Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Kde jsi?

Gn 3,8-10 Tu uslyšeli Adam s Evou hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“

Ž 139,1-12; L 19,1-10; Žd 3,7-13

Přátelé v Kristu,
Hospodin Bůh se prochází po rajské zahradě za denního vánku. Ano, trochu nás překvapí, že je tu Bůh popisován takto, na lidský způsob, ale jinak je ta představa moc pěkná. Bůh se kochá z toho, co tak dobře stvořil. Prochází se svou krásnou zahradou. Kolem něj zároveň příjemně povívá vánek. Jemný větřík roznáší vůně, šustí v korunách stromů. Jsou to okamžiky pokoje, blaha, krásy. – Takhle to bylo v rajské zahradě stvořeno také pro člověka. Ale co dnes čteme o Adamovi s Evou? Jejich pocity jsou v tuto chvíli zcela jiné než pokoj a štěstí. Přepadl je strach a stud. Bohu se schovávají. Oni porušili Boží příkaz, pojedli ze stromu poznání, a teď se jako provinilci Boha bojí.

Hospodin Bůh se prochází po zahradě, a udiví ho, že Adama s Evou nikde nevidí. Byl zvyklý je potkávat, rád s nimi pobýval, ale oni tu teď nejsou. Viděli nebo slyšeli Boha přicházet, a tak se před ním ukryli. Hospodin Bůh na ně teď volá, volá je hlasem lásky, ale oni už v jeho hlase slyší hrozbu. Chovají se tady jako malé děti. Bojí se pokárání, bojí se trestu. - Bůh stvořil člověka ze své lásky. Ve společenství se Bohem se nemusíme ničeho bát. „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“, řekne apoštol Pavel. U Boha můžeme najít úkryt a spočinutí. Avšak už tady, na prvních stránkách Bible, vidíme, kam člověka vede jeho hřích: do nepřátelství vůči Bohu. Člověk byl stvořen tak, že v obecenství s Bohem se nemáme čeho bát. Hřích však přetvoří člověka, že on se naopak bojí tohoto obecenství. Tu Boží blízkost, která mu měla být útěchou, už teď nesnese. Bojí se Božího soudu a odsouzení. Proto raději volí útěk před Bohem. A Bůh na první lidi volá: „Kde jsi, člověče?“ To je dotaz na místo, kde se Adam s Evou právě nacházejí. Ale je to také otázka obecnější: jak jsi na tom? Kde se schováváš? A je to otázka i na nás: Kde jsi, člověče? Chceš se s Bohem setkat, nebo se od něho odvracíš? Věříš v jeho lásku, nebo si ho představuješ jako přísného soudce? A kde hledáš pokoj a bezpečí?

Adam s Evou jsou v tu chvíli ukrytí v stromoví. Oni měli možnost hledat útočiště u Boha, v jeho náruči, i po svém hříchu, v Božím slitování a odpuštění, ale místo toho teď od Boha utíkají, a ukrývají se mezi větvemi stromů. Nechtějí vyjít na cestu za Bohem, raději vězí skrytí za hradbou zeleně. Jako by to pro Boha nějaká hradba byla, pro Boha, který o nás ví, ať jsme kdekoliv. - Adam s Evou si zvolili úkryt v zeleni listů. A to není jen tak. To není jen nějaká nevinná skrýš. Starověký člověk si představoval, že stromy jsou obývány démony, že v nich sídlí velká přírodní síla. Dodnes některým lidem zůstal zvyk objímat stromy a čerpat z nich energii. A když se teď Adam se Evou skrývají ve stromoví, naznačuje to, že tady hledají také ochranu a pomoc, jinde než u Hospodina, ochranu také před Božími nároky. A když listím těch stromů povíval vánek, mohl jim ten zvuk připadat, že s nimi stromy mluví. Byl to zvuk, který je možná uklidňoval. Tohle šumění jim asi bylo příjemnější než hlas Boží, hlas mocný, hlas stvořitelský. A oni by raději ani neslyšeli ten hlas, který je osobně oslovoval, hlas velké lásky, který jim teď ovšem po jejich hříchu připadal především jako hlas mocného soudce. – Je to i dnes tak, že mnozí lidé hledají duchovno v silách přírody, ve věcech stvořených, místo aby hledali Stvořitele, který je za tím vším. Hledají v přírodě harmonii a zklidnění, a nechtějí se konfrontovat s Bohem, který stvořil člověka. Dopadá to často tak, že poslouchají různé démony a bůžky, nechtějí poslouchat hlas Boží.

Také celník Zacheus byl ukrytý ve stromoví. Četli jsme o tom příběh z evangelia. Když však Zacheus vyleze na větev moruše, už za tím není žádná postranní myšlenka. Nic o démonech. On tam prostě vyleze, aby lépe viděl. Dověděl se totiž, že přichází Ježíš, a postavou malý Zacheus chce lépe vidět. Ve větvích se neskrývá, na druhou stranu však ani nečeká, že by si ho Ježíš všiml. Vždyť všude kolem je tolik lidí. Proč by si měl Ježíš všimnout zrovna jej? Bible je jeden dlouhý lidský příběh, my jsme základ kázání četli z jeho prvních kapitol. A tohle druhé dnešní vyprávění, o Zacheovi, je mnohem pozdější kapitola. Ovšem kapitola téhož lidského příběhu. Zacheus už je takový obyčejný hříšník. Ve svém hříchu se už naučil žít, už není jako Adam, kterého první hřích ještě vylekal. Zacheus už má hřích jako životní způsob. A je ve svém hříchu zabydlen a uzavřen, hledá uspokojení ve svém bohatství. Už si zvykl, že je daleko od Boha i ostatních lidí. Ano, žije izolován také od lidí. Všichni v jeho okolí totiž vědí, že Zacheus je podvodník, a proto ho sice potkávají, ale zároveň nevidí. Přehlížejí ho, nechtějí vidět. - Teď se však Ježíš nečekaně zastaví právě pod tím stromem, a volá: Zachee, pojď ke mně. Co bude dále? Zacheus naštěstí dovede udělat to, co nesvedl Adam. Ježíšovo volání přijímá jako dobré. To zavolání samozřejmě soudí jeho život, a Zacheus okamžitě poznává, že tady stojí někdo, kdo ho zná, kdo zná jeho život, kdo prohlíží jeho nitro až do největší hloubky. U Zachea však naštěstí převládne radost z toho, že Ježíš má o něho zájem. Po těch dlouhých staletích hříšných útěků před Bohem si teď Zacheus užívá toho, že si ho Ježíš všiml. A Zacheus se teď může postavit před něj, tváří v tvář. Slyší jeho zavolání jako láskyplné, slyší v oslovení jeho lásku, která ho přijímá a nesoudí. A on pak sám má odvahu vynést soud nad svým životem: „jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ - Podobně hledá Ježíš také nás. A volá: „Kde jsi, člověče?“ Jestlipak dostaneme odvahu vylézt z toho stromoví, kde se ukrýváme, a dát se na cestu k němu?

Jsme rádi, Pane Bože, že ty jsi Bůh na cestě, také na cestě dějinami,
a že nás nenecháváš vězet, především v našem strachu.