Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Buď dobré mysli, odpouštějí se ti hříchy

Mt 9,1-7 Ježíš vstoupil na loď, přeplavil se na druhou stranu a přišel do svého města. A hle, přinesli k němu ochrnutého, ležícího na lůžku. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Ale někteří ze zákoníků si řekli: „Ten člověk se rouhá!“ Ježíš však poznal jejich myšlenky a řekl: „Proč o tom smýšlíte tak zle? Je snadnější říci ‚odpouštějí se ti hříchy‘, nebo říci ‚vstaň a choď‘? Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ – tu řekne ochrnutému: „Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ On vstal a odešel domů.
Ž 103,1-18; Iz 43,16-26; Ef 4,25-32

Přátelé v Kristu,
Ježíš se přeplavil zase zpátky přes jezero, a vrací se do svého města. Totiž do Kafarnaum.  A zde uzdravuje. Zase uzdravuje. Když čtete oddíl tento i oddíly okolní, zdá se, že je to jeho nejběžnější činnost. Vypadá to tady všude, že Ježíš uzdravuje na potkání. A zdá se, že uzdravování také lidé od Ježíše očekávají především. Chtějí po něm, aby uzdravoval, lidi tělesně nemocné a duševně nemocné. Tohle se i nám zdá, že potřebujeme nejvíce. Hlavně zdraví.

Dnes k němu přinesli na nosítkách ochrnutého. Ale tentokrát to nemá ten běžný průběh, který možná všichni očekávali - že mu Ježíš řekne: „Vstaň a vezmi své lože“ a hotovo. Ježíš zde začne mluvit i do teologie, nauky o Bohu. On se z ničeho nic rozhodne právě toto uzdravení povýšit ještě na jinou úroveň. On chce tomuto ochrnutému dát něco více než jen tělesné uzdravení. A proto mu řekne: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“ A odtud my můžeme vytušit, že odpuštění hříchů je něco velkého. Když prožijeme a přijmeme odpuštění, je v tu chvíli uzdraven celý náš život. My můžeme stát a obstát před Bohem, můžeme stát a chodit před jeho tváří, s jistotou jeho milosti. Pro věřícího člověka je toto velmi mnoho. Když můžeme ze sebe shodit všechny pochybnosti nad sebou, všechny obavy, jestli má náš život smysl, všechny rozpaky, zda žijeme správně, a co to vůbec je, žít správně. Zpívali jsme v úvodní písni: „Blahoslavený, komu odpuštěno“, a kdo takové blaho někdy zažil, ví, že v jistotě odpuštění blednou i všechny tělesné problémy a nemoci. Takto blaze může být dokonce i člověku, kterého jeho tělo trápí nebo který umírá. Nebo tomu, kdo je velmi omezen ve svých životních možnostech - jako asi byl onen ochrnutý odkázaný na nosítka a své blízké, kteří ho museli všude nosit. „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“

Že je takové odpuštění hříchů něco velkého, to věděli ovšem i oni zákoníci, tedy znalci židovského Zákona, kteří byli v tuto chvíli mezi přítomnými. Oni to dokonce měli ve svém zákonickém učení, že odpuštění hříchů znamená více než uzdravení těla. Oni věděli: uzdravovat nemoci může leckdo, komu k tomu Bůh má moc. A v jejich době bylo prý různých uzdravovatelů mnoho. A proto je ani tolik neudivovalo, že uzdravuje i tento Ježíš z Nazareta, jehož všechny kroky tito znalci Zákona sledují, a dívají se mu na prsty, jak to všechno dělá, ale nad jeho uzdravováním se oni moc nediví, a ani nemají důvod proti tomu něco říkat, Bůh holt takovou moc dává, komu chce. – Při tomto uzdravování je však Ježíš zaskočil. Právě těmi slovy o odpuštění hříchu. Tak tady pozor, říkají si zákoníci. Tady už Ježíš podle jejich přesvědčení překročil své pravomoce. To už je věc, kterou nikdo z lidí udělat nemůže. Odpouštět hříchy může jen Bůh. A bylo to právě povědomí, jak významné odpuštění hříchů je, jak je mocné a život převracející, že ho zákoníci ve svém učení měli uctivě vyhrazené jen pro Boha. A právě tady pak na Ježíše pohlíželi s nedůvěrou. Dokud Ježíš uzdravoval, dobrá, přicházela k němu moc shůry. Ale pokud chce zvěstovat odpuštění hříchů, odpuštění Boží, to on vlastně mluví do Božích plánů, to on chce tvrdit, že je zná. To on si osobuje, že Boží moc ovládá a na zem sám stahuje. „Rouhá se“, řeknou o Ježíši ti zákoníci.

Právě proto, že pro zákoníky bylo odpuštění hříchu něco velmi významného, nedovedli si představit, že by ho mohl určovat někdo z lidí. A snažme se ty zákoníky i v další věci vzít vážně. Protože oni vědí, že někdo říká velká slova jen tak. Že je to možné, že si někdo hraje na muže Božího, a mává Božím slovem, a může si tak získat respekt a obdiv druhých lidí, a přitom je to od toho člověka jen hra se slovy, hra, nepodložená skutečností. Asi ti zákoníci měli zkušenost, jak často se o Bohu mluví lehkovážně, prý: Bůh chce toto, a nechce tamto. A jak snadno se to vysloví, že Bůh odpouští hříchy. A člověku, který je slyší, už ta slova pomohou, a hned se mu dýchá lehčeji. Říct ta slova může kdokoliv, ale nikdo nezkontroluje, jestli se něco skutečně stalo - mezi tím, komu jsou prý odpuštěny hříchy, a Bohem. Jestli slova o odpuštění, vyřčená člověkem, nejsou jen lacinou úlevou.

A tak to ve zkušenosti těch zákoníků bylo úplně obráceně než v jejich teologii. Podle jejich teologie uzdravovat mohl leckdo, odpouštět hříchy ovšem mohl jen Bůh. Uzdravovat nemoci bylo snazší, než odpustit hříchy. – Jenže podle jejich zkušenosti to bylo právě naopak: jazyk člověka je velmi záludný, a my lidé svými slovy dovedeme snížit cokoliv, mluvit velmi lehkovážně. Pak může být snadné říci: odpouštějí se ti hříchy, když nikdo nevidí a neprověří, co se skutečně s tím člověkem stalo. Zatímco když někdo řekne ochrnutému: „Vezmi své lože a choď“, snadno se vidí a prověří, jestli ten člověk skutečně povstal. Proto si ve svém ti zákoníci ve svém rozumu, podle své zkušenosti mysleli, že je snadnější říci „odpouštějí se ti hříchy“ než říci „vstaň a choď“. A tak si to asi myslíme i my. Vždyť přece tolikrát slyšíme říkat, že Bůh někomu odpouští hříchy, a tak zřídka, že Bůh někoho uzdravuje.

A tady Ježíš chce využít převráceného hodnocení těch zákoníků. A taky převráceného vidění našeho. Aby zjevil a ukázal svou skutečnou moc. „Dobře, přizpůsobím se nejdříve já vám, vašemu způsobu myšlení. Vy lidi dáte jen na to, co máte před očima, co si můžete osahat, ověřit. Proto já teď udělám i to, co je podle vašeho rozumu, vaší zkušenosti náročnější. Hle, tenhle ochrnutý bude chodit. Jestli vás toto ohromuje, přijměte pak ode mne, že já dělám i tu věc, která není tak vidět, ale která je ještě mocnější a důležitější. Já skutečně odpouštím hříchy.“ – Milí přátelé, zvěst dnešního oddílu je takováto: pravé Boží zázraky se dějí skrytě, v nitru, jsou to zázraky duchovní. Takovým zázrakem je odpuštění hříchu, ale také láska, milosrdenství, pokoj, a tak dále. Možná jsme vůči takovému konstatování nedůvěřiví, protože často se o takových zázracích a zkušenostech jen mluví, aniž by se s člověkem skutečně něco dělo. V dnešním evangeliu to však máme řečeno s garancí Ježíšovou: ten největší Boží zázrak je odpuštění hříchů.

Pane Ježíši, prosíme, pohleď na naší víru ve tvé slitování,
a podle ní nám dej odpuštění hříchu, odpuštění, které také prožijeme.