Aramejce Betúela z Rovin aramských, sestru Aramejce Lábana. 21 Izák prosil Hospodina za svou ženu, protože byla neplodná. Hospodin jeho prosby přijal, a jeho žena Rebeka otěhotněla. 22 Děti se však začaly v jejím těle strkat. Tu řekla: "Je-li tomu tak, co mě čeká?" A šla se dotázat Hospodina. 23 Hospodin jí řekl: "Ve tvém životě jsou dva pronárody. Oba národy se rozejdou, jen co z tebe vyjdou. Jeden národ bude zdatnější než druhý, bezpočetný bude sloužit počtem skrovnějšímu." 24 Potom se naplnily dny, kdy měla rodit. A hle, v jejím životě byla dvojčata. 25 První vyšel celý červenohnědý a chlupatý jako kožíšek; toho pojmenovali Ezau. 26 Potom vyšel jeho bratr a rukou držel Ezaua za patu; ten dostal jméno Jákob. Při jejich narození bylo Izákovi šedesát let.

(introit: Ž 22,2-6; evangelium: Mt 27,35-46 „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“; epištola: Ř 8,24-28 Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme. Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle. Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha.)
(42 Jako jelen mučen žízní; 366 Zavítej k nám, Duchu svatý; 248 Ježíše se nespustím; 636 Z tvé ruky, Pane můj)


Přátelé v Kristu,
u Izáka a Rebeky se znovu opakuje ta zápletka, kterou už známe z manželství Izákových rodičů. Také toto Izákovo manželství je po dlouhou dobu bezdětné, protože Rebeka je neplodná. Měřeno lidskými možnostmi je cesta dále uzavřená, a jen Bůh ji může otevřít, svým smilováním. A tady čteme, že se Izák za svou ženu modlí. Nepřeslechněme tuto drobnou zmínku, je velmi důležitá. Izák prosil Hospodina za svou ženu. Má to velký význam, když se manžel modlí za svou manželku. Nebo žena za svého muže. Rodiče za děti a děti za své rodiče. Když je rodina propojená modlitebními pouty. Když pro ty druhé nejenom něco děláme, ale když se za ně i modlíme. – Izák prosil za svou ženu, a Hospodin jeho modlitby přijal. Nemodlil se naprázdno, jeho touha byla naplněna. To se tady poví ve dvou větách, které následují hned po sobě. Ale víte, jak dlouho to trvalo ve skutečnosti? Izák se modlil celých 20 let. Z tohoto příběhu to můžeme vyčíst. Bylo mu 40, když si vzal Rebeku za ženu. A bylo mu 60, když se mu narodili synové. Celých 20 let se musel Izák modlit, než se dočkal vyplnění svých modliteb. Někdy nám může připadat, že v Bibli jde všechno ráz na ráz, že jsou zde lidé ve zvláštním kontaktu s Bohem, a on hned plní, co je potřeba, anebo jim zřetelně zjeví, jak to bude jinak. Z dnešního textu však můžeme vytušit, že tomu tak není. Izákova modlitba musela být vytrvalá, a jeho zkouška víry byla velmi zdlouhavá. Dvacet let. Když nám bude někdy připadat, že Bůh neslyší naše modlitby, vzpomeňme si na Izáka. Někdy trvá vyslyšení dlouho, velmi dlouho. Asi tomu tak má být. Někdy trvá, než pochopíme, co je pro nás skutečně dobré. Kdyby Bůh plnil naše modlitby hned a tak, jak my chceme, možná bychom u mnoha věcí brzy poznali, že splnění takových modliteb nebylo v náš prospěch. Někdy trvá naplnění našich modliteb dlouho asi proto, abychom byli připraveni na přijetí Božího naplnění. Vždyť se podívejme na Izáka: dovedeme vyložit, proč u Izáka bylo čekání tak dlouhé. On potřeboval pochopit, že jeho synové jsou jen z Boží milosti, že jsou součástí Božího plánu. Že ne z jeho schopností a plodnosti se děti rodí, ale že je závislý na Božím smilování. Jak dlouho nám lidem trvá, než tohle pochopíme.
U Izáka a Rebeky trvalo vyslyšení jejich modliteb tak dlouho taky proto, že potřebovali být připraveni k nesení takového úkolu. Ano, těžkého úkolu. Potřebovali být připraveni na to, že takové rodičovství může být obtížným povoláním. Jak slyšíme hned dále. - Rebeka otěhotní, jejich veliké přání je splněno. Tím ale není po problémech. Problémy se jen proměnily. Doteď měli problémy s bezdětností, teď nastávají problémy s dětmi. Rebeka je těhotná, a to je na jednu stranu požehnáním, na druhou stranu však problém. Děti se začaly v jejím těle strkat. A tady si můžeme přidat ještě jednu poznámku k chápání modlitby. Izákovy modlitby se naplnily, on poznává, že jejich děti jsou Božím požehnáním, zároveň je však pro něj s Rebekou těžké takové Boží požehnání unést. A tak si ani my nemysleme, že s vyplněním našich modliteb ustanou v našich životech těžkosti, že život s Božím požehnáním je snadný. Není. Když věříme v Boží milost, tak ona bude naše životní břímě ulehčovat, ale neodstraní je.
Když Rebeka zjistila, že se dvojčata v jejím břiše strkají, šla se dotázat Hospodina: "Je-li tomu tak, co mě čeká?" Rebeka se ptá Boha, proč má tyto těžkosti, toto rizikové těhotenství. Ptá se: „Proč jsem otěhotněla takto, takto problematicky?“ A tady si řekněme, že se Rebeka neptá Boha po příčinách toho, co se s ní děje, ale po účelu, k čemu to povede. Jaký je rozdíl mezi obojím ptaním? Podstatný. - Když se ptáme po příčinách těžkých věcí v našem životě, nějakou odpověď snadno najdeme. Často si za ně můžeme sami, nebo je způsobili jiní lidé. Můžeme poznat, že jsou důsledkem našeho špatného života. Proč se rodí děti, které jsou už od dětství hněvivé? Nejčastěji proto, že jejich rodiče sami takoví jsou. Proč se rodí děti postižené, děti nemocné? Je to i naše vina. Kolik zlých věcí by ze světa mohlo zmizet, kdybychom nedávali bilióny na zbrojení, ale místo toho třeba do lékařského výzkumu. Příčiny většiny těžkých věcí můžeme najít. Tradiční odpověď zní, že jsme všichni hříšní a zkažení. Ale Rebeka se neptá po příčinách. Taky by si mohla třeba říci, že její synové budou hašteřiví proto, že ani jejich otec Izák neměl dobrý vztah se svými sourozenci, a že je to tedy dědičná zátěž. Ale Rebeka se neptá po příčinách. Neohlíží se nazpět. Ptá se po účelu toho, co se děje, ptá se po cíli, kam to povede. Snaží se pohlížet do budoucnosti. Jaký je Boží plán, kam Bůh její život vede? Kéž by věděla, kéž by mohla poznat, co Bůh zamýšlí, a jak promění její současnou nouzi v dobrý výsledek. Aby byla takovým poznáním utěšena. Ale my lidé vidíme do Božích záměru, do budoucnosti, mnohem méně než do minulosti. Dovedeme se vrtat v příčinách, dovedeme pojmenovat svá provinění, ale to nám moc nepomůže. Boží dobro, ke kterému vše směřuje, ještě moc nevidíme. Je věcí víry.
Ježíš jednou se svými učedníky potkal slepého člověka. Byl slepý od narození. A učedníci chtěli vědět, proč to je, jak je to možné, že se někdo narodí s takovým těžkých postižením. Učedníci chtějí znát příčiny, a ptají se Ježíše (J 9,1): „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Chtějí vědět, jak k tomu došlo, co bylo důvodem této těžké slepoty. Ale Ježíš jim na takovou otázku neodpovídá, a od hledání příčin je chce obrátit k hledění dopředu, z Božímu záměru a cíli. Odpovídá: ten člověk „je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ A pak toho slepého uzdravuje. Tím taky naznačuje, jaký je Boží záměr se světem. Ve světě je mnoho těžkostí, nemocí a postižení. Můžeme hledat příčiny, a můžeme je i křesťansky rozebírat. Tohle je hřích a tohle je vina. Ale větší smysl má vzhlížet k Boží nápravě, k dobrému cíli Božího díla. Bůh chce lidi zachránit, uzdravit a spasit.
Když byl Ježíš křižován, bylo to pro něj hodně těžké. Nejtěžší je, že tady poprvé ve svém životě nevnímá Boží blízkost. A ptá se taky: „proč?“ A je to stejné hebrejské proč, jaké je v otázce Rebeky. Volá "Eli, Eli, lama sabachtani?"(Mt 27,46). Ono slovíčko lama znamená proč, ale je to zase hebrejské proč účelové. Ježíš se neptá po příčině svého utrpení. Ta je jasná. Lidská zloba kolem něj vyrostla tak vysoko, že se i Ježíši zdá, že to nemůže být Boží vůle. Ani on nevidí, kde je v tomto Boží záměr. A tak volá: Bože proč? K čemu to bude dobré, že já tady takto umírám? Bože, dej mi poznat, jaký je cíl tohoto tvého dopuštění. My už známe svědectví apoštolů, že pak přišlo vzkříšení a přišel dobrý důsledek Ježíšovy oběti pro všechny hříšníky. Ale ani Ježíš z kříže nebyl schopen Boží budoucnost nahlédnout. A tak to zůstává pro nás lidi ještě stále. Apoštol Pavel poví krásnou větu, že (Ř 8,28): všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. Účel Božího konání je dobrý a Bůh promění v dobré všechno zlo. Moc bychom chtěli už dnes vidět a vědět, jak se promění naše současné těžkosti, jaký je Boží plán s námi a jak to bude jednou u Boha. Ale nevíme. Útěchou není vědění, ale víra, že Bůh k dobrému vše dovede. Nevíme. Ale věřit můžeme a máme. Jako Izák a Rebeka věřili. A hlavně jako Ježíš věřil.

Pane Bože náš, vyznáváme, že také my se trápíme nad mnoha věcmi v našich životech, a nevíme, jak by mohly sloužit k dobrému. Prosíme tě o posílení naděje, že ty vše k dobrému proměňuješ.

Izákovy příběhy 6

Gn 25,21-26 Bezpočetný bude sloužit počtem skrovnějšímu
Rebeka otěhotněla. 22 Děti se však začaly v jejím těle strkat. Tu řekla: "Je-li tomu tak, co mě čeká?" A šla se dotázat Hospodina. 23 Hospodin jí řekl: "Ve tvém životě jsou dva pronárody. Oba národy se rozejdou, jen co z tebe vyjdou. Jeden národ bude zdatnější než druhý, bezpočetný bude sloužit počtem skrovnějšímu." 24 Potom se naplnily dny, kdy měla rodit. A hle, v jejím životě byla dvojčata. 25 První vyšel celý červenohnědý a chlupatý jako kožíšek; toho pojmenovali Ezau. 26 Potom vyšel jeho bratr a rukou držel Ezaua za patu; ten dostal jméno Jákob.

(Ž 27,1.14 buď rozhodný, buď udatného srdce; L 16,1-8 synové tohoto světa jsou… prozíravější než synové světla; Ř 16,17-20 abyste byli moudří v dobru a nezkušení ve zlu)
(182 Pán Bůh je síla má; 384 Pomoz mi můj Pane; 427 Pro Krista v boj; 672 Dej nám moudrost, odvahu)

Přátelé v Kristu,
víte, co znamená „Jákob“? Co znamená jméno tohoto našeho praotce ve víře? Jákob znamená „úskočný“. Myslí se tady na to, že Jákob dovede být záludný, že se jen tak nenechá převést, ale sám stále vymýšlí způsoby, jak dosáhnout svého, jak získat převahu. Uslyšíme z Jákobova života někdy jindy několik příběhů, kdy byl Jákob úskočný. Záludným způsobem připraví svého bratra Ezaua o výsadu prvorozenství, koupí ho za mísu šošovice, když využije jeho chvilkové slabosti a ukrutného hladu. Jindy zase zneužije stařecké demence svého otce Izáka a vymůže si na něm požehnání, které mělo taky patřit jeho bratru Ezaovi. Všude tady je Jákob úskočný. Snad bychom rovnou řekli, že je nepoctivý, podlý. Ale nespěchejme hned s takovými odsudky. Je totiž zajímavé, že Bible Jákobovi fandí. Přes něj povede ta hlavní linie starozákonního lidu. On bude nazván praotcem Božího lidu, ne Ezau. On získá druhé jméno – Izrael – a to už svědčí o mnohém. Jákob bude nazván Izrael, to znamená „bojuje Bůh“, a toto jméno pak po svém praotci převezme celý Boží lid, jako stálou připomínku, že Boží lid se jen tak nedá, že se snaží, usiluje, zápasí.
Jak to celé začalo, slyšíme dnes. Matka Rebeka byla těhotná a slyšela, že z jejich dvou synů vzejdou dva národy. Jeden bude zdatnější a početnější, druhý bude počtem skrovnější a slabší, ale: slyší Rebeka překvapivou věc: ten větší národ bude sloužit menšímu. Ten menší z národů – bude to ten, který vzejde z Jákoba – bude vládnout národu početnějšímu, tomu, který vzejde z Ezaua. A hned v dnešním příběhu se ukazuje, že Jákob půjde za svým. Už při porodu drží svého bratra, dvojče za patu. Ezau se rodí první, to ano, je tedy prvorozený, a u Izraelců to mnoho znamenalo. Ale Izák se už tady drží v těsném zákrytu. Držel Ezaua za patu. Ezau se rodí chlupatý a snědý, je tedy už od začátku ztělesněním fyzické síly, ale Jákob nad ním bude umět vyzrát. Inteligencí, svými nápady, vynalézavou aktivitou. Je jasné, že Bible fandí Jákobovi. A zdůvodní to tak, že Boží požehnání bude při Jákobovi. – A to, co je tady řečeno jako předpověď o Jákobovi, se mnohokrát později potvrzovalo v izraelských a později židovských dějinách. Židé byli vždy jen malým národem. Dokonce velká část Židů žila po celá staletí v diaspoře, v rozptýlení mezi ostatními národy. Neztratili se však, a často získávali vliv a moc větší, než by odpovídala jejich počtu. Slyšel jsem například, jak jsou si dneska podobné skoro všechny americké děti. Skoro všechny se dívají na stejné seriály v televizi a miluji stejné hamburgery. Také rodiny přistěhovalců to většinou přijímají jako životní styl těch, které považují za úspěšnou většinu. Jen jedna skupina se zřetelně liší. Židovské děti. Mají třeba určeny dva televizní kanály, na které se mohou dívat, a kde jsou programy většinou vzdělávací. Z těchto a podobných důvodů jsou pak Židé dodnes prý nejúspěšnější menšinou, kdekoliv ve světě. Najdou se kritikové, kterým to vadí – vždycky se někde vynoří seznam údajných Židů jako jakýchsi spiklenců. Najdou se kritikové, kteří řeknou, že tato převaha Židů už dávno není postavená na jejich zbožnosti. Ale já bych dneska chtěl vzít tento vzor pozitivně, a hledat, proč Bible Jákobovi fandí, a říct, že kus jákobovství má být i v naší křesťanské víře a v našem životě z víry.
Jsem přesvědčený, že je to správně, když se snažíme usilovně prosadit to, co vyplývá z našeho poznání víry. Je správné, když má menšina převahu nad většinou, když jde o to, aby se prosadila pravda. Z víry mají vyplývat dobré nápady, přesvědčovací schopnost, obrovská motivace. Častěji však jako bychom byli my křesťané líní. Jsme schopni zbožně zdůvodnit svou vlastní slabost a neschopnost. Většině se spíše podřizujeme, než bychom se snažili ji vtisknout to své, co jsme poznali jako důležité. Většinová společnost považuje křesťanskou víru za něco podivného a okrajového, a my si necháme ten pohled vnutit. Je nás málo, a státem je křesťanství spíše tolerováno než vyzvedáváno, a my to přejímáme. Už jsme ustoupili od toho, co napsal kdysi apoštol, že naše víra „přemáhá svět“. Jestliže však my přejímáme většinové myšlení, že nás je málo a že je církev je na okraji, pak jsme skutečně na okraji. - A taky většinovou morálku si necháváme vnutit. Je pro nás obtížné držet křesťanské hodnoty ve společnosti, v níž nejvyššími hodnotami jsou požitek a blahobyt a údajná svoboda názoru. Většinová morálka nás nepěkně válcuje, a mnoho křesťanů se ji tak nebo onak přizpůsobuje. – Ale teď uvedu aspoň jeden pozitivní příklad, kdy se prosazuje myšlenka menšinová. Myslím teď na problém eutanázie. Většina společnosti u nás podle výzkumu podporuje svobodu lidské volby skoncovat se svým životem. Mají strach z těžkostí a bolestí umírání, a tak si představují, že kdyby mohli v určitý okamžik říct „už dost“, že by to bylo nejlepší. A teď do toho vstoupilo hospicové hnutí, vycházející z myšlenky, že si člověk nemá život brát, jako si ho ani nedal. Hospice jsou postavené na medicíně, která se snaží poradit si s problémem bolestí, aby nebyly nesnesitelné, a snaží se poskytnout umírajícím lidské doprovázení i pro chvíle nejtěžší. Jistě, že jsou hospice drahé, a ve společnosti, kde se většina řídí podle peněz, vypadají jako velká výstřednost. A přece se prosazují a přibývá jich. Mám z toho radost.
My křesťané máme být chytří a aktivní. Jákobovsky vynalézaví. Také Ježíš nás k tomu vyzývá, a nebojí se použít ani podivné příklady. Slyšeli jsme ve čtení z evangelia ono zvláštní podobenství o nepoctivém správci. A Ježíš řekne: poučte se z jeho prozíravosti. Poučte se, jak se ten člověk snaží zajistit si dobrou budoucnost. A vy, kteří slyšíte mé učení, víte přece, že máte hledat Boží království. A tak se snažte, hledejte, vynalézejte. My bychom asi při pohledu na nepoctivého podnikatele řekli spíše: my takoví nebudeme, my musíme být jiní. Ale Ježíš poví: něčemu se od něj naučit můžete: také vy máte být podnikaví, jít usilovně za svým cílem, kterým je Boží království. - A ještě jeden podobný příměr Ježíš použije, ještě křiklavější. Na jiném místě (Mt 10,16) nám křesťanům poví: „buďte obezřetní jako hadi.“ To není pěkné přirovnání, a není pěkné ani když my dneska o někom řekneme, že je jako had. Když to řekne Ježíš, myslí tím na onoho hada z ráje, který se vemlouval Evě a svedl ji k hříchu. A Ježíš se zase nebojí říci: takoví vy buďte ve své snaze o dobro. Vemlouvaví, naléhaví, přesvědčiví. - Jaromír Nohavica má jednu píseň, převzatou od Vladimíra Vysockého, o tom, jak se ve světě potýkají pravda a lež. A ta píseň končí takto: „Jistě, že ve světě nakonec zvítězí pravda, ale až dokáže to, co dokáže lež.“ Víme, jak je zlo ve světě vynalézavé, jak se stále proměňuje, přizpůsobuje. Musíme být stejně podnikaví a vynalézaví. Ospalá víra, víra bez nápadů se nepočítá.

Prosíme, Pane, dávej nám svou moudrost všude tam,
kde přemýšlíme o svém úkolu v tomto světě,
a buď naší posilou, kde pracujeme pro tvé království.

Izákovy příběhy 7

Gn 25,27-34 Ezau pohrdl prvorozenstvím
27 Když chlapci dospěli, stal se Ezau mužem znalým lovu, mužem pole, kdežto Jákob byl muž bezúhonný a sídlil ve stanech. 28 Izák miloval Ezaua, protože z lovu měl co do úst, kdežto Rebeka milovala Jákoba. 29 Jákob jednou připravil krmi. Tu přišel Ezau z pole znavený 30 a řekl Jákobovi: "Dej mi zhltnout trochu toho červeného, toho krvavého, jsem znaven k smrti." Proto se jmenuje Edóm (to je Červený). 31 Jákob však řekl: "Prodej mi dnes své prvorozenství!" 32 Ezau na to odvětil: "Stejně mám blízko k smrti, k čemu je mi prvorozenství!" 33 Jákob řekl: "Odpřisáhni mi to dnes." A on mu to odpřisáhl, a tak své prvorozenství prodal Jákobovi. 34 Jákob dal pak Ezauovi chléb a čočkovou krmi. Ten pojedl, napil se, vstal a odešel. Tak Ezau pohrdl prvorozenstvím.

Ž 51,17-19; L 23,7-11
Fp 3, 18 Neboť mnozí, o nichž jsem vám často říkal a nyní to s pláčem opakuji, žijí jako nepřátelé Kristova kříže; 19 jejich koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně. 20 My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. 21 On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit.

(642 Už svítá jasný bílý den; 371 Přijď již, Duchu svatý; 648 Kristus je má síla; 162 Pane Bože, budiž chvála)


Přátelé v Kristu,
chvíli to trvá, než objevíme, v čem to vlastně má Jákob nad svým bratrem Ezauem navrch. Zpočátku to vypadá, že podstatou Jákobovy převahy je rozdíl stavovský, rozdíl zaměstnání. Ezau je tady popsán jako lovec, naproti tomu Jákob jako muž bezúhonný. Co to znamená? Proč by mezi nimi měl být protiklad? Je snad lovecké zaměstnání úhonné - nečisté? Lovec musí zabíjet, občas mu po rukou teče krev. Zatímco Jákob si ruce v krvi nesmáčí, vede usedlý život. K jídlu si vaří čočku, nebo kus masa koupí, už odkrveného. Ale v tom ještě zásadní rozdíl mezi Ezaem a Jákobem není, na samotném zaměstnání lovce ještě nic špatného není. (Jako první lovec v Bibli je jmenován Nimrod, jeden z potomků Noeho, dlouho před Ezaem, a o Nimrodovi je řečeno, že byl „bohatýrským lovcem před Hospodinem“.) Zaměstnání lovce samotné špatné není. Špatným je až to, jak Ezau své zaměstnání dělá. Ve dvou věcech se to projevuje. Zaprvé: Ezaovi dělá krev dobře, on po krvi prahne. Jako lovec jistě už mnohokrát cítil, jak mu po rukou teče teplá krev zabitého zvířete, a tady při lovu si on může připadat silný. Má převahu nad zvířetem, které zabil, má moc vzít jinému tvorovi život. Možná sám i pojídal maso s krví. Tak se to dělalo v mnoha pohanských kulturách a kultech, že se požívala krev zabitých zvířat, a říkalo se, že tak člověk do sebe dostává sílu těch zvířat. Krev rovná se život. Když člověk pojídal krev jiného tvora, říkalo se, že tím do sebe nasává jeho životní sílu. A taky když Ezau přišel hladový domů a viděl, že Jákob vaří něco červeného, začalo ho to jídlo lákat ještě více, protože mu připomínalo krev. "Dej mi zhltnout trochu toho červeného, toho krvavého, jsem znaven k smrti." Ezau je zvyklý čerpat životní sílu z toho, že vysává život z jiných tvorů. (Je to zvrácenost, když někdo čerpá svou životní energii tím, že ji vysává z druhých. I dnes to známe. Jistě, nemůže druhého člověka zabít. Ale aspoň si uleví slovně a řekne o někom druhém: „Já bych ho zabil.“ A jsou taky lidé, kteří se živí tím, když rozčílí druhé lidi a vysají z nich energii. Psychičtí upíři.) Pro Izraelce to bylo něco přísně zapovězeného, když se někdo živil krví. Krev se při porážce zvířat vylévala na zem, a když se přinášely masité oběti, tak se krev lila na oltář. Bylo to vyznání, že život pochází od Boha, a Bohu ho vracíme, nepochází z přírody. – A ještě jeden svod Ezaovi jeho povolání přinášelo. Naučil se žít ze dne na den. Zajímal se jen o to, čím teď naplní svůj žaludek. Když má hlad, nemyslí na nic jiného než na něj. Horizont jeho přemýšlení končí u tělesných potřeb. Nějaké prvorozenství a Boží požehnání, co to je? "Stejně mám blízko k smrti, k čemu je mi prvorozenství!" Je to nebezpečí nás lidí, že se nám začne zkracovat náš horizont, třeba pod vlivem námahy či přepracovanosti. Jsou lidé, kteří už nevnímají věci, které je přesahují, a všechnu svou starost věnují jen svým vlastním životním potřebám. Hodnoty jako láska, spravedlnost, solidarita už pro ně nehrají roli. Natožpak Bůh. Také apoštol Pavel výstižně mluví o těch, kterým je jejich bohem břicho (Fp 4,19), a řekne rovnou, že jejich koncem je zahynutí.
Podívejme se na bratra druhého, na Jákoba. Jeho přednost rozhodně nespočívá v tom, že by nejedl maso. Není vegetarián, maso jí. Ale nevidí v přírodních silách zdroj života. On ví, že je to Hospodin, kdo dává život. Od Hospodina očekává životní sílu a zdar. Jákob by asi dobře rozuměl jednomu přísloví, které se traduje v Česku: „Bez božího požehnání marné naše namáhání.“ Proto tak stojí o prvorozenství, protože je pro něj znamením zvláštní Boží přízně, Proto Jákob tak stojí o prvorozenství a chce o ně obrat svého bratra Ezaua, který si svého prvorozenství neváží. Ezau byl schopen říct: „K čemu je mi prvorozenství, když mám hlad?“ Jeho výhled končil u jeho jídla. Ale Jákob pohlíží dále. Stojí o Boží přízeň pro celý svůj život.
Ezau pohrdl prvorozenstvím, je tady řečeno nakonec. Co to znamená „pohrdl“? Rozhodl se, že ho nepotřebuje? Poznal, že pro něj není důležité? Ne, nic takového. Nebylo to žádné uvážené rozhodnutí. Řekl to neuváženě, vlastně ani nevěděl, co říká. To slovo pro něj bylo prázdné, nic pro něj neznamenalo. Prvorozenství se nenajíte, a tak je k ničemu, tímto způsobem myslel Ezau. – Možná se i my někdy zažíváme, že někdo pohrdá tím, co my považujeme za důležité, za podstatné, za svaté. Když někdo pohrdá Panem Bohem, většinou se nás to dotkne. Když se nás třeba zeptá:“a kde máš toho svého ´boha´. Já Boha k ničemu nepotřebuji, já si rád žiji svobodně, po svém,“ zamrzí nás to, i když hned nevíme co odpovědět. Když se někdo vysmívá víře, děláme si z toho těžkou hlavu. Ale moc se nad tím trápit nemusíme, takoví lidé to většinou řeknou ne jako důsledek nějakého přemýšlení a své zkušenosti, ale neuváženě – jako Ezau, když hloupě pohrdl prvorozenstvím.
Klíčový okamžik, kde se v Bibli mluví o pohrdání, nacházíme v evangeliu. V jeho závěru, když Ježíšem pohrdnou mocní tohoto světa. Například Herodes: když je Ježíš zatčen, vyslýchá ho také Herodes, tento správce Galileje (L 23,7-11). Herodes si už dlouho přál Ježíše spatřit, zajímal se o něj, tak je to v evangeliu napsáno. Zároveň je tu však zapsáno, že od něj očekával jen to, že Ježíš udělá nějaký zázrak. A když Ježíš na požádání žádný zázrak neudělal, když dokonce Herodovi vůbec neodpovídal na jeho otázky, tak pro Heroda skončil. „Tu se od něho Herodes se svými vojáky pohrdavě odvrátil, vysmál se mu, dal ho obléci ve slavnostní šat a poslal ho zase k Pilátovi.“ Pro Heroda byl Ježíš tím pádem slaboch, Ježíšova vnitřní síla a spolehnutí na Boha byly úplně mimo jeho možnost pochopení. To ho nezajímalo Herodes měl své vojáky, svou politickou moc, na ně spoléhal, a nepotřeboval přemýšlet, co je Ježíš zač. Proto jim pohrdl. – Zatímco na druhé straně mezi těmi, kterým teče krev po rukou, jako Ezauovi, jsou i lidé Jákobovští. Takoví, kteří vědí, že svůj život a svou životní sílu mají od Boha. A teď to chci doložit jedním příkladem, který sice není z Bible, ale je v knížce, kterou máme po ruce. V našich zpěvnících je jedna píseň, která je převzata z kancionálu řezníků novoměstských. Zpívali ji tedy s oblibou řezníci, lidé s krví na rukou. A ta píseň se jmenuje velmi výstižně: Kristus je má síla. Ne nějaká síla z přírody, z přirozenosti, ne síla z krve, ale Kristus je má síla. Toto především si taky z dnešního kázání odnesme.

Pane Bože náš, stojíme o tvé požehnání, o tvou posilu,
uč nás, ať se na tebe umíme spoléhat v našich slabostech.

Izákovy příběhy 8

Gn 26,1-11 Já budu s tebou

1 V zemi nastal opět hlad, jiný než onen první, který byl za dnů Abrahamových. Izák tedy odešel do Geraru k abímelekovi, pelištejskému králi. 2 Ukázal se mu totiž Hospodin a pravil: "Nesestupuj do Egypta. Přebývej v zemi, o níž ti řeknu. 3 Pobývej v této zemi jako host. Já budu s tebou a požehnám ti, tobě a tvému potomstvu dám všechny tyto země. Tak splním přísahu, jíž jsem se zapřisáhl tvému otci Abrahamovi: 4 »Tvé potomstvo rozmnožím jako nebeské hvězdy; tvému potomstvu dám všechny tyto země. V tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země.« 5 To proto, že Abraham uposlechl mého hlasu a dbal na to, co jsem mu svěřil: na má přikázání, nařízení a zákony." 6 Izák se tedy usadil v Geraru. 7 Když se muži toho místa vyptávali na jeho ženu, řekl: "Je to má sestra." Bál se totiž říci, že je to jeho žena, aby ho muži toho místa kvůli Rebece nezabili, neboť byla půvabného vzhledu. 8 Jednou, když tam byl už delší dobu, vyhlédl z okna abímelek, pelištejský král, a spatřil Izáka, jak se laská se svou ženou Rebekou. 9 Předvolal tedy abímelek Izáka a řekl: "To je určitě tvá žena. Pročpak jsi mi řekl, že je to tvá sestra?" Izák odvětil: "Řekl jsem to, abych kvůli ní nepřišel o život." 10 Abímelek pravil: "Cos nám to učinil? Málem by byl někdo z lidu spal s tvou ženou a uvedl bys na nás vinu!" 11 Proto abímelek přikázal všemu lidu: "Kdo by se dotkl tohoto muže nebo jeho ženy, bude bez milosti usmrcen."

Ž 73,21-26; L 22,28-34; 2Tim 2,11-13

Přátelé v Kristu,
řeknu to rovnou: v tomto příběhu není o Izákovi řečeno nic pěkného. Vůbec nic pěkného. Jen to, že mu Hospodin žehná, že je s ním, že ho vodí. To Hospodin je s ním ve vší jeho špatnosti. Ale Izák je tady vykreslen jako ustrašený, sobecký člověk. Kdybychom dnes viděli nějakého člověka takhle jednat, oprávněně bychom si řekli: je to vůbec věřící člověk? Copak věřící člověk takto jedná? Ale v Bibli takové příběhy prostě jsou. Víra není totéž co morálka, a ať se nám to líbí nebo nelíbí, u mnoha nemravných lidí je někde v hloubi srdce jejich víra. A proč se takový Izákův příběh dostal i do Bible, a proč ho nazýváme svým praotcem? Možná je pro nás užitečné vzpomenout si na takový příběh v těch okamžicích, když se někdy až podivíme, kolik špatných věcí jsme udělali. Když se nad sebou třeba i zhrozíme. Abychom si zároveň mohli uvědomit, že tím dobrým při nás je Boží milost. Nic víc, nic v nás, žádná naše ušlechtilost nás nedrží při životě – jen z milosti Boží jsem co jsem. Já hříšník a Boží milost nade mnou. Je v tom stálá polarita a napětí. A tohle žádné jiné náboženství nemá, takový ostrý protiklad mezi hříchem a milostí, mezi všeobecností hříchu a všeobjímavosti Boží milosti. Tohle najdete jenom v Bibli. A z poznání toho, jak veliká je Boží milost, dokonce u křesťanů vyplývá odvaha k ještě hlubšímu rozpoznání naší hříšnosti. Až když jsme zastřešeni Boží milostí, dovedeme pravdivě nahlédnout, jak ubozí a slabí jsme. Ale Bůh nás ještě snáší, a tak to se sebou máme vydržet i my sami.
A tak pojďme k Izákovi. V té zemi, kde pobýval, nastal hlad. Byla neúroda a byl nedostatek jídla. Proto Izák na Boží pokyn sestupuje do města Geraru. Sestupuje se svou ženou, ale před obyvateli té země skrývá, že je to jeho žena, aby ho nezabili a jeho manželku si nepřivlastnili. Podobný příběh o útěku před hladomorem, dokonce i se zápletkou o zapírání manželky, můžeme číst v Bibli už o Abrahamovi. Je to stejný příběh, jen omylem opsaný znovu s přejmenovanými postavami, jak řeknou někteří badatelé? A nemůže tomu být spíše tak, že tady Izák prostě opakuje hřích svého otce? To se přece stává, že děti často mají stejné slabosti jako jejich rodiče, a někdy opakují jejich poklesky s až nápadnou podobností. Syn jde ve šlépějích svého otce, to platí i v tom negativním. Může se to opakovat po řadu generací, dokud nedojde k nějakému vysvobození z takového řetězení hříchu. – Tady je napsáno, že Izák zapřel Rebeku jako svou manželku, protože se bál o svůj život. Bál se totiž říci, že je to jeho žena, aby ho muži toho místa kvůli Rebece nezabili, neboť byla půvabného vzhledu. A když vládce té země náhodou vidí, jak se Izák s Rebekou laská, a pozná, že to nemůže být jeho sestra, že to určitě je jeho žena, tak se Izák omlouvá: "Řekl jsem to, abych kvůli ní nepřišel o život." Izák se bojí o svůj život, a proto raději ohrozí Rebeku. Vydal ji napospas svádění mužů a kdo ví i čemu horšímu. A ještě poví: Bál jsem se, abych kvůli ní nepřišel o život. On se za ni nepostaví, nebrání ji, není ji oporou. Že by on kvůli ni nasadil svůj život, to ho ani nenapadne. Je ochoten ji obětovat, aby uchoval svůj vlastní život. Slaboch Izák. Zbabělec Izák.
A teď abímelek na Izákovu lež přijde. Všechno se provalí. A abímelek se až zděsí. V jeho slovech můžeme slyšet nevěřící úžas, když mluví s Izákem: "Cos nám to učinil? Málem by byl někdo z lidu spal s tvou ženou a uvedl bys na nás vinu!" Jak jsi vůbec mohl něco takového udělat? Abímelek poměřuje Izákovo jednání pravidly obecné morálky. Izák lhal, to je všem jasné, a hrozilo, že tím umožní hřích ještě mnohem větší. Vždyť se mohlo stát, že se někdo z obyvatel země s Rebekou vyspí, v přesvědčení, že je ženou svobodnou, a to už by ovšem bylo cizoložství, vždyť je Izákovou manželkou. Izáku, cos nám to učinil? Málem jsi nás uvrhl do nevědomé viny. Abimelek, pohan, pelištejský král, zná pojem provinění, a úplně se děsí toho, že by se někdo mohl takto hrozně a při tom nevědomky provinit. Abímelek tady stojí morálně nad Izákem. Tomu jako by vůbec nedocházelo, co udělal. Jednal ze strachu, šlo mu jen o vlastní přežití. Morálku jako by ze svého rozhodování úplně škrtnul. Provinil se proti víře, když přestal spoléhat na Boží péči a ze strachu se uchýlil ke lži. Provinil se proti manželské lásce, když zapřel svou ženu a uvedl ji do nebezpečí. Provinil se proti lásce blíženecké, když své hostitele uvedl do nebezpečí velkého provinění.
Hospodin mu na začátku dnešního příběhu řekl, že je s ním. Izák však žil a jednal, jako by Boha nebylo. Bůh byl s ním, zůstal mu věrný. Ale Izák byl Bohu nevěrný, jako by o něm vůbec nevěděl, vůbec s ním nepočítal. - Jsou asi i v našem životě doby naší nevěry. Jsou v našem životě doby, kdy úplně selháváme. Bůh však je s námi i v takových chvílích svou milostí. Není to podmíněno naší vírou ani dobrým jednáním. Bůh je s námi. I Izák, který slyšel přímý Boží hlas, brzy pozapomněl na to, že mu Bůh zaslíbil své provázení. Bál se o svůj život a nechal se strachem ovládat. V příštím příběhu přesto uslyší opět: „Neboj se, jsem s tebou.“ (v. 26)
Podobně to zaslibuje i nám křesťanům Ježíš, ve slovech, kterými končí evangelium Matoušovo (28,20): „Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku." Známe to slovo, víme, že ho Ježíš říká, ale možná nám připadá obyčejné. Co s ním máme dělat? Ať je pro nás takové slovo potěšením do chvil, kdy na Boha zapomínáme. Ať si vzpomeneme na toto zaslíbení Ježíšovy přítomnosti. „Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku." To říká prosím ten, který na svém těle zažil každé pokušení a poznal lidský hřích. Ví o lidské zvrácenosti a stalém sklonu lidského srdce ke zradě. Snadno se může stát, že i takové zaslíbení vezmeme povrchně, nevážně. A přesto ho Ježíš říká, s nadějí, že se už konečně budeme učit na Boha spoléhat a s ním ve svých životech počítat.

Izákovy příběhy 9

Gn 26,12-14 Pelištejci mu záviděli
12 Izák začal v té zemi sít a sklidil toho roku stonásobně; tak mu Hospodin požehnal. 13 Tak se ten muž vzmohl a vzmáhal se stále víc, až se stal velice zámožným. 14 Měl stáda bravu a stáda skotu i četnou čeládku. Pelištejci mu proto záviděli.

Mt 25:14 Království nebeské bude, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj majetek; 15 jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. 16 Ten, který přijal pět hřiven, ihned se s nimi dal do podnikání a vyzískal jiných pět. 17 Tak i ten, který měl dvě, vyzískal jiné dvě. 18 Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána. 19 Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. 20 Přistoupil tedy ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: 'Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem jimi získal.' 21 Jeho pán mu odpověděl: 'Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.' 22 Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: 'Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.' 23 Jeho pán mu odpověděl: 'Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.' 24 Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: 'Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk a sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. 25 Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.' 26 Jeho pán mu odpověděl: 'Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. 27 Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. 28 Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven! 29 Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. 30 A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.'

Přátelé v Kristu,
dnešní krátký příběh končí závistí. Závist je hrozná vlastnost, která dovede jako nějaká kyselina rozežrat lidské vztahy. Budeme si povídat o Izákovi, ale mně hned při promýšlení kázání napadalo také mnoho příběhů, některé znám i od vás, jak závist zničila některá přátelství, rodiny. I církevní společenství. – Izák sídlil v pohanské pelištejské zemi. Hospodin tam však byl s ním a žehnal mu. Izák začal v té zemi sít a sklidil toho roku stonásobně; tak mu Hospodin požehnal. Pokračuje to skoro až pohádkově: a rostl ten muž a rostl a rostl, až vyrostl velmi. Vyrostl svým bohatstvím. Měl stáda bravu a stáda skotu i četnou čeládku. A teď to přijde, čtyři slova, která všechno vyhrotí: Pelištejci mu proto záviděli. Oni vidí jeho úrodu a jejich oči jsou hned postiženy závistí. „Kde k tomu Izák přišel? Je to hrozně divné. Jaká je za tím asi nepoctivost.“ – My zvenku to vidíme lépe: Prosím vás, jaká za tím mohla být nepoctivost? Izák byl v cizí zemi, půdu k setí měl tedy pelištejskou. Také zrno měl stejné jako oni. Musel zasít, stejně jako oni, byla za tím jeho práce, jinak by ani on úrodu prostě neměl. Rozdíl byl jen v tom, že Hospodin mu zvláště žehnal jako svému vyvolenému. Lépe by Pelištějci udělali, kdyby se ptali právě po tomto požehnání, kdyby se ptali na Izákova Boha, kdyby opravdově hledali zdroj jeho požehnání. Ale závist je zaslepila, a oni vidí jen jeho bohatství, a musejí si komplikovaně vymýšlet záminky pro své nepřátelství proti Izákovi. Kdo ví, jak si jeho úspěch vysvětlovali, ale určitě ne Božím požehnáním.
Nedivíme se asi, že ti lidé záviděli. Vždyť je to tak běžná reakce. Závist je ve světě častá. Pěkně to po svém skeptickém způsobu shrnuje starozákonní Kazatel (4,4): Viděl jsem též všechno pachtění i vše, co prospěšného se koná, a jak přitom jeden na druhého žárlí. Také to je pomíjivost a honba za větrem. Závist je mezi lidmi obvyklá. Nedivíme se, že ti pohané záviděli Hospodinovu požehnanému. Ale jak to - pozor, teď to obrátím - jak to že i my křesťané často závidíme lidem nevěřícím? Když jsou bohatí, když dosáhnou vysokého postavení, když se něčím proslaví. Přemýšlejte každý sám, jestli je také naším pokušením přemýšlet tím způsobem, který se zdá dneska běžný: Mnozí lidé si myslí a říkají, že v naší společnosti nemohl nikdo zbohatnout poctivě, a že tedy, když je někdo hodně bohatý, musí být taky hodně namočený ve špatnosti. Dále se říká, že všechna politika je špína, a kdo je ve vysoké pozici, jistě taky má špinavé ruce. A o lidech slavných se říká, že jsou pyšní a povrchní, a že to dnešní „být slavným“ je vždycky nějaké divné. – Myslíme taky takovým způsobem? A není snad takové zobecňování projevem závisti? Závist tady dává lidem klapky na oči, takže oni nevidí pravdu, nebo ji vidí hodně zkresleně. Jistě, našli bychom i našli bychom příklady, kdy lidé získali svůj majetek nepoctivě, náhodou, bezpracně. Ale negeneralizujeme příliš? A dovedli bychom se my sami ubránit, kdyby se nám nabízely bezpracné milióny?
Bible mluví o závisti jako velkém nebezpečí. Ale taky nám dává mnoho podnětů, abychom se ji dovedli zbavovat. Například v podobenství o hřivnách: Ježíš řekne rovnou, že my lidé jsme různě obdarováni: jeden dostal pět hřiven, druhý dvě a třetí jednu. Jsme různě bohatí, máme různé schopnosti. Někteří jsou velmi podnikaví, a domůžou se opravdu velkého bohatství. Velmi rozmnoží to, co dostali jako vklad od Boha. 'Pane, tvoje hřivna vynesla deset hřiven“, říká jeden z nich. Jiní budou podnikaví méně, ale dobře, i oni budou pochváleni. A pak je tu ještě jeden, jakýsi podivný, který Bohu jen vyčítá, že takto nespravedlivě rozděluje. Jen tento jediný je Ježíšem pokárán, že se svou hřivnou nic neudělal a ještě záviděl těm druhým. - A tak nám Bible dává mnoho podnětů, abychom pravdivěji nahlíželi na bohatství a úspěch druhých. Dává nám podnět pozitivní: všimněme si, když lidé dosáhli svého bohatství poctivou prací, svou pílí a vytrvalostí, a nezáviďte jim, a nepodezírejte je ze špatnosti. Snažte se od nich poučit, a taky být pilní a vytrvalí. Je to ostatně stálá zodpovědnost a trvalý úkol, umět majetek dobře používat a spravovat a rozvíjet. – A pak, na druhou stranu, je v Bibli mnoho zpochybnění lidské touhy po bohatství. Vždyť majetek není zárukou štěstí. Pro mnohé lidi je spíše břemenem a pokušením. Ježíš vypráví podobenství o jednom boháči (L 12,16-20), kterému se na polích hojně urodilo, asi podobně jako Izákovi, a on hned začal uvažovat, že si postaví větší stodoly a od teď že už nebude muset nic dělat, jen si užívat. Do toho svého přemýšlení však uslyší hlas od Boha: 'Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?' Jinde mluví Ježíš o bohatých lidech v přirovnání (L 18,25): „Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý člověk vešel do Božího království." Zdálo by se, že zde velmi přehání, ale když vidíme, jak těžkým svodem je pro některé lidi kolem nás jejich spoléhání na majetek, přemýšlím, jestli Ježíš nemá více pravdy, než si běžně myslíme. A ještě to shrnu třetím Ježíšovým varováním (L 12,15): "Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má."
Budeme Izákovy příběhy sledovat dále. Teď je bohatý, ale v tom není smysl jeho života. Ostatně ani hlavní bohatství jeho života není v těch stádech a služebnictvu. Větší bohatství je v tom, že zná Hospodina, že se na něj může spolehnout. Bohatý je, když ví, že chodí před tváří Boží a Hospodin mu žehná. Bohatý je vírou před Bohem. Když se takto učí snášet bohatství i nedostatek, ten zase jindy, třeba hned v následujícím příběhu. – A stejně je to i v našem životě. Náš život nespočívá v tom, co máme, ale v tom, co jsme před Boží tváří. Moderně se to dilema nazývá: „mít, či být“. Co je pro nás důležitější? O co usilují více: aby byl můj život naplněn majetkem, nebo aby byl naplněn láskou, dobrem, spravedlností? Ježíš se nás ptá (Mt 16,26): „Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí?“, a jinde (Mt 6,20) nám radí: „Ukládejte si poklady v nebi.“ To právě znamená: žijte vírou, láskou, nadějí.

Pane Bože náš, chceme umět dobře žít v tom, co máme,
ve své chudobě nebo ve svém bohatství.
Dej, prosíme, ať za tím nebo oním poznáváme tvé vedení,
ať nám chudoba nebo bohatství neoblouzní naše srdce
a my dovedeme žít dobrým životem.

Izákovy příběhy 10

Gn 26,15-25 Vykopali tedy jinou studni

15 Pelištejci zasypali všechny studně, které vykopali Abrahamovi služebníci za Izákova otce Abrahama, a naplnili je prachem.
16 Abímelek řekl Izákovi: "Odejdi od nás, neboť jsi mnohem mocnější než my."
17 Izák tedy odtud odešel, utábořil se v Gerarském úvalu a usadil se tam.
18 Znovu kopal studně, které vykopali za dnů jeho otce Abrahama a které po Abrahamově smrti Pelištejci zasypali. Pojmenoval je stejně jako jeho otec.
19 Izákovi služebníci kopali v tom úvalu a přišli na studni pramenité vody.
20 Ale gerarští pastýři se s pastýři Izákovými přeli: "Ta voda patří nám!" Proto tu studni pojmenoval Esek (to je Váda), že se s ním vadili.
21 Vykopali tedy jinou studni. O tu se také přeli, proto ji pojmenoval Sitná (to je Sočení).
22 Pak postoupil dál a vykopal další studni; o tu se již nepřeli. Pojmenoval ji Rechobót (to je Prostorná) a řekl: "Teď už nám Hospodin poskytl prostor, abychom se mohli na zemi rozplodit."
23 Odtud vystoupil do Beer-šeby.
24 Tu noc se mu ukázal Hospodin a pravil: "Já jsem Bůh tvého otce Abrahama. Neboj se, jsem s tebou. Požehnám ti a rozmnožím tvé potomstvo kvůli Abrahamovi, svému služebníku."
25 Izák tam vybudoval oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Postavil tam také svůj stan a jeho služebníci tam vyhloubili studni.


Přátelé v Kristu,
četli jsme dnes příběh o velké trpělivosti a ústupnosti. Oslovuje nás jeho zvěst? Dovedeme my někdy takto ustupovat? V důvěře, že to není prohra, ustoupit a nepřít se? V důvěře, že Bůh zůstává s námi?
V dnešním příběhu z života praotce Izáka jde o studny. Studny byly zdrojem vody, a voda byla v krajině, ve které se náš příběh odehrává, velmi důležitá. Bylo ji málo a závisel na ní život. Studně byly ovšem místa tajemná a pro člověka těžko pochopitelná: odkud se ta vlastně voda bere? Odněkud zespoda, z hloubi země. A jednou je ji více a jindy ubývá. Člověk tady snad mohl více než jinde zažívat, jak je jeho život závislý na něčem tajemném, co nemá pod svou kontrolou. Někdy kopali studnu, hledali vodu, a nic nenašli. Jindy vyschl pramen, na který byli zvyklí. Prostě tajemství. - Hledání hlubinných pramenů je pěkný obraz života z víry. Biblická víra se vždy ptá po nejhlubších zdrojích života. A nemyslí si, že je ovládáme, že si je můžeme zajistit. Víra abrahamovská ví o své odkázanosti na tajemné hlubinné prameny života. – Že se tady mluví o studnách, to mi připadá velmi silné a symbolické. Abraham kopal studny, a dostával se tak k hlubinným zdrojům života. To je zároveň obrazem toho, jak Abraham v hloubkách svého srdce očekává Boží požehnání jako zdroj svého života. Nežil jenom povrchně všedně, ze dne na den. Nežil jenom z vlastních sil, musel trpělivě čekat, kdy k němu Bůh promluví, kam ho povede. Nemohl si jeho přítomnost ani požehnání vynutit. Víra je čerpáním z hlubokých skrytých pramenů. A např. v Izajášovi čteme jedno krásné zaslíbení, které používá tento obraz (Iz 12,2n): Hle, Bůh je má spása, doufám a jsem beze strachu. Hospodin, jen Hospodin je má záštita a píseň, stal se mou spásou. S veselím budete čerpat vodu z pramenů spásy.
V našem příběhu je však ještě jedna tajemná věc. Na začátku tady čteme o zasypávání studní. Studní už existujících a užitečných. Proč to ti lidé dělali? Proč se zbavovali toho bohatství, které mohli užívat? Čteme tady, že Pelištějci zasypali všechny studně, které vykopal praotec Abraham. - Abraham přišel kdysi dříve do této cizí, pohanské země, protože ho zde přivedl Hospodin. Přišel povolán Bohem, který byl jiný než místní božstva, božstva pramenů a míst, božstva plodnosti a síly. - Hospodin slíbil Abrahamovi, že s ním bude, kamkoliv půjde v poslušnosti jeho vůle. A že ho bude doprovázet svým požehnáním. K tomu požehnání patřilo taky to, že Abraham kopal studny na místech, kde pobýval, a že z nich měl dostatek vody pro svá stáda. Hospodin doprovázel Abrahama, kamkoliv šel, nebyl vázán na nějaké určité místo, a tak procházel Abraham touto zemí, jakoby mu patřila, byť mu ve skutečnosti patřilo tak nejvýš místo, kde zrovna pobýval, byl v té zemi a v jejich poměrech cizí. A přece se svým Bohem byl Abraham doma všude. – A pak Abraham zemřel, byl připojen ke svým otcům, jak to Starý zákon pěkně říká. A Pelištejci po jeho smrti jeho studny zasypali. Museli k tomu mít silný motiv, památka na Abrahama jim musela hodně vadit, a tak se snaží vyhladit ze země vše, co by připomínalo Abrahama a Hospodina. Potřebovali obnovit své obvyklé poměry. Jakákoliv připomínka Hospodina byla zneklidňující. To radši bez studní než si vzpomenout na rušivé řeči o živém Bohu. Po smrti Abrahama Pelištejcům stálo za to dát si práci a zasypat všechny jeho studně. Snažili se vymazat ze země každou památku na Abrahama a jeho požehnání.
Teď však přichází jeho syn Izák, a zasypané studny znovu vykopává, obnovuje, čistí. Tím se zřetelně hlásí k abrahamovské tradici, také tím, že studním dává stejná jména jako jeho otec. – Vůči němu však Pelištejci volí jinou taktiku. Oni se s Izákem, s Božím požehnaným, o tyto studny přou. Oni popírají, že by to byly studny z Božího požehnání. Popírají vazbu mezi Hospodinem a užitkem, který z těchto studní plyne. Nám ty studny patří, říkají pohané. My na ně máme nárok. Anebo: my si tu vodu zasloužíme, tím, že sloužíme našim bohům. Jakýpak tajemný Hospodin. To nám tady teče voda, protože my obětujeme u správných oltářů. Přinášíme oběti, a to je, jako bychom zacházeli s tou správnou pákou na čerpání vody. – Izák se tady dostal do sporu s pohany. A proti sobě tady stojí dva pohledy na svět. Je to rozpor, který je živý dodnes. Pohanský pohled na svět je asi takovýto: člověk si sám může zajistit vše, co potřebuje k životu. Je v lidských silách obstarat si vše, co potřebujeme: vodu, úrodu, životní sílu. Pohané neví o žádném přesahu, žádné transcedenci. Oni jistěže taky uctívají bohy, ale asi na ten způsob, jako obsluhujeme vodní čerpadlo. Ti starověcí pohané měli u studní oltáře svých bohů, a zde přinášeli oběti, aby ze studní teklo dost vody. Dávali, aby dostali. Byli přesvědčeni, že když budou své bohy uctívat správným způsobem, zajistí si tak, že bude vody dostatek. Tak si i dnes pohané myslí, že lidské možnosti jsou neomezené. Můžeme vše, co chceme. Když se budeme snažit, bude se nám dobře dařit. Když budeme znát ty správné mechanismy. Vše je záležitost techniky a lidského snažení, jen na nich záleží, a vše je dosažitelné. Tak uvažují pohané. Tehdy i dnes. – Izák naproti tomu ví, že je závislý na Hospodinu. Na tom nepoznatelném, jehož vůli hledá. Izák poznává, že jeho život je naplněn, když poslouchá Hospodina, a když nezapomíná, že vše dostává od něho. Víra znamená poznání, že jsem ve svém životě závislý na někom, kdo mě přesahuje, koho nikdy nebudeme ovládat. Nemohu jím manipulovat, to však, co mi dává, je plnější než to, co bych si mohl zajistit vlastními silami.
Běžně to ovšem není vidět, že by život z víry byl bohatší než život bez víry. Vždyť také v našem příběhu vypadá Izák naopak jako slaboch a chudák. Trochu jako hlupák. Pohané ho zatlačili na okraj. A on se nechal. Možná byli pohané pak už uspokojeni tím, že Izák sám ustupuje, že se nehádá, že nebojuje. Jaký to slabý Bůh asi za nim stojí?, říkali si asi. – A to, jak Izák ustupuje, mi připomnělo úděl Ježíšův z evangelia. Při jeho souzení a mučení ho o vše obrali, a nakonec vystrnadili z lidské společnosti až na popravčí kopec. A i tam doráželi: „Jsi-li syn Boží, sestup z kříže.“ Na jakého slabého Boha to ten Ježíš věřil, mysleli si? A Ježíš ustupuje, a ví jen to, že jediné ztratit nemůže: spolehnutí na Boha, víru v Boží péči a dobrotu. Jen to jediné mu zůstává, i kdyby byl kdekoliv, v jakékoli situaci. - A připomíná mi to ustupování Izákovo taky, jak jsme my dnes tlačeni až na okraj společnosti. Nemáme sílu, abychom ve většinově pohanské společnosti uhájili své místo. Nemáme ani argumenty, abychom je přesvědčili o své víře. - Ale v Bibli vždycky nějak platí slovo Hospodinovo: „Dost máš na mé milosti. Ve tvé slabosti se projeví má síla.“ Hledejme tu Boží sílu, čekejme na ni, modleme se o ni. Vždyť také pro nás platí ujištění, které slyšel Izák v dnešním příběhu nakonec: "Já jsem Bůh tvého otce Abrahama. Neboj se, jsem s tebou.” To je to pravé bohatství. To je pravé zabezpečení života.

Pane Bože, děkujeme za tvé ujištění, že ty jsi také s námi. Ať se na tebe dovedeme spolehnout, ať u tebe máme posilu, kdykoliv jsme lidmi tlačeni na okraj. Tak prosíme ve jménu Ježíše Krista.