Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Nechte, ať spolu roste obojí až do žně

Mt 13,24-30 Předložil Ježíš učedníkům podobenství: „S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?‘ On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘ On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“
Gn 3,1-6; Ř 5,19-21

Přátelé v Kristu,
když čtu slova, že na dobré Boží pole přišel nepřítel, připomíná mi to scénu z počátku Bible, z rajské zahrady, kde k Evě přišel had. Had pokušitel, jedno z biblických ztělesnění ďábla. A taky tam tento ďábel začíná rozsévat svou zlou setbu. Co je zde setbou? Pomlouvání Boha na jedné straně, a smyšlenka, že sami lidé mohou být jako bohové na straně druhé. Proč byste poslouchali Boha, vždyť vy sami můžete být vševědoucí jako Bůh? Tou ďábelskou setbou je tedy nedůvěra vůči Bohu, neposlušnost, pýcha. A co je tím polem, na které zde ďábel seje? Tím polem je lidské srdce. To srdce, které Bůh sám nejprve stvořil jako dobré, vždyť patří k Božímu stvoření. A do dobrého lidského srdce taky Bůh nejdříve vsel svou dobrou setbu. Svou lásku k člověku. Bůh je Pánem toho pole, našeho srdce. A Bůh si přál, aby v něm tato jeho dobrá setba vzešla, aby vydala svou úrodu v tom, že také člověk bude Pána Boha milovat. Že člověk svou dobrou vůlí, svým myšlením a konáním bude tvořit dobro ve světě. - A také ta poznámka z podobenství, že Boží nepřítel přišel se svou setbou, když lidé spali, docela sedí i na ten příběh z počátku Bible. Vždyť Eva tady působí, jako by nebyla plně při vědomí, jako by měla nějaké zatemnění smyslů. Ona si nechá hadem namluvit, co si má myslet, ona se nechá vmanipulovat do jeho plánů. Jako by byla její vůle vypnuta tím, co ji had nabízí. Jakoby spala. A od té chvíle je její srdce zkažené. Vedle dobré Boží setby v něm bude růst i setba zlá. Dobré myšlenky vedle špatných, a obojí navzájem prorostlé. Dobrá vůle se bude proplétat se špatnou, dobré skutky jsou střídány špatnými.

Milí přátelé, poznáváme se v tom? Sám o sobě řeknu, že velmi. A je mi moc líto, že je lidské srdce tak zaplevelené. A teď co s tím? V podobenství se ptají sluhové hospodáře: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘ Mají Boží služebníci to zlé z lidského srdce vykořenit? Mám já vás jako farář kárat, či snad dokonce nějak trestat? – Anebo, jinak vzato, Boží služebníci jsme přece všichni, a každý z nás má spravovat pole svého srdce. Máme sami v sobě zlo vykořenit? A hospodář, Bůh odpovídá: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Ne, nejde to. Vždyť přece dobře víme, jak je dobro se zlem propletené, ve svých kořenech navzájem prorostlé. Nám sice připadá, že dovedeme rozlišit projevy dobra a projevy zla. Jako dovedeme rozeznat pšenici a plevel, když jsou vyrostlé, když je uchopíme za stonek. Ale v kořenech, příčinách, je obojí složitě spleteno, a zároveň ukryto v zemi. Stejně jako jsou zlé a dobré myšlenky ukryté v našem nevědomí, kam ani nevidíme. Ani své srdce dobře neznáme. Nechci to už dále rozebírat, přenechávám to psychologii, pokud si ona myslí, že to dovede nahlédnout lépe. Něco z toho tajemství je ale naznačeno také už v tom příběhu o hadovi a Evě v ráji, ke kterému se teď ještě naposledy vracím. Had oblouznil Evu, aby nemyslela na nic jiného, než na plody stromu poznání, a jí teď připadá, že je to strom „s plody dobrými k jídlu.“ Jak to, že si uvědomila jen toto a nevzpomněla si, že podle Hospodinova příkazu je pro ni nedobré z toho stromu jíst? Od té doby se říká: Zakázané ovoce nejlépe chutná. Složitě jsou propleteny dobré a zlé pohnutky v našem srdci.

Takže ještě jednou: co se s tím dá dělat? Máme plevel vytrhat? Máme se snažit žít co nejsvatěji? Máme bojovat s hříchem v nás? Vykořenit už každou hříšnou myšlenku? Ničit zlo už v jeho kořenech? Ale to pak často dopadá tak, že s plevelem je vykořeněna i dobrá úroda. Kdo se stále hlídá, aby neměl žádnou zlou myšlenku, je zaměstnaný jen tímto. Takový člověk je sice jakoby bez hříchu, ale zároveň zdá se zcela bez života. Tak dává pozor na to, aby se neprohřešil, že už nemá sílu žít dobře. Pole jeho srdce je sice skoro prázdné, čisté, ale za tu cenu, že na něm neroste téměř nic. A právě proto hospodář Bůh v našem podobenství říká zvláštní věc: „Nechte to růst.“ Nechte, ať spolu roste obojí. Setba dobrá se setbou zlou. A to znamená: nemyslete tolik na to, jak vykořenit hřích. Více myslete na to, aby rostlo dobro ve světě. Je už to tak, že zlo se bude na dobru přiživovat, že se dokonce bude zdát, že zlo je v růstu úspěšnější než dobro. Někdy jsme až zděšeni, kolik je zla ve světě. Když nám někdo ublíží. Když se setkáme se zákeřnou nemocí. Když se kolem nás stále mluví o krizi a korupci a chudobě. Chtěli bychom umět zlo vykořenit. Skoro si neumíme představit, že by se náprava mohla dít jinak, než našim vlastním bojem proti zlu. Ale lidé v boji se zlem nikdy nebývají dobrými hospodáři. Lidské dějiny to dokazují na mnoha případech. – Nechte to růst. Co to znamená prakticky? Naším cílem nemá být vykořenění hříchu. Nemáme se trýznit, mít úzkost ze stálé přítomnosti plevele v našem srdci. Nemusíme své myšlení a konání nechat určovat ďáblem a soustředit se na jeho setbu. Tím určujícím pro nás může být důvěra, že Bůh do našeho srdce zasadil svou dobrou setbu, a že od nás očekává dobrou úrodu. Máme žít co možná nejlépe, živit dobrou setbu ve svém srdci. A nad hříchem se moc netrápit. Svým typickým provokativním způsobena to shrnul Martin Luther, když řekl: „Odvážně hřeš. A ještě odvážněji důvěřuj Bohu.“

Je to důvěra, že vše směřuje k dobré sklizni, o kterou se postaral a postará Bůh sám. My pro to jen málo uděláme tím, že budeme bojovat proti zlu. Myšlenka na hřích a jeho odstranění nás běžně tolik zaměstnává. To však nemá být hlavní myšlenka adventu. V závěru dnešního podobenství nacházíme obraz Božího adventu jako velké žně: V čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly. Úplné odstranění plevele bude až nakonec. Ale ani tady nepůjde v první radě o hřích. Odstraněn bude, dán stranou, protože je neužitečný, co s ním? To však bude jen malou součástí velké Boží sklizně. Dobré sklizně. K tomu mají směřovat naše adventní myšlenky a naděje.

Na prahu adventu vyznáváme, že naše očekávání tvého adventu je málo spojeno s radostí, s nadějí. Málo spoléháme na tvou moc, a mnoho sami na sebe.
Věříme, že jsi to ty, kdo ruší a jednou zcela zruší moc hříchů nad námi.
Sami pro to můžeme udělat jen málo, totiž to, že odpustíme hříchy těm, kdo se provinili proti nám.