Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína

L 6,37n Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno. Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám."
Ž 103,8-13; Ex 34,4-10; Ko 3,12-14

Přátelé v Kristu,
v jádru dnešního textu je zážitek. Snad ho známe všichni. Přijdete někam na návštěvu a hostitel před vás postaví plnou mísu něčeho dobrého. Pořádnou porci. Ježíš tady mluví o míře natlačené, natřesené, vrchovaté. A tak si můžeme představit třeba pořádný košík vinných hroznů nebo fíků, takový, že ho budete mít plný klín. Víno a fíky jsou plody, které podle Bible nejlépe vystihují hojnost a štědrost. Anebo si můžeme představit třeba i něco jiného k jídlu, nač bychom měli největší chuť my. Třeba mísu s ovocnými knedlíky, nebo třeba s bramborovými hranolky, nebo třeba pořádný tác se sushi. Jde tu hlavně o to, že porce je velká, vrchovatá. Pokud se vám to už někdy na návštěvě stalo, že jste se setkali s takovým pohostinstvím, hned jste poznali: tady mě mají rádi.

Možná jste při prvním odstavci už dostali chuť na nedělní oběd. Ale nebudete se na mne snad zlobit, když teď řeknu, že jen o jídlo v dnešním evangeliu nejde. Ta porce, kterou jste si měli představit, že jste ji dostali do klína, má být obrazem něčeho jiného. A my snadno pochopíme čeho. V dnešním textu totiž jde o odpuštění. O to, že Ježíš nám slibuje pořádnou porci odpuštění. Dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Kdy se to stane? Naplno se to stane v Božím království. A my bychom byli rádi, kdyby jednou, až tam dorazíme, kdyby před nás byla postavena velká porce odpuštění. Kdybychom po celé té obtížné cestě životem, kdy toho mnoho pokazíme, kdy přímo uděláme mnoho zlého, kdybychom mohli jednou na konci spočinout a dostat před sebe vrchovatou mísu Božího dobra. Kdyby nám Bůh řekl: „Vítej na mé hostině.“ A jsme rádi už v tady za života, když poznáváme, že nám Pán Bůh odpouští, že nám svého odpuštění dává pořádnou porci. A my ho potřebujeme, nutně ho potřebujeme, každý z nás. Když tady při bohoslužbách vyznáváme své hříchy, nebo když to děláme i doma, slyšíme k tomu slovo milosti: „Bůh odpouští všechny nepravosti tvé.“ Dává ti milost a dává ti ji v hojnosti. Jeho odpuštění je jako ta velká mísa pochutin či dobrého jídla. Jeho milost nám dává život, ale dokonce jako by ji byla až přemíra, dává nám svou milost v plnosti a hojnosti. Kdo takto přijímá Boží milost, hned pozná: Pán Bůh nás má rád.

A teď je ovšem třeba říci, že takto jednáme také my lidé mezi sebou. Že si navzájem dáváme velké nebo malé nebo žádné porce odpuštění. Je to myslím názorný obraz pro to, co vlastně děláme, když odpouštíme. Když jsme ochotni někomu druhému odpustit, vlastně mu dáváme, co je potřebné k životu - a co je zároveň příjemné. Jako dobré jídlo v sobě spojuje obojí: že nás sytí, že je jídlo k životu nutné – a že nám chutná, že jíme také pro radost. Tak je tomu i s odpuštěním: umožňuje nám, abychom spolu vůbec vydrželi, je nutné, abychom se my lidé vůbec snesli – a zároveň je příjemné, když víme, že ten druhý na mne pohlíží laskavě, že mi nepřičítá to a ono. Že se spolu máme rádi. Dobré společenství je v Bibli často zpodobováno společným stolováním. A dnes je tady řeč ještě o hlubší rovině toho, že si spolu dovedeme sednout k jednomu stolu - když si navzájem nabízíme mísy odpuštění. Já tobě dávám míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatá, a jsem rád, když od tebe dostávám míru stejně nešizenou a velkodušnou. Když se sytíme vzájemným odpuštěním.

My lidé v tom však naděláme mnoho chyb. Ne se všemi chceme mít takové společenství. O takových chybách právě mluví dnešní text. Nejprve je v něm řeč o situaci, kdy druhé soudíme. Posuzujeme, jak se ten druhý zachoval, jak mluví, jak je oblečen, a mnoho a mnoho dalších věcí. Poměříme ho svým měřítkem, měřítkem svých soudů. A máme pro jeho jednání pochopení buď větší, nebo menší. Jsme ochotni mu dávat větší nebo menší porce odpuštění. Myslíme si, že tolik si ho zaslouží. A taky těch dávek není nekonečné množství, celkový objem naší shovívavosti se může snadno vyčerpat. „Kolikrát mám odpustit?“, ptal se Ježíše už učedník Petr. - Taky o tom, že někoho zavrhujeme, je v dnešním textu řeč. To jako bychom někoho z rozdílení odpuštění už vylučovali docela, a řekli: tento si ho už nezaslouží vůbec. - My jsme tady přece těmi, kdo odpuštění rozdílejí nebo naopak odpírají. Na naší vůli to záleží, na našem posouzení, jací ti druzí jsou.

Řekl jsem, že takto děláme v rozdílení chyby. Ale proč jsou to chyby? To snad máme být blahovolní donekonečna? To máme přehlížet zlo, které druzí dělají, a odpouštět a odpouštět? Ano, zní to až provokativně, nebo naivně, ale dnešní evangelium poví: dávejte. Nesuďte, neodsuzujte, ale prostě odpouštějte. A jaký má pro to Ježíš argument? Jednoduchý. My tady totiž nerozdílíme ze svého. Pokud odpouštíme, dáváme z toho, co jsme dostali. Pokud odpouštíme, jenom dáváme dále něco z toho, co jsme sami dostali. Od Boha dostali. Proto je tady řeč o míře vrchovaté. Protože nám samotným se dostává odpuštění od Boha více, než bychom si zasloužili. A my to víme. Víme o svých špatnostech, o svém hříchu, o své slabosti. Dobře víme. Ale přesto nám Bůh neodplácí podle našich nepravostí. Je k nám milostivý. Je základem biblické zvěsti už od jejího počátku, že Bůh nám dává nezaslouženou milost. Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se nad námi klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí (Ž 103:11). Dostáváme svobodu, dostáváme příležitost nechat své hříchy ležet a netahat se s nimi stále. Dostáváme možnost kdykoliv si přivlastnit Boží odpuštění. Víra je vstupem do prostoru Božího milosrdenství.

Ale je možné, že uprostřed tohoto prostoru my sami zůstáváme zákoničtí. Bůh nám dává míru hojnou, ale my druhým dáváme jen tolik, co si podle nás zaslouží. Nepřenecháváme soud Bohu, ale sami chceme být jako bohové. Jako soudci druhých lidí. A tady Ježíš řekne, že v takovém případě odsuzujeme i sami sebe. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. Jestliže odsuzujete druhé, sami sebe odsuzujete. Jestliže druhým neodpuštěním zavíráte dveře do společenství, dejte si pozor, abyste jednou nezůstali sami venku u těch rozhodujících dveří, u těch do Božího království. Že je každé neodpuštění trháním společenství, to je v té dnešní Ježíšově výhrůžce to nejvážnější.

Ale skončeme pozitivně, dobrou zvěstí, povzbuzením. Dnes nám má být inspirací ten obraz natřepané, vrchovaté míry, kterou nám dává Bůh. On nám odpouští více, než bychom si zasloužili. Proto i my máme odpouštět druhým více, než se nám zdá, že si zaslouží. A vše uzavřu jedním moudrým citátem, který mám moc rád: „Ten, kdo soudí druhé, může se mýlit. Ten, kdo odpouští, nemýlí se nikdy.“

Pane Bože, tebe samého jako bychom chtěli někdy opravovat,
že nekonečné odpuštění není možné.
Prosíme, odpusť nám i tuto naší nedůvěru.

Jako hořčičné zrno

Mk 4:30-32 Ježíš také řekl: "K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím je znázorníme? Je jako hořčičné zrno: Když je zaseto do země, je menší, než všecka semena na zemi; ale když je zaseto, vzejde, přerůstá všechny byliny a vyhání tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jejich stínu."

Přátelé v Kristu,
nedávno vyšel v mém oblíbeném časopise článek, který byl objevný a zajímavý na naprosto nečekaný způsob. Ten časopis totiž většinou píše o vzdálených exotických zemích, zvířatech, lidech a kulturách. Článek, o kterém mluvím, se však zabýval naopak tím kouskem přírody, který je nám nejbližší a pro nás nejvšednější. Popisoval, co všechno objevíme, když rozložíme obyčejný decimetr krychlový naší zeminy, půdy, po které běžně šlapeme. Jistě, je tam hlína, jsou tam kamínky, je v půdě voda, tunýlky od žížal. Ale nevěřili byste, kolik jen různých druhů hmyzu můžete v půdě najít. Prý to bylo překvapením dokonce i pro vědce, protože některé druhy malých živočichů doposud neznali, nikdo je nepopsal, nepojmenoval, nebyli pro nikoho zajímaví. A podobně to bylo s rostlinnými částmi. Kolik jen je v kousku půdy různých zetlelých zbytků, kolik různých semen, z kterých nic nevzešlo! – Je to prostě překvapení, a tím byl ten článek pro mě nesmírně poučný, kolik se v takové obyčejné hroudě zeminy najde forem života, kolik různých sil a snah se tady dere k životu, bojuje o život.

Milí přátelé, naše novoroční bohoslužby začaly v 10 hodin. Od novoročního rána uběhlo už několik hodin. A kdybychom chtěli pečlivě zkoumat, co všechno se stalo v našem srdci od té chvíle, kdy jsme dneska vstali? Kdybychom to dovedli, jsem přesvědčen, že bychom našli stejnou rozmanitost jako v tom decimetru půdy. Možná máme nějaká novoroční předsevzetí, chtěli bychom některé věci v našem životě začít jinak a nově – přáli bychom si, aby se uvolnily životní síly, které jsou jakoby zabrzděné, aby celým komplexem našeho života začala proudit nová životadárná míza – jako voda v zemině. Ale mnoho věcí v našem srdci zůstane nutně starých, jako zetlelé zbytky, jako kamínky, které se nepohnou. A nepřipomínají snad naše touhy a snahy a životní hodnoty spíše rozdílné živočichy, kteří nejsou ve vzájemném souladu, spojení stejným úsilím, ale spíše bojují o život proti sobě, jeden na úkor druhého? A myslím, že i ty prozatím nepojmenované brouky bychom v půdě našeho srdce našli, vždyť my ani o svém srdci nevíme, co všechno v něm je, co se v něm hýbe. Mnohé síly v nás samých jsou nevědomé, námi nepoznané. – Ráno vstaneme, a kolik věcí nás začne ovlivňovat: vyspali jsme se dobře nebo špatně? Zjistíme, jaké je počasí, a možná i to ovlivňuje naší náladu a naše myšlenky. Do toho brzy začnou útočit ze všech stran reklamy: třeba když si pustíte rádio, nebo z obalů různých výrobků – také to jsou síly, které vás chtějí nějak ovlivnit. A potom cestou do kostela potkáte různé lidi, nebo nepotkáte, ti se na vás usmějí nebo se vám vyhnou. A tak dále a tak různě. Z toho všeho, ze všech těchto sil a okolností vzniká v našem srdci roztodivně komplikovaný konglomerát života.

A v tuto chvíli jsme na bohoslužbách a posloucháme zvěst o království Božím. Ježíš řekl, že Boží království je jako hořčičné zrno: Když je zaseto do země, je menší, než všecka semena na zemi. Snad už v tuto chvíli tušíme, jak je to Ježíšovo podobenství realistické. Je tomu totiž tak, že to, co tady dnes slyšíme, nebude samo o sobě v půdě našeho srdce větší než hořčičné semínko. A možná: kolik takových dobrých semínek už do našeho srdce padlo? Kolik kázání jsme už slyšeli, jak mnoho různých výzev a poučení? Ježíš dokonce řekne, že hořčičné semínko je nejmenší ze semen. Je takové prosté a nenápadné. Evangelium není tak halasné jako různé reklamy, které námi chtějí manipulovat. Není tak dravé jako různé plevely, například naše závislosti a předsudky, které zaplevelují náš život. Není tak okázalé jako jiné životní vzory, které nám nabízejí třeba filmy a bulvární časopisy. Evangelium jako dobrá zpráva prostě padá do našeho srdce jako malé hořčičné semínko, ano malé a nenápadné mezi všemi ostatními semeny, mezi tím vším, co by chtělo růst v našem srdci.

A potom, až odtud odejdeme, bude na nás, jestli tomuto semínku umožníme růst. Je to i na nás, nemysleme si. My se musíme přičinit o dobrý užitek Boží setby. Záleží na nás, abychom k tomuto semínku přivedli živiny, třeba tím, že se modlíme i doma, že si biblické slovo čteme i v rodině. Abychom pečovali o čistotu našeho srdce, abychom bránili různým škůdcům, kteří brání všemu zdravému, co se v nás vzmáhá k životu. Takovými škůdci jsou třeba lenivost nebo hněv nebo lhostejnost, myšlenka, že na nás jednotlivcích ve světě nezáleží. A pokud se to povede, abychom se pokoušeli dělat i to možná nejobtížnější: abychom pohnuli s tím, co je v našich srdcích jakoby neživé a životu bránící, jako vyprahlý povrch, který brání vodě vsáknout a semenům vyrašit, jako kameny, které brání tomu dobrému dobře zakořenit. Snad je to dobré přání k novému roku – ať se snažíme v našich životech umenšovat to, co je odumřelé, neživé, životu bránicí. – A zaslíbení spojené s dnešním podobenstvím je pak naprosto jedinečné. Když to dobré hořčičné semeno vyroste, přerůstá všechny byliny. Tedy i ten plevel, který se jinak v lidském životě zdá nejbujnější. Teď hořčice přerůstá ostatní byliny. A to ukazuje k tomu, že i na nás, na půdě našeho života, může být nejzřetelnější to, že jsme křesťané. Nejvýraznější bude to, co vyrostlo z malého semínka víry. Vyroste výrazný strom a větve, květy a plody. Budeme lidmi laskavými a milosrdnými, ochotnými a důvěryhodnými. – A to už ukazuje k poslední věci, kterou chci dnes říci. Když ta rostlina z podobenství dobře vyroste, vyhání tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jejich stínu. To znamená, že zralá víra pobízí k společenství. Dospělá víra je taková, která nabízí společenství, úkryt a ochranu. Doroste tehdy, když se budou lidé v naší blízkosti cítit bezpečně. To je přece krásný závěr a krásný cíl. Smyslem není náš vlastní růst a naše vlastní velikost. Cílem je společenství. Kdy bude Boží království jako rozložitá koruna s mnoha větvemi, poskytující místo k spočinutí mnoha tvorům. Je to vize, který nás přitahuje. I kdyby to s námi dnes mělo být ještě tak, že začínáme od pouhého semínka a o něj máme pečovat, aby vůbec rostlo.

Pane Bože, ty pomoz naší snaze,
aby v našem srdci rostlo, co růst má.