Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Hledala jsem toho, kterého tolik miluji

Pís 3,1-4 Noc co noc hledala jsem na svém lůžku toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a nenalezla. Teď vstanu a obejdu město, ulice, náměstí, vyhledám toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho, a nenalezla. Našli mě strážci obcházející město: „Toho, kterého tolik miluji, jste tu neviděli?“ Potom, jen co jsem od nich odešla, hned jsem nalezla toho, kterého tolik miluji. Uchopila jsem ho a už ho nepustím, dokud ho nepřivedu do domu své matky, do pokojíku té, jež mě počala.

J 20,11-18; Fp 3,8-14; Ž 22,2-3
po kázání DEZ 678: Jen Pán, jedna víra

Přátelé v Kristu,
četli jsme o Milé, které chybí její Milý. Ztratil se jí, ten, kterého má ráda, kterého chce mít nablízku. Proto vstává ze svého lůžka a hledá ho v nočním městě. Ulice jsou prázdné, dlouho v nich nepotká vůbec nikoho. Musí vypadat jako bláznivá, když tak bloudí pustými a temnými ulicemi. A bláznivá také proto, že v mysli nemá nic než svého milého. Také její ústa to neustále opakují: kde je „ten, kterého tolik miluji“? V našem dnešním krátkém textu to opakuje hned čtyřikrát. Nenašla jsem na lůžku, toho, kterého tolik miluji. Jdu ho hledat po městě, toho, kterého tolik miluji. Strážců se ptám: Neviděli jste toho, kterého tolik miluji? A hned potom jsem našla toho, kterého tolik miluji.

Noční ulice v tom městě byly liduprázdné, než Milá potkala strážce, kteří obcházeli město. A také jejich setkání je hodně zvláštní. Kdo se to tu potkává? Jak rozdílné byly důvody, proč ona či oni chodí nočními ulicemi? Strážci jsou představitelé zákona a pořádku. Mají své předpisy a nařízení, co je ještě přípustné a co už je rušivé, zakázané. Jak se ti asi dívali na tuto bloudící Milou? Která ani nevěděla kam jít? – Ale vždyť je to vlastně v pořádku, že Milá vypadá trochu bláznivě. Vždyť jejím důvodem je láska. A láska se nikdy nedá spoutat důvody rozumovými a předpisy o tom, jak se mají lidé chovat. Jediné pouto je pro ni pouto lásky, a to ji teď táhne, aby hledala Milého.

Vede ji touha, pouto, které není vidět, ale může být velmi pevné. A touha jí dává její vytrvalost, dává ji také odvahu vypadat trochu divně. Vzpomínám si v této souvislosti na jednu krásnou duchovní píseň, která má jen pár slov: „Půjdeme nocí hledat pramen, jediným světlem nám bude žízeň.“ Nejvíce se mi ta modlitba vždy líbila v polštině, myslím, že ji budete rozumět: W ciemności idziemy, w ciemności, do źródeł Twojego życia. Tylko pragnienie jest światłem, tylko pragnienie jest światłem.

Milá tedy bloudí nočním městem. A to město nejde ztotožnit s žádným konkrétním městem zde na zemi. Jde spíše o symbol, a také celé toto hledání má význam symbolický. Je to symbol hledání, symbol hledání lásky. A právě proto mohou být tyto verše také podobenstvím o hledání Boha. Protože láska je nejsilnější motiv pro hledání Boha: Bůh je láska. On si mě zamiloval, a proto ho hledám a chci mu být nablízku. Ježíš je můj Milý, jak to ostatně zpíváme v mnoha písních i z našeho zpěvníku. Možná je láska ten jediný správný důvod pro hledání Boha, já to aspoň takto cítím. Nehledám Boha jako soudce, nehledám ho jako řád světa. Hledám ho proto, že jsem poznal jeho lásku. - A pokud budeme náš dnešní text číst jako podobenstvím o hledání Boha, nebo Ježíše, pak si můžeme představit, jak Milá chodí chvíli ulicemi a potom zase jde přes náměstí. Naše duchovní cesta jde někdy přímo, vidíme ji před sebou, je dobře určitelná, jako bychom šli ulicí. Což může být dobře, ale také to můžeme chápat jako příliš omezující. Jdeme ve víře jako ovce. Někdy se nám naše duchovní cesta otevře do větší šíře, jako náměstí, kdy máme více prostoru, ale i větší nejistotu, kudy se dát. A někdy naše cesta nevede dál dál, narazíme na hradby. Pochopíme je jako své omezení, nebo je respektujeme jako ochranu před nebezpečím?

Ta dnešní milostná píseň končí tak, že se Milá se svým Milým šťastně shledala. A teď si ho chce odvést domů. Uchopila jsem ho a už ho nepustím, dokud ho nepřivedu do domu své matky. To je její úmysl. Chce Milého zase zařadit mezi ty věci, které ji patří, chce ho mít doma, pro sebe. Povedlo se jí to? A byl s ní pak už natrvalo? Nevíme. Je to její pochopitelná touha, už mít Milého navždy u sebe, v životě to však takto nebývá. A můžeme ostatně srovnat toto vyprávění s podobným příběhem z evangelia, který se ve svém závěru soustředí právě na tento motiv, jak a zda můžeme milovaného vlastnit. – Četli jsme příběh z evangelia o Marii, která stojí před hrobem, z kterého byl vzkříšen Ježíš. Maria však o vzkříšení ještě neví, ona prostě hledá Ježíšovo tělo. To místo, kam ho uložili po ukřižování, je prázdné. A teď Maria v prázdném hrobě potkává anděly. Ti se ptají, co hledá, proč pláče. Marii však andělé nezajímají, oni ji utěšit nedovedou. Maria myslí jen na toho, kterého tolik milovala, na svého Pána, na Ježíše. A hned následně ho potkává. On ji oslovil jejím jménem, a ona ho poznává podle právě podle láskyplného oslovení. A teď to přichází: ona se ho chce dotknout, chce ho obejmout, chce ho podržet, aby se už jí znovu neztratil. Ale od Ježíše slyší: Nedotýkej se mne, musím vystoupit k Otci. To znamená: nepatřím ti. On ji vyhledal, on se s ní chtěl potkat, on ji nepochybně měl také rád, ale k tomu říká: Nemůžeš mě vlastnit. Já mám své poslání, odcházím k Otci, a ty máš své poslání: jdi k učedníkům a pověz jim, že jsem byl vzkříšen. Ježíš za Marií přišel, ona je pro něj vzácná, a přece: Láska zde na světě, to je mnoho hledání, ale jen okamžiky shledání. Mnoho touhy, ale jen málo naplnění. Pak musí on svou cestou a ona za svým úkolem. – A mohli bychom stejnou pravdu doložit ještě jedním příběhem, o proměnění na hoře (Mt 17,1-14). Tam se stane něco podobného, jen tentokrát v mužském obsazení. Na hoře proměnění zažijí učedníci s Ježíšem něco skutečně výjimečného, spatří jeho božskou slávu. A učedník Petr by chtěl dát tomu mystickému zážitku trvání, chtěl by zde v této vrcholové zkušenosti Ježíše zadržet. Říká: „Pane, je dobře, že jsme zde, uděláme zde stany, tobě, i Mojžíšovi a Eliášovi.“ Petr je však přerušen Božím hlasem: „Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“ - Až na věčnosti, až v nebi bude i láska věčná, jako je věčná láska mezi Bohem Otcem a Božím Synem Ježíšem. Až v Božím království budou ti, kdo se milují, spolupobývat trvale. - A jak se můžeme sjednotit tady ve světě, sjednotit s jiným člověkem, kterého mám rád? Ne tím, že toho druhého budu držet, že ho zajmu. Ne tak, jak si to představuje Milá v Písni písní, že Milého zavře do pokojíku své matky. Podobně si to přeje Maria, která chce Ježíše uvěznit aspoň ve svém objetí. Petr na hoře Proměnění chce pro Ježíše postavit stan. To všechno je lidské uvažování. Petr z nebe slyšel: „Ježíše poslouchejte“. A to je návod, jak najít sjednocení v lásce. Sjednoceni s Bohem i s lidmi můžeme být jen tak, že se sjednotí vůle, úmysly. Že jsme jednoho ducha.

Ty jsi Ježíši řekl, že jsme my lidé jedno tělo, když jsme sjednoceni v tobě.
Dej nám, prosíme, ducha lásky.