Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

147. Tak jsem se ve 146 trochu spletl. Mnohé parodie sice vznikají, ale premiér sám v takových hlášeních pokračuje: "Astrologický svět nám říká, že novoluní v raku s sebou přináší rozpor v politické oblasti..." Nepodezírám ho, že by si dělal legraci sám ze sebe. Prostě jen testuje, na jaký jazyk lidé slyší.

146. Babiš se radil s astrologem. A protože je to lidem pro srandu a protože je on sám lidem pro srandu, očekávám, že budou českým prostorem létat spousty parodických předpovědí.

145. Líbí se mi život rorýsů. Celý život prožijí na nebi. Na zemi se jen rozplodí a pak zase šup nahoru.

144. Dav boří sochy velikánů. Neobstojí žádný. - A tak stavíme své modly a zase je boříme. Když znovu a znovu s překvapením zjišťujeme, že "nikdo není spravedlivý, není ani jeden." (Ř 3,10).

143. Modlit se neumíme. Protože předpovídali další velmi suchý rok, modlili jsme se za pořádný déšť. A máme tady povodně.

142. "Vězeňkyně s ďáblem v těle křivě obvinila dozorkyni." Titulek v Moravskoslezském deníku šestého šestý 2020.

141. Mezi místopisnými názvy v Česku je sedmkrát Peklo, Nebe jedinkrát. - Za značkou omezující rychlost je v jedné té obci vtipná doplňková tabule: "I v Pekle si hrají děti." Připomnělo mi to starou píseň od Katapultu: "A co děti? Mají si kde hrát?" - A Martu Kubišovou: "Mamá, skončí panenky v ráji? A s kým si tam hrají?" ...

140. Jogín, který prý 80 let nejedl, se jmenoval Prahlad.

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Iz 51,6 Má spása bude tu věčně (Starý rok)

Ž 102,26-28; Mk 13,31-37; 1Tes 5,1-11
164 Pane, tys mne zkusil; 355 Kristus má v rukou celý svět; 629 Může být, že padne vše; 697 Moc předivná


Přátelé v Kristu,
poslední večer roku 2007. Co je před námi, co nás čeká? Co nás čeká v našem životě, a taky, co nás čeká ve světě. Dovedeme to odhadnout? Dnešní text z proroka Izajáše rozevírá náš pohled doširoka – až na celý vesmír, a do daleka – s velkým časovým výhledem. Dovedeme číst znamení doby? Poznat, co je skutečně důležité, podle čeho se máme řídit? Člověk snadno získá pocit, že se v řádu světa ztrácí. Copak nějak ovlivníme procesy, které běží kolem nás?
Pozvedněte své oči k nebi, řekne prorok nejdříve. Kdy jsme se my naposledy dívali na nebe, my městští lidé? Většinu času strávíme v místnostech, v dopravních prostředcích, také hustá zástavba brání tomu, že jen velmi zřídka vidíme celou oblohu. Přesto především noční hvězdná obloha nám dodnes spolehlivě poskytne pocit, o který tady prorokovi šlo. Jak ohromné je to nebe nad námi. Jak nekonečné, jak tajemné. Jaké procesy ho řídí, jaké síly jsou v něm ukryté? Víme o tom dnes už mnohem více než Izajášův současník, ale s naším poznáním je to tady jako s rostoucím ostrovem uprostřed moře. Zvětšujte plochu ostrova, poroste vám zároveň délka břehu. Čím více se rozšiřují hranice našeho poznání vesmíru, tím více roste také počet nezodpovězených otázek. Tajemství vesmíru nesnímáme a dnešní stupeň poznání by se dal shrnout například do otázky: co když je celý náš nesmírný vesmír jen jeden z mnoha? Jako jedna z bublin v pivní pěně? A tady se pak ohromený člověk ptá ve všech časech stále stejně: co je člověk uprostřed, a vlastně ani ne uprostřed takového vesmíru? Jen nepatrné zrnko prachu, zdálo by se.
Pohleďte na zem, řekne prorok, a když pohledneme, asi ani tady nebudeme mít jiný náhled, než lidé tenkrát. Jsme jen malá kolečka v soukolí světa. Kdo vlastně ví, jaké jsou síly, které hýbou lidstvem? Někdo řekne, že za vším jsou nakonec peníze, někdo to nazve všudypřítomnou touhou po moci. Někdy můžeme mít podezření, že tím nejsilnějším jsou pro mnohé lidi nezvládnuté nízké pudy, sexuální pud a pud odplaty. A jsou dokonce noví proroci, kteří řeknou, že už to je vlastně jedno, že se člověk už nezmění, že se nenapraví, že nás smete ekologická nebo válečná katastrofa, kterou si sami přivodíme.
Izajáš řekne: Nebesa se rozplynou jako dým a země zvetší jako roucho, rovněž tak její obyvatelé pomřou. Skoro jako bych slyšel jeho dovětek: „No a co?“ Co to chátrání všeho pomíjivého znamená pro věřícího člověka? Co to znamená, jestliže zemi a lidstvu docházejí síly? Znamená to snad, že Bohu docházejí síly? Ne, neznamená. A jak máme rozumět tomu, když se zdá, že ve světě vítězí chaos? Znamená to snad, že už nemá smysl o cokoliv usilovat, že je k ničemu, když se snažíme žít dobře a spravedlivě? Ne, neznamená. Věřící člověk dovede zaměřit svůj pohled na to, co je podstatné. A nechme se dnes poučit Izajášem, jeho prorocký vhled nezestárl. Rozšiřuje se sice poznaný vesmír, zdá se, že je nekonečný, a přece nejširší souvislostí všech věcí není kosmos, nýbrž spása. Bůh má vše, ano celý vesmír ve své ruce, a chce ho dovést k dobrému konci. A co je vnitřní podstatou všeho dění? Je to náhoda? Jsou to jen svazky energií? Ne, poví Izajáš. Vnitřní podstatou všeho je spravedlnost. A Hospodin dal Izajášovi do úst zaslíbení, že Boží spravedlnost neztroskotá, i kdyby světy padly, i kdyby se všechno zhroutilo. Má smysl snažit se o dobro, o lásku, o spravedlnost, i když se zdá, že všechny naše takové drobné činy jsou obklopeny nesmyslností, a ta že nesmírně převládá. Všude tam, kde se ve víře o spravedlnost snažíme, brnkáme o struny základní struktury světa, a i když dnes taková melodie zaniká v křiku těch, kdo volají: „Nemá to cenu.“, a „Hlavní je si užít“, jednou bude právě tato melodie hudbou sfér, hudbou Božího království.
Nebesa se rozplynou jako dým a země zvetší jako roucho, rovněž tak její obyvatelé pomřou. Ale má spása bude tu věčně, má spravedlnost neztroskotá. V širokých horizontech to tu prorok mluví. Všechno pomíjivé se zhroutí, ale to, co je pravé, co je Boží, zůstane trvat. Ta slova jsou kosmickou variantou učení o vzkříšení. Na mnoha místech už Starý zákon říká, že život člověka, který žije z víry, se neztratí. Takový člověk nějak zůstává u Boha, a u Boha má pevnost a stálost. V Novém zákoně v evangeliu pak vidíme, co to znamená, na vzkříšení Ježíše Krista. Říkáme vzkříšení, to je od prvních velikonoc hlavním bodem křesťanského zvěstování, a přece, jak málo tomu stále rozumíme, jen málo si to dovedeme představit, co vzkříšení znamená. Před očima máme stále jen to, jak všichni lidé stárnou, jak naše těla chřadnou, v mysli se nám stále probouzí obava ze smrti a z nicoty. Křesťanská víra takovou obavu tiší zvěstí o vzkříšení, a říká také, jaká je cesta k němu, že pro toho, kdo věří v Boha, kdo už dnes žije z jeho moci, není konec pomíjivého těla koncem života. Pán Bůh náš život drží, má nás ve své péči. A teď tuto naději roztáhněte do obrovského měřítka, do největšího myslitelného. Vždyť se může někdy zdát, že nic nemá smysl. Obklopeni chladem vesmíru zápasíme tady ve světě stále tak uboze o spravedlnost, to znamená o správné vztahy mezi lidmi, o vztahy k Bohu, ke stvoření. – Ale neslyšíme snad uprostřed svého lopocení někdy tlukot srdce Božího? A Bůh říká: „Má to cenu. Stojí to za to, protože já jsem si vás zamiloval. Nebojte se. Má spása bude tu věčně, má spravedlnost neztroskotá.“ My lidé máme své malé každodenní problémy, každý své. Učíme se je zvládat ve spolehnutí na Boha. Někdy přicházejí hrozby větší, a člověka hned napadá, jestli se vše nevymyká Bohu z rukou. Ale Izajáš vidí celý vesmír pevně položený v Boží dlani. – Jistě znáte ta slova osobní naděje ve smrti ze žalmu dvacátého třetího: I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Izajášova slova by se pak dala říct jako parafráze tohoto žalmu: I kdyby se celý vesmír hroutil do černé díry, nemusíme se bát, je-li Bůh s námi. A nemyslete si, Izajáš není katastrofista, on je velkým prorokem naděje.