Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

102. "Hell dance strip", klub v Ostravě, "přehlídka lidské krásy". Jó, bývaly doby, kdy ďábel to, že lidi ovládá, spíše skrýval.

101. K eucharistii nesmíme asi proto, že patronkou jednoty církve jmenovali katolíci Pannu Marii, a ta má dost důvodů být na neuctivé evangelíky naštvaná.

100. Hádám se se svým rádoby chytrým mobilem. Když do sms napíšu „modlím“, opraví mi to na „myslím“, a já ho musím přesvědčovat, že se opravdu i „modlím“.

99. Modernisté v evangelické církvi si myslí, že víno se při večeři Páně dětem nepodává proto, že je v něm alkohol.

98. Jako evangelík to v katolickém prostředí dost schytávám. Snad mi to Bůh připočte jako zásluhu.

97. Prý "progresivní přístup koupališť", která umožňují pohyb naháčů. Kdyby novináři znali první stránky Bible, psali by o regresi, a to extrémní

96. V bráně arcibiskupství nějaký uslintaný obejda, potlouká se tady mnoho bezďáků, ale tohoto podpírali a laskavě na něj mluvili, takže asi bývalý nejméně kněz.

95. Nejhnusnější na evangelících je, že pijí z jednoho kalicha. Katolíci to nedělají - dnes jsem se dověděl dokonce, že jeden katolický kněz svým farníkům zdůvodňoval, že tohle by přece nechtěli.

94. Zamilovanost - nekritická fáze lásky - trvá maximálně dva roky. Kdyby byli kazatelé ochotni střídat sbory s takovou frekvencí, byly by před námi éra nádherného souznění kazatelů s jejich sbory.

93. „A teď vám povím něco, co vás velmi pobaví: v 70. létech býval tady v budově arcibiskupství kněžský seminář a zde v Trůnním sále stával pingpongový stůl.“ Tak to je tedy pecka. Až doteď si asi nikdo z nás, účastníků prohlídky, neuměl představit, že by kandidáti kněžství mysleli na něco jiného než na modlení.

92. Jediným náboženským pořadem, který se v České televizi prosadil do prime-timu, je losování Šťastných 10. Vždy na začátku moderátor divákům slibuje přízeň Štěstěny - a je to takové malé misijní kázáníčko.

91. V katolickém kostele na Bílou sobotu ukazují Ježíšův hrob, pak na chvíli zamknou, tělo někam odnesou, a v neděli ráno tvrdí, že se stal zázrak, že byl Ježíš vzkříšen.

90. Chválíme tě, Ježíši, že jsi nám svou obětí zajistil nejdelší víkend v roce.

89. Farář, s ordinací a po instalaci, je něčím mezi lékařem a trubkou.

88. Na dveřích kříž. Červený.

87. "Ježíš miluje chudé a potřebné, ale zdá se, že Ježíšek má raději děti bohatých rodičů."

86. "Ptala jsem se dětí, jestli znají nějaké písničky o zvířátkách, a on začal: "Beránku Boóžíí....""

85. Nájemný klaun Hopsalín dělá při Vánočních besídkách mezi dětmi v mateřských školách (sic!) sexistické narážky na Marii a způsob, jakým otěhotněla. Rád bych mu vzkázal: "Pane, dě*ka jste vy."

84. "Pane faráři, budou Vánoce. Můžete nám přinést kousek toho duchovna?"

83. Tělo hyne, přežívá duše a fejsbukový profil.

82. Na úpatí Hostýna stojí socha Panny Marie, kterou "zhotovili studenti Arcibiskupského semináře". Snad si to chlapci celibátníci v rukodílně pěkně užili.

81. Zasténala: "Ó Bože", a tak jsem věděl, že ze všech přítomných se mám právě já zeptat, co ji trápí.

80. Na Hané znamená "podobojí": že pijete bílé víno i červené.

79. Za chvíli začíná mše - a lidé se v kostele modlí. Pro evangelíka dost nepochopitelný zážitek. (Evangelická tradice totiž učí v tomto punktu jinak: lidé před bohoslužbami spolu kecají a je marné snažit se je to odnaučit.)

78. Protivný týpek, ten Vinnetou, jak nesleze z koně a všude vede důležité řeči, že jsou všichni lidi bratři. Nemohl jsem se dočkat, až ho zabijí. - Šikovně ho parodoval Ježíš, když jel na oslu.

Chválila Anna Boha a mluvila o tom dítěti

L 2,36-38 Žila tu v chrámě i prorokyně Anna, dcera Fanuelova, z pokolení Ašerova. Byla již pokročilého věku; když se jako dívka provdala, žila se svým mužem sedm let a pak byla vdovou až do svého osmdesátého čtvrtého roku. Nevycházela z chrámu, ale dnem i nocí sloužila Bohu posty i modlitbami. A v tu chvíli k nim přistoupila, chválila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma.

Přátelé v Kristu,
jak bychom vůbec mohli porozumět ženě, která strávila celá desetiletí na modlitbách? Jak ji pochopit, jak ji ocenit? Musím říct, že kdybych takovou potkal, měl bych před ní velkou úctu. A protože takové podobné lidi občas potkávám, vím, že takový člověk dospívá trpělivými modlitbami k velké duchovní moudrosti a ke schopnosti hlubokého vhledu do druhých lidí. Tedy přesně tak, jak je to tu dnes napsáno o této prorokyni Anně: ona rozpoznala v malém dítěti Ježíši naplnění prastarých zaslíbení. – O Anně samé čteme, že ji bylo v tuto chvíli osmdesát čtyři let, a že trávila svůj čas postem a modlitbami, dnem i nocí. A ať už to víte či nevíte, máme podobné lidi i mezi námi, v našem sboru. Velice oceňuji, když to takto dovedou, když netráví své stáří jen sledováním televize a běháním po obchodech, ale dovedou se vytrvale a trpělivě modlit.

Úcta, to by bylo to první, co by mě napadlo. Teď však musím přiznat, že ne vždycky považujeme takový životní styl za úcty-hodný. A to tím spíše v naší dnešní době. Někdo takový jako byla Anna jako by do našeho času už ani nepatřil. A ty rozpaky by mohly být dvojího rázu. První je rázu sociálního: co je pěkné na tom, když je někdo vdova? Vždyť takový člověk žije osamocen, nemá se o koho opřít, nikdo si s ním nepovídá, s většinou problémů mu nikdo nepomůže. I dnes přece v nějaké míře platí to, co platilo pro starověké vdovy: že je to stav, který mezi lidmi patří k nejohroženějším. Ve Starém zákoně najdete slovo „vdovy“ nejčastěji v docela pevné trojici: přistěhovalci, vdovy a sirotci: na ty ber největší ohledy, ty potřebují ve společnosti největší zastání. – A přesto novozákonní církev zná vdovy přímo jako úřad v církvi, úřad spojený s velkou úctou a zcela zvláštními úkoly: Vzorem pro ustanovení takového úřadu byla právě prorokyně Anna, o které čteme dnes. Ano, ohroženost na jedné straně, na druhé straně však taková zbožná vdova nám všem ukazuje, co i pro nás platí: že nejpevnější oporou nám má být Pán Bůh sám. Vdova, která třeba už i všechny blízké lidi ztratila, může svým životním odhodláním ukázat, jakou sílu ji dává Bůh. A taková vdova má často dost času a snad ještě i energie, aby mnoho dobrého vykonala. – K tomuto se ovšem už vztahuje ta druhá možná pochybnost. Tak proč ta Anna tedy nedělala něco užitečného? Čteme, že celý čas trávila jen v chrámu, modlitbou a posty. Je to dost? Je to plný život? Nebylo by lepší, kdyby byla i jinak aktivní? Kdyby třeba pomáhala lidem, pomáhala prakticky? Ano, jistě by takhle nemohli žít všichni, a například v mnoha rodinách vykonají zbožné babičky a dědečci služby nenahraditelné. A přece i v tomto ohledu ukazuje Anna na něco velmi důležitého, důležitého pro nás pro všechny. Ukazuje totiž, co je naším životním posláním. Že v největší hloubce je to služba Bohu. A modlitby nejsou ztrátou času, naopak, jsou tím nejplnějším, tím nejhlubším, zkušeností, kterou pak můžeme rozměňovat na drobné mince při všem našem dělání a chození a mluvení. Anna se soustředila na to podstatné. Ona dovedla dlouhodobě žít tím, co jinak známe například z příběhu Marie a Marty. Tyto dvě sestry přišel navštívit Ježíš, a Marie věnuje svou pozornost jen jemu. Sedí u jeho nohou, poslouchá jeho slova, neodskakuje k jiným důležitým věcem. A Ježíš její přístup ocení (L 10,42): „Marie volila dobře. Jen jednoho je třeba.“ A dnes Anna v našem příběhu ukazuje takovou koncentraci na podstatné roztaženou dokonce do rozměru desetiletí.

A co čteme o Anně dále: takovou soustředěností získala hluboký vhled. Pod povrch věcí, do nitra druhých lidí. Už ji neoklame, co vidí její tělesné oči, její zrak víry vidí hlouběji a dále. A Anna už v tuto chvíli nevidí před sebou jen chudý vesnický pár, který přinesl do chrámu malého chlapce, tak jak předepisuje židovský zákon. Anna jaksi vidí, co je to za dítě. A zase chválí Boha, a v tuto chvíli se k tomu přidává ještě jiné mluvení, ona má schopnost o onom dítěti svědčit druhým lidem. – Můžeme si představit, jak v tom chrámu bylo více lidí, a mnozí z nich tu byli proto, že čekali na pomoc Boží, taky na tu konečnou pomoc, na vykoupení Jeruzaléma, ne že by tu také oni v chrámě byli pořád, jako Anna, oni třeba přicházeli a odcházeli, ale teď tu prostě byli, lidé plni touhy po mesiášském naplnění, a Anna jim poví: „Toto dítě je ten, koho čekáme.“

Co tento příběh znamená pro nás? Řeknu to ve třech bodech:

Zaprvé: zpráva o prorokyni Anně oceňuje její soustředěnost na věci boží, a věřím, že je to ocenění nadčasové, že může být připomínkou i pro nás a pro naši dobu, do které jakoby se takové věci už ani nehodily. Jsou i dnes mezi námi lidé, kteří k takovému povolání mají blízko, tak ať je pro vás tento oddíl povzbuzením.

Zadruhé, pro nás ostatní: jistě jsou i další stavy, určitě ne všichni můžeme všechen čas věnovat modlitbám. A i takový apoštol Pavel, který podle sebe velmi chválí ty, kdo zůstanou sami a volní pro Boha, má zároveň velké pochopení pro všechny, kdo raději vstoupí do manželství. Nemůžeme žít stále v chrámě. Buďme však aspoň jako ti další, kteří jsou kolem Anny. Můžeme a máme být těmi, kdo očekávají vykoupení. A kdo pak mohou slyšet svědectví evangelia jako naplnění toho, co čekali.

Zatřetí: teď to nejdůležitější. Naše vykoupení je v Ježíši. Anna to odhalila už tenkrát, když viděla malé, obyčejné dítě. Jistě to ani tenkrát všichni její posluchači nepřijali, protože chtěli vidět vykoupení na vlastní oči. Chtěli vidět zjevnou záchranu, kterou by mohly rozpoznat i obyčejné lidské oči. A přesto ten Annin vhled platí. Ona celou svou životní zkušenost a životní touhu v tento okamžik zhutnila do nemnoha slov svědectví o Ježíši. Některá svědectví v sobě mají neobyčejnou sílu. Kéž bychom je dovedli přijmout s vážností a úctou.

Chválíme tě, Bože, že jsme mohli v Ježíši rozpoznat svou záchranu.
Chválíme tě za duchovní poznání, za zrak víry,
který dovede i pod všední skutečností rozeznat tvé dílo.