Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

151. Bude ateistická rebelie? Výjimku z nočního zákazu vycházení dostaly půlnoční Vánoční mše, ale ne Silvestrovské oslavy.

150. Roky jsme řešili, jaké to je, když muslimské ženy nosí zahalené obličeje. S koronavirem a rouškami jsme teď do toho experimentu byli vtaženi všichni.

151. Nazval svou firmu Boží střecha, chce tím naznačit, že staví střechy fakt skvělé. A když se to nepovede nebo nestihne, máte z postele výhled na boží střechu v pojetí trampském.


DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Tvá vděčnost tě uzdravila


L 17, 11-19 Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš Samařskem a Galileou. Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni. Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan. Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“

Přátelé v Kristu,
Ježíš se potkal s deseti malomocnými. Dovídáme se, že jich bylo deset, že nejméně jeden z nich byl Samařan, většina z nich asi byli Židé. To by nás mohlo překvapit. Židé se jinak se Samařany nestýkali, dokonce se jich stranili. Považovali je za nábožensky podřadné, nečisté. Skoro by se v dnešní souvislosti hodilo říct, že pro ně Samařané byli malomocní na náboženský způsob. Zde však najednou vidíme, že Samařan se Židy pobývá, s těmi nemocnými. Vzájemná nevraživost zde roli nehraje, vzájemné předsudky tu neplatí. Jejich nemoc je spojila. Vždyť jsou na tom tak podobně, postiženi tělesným malomocenstvím, hroznou nemocí, kdy člověku někdy až odpadají kusy masa z těla. Kdo by v takové situaci chtěl řešit, že ten druhý vedle něj je jiné národnosti, jiné víry? V naší vlastní slabosti a pomíjivosti jsem druhým lidem podobni více, než si možná běžně uvědomujeme. Dokud jsme na tom dobře, pořád máme síly, abychom se nad druhé povyšovali nebo vůči druhým vymezovali. Až na tom někdy budeme špatně, asi nás nic takového nenapadne. A tak tu dnes čteme o deseti malomocných, kteří jsou jednotní ve své bídě. Také v tom, že musí žít na okraji společnosti, vzdálení od normálních lidí. Uvidíme, že se jejich jednota rozpadne, jen co budou uzdraveni. 

Ale teď je na tom těch deset ještě nerozlišitelně stejně. Jsou spojení v nemoci. A co je pěkné, jsou spojeni také ve víře. Společně se obracejí na Ježíše, společně k němu volají. Spolu důvěřují, že právě on jim může pomoci. Ježíš je v mnoha takových a podobných situacích přímo magnet pro pozornost těch, kdo potřebují pomoc. Je to krásné a mám tohle na evangeliu a Ježíši moc rád. O Ježíši je mnohokrát řečeno, že on dovedl pomoci v situacích, kdy selhaly všechny lidské síly. Malomocná byli z rozumných důvodů ze zdravé společnosti dokonce vyháněni, museli se držet na opuštěných místech, vždyť jim nikdo z lidí nedovedl pomoci, jejich nemoc byla tak pohoršlivou připomínkou lidské pomíjivosti, až to bylo nesnesitelné. A navíc byla jejich nemoc nakažlivá. Naštěstí teď oni vidí přicházet Ježíše a volají: „Ty se nad námi smiluj.“ 

Řekli bychom asi, že toto byla opravdová víra v Ježíše. Oni k němu volají o pomoc, oni se spolehli, věří, že on jim dovede pomoci. Volají k němu, aby se nad jejich bídou smiloval. A on se smilovává, on jim pomáhá, on je uzdravuje. Skoro by se mohlo zdát, že tady příběh mohl skončit. Oni věřili a jejich víra došla odpovědi, došla naplnění. - Možná i naše vlastní víra vypadá takto. Možná i my víme, že s některými věcmi našeho života nám nemůže pomoci nikdo z lidí. Taky jsme v mnoha věcech tak říkajíc málo-mocni. A taky nám může někdy připadat, jako bychom byli některými svými problémy vyděleni od lidí, s problémy sami. Vždyť by nás nikdo nepochopil, nikdo s nimi nepřijal. Trápíme se nad nimi sami v sobě, jen když jsme sami. Komu bychom taky o nich povídali? A pokud jsme křesťané, učíme se s nimi obracet na Ježíše. „Ježíši, smiluj se nad námi.“ A snad máme i zkušenost, že některé naše prosby byly vyslyšeny. Že naše víra došla naplnění. – A přece to není všechno, tohle ještě naplněním není. A dnešní příběh je v evangeliu možná proto, aby nám ukázal, že taková běžná víra, kdy se snad každý člověk v těžkých problémech modlí, že taková víra ještě zdaleka není úplná. Všech devět volajících malomocných bylo uzdraveno. A přece tím příběh nekončí.

Jeden z uzdravených se k Ježíši vrátil a děkoval mu. Jediný z těch deseti se vrátil, byl to Samařan. Vidíme, že se už jejich společenství rozpadlo, ale jinak, než bychom čekali. K Ježíši se vrátil ten, kterého zbožní Židé považovali za ve víře méněcenného. Ale my se máme právě u něj něčemu důležitému naučit. Totiž tomu, že k víře má patřit i vděčnost. Ten Samařan, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. Jeho srdce je naplněno vděčností – tak a jen takto může být i srdce uzdraveno. A čím srdce přetéká, to ústa mluví. Proto velikým hlasem chválí Boha. – Milí přátelé, děláme tohle? Dovedeme to? Mnozí z nás ano, a já vděčně potkávám křesťany, kteří jsou vděčni. Uvědomují si malé i velké dobré věci, které v životě mají, a poznávají, že takové dobro není samozřejmé, že jsou obdarováni, na mnoho způsobů. A jsou vděčni. Poznáte to na nich, protože postoj vděčnosti proměňuje celý jejich život. 

A řeknu totéž ještě jinak. Vděčnost náš život uzdravuje. Právě takto to říká Ježíš v poslední větě našeho vyprávění: „Vstaň a jdi, tvá víra tě uzdravila.“ V českém překladu tady máme: tvá víra tě zachránila, v původním řeckém textu však opravdu je: tvá víra tě uzdravila. Opakuje se tady stejné sloveso, jaké bylo v konstatování, že ten jeden zpozoroval, že je „uzdraven“ od malomocenství – spolu s oněmi devíti ostatními – tento jediný se však k Ježíši vrátil, aby jemu poděkoval a Boha chválil. On jediný pak tady zažil uzdravení podruhé, další stupeň uzdravení, uzdravení větší a širší a hlubší než je uzdravení od tělesné nemoci. Bible ho nazývá záchranou nebo spasením. Jde o uzdravení celého života. Je to uzdravení, o kterém, jak nám říká dnešní příběh, nevědí ti, kdo Boha jen o něco prosí. Třeba jsou jejich modlitby vyslyšeny - a nám připadá, že už toto je dost. Vždyť většina lidí nezná ani tohle: prosit a poznat, že Bůh prosby plní. Dnes však máme slyšet, že spasení, uzdravení srdce a celého života, přichází skrze vděčnost. – Abychom nebyli nespravedliví k těm devíti, kteří se k Ježíši nevrátili. Ti zbývající uzdravení asi udělali to, co předepisoval židovský zákon: poté, co je Ježíš uzdravil, zašli za kněžími, ti jejich tělesné uzdravení formálně potvrdili, a vzali si od nich děkovnou oběť pro Hospodina: křepelku nebo beránka. Udělali řádně, co měli. I z projevů vděčnosti se dá udělat systém, zákon, s pocitem: mám splněno. Pohledněme však ještě jednou na tady toho Samařana. Jemu tryská vděčnost ze srdce a tak vděčnost jeho srdce uzdravuje. A od Ježíše slyší: „Vstaň a jdi, tvá víra tě uzdravila.“





Nastalo velké zemětřesení

Mt 28,2-7a A hle, nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil z nebe, odvalil kámen a usedl na něm. Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. Strážci byli strachem z něho bez sebe a strnuli jako mrtví. Anděl řekl ženám: „Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých.“

Přátelé v Kristu,
celý dnešní příběh začíná zázračně a nadlidsky. Z nebe sestupuje anděl a působí zemětřesení. Skály pukají. Kdyby šlo o vyprávění mýtické, mohli bychom se přitom až bát, co zemětřesení udělá s Ježíšovým hrobem. Kdyby se zřítil, nebo kdyby se ve skále otevřela puklina a země pohltila Ježíšovo tělo, sestoupil by doslova až do podsvětí. - Ale my nejsme v mýtu. Podstatný rozdíl mezi mýtem a Biblí je v tom, že v Bibli jde o člověka. Zde je dění přiměřené člověku, i ono nadzemské dění. Protože člověk je v ohnisku těchto dějů, této Boží pozornosti. Síly, které uvádějí do pohybu náš dnešní příběh, jsou nadlidské, mocné zemětřesení a ještě mocnější anděl, který je vyvolal - ale kvůli člověku se to děje. Člověk je zde mírou všeho dění. Je to krásná naděje pro nás, kteří máme tak často pocit, že nás věci světa přesahují. A především se nám zdá, že nade vším, co je ve světě, vítězí zmar a smrt. Podle příběhu velikonoční neděle je tomu jinak: sice člověk umírá, i Ježíš zemřel, ani neživý člověk však nesplývá s neživou hmohou. Platí sice, když jednou zemřeme, že náš prach přijde k prachu země. Nad mým prachem se však v poslední den postaví Vykupitel, říká už Job (19,21) ve Starém zákoně. A proto ani rozpad povrchu země v dnešním vyprávění neznamená zkázu lidskou, obojí nesplývá. Právě naopak. Zemětřesení zde slouží k tomu, aby se ukázalo, co je skutečně pevné, co je díky Boží moci skutečně pevné. Země se třese, aby se život odloupl a osvobodil od toho, co propadá zkáze. - Ostatně: tento motiv zemětřesení byste u evangelisty Matouše našli už jednou dříve (27,51nn), ve vyprávění o Velkém pátku, tedy v příbězích o tom, co se stalo o necelé dva dny dříve. V okamžiku Ježíšova skonu „se země zatřásla a skály pukaly. Hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili.“ V okamžiku Božího zásahu, Božím zatřesením je podobně také v dnešním evangeliu odděleno to, co je mrtvé - jako skála, a to, co je živé, byť se to mrtvé zdálo - Ježíšova mrtvola. To, co se zdálo pomíjivé a už mrtvé, se probouzí - vzpomeňte také na rozpadlé kosti z vidění proroka Ezechiele. V okamžiku Ježíšovy smrti na kříži byli vzkříšení mnozí z těch, kdo zemřeli před ním. Vstali z mrtvých, a vejdou do Jeruzaléma, do svatého města. Tento velkopáteční zázrak zaznamenaný Matoušem odvážně naznačuje, že nejenom Ježíš byl vzkříšen. Tato první zpráva o zemětřesení a vzkříšení nás spojuje s nadějí obecnou biblickou, s nadějí na vzkříšení, která byla už před Ježíšem. Vždyť Hospodin není Bohem mrtvých, ale živých. - A jak už to v Bibli bývá, ten velkopáteční zázrak ukazuje také dopředu, vždyť to, že vzkříšení vejdou do toho pravého svatého města, do nebeského Jeruzaléma, ta naděje je teprve před námi. 

O vzkříšení je tedy u Matouše řeč už při vyprávění o Velkém pátku. Překvapilo nás to? Matoušovi asi záleží, aby naději vzkříšení ukázal i pro další lidi, i pro ty, kdo zemřeli už před Ježíšem. Byli dokonce vzkříšeni před Ježíšem. A přece je jejich vzkříšení spojeno se Ježíšem, podmíněno a způsobeno Ježíšem. Právě on dává té širší naději impuls. Matouš to vyjádří také tím, že napíše, že ti jiní vzkříšení Ježíše nepředejdou, nepředběhnou. Do svatého města vstoupí až po ježíši, po jeho vzkříšení. - A proto ani my nemusíme spěchat, abychom vyhlíželi další vzkříšené, a můžeme se ještě zastavit u oné scény před hrobem Ježíšovým. Hle: Anděl Páně sestoupil z nebe, odvalil kámen a usedl na něm. Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. A vojáci, kteří ten hrob hlídali, jsou teď pochopitelně zděšeni. Oni, římští vojáci, kteří měli zajišťovat, aby se všechno dělo tak jak má, teď neručí ani sami za sebe, jsou strachy bez sebe, ani sami sebe nemohou uhlídat. Doposud jim všechno vycházelo: oni Ježíše zatkli, ukřižovali, zabili, svým hlídáním u hrobu měli zajistit, aby byl Ježíš spolehlivě uvnitř a tedy prokazatelně mrtvý. Teď jsou však sami vojáci mrtví strachem. Anděl převrátil jejich plány. Teď oni jsou jakoby mrtví, strachem mrtví. Ženám však anděl říká: vy se nebojte. Anděl povzbuzuje ženy, které jsou slabé a které by jinak byly v tuto chvíli dvojnásob bezmocné. Samy by asi asi bezradně stály před uzavřeným hrobem a před vojáky, kteří hrob střežili. Teď však, zásahem andělovým, jsou vojáci strnulí, hrob otevřený, a anděl ženy povzbuzuje, aby ony se nebály. Protože anděl převrátil skutečnost, jsou vojáci nehybní, ženy se však hýbat mají. Pojďte, říká anděl ženám – a pak půjdete. Pojďte se podívat na místo, kde Ježíš ležel. A pak jděte a řekněte učedníkům, že byl vzkříšen. Anděl tedy nejprve pozval ženy, aby vstoupily do hrobu a přesvědčily se, že tam Ježíš není. - Snadno si celou scénu představíme: z vojáků, z těch, kdo měli této scéně původně vládnout, se stávají pouhé nehybné kulisy. Vojáci jsou strnulí, ale ženy jdou, nejdříve dovnitř do vnitřku hrobu a pak cestou za učedníky. Jakoby anděl zastavil běžný běh světa, kterému navenek vládnou mocní, zastavil běžící film světového dění. A potom pozval ženy, aby si prohlédly útroby tohoto světa. Vnitřek hrobu. Uvnitř není mrtvý, není smrt. Nakonec není smrt. Anděl zastavil běh světa, jenž se jinak řídí svými zákonitostmi: že prý ten, kdo provokuje, ten to schýtá. A špatně skončí, kdo usiluje ve světě o dobro. To všechno anděl na chvíli zastavil, a dal těmto ženám, které měly Ježíše rády, nahlédnout pod povrch věcí – Ježíš, ten, který lidi do konce miloval a miluje, byl vzkříšen.
A teď jděte, slyšely ty ženy tehdy. A máme to slyšet i my dnes a tady. Jděte. Ať se dá tahle Boží pravda do pohybu. Vy se nebojte, nebuďte strnulí jako mrtví. Ale jděte a zvěstujte. Tu Boží pravdu - Ježíš byl vzkříšen. Pokud se vám dostalo vhledu pod povrch věcí a poznali jste, že poslední slovo nemá smrt, jděte a žijte touto vírou.

Pane Bože náš, vyznáváme svou slabost, že mnohdy víru nemáme, že jsme pak často mrtví strachem.
Vyznáváme svou víru, že jsi v Ježíši zjevil nový život.
Tím novým životem chceme žít i my, svou proměnu začínáme tím, že odpouštíme těm, kdo se proti nám provinili.

Prošel jejich středem

L 4, 16-30 Ježíš přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno: ‚Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘ Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Všichni mu přisvědčovali a divili se slovům milosti, vycházejícím z jeho úst. A říkali: „Což to není syn Josefův?“ On jim odpověděl: „Jistě mi řeknete toto přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! O čem jsme slyšeli, že se dálo v Kafarnaum, učiň i zde, kde jsi doma.“Řekl: „Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti. Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidónské. A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman.“Když to slyšeli, byli všichni v synagóze naplněni hněvem. Vstali, vyhnali ho z města a vedli ho až na sráz hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. On však prošel jejich středem a bral se dál.

Přátelé v Kristu,
při tomto vyprávění jsem si nejdříve s překvapením uvědomil, jak je podobné pašijím, příběhu o Ježíšově ukřižování. Taky tam, na konci příběhu evangelia, přece vyvedou Ježíše za město, na sráz hory. Také tam, za Jeruzalémem, se chystali Ježíše zabít. Tam nakonec svůj úmysl taky dokonali. Ale už i tady za Nazaretem, v příběhu, který je na začátku evangelia, už tady scházelo jen málo a byli by Ježíše zabili. - A další podobnost s pašijemi: tam na Golgotě i zde v Nazaretu se ozývá výsměch. Vysmívají se Ježíši, že by měl být poslaný od Boha, poslaný k nim od Boha. Kolem kříže chodili obyčejní lidé a Ježíši se vysmívali: "Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže." A stejně tak i zde v Nazaretuslyšíme výsměch: "Což to není jen syn Josefův?" - A my se možná podivíme: proč takový výsměch? A více se dokonce podivíme zde, v tomto příběhu, v souvislosti s kázáním v Nazaretu. Protože tady se Ježíšovi nevysmívali nějací jeho nepřítelé, nebo lidé jemu vzdálení, nějací prostě kolemjdoucí. Tadyse pošklebují lidé, kteří mu byli a měli být nejbližší. Ano, neuděláme chybu, když si mezi nazaretskými posluchači představíme sebe, jako bychom dnes my seděli v synagoze v Nazaretu. A těm, kdo ho dobře znají, kdo jsou mu blízcí, ovšem právě ta blízkost brání, aby ho viděli správně: „Což to není jen syn Josefův?“ Tohle přece, prosím vás, není nějaký syn Boží. Je to prostě syn Josefův, syn lidský, prostě člověk. To pak ovšem také znamená, že je stejný jako my. Před takovým že bychom se měli sklonit? Takovému důvěřovat, že nás vytáhne z naší životní bídy, když v ní i sám žije? Sice nám kázal o velkých, vznešených věcech, to se nám líbilo, naše srdce bylo potěšené, ale teď se na něj díváme a vidíme, že je to prostě taky jen člověk. Jeden z nás. Také Ježíš je člověk, proto jistě má i své slabiny. Nazaretské rozčílilo, že na někoho takového už skoro složili své naděje. Přepadla je zloba, že tady ve světě už nakonec žádná naděje není, nikomu a ničemu se nedá důvěřovat. Ani Ježíši se nedá věřit: vždyť je to jen jeden z nás, vždyť se na pohled ničím neliší, ničím nevymyká. A o té jeho slabosti se můžeme hned i sami přesvědčit. K čertu s ním, když se dá tak snadno vyhnat za město, když ho můžeme vlastníma rukama zabít.

Přitom to v Nazaretě tak pěkně začalo. Ježíš přišel na bohoslužby, jak byl zvyklý, a jako hostu se mu dostalo cti, aby četl z Písma. Stálo tam: ‚Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘ Ježíš četl z Bible a už tím čtením mnohé oslovil. Přidal k tomu jen několik slov vlastních: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli,“ Proto jsem k vám přišel, abych vám, právě vám dnes přinesl to dobro, které prorok předpověděl. Bylo to kázání velmi krátké, ale působivé. A mnozí vzdychli ve zbožném rozpoložení. Ve svých srdcích cítili, že to, co slyšeli, je pravda. Vnitřně rozuměli tomu, co Ježíš říkal. Bylo to o nich. Ano, mohl si říct každý z nich, vždyť i já jsem ten chudý, který se raduje z této zvěsti. Na mnoho způsobů je můj život chudý. Já jsem taky ten zajatec, který teď slyší o svém propuštění z vězení hříchu. Hříšnost je jako vězení, ale Bůh mi může a chce mé hříchy odpustit. A já jsem také ten slepý, kterému je teď navrácen zrak, aby dobře viděl svět kolem sebe. Všichni mu přisvědčovali a divili se slovům milosti, vycházejícím z jeho úst. - Pak však přišel ten zlom, kdy se proti jednoduchému vnitřnímu pochopení začaly stavět námitky rozumu. Což nám to tu nevykládá syn Josefův? Dá se tomu všemu věřit? A rozum říká: tomu se věřit nedá. Rozum, obyčejný rozum, pro nás ve většině situací tak užitečný, rozum se uvěření vzpírá. - A Ježíš dokonce tu rozumovou obranu svých posluchačů dále provokuje. Oni se brání uvěřit a on na tu jejich obrannou linii dále doráží. Buď anebo. Buď si je získá, nebo ho poženou. Ale může si je vůbec získat? Říká jim: Ano, vy mě znáte, jste mi blízcí. A proto tady dnes potvrzujete starou pravdu, že žádný prorok není vítán ve své vlasti. Mnohokrát se pravdivost této věty potvrdila. Ano, můžeme si vzpomenout na mnoho známých příkladů. Vždyť stejně tak nepřijal nikdo v Izraeli proroka Eliáše - jen jedna vdova ve vzdálené zemi Sidónské. A za Elizeem nepřišel pro uzdravení nikdo z malomocných Izraelců - jen syrský Náman. My dnes rádi posloucháme příběhy těch velkých starých proroků. Kdyby jen žili takoví i dnes mezi námi. A zapomínáme, jak byli ve své době mezi svými nepřijímáni, nepřijatelní. Žádný prorok není vítán ve své vlasti a své době. -  Ježíš prostě neschopnost svých posluchačů, aby pochopili a přijali, napíná až po krajní mez. Snad aspoň v někom z nich může jeho rozumový odpor zlomit, aby ho takový člověk jednotlivec přijal ve svém srdci, bez předsudků, bez spekulování, bez námitek. Aby se k němu přiznal.

A možná se to tak u některých jednotlivých posluchačů i stalo, nevíme. Všechno je totiž přehlušeno tím, že většina povstává proti Ježíši. Převládlo mezi nimi smýšlení a jednání davu. Ta Ježíšova provokace v nich jejich odpor ještě zesílila, dovedla je až ke zlým činům. Všechno pokojné a zbožné je rychle přehlušeno lidským vzdorem. Snadno se lidé nechají ovládnout hněvem, ovládnout zlem. Jako bychom my lidé tak či tak potřebovali něčemu podléhat, až otročit. Ale snadněji na nás sestoupí hněv a zloba něž Duch svatý. - Ježíš přišel ten věčný lidský stres a sklon ke špatnosti a zlobě rozvolnit. Přišel propustit zdeptané na svobodu, vyhlásit léto milosti Hospodinovy. Slyšíte, jste volní: volní od hříchu, svobodní od otročení zlu. Co jim k tomu měl ještě víc říkat, víc kázat? Co by k tomu bylo ještě možno dodat – mezi tehdejšími posluchači nebo dnes mezi námi? Už žádná slova. To se musí vyzkoušet a žít. - Nazaretští byli v tuto chvíli naplněni hněvem, a hnali ho až na sráz hory, aby ho svrhli dolů. A tak jim Ježíš nakonec už jen ukáže svou svobodu. Takovým zvláštním prorockým gestem. Nevíme, jak se to stalo, vždyť stál v tu chvíli sám proti mnoha, ale: On prošel jejich středem a bral se dál.

Pane Bože náš, dej nám tu víru, která přemáhá svět.