Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Panovníku Hospodine, ty to víš

Ez 37,1-3 Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí, 2a provedl mě kolem nich. A hle, na té pláni bylo velice mnoho kostí a byly velice suché. 3I otázal se mne: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ Odpověděl jsem: „Panovníku Hospodine, ty to víš.“

Přátelé v Kristu,
prorok Ezechiel zažívá těžké doby svého lidu. Jedny z nejtěžších. Izraelský lid žije v babylonském zajetí, v nepřátelské, pohanské zemi. Už desítky let. Lidé božího lidu se rodí, žijí a umírají na půdě cizí země, daleko od země své. A už ztrácejí naději. Nebo už i naprosto ztratili. Výhledem tehdejšího běžného Izraelce nebylo nic jiného než hrob. Hrob zde, v babylonské zemi. Zdálo se jim: žijeme a umíráme daleko od Hospodina. – A tady jednou prorok Ezechiel zažil své mohutné vidění. Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí, a provedl mě kolem nich. A hle, na té pláni bylo velice mnoho kostí a byly velice suché. Zdá se tedy, že to bylo vidění vcelku hodně depresivní. Velká pláň plná lidských kostí. A jednotlivosti jakoby ještě více braly jakoukoliv naději. Prorok poznává, že ty kosti byly velice suché, to znamená vyprahlé. Přesvědčil se, že jsou úplně bez života. A navíc: ty kosti ležely pohozené. To znamená, že nebyly řádně pohřbené. Nebylo splněno to, co bylo pro starozákonní lid tak důležité - ty kosti nebyly, jak se říkalo „připojené ke svému lidu“. - My víme, že ve Starém zákoně ještě není žádná konkrétní představa o posmrtném životě. Vůbec pak ne o vzkříšení. Ale na některých věcech Izraelcům záleželo velmi. Například aby byli řádně pohřbeni. Aby byly jejich kosti pohřbeny do stejné země jako kosti praotců, aby byli i takto ve smrti „připojeni ke svému lidu.“ Ale teď na této divné pláni to neplatí. Ezechiel vidí, že kosti jsou zde jen pohozené, nepohřbené. Musel si už v tu chvíli opravdu zoufat. A pak slyší od Hospodina otázku. I otázal se mne: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ Jakoby se od něj čekala odpověď: ne, to nejde. Vidím, že to není možné. Chápu už teď, že naděje lidu jsou opravdu marné. Takové odpovědi by nabízel lidský rozum a lidská zkušenost. A přece Ezechiel odpovídá jinak. On se v tu chvíli pozvedá k víře, že u Boha je všechno možné. „Panovníku Hospodine, ty to víš.“ Ty víš, jestli mohou ožít tyto suché, ledabyle poházené kosti. Ezechiel se tady vzmáhá k víře v Boží moc. A jeho odpověď je takovým výdechem touhy: „Pane, ty to víš.“ Ty víš, jestli je možné nějaké vzkříšení. Jestli je možná nějaká naděje tam, kde už jsou všechny lidské naděje v koncích.

Tolik Ezechiel. Žil v době, kdy ještě o vzkříšení nikdo nic nevěděl. Celý Starý zákon je v tomto velmi nezřetelný. Jen touží po věčném životě, ale žádné konkrétní obrazy tam ještě nenacházíme. - My však dnes už žijeme v jiné době, v době po vzkříšení Ježíše Krista. V Novém zákoně nacházíme mnoha zpráv, věrohodných, jak ho lidé potkali po jeho vzkříšení. Jak ho rozpoznali v podobě obnoveného života. V novém těle. A zdá se, že to povědomí o vzkříšení se stalo v naší společnosti docela obecným, že ho spolu s námi křesťany sdílí mnoho dalších lidí. Nejnázornější je to na hřbitovech – vždyť jsou stále plné křížů. Co ty kříže vyjadřují? Povědomí, že jako v evangeliu následoval po kříži a třídenní beznaději prázdný hrob, bude tomu snad stejně i v našich osudech. Po nesení různých životních křížů a po nějaké době ležení v hrobě náš hrob nakonec prázdný. - A třebaže by se sami naší současníci vůbec neoznačili za věřící, když se pak dostanou do těžkých chvil loučení s někým blízkým, tak si rádi touhle nadějí poslouží. Říkají: vždyť se s mrtvým snad ještě někdy potkáme. V nebi potkáme. – Vzpomínám teď na pohřeb jednoho svého kamaráda. Byl to pohřeb civilní, aby tam mluvil farář, to by nechtěli. Křesťanská zvěst by jim připadala příliš násilná. Ale když řečník oslovoval mrtvého v rakvi a loučil se s ním: „Jednou se setkáme“, tak to smutečním hostům asi připadalo jako přiměřený výraz naděje. – A tak mám celkový dojem, jako by se naděje vzkříšení stala v naší společnosti samozřejmou. Víru pro svůj život lidé nepotřebují, a přesto do svého životního itineráře zapracovali myšlenku, že smrt snad není koncem. Jako bychom už věděli, nebo aspoň tušili. Jaká je to však hloupost nebo jaká pýcha – myslet si, že my už víme. Myslím, že by se nám velmi hodil ústup k postoji proroka Ezechiele: „Pane, ty víš.“ Vždyť my ještě nevíme, co je vzkříšení. Jen ty, Pane Bože, to víš. Není v moci našeho rozumu domyslet, jak je vzkříšení vůbec možné. Jen ty, Pane Bože, to víš, a ve tvé moci vzkříšení je.

Milí přátelé, mám moc rád neděle velikonočního období. Ty neděle, které následují po Velikonocích až do neděle svatodušní. Jsou to neděle svým rázem radostné, dobré k tomu, aby jakoby v ozvěnách zesilovaly zvěst té neděle nedělí, neděle velikonoční, zvěst o vzkříšení. Ovšem nechtěl bych zesilovat nějakou jen obecnou představu o vzkříšení. Kdy jako bychom už věděli, co vzkříšení je. A kdy i většina lidí kolem nás spolu s námi sdílí povědomí, že „něco je i po smrti“. – Dnes se chci poučit u střízlivosti proroka Ezechiele. Protože jeho naděje stojí pevně, na dvou nohou. Nejdříve na pokoře: já, Pane nevím, ty to víš. A zadruhé je postavena na víře: Ty to, Pane, víš. Kdo si myslí, že může myšlenku vzkříšení uchopit bez pokory a bez víry, pravděpodobně jen sahá do prázdna. Kdo nevěří, kdo nepoznává Boží moc už dnes ve svém životě, co to blekotá o vzkříšení? A kdo si pyšně myslí, že myšlenka vzkříšení je přece docela rozumná, ať si čte příběhy o tom, jak první svědkové byli Ježíšovým vzkříšením vyděšeni, jak byli bezradní, jak nedovedli pochopit. Když si říkáme, že něco prostě po smrti být musí, pak biblická odpověď je, že nemusí. Taky prázdnota, nesmyslnost, beznaděj jsou velmi reálné. – Ta otázka, kterou Ezechiel dostal, mířila na jeho rozum: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ Kdybychom my stáli třeba právě na hřbitově a takovou otázku bychom dostali: „Lidský synu, lidská dcero, mohou tyto kosti ožít?“ – co bychom odpověděli? Nejlepší je odpovědět po Ezechielovou: „Pane, ty víš“. S důrazem na každé z těch tří slov: Pane – ty – víš. Pak se ve víře pozvedáme nad svou omezenou zkušenost, nad každou beznaděj. K důvěře v Boží moc. On jediný je Pánem i nad smrtí.