Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám

Iz 58,1-3 "Volej z plna hrdla, bez zábran! Rozezvuč svůj hlas jako polnici! Mému lidu ohlas jeho nevěrnost, domu Jákobovu jeho hříchy. 2 Den co den se mne dotazují, chtějí poznat moje cesty jako pronárod, jenž koná spravedlnost a řád svého Boha neopouští; na spravedlivé řády se mě doptávají, chtěli by mít Boha blízko. 3 »Proč se postíme, a nevšímáš si toho? Pokořujeme se, a nebereš to na vědomí.« Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky.

Přátelé v Kristu,
prorok dostává od Boha příkaz, aby volal, z plna hrdla, bez zábran. A kde má volat? Na jakém místě? Vykladači nám řeknou, že pravděpodobně v chrámu, při postních bohoslužbách, které se tam odbývaly. A tak si můžeme představit, jak v jeruzalémském chrámu probíhají postní bohoslužby, se svým navyklým pořádkem, a prorok Izajáš do toho křičí tato svá slova. A ruší, vyrušuje. Působí rušivě nejenom tím, že se překřikuje s těmi, kdo bohoslužbu vedou. On má působit rušivě i tím, co volá, on má provokovat obsahem svých slov.

Rozezvuč svůj hlas jako polnici, ať tě jde slyšet při té jejich bohoslužbě. Při té, z které posluchači odcházejí s pocitem, že je Bůh neslyší, že je nebere na vědomí. A přitom oni se postí, a svými půsty chtějí zesílit účinky svých modliteb. Jistě se modli o Boží blízkost, o vysvobození z hříchu, a vážnost svých modliteb chtějí ukázat i tím, že se postí. Ale přes všechny zbožné snahy mají dojem, že je Bůh neslyší, že si jich nevšímá, že je nebere na vědomí. Tím jejich zbožnost končí: Bůh nás stejně neslyší. Neplní naše přání, naše modlitby. Neumenšuje zlo ve světě. Tolik jsme toho udělali, Boha jsme hledali. Ale Bůh nás stejně neslyší. Co víc můžeme pro Boha udělat? A proto, když zbožně uděláme vše, úplně vše, co jsme mohli udělat, a k ničemu to nevede, žijeme si po svém. Máme své záliby, máme své povinnosti. - Zatímco podle proroka je to naprosto obráceně. Není pravda, že nás Bůh neslyší. To my Boha neslyšíme. Proto má teď prorok volat z plna hrdla, Boží slovo má být nepřeslechnutelné. Proto má teď jeho hlas znít jako vojenská polnice, která volá do boje. Protože Boží lid má ještě o něco bojovat. Ten Boží lid, který myslí tolik věcí vážně a závažně, má ještě jeden boj stále před sebou. Boj o celistvost srdce. Boj o to základní, čím měl být Izrael formován. Nacházíme to ve Starém zákoně formulováno mnoha způsoby, ale vždy jde o totéž. Abychom se na Boha spoléhali celým svým srdcem, a aby se nám nestávalo, že se nám bohem – totiž nejvyšší hodnotu - stane něco jiného, například naše vlastní já, nebo naše zdraví, nebo naše rodina. Jednou to Starý zákon vyjádří v prvním přikázání Desatera: Jediného Boha míti budeš. Jindy totéž řekne jako základní vyznání víry: Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný (Dt 6,4). A hned potom (Dt 6,5) řekne zase ten stejný obsah ve slovech přikázání lásky, tak, že je to blízké také Ježíši v evangeliu: Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem

Ti, ke kterým je poslán Izajáš, právě v tomto základním selhávají – v celistvosti srdce. O toto jde také v dnešních slovech proroka. A toto obvinění vůči zbožným je vyjádřeno na příkladu zcela konkrétním. Vždyť se podívejte, co všechno se vejde do vašeho svátečního dne, jak protikladné věci: Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. Chvíli hledáte vůli Boží – a později jednáte podle své vlastní vůle, podle toho, co vám dělá dobře. A ještě k tomu zneužíváte druhé, zotročujete je. Izajáš jakoby je naváděl: Zamyslete se, co se chystáte dělat dnes, když odejdete odtud z bohoslužeb. Zamyslete se, jak vypadá běžně váš den sváteční, den vyhrazený pro Boha. A Izraelci si museli přiznat, že člověk toho za den stihne hodně. Na mnoho věcí pomyslí, mnoho slov poví, mnoho věcí udělá, dobrých i zlých. – Ten problém by se dal obecně nazvat tak, že lidské srdce je rozpolcené. Chvíli myslíme na toto a hned zase na něco jiného. Jednou máme myšlenky vznešené a hned zase docela přízemní. Někdy máme období, že bychom se rozdali v pomoci druhým, a jindy myslíme sobecky jen sami na sebe. Takovou rozpolcenost srdce asi všichni známe. Jenže na zbožné Izraelce nemůžeme tuhle naší vlastní zkušenost uplatnit jen tak unáhleně. Protože oni byli zdá se mnohem zbožnější než my. Vždyť oni, zdá se, měli svá srdce plná Boha. A prorok jim to taky nejprve přiznává. Uznává, že tehdejší Boží lid je velmi, velmi zbožný. Tehdejší zbožní se na Boha dotazovali den co den, chtěli poznat jeho vůli. Konali spravedlnost, to je velké vyznamenání, které Izajáš zbožným dal, a Boží řády neopouštěli. Opravdu a upřímně chtěli mít Boha blízko. To všechno jim prorok, poslaný Bohem, přiznává. Mají touhy po Bohu zdánlivě plné srdce. A přece: i tady v těch zbožných srdcích jsou jakási skrytá vrátka do ještě jiného prostoru. Je s podivem, co vše se do lidského srdce vleze, co všechno se v něm ukrývá! A tak naší zbožní Izraelci, když Bůh nereaguje na jejich modlitby a posty tak, jak by očekávali, když se jim dokonce zdá, že je Bůh neslyší, oni těmi vrátky odcházejí do prostoru, kde si žijí po svém. Zde je vlastní Já jejich bohem. Hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. Chvíli, při bohoslužbách, hovíte zbožnosti, ale pak hned svým zálibám a povinnostem. - A Izajáš dostal úkol, aby Izraelců tuto jejich rozpolcenost srdce připomněl. Mému lidu ohlas jeho nevěrnost, domu Jákobovu jeho hříchy. Je v nich nevěrnost – hned vedle velké víry a hledání Boha. Oni jsou hříšníky – hned vedle toho, že konají spravedlnost. Jak propastné je lidské srdce! A Izajáš vyhlašuje slovo soudu. Ano, vy spoléháte na Boha. Ale vedle toho spoléháte také na mnoho jiných věcí. Podle Bible však všechno to jiné, na co spoléháte, pomíjí. Pomíjí to, co jsme si vydobyli na druhých, když je honíte kvůli svým potřebám. I záliby našeho srdce pomíjí. I srdce samo, nakolik není odevzdáno Bohu. Pomíjí všechno to, co se skrývá za těmi zadními vrátky srdce.

Tenkrát dostal Izajáš za úkol, aby zasáhl do postní bohoslužby. My dnes si ta jeho slova připomínáme. Protože platí nepochybně i pro nás. Kéž bychom i my dnes dovedli pochopit a přijmout tato prorocká slova, uprostřed naší postní bohoslužby, která by jinak mohla probíhat jen podle našich lidských příprav a představ. Abychom teď, při bohoslužbách, zaslechli pravdivý prorocký hlas o rozpolcenosti našeho srdce. A hlavně, abychom podle tohoto napomenutí lépe stavěli své dny. Nejdříve právě tento dnešní.

Postíte se jenom pro spory a hádky

Iz 58:3b-5 Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. 4 Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Nepostíte se tak, aby bylo slyšet váš hlas na výšině. 5 Což to je půst, který si přeji? Den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá? Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení?
L 18,9-14 o farizeu a celníkovi; 1K 1,26-31

Přátelé v Kristu,
díval jsem se znovu do biblického slovníku, co vlastně znamená slovo půst, odkud pochází. A dověděl jsem se, že hebrejské slovo, které překládáme jako půst, vlastně znamená: „ponižování se před Bohem“. „Pokoření se před Bohem.“ Půst míval jako svou součást to, že se člověk při něm zříkal jídla, ale k postu patřily i další zbožné projevy. Také ty, o kterých čteme v dnešním textu. Postní je takový den, kdy se člověk pokořuje, kdy hlavu sklání jako rákos, žínici obléká a popelem si podestýlá. Vidíme tedy, že starobylé prožívání postu bylo mnohem bohatší než asi praktikuje kdokoli z nás. Nepohodlí se týkalo nejenom žaludku, ale i těla navenek: člověk nepohodlně skláněl hlavu, nepohodlně se oblékal, nepohodlně uléhal. Všemi těmi způsoby chtěl především před Bohem projevit, že si uvědomuje, že je ubohý, slabý, nicotný, pomíjivý. Na Boha odkázaný. Vlastně vyznával: k čemu je všechno nacpávání žaludku, kdybys Bože ty, nesytil můj život svým dobrem a milostí? Jak bych mohl po světě chodit s hlavou vztyčenou, kdybys Hospodine ty mě nenapřimoval? K čemu pěkné šaty, ne-li člověk duchovně krásný? Atd. Věřící lidé se pokořují, protože takto mají k Bohu nejblíže. Zní to paradoxně, ale podle Bible je to tak. Když se budeme sami povyšovat, když budeme pyšní, je to postoj falešný a patří nám Boží soud. člověk ve svém velikášství nemá blízko k velikosti Boží. Právě naopak. Podle Bible se Bůh sklání k těm, kdo jsou nejubožejší, má nejblíže k těm, kdo jsou úplně na dně. A toto pokorné vyznání: vím, že jsem ubohý člověk, chtěli lidé v Bibli vyjádřit všemi těmi postními dny. Postem vyznával: přes všechno co mám, co si mohu dovolit, vím, Bože, že bez tvé milosti jsem jen ubožák. - Izraelské prožívání půstu asi opravdu bylo hodně intenzivní. To jim upřít nemůžeme, ani prorok jim to neupírá. Oni opravdu nejedli, dlouze se modlili, snášeli nepohodlí, vše v touze po Boží blízkosti. Dobře, a když člověk tohle všechno dělá, to už se dá nazvat postem? Ptám se, protože prorok Izajáš klade svoji otázku přesně tak: Dá se toto nazvat postem, dnem, v němž má Hospodin zalíbení? A od Izajáše je to otázka řečnická. Odpověď je: postem před Bohem se ani toto všechno ještě nazvat nedá. Něco podstatného tady stále chybí.

Co to je? Co Izraelcům chybělo? Co měli ještě udělat? Měli být pokorní nejen před Bohem, ale také k lidem. Půst před Bohem se totiž netýká jen Boha samého. Když chceme napravit svůj vztah k Bohu, nejde to samo o sobě. Vždycky k tomu musí patřit, že odtud napravujeme i svůj vztah s druhými lidmi. Jistě znáte ty trapné případy, kdy je někdo jakoby zbožný, ale jinak protivný, zlostný, falešný. Dlouze prodlévá před Bohem, ale lidé mají problém s ním vydržet. A o tom mluví Izajáš. Mluví o těch, kdo se pokořují před Bohem, ale povyšují se nad druhými lidmi. Hledají Boží vůli, ale do vztahů k druhým lidem se to nepromítá, zde uplatňují vůli svou, svévoli. K Bohu směřují pokorné modlitby, ale ty jsou přehlušeny zlobným boucháním jejich pěsti. Nepostíte se tak, aby bylo slyšet váš hlas na výšině. Hlas upřímné modlitby, hlas z hlubin srdce až k Bohu dospěje. Teď však Bůh slyší spíše váš hněv, spory a hádky.

A ještě silnější obvinění Izajáš použije. Vy se postíte právě proto, abyste mohli ubližovat lidem. Postíte se jenom pro spory a hádky, abyste mohli svévolně udeřit pěstí. Pokora před Bohem je pro vás přípravou, abyste byli drsní na lidi. Pokořováním se vyzbrojujete, abyste byli silní v lidských sporech a hádkách. - Zbožný Izraelec přitom věděl, že nesmí být pyšný na svou lidskou sílu. A tak mnozí začali být pyšní na svou pokoru. Věděli, že se nesmí povyšovat pyšně, a tak se povyšovali alespoň svou pokorou. Lidské srdce nějakou lest vždy vymyslí. – Jsme Izraelcům podobni i my, když si myslíme, že nám naše víra dává oprávnění, abychom druhé odsuzovali. Abychom si mysleli, že jsme více než oni. Izajášova slova mluví o mně tehdy, když se nad něčím jakoby zbožně pohoršuji nebo hněvám. Když se například rozčilujeme, jak je dnešní doba bezbožná. Když je nám víra záminkou, abychom se povyšovali nad lidi pyšné. Ani to nejde: pokora znamená prostě taky pokoru před lidskou slabostí, lidskými hříchy. - Prostě mnohé jsou podoby toho paradoxu, o kterém tady Izajáš mluví, že pokorní lidé jsou někdy na svou pokoru pyšní.

A tak na toto dnes mysleme: Pokora je prostě pokora. Není to na jednu stranu pokora a na druhou pýcha. Postíme se sice před Bohem. Nemůže to však znamenat, že jsme před Bohem pokorní, a z toho se pak budeme povyšovat nad druhé lidi. Ponižování před Bohem nemůže být jako stlačení pružiny, která nám umožní, abychom se povyšovali nad druhými. – A jak tedy já sám uvažuji o druhých? Jak s nimi jednám? To promýšlejme každý sám. Možná nás někdy napadne: jsem sice hříšník, ale přece jen lepší než jiní lidé. Pokoru tady napořád mixujeme se zbožnou pýchou. V pokání se sice ponížíme, ale přece jen sami sebe považujeme za lepší, než je většina lidí. – Musíme níže. A tady chci připomenout sebepoznání, ke kterému dospěli mnozí lidé skutečně pokorní. Vyznali o sobě: „Jsem nejubožejší z lidi.“ Nemohu se nad druhé nijak povyšovat. Tak to o sobě řekl v žalmu král David (22,7): „Já jsem červ a ne člověk, jsem potupa lidství.“ A vždyť i Ježíš ve svém utrpení vše snáší, tak, že je nejponíženější z lidí, v pokoře před Bohem, a nad nikoho se nepovyšuje. Podobně nad sebou běduje apoštol Pavel (Ř 7,24): „Jak ubohý jsem to člověk.“ Přitom to není postoj, do kterého bychom se mohli vnutit, který bychom mohli hrát. Nemůže se stát pózou. Ale často je plodem skutečně upřímného a hlubokého pokání. A David následně vyzná, že Hospodin ho z jeho ponížení vysvobodil. A Ježíš byl Boží mocí vzkříšen a vyvýšen. A Pavlovi zjevil Bůh (2K 12,9): „Stačí, když máš mou milost. Vždyť v slabosti se projeví má síla.“

Pane Bože, kdekoliv poznáváme svou slabost a ubohost,

dávej nám moudrost, ať si to neléčíme tím, že se srovnáváme s druhými,
ale ať nás to vede k důvěře ve tvou moc.

Zdalipak půst, který já si přeji, není toto:

Iz 58,6-7 Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi?
Mt 25,34-40; Ga 5,13-15
EZ 43; 515; 477; 488

Přátelé v Kristu,
na začátek v jedné větě shrnu, co podle Bible znamená půst. Nejenom to, že nejím, nebo že nejím maso. Půst znamená postoj pokory před Bohem. Znamená poníženost, pokořování. Ale to už jsou možná příliš silná slova. Zůstaňme u toho, že půst prostě znamená pokoru, upřímné vědomí vlastní slabosti. Znamená mé poznání a vyznání, že já sám jsem hříšný, slabý, ubohý. Že jsem odkázaný na Boží pomoc a posilu.

A když takto poznávám, že jsem ubohý před Bohem, mám být zároveň pokorný i k druhým lidem. O to jde také v dnešním textu, o tuto druhou část pokory. V dnešní části svého proroctví Izajáš rozvádí, jak má naše pokora vůči druhým lidem vypadat konkrétně. A mluví o dvou základních projevech takové pokory. Zaprvé: máme druhým lidem dávat volnost, osvobozovat je. Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít. A zadruhé: máme pomáhat potřebným kolem nás. Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho? – Jsou tedy dvě základní oblasti pokorných dobrých skutků. Dávání svobody a pomoc v nouzi. Zaprvé to, že se něčeho zříkáme – zneužívání, znevolňování druhých lidí. A zadruhé to, že se pro ně angažujeme, pomáháme potřebným.

Dalo by se ovšem říct, že když toto dvojí děláme, neděláme tím nic zvláštního. Nic velkého. Vždyť my tak děláme vlastně jen to, co by mělo být mezi lidmi samozřejmé. Napravujeme jen to, co jsme svou nepokorou pokazili. Vždyť by mělo být samozřejmé, že se my lidé navzájem respektujeme a ctíme. Jak se to vlastně vůbec může stát, že jeden člověk zneužívá druhého? Jak se to vůbec mohlo stát, že někdo považuje jiného člověka za svého otroka? A jsem přesvědčen, že jsou mnohé formy vzájemného otroctví a nevolnictví časté i dnes. Vyskytují se i všelijak skrytě, třeba i v rodinách – mezi manželi, mezi generacemi. Co je to za divné povyšování mezi námi lidmi, že si myslíme, že máme právo na život druhého člověka, že si od něj můžeme něco vynucovat? Že můžeme druhé svádět, podvádět, kupovat si je, zneužívat pro své zájmy? A jsou také různé způsoby, jak se lidé navzájem terorizují. Jak jeden člověk druhým manipuluje. Jsou různé okovy, které dáváme druhým na ruce, aby nemohli dělat to, co chtějí. Jsou různá jha a jařma, kterými je zapřahujeme, aby sloužili našim potřebám. A tohle všechno své nedobré si máme v postním období připomínat, a snažit se toho zbavovat. Máme rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít.

A také ta druhá oblast pokorných dobrých skutků, o kterých tady Izajáš mluví, má napravovat situaci způsobenou běžnou lidskou nepokorou. Vždyť čím jiným je způsobeno, že někdo hladoví? Je to důsledek naší lidské nepokory, která se projevuje jako nesolidarita. Je to důsledek naší vzájemné neúcty, která pak způsobuje, že nechceme nebo neumíme pomoci. Jak je to vůbec možné, že je někdo bez přístřeší, bez střechy nad hlavou, vystavený mrazu a dešťům? Jak je to vůbec možné ve společnosti, kde většina z nás má mnohem více, než potřebujeme? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší?

A teď sám sebe opravím. Když jsem řekl, že konáním toho, co Izajáš požaduje, nedělám nic velkého, přeháněl jsem. Řekl jsem, že by to mělo být samozřejmé – a přitom to vůbec samozřejmé není. Nikdy nebylo a nebude. Není to vůbec běžné, že lidé vedle sebe žijí ve vzájemné úctě a solidaritě. To nejsou věci malé. Právě naopak. Velké věci to jsou, kde dovedeme toto působit. Kde dovedeme dát druhým lidem svobodu. Kde dovedu druhým pomoci a dát jim sílu a naději do života. - Izajáš řekne, že pravým zdrojem síly k takovému jednání je pokora. Pokora vůči Bohu a vůči lidem. Pokora znamená, že sám sebe ponižuji, umenšuji. Ale výsledkem takového umenšování jsou velké věci. A řeknu to naplno: vlastně tady jednám jako Bůh. Když jsem správně pokorný, když mám k druhým lidem úctu a jsem s nimi solidární, vlastně sám napodobuji ty základní věci, které vyznávám o Pánu Bohu – že on je Vysvoboditel a Zachránce. Pak i já mohu vysvobozovat a zachraňovat druhé lidi.

O třech postních nedělích jsme si tady po částech připomínali Izajášovo kázání o pravém půstu. Chápeme už teď, co Izajáš říká? Co má znamenat půst, jaký je smysl pokory? Jsou totiž dvě špatná pochopení postu, pokořování se před Bohem. Dvě slepé uličky. Ta jedna je zdá se častá v našem evangelickém myšlení. Před Bohem vyznám svou slabost, nemohoucnost. Že ze své síly nejsem ničeho dobrého schopen. A jakoby to už byl konec. Skoro nic dobrého taky neudělám. Stále znovu vyznávám svou hříšnost a ubohost, a u těch slov taky skončím. Je to umenšování, které v lidské malosti zůstane vězet. Chybí zde opravdová důvěra v Boží moc, která pokorného pozvedá. Výsledkem je křesťanství, které je slabé, pasivní, povrchní. Křesťanství jen pro nedělní ráno. – A existuje ještě druhá slepá ulička. Ještě jinak špatně můžeme pokoru pochopit. Tak se to asi stalo Izraelcům, ke kterým mluví Izajáš, ale stejně to hrozí i jiným lidem velmi zbožným. Jsem pokorný před Bohem. Ale na tu pokoru, na svou zbožnost jsem pyšný tak, že mě to pak vede k povyšování nad druhými lidmi. Je to pokora jako jedna strana mince, kde druhou stranou je pýcha a povýšenost. Takoví lidé jsou napohled velmi zbožní, ale jinak zlobní nebo namyšlení nebo tyranští, nebo všechno toto dohromady. – Izajáš,nás však vybízí ještě k jiné cestě postním období. A když shrneme to, co jsme si postupně povídali, vidíme, že v pravém postu nesmí chybět tři věci, tři postoje. Nesmí chybět žádná z těch tří věcí, jako židli trojnožce nesmí chybět ani jedna noha, jinak z ní spadneme. K pravému postu patří tyto tři nohy, opěry, postoje: zaprvé - pokora před Bohem; zadruhé - pokora před lidmi; zatřetí - důvěra v Boží moc, která dává pokornému sílu. A pokud tohle vše je obsaženo v našem postu, potom – jak říká Izajáš dnes - vlastně pokorně napodobuji to, co je Boží vůle s námi lidmi. Pak se mohou dít velké věci. Taková cesta vede k vzájemné úctě a solidaritě mezi lidmi. K velké svobodě Božích dětí.

Pane Bože,
ať se uvolní naše srdce k lásce,
ať se uvolní naše mysl k svobodě,
ať se uvolní naše ruce k dobrým skutkům.