Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci

Jon 2,1-5 Hospodin však nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila. Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci. I modlil se v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu. Řekl: „V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě. Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily. A já jsem si řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám!

Ž 42,6-9; Mt 12,36-41; Ř 6,3-5

Přátelé v Kristu,
tak by se zdálo, že se Jonáš konečně modlí. Připomeňme si, o čem byl jeho příběh doposud: on je na útěku od Hospodina, nechce nic vědět o úkolu, který od Boha dostal. Námořníci na lodi se modlili, v nebezpečí bouře, a potom, když měli Jonáše hodit do vln, jen od Jonáše samého jsme modlitbu prozatím neslyšeli. Až teď, zdálo by se. Ta slova mají formu jako modlitba, je oslovován Bůh, mají obsah jako modlitba – a přesto to není modlitba. Možná vás teď překvapuje, co to tady říkám, ale hned to vysvětlím. Ta Jonášova slova jsou v mnoha Biblích nadepsána jako Jonášová modlitba. A to, co zde čteme, připomíná mnohé skutečné žalmy, které v Bibli máme. A přece: z Jonášových slov je poznat, že on ani v této chvíli nestojí o rozhovor s Bohem, že si mele jen to své. Jen sobě něco nalhává. Všechno je to jen zbožná přetvářka. A pro nás připomenutí, že se to může stát i nám. Že se někdy jakoby modlíme, ale přitom nejsme Bohu otevřeni, jen si říkáme to své, a o Bohu vědět nechceme. – Podívejme se podrobněji, jak to vypadá u Jonáše. Nejzřetelněji je jeho faleš vidět na slovech, kde mluví o Bohu a o sobě: Řekl jsem si: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. No, mohl Jonáš říct větší lež? To on od Hospodina utíká, od Boží tváře, Hospodin se ho snaží dostihnout a zastavit, skrze bouři na moři, a teď pomocí velké ryby, a Jonáš poví, že si připadá jako Bohem zapuzen. A pokračuje to slovy: Tak rád bych, Hospodine, zase hleděl na tvůj svatý chrám! A zase: vypadá to jako zbožná touha, Jonáš si přeje být zase v Jeruzalémě, na nejposvátnějším místě – ale on přece vůbec nemá směřovat do Jeruzaléma, on měl podle Božího příkazu jít do Ninive! Snaží se Boha ohlupovat, nebo jen cosi nalhává sám sobě? – A v podobném tónu bychom mohli pokračovat. Jonáš řekne: Bože, vhodil jsi mě do hlubin. Ale to byl přece Jonášův nápad, že třeba i takto unikne před plněním svého úkolu. A když řekne: Volal jsem o pomoc, tak to zase není pravda. Jak jsme si už řekli, Jonáš se doposud nemodlil, naopak, chtěl mít od Boha pokoj. Snad mohl už na počátku Boha poprosit, aby mu pomohl s úkolem v Ninive, snad se mohl v modlitbě třeba i s Bohem hádat, protestovat, ale on nic, doposud nic. – A tak je takzvaná Jonášova modlitba pro nás nejprve poučením. Abychom byli ve svých modlitbách Bohu a jeho působení otevřeni. Abychom si v modlitbě nelhali. Například abychom neúpěli, proč nás Bůh opustil, že se o nás nezajímá, když jsme to my, kdo jeho blízkost nechceme vnímat. Nebo abychom do modlitby a zbožných slov nebalili své vlastní touhy, jako bychom je chtěli Bohu nanutit, když přitom víme, že jeho úkol pro nás je úplně jiný. A tak dále…

Takže: to, co dnes od Jonáše slyšíme, není žádná opravdová modlitba. Jonáš ani teď nemluví s Bohem, je uzavřený ve svých vlastních zbožných frázích. A přece se s ním snad nějaká proměna děje. Když se někdo modlí tři dny a tři noci, něco to s ním určitě udělá. Že se s Jonášem nějaká proměna stala, potvrzuje i Ježíš. Když o něm mluví v evangeliu, dává tuto Jonášovu zkušenost za příklad pro další lidi. A nazývá ji znamením proroka Jonáše. Připomeňme si, jak to Ježíš myslel, do jaké situace tato slova patří. - To tehdy mluvil ke svým současníkům, k zákoníkům a farizeům. Mluvil k nim také o zrádnosti planých slov, třeba takových, jaká dnes posloucháme od Jonáše, že za ně budeme souzeni v den soudu Božího. A teď na Ježíše zákoníci a farizeové naléhají: „Mistře, chceme od tebe vidět znamení.“ Dej nám důkaz, že to, co říkáš, je pravda. Dolož své učení nějakým zázrakem, který bychom mohli vidět. Ale Ježíš jim říká: „Žádné vnější znamení vám nedám, žádný zázrak neukážu. Vy přece i tak víte, co máte dělat. Vždyť o sobě říkáte, že znáte Boha a máte zákon. Jen se vymlouváte, když k tomu žádáte zázraky. Jste pokolení zlé a nevěrné. Jen jeden zázrak a jedno znamení se s vámi může stát. Ale je to znamení vnitřní, znamení Jonášovo. Zázrak vaší vnitřní proměny. To když pochopíte, že Bůh vás chce zastavit na vašem útěku od něj. To když prožijete, jak vaše bezbožnost ve vás umírá. Bude to podobné, jako když neposlušný Jonáš byl hozen do vody a vlastně utopen. To když prožijete dny temnoty a úzkosti, jako Jonáš v útrobách velké ryby, ale zároveň pochopíte, že toto už je součást Boží záchrany. Že se skrze takovou zkušenost můžete dostat na nový břeh. Ano, představte si Jonáše, jak se modlí po tři dny a tři noci v útrobách velké ryby. A takového přerodu je zapotřebí také vám. Jonáš se teprve potom mohl stát svědkem o Boží milosti. – Ježíš mluvil o znamení proroka Jonáše, my však už víme také, že tímto podobenstvím předkládal svým současníkům také sám sebe jako znamení. Chápeme, že znamení proroka Jonáše ukazuje k události, kdy Ježíš pobýval tři dny v hrobě. Pak se stal svědkem o Boží milosti, tím nejvyšším. Svou smrtí, pobytem v hrobě a vzkříšením Ježíš zjevil Boží milost všemu stvoření. – A co znamení proroka Jonáše říká nám? Ježíš nově vysvětlil, co se to tam v té velké rybě tehdy stalo. Řekl, že Jonáš už v moři vlastně umřel, aby mohl nově vstát z Boží moci. A to znamení pak ukazuje přes Jonáše k Ježíšovi, k naději, kterou potřebujeme naopak my všichni - protože nás všechny čeká jednou smrt. Je to znamení naděje ve smrti. I my snad budeme jednou vzkříšeni ze svých hrobů, jako byl vzkříšen Ježíš. - A potom je to znamení Jonášovo ovšem taky znamením pro naši současnost, nejen pro smrt, ale také pro náš život. I pro nás stále nějak platí, co Ježíš řekl tehdejšímu pokolení nevěrnému: to, co se stalo s Jonášem, je vám dáno jako znamení. Můžeme se u Jonáše učit. Čemu všemu? Nejdříve jsme viděli, jak si Jonáš po dlouhé době vzpomněl na modlení. I ty se modli, ale v těch modlitbách se třib, ať to nejsou jen slova planá. Máme být v modlitbě pravdiví a otevření. Často to bude znamenat, že o sobě sami řekneme i věci nepěkné, o nějakém svém selhání, o své malé víře a podobně. A další lekce učení od Jonáše, lekce hluboká: když někdy prožíváš zkušenost temnoty a úzkosti, že to připomíná útroby velké ryby v hlubinách vod, pak třeba poznáš, že to Bůh tě chce zastavit, že už nemůžeš dál po svém. Nemůžeš před ním pořád utíkat. A pak třeba poznáš, že už ta temnota a tíseň je součástí Boží záchrany.

Pane Bože, tři dny se v kuse modlit, to zažil málokdo z nás.
Ale když se někdy k upřímné modlitbě dostáváme, prosíme,
ať poznenáhlu zakoušíme, že jsme ve tvé náruči.