Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám

Iz 58,1-3 "Volej z plna hrdla, bez zábran! Rozezvuč svůj hlas jako polnici! Mému lidu ohlas jeho nevěrnost, domu Jákobovu jeho hříchy. 2 Den co den se mne dotazují, chtějí poznat moje cesty jako pronárod, jenž koná spravedlnost a řád svého Boha neopouští; na spravedlivé řády se mě doptávají, chtěli by mít Boha blízko. 3 »Proč se postíme, a nevšímáš si toho? Pokořujeme se, a nebereš to na vědomí.« Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky.

Přátelé v Kristu,
prorok dostává od Boha příkaz, aby volal, z plna hrdla, bez zábran. A kde má volat? Na jakém místě? Vykladači nám řeknou, že pravděpodobně v chrámu, při postních bohoslužbách, které se tam odbývaly. A tak si můžeme představit, jak v jeruzalémském chrámu probíhají postní bohoslužby, se svým navyklým pořádkem, a prorok Izajáš do toho křičí tato svá slova. A ruší, vyrušuje. Působí rušivě nejenom tím, že se překřikuje s těmi, kdo bohoslužbu vedou. On má působit rušivě i tím, co volá, on má provokovat obsahem svých slov.

Rozezvuč svůj hlas jako polnici, ať tě jde slyšet při té jejich bohoslužbě. Při té, z které posluchači odcházejí s pocitem, že je Bůh neslyší, že je nebere na vědomí. A přitom oni se postí, a svými půsty chtějí zesílit účinky svých modliteb. Jistě se modli o Boží blízkost, o vysvobození z hříchu, a vážnost svých modliteb chtějí ukázat i tím, že se postí. Ale přes všechny zbožné snahy mají dojem, že je Bůh neslyší, že si jich nevšímá, že je nebere na vědomí. Tím jejich zbožnost končí: Bůh nás stejně neslyší. Neplní naše přání, naše modlitby. Neumenšuje zlo ve světě. Tolik jsme toho udělali, Boha jsme hledali. Ale Bůh nás stejně neslyší. Co víc můžeme pro Boha udělat? A proto, když zbožně uděláme vše, úplně vše, co jsme mohli udělat, a k ničemu to nevede, žijeme si po svém. Máme své záliby, máme své povinnosti. - Zatímco podle proroka je to naprosto obráceně. Není pravda, že nás Bůh neslyší. To my Boha neslyšíme. Proto má teď prorok volat z plna hrdla, Boží slovo má být nepřeslechnutelné. Proto má teď jeho hlas znít jako vojenská polnice, která volá do boje. Protože Boží lid má ještě o něco bojovat. Ten Boží lid, který myslí tolik věcí vážně a závažně, má ještě jeden boj stále před sebou. Boj o celistvost srdce. Boj o to základní, čím měl být Izrael formován. Nacházíme to ve Starém zákoně formulováno mnoha způsoby, ale vždy jde o totéž. Abychom se na Boha spoléhali celým svým srdcem, a aby se nám nestávalo, že se nám bohem – totiž nejvyšší hodnotu - stane něco jiného, například naše vlastní já, nebo naše zdraví, nebo naše rodina. Jednou to Starý zákon vyjádří v prvním přikázání Desatera: Jediného Boha míti budeš. Jindy totéž řekne jako základní vyznání víry: Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný (Dt 6,4). A hned potom (Dt 6,5) řekne zase ten stejný obsah ve slovech přikázání lásky, tak, že je to blízké také Ježíši v evangeliu: Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem

Ti, ke kterým je poslán Izajáš, právě v tomto základním selhávají – v celistvosti srdce. O toto jde také v dnešních slovech proroka. A toto obvinění vůči zbožným je vyjádřeno na příkladu zcela konkrétním. Vždyť se podívejte, co všechno se vejde do vašeho svátečního dne, jak protikladné věci: Právě v den, kdy se postíváte, hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. Chvíli hledáte vůli Boží – a později jednáte podle své vlastní vůle, podle toho, co vám dělá dobře. A ještě k tomu zneužíváte druhé, zotročujete je. Izajáš jakoby je naváděl: Zamyslete se, co se chystáte dělat dnes, když odejdete odtud z bohoslužeb. Zamyslete se, jak vypadá běžně váš den sváteční, den vyhrazený pro Boha. A Izraelci si museli přiznat, že člověk toho za den stihne hodně. Na mnoho věcí pomyslí, mnoho slov poví, mnoho věcí udělá, dobrých i zlých. – Ten problém by se dal obecně nazvat tak, že lidské srdce je rozpolcené. Chvíli myslíme na toto a hned zase na něco jiného. Jednou máme myšlenky vznešené a hned zase docela přízemní. Někdy máme období, že bychom se rozdali v pomoci druhým, a jindy myslíme sobecky jen sami na sebe. Takovou rozpolcenost srdce asi všichni známe. Jenže na zbožné Izraelce nemůžeme tuhle naší vlastní zkušenost uplatnit jen tak unáhleně. Protože oni byli zdá se mnohem zbožnější než my. Vždyť oni, zdá se, měli svá srdce plná Boha. A prorok jim to taky nejprve přiznává. Uznává, že tehdejší Boží lid je velmi, velmi zbožný. Tehdejší zbožní se na Boha dotazovali den co den, chtěli poznat jeho vůli. Konali spravedlnost, to je velké vyznamenání, které Izajáš zbožným dal, a Boží řády neopouštěli. Opravdu a upřímně chtěli mít Boha blízko. To všechno jim prorok, poslaný Bohem, přiznává. Mají touhy po Bohu zdánlivě plné srdce. A přece: i tady v těch zbožných srdcích jsou jakási skrytá vrátka do ještě jiného prostoru. Je s podivem, co vše se do lidského srdce vleze, co všechno se v něm ukrývá! A tak naší zbožní Izraelci, když Bůh nereaguje na jejich modlitby a posty tak, jak by očekávali, když se jim dokonce zdá, že je Bůh neslyší, oni těmi vrátky odcházejí do prostoru, kde si žijí po svém. Zde je vlastní Já jejich bohem. Hovíte svým zálibám a honíte všechny své dělníky. Chvíli, při bohoslužbách, hovíte zbožnosti, ale pak hned svým zálibám a povinnostem. - A Izajáš dostal úkol, aby Izraelců tuto jejich rozpolcenost srdce připomněl. Mému lidu ohlas jeho nevěrnost, domu Jákobovu jeho hříchy. Je v nich nevěrnost – hned vedle velké víry a hledání Boha. Oni jsou hříšníky – hned vedle toho, že konají spravedlnost. Jak propastné je lidské srdce! A Izajáš vyhlašuje slovo soudu. Ano, vy spoléháte na Boha. Ale vedle toho spoléháte také na mnoho jiných věcí. Podle Bible však všechno to jiné, na co spoléháte, pomíjí. Pomíjí to, co jsme si vydobyli na druhých, když je honíte kvůli svým potřebám. I záliby našeho srdce pomíjí. I srdce samo, nakolik není odevzdáno Bohu. Pomíjí všechno to, co se skrývá za těmi zadními vrátky srdce.

Tenkrát dostal Izajáš za úkol, aby zasáhl do postní bohoslužby. My dnes si ta jeho slova připomínáme. Protože platí nepochybně i pro nás. Kéž bychom i my dnes dovedli pochopit a přijmout tato prorocká slova, uprostřed naší postní bohoslužby, která by jinak mohla probíhat jen podle našich lidských příprav a představ. Abychom teď, při bohoslužbách, zaslechli pravdivý prorocký hlas o rozpolcenosti našeho srdce. A hlavně, abychom podle tohoto napomenutí lépe stavěli své dny. Nejdříve právě tento dnešní.