Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Nevíte, jakého jste ducha

L 9,51-56 Když se naplňovaly dny, kdy měl být Ježíš vzat vzhůru, upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma a poslal před sebou posly. Vydali se na cestu a přišli do jedné samařské vesnice, aby pro něho vše připravili. Ale tam jej nepřijali, protože jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému. Když to uviděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, máme přivolat oheň z nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?“ Obrátil se a pokáral je: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ A šli do jiné vesnice.
Ž 131; 2Kr 1,1-17a; 1K 1,18-25

Přátelé v Kristu,
to, co tady udělali ti lidé ze samařské vesnice, je velmi špatné. Odmítli Ježíšovi a jeho učedníkům poskytnout pohostinství. V prostředí Blízkého východu je to dodnes jeden z největších možných přečinů – když odmítnete toho, kdo potřebuje nocleh a trochu jídla. Nemůžeme se proto divit učedníkům, že byli pořádně nazlobeni. Cítili potřebu se samařským pomstít. (Možná chtěli odplatit zástupně za všechny ostatní galilejské poutníky, kteří museli touto cestou procházet, když putovali do Jeruzaléma, a kterým jinověrci Samařané dělali problémy pravidelně.) - A ještě jedna okolnost učedníkům nahrávala. Ve verších, které předcházejí našemu dnešnímu vyprávění, byste mohli číst, že učedníci dovedou vykonat mocné činy. Ježíš je předtím vyslal do různých měst a dal jim sílu a moc, a oni si vyzkoušeli, jaké to je: uzdravovat nemoci, vyhánět všechny démony. Když se pak k němu vrátili, s nadšením mu vypravovali, co všechno činili. Nebyla by zrovna teď další příležitost něco z arsenálu mocných činů vyzkoušet? Nezaslouží si prohřešek Samařanů pořádný trest? Jak se říká: „Na hrubou díru hrubá záplata.“ „Pane, máme přivolat oheň z nebe, aby ty Samařany zahubil, jako to učinil Eliáš?“ Chápeme nazlobenost učedníků, chápeme, že mají touhu uplatnit znovu tu moc, kterou vládnou. A dokonce i z biblického hlediska by se mohl takový čin jevit jako možný a správný. Učedníci se teď odvolávají na Eliáše, který opakovaně sesílal Boží oheň na vojáky nevěrného krále Achazjáše. Když jsme ten příběh ze Starého zákona před chvílí četli, možná se nám to dokonce líbilo a měli jsme i radost, když jsme slyšeli, že Eliáš měl takovou moc trestat královu zpupnost. Král Achazjáš se snaží zatknout proroka Elíáše, který kárá jeho nevěru. Ale Eliáš ukazuje, že má větší moc než král s jeho vojáky. A tak na skupiny vojáků sesílá oheň, jak se mu zlíbí, tak dlouho, dokud jeden z velitelů před ním nepoklekne a neprosí o slitování: „Kéž má nyní můj život ve tvých očích nějakou cenu!“ A není to jen v tomto příběhu - v Bibli máme i širší tradici mocných mužů Božích, kteří mluvili o trestu a také mocně trestat dovedli. - Takhle je tedy postavena dnešní situace a takovou otázku učedníci Ježíšovi položili.“Vždyť to bychom přece svedli, zahubit je, a to by si Samařané zasloužili.“ Ale Ježíš jim oponuje. Dvěma způsoby. Nejprve řekne: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ A potom se obrátí a jde s nimi do jiné vesnice.

Tenhle příběh se mi vždycky líbil. Opakovaně nad ním přemýšlím a chtěl bych se z něho umět poučit. Protože si myslím, že jsme často v pokušení myslet jako ti učedníci. Chtěli bychom takovou moc víry, která by nám pomohla prosadit svou pravdu. Kéž bychom dovedli mocně prosadit své vlastní přesvědčení! Kéž bychom mohli odplácet, kde se setkáme se zjevnou nespravedlností. Kéž by šla pravda ve světě prosadit silou! Lidská hruď se dme pýchou, jestliže se dovedu ve světě prosadit. A speciálně dnešní doba to po nás vyžaduje: dravost, schopnost prosadit svou. Také leckterý křesťan si i z víry dělá prostředek, jak získat vnitřní sílu, jak si víc věřit, jak se ve světě prosadit, jak být úspěšnější. – Zatímco to, co udělá v závěru dnešního příběhu Ježíš, to vypadá jako zbabělost. On ustupuje, nic neřeší, obrátí se na patě a jde jinam. Je to rozuzlení takové nemastné neslané. A navíc to nikoho nepřesvědčí. Ti Samařané, kteří jednali špatně, se to ani nedoví. Nikdo je nepoučí a nepovede je k nápravě. Ježíš se vůči nim zachová milosrdně, ale je to milosrdenství takové nenápadné.

A právě o to v dnešním příběhu jde. O nenápadné, neokázalé, všední milosrdenství. Jde o to, že rozhodující věci se dějí ve skrytu srdce. Učedníci chtěli mocně projevit Boží moc. Chtěli trestat, ukázat moc Božího soudu. Ježíš u sebe ukazuje moc ještě větší. Moc odpuštění, moc milosrdenství. Nemůže ji projevit jinak než v několika tichých slovech, která učedníkům řekne. Je to moc, která může učedníkům připadat trochu divná. A mnoha lidem připadá až směšná: „On odpouští, protože nemá na to, aby se prosadil.“ Je to však moc toho, jehož mysl je už obrácena k Jeruzalému. Je to moc toho, který svůj život skončí na kříži. V tom vítězství, v té převaze, kterou je ovšem tak snadné přehlédnout nebo se ji i vysmát. Možná jsme podobni jeho tehdejším učedníkům, a i nám je Ježíšova taktika nepochopitelná. Jaký to má význam, že Ježíš ustupuje? Čeho tím dosáhne? Až později, po Ježíšově vzkříšení, si jeho učedníci uvědomí, jako obrovskou vnitřní sílu Ježíš měl. Jakou obrovskou vnitřní moc to totiž vždy vyžaduje, když se někdo rozhodne neubližovat druhým, ale pak i snést všechny důsledky, které to sebou přináší. Kdy se Ježíš sám stal hromosvodem lidské zloby, kdy se jeho nepřátelé budou přímo vyžívat v tom, jak snadné je ublížit jemu.- Tehdy u samařské vesnice museli učedníci změnit své plány. Museli vzdát, obětovat své představy, jak prosadit spravedlnost ve světě. Jak sebe prosadit ve světě. A podobně jako oni i my máme obětovat své plány, svou touhu po sebeprosazení, svou ctižádost – pokud to uchrání ty druhé, lidi kolem nás.

Dnešní oddíl končí tak nějak do ztracena. Ježíš s učedníky se prostě obrátili a šli hledat jinam. A tak i dnešnímu kázání sluší konec třeba nevýrazný: budiž jim výzva k milosrdenství. Výzva, abychom byli jako Ježíš ústupní, abychom netoužili po odplatě. Abychom neubližovali, dokonce ani v případech, kdy se k tomu cítíme oprávněni. Abychom byli vůči lidem milosrdní. Mnohdy to bude milosrdenství neokázalé, kdy se to ten druhý ani nedoví, kdy mu to nedojde. Kdy nás nikdo z lidí nepochválí, jak dobře jsme se zachovali. A přece má takové jednání význam – má význam před Bohem a má význam ve stínu Ježíšova kříže. Takového smířlivého ducha máme být. Jak budeme taky zpívat v následující písni: „Duše má v tichosti k Bohu se měj.“

Pane Ježíši Kriste, dej, ať rosteme z Ducha tichosti, smířlivosti, odpuštění.