Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Ze stromu poznání dobrého a zlého nejez


Gn 2,15-17 Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“
Ž 128,1-2; Zj 21,1-7; J 4,34

Přátelé v Kristu,
přečetl jsem nám dnes počátek příběhu o rajské zahradě. Ten příběh přešel do obecné lidské vzdělanosti a určitě ho známe, také víme, k čemu následně v zahradě dojde, že lidé Boží příkaz neposlechnou. Tím se pak budeme zabývat při dalších kázáních, která už spadnou do letošního postního období. Postní doba je určena k tomu, abychom intenzivněji přemýšleli nad svou lidskou slabostí, nad svými selháními a hříchy. – Ale jak říkám, to bude tématem teprve pokračování tohoto příběhu, tématem dalších kázání. Postní období ještě nezačalo, a my si můžeme přestavit rajskou zahradu nejprve docela bezproblémově. Ona nebyla stvořena jako past na člověka, jako léčka, v které se má chytit. To, co tady čteme dnes, je líčení zcela pozitivní: Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. Bůh staví člověka do zahrady. Zahrada je zde místem zvelebeným, kultivovaným a zároveň chráněným. A člověk v této zahradě dostává svou práci a odpovědnost. Pro někoho by ovšem už těmito slovy mohla končit blaženost této představy. Co je to za ráj, když se tady musí pracovat? Jsou lidé, kterým je bližší antická představa ráje - jako místa šťastného nicnedělání. A nemusí to být jen lidé líní, kdo takto touží. Jsou bohužel i takoví, kteří nemají svou práci rádi, pro které je jejich práce úmorem, dřinou, jejíž smysl nevidí. Ano, pro některé je práce ponížením a vykořisťováním. Nedivím se, že pak touží po odpočinku a nicnedělání. Bible však přece jen mluví o jiném ideálu. Popisuje zde žádoucí stav, kdy člověk pracuje radostně a svobodně. Práce se pro něj stává naplněním a smyslem života. Vlastně každá práce, i ta nejvšednější, pak může být službou Bohu, bohoslužbou. Ve všem tom, co děláme s radostí, můžeme pole své činnosti „obdělávat“, to znamená „kultivovat, zlepšovat, vzdělávat“, a máme pole své činnosti „střežit“, totiž chránit je před zmatkem, marností, před chaosem. „Obdělávat a střežit“, to platí třeba pro naši práci na zahrádce, pokud nějakou máme, ale také třeba pro výchovu dětí, pro naši práci na počítači, pro práci s účetnictvím, a co já vím kde ještě. Všechno toto můžeme přijmout jako bohoslužbu, a taková práce nám pak přináší radost a svobodu.

A Bůh svým služebníkům pak dává taky všechno potřebné k životu. Už tady, v rajské zahradě. Hospodin Bůh člověku řekl: „Ze všech stromů zahrady smíš jíst.“ Máš zde dost jídla, dostatek potěšení a krásy. O všechny stromy v zahradě se smíš starat, a tato tvá práce bude přinášet plody. Slyšíme opět, že je to myšleno opět nejdříve velmi kladně: ze všech stromů smíš jíst. A přesto nás lidi zajímá více to, co je řečeno navíc: Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. Jeden jediný strom mezi mnoha, a přece právě on poutá naší největší pozornost. Najednou jako by byly ty ostatní stromy tak nějak nezajímavé. Jejich plody se sice sytíme, ale to, co od Boha dostáváme, přijímáme jako samozřejmé – a v mysli nám vrtá, co je ten poslední strom zač? Strom poznání. A my přece toužíme rozeznávat dobré i zlé. My se přece chceme rozhodovat, co je dobré a co zlé, pro nás dobré a pro nás zlé. A nejenom svým rozumem to chceme poznávat – ostatně právě v biblické řeči znamená sloveso „poznat“ i něco více než rozumové poznání, něco více než získávání poznatků a rozlišování mezi dobrem i zlem. Biblické „poznat“ dokonce lépe vystihuje to, po čem toužíme. Chceme si všechno prožít, vyzkoušet, seznámit se s tím bytostně. A pak se teprve rozhodnout, zda je to dobré či zlé. Abych už konečně vysvětlil také na příkladech, oč tady jde, co pro nás dneska znamená jíst ze stromu poznání dobrého a zlého: mnozí lidé si dnes chtějí vyzkoušet drogy, aby si sami ověřili, zda jsou škodlivé. Tady možná ještě většina z nás chápe, proč je pro člověka dobré, když poslechne rady a doporučení, ať drogy raději ani nezkouší. V této věci ještě většinu z nás ten zákaz zarazí. Ale pojďme k jiné věci. Leckdo si chce vyzkoušet, jaké to je, mít milence nebo milenku. Nechce skončit u jednoduchého přikázání: „Nezcizoložíš“. Připadá mu, že jeho život bude chudý, když neokusí také nevěru. A když to bible zakazuje, připadá nám, že Bůh před námi skrývá něco dráždivě lákavého. Ale pojďme ještě dále. Možná většina z nás poslušně v životě přijala i zákaz nevěry. Ale jsme snad odolní i proti dalším zlým pokušením? Proti pýše, nelásce, hněvu? Ne, nejsme. A připadá nám, že toto vše k životu musí patřit. Řekneme, že by pro nás nebylo dobré, kdybychom to v sobě pořád jenom dusili, že to prostě nezvládáme, být pořád jenom svatí.

A tak už jen poslední odstavec. Řekli jsme si už, že uspořádání Boží zahrady je na počátku pro člověka velmi přejné. A také Boží zákaz je zamýšlen jako dobrý. Bůh nás chtěl a chce chránit před zlým. On nás chtěl uchránit, abychom si škodili, abychom své životy ničili. My si myslíme, že to zvládneme, když se zaplétáme s mnoha pokušeními, která nám škodí. Že to svedeme, rozlišit, co je pro nás dobré a co zlé. Ale není to pravda, nemáme na to, a taková pokušení často rozervávají náš život na kusy, trhají naše srdce. To si jen myslíme, že v tomto můžeme být jako Bůh. On jediný však v sobě dovede obsáhnout vše, světlo i stín, slávu i hrůzu, radost i bolest, dobro i zlo. Strom poznání dobrého a zlého, ten jediný byl v ráji jen jeho. A nám se jedením z toho stromu ztratilo něco důležitého: povědomí o dobré poslušnosti. O poslušnosti, která ovšem není nesvobodou a ochuzením. O poslušnosti, která je hlubokou důvěrou, klidným spolehnutím na toho, kdo sám je moudrý a dobrý. – Od toho dávného jedení se chceme rozhodovat po svém, podle svého rozumu a své vůle. Jeden moudrý člověk však řekl, že dobře se rozhodujeme jen tehdy, když hledáme vůli Boží. Že každá jiná možnost nám škodí. Měřítkem se nám tu má stát Ježíšův pohled na svět a na život. On byl Bohu poslušný a my se tomu máme učit. A tak, až zase někdy budeme stát v nějakém těžkém rozhodování, a bude nám připadat, že cest je mnoho a není jasné, která z nich je dobrá a která zlá, a myšlenky se nám budou v hlavě motat tak obtížně, až to bude vypadat, jako bychom souběžně v ústech ještě převalovali ten dávný plod z ráje, vzpomeňme si v takovou chvíli my mudrlanti na slova Ježíšova: Já jsem ta cesta. Já jsem ta cesta, pravda a život.

Pane Bože náš, děkujeme za tvou dobrotu, která je od věků na věky.
Posiluj nás ve víře, že vše, co ty činíš a zamýšlíš, je dobré.