Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Byl vzkříšen

L 24,1-6a Prvního dne po sobotě, za časného jitra, přišly k hrobu s vonnými mastmi, které připravily. 2 Nalezly však kámen od hrobu odvalený. 3 Vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly. 4 A jak nad tím byly bezradné, stanuli u nich dva muži v zářícím rouchu. 5 Zachvátil je strach a sklonily se tváří k zemi. Ale oni jim řekli: "Proč hledáte živého mezi mrtvými? 6 Není zde, byl vzkříšen.“

Přátelé v Kristu,
ty ženy šly zrána ke hrobu, kam byl pochován Ježíš. Věděly, že Ježíš je mrtev. Prostě mrtev, to je pro ženy hrubý fakt. Nemohou čekat než temný hrob a vychladlou mrtvolu. – Ale ony přesto přicházejí s vonnými mastmi. Chtějí při mrtvém pobýt, postarat se o jeho tělo. Jak říká jedna výborná velikonoční píseň: balzámem zpomalit zánik a zapomnění, na chvíli podržet, co bylo a co není. Ony chtějí tu tvrdou skutečnost smrti přikrášlit, chtějí si Ježíše udržet v paměti co nejdéle a co nejpříjemněji. Brutální fakt smrti ať je v jejich vzpomínkách alespoň spojen s libou vůní. – A takhle to my lidé opravdu děláme. Takhle nakládáme s tvrdými skutečnostmi života. Všelijak je přikrašlujeme, abychom se s nimi dovedli lépe vypořádat. Ke správnému pohřbu musí patřit květiny a ozdobená rakev. Onehdy se mi jeden evangelík chlubil, že kromě pohřbu nechal za maminku sloužit i zádušní mši. A pak úmrtí ozdobíme ještě slovy: smrt často opíšeme slovy, že náš drahý zesnul a spí. Ne, on nezmizel, on žije v našich vzpomínkách. I smrt našich blízkých dovedeme takto zpracovat, aby pro nás byla lépe přijatelná. Na chvíli podržet zánik a zapomnění, o to šlo těm ženám o velikonočním ránu.

Nalezly však kámen od hrobu odvalený. Vešly dovnitř, ale tělo Pána Ježíše nenašly. A byly z toho bezradné. Hrob je prázdný. Čekaly aspoň mrtvé tělo, ale není tu nic. Chtěly ho alespoň pomazat, ale jejich masti jsou jim v tuto chvíli k ničemu. A ta prázdnota mi připadá velmi velmi symbolická. Protože taková je smrt opravdu. Ženy ji chtěly přikrášlit, ale teď není co a ony jsou nad tím bezradné. Protože smrt, to je prázdnota. Mrtvý se ztratí, už to není život, už je to nic. To je pravda, která se nedá ničím zakrýt, ničím přikrášlit. - My sice doufáme, že tady po nás něco zůstane. Myslíme si, že budeme žít v našich dětech, že budeme žít ve vzpomínkách. Že tu po nás zůstane aspoň naše dílo, nebo aspoň náš hrob. Ty ženy si však v tu chvíli zažily prázdnotu a marnost. Holou lidskou pravdu o smrti. Může se stát, že i my někdy ve svém srdci a své mysli zakusíme stejnou prázdnotu, jako byl prázdný ten hrob. Prázdnotu, chlad a temnotu. Prázdnotu nesmyslnosti. Marnost všeho úsilí.

V tu chvíli u žen stanuli dva muži v zářícím rouchu. A najednou už hrob není ani prázdný ani temný. Zde, v temnotě hrobu a temnotě myšlenek, najednou záblesk světla. Zářící roucho - to je jasný poukaz, že se tady děje něco neobyčejného, nadzemského. Ti dva muži, to jsou nejspíš andělé. Přinášejí v záři svého roucha kousek božského. Jestliže byly ženy do této chvíle bezradné, teď by mohl do jejich srdcí a myslí proniknout záblesk toho světla. Světla nadpřirozeného. Ne, že by už věděly, co se tady stalo a co se tady děje. Ale už by mohly aspoň vytušit, že se tady děje něco božského. Do jejich bezradnosti už mohlo aspoň zasvitnout, že je nějaká skutečnost, je nějaká odpověď nad jejich představy a porozumění. Že je něco mezi nebem a zemí. Už mohly mít v tuto chvíli aspoň takovou víru, jakou má většina našich současníků, víru „něcistickou“, totiž že je něco nad námi. Že svět není jenom o tom, co my dovedeme vidět a pochopit, ale že je možno tu a tam zahlédnout záblesky něčeho nadpřirozeného.

„Něcismus“ – většinou je však k ničemu. Je to k ničemu, když se někdo spokojí s tušením, že „něco“ je. Když to připustíme a připadá nám, že jsme s otázkou duchovna vyřízení. Nanejvýš nás jemně zamrazí, když sledujeme televizní pořad o nadpřirozených jevech, nebo horor s působením nějakých duchů. Takové tušení, že jsou věci mezi nebem a zemi je někdy jedinou duchovní zkušeností, kterou lidé mají. A jemné mrazení z věcí tajemných už považují za náboženský zážitek. – Ale v Bibli je to jinak. A v dnešním příběhu to vidíme.

Když se setkáme s něčím opravdu božským, pak na sobě zažijeme i něco silnějšího než „husí kůži“. Pak je to pro nás lidi nutně otřes. Náš svět se otřese. Svět, v kterém jsme sami sobě středem. Kde spoléháme jen na to, co známe a máme. Kde důvěřujeme jen tomu, co vidíme. Bible na mnoha místech vypráví, že když se lidé setkají s děním Božím, že je to pro ně nejdříve velké, zásadní, absolutní znejistění. Znejistění o tom, co máme dělat, na čem skutečně záleží. Ženy v prázdném hrobě zachvátil strach a sklonily se tváří k zemi.

Takový otřes je v Bibli nejčastěji spojen se slovem Božím. A tady, v hrobě, ženy slyší otázku: "Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ Podle lidského rozumu je ta otázka nesmyslná. Kde jinde by měly ženy Ježíše hledat. Vždyť to, co dělají je nejlogičtější. Tady byl Ježíš pohřben, toto je hrob – jak my dodneska říkáme: místo posledního spočinutí. Podle Božích poslů je však naopak úsilí těch žen hloupost a naprostý nesmysl. Ježíš nemůže být zde – vždyť je živ. Ženy jsou mimo - naprosto, zásadně. Zažívají si naplno, co řekl Hospodin podle proroky Izajáše: "Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“

Milí přátelé, nevím, co je vzkříšení. Ale je to odkaz: „není zde“. Je to odkaz od prázdnoty k plnosti života. Od temnoty ke světlu. Od našeho lidského snažení ke konání Božímu. Od pouhého přikrašlování tvrdosti života k naději v Boží moc: „Já všechno tvořím nové.“ A skrze víru to může platit i pro náš život. Jak říká apoštol: Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života (1Pt 1:18) byli vyvedení, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla (1Pt 2:9).

Šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, byl svinut na jiném místě

J 20,3-8 Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil.

Ž 118,1n.14-24; Iz 25,6-9; 1K 15,1-11

Přátelé v Kristu,
náš dnešní text připomíná sportovní reportáž. A k tomu se přidávají prvky detektivky. Že nepřeháním, ukážu hned. – Jako sportovní reportáž to začíná. Někteří vykladači ten oddíl nazývají jako „závod víry“. A je to tu skutečně až humorně zapsáno, jak se dva učedníci předhánějí, kdo kde bude první. Jak jeden předbíhá druhého, a ten zase prvního, a nakonec: jak jeden z nich získává konečné vítězství – vavřín víry. – Ale popořádku. O velikonočním ránu byla nejdříve Marie Magdalská u hrobu, do kterého byl pohřben Ježíš. Ke svému velkému překvapení našla Marie hrob otevřený, a co více, našla ho prázdný. Marie se domnívá, že mrtvé tělo jejího milovaného Mistra někdo ukradl. Proto běží ke dvěma z učedníků a říká jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ Je to burcující zpráva, záhadná. A proto se ti dva učedníci hned zvedají a běží ke hrobu. Jedním z nich byl Petr, ano, ten vůdce učednického kruhu. Druhý z běžící dvojice tu ovšem není jmenován. Je to ten, kterému speciálně evangelista Jan dává přednost před ostatními apoštoly, protože, jak říká, to je ten, „kterého Ježíš miloval.“ – A závod víry začíná. Nejprve běží oba učedníci spolu. Pak ten milovaný učedník Petra předstihne, a je u hrobu první. Je to tu zaznamenáno jako první vítězství. U vchodu do hrobu se skloní, a vidí, že vevnitř leží lněná plátna, do kterých byl Ježíš zabalen při pohřbu. Že tam leží lněná plátna, nikoliv však tělo Ježíšovo. V tomhle tedy měla Marie pravdu, hrob je prázdný. – Ale to už milovaného učedníka dostihl Petr. Ten taky doběhl k hrobu a stál zase o jiné prvenství. Nezůstal stát na prahu, ale hned vešel dovnitř, a všechno prohlédl. Stejně jako milovaný učedník si také on nejdříve všiml lněných pláten, do kterých bylo zabaleno mrtvé Ježíšovo tělo, ale všiml si i dalších podrobností, a doplňuje to, co zjistil jeho druh. „Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě.“ To je ovšem zajímavá podrobnost. A ukáže se jako klíčová. Šátek z Ježíšovy hlavy je svinutý na jiném místě. Teď je to jako detektivka. Ta detailní poznámka o šátku znamená, že v hrobě je uklizeno. Z toho vyplývá, že tu neproběhla žádná loupež, nýbrž něco zcela jiného. V tomhle Marie pravdu neměla, když si myslela, že Ježíšovo tělo někdo ukradl. – Teď vchází do hrobu i ten druhý učedník. Také on si všechno prohlédne. Vidí totéž co Petr. Ale on si z toho vyvodí ještě i jiný závěr než Petr. Nejen to, že Ježíšovo tělo nebylo ukradeno, milovaný učedník pochopí, že Ježíš byl vzkříšen. On je tím prvním, kdo uvěří. To rozhodující a podstatné vítězství patří jemu. Jak ovšem k víře dospěl? To moc nevíme, je to tu popsáno velmi stručně, čtyřmi slovy: „Spatřil vše a uvěřil.“

Kdybychom se ovšem i my přidrželi detektivní vyšetřovací metody, kterou tady použil evangelista, můžeme zkoumat, co bylo tou pohnutkou, která přivedla milovaného učedníka k víře? Co bylo tím navíc, co spatřil uvnitř oproti tomu, když ještě stál u vchodu do hrobu a nahlížel dovnitř na lněná plátna? Co znamenají slova, že „spatřil vše“? Ano, taky pro něj bylo velmi důležité spatřit ten šátek z Ježíšovy hlavy, který byl položen na jiném místě. Pro Petra to byl důkaz, že Ježíšův hrob nebyl vykraden, milovaného učedníka však pohled na tento šátek přivedl k poznání ještě důležitějšímu. – Řekněme si konečně blíže, o jaký šátek šlo. Takový šátek patřil k židovským pohřebním obřadům. Četli jsme tu také o lněných plátnech, ta byla větší, a sloužila, aby do nich zabalili ruce a nohy, tedy tělo zemřelého. A mimo to k zakrytí obličeje sloužil ještě jeden menší šátek (J 11,44), takový, jaký tady v Ježíšově hrobě teď leží svinutý na jiném místě než plátna. – A co to teď pro milovaného učedníka může znamenat? Znamená to, že Ježíšova tvář není zakryta. Je možné, že on ho ještě spatří tváří v tvář. A to musela být pro milovaného učedníka myšlenka velmi silná a povzbudivá. – Bylo pochopitelné, že zemřelému Ježíši při pohřbu tvář zakryli. Jako se to dělalo i jiným mrtvým. A i nám je určitě jasné, jak silný symbolický význam toto zakrytí tváře muselo mít. Bylo to gesto loučení, výraz toho, že se už se zemřelým neuvidíme tváří v tvář. Takový šátek pokládaný na obličej a pak ovázaný kolem hlavy vyjadřuje definitivnost lidského loučení. Teď však učedníci našli tuto Ježíšovu roušku složenou v jeho hrobě. A pro jednoho z těch dvou, pro milovaného učedníka, to bylo znamení velmi silné: mám znovu naději, že svého spatřím Mistra tváří v tvář. Znamení, které toho učedníka dovedlo k víře: Ježíš byl vzkříšen.

A jistěže má ta radost milovaného učedníka dvě roviny. On má naději, že znovu spatří Ježíše – že ho spatří zaprvé: jako svého milovaného přítele, a zadruhé: jako svého Pána, Spasitele, Syna Božího. Obojí naděje může také nás něčemu naučit. Zaprvé: jaká je to vzácnost, že můžeme vidět tváře těch, kdo jsou okolo nás a kteří jsou milí našemu srdci. Neměli bychom zapomínat, jaká je to vzácná příležitost, že se spolu můžeme setkávat tváří v tvář. Je to jedna z nejdůležitějších věcí v životě, a Bible na ni klade velký důraz, že v tváři těch druhých, které zde na zemi potkávám, se zrcadli, že také oni jsou Bohem milováni, a že mi jsou posíláni do života jako obdarování, jako bližní, jako příležitost ke společenství. – A ta druhá rovina radosti milovaného učedníka. On má naději, že skrze tvář Ježíšovu spatří Boha. A to je to nejvyšší, co si člověk může přát. To je taky vrchol biblického zjevení. Když čtete Ježíšův příběh, roste v něm postupně zkušenost učedníků s Ježíšem, a vrcholem je právě toto: víra, že v jeho tváři můžeme vidět tvář Boží. – A ještě jednu nitku do našeho kázání navážu. Touha vidět Boha se vyskytuje v mnoha náboženstvích. Důležitým biblickým vyhrocením této obecné lidské touhy je touha vidět Boha tváří v tváře. Vzpomeňme, že vrcholem starozákonního zjevení bylo, že Mojžíš mohl vidět Hospodinova záda (Ex 33,23). Nyní Ježíš přináší naději, že jednou uvidíme Boha tváří v tvář. Jak v to doufá i apoštol Pavel, když říká: „Nyní vidíme jako v zrcadle, jako v hádance, potom však uzříme tváří v tvář“. (1K 13,12) A jak to zaslibuje i Zjevení Janovo, že jednou budeme hledět na Boží a Ježíšovu tvář (22,4), a to je důležité například proto, aby nám mohli setřít „každou slzu z očí“ (7,17). – A závěr kázání v několika slovech: zdánlivě malicherná zmínka o obličejové roušce nás přivedla k této velké připomínce: naší křesťanskou, naší velikonoční nadějí je společenství. Můžeme se radovat tváří v tvář s druhými. Už tady na zemi, v církvi, a jednou, s Bohem i s našimi blízkými, v nebesích.

Apoštolské vyznání víry (formou písně EZ 151)

J 20,11-18 Viděla jsem Pána

11 Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu 12 a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. 13 Otázali se Marie: "Proč pláčeš?" Odpověděla jim: "Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili." 14 Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. 15 Ježíš jí řekl: "Proč pláčeš? Koho hledáš?" V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: "Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu." 16 Ježíš jí řekl: "Marie!" Obrátila se a zvolala hebrejsky: "Rabbuni", to znamená 'Mistře'. 17 Ježíš jí řekl: "Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu." 18 Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: "Viděla jsem Pána a toto mi řekl."

Přátelé v Kristu,
celý náš dnešní příběh je, a také celé kázání bude o lásce. Nejprve o lásce zaslepené, nevědoucí, která není schopna poznat pravdu. Potom o lásce vidoucí, která pravdu nahlédne. Zdálo by se, že toto už je vrchol, ale ještě není. Vyvrcholení je o lásce sloužící. Ale proberme to postupně.
Náš příběh se odehrál o velikonočním nedělním ránu, tedy dnes - před mnoha lety. Odehrál se mezi několika málo postavami, důležité jsou v tom vyprávění jen postavy dvě: Marie a Ježíš. Mezi nimi se stane to, co je napětím a vyústěním dnešního příběhu. – Nejprve nacházíme Marii samotnou. Stála před hrobem a plakala. Ona znala ten hrob, vždyť do něj na Velký pátek položili umučené tělo jejího milého učitele. Pak v sobotu byl den velkého židovského svátku, a hned v neděli časně ráno běží Marie k hrobu znovu. Snad se tady chtěla aspoň poklonit, chvíli přemýšlet, musela očekávat, že hrob bude uzavřený, vždyť jeho vchod zakrýval velký kámen. Ale chtěla pobýt co nejblíže toho, kterého tak milovala, i když byl už mrtvý, přece jen mu jaksi být co nejblíže. Bylo to stále lepší, než na něj jen vzpomínat doma. „Láska až za hrob“ se tomu říká. A teď Marie ovšem našla kámen od hrobu odvalený a dokonce hrob prázdný. Vůbec ji v tu chvíli nenapadlo, co se skutečně stalo, měla jen vysvětlení lidské. Hrob někdo otevřel a mrtvé tělo z nějakého důvodu odnesl jinam. A tak bylo nalezení prázdného hrobu pro Marii ještě zvýšením jejího smutku. Ona neví, co s jejím milovaným Ježíšem je. Myslí jen na něj, i ještě teď má o něj starost. A její láska je opravdu slepá. Nakloní se do hrobu, tam uvidí dva anděly, ale ani to ji neuklidní. Andělé ji nezajímají, ona postrádá Ježíše, ten je pro ní více. Pak se zase otočí k postavě, která stojí za ní – to už je Ježíš, ale ona to nepoznává. Neboť ona sama pro sebe ví, že mrtvé tělo někdo odnesl. Má své vlastní vysvětlení, a není schopna vidět pravdivě. Ona hledá mrtvolu, a proto nemůže v tom, kdo stojí před ní, poznat vzkříšeného a živého Pána. Jsou prostě chvíle, kdy nás láska zaslepí, ale není to dobře, protože nám pak nedovolí vidět pravdu.
A teď ji Ježíš osloví jménem: Marie! A to je pro ni zlomový moment. Okamžitě ho po hlase poznává. To je přece ten hlas pro ni tak milý. Kolikrát ji asi Ježíš už takto oslovil, a ona podle tónu hlasu, podle barvy hlasu, podle citlivosti jeho hlasu okamžitě poznává: to je Ježíš. Teď ji láska zase přivedla k poznání pravdy. Její milý promluvil, a jeho hlas je jako žádný jiný. Teď už je její láska vidoucí. Jediné slovo stačilo. Jako by ji spadly z očí šupiny. Už ví, že Ježíš není mrtvý, že zbytečně hledala jeho mrtvé tělo. Její milovaný Ježíš prostě teď stojí před ní. A ona určitě ještě nechápe, jak je to možné, jak se to stalo, že mrtvola obživla, ale určitě nad tím nehloubá a není to pro ni důležité. Jediné slovo stačilo. Jediné slovo Kristovo někdy stačí i nám do naší bezradnosti. Když k nám promluví, třeba v modlitbě, nebo skrze Bibli, prostřednictvím jiného člověka. Někdy můžeme poznat, že nás volá jménem: Aleši, Jano, Petře, já tě znám, já vím o tvém trápení. – A teď je ve velikonočním evangeliu dále napsáno, že když Marie poznala, že je to Ježíš, kdo na ni mluví, že se k němu otočila. To je ovšem zvláštní. Vždyť to bylo napsáno už jednou dříve, že se k němu otočila, když slyšela, jak na ní promluvil. Ale to jsou dva různá otočení. Poprvé se to stalo, jako když se otočíme k někomu, kdo na nás promluví zezadu, poprvé se k němu otočila jako k neznámé postavě, která stála za ní a vyrušila ji, ona myslela, že je to zahradník. Teď, když poznala, že je to ve skutečnosti Ježíš, otočila se k němu ještě jinak. To první obrácení, to bylo spíše vnější, prostě otočíme postavou a hlavou. To druhé otočení je takové, když se obracíme k tomu, koho máme rádi. A jsme tu jen pro něj, jen jemu věnujeme svou pozornost. - Mariin smutek se proměnil v radost. Teď je to láska čistá, vidoucí, pravdivá. Zaslepení se láskou proměnilo v poznání pravdy. Konečně jsou zase spolu. Snad by to tak už mohlo zůstat. V lidských příbězích by z toho byl takový pěkný konec. Takový pohádkový: a byli spolu dlouho a dlouho, až do smrti.
Ale v evangeliu toto konec ještě není. Marie Ježíše objímá, ale on do toho zasahuje zdálo by se až drsně. „Nedotýkej se mne“, a to tu znamená: „nezadržuj mě, nezdržuj mne.“ Maria by se ho chtěla pevně držet a už ho nikdy neztratit, ale Ježíš musí ještě dále, ještě něco schází k vyplnění jeho poslání. Nic ho nemůže zadržet, jako ho nemohly zadržet smrt a hrob, nemůže ho teď zastavit ani objetí Marie. On vystupuje vzhůru k Otci. Ale to neznamená, že by pak byl lidem vzdálen, nepřítomen, bude to znamenat, že bude přítomen svým apoštolům, kamkoliv oni půjdou. Prostřednictvím Ducha svatého bude přítomen, tak to nazýváme. Teď je radostí a láskou a vírou naplněno srdce Marie. A ona je zmocněna ke službě a svědectví. Místo zadržování Ježíše jde zvěstovat bratřím poselství o vzkříšeném. Stává se apoštolkou apoštolů. – A tak vrcholem lásky není pobývání u Ježíše. Vrcholem je láska praktická, služebná, svědecká. Sice máme ve zpěvníku píseň, kde v jedné zpíváme: „U tvých nohou vidím znova, kde je láska opravdová.“ Ale hned v další jsou slova: „Vírou držet se tě, Pane, to je nejlepší, co znám.“ Vírou se můžeme Krista držet, kdekoli jsme. Je s námi, kdekoliv jdeme. A my se tak můžeme o tu radost sdílet. Jsme přímo posláni, abychom o ní svědčili.

Apoštolské vyznání víry