Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

109. Vidíš, člověče, jak jsi skončil. Je psáno: "Bohu jedinému se budeš klanět a jemu sloužit", a teď se v parku ponižuješ před svým psím miláčkem, abys sebral jeho hovna.

108. Obdivuji jehovisty pro jejich mučednickou odvahu.

107. Co by vlastně se mnou bylo, kdybych se nemodlil? Neumím si to představit. Jak bych vůbec žil?

106. Západ rád všechno odlehčuje, od jogurtu po batérie. Nejvíce se mu to ovšem myslím daří s křesťanstvím.

105. Kontranaděje doby požitkářské podle nápisu v kavárně: "Spát můžete v hrobě."

104. Na tureckém letišti vedle sebe čtvery dveře: pánské WC, prayer room for men, prayer room for women, WC dámské. Otázka mě k tomu napadla židovská: a to se nemůžu modlit rovnou na záchodku?

103. Dovolená s all inclusive - předjímka nebeské blaženosti. Pokušení k přežírání a opíjení.

102. "Hell dance strip", klub v Ostravě, "přehlídka lidské krásy". Jó, bývaly doby, kdy ďábel to, že lidi ovládá, spíše skrýval.

101. K eucharistii nesmíme asi proto, že patronkou jednoty církve jmenovali katolíci Pannu Marii, a ta má dost důvodů být na neuctivé evangelíky naštvaná.

100. Hádám se se svým rádoby chytrým mobilem. Když do sms napíšu „modlím“, opraví mi to na „myslím“, a já ho musím přesvědčovat, že se opravdu i „modlím“.

99. Modernisté v evangelické církvi si myslí, že víno se při večeři Páně dětem nepodává proto, že je v něm alkohol.

98. Jako evangelík to v katolickém prostředí dost schytávám. Snad mi to Bůh připočte jako zásluhu.

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Já jsem dveře

J 10,7-10 Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.
Ž 118,19-21; Jr 23,1-6; Ř 5,1-2; požehnání: Ž 121,5-8

Přátelé v Kristu,
Ježíš o sobě poví, že on je dveře. Skrze něj můžeme vejít tam, kde je naše záchrana, kde najdeme pokoj, kde můžeme spočinout, odpočinout si od všeho, co nás trápí. Kdo z nás by si nepřál takové dveře najít? Dveře do nebeského království, nebo dveře do ráje. Dveře, které jsou pro nás ovšem otevřeny už tady ve světě, protože tak to Ježíš myslí, a jimi můžeme vcházet tam, kde najdeme útočiště pro naše zneklidněné srdce, kde prožijeme záchranu, bezpečí. A kterými pak můžeme zase vycházet zpátky, zde do světa, kde běžně žijeme, a kde nacházíme živobytí. Což taky potřebujeme, přece jen nastálo ještě v ráji žít nemůžeme.

O sobě Ježíš řekne, že on je dveře. A o nás potom Ježíš poví, že my jsme ovce. A ten, kdo aspoň trochu zná Bibli, se nad tím neurazí, že jsme tady nazváni jako ovce. Protože tady se myslí především na jednu velmi dobrou vlastnost ovcí, když ony dovedou rozpoznat hlas svého pastýře, a jít za ním. Jistě, i Bible zná případy, kdy lidé jsou jako ovce hloupé. Kdy se dají svést hlasy jiných, falešných pastýřů, kdy se lidé chovají jako bezhlavé stádo, kdy ovce bloudí a podobně. Také všechny tyto příměry o hloupých ovcích by se samozřejmě daly použít na nás a dnešní lidi, kdy u nás někdy převládá stádovost, kdy si chceme jít po svém a končíme jako ovce zbloudilé, kdy slyšíme na mnohé jiné hlasy než na ten Ježíšův a necháme se jimi svést na falešné a marné a nebezpečné cesty života. A přece, znovu opakuji, když tady dnes Ježíš řekne, že jsme jako „ovce“, nemyslí tím „hloupí jako ovce“. Spíše si můžeme představit pokojné stádo oveček, které jdou za hlasem svého pastýře, který jde před nimi a volá je za sebou, a ony jeho hlas znají a důvěřují mu a jdou za ním, a takto mohou jít cestou, která by jinak pro ně byla nebezpečná, kterou by jinak samy najít ani nemohly, nebo by z ní měly strach. Ano, nejspíše si zde máme vybavit známý žalm 23. „Hospodin je můj pastýř, vodí mě na klidná místa u vod, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno. I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty.

Ježíš dnes pověděl, že on je dveře pro nás jako pro ovce. On je dveře, kterými se máme směřovat, a za kterými najdeme pokoj a bezpečí. Protože jinak nám hrozí, že nás uloupí a unesou jacísi zloději a lupiči. A také toto je myslím názorné podobenství toho, jak žijeme naše životy a co je pro nás potřebné. Je nutné, abychom nacházeli útočiště v Bohu, abychom hledali duchovní spočinutí. Ano, i tak silně to můžeme říct: abychom nacházeli Boží království, abychom nacházeli dveře do ráje, už dnes, během našeho života tady ve světě. A abychom jimi vcházeli. Ježíš to tak řekne například o modlitbě (Mt 6,6): „Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci.“ Komenský to rozvedl: „Vejdi do pokojíku svého srdce“. A my si můžeme pohrát se slovy a říct, že když vcházíme do takového pokojíku, že vcházíme do pokoje Božího. – Ježíš je dveře. Dveře, ty se nikomu nenutí. Dveře se jen nabízejí. Jaké jsou to tedy dveře? Co to znamená: projít skrze Ježíše? Ty dveře, to je jeho poslušnost k Bohu. A svou poslušností nám on znovuotevřel cestu do ráje, cestu, která je jinak zavřená vinou našeho hříchu, neprůchozí pro naše sobectví, pro naši touhu žít si po svém a podle svého. A když on ty dveře před námi otevřel, „nikdo je nemůže zavřít“ (Zj 3,8). A tak také my, pokud jsme poslušni Bohu, můžeme těmi dveřmi vcházet. Jsou otevřené. I když zároveň platí, a to je i naše zkušenost, málokdo je vyhledává. „Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“ (Mt 7,14) A jak je to tedy s námi? Hledáme a nacházíme ony úzké dveře, kterými můžeme vejít do odpočinutí Božího? Nacházíme takový pokoj Boží v našich dnech? Protože: když takové spočinutí nenacházíme, říká Ježíš v dnešním evangeliu, jsme vydáni všanc zlodějům a lupičům. Když nemá naše srdce své útočiště u Boha, když žije jenom ve světě, svět nás snadno pohltí, takový člověk se ve světě snadno ztratí. A skutečně jsou tady ve světě jakoby zloději, kteří chtějí naše životy uloupit a získat pro sebe. Vzpomeňte si, kdy jste měli pocit, že nemůžete žít své životy, že vás cosi manipuluje a ničí. Někdo řekne rovnou: ďábel je takový zloděj. Třeba ďábel v podobě alkoholu a drog - zřetelně okrádá o život ty, kdo mu podléhají. Jiný to poví civilněji: někdy například stát toho po nás chce příliš; někdy média nás okrádají o možnost přemýšlet po svém; nebo konzumní způsob života nás láká na tu širokou cestu, po které jdou mnozí, a která vede naopak k prostorné bráně, ale také k záhubě, která je za ní (Mt 7,13).

Zatímco když se naučíme vyhledávat spočinutí u Boha, může být v našich životech všechno dobře uspořádané. Ježíš řekne, že takový člověk bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Takový člověk bude vcházet, vcházet těmi dveřmi, kterými je Ježíš, těmi dveřmi, které znamenají poslušnost Bohu. Bude vcházet, to znamená, že nalezne odpočinutí. Pozná, co znamenají Ježíšova slova (Mt 11,28) „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ Naučí se u Ježíše nacházet otevřené dveře, bude si pobrukovat, že „ráj se opět otvírá“ (EZ 297,2). Naučí se ty dveře vyhledávat opakovaně, oblíbí si Boží pokoj. – Ale potom dostane dobrý smysl i obrácený pohyb. Je tu řečeno: takový člověk bude také vycházet, nebude žít jen duchovnem, nebude se do svého nitra schovávat, před světem utíkat, ale bude vycházet a nalezne pastvu. A to je pěkné zaslíbení. My samozřejmě víme, že potřebujeme svět ke svému živobytí. Tak či tak ve světě žít musíme. Bude-li však naším východiskem Boží pokoj, změní se také náš pohled na svět. S Božím vedením můžeme i v tomto světě nalézat dobrý Boží záměr, sytit se dobrými věcmi, které nám ve světě dává. I tohle snad nejpěkněji vyznal král David, který uměl být ovečkou: "Hospodin jest můj pastýř, nebudu míti nedostatku. Na pastvách zelených pase mne."

Pane Ježíši,
mnozí z nás máme různá trápení. Děkujeme, že u tebe můžeme nacházet východisko.

Já jsem dobrý pastýř

J 10,11-13 Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží.

Přátelé v Kristu,
nejdříve si představme stádo ovcí, jak se pase kdesi na louce. A představme si také pastýře, který je na pastvu přivedl a má je chránit. A teď, do třetice si představme ještě to, že se k tomu stádu ovcí blíží vlk. Vlk chce nějakou ovci ulovit, aby ji sežral. Vlk ovce rozhání a trhá. – A v tomto ohrožení se ukáže, co je pastýř zač. Jsou totiž dva druhy pastýřů. Když je pastýř dobrý, začne samozřejmě ovce bránit. Záleží mu na nich, má za ně zodpovědnost, za každou z nich, oblíbil si je, ba co víc, zamiloval si je. Na jiných místech Bible čteme, jak úzký býval vztah tehdejších pastýřů k jeho ovečkám. Ony znaly jeho hlas a důvěřovaly mu, on zase znal každou ovci jménem. Jejich nasycení i bezpečí závisí na něm. Když se teď ke stádu blíží vlk, je to situace nebezpečná i pro pastýře. I pro něj jsou vlčí zuby ohrožením. Dobrý pastýř je však připraven i svůj život položit za ovce. – Ale pak je ještě jeden druh pastýřů. Ti to dělají jenom pro peníze. K ovcím žádný zvláštní vztah nemají. A když vidí, že se blíží vlk, proč by měli dávat všanc svůj život? Raději ovce opustí a utečou. Raději přijdou o mzdu, že nepracovali dobře, než by ohrozili svůj život.

Tedy dva druhy pastýřů. Jeden má k ovcím blízko, má je rád. Pro druhého jsou ovce až na druhém místě, důležitější jsou pro něj peníze, o ovce se zajímá jen kvůli penězům. Srdcem je od ovcí daleko. – A my tady vidíme, jak závadné někdy peníze mohou být. Když nás oddalují od skutečnosti. Když nějakou práci děláme ne proto, že z ní máme radost a chceme ji dělat co nejlépe, ale děláme ji jen proto, abychom vydělali peníze. Jsou lidé, které moc nezajímá, co dělají, spíše to, jaké peníze z toho budou. Však určitě znáte i extrémní případ lidí, kteří vše vidí jen přes peníze, všechno na peníze přepočítávají. A tady myslím platí, že to, co děláme kvůli penězům, má sice nějakou cenu, vyjádřenou právě těmi penězi, ale nemá to pro náš život žádnou hodnotu, pokud svým srdcem nejsme u té věci, u té práce, nebo u toho člověka, kterému pomáháme.

A u lidských vztahů se zastavím. Protože tady samozřejmě nejvíce platí, že u druhého člověka musím být svým srdcem. V mezilidských vztazích si musíme dát největší pozor, aby se mezi nás a ty druhé nestavěly peníze. Vždycky se totiž pozná, když se k druhým chováme tak či onak kvůli penězům. A to i v případě, kdy těm druhým peníze dáváme, i v případě opačném, kdy od nich peníze očekáváme. Je to vždycky divné, když jsou lidské vztahy postaveny na penězích. Když u toho druhého, za kterého máme zodpovědnost, nejsme svým srdcem, ale všechno se přepočítává na peníze. A zdá se mi, že je to jeden za symptomů dnešní doby. (Vzpomněl jsem si v této souvislosti na jeden domov důchodců, kam docházím. Pečovatelky jsou tam výborné, pozorné, laskavé. Jen teď nově musí snad polovinu toho času, který dříve věnovaly na úsměvy a slova zájmu o klienty, věnovat tomu, že evidují každý úkon, který provedou: zavázání tkaničky, dolití čaje, atd.)

Být u toho druhého člověka srdcem. U toho, který mi byl svěřen, za kterého mám zodpovědnost. To je opravdu důležité. A úplně nejdůležitější je to v takové situaci, jakou tady obrazně popisuje Ježíš. Když je můj bližní jako ovce, kterou ohrožuje vlk. Ano, pochopíme snadno, vlk je tady zpodobněním ďábla, toho zlého, co ohrožuje naše životy. Představme si ďábla třeba v podobě nějakého těžkého pokušení, nebo třeba jako nějakou posedlost, nebo jako zoufalství, které toho člověka ohrožují na životě. Vlk ovce rozhání, a takového ohroženého člověka skutečně často izoluje od druhých lidí. A vlk se chystá takovou ovci roztrhat, připravit ji o život. My třeba vidíme, že je někdo druhý takto ohrožen, a vidíme taky, že je vůči takovému ohrožení sám bezmocný, bezradný. Jako ovce vůči vlkovi. Co uděláme? Tady je potřeba, abychom se pro toho druhého nasadili. Abychom se pro něj obětovali. Třeba zrovna my máme více síly, abychom mu v boji s tím Zlým pomohli. Pomocnou rukou, dobrým slovem, nebo třeba i slovem ostrým, varujícím. Někdy bychom museli nasadit skutečně sami sebe, své síly, své tělo, svůj čas. Dovedeme to? – Ježíš, ten to uměl. Ten nejlépe rozpoznal, jak jsme my lidé podobní bezbranným ovcím, jak často podléháme tomu Zlému, jak jsme bezradní tváří v tvář zlu. Jak snadno se jakýmsi vlkům daří, že nás navzájem rozeženou, že pak máme k sobě daleko, a osamocené jednotlivce trhají. Když Ježíš kdysi pohlédl na zástupy, které ho obklopovaly, je napsáno, že „mu jich bylo líto, protože byli vysíleni a skleslí jako ovce bez pastýře“ (Mt 9,38). A Ježíš pomáhá, káže a uzdravuje, až do posledního dechu. On se neuměl nesmilovat. On položí i svůj život za ovce. - A pro mne je z křesťanského vyznání snad nejdůležitější ta část, která říká, že Ježíš se také dnes staví mezi nás a zlo. Že ty zápasy můžeme vést v jeho síle. Jím zaštítěni. Že tam, kde my bychom nemohli tváří v tvář zlu vůbec obstát, on nám přichází na pomoc, pokud se učíme mu důvěřovat.

Ale na závěr se musíme ještě vrátit k myšlence, že takovým dobrým pastýřem musí být občas každý z nás. Vždyť Ježíš, když viděl, že zástupy lidí jsou jako ovce bez pastýře, co udělal? Poslal mezi ně své učedníky (Mt 9,38). Aby i oni dělali to, co se naučili u něj. – A taky jedno podobenství se k tomu vztahuje, i když nás možná nenapadne hned, že má vztah k dnešnímu textu. To když Ježíš vypráví o milosrdném Samařanu. A ten Samařan se také nedovedl neslitovat nad jedním polomrtvým, kterého našel ležet u cesty. Zlo tady mělo podobu lupičů, kteří toho člověka obrali, zbili a nechali ležet u cesty. Jako bych slyšel nás, jak se divíme, že je něco takového vůbec možné, proč se takové věci dějí? Ano, je to možné. A taková nehoda se může stát komukoliv z nás. Člověk člověku bývá někdy vlkem. Ale ten Samařan neskončí u nadávání, jak jsou lidé hrozní, neuteče od té situace, ale prostě a fakticky pomůže. Vzepře se tomu tupému zlu, které vidí v druhém hodnotu jenom takovou, o kterou ho mohu obrat, okrást. Samařan se smiluje nad tím cizím člověkem, polomrtvým. Nasadí se, sám se postará. Toho napadeného ošetřil a odvezl do bezpečí. A jak to končí? Vzpomenete si? „Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.“ I své peníze nasadil, pro toho potřebného. Zde vidíme, že peníze lze dobře použít, že mohou posloužit k umenšení zla. Když se nenecháme určovat my lidé penězi, ale umíme je vynaložit, aby pomáhaly. – Buďme dobrými pastýři. Ze srdce, s vlastním nasazením. Vynalézavě, různými způsoby. A někdy i s pomocí peněz.

Pane Ježíši Kriste,
děkujeme ti, že při naslouchání evangeliu
můžeme na chvíli vystoupit ze světa peněz, který se jinak zdá všeobsáhlý.
Děkujeme ti ovšem i za to, že o penězích mluvíš, a chceš nás učit, jak je dobře používat.

Znám své ovce a ony znají mne

J 10,14n (Vlk ovce trhá a rozhání…) Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce.

Ž 1,6; Ex 33,12-17; 1K 13,8-12

Přátelé v Kristu,
v dnešním evangeliu nás Ježíš učí především, co je pravé a plné poznání. Ježíš nás dnes učí, že někoho druhého, jiného člověka poznám opravdu až tehdy, když ho poznám do hloubky, když s ním žiju. Že ho dobře znám, to mohu říct až tedy, když poznám, jak myslí, jaká jsou jeho přání, jaké jsou jeho slabiny. – Vzpomněl jsem si tady na známou píseň Vladimíra Vysockého, v které zpívá, jak poznáme, jaký je náš kamarád: „vezmi ho do hor, a spolu šplhejte na vrcholky, tam se ukáže, jaký je přítel. Když si bude pořád jen stěžovat, pokud to vzdá, když nastanou první potíže, takový člověk za přátelství nestojí. Když však zatne zuby, třeba se i vzteká, ale šlape dál, toho se drž, on by tě nenechal.“ – Ježíš dnes říká, že on zná nás, a že zná Boha Otce. A obojí poznání je myšleno právě jako ono pravé a plné poznání. „Znám své ovce“, řekne zaprvé, a znamená to, že zná naší povahu, naší podstatu, i hloubky naší duše. Jistě zná především naše slabosti, naše hříchy. Vidíme to životně v příbězích evangelia, jak se před Ježíšem rozbalovala povaha jeho učedníků, a především jejich malověrnost, zbabělost, sklon ke zradě. Ježíš postupně poznával i jejich slabosti, nebo je vytušil už tehdy, když si je zvolil, vždyť i toho Jidáše si vybral vědomě. A přece Ježíš své učedníky nepřestane mít rád, dokonce ani tehdy, když ho všichni opustí. A po svém zmrtvýchvstání se k nim zase vrací, a opět je nazývá přáteli. A to snad známe i z lidských vztahů: kdo má toho druhého rád, přijímá ho se vším všudy, i s jeho slabostmi, i s jeho selháním. – Kolik lidí stačíme takto opravdově poznat za svůj život? Pět, deset? Pokud se nám to podaří, budeme postupně poznávat také to, jak jsme my lidé ve svých slabostech podobní. A jak nás má Pán Bůh přesto rád. Mě i s mými hříchy, a proto i toho druhého s jeho hříchy. Tak Ježíš poznal naší podstatu, obecnou lidskou povahu. Jedna epištola (Žd 4,15) řekne, že má soucit s našimi slabostmi; „vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my“. – A potom Ježíš, zadruhé, řekne: „Znám svého Otce“. A to znamená, že zná i Boží podstatu, že zná hlubiny Božích záměrů, a podle těch se řídí. Proto jedná s láskou a v lásce. Protože takový je nejvlastnější Boží úmysl s lidmi, jak o něm Bible mluví od samého počátku.

Náš druhý dnešní odstavec bude uvažováním nad rolemi, které se v Ježíšových slovech vyskytují. Je tu řeč o ovcích, je tu zmínka o jejich pastýři. Pastýř je dobrý, protože své ovce chrání. Už z minulých kázání víme, že ovce jsou ohrožovány vlkem, a je to ohrožení veliké, tak veliké, že jim jde o život. Ale nakonec jsou pastýřem uchráněny. Zato on, když je brání, sám o život přijde. Ježíš dnes řekne: Já jsem dobrý pastýř, i svůj život dávám za ovce. – O těchto rolích tedy Ježíš mluví, a my snadno pochopíme, že jeho řeč je obrazná. Také není obtížné porozumět, co jednotlivé role znamenají. Ovce, to jsme my, my lidské stádo. Vlk, který nás ohrožuje, to je zlo ve světě, které je nebezpečím pro náš život. Takhle je to ve světě rozehráno, že musíme čelit různým ohrožením, a že jsme vůči zlu často bezbranní jako ovce vůči vlkovi. A teď Ježíš dopoví, že jeho Otec, totiž Bůh, ho poslal na svět, aby byl naším dobrým pastýřem. Aby nás před zlem chránil. Aby byl i život ochoten pro nás položit. – A tady mě zase jednou napadla zajímavá otázka. Ve světě jsou ovce ohrožovány vlkem. My lidé jsme ohrožovaní zlem. A Bůh je nad tím vším jako nad svým stvořením. Je Bůh strůjcem toho všeho? On stvořil ovečky, stvořil nás lidi. Ale je Stvořitelem také vlka? To se nám může zdát jako otázka teoretická. Ale i my se přece ptáme: odkud je ve světě zlo? Je dílem Božím? Stvořil je také Bůh? Bible říká „ano“. Na začátku Bible had pokušitel je přece „nejzchytralejší z polní zvěře“ (Gn 3,1), kterou Hospodin učinil. A vrcholná starozákonní výpověď (Iz 14,12-15) k tomuto tématu říká, že Lucifer byl původně Božím služebníkem, tak Bohem vyvýšený, až z toho zpychl, a ve své pýše spadl do temnoty. A tak se domýšlím: možná vlk představuje jeden pól stvoření, a ovce druhý pól. Vlk je ztělesněním pýchy, ztělesněním touhy vládnout nad druhými, touhy „být jako Bůh“. Zatímco ovce je ztělesněním pokory, poslušnosti vůči Bohu. Ta polarita platí i pro naše životy. Můžeme být jako vlci, pyšní na svou sílu a moc, a ohrožením pro druhé lidi. Nebo jsme jako ovce, poslušně naslouchající hlasu, který nás chce vést po dobrých cestách života. - Ježíš je na svět poslán jako dobrý pastýř, mezi ovce a vlky, ale jeho příklon na stranu ovcí je tak veliký, že on sám je jinde nazván Božím beránkem. Jak to skončilo, víme. Dobrý pastýř byl vlkem roztrhán na místě beránka. Ježíš byl ukřižován. - Ale víme naštěstí také, jak ta polarita mezi tvory, a taky polarita v našem nitru skončí jednou, nakonec, jaká naděje je v Božím plánu. Prorok Izajáš (11,6) předpověděl, že nakonec „vlk s beránkem budou pobývat“ spolu, ve vzájemném pokoji.

A ve třetím odstavci, závěrečném, se ještě zamysleme, co uprostřed všeho toho můžeme a máme dělat my. Ježíš to tady říká, a říká to s takovou samozřejmostí, že by nás to mělo až omráčit. On řekl: „Já znám své ovce, jako ony znají mne.“ On nás zná, zná nás až do hloubi duše, o tom jsme mluvili na začátku. Ale známe snad my jej? Známe ho takovým poznáním, o kterém tady mluvil? Poznáním hlubokým, které je až sjednocením? K tomu je potřebné, abychom s Ježíšem pobývali. Abychom četli evangelia, abychom nad nimi vytrvale přemýšleli, nad Ježíšovými slovy a činy. Abychom se modlili. Jak jinak bychom ho mohli skutečně poznat, pochopit jeho povahu, která je tak nepodobná té naší běžné lidské? Když je plný lásky ke svým přátelům, ale i ke všem lidem, s kterými se potká? Když se za všechny přimlouvá? My o něm dokonce vyznáváme, že on za nás dal svůj život. Ale máme to prožité? Pokud ano, pak se i my napojujeme na ten odvěký Boží záměr, který má Bůh s lidmi. Pak se naše poznání Boží lásky musí stát i činem. Činem, kdy i já lidi tak obětavě miluji, jako to dělal Ježíš.

Pane Bože, prosíme, ať je pro nás radostí každý náš krok,
kdy se s tebou nemíjíme,
ale přibližujeme se k prameni tvé lásky

Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince

J 10,16 Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.

Ž 86,8-11; Iz 56,6-8; Ef 2,13-17

Přátelé v Kristu,
v předcházejících verších, které jsme četli při posledních kázáních, říkal Ježíš svým učedníkům, že oni jsou jako ovce, ovečky Božího stáda. Ježíš jako dobrý pastýř o ně pečuje a shromažďuje je do stáda, a také do ovčince. Vznikající církev byla takovým ovčincem pro ovce, které poslouchaly a následovaly Ježíše. – A dnes Ježíš mluví o tom, že má ještě jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. O jakých jiných ovcích to tu Ježíš mluví? Je zajímavé, že rovnou neřekne, o jaké jiné ovce jde. Asi myslel na Židy, na ty, kteří v něj prozatím neuvěřili. Ale není to tu napsáno výslovně, protože… Protože situace byla tehdy vypjatá. V tobě, kdy bylo sepsáno Janovo evangelium, z kterého dneska čteme, byla situace mezi křesťany a židy špatná. Židé považovali ty souvěrce, kteří uvěřili v Ježíše, za odpadlíky. Viděli je jako jakousi novou sektu, která má svého vlastního Mesiáše. Zatímco obráceně křesťané vnímali zbytek židů jako nedověrce, malověrné, kteří mají klapky na očích. Vždyť Ježíš přišel přece pro všechny. – A v reálu to vypadalo tak, že židé byli v té době ještě stále většinovým, etablovaným náboženstvím. A proto vylučovali křesťany ze synagóg, a udávali je náboženským soudům i světským úřadům. Určitě se dnes až podivíme, že se toto dělo: vždyť křesťané i židé věřili ve stejného Boha, Hospodina. A přitom, takové nepřátelství mezi nimi. – Ti prozíravější z křesťanů, a určitě i z židů, se nad tím ovšem už tehdy trápili. Například apoštol Pavel, sám křesťan původem ze židů, to prožíval velmi bolestně, když píše křesťanům do Říma (Ř 10,1): „Bratři, toužím z celého srdce a modlím se k Bohu, aby Izrael došel spásy.“ A na konci své úvahy k takové naději skutečně dospívá, a řekne (11,26): „Nakonec bude spasen celý Izrael.“

Možná teď už rozumíme, proč Ježíš podle dnešního evangelia neříká svým učedníkům rovnou, že židé jsou těmi jinými ovcemi, na které myslí. Vždyť učedníci asi právě zažívali od židů velké nepřátelství. A co si o tom měli myslet? O jakém jednom stádě tady Ježíš mluví? Vždyť není jedno, jestli někdo věří nebo nevěří v Krista! Tito učedníci se snaží najít u Ježíše a ve víře v něj svůj pokoj. Oni jsou rádi, že u něho našli svůj ovčinec. A židé, kteří v Ježíše neuvěřili, jim nutně museli připadat jako ovce, které bloudí. – Teď ovšem zbystřeme: jaká slova jsme to právě řekli? „Ovce, které bloudí“. Neslyšíme v tom něco? Nepřipomíná nám to něco? Vždyť Ježíš vyprávěl jedno ze svých podobenství o ovci, která zbloudila (L 15,1-7). To ovšem říkal ještě do jiné situace, to bylo o mnoho let dříve. To ještě nebyla žádná církev. Ježíš byl ještě nerozlišitelný od jiných židovských učitelů, rabínů. A začínali za ním přicházet první sympatizanti. Mezi nimi přicházeli i mnozí hříšníci a celníci, aby ho slyšeli. A jiným židovským učitelům, farizeům a zákoníkům, se to nelíbí. S takovými hříšníky se přátelí! A Ježíš jim vypráví, že takoví hříšníci jsou jako zbloudilé ovce, a dobrý pastýř že za nimi vychází, aby je vyhledal a zachránil. - To tehdy musel Ježíš svůj přístup obhajovat před věřícími židy. Od té doby se však situace změnila. A když říká Ježíš ta slova, která jsme četli dnes, už je skupina jeho vyznavačů konsolidovaná, už je tu církev. A už ji připadá, že ona dovede posuzovat ty druhé, ty bloudící, posuzovat židy. Vždyť jsou to naší nepřátelé. Vždyť selhávají v tom podstatném, chybí jim víra v Ježíše. Ale Ježíš se snaží i jejich výhled rozevřít, a vlastně podobnými slovy, jako jsou ta v podobenství o ztracené ovci. Proto říká učedníkům: Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř.

Odpusťte mi ten nezvykle dlouhý historický úvod. Byl myslím potřebný pro to, abychom si uvědomili, jak mají různé skupiny lidí tendenci se uzavírat, a pak zevnitř posuzovat ty, kdo jsou venku. Často mají ti, kdo patří k nějaké skupině, i vážné a podstatné důvody, proč se vymezovat vůči ostatním. Vždyť jsou to naší nepřátelé, vždyť jsou to nevěřící, vždyť jsou to hříšníci apod. – Taková vymezování často nebývá správné, to tušíme. A Ježíšova vize, ta v dnešním evangeliu, by nám mohla připadat přitažlivá zvlášť v dnešní době. Vždyť by to bylo pěkné, kdybychom my, lidé, tvořili jednotu, jedno stádo. Vždyť zvláště v naší době se zdá, že žijeme ve světě extrémně roztříštěném. S druhými lidmi nás méně věci spojuje. Tolik je věr, nebo lidé žijí jen individualisticky, jen sami pro sebe. A i těch církviček co do počtu přibývá, a dochází k dalšímu štěpení, než že by se spíše slučovaly. A když tu dnes Ježíš říká: i ty jiné ovce uslyší můj hlas, zdá se nám nepochybné, že jeho hlas je v dnešním světě slyšet ne více, ale spíše stále méně. – Co s tím? Co s tím máme dělat my? Ježíš řekne: i ty ostatní musím přivést. A v tom „musím“ je jakási naléhavost. Že se to tak musí stát. Máme tedy pořádat nějaké kampaně? Jak lidi přivádět ke Kristu? Přemlouvat je a nutit? Ježíš řekne: „musím je přivést“, ale co udělá on sám? On sám sebe vydá. Obětuje se pro svět. Proto si myslím, že takto máme i my pracovat pro jednotu světa. Sloužit, kde je potřeba, obětovat se pro své bližní. – A ještě jedno podobné místo toto pochopení potvrzuje. Poučit se můžeme z Ježíšova podobenství o hostině (L 14,15-24). To podobenství vypráví, že jakýsi pán pečlivě připravil velkou hostinu, ale ti, pro které byla hostina připravena, nakonec nechtěli přijít. Ti, kdo patřili do houfu původně pozvaných, měli každý své starosti. A tu pán hostiny říká služebníkům: jděte na ulice a na pole, a pozvěte jiné hosty. Doslova i tady čteme tady slova o nutnosti, nucení: „přinuťte je, ať přijdou“. A služebníci jdou, a zvou ty, kdo pozvání nečekali. Je v tom naléhavost, ale je to naléhavé pozvání, žádné násilí. Tak i my nemusíme ke Kristu nikoho nutit, máme prostě zvát.

A poslední poznámka: my jsme dnes Kristovo stádo. Stádečko těch, kdo slyší jeho hlas. My křesťané, církev. Snažíme se ho následovat, jako to dělali jeho první učedníci. Posloucháme jeho slova, a snažíme se podle nich žít. Ale je psáno, a Ježíš to předpovídá, že (Mt 26,31): „když budou pastýře bít, ovce stáda se rozprchnou.“ A ta předpověď neplatila jen pro první učedníky. Co udělá s naším stádem dnes utrpení a bolest, ohrožení? Dovedeme je snášet společně, ve věrnosti Kristu? Dovedeme se potěšovat navzájem? Být semknutí? Co v nás vyvolává zvěst kříže? Přimknutí ke Kristu, nebo touhu prchnout, a kříží se vyhnout? Myslím, že z perspektivy kříže nejsme tak samozřejmě těmi, kdo mají ke Kristu nejblíže. Při myšlence na utrpení nejsme ani my jeho stádo, ale spíše osamělé ovce, které se třesou a obávají každá ve svém osamocení. – A my si dnes, na konci velikonočního období, ještě jednou připomeňme, že k učedníkům jako vystrašeným ovcím přišel Ježíš vzkříšený. A udělal tři věci. Řekl jim: „Pokoj vám.“ Potom jim dal Ducha svatého. A potom je vyslal jako své svědky. On měl moc je proměnit, z vyplašených ovcí udělal jedno stádo, které poslouchá jeho hlas. A první věcí, kterou oni udělali, bylo to, že mezi sebe pozvali nevěřícího Tomáše, aby se k nim přidal. - Tak přichází Ježíš i dnes k nám. S přáním pokoje, s darem a zmocněním Ducha, a s posláním. A my máme vyjít, zvěstovat, zvát do společenství. Žít v naději, jejíž naplnění není v našich silách, ale kterou nám zaslíbil Ježíš, ten Vzkříšený. Že nakonec bude jedno stádo, jeden pastýř.

Spoj nás v jedno, Pane,
spoj nás v jedno poutem, které nemůže být zlámáno.
Spoj nás v jedno láskou svou.