Ž 103,1-18; Iz 43,16-26; Ef 4,25-32
Přátelé
v Kristu,
Ježíš se
přeplavil zase zpátky přes jezero, a vrací se do svého města. Totiž do Kafarnaum. A zde uzdravuje. Zase uzdravuje. Když čtete oddíl
tento i oddíly okolní, zdá se, že je to jeho nejběžnější činnost. Vypadá to
tady všude, že Ježíš uzdravuje na potkání. A zdá se, že uzdravování také lidé
od Ježíše očekávají především. Chtějí po něm, aby uzdravoval, lidi tělesně
nemocné a duševně nemocné. Tohle se i nám zdá, že potřebujeme nejvíce. Hlavně
zdraví.
Dnes k němu přinesli na
nosítkách ochrnutého. Ale tentokrát to nemá ten běžný průběh, který možná
všichni očekávali - že mu Ježíš řekne: „Vstaň a vezmi své lože“ a hotovo. Ježíš
zde začne mluvit i do teologie, nauky o Bohu. On se z ničeho nic rozhodne
právě toto uzdravení povýšit ještě na jinou úroveň. On chce tomuto ochrnutému
dát něco více než jen tělesné uzdravení. A proto mu řekne: „Buď dobré mysli,
synu, odpouštějí se ti hříchy.“ A odtud my můžeme vytušit, že odpuštění hříchů
je něco velkého. Když prožijeme a přijmeme odpuštění, je v tu chvíli
uzdraven celý náš život. My můžeme stát a obstát před Bohem, můžeme stát a
chodit před jeho tváří, s jistotou jeho milosti. Pro věřícího člověka je
toto velmi mnoho. Když můžeme ze sebe shodit všechny pochybnosti nad sebou,
všechny obavy, jestli má náš život smysl, všechny rozpaky, zda žijeme správně,
a co to vůbec je, žít správně. Zpívali jsme v úvodní písni: „Blahoslavený,
komu odpuštěno“, a kdo takové blaho někdy zažil, ví, že v jistotě
odpuštění blednou i všechny tělesné problémy a nemoci. Takto blaze může být dokonce
i člověku, kterého jeho tělo trápí nebo který umírá. Nebo tomu, kdo je velmi omezen
ve svých životních možnostech - jako asi byl onen ochrnutý odkázaný na nosítka
a své blízké, kteří ho museli všude nosit. „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí
se ti hříchy.“
Že je takové odpuštění hříchů něco
velkého, to věděli ovšem i oni zákoníci, tedy znalci židovského Zákona, kteří
byli v tuto chvíli mezi přítomnými. Oni to dokonce měli ve svém zákonickém
učení, že odpuštění hříchů znamená více než uzdravení těla. Oni věděli:
uzdravovat nemoci může leckdo, komu k tomu Bůh má moc. A v jejich době bylo
prý různých uzdravovatelů mnoho. A proto je ani tolik neudivovalo, že uzdravuje
i tento Ježíš z Nazareta, jehož všechny kroky tito znalci Zákona sledují,
a dívají se mu na prsty, jak to všechno dělá, ale nad jeho uzdravováním se oni
moc nediví, a ani nemají důvod proti tomu něco říkat, Bůh holt takovou moc dává,
komu chce. – Při tomto uzdravování je však Ježíš zaskočil. Právě těmi slovy o
odpuštění hříchu. Tak tady pozor, říkají si zákoníci. Tady už Ježíš podle
jejich přesvědčení překročil své pravomoce. To už je věc, kterou nikdo
z lidí udělat nemůže. Odpouštět hříchy může jen Bůh. A bylo to právě
povědomí, jak významné odpuštění hříchů je, jak je mocné a život převracející,
že ho zákoníci ve svém učení měli uctivě vyhrazené jen pro Boha. A právě tady
pak na Ježíše pohlíželi s nedůvěrou. Dokud Ježíš uzdravoval, dobrá,
přicházela k němu moc shůry. Ale pokud chce zvěstovat odpuštění hříchů,
odpuštění Boží, to on vlastně mluví do Božích plánů, to on chce tvrdit, že je
zná. To on si osobuje, že Boží moc ovládá a na zem sám stahuje. „Rouhá se“,
řeknou o Ježíši ti zákoníci.
Právě proto, že pro zákoníky bylo
odpuštění hříchu něco velmi významného, nedovedli si představit, že by ho mohl
určovat někdo z lidí. A snažme se ty zákoníky i v další věci vzít
vážně. Protože oni vědí, že někdo říká velká slova jen tak. Že je to možné, že
si někdo hraje na muže Božího, a mává Božím slovem, a může si tak získat
respekt a obdiv druhých lidí, a přitom je to od toho člověka jen hra se slovy,
hra, nepodložená skutečností. Asi ti zákoníci měli zkušenost, jak často se o
Bohu mluví lehkovážně, prý: Bůh chce toto, a nechce tamto. A jak snadno se to
vysloví, že Bůh odpouští hříchy. A člověku, který je slyší, už ta slova
pomohou, a hned se mu dýchá lehčeji. Říct ta slova může kdokoliv, ale nikdo
nezkontroluje, jestli se něco skutečně stalo - mezi tím, komu jsou prý
odpuštěny hříchy, a Bohem. Jestli slova o odpuštění, vyřčená člověkem, nejsou
jen lacinou úlevou.
A tak to ve zkušenosti těch zákoníků
bylo úplně obráceně než v jejich teologii. Podle jejich teologie
uzdravovat mohl leckdo, odpouštět hříchy ovšem mohl jen Bůh. Uzdravovat nemoci
bylo snazší, než odpustit hříchy. – Jenže podle jejich zkušenosti to bylo právě
naopak: jazyk člověka je velmi záludný, a my lidé svými slovy dovedeme snížit
cokoliv, mluvit velmi lehkovážně. Pak může být snadné říci: odpouštějí se ti
hříchy, když nikdo nevidí a neprověří, co se skutečně s tím člověkem
stalo. Zatímco když někdo řekne ochrnutému: „Vezmi své lože a choď“, snadno se
vidí a prověří, jestli ten člověk skutečně povstal. Proto si ve svém ti
zákoníci ve svém rozumu, podle své zkušenosti mysleli, že je snadnější říci
„odpouštějí se ti hříchy“ než říci „vstaň a choď“. A tak si to asi myslíme i
my. Vždyť přece tolikrát slyšíme říkat, že Bůh někomu odpouští hříchy, a tak
zřídka, že Bůh někoho uzdravuje.
A tady Ježíš chce využít
převráceného hodnocení těch zákoníků. A taky převráceného vidění našeho. Aby
zjevil a ukázal svou skutečnou moc. „Dobře, přizpůsobím se nejdříve já vám,
vašemu způsobu myšlení. Vy lidi dáte jen na to, co máte před očima, co si
můžete osahat, ověřit. Proto já teď udělám i to, co je podle vašeho rozumu,
vaší zkušenosti náročnější. Hle, tenhle ochrnutý bude chodit. Jestli vás toto
ohromuje, přijměte pak ode mne, že já dělám i tu věc, která není tak vidět, ale
která je ještě mocnější a důležitější. Já skutečně odpouštím hříchy.“ – Milí
přátelé, zvěst dnešního oddílu je takováto: pravé Boží zázraky se dějí skrytě,
v nitru, jsou to zázraky duchovní. Takovým zázrakem je odpuštění hříchu,
ale také láska, milosrdenství, pokoj, a tak dále. Možná jsme vůči takovému
konstatování nedůvěřiví, protože často se o takových zázracích a zkušenostech
jen mluví, aniž by se s člověkem skutečně něco dělo. V dnešním
evangeliu to však máme řečeno s garancí Ježíšovou: ten největší Boží
zázrak je odpuštění hříchů.
Pane Ježíši, prosíme, pohleď na
naší víru ve tvé slitování,
a podle ní nám dej odpuštění
hříchu, odpuštění, které také prožijeme.