Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Abrahamovy příběhy 17

Gn 22,1-19 Bůh sám si vyhlédne beránka
1 Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: "Abrahame!" Ten odvětil: "Tu jsem." 2 A Bůh řekl: "Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!" 3 Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl. 4 Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo, 5 řekl služebníkům: "Počkejte tu s oslem, já s chlapcem půjdeme dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme." 6 Abraham vzal dříví k oběti zápalné a vložil je na svého syna Izáka; sám vzal oheň a obětní nůž. A šli oba pospolu. 7 Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: "Otče!" Ten odvětil: "Copak, můj synu?" Izák se otázal: "Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?" 8 Nato Abraham řekl: "Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné." A šli oba spolu dál. 9 Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář, nahoru na dříví. 10 I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka. 11 Vtom na něho z nebe volá Hospodinův posel: "Abrahame, Abrahame!" Ten odvětil: "Tu jsem." 12 A posel řekl: "Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna." 13 Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna. 14 Tomu místu dal Abraham jméno "Hospodin vidí". Dosud se tu říká: "Na hoře Hospodinově se uvidí." 15 Hospodinův posel zavolal pak z nebe na Abrahama podruhé: 16 "Přisáhl jsem při sobě, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, 17 jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel 18 a ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu." 19 Abraham se pak vrátil k služebníkům. Vydali se spolu na cestu do Beer-šeby, neboť tam Abraham sídlil.

Přátelé v Kristu,
když slyšíme o Abrahamově zkoušce, když si ji představíme a přemýšlíme nad ní, může se při tom náš rozum zbláznit. Jak to vůbec Bůh může po Abrahamovi chtít? Vezmi svého jediného syna, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž to povím. To je k zešílení, když se tady chceme do Abrahama vcítit. Jak Hospodinův příkaz přijmout a pochopit? Je na to mnoho výkladů. Ten nejvážnější říká: tímto příběhem se ukazuje, že Bůh si žádá celého člověka, a přece si nepřeje lidské oběti, nepřeje si smrt člověka. To se skutečně na závěr ukáže, Izák bude uchráněn. A přece na začátku je Abrahamovi oběť přikázána, a on to takto přijímá a rozhoduje se poslechnout. Nemůžeme hned začátek vylehčovat tím, že už víme, že to dobře dopadne. Nemůžeme říci, že Bůh to nemyslel tak, jak to řekl. Ten příkaz zněl: obětuj, a to znamená: zabij. Té naší otázce se nevyhneme: jak to Bůh může po Abrahamovi chtít? Jen Abraham však ví: může. Bůh může chtít naší úplnou vydanost: na život i na smrt. Na čest, na hrdlo i na statek. Není to pro nás snadné pochopit, možná to vůbec nejsme schopni pochopit. Abraham tady však stojí jako ten, kterému bylo mnoho dáno, a který ví, že se od něho také mnoho požaduje. Právě na velikosti zkoušky, toho, co je schopný unést, se ukazuje Abrahamova velikost. Z velikosti jeho vydanosti můžeme zpětně usuzovat na jeho obdarovanost. Bůh dokáže i nemožné, Abrahamovi dal syna v jeho bezdětnosti, při jeho stáří, na druhou stranu ale někdy chce nemožné po člověku. Po Abrahamovi chtěl nemožné. A velikost a jedinečnost tohoto praotce se nejzřetelněji ukazuje v závažnosti jeho zkoušky.

Abraham Hospodinův příkaz přijímá. Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl. Abraham ví, že to Bůh po něm může chtít, a proto poslechne. I když neví „proč“ to po něm Hospodin chce. Ta otázka proč?, proč utrpení, proč smrt, proč oběť?, ta Abrahamovi zůstává. Zůstala i pro Ježíše, když se z kříže ptá: „Bože můj, proč jsi mne opustil?“ A zůstává nepochybně i pro nás, když se ptáme po smyslu utrpení, když v mnoha těžkých a bolestných situacích nevíme, proč se věci dějí tak, jak jsou, proč je Bůh dopouští, anebo snad přímo chce? Abraham neví, proč má obětovat Izáka, svého milovaného syna, neví k čemu to bude dobré, když zase přijde o syna, na kterého tak dlouho čekal, a kterého vděčně přijal od Boha jako zaslíbený dar. A Abraham jde k hoře Mórija pod tíží onoho „proč“? On jde s Izákem, oba jdou pospolu, a nemluví. A přece Abraham v sobě nedusí plamen zoufalství, v něm plane plamen naděje. On doufá proti vší beznaději. Věří, že je nějaké „proto“. Má naději, že Bůh to „proto“ zná, že Bůh ví, co zamýšlí a chce. Ten plamen doufání zašlehne, když Izák sám přetrhne mlčení a otce Abrahama osloví. A ten odpoví zdálo by se zmateně a nelogicky: Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné. Na jakého beránka tady Abraham myslí? Nikde v příběhu nenajdeme ani zmínku o tom, že by Abraham už předem věděl, jak všechno dopadne. že by snášel tuto zkoušku lehce, protože všechno přece musí dobře dopadnout. Ne, Abraham neví, jak to dopadne, a to, na co se připravil, je špatně: Abraham je připraven vytáhnout nůž a řezat do svého vlastního syna. Poslušně se poddá Božímu příkazu, jak ho pochopil. A přece není Abrahamova víra jen slepou poslušností. Abraham v sobě navíc chová naději, naději proti vší beznaději. A ukáže se následně, že v této podivné naději přece jen bylo více pravdy než v těžké vlečící se realitě, že ji nemohly udolat ani tři dny nepředstavitelně těžké cesty k hoře Mórija. Bůh sám si vyhlédne beránka.– Abraham dosvědčil to, co nesl v srdci, a šli oba spolu dále.

Ano, nakonec to všechno skutečně dopadlo dobře. Nevztahuj na chlapce ruku. Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna. Abraham slyší z nebe tato slova, a padá z něj asi velká tíha. Říká se: konec dobrý, všechno dobré. A Abraham, který se na počátku plně svěřil do rukou Hospodina, teď obětuje místo svého syna berana s čistou vděčností v srdci. – Ale mně a nám, pokud se nedovedeme takto plně odevzdat, přece jen zbývá ještě otázka: Proč chce Bůh oběť života? Zní to jako námitka i výčitka. Proč chce Bůh po člověku, aby se mu vydal na smrt? Je možné vůbec důvěřovat takovému Bohu, který chce po člověku takové věci? Všechno se ve mně bouřilo, když jsem ten příběh četl znovu a znovu. – Ale Bůh zachází s našimi obavami jemně. Chce, abychom se přestali bát, že lidská smrt je nesmyslná. Kdo jemu věří, může mu důvěřovat ve všem, v životě i umírání. Ukázalo se to na Ježíši Kristu. On na sebe vzal smrt, která se nesmyslná zdála. Umírá rukou lidskou, ale také z vůle Boží. „Bůh si vyhlédl beránka.“ A on se obětuje, on, zároveň obětující i obětovaný, dokonává na sobě to, co ještě nemusel dokonat Abraham, a co potom po Ježíši Kristu už nemusíme opakovat my. Po nás už Bůh nechce, abychom přinášeli krvavé oběti, abychom se vydávali na smrt, nechce, aby nějaký člověk umíral s pocitem nesmyslnosti.

Když pak Nový zákon i dále mluví o obětech, které mají křesťané přinášet, označuje tímto slovem docela obyčejné úkony. Obětmi nazývá na jednom místě modlitby chvály a díků, na jiném jsou jako oběti nazvány peněžní sbírky v církvi. Když dále evangelium řekne, že máme nést svůj kříž, znamená to pro nás, abychom trpělivě snášeli trápení života a příkoří víry. A když apoštol řekne, že ve křtu umíráme spolu s Kristem, haleluja, znamená to přece pravý opak, znamená to, že takto můžeme najít pravý život. Už si nemáme myslet, že Bůh chce naši smrt, naopak, Ježíš Kristus za nás zemřel, abychom my mohli žít, a abychom se v mnoha všedních situacích dovedli opírat o sílu Boží. Asi tak, jako když dítě, které se učí plavat, na začátku vystrašeně zajíždí nohou do hlubiny a chvíli se mu zdá, jako by se topilo, ale pak zjistí, že ho voda nese, a ono se učí ve vodě chodit. Tak nějak si představuji školu důvěry Boží, že se nejprve máme učit těm mnoha nemotorným krůčkům, abychom pak možná ke svému vlastnímu překvapení zjistili, že nás víra nese. Nejprve se máme učit Bohu důvěřovat v mnoha obyčejných věcech. Spoléhat na něj, když se máme něčeho vzdát, a poznávat, že tady je leckterá ztráta ziskem. Důvěřovat mu, když máme z něčeho obavu, a zakoušet, že ten, kdo se bojí Boha, nemusí se bát vůbec ničeho jiného. Jen tehdy, když budeme svou důvěru přezkušovat ve všednodennosti, budeme snad moci postupně růst k takové úžasné důvěře, jakou měl Abraham.

Apoštolské vyznání víry