Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Děťátko, položené do jeslí

L 2,8-12 A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“


Přátelé v Kristu,
na začátku příběhu nacházíme pastýře, kteří na betlémských pastvinách v noci hlídají svá stáda. Tito pastýři se stanou také prvními svědky Ježíšova narození. A už toto je zvláštní. Protože pastýři jinak stáli na okraji společnosti. Vlastně to i v tomto vyprávění vidíme, oni tráví čas někde daleko od lidí, dokonce i přespávají kdesi venku, v temnotě. Proto také byli pastýři v očích jiných lidí tak trochu divocí, vždyť oni byli v kontaktu se všelijakou havětí, která ze tmy ohrožovala jejich stáda. Stáli na hranici mezi společenstvím lidí a divočinou. – V Bibli je ovšem zároveň povolání pastýře často podobenstvím pro věci vznešené. Už ve Starém zákoně je celý Boží lid přirovnáván ke stádu ovcí, které patří Hospodinu. A buď je sám Hospodin nazván jako pastýř, tak je tomu ve známém žalmu „Hospodin je můj pastýř“. Nebo prorok řekne, že Hospodin nad svým lidem ustanovuje pastýře. Tady pak je pastýř obrazem pro duchovní vůdce národa. A jsou pastýři dobří, kteří o své ovce pečují, a jsou pastýři zlí, kteří na ovce nedbají. – To všechno jsou pastýři v duchovním smyslu. Dnes tady čteme o pastýřích obyčejných, prochladlých a ospalých z nočního bdění. A u nich velmi konkrétně vidíme, co to znamená, když jsou pastýři dobří. Tito se i v noci střídají v hlídkách u svého stáda. Nebáli se nebezpečí, dovedli své ovce chránit. Byli pro svá stáda spasiteli – ve starých slovanských jazycích znamená slovo „spasitel“ právě toto – ten, kdo dovede chránit a zachránit své stádo.  

Jak tito prostí lidé asi rozuměli andělskému kázání, když jim teď oznamuje, že se jim narodil Spasitel? Právě jsme si řekli, že oni byli spasitelé svých ovcí - ale ptali se, kdo je jejich Spasitelem? Kdo je chrání a zachraňuje? Domnívám se, že na to před andělskou návštěvou sotva pomysleli. Měli dost svých všedních starostí. Smysl svých životů měli v tom, že oni sami byli ochránci a zachránci svých ovcí. Ve své práci viděli, co záchrana znamená. To byl smysl jejich života, spasení, v kterém se vyznali a na které stačili oni sami. Asi neměli potřebu myslet na věci jakoby vznešenější, které byly nad jejich hlavami - že i oni sami potřebují záchranu, spásu svého života.

Teď však od anděla slyší: „Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán.“ Jako vy se staráte o své ovce, také o vás se někdo stará, a posílá vám pastýře dobrého a zachránce. A k tomu dostávají pastýři i další informace. Nejdříve slyší, že se narodil v Betlémě, městě Davidově. V tom je samozřejmě obsaženo více, než prostý údaj o místě, kde se to stalo. Je tu narážka na Davida, slavného krále. Ale David byl přece původně také pastýřem. A on se přece taky narodil v Betlémě. A přece jsou s Betlémem spojená i prastará zaslíbení, že právě tady se má Mesiáš narodit.  Chápeme to? Pastýři pasou své ovce u Betléma, dosud to pro ně bylo prostě místo, kde žijí, místo všední práce a obživy. A teď jim anděl připomene, co všechno je s tím místem spojeno, jaká minulost, jaká očekávání.

A ještě dále slyší: naleznete děťátko. Zase bychom nejdříve řekli: no a co? Taková všední věc, děti se prostě rodí. Ale pro každého, kdo trochu lépe zná Starý zákon, muselo být to spojení „mesiáš – děťátko“ až uhrančivé. Vždyť už na počátku Bible máme nejstarší zaslíbení, které říká, že z ženy vyjde símě, tedy dítě, které rozdrtí hlavu semeni ďábla, to znamená, že zničí zlo ve světě. Všechny matky v Izraeli prý rodily a rodí s nadějí, že možná právě jejich dítě bude naplněním této staré předpovědi. A teď to betlémští pastýři slyší: narodil se vám Spasitel – jako dítě. Tady se dějí velké, největší věci.

A ještě jednu věc pastýři slyší: to dítě naleznete v jeslích. A to je divné. Vlastně „divné“ je velmi slabé slovo. Nemůže být větší kontrast mezi tím, co pastýři slyší a co uvidí. Mají hledat Spasitele – a mají ho hledat v jeslích. To přece ani není možné. A kdyby na to pastýři nebyli andělem upozorněni předem, určitě by takového Spasitele nehledali. Jsou teď v podobné situaci jako prorok Samuel, který šel kdysi do Betléma pomazat za krále jednoho ze synu Jišaje, a představoval si: ten nejstarší a největší to bude. Ale nakonec to bylo jinak, proti svým představám měl za krále pomazat nejmladšího ze synů, Davida. A k tomu slyšel Samuel poučení: „Bůh neměří člověka podle jeho velikosti, ale podle srdce.“ A podobnou zkoušku víry teď projdou i pastýři: nemají dát na ubohost toho, co uvidí. Jesle ve stáji budou poznávacím znakem Spasitele.

Pastýři jdou k jeslím. Vlastně se vracejí domů. Ze stáje přece vyšli za svým živobytím. Odtud, z bezpečí stáje vyvedli své ovce. Pobývali s nimi venku, sami se snažili najít pro své ovce co nejlepší pastvu. Chránili je před nebezpečím, jak nejlépe uměli. Ale teď se mají vrátit k jeslím. Kruh se uzavře. Tady najdou toho, kdo jim bude Spasitelem – kdo je chce pást a chránit, jako oni své ovce.

Hle, zvěstuji vám velikou radost, slyšeli pastýři od anděla, radost, která bude pro všechen lid. Ta radost má tedy být i pro nás. Také my se asi brzy vrátíme do svých domovů. Hledejme i my Spasitele, v tom, co je nám nejbližší. Doma, v tom, co důvěrně známe. A ještě blíže, hledejme ho v našem srdci. Třeba jsme teď ve svých životech pobývali jakoby venku. Mimo své srdce. Možná jsme zápasili všelijak s problémy a nebezpečím. Třeba jsme i pomáhali druhým, či je dokonce zachraňovali. Třeba jsme také byli trochu spasiteli. Teď o Vánocích se však máme aspoň na chvíli vrátit domů, do svého srdce. A tady se nám má narodit Spasitel s velkým „S“. Ježíš se má narodit i v našem srdci. To není přehnané dotažení dnešního příběhu. Takhle to řekne i sám Ježíš, když dospěje: U koho se mám narodit a vyrůstat? (Mk 3,35):„Kdo je má matka? Každý, kdo činí vůli Boží, je má matka.“

Znamení Syna člověka na nebi

Mt 24,29n  Hned po soužení těch dnů se zatmí slunce, měsíc ztratí svou zář, hvězdy budou padat z nebe a mocnosti nebeské se zachvějí. Tehdy se ukáže znamení Syna člověka na nebi; a tu budou lomit rukama všechny čeledi země a uzří Syna člověka přicházet na oblacích nebeských s velkou mocí a slávou.
Da 7,13-14; Zj 1,7-8

Přátelé v Kristu,
v dnešním textu se mluví o posledních dnech světa, a mluví se o nich jako o dnech soužení. Mnoho je těch předpovědí soužení, které se musí naplnit. A nedivím se, že mnoha vnímavým a citlivých lidem ve všech dobách připadalo, že právě teď jejich doba je nejtěžší, že právě teď to musejí být ona utrpení, o kterých mluvil Ježíš, že svět už nemůže jít dále.
            Ale přece jen, po všech utrpeních, která budou viděna na zemi, to dění pokračuje, pokračuje na nebi. „Slunce se zatmí a měsíc ztratí svou tvář.“ Slunce a měsíc, ta dvě nebeská světla, která patří k našemu světu a která skoro každý den vidíme, ta byla ustanovena při stvoření světa jako služebníci k měření času. Aby se podle světla slunce střídal den a noc, aby měsíc svými fázemi odměřoval týdny a svým cyklem určoval délku měsíce. Teď se však slunce zatmí a měsíc se zatmí. Den nebude k rozeznání od noci. Skončí naděje pro ty, kdo zažívali něco v životě jako temnotu a těšili se na nové svítání. A skončí úleva pro ty, kdo museli nést tíži a namáhavost dne a dní, a těšili se na klid noci. Nyní je čas nabourán, vše je v trvajícím šeru. Den jako noc, není to den ani noc. Určitě jste už někdy zažili dočasné zatmění slunce, kdy celý svět ustrne v divné nejistotě. Tak takové to prý bude nakonec, a trvale. A hvězdy začnou padat. Celý řád kosmu je otřesen.

Nedivím se ani těm, kdo chtějí najít ve světovém dění nějaký řád. A nacházejí. Dokonce řeknou, že se věci dějí stále stejně, stále se opakují. A vidí odraz takového řádu třeba v kruhovém pohybu hvězd a planet – například astrologové. Všechno se v cyklech stále vrací. Nic nového pod sluncem, říkali na všechno už staří Římané, nic nového pod sluncem nemůže nastat. Anebo možná znáte, co říkal Imanuel Kant: „Dvě věci mě naplňují velkým údivem: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Jiní by řekli: „na nebi je pevný řad, ale v lidských srdcích velký nepořádek.“ Ale i ten nepořádek je pořád stejný. Lidské chyby a pády se také opakují zdá se s železnou pravidelností.
            Teď však, v ten den, který Ježíš předpovídá, v poslední den, kdy je všechno potemnělé, kdy už slunce a měsíc neodměřují čas, cykly stále stejné, tehdy se místo nich ukáže na nebi znamení Syna člověka. Objeví se znamení Ježíše ukřižovaného. Ano, tím znamením je kříž. A toto bude ještě jeden hrozný pohled k tomu všemu, co se doposud dělo na zemi. Pohled na kříž, na Ježíše křižovaného. Není to nic pěkného, znovu hledět na ukřižování. A lidé začnou bědovat, lomit rukama, kvílet. Z té hrůzy pohledu. Vždyť toto znamení je hrozné samo o sobě, a teď navíc visí na nebi a hrozí lidi zavalit, spadnout na ně z nebe.
           
Milí přátelé, máme zase po roce advent. Říkáme, že čekáme druhý příchod Ježíše Krista. Ale myslíme si vůbec, že se svět může proměnit? Že ve světě může nastat něco úplně jiného a nového? Anebo jsme spíše přesvědčeni, že ve světě zůstává vše stále při starém, že se sotva může stát něco nového? Že řády světa a kosmu jsou neměnné? Vysmíváme se možná astrologům, ale nejsme jim podobni v tom, že se i my řídíme podle obvyklých schémat světa? Nic nového pod sluncem, říkáme skepticky ke všem snahám změnit svět. Vždyť člověk je pořád takový stejný.
            Nový zákon však poví, že řád světa pomíjí, a pomine. A ony vesmírné řády, které se zdály vše neměnně ovládat, jako jakýsi obrovský hodinový stroj, ty se otřesou. - A co je tedy to, co přijde jako nové? Co se to ukáže na plátně ztemnělého starého řádu? Znamení Syna člověka. Bude potemnělé nebe, a na něm znamení Syna člověka. Věřícím lidem však začne právě takto svítat nová naděje. A my snad už tušíme proč. Ze dvou důvodů.
            Zaprvé: Protože víme, že křesťanský kříž ukazuje ke vzkříšení. Kříž je znamení samo o sobě temné a je také připomínkou naší viny. Vždyť i my sami jsme vinni na Ježíšově ukřižování – Ježíše ve svých životech zapíráme stejně jako jeho tehdejší učedníci a jako bychom ho znovu vydávali na kříž.  Podobně neseme vinu i na mnohém utrpení v dnešním světě. A přece víme, že Ježíš byl vzkříšen, že tím posledním na zemi pro něj nebyl kříž, nýbrž otevřený hrob. Vzkříšením Ježíše Bůh vytvořil puklinu v řádech světa. Jen a jedině vzkříšení Ježíše ukazuje, že běh soukolí zákonitostí světa není neměnný.
            A zadruhé: protože ten kříž, který bude jednou na nebi jako pečeť nad světem, má být už dnes pečetí srdce křesťana. My se přece každodenně snažíme nést svůj kříž. To znamení, které bude platit nad světem, přece už dnes platí v našem srdci. Ježíš říká (L 9,23n): „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej.“ Co je myšleno tím každodenním křížem? Kříž je to, co mi už dnes kříží cestu, tu kterou umíněně a někdy zaslepeně sleduji. Každý z nás v každou chvíli něco takového máme. Přemýšlejme u sebe, co je pro nás takovým křížem, který máme přijmout. Kříž je všechno to, co křižuje mojí člověčinu. Podvolím se? Nechám se vykolejit ze svého spoléhání na lidský rozum a vlastní síly? Vezmu ten svůj životní kříž na sebe? Nesení kříže je i v našich životech jediným způsobem, jak nežít jen podle řádů světa.  Jak nepodléhat schématům, v kterých se náš život pohybuje. Schématům zdánlivě pořád stejným, které však jednou pominou. I když se dnes jeví jako vševládnoucí. Zdají se věčně opakující. Jak jinak bychom se mohli vymotat a zachránit z bludných kruhů našich slabostí a hříchů? Jen tak, že se už dnes učíme nést svůj životní kříž. Pak jednou nám bude ten kříž nebeský ne hrozbou, ale pravdou a nadějí.