Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Uvěřili ninivští muži Bohu

Jon 3,1-5 I stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi podruhé: „Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím.“ Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil. Ninive bylo veliké město před Bohem; muselo se jím procházet tři dny. Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno.“ I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího.

Ž 36,6-8; L 11,29-32; 2Pt 3,9

Přátelé v Kristu,
v dnešním textu nacházím povícero zajímavých věcí. A rozdělil bych je do tří skupin: nacházíme zde věci, v kterých se snadno poznáme, které by se stejně tak mohly stát i v dnešní době. Myslím na okolnosti, za kterých šíří Jonášova předpověď zkázy. Druhá skupina věcí by stála za diskusi. U nich si nejsem jistý, jestli by se to opakovalo i dnes, ale možná ano. To jsou ty zmínky, když ninivští poznají, že si za hrozbu zničení mohou sami. A ještě třetí skupina, ta už je myslím jasně k našemu poučení, sami od sebe to takhle určitě neděláme. To když ninivští začnou konat upřímné pokání, s touhou po nápravě a s vírou v možnost odvrácení katastrofy.

Rozříkejme si to postupně. Nejprve tedy ty věci, které jsou až překvapivě podobné naší dnešní situaci. Jonáš v Ninive hlásá zvěst o tom, že město bude zničeno, a ninivští jeho varování dychtivě přijímají. – A pomysleme při tom, kolik je také dnes takových proroků, kteří mluví o tom, že civilizace či kultura musí zaniknout, nebo že dokonce celý svět je těsně před katastrofou. – A máme zkušenost i s tím, jak snadno se takové zprávy rozšíří, jak je lidé sami vyhledávají, jak si je mezi sebou sdělují. O takových předpovědích se píšou spousty článků, natáčejí televizní pořady, stává se z nich součást obecného povědomí. Například letos se mne mnoho lidí ptá, co že si myslím o konci světa v prosinci 2012, že prý ho předpověděl nějaký mayský kalendář. – V dnešním biblickém textu je ukázáno, jak rychle se takové zprávy šíří. Město Ninive bylo tak velké, že by jím musel Jonáš procházet tři dny, kdyby chtěl svou zvěst všem obyvatelům Ninive sdělit sám. Ale procházel jediný den a už to všichni věděli – zbytek práce za něj udělala šuškanda.

Zadruhé: řekl jsem, že jsou v textu věci, u kterých není jisté, zda bychom se podobně zachovali i my. Když ninivští slyší, že Bůh se je chystá potrestat, tak tomu hned uvěří. To tady znamená: uvěří tomu, že si trest zaslouží. Přiznají si, že žijí špatně, že je špatný jejich životní styl, že je jejich město zkažené. – U tohoto si ještě myslím, že jsme ninivským podobní. Jistě jsou i dnes časté myšlenky, že si za blížící se katastrofu můžeme sami. Že nám zkáza hrozí proto, že ničíme své životní prostředí. Anebo že naše civilizace vyhnívá zevnitř, protože ztrácíme morální hodnoty. A několik dalších teorií často slýcháváme, že se pak ani nedivíme, když nám někdo řekne, že konec je neodvratný. Můžeme si za to sami, zavinili jsme si to svým životním stylem, tím, jak je naše civilizace konzumní a náročná a povrchní. - Asi bychom řekli: můžeme si za to sami. Ale řekli bychom jako ninivští také, že to před Bohem jsme takto vinni? Že před ním máme zodpovědnost? Jeho dobré řády že jsme narušili?

Tohle povědomí o Božím soudu a trestu se v naší době asi dost vytratilo. Lidé takto neuvažují, že bychom se měli Bohu zodpovídat. Ale co s tím dělat? Možná bychom chtěli my křesťané být proroky jako Jonáš. Že budeme lidem připomínat, že nám hrozí Boží soud. - To však nefunguje. Nefungovalo to už za Jonáše a nefunguje to ani dnes. A teď jste možná překvapeni. Jak to, že říkám, že ani za Jonáše to nefungovalo, když jsem na začátku kázání povídal, jak rychlý ohlas jeho zvěst měla? To ano, jeho zvěst se rozšířila, ale ninivští slyšeli z Jonášových slov něco jiného, než on jim chtěl říct. Jonáš jim právě káže, že Ninive bude zničeno, ale ninivští si řeknou: snad ne. Jonáš myslí svá slova jako prosté konstatování, on se dokonce těší, až uvidí zkázu Ninive, ale ninivští berou jeho slova jinak: jako tvrdé, ale užitečné varování: snad máme ještě šanci; snad Bůh své rozhodnutí změní. – A ještě v jednom, hlubším smyslu to nefunguje, být jako Jonáš. Jonáš jako prorok je osobně nevěrohodný. Jonáš káže v Ninive o hříchu, a vyvolá v tom městě velké pokání, sám však nečiní pokání žádné. Vzpomeňte si, celý dosavadní příběh byl o jeho velké neposlušnosti, o jeho svévoli a vzdoru vůči Bohu, ale Jonáš sám to jako svou chybu nevyznal a až do konce příběhu nevyzná. On káže o trestu, který si zaslouží ninivští, sám jde však se svým hříchem dále, jakoby nic, jakoby on byl v pořádku. Chce poučovat, ale sám se nepoučí. Jonáš si ani nedovede představit, že by Ninive mohlo dostat novou šanci, i když on sám ji dostal. Nebyl za svou neposlušnost zničen, neutopil se v moři, Bůh ho zachránil. – Jonáš přivede ninivské k pokání, sám však žádné pokání nečiní. A tak se dnes nemáme připodobňovat k proroku Jonášovi, svůj vzor si máme brát z ninivských. Sotva my sami můžeme poučovat či kárat druhé lidi, pokud sami nežijeme podle toho, co říkáme. My všichni potřebujeme nejdříve pokání, hluboké a upřímné pokání.

Co tu znamená, že se obyvatelé Ninive kají? I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího. Co to znamená, o co jim jde? Oni usilují o obnovu svého vztahu k Bohu. Takovou obnovu nelze spustit zvěstí o Bohu jako přísném a tvrdém soudci, který chystá naše zničení. Ne, ninivští věří, že ještě je šance. Mají naději, že u Boha milosrdenství zvítězí nad soudem. Ale na druhou stranu: jejich víra je něco jiného než spoléhání na laciné milosrdenství, kdy by si jen mysleli: přece nás Bůh nezničí, to přece nemůže dopustit. Ninivští hledají cestu mezi dvěma úskalími, mezi představou o Bohu jako nemilosrdném soudci - a představou o Bohu, který je prostě vždycky milosrdný. Hledají cestu k živému Bohu, s kterým je možno mít vztah, s kterým je možno žít. Hledají cestu, o které neví ani Jonáš. Vždyť on by chtěl pro ninivské přísný soud, ale pro sebe Boží milost. - Ninivští se teď odvracejí od svých životních způsobů, od svévole, obracejí se k hledání Boží vůle. Tím, že mění své životy, jsou silnějším svědectvím o Boží moci než Jonášovo kázání. To ninivští jsou zde vlastně pravými proroky. Oni skrze změnu svého života svědčí a kážou o Bohu. To oni dneska kážou - Jonášovi i nám. Jak říká Ježíš: „Muži ninivští povstanou na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, neboť oni se obrátili.“

Pane Bože náš,
nedovedeme způsobit, aby se naše slova stala prorockými a účinnými, jako ta Jonášova.
Ještě více však selháváme tam, kde se v nás samých má víra stát proměnou života.
Uč nás pravému pokání.