Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Chléb

L 22:19 Pak vzal Ježíš chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: "Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku."

Přátelé v Kristu,
připomínáme si dnes, jak Ježíš naposledy – na Zelený čtvrtek – večeřel se svými učedníky. Slavili spolu velikonoční židovský hod beránka. Ježíš a jeho učedníci, jako řádní židé, někde v Jeruzalémě, v jakési větší místnosti, slaví sváteční hostinu. Tento hod beránka měl svůj předepsaný průběh, a během něj se na slavnostním stole vyskytovalo mnoho druhů potravin. Jak už název hostiny napovídá, nemohla tu chybět upečená kost z beránka s kusem masa, ale nemohly tu chybět například ani hořké byliny, slaná voda, a tak dále. Byliny jako připomínka hořkého údělu Izraelců v Egyptě, slaná voda jako upomínka na provedení Rudým mořem. Každá z potravin na tom stole měla totiž zároveň měla svůj symbolický význam, a jejich jedení tak bylo zároveň jakýmsi vyprávěním příběhu. Totiž příběhu o tom, jak Hospodin vysvobodil svůj lid z otroctví. - Ježíš se svými učedníky nepochybně zachoval celý předepsaný průběh hostiny. Hostina trvala notný kus večera. Ze všech použitých potravin však zvlášť zdůraznil dvě, k těm měl své zvláštní slovo. Ta zvláště zůstala učedníkům v paměti. A tak se do centra hostiny dostal chléb a víno. Dnes jsme si připomněli jeho slovo o chlebu. "Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku."

I dnes máme před sebou chléb. A není to pro nás nic nezvyklého. Vždyť chléb je pro nás i základní potravinou. A my můžeme pomyslet, jak silným podobenstvím už obyčejný chléb je, dokonce dříve než ho Ježíš postaví do středu večeře Páně. - Co všechno se muselo stát, než se tento chléb dostal na náš stůl. Jakési loňské zrno muselo zemřít v zemi, aby z něho vyrazil klas. A to nové zrno z klasu muselo být drceno, aby z něho mohl být upečen chléb. Je to podobenství našeho života, vždyť tak i my lidé musíme být drceni, abychom vydali užitek. Pod tíží života si teprve uvědomujeme, co je důležité a co ne. A mnohé staré v nás musí umírat – například naše iluze, předsudky, pýcha, a podobně - aby se narodilo něco nové, a my abychom dovedli žít skutečně plodný život. Jak silným znamením je chléb už dříve, než slyšíme Ježíšovo slovo.

A teď tedy takový chléb bere Ježíš do rukou. Podívejme se, co Ježíš s tímto chlebem dělal. Máme tady čtyři slovesa. Vzal ten chléb, vzdal díky, lámal a dával jim. Zřejmě je to důležitá posloupnost. Máme ji takto zachovánu ve všech verzích příběhu o poslední večeři, a také dále v příbězích podobných, v příbězích o sycení zástupů. Také tam Ježíš: vzal chléb, který mu přinesli, požehnal ho před Bohem, sám ho lámal, a dával jej učedníkům, aby ho roznesli lidem. A všichni byli nasycení. – Stejné lámání chleba nacházíme dnes, vidíme jen posun od vnějšího k vnitřnímu. Zatímco v příbězích o sycení tisíců byli ti sycení přímo přítomni na tom místě, a učedníci viděli, že se stal zázrak, že jsou všichni nasyceni, u večeře Páně je lámání zachováno, ale jeho smysl zvnitřněn, zosobněn. Ježíš smysl chleba vztahuje na sebe. Ježíš sám se vydává, a užitek budou mít mnozí po celém světě, ve všech dobách.

Ježíš ve svém slovu výkladu k lámání chleba ještě zesiluje jeho přirozenou symboličnost. Nejen, že chléb v sobě uchovává vzpomínku na zrno, které muselo zemřít. Nejen, že v sobě chléb má zrno drcené. Ježíš teď ten chléb ještě láme. A to je podobenství toho, co se bude dít s ním: "Toto je mé tělo, které se za vás vydává.“ Jako vám dávám v tuto chvíli tento chléb, vydávám pro vás svůj celý život. On se jim teď vydává v lásce. Oni ho za chvíli opustí, vydají do rukou nepřátel (všimněme si – je tam použito stejné sloveso – oni Ježíše vydají). A přece pro své tehdejší učedníky i pro nás Ježíš ustanovil tento obřad, abychom si připomínali, že on chce překonat naší slabost a naše selhávání a naše viny svým vlastním vydáním pro nás.

A tak ještě ono závěrečné slovo výkladu k tomu Ježíš přidá: „To čiňte na mou památku." Ta věta znamená dvě věci. Zaprvé: při poslední večeři si připomínáme, pamatujeme, co pro nás Ježíš udělal. A ta připomínka je velmi názorná. Vždyť my ten chléb, který byl lámán, ještě dále ve svých ústech koušeme a mělníme. Ten chléb se stane naším tělem. Přivlastňujeme si smysl jeho oběti, Ježíš se stává naším životem. A zadruhé: připomínáme si, že se do toho, co Ježíš udělal, máme vpojit, že takto mohou být i naše životy užitečné. Když jsou naše životy požehnány, když je svěřujeme Bohu, nemusíme se o sebe bát, ani když jsme lámáni. Máme své životy vydávat ve prospěch druhých. To často vyžaduje oběť.

Chléb je jednoduchý symbol. Často ho máme před sebou, v ruce. A tak si můžeme při každém jedení chleba připomínat, co pro nás Ježíš udělal a jak je to s našimi životy.