Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

147. Tak jsem se ve 146 trochu spletl. Mnohé parodie sice vznikají, ale premiér sám v takových hlášeních pokračuje: "Astrologický svět nám říká, že novoluní v raku s sebou přináší rozpor v politické oblasti..." Nepodezírám ho, že by si dělal legraci sám ze sebe. Prostě jen testuje, na jaký jazyk lidé slyší.

146. Babiš se radil s astrologem. A protože je to lidem pro srandu a protože je on sám lidem pro srandu, očekávám, že budou českým prostorem létat spousty parodických předpovědí.

145. Líbí se mi život rorýsů. Celý život prožijí na nebi. Na zemi se jen rozplodí a pak zase šup nahoru.

144. Dav boří sochy velikánů. Neobstojí žádný. - A tak stavíme své modly a zase je boříme. Když znovu a znovu s překvapením zjišťujeme, že "nikdo není spravedlivý, není ani jeden." (Ř 3,10).

143. Modlit se neumíme. Protože předpovídali další velmi suchý rok, modlili jsme se za pořádný déšť. A máme tady povodně.

142. "Vězeňkyně s ďáblem v těle křivě obvinila dozorkyni." Titulek v Moravskoslezském deníku šestého šestý 2020.

141. Mezi místopisnými názvy v Česku je sedmkrát Peklo, Nebe jedinkrát. - Za značkou omezující rychlost je v jedné té obci vtipná doplňková tabule: "I v Pekle si hrají děti." Připomnělo mi to starou píseň od Katapultu: "A co děti? Mají si kde hrát?" - A Martu Kubišovou: "Mamá, skončí panenky v ráji? A s kým si tam hrají?" ...

140. Jogín, který prý 80 let nejedl, se jmenoval Prahlad.

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Je dobře, že tak planeš?

Jon 4,1-4 Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem. Modlil se k Hospodinu a řekl: „Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem. Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil.“ Hospodin se však otázal: „Je dobře, že tak planeš?“

Ž 86,5; L 15,25-32; Jk 1,19-20

Přátelé v Kristu,
proč je vlastně Jonáš tak nahněvaný? Hospodin se rozhodl, že nepotrestá město Ninive, že ninivským odpustí jejich hříchy, a to je teď příčinou Jonášovy naštvanosti. Jonáš přímo plane hněvem. Není to zvláštní? Až se ho Hospodin musí zeptat: „Je dobře, že tak planeš?“ - Proč Boží milost Jonáše tak naštvala? O tom bude dnešní kázání.

A skutečnou příčinu pochopíme ze dvou srovnání. Když Jonášův postoj srovnáme, zaprvé, s postojem Božím, a potom, zadruhé, když ho srovnáme s postojem obyvatel Ninive. Takže zaprvé: jak můžeme srovnat Jonáše s Hospodinem? Jonáš je Hospodinovým prorokem, ve svém povolání se měl už na počátku knihy ztotožnit s Boží vůlí. Od začátku celého příběhu, kdy byl Jonáš do Ninive poslán, má být jakousi hlasnou troubou, která tam vyřizuje zvěst od Boha. A ta zpráva na počátku zněla: zlo ninivských vystoupalo až před boží tvář. Bůh se na vás hněvá a brzy vás potrestá. Jonáš tuto zvěst nakonec vyřídí, sdělí jim, že jejich město bude za 40 dní zničeno. A teď co? Čteme, že Hospodin si to rozmyslel, že Ninive nepotrestá. Hospodin se už nehněvá. A právě proto se teď hněvá Jonáš. Co to má jako být? Je tohle nějaká spravedlnost? Jonáš se tady tváří, jako on by znal Boha lépe, než Bůh sám: Já jsem už od začátku, Bože, věděl, že to takhle dopadne. A tys to, Bože, nevěděl? Ty teď, Bože, lituješ a měníš své záměry. – Jonáš tady snad chce být spravedlivější než Bůh. On si přeje, aby ti, kdo si trest zasloužili, potrestáni byli. Bůh má přece být garantem spravedlnosti a tedy i spravedlivé odplaty. Teď však Jonáš zažívá Boha, který není přísný, nýbrž lítostivý. Jako by ze světa mizel řád. Jako by už Boží mlýny přestávaly mlít. A v takovém světě Jonáš už ani nechce žít. Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil. Ninivské jsi nezahubil, zahub mne, Bože můj. – Jonáš si tedy myslí, že by Bůh neměl být vůči hříšným Ninivským milosrdný. On sám sice Boží milosrdenství vyznává a říká tu dnes: ty jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný. Ta slova však nemyslí jako Boží oslavu a chválu. On je směřuje proti Bohu, jako obvinění a výčitku. Jakoby říkal: „Jsi příliš měkký, příliš útlocitný.“ Jonáš není schopen Boží slitování pochopit a přál by ninivským spíše trest. To by lépe odpovídalo jeho vidění světa. A snad Jonášovi vadí i to, že on je tu teď za blázna. On něco hlásal a to se nenaplnilo. Prostě je Jonáš z toho celý zničený.

A ještě více se o příčině Jonášova hněvu dovíme, když jeho postoj – zadruhé - srovnáme s postojem ninivských. Od počátku knihy, od chvíle, kdy se snaží před Hospodinem utéci, se Jonáš ninivským velmi podobá. Právě že se podobá spíše hříšným ninivským než obrazu poslušného proroka Božího. Je poslán do Ninive, protože to město se postavilo proti Bohu. Ale Jonáš sám se taky projeví jako Bohu neposlušný, a dlouho se k Bohu obrací zády. Až v jedné věci se Jonáš od ninivských zřetelně odliší, ale ani to není jemu ke cti. Ninivští totiž později ze svých hříchů činí pokání, oni jich litují. Že by však své neposlušnosti litoval taky Jonáš, o tom v celé knize nic nečteme. A to je taky kořen toho jeho hněvu: nedostatek pokání. Jonáš si nepřiznal svůj vlastní hřích. On hlásal špatnosti města Ninive, svou vlastní špatnost však nenahlédl. A teď se hněvá, když vidí, jak Hospodin ninivským odpouští. Vlastně jim závidí, štve ho to, co sám nemá. On viděl pokání ninivských, zažil i důsledky tohoto pokání v Božím slitování, vidí, jaká je to pro Ninive úleva, sám však žádnou úlevu, žádné vysvobození neprožívá. Naopak, cosi ho vevnitř ještě více sžírá. Nedostatek pokání to je, který ho spaluje jako vnitřní oheň. Skrytá naštvanost na sebe, to je ten spalující žár v nitru. Takový stav popisuje na jednom místě i žalmista, když mluví o svém rozpoložení, kdy nebyl schopen vyznat svůj hřích (Ž 39,4): „Srdce pálilo mě v hrudi, v zneklidněné mysli mi plál oheň.“ Tedy vnitřní oheň. A navenek se projevuje jako hněv. Jako plameny, které se každou chvíli hrozí znovu rozhořet. Takového člověka rozčílí v jednu chvíli něco a pak zas ono. Skoro cokoliv se může stát příčinou jeho hněvu, palivem pro jeho planutí. Skoro cokoliv. Ale nejvíce nás rozčilují věci, které vidíme na druhých a nemáme je vyřešené sami v sobě. Proto Jonáš tak rozčilovalo, když viděl, jak je odpouštěno ninivským. Protože on sám na sobě sílu odpuštění nezažil. Protože nebyl schopen pokání. – Ten Jonášův hněv nám připomene situaci staršího syna z podobenství o synu marnotratném. Když se ten dozví, že jeho mladší bratr se vrátil domů, poté, co v cizině prohýřil kus společného jmění, a že ho jejich otec beze všeho přijal, rozhněvá se, a otci to hořce vyčítá: „Jsi příliš milostivý, a já ve tvém domě už být nechci.“ I staršího bratra zde sžírá rozčílení jako vnitřní oheň. Oheň velmi podobný tomu Jonášovu.

A když se ještě jednou vrátíme k Jonášovi, on nakonec od Boha slyší otázku: Je to dobře, že tak planeš? Ty teď přímo planeš pro to, co jsi zvěstoval, pro svá slova přísného soudu nad hříšníky. Myslíš, že by bylo správné, kdyby ninivští byli potrestáni. Jonáši, ty sám si ovšem bez skrupulí užíváš Božího milosrdenství. Ty hledáš dobro, ale je dobré to, co si ty představuješ, že má být? Ty jsi prostě jeden z těch chytráku, jejichž praprapředkové pojedli ze stromu poznání dobrého a zlého. A proto si myslíš, že víš, co je dobré a co zlé. Ale Bůh nám už tam, v rajské zahradě, řekl, že to pro nás bude velmi těžké, když z toho stromu pojíme, že to stejně nezvládneme, abychom sami rozhodovali, co je dobré a zlé. Že je to příliš těžký úkol pro naší lidskou podstatu a povahu. Je to skutečně dobré, oč usiluješ, Jonáši? – A kdybychom si my náhodou připustili, že ani nevíme, co je dobré, co je skutečně dobré pro nás a pro lidi kolem nás, co je spravedlivé - co pak s tím nevěděním máme dělat? Jak toužit po dobru lépe než Adam s Evou, a taky lépe než Jonáš v našem příběhu? Co je dobré a co zlé, to se máme učit u Boha. A především se u něho máme učit jeho milosrdenství.

Bože, copak to jde, abychom byli ke všem milosrdní? To by nebylo dobré, myslíme si. – Dej, ať naplno nahlédneme, jak jsi milosrdný vůči nám samým, a odtud ať máme sílu odpouštět druhým.