Jestliže vám pro četbu křesťanského internetu nezbývá čas na čtení Bible, nečtěte internet!

Farářské střípky

130. "Vymodlil si faul." - Mistrovství světa v hokeji.

129. Strhl nás proud, všichni to cítíme. Modlitba je vyhozením kotvy. Zachytí se?

128. I Evropský soud pro lidská práva zamítl premiérovu stížnost, že je veden ve svazcích StB. Jestli se nám odvolá ještě jako Hus ke Kristu, pak je v pohodě navěky.

127. Když se v písni Bůh je záštita má zpívá konec verše "záštita ma-a", zní jako popěvek čínských maoistů.

126. Check-in byl v pátek odpoledne, vypadnout jsme museli v neděli ráno. Prý třídenní pobyt...

125. Vězni jsou převáženi fialovým autobusem. Neboť fialová je barva pokání. Středověk neskončil...

124. Kapr je náš beránek

123. A jeho jméno je Rouhání. Iránský muslimský prezident.

122. Co je modlitba? Rozhovor s Bohem, vysekne evangelík. A už sis někdy s Bohem povídal? Ne, Bůh mlčí. – Že takový rozhovor vyrůstá ze spočinutí před Bohem, to mu ovšem taky nic neříká.

121. "Tu levou nohu má od Boha." - Mistrovství světa ve fotbale.

120. Zdržela mě na ulici cigánka, že mi chce povědět, co mě čeká. Když jsem ji řekl, že jsem křesťan, požehnala mi a ustoupila z cesty. Vida.

119. "Vzal její hřích na sebe" u G. Greena znamená, že "si nasadil kondom při souloži s katoličkou".

118. Poznal jsem dalšího člověka, který se ujímá zatoulaných koček. Stále však neznám nikoho, kdo by se nezištně ujímal zbloudilých lidí.

117. Při výstupu na Svatý kopeček se bavili komentováním jednotlivých zastavení křížové cesty: "Hele, zase o něco zakopl."...

DALŠÍ "STŘÍPKY" JSOU VE SLOŽKÁCH VPRAVO

Fp 4,4n Vaše mírnost ať je známá všem lidem

4 Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! 5 Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko.

Přátelé v Kristu,
radujte se v Pánu – tak nás vyzývá apoštol Pavel. Původně ve svém dopise do Filipis tak povzbuzoval křesťany ve své době, někde kolem roku 55 našeho letopočtu. Radujte se v Pánu - říká jim Pavel naléhavě, protože vnější podmínky tehdy k radosti rozhodně mnoho příčin nedávaly. Církev byla tehdy ještě mladá, byla to první desetiletí její existence, ale kolik těžkostí už stačila zakusit. Životní podmínky křesťanů byly extrémně těžké, nebezpečí hrozilo z mnoha stran, pronásledování od vládců, nepřátelství od židů i pohanů, a tak by se snadno mohlo stát, že se čerství křesťané vzdají své víry, nebo že upadnou do smutku, nebo do lhostejnosti. Proti těmto pokušením jim Pavel říká, třebaže jsou uprostřed okolního nepřátelství a zmatku, aby se radovali v Pánu. Pavel věří, že je Pán Ježíš Kristus může potěšit, dát jim sílu a trpělivost, a že se účinnost jeho potěšení ukáže i tam, kde křesťanům hrozí celý svět. – A tady si nejdříve všimněme, že tato výzva k radosti uprostřed všech ohrožení světa je vyřčena Pavlem, tím, který by v tuto chvíli sám měl velkou příležitost ke smutku a stěžování. Neboť jestliže byli jiní křesťané ohrožení pronásledováním, nebo zatčením, nebo vyhnanstvím či zabitím, tak Pavel v tuto chvíli už zatčen je a sedí ve vězení a výzva k jeho zabití může přijít každou chvíli. A přesto tento apoštol nejen že sám je i uprostřed těchto těžkostí radostný, on zároveň povzbuzuje i druhé k radosti. Motivem k radosti pro věřící lidi je to, že Pán je s nimi, že je na jejich straně. A to je podle Pavla dostatečný důvod k radosti. - Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Pavel svou výzvu ještě i opakuje, a chtěl by ji dát větší sílu a průraznost. Ať je v tomto tvá síla a stálost, že se raduješ v Pánu. A nejenom v tuto chvíli, když toto slovo potěšení slyšíš, ale taková radost v Pánu se má vracet a obnovovat. A tím se také radost získaná v Pánu odlišuje od radostí tohoto světa. Protože, jak víme, radosti tohoto světa jsou křehké, a postupně slábnou, nic v tomto světě nám nedovede poskytnout radost natrvalo. Jen v Bohu dostáváme radost, která je trvalá a kterou nám nic nevezme (J 16,22). – A řekněme si také, že to, co tady Pavel učí, se skutečně mocně potvrzovalo v životě mnoha tehdejších křesťanů. Byla to doba těžkých pronásledování, to ano, ale církev při tom rostla. Dokonce se říkalo, že krev mučedníků je semenem pro další růst církve. Zní to paradoxně a tvrdě, ale bylo to tak. Ježíš Kristus potěšoval srdce zkoušených křesťanů, a oni od něj dostávali radost a sílu svědčit o své víře. A takové svědectví pak přitahovalo další lidi, a bylo přesvědčivé, protože bylo podloženo životem, a někdy i nesením utrpení, i krví. – Dnešní pokušení v našich podmínkách je zcela jiné než to Pavlovo. Nehrozí nám nebezpečí z pronásledování, nehrozí nám utrpení pro víru. Nikdo se nám nevysmívá. Nebezpečím je spíše lhostejnost. Nebezpečím je blahobyt, iluze, že naše životy jsou zajištěny tím, co máme. Oproti dobám, kdy byli křesťané v nebezpečí, že selžou pod tlakem utrpení, jsme my v nebezpečí, že selžeme v moři lhostejnosti. Lhostejnosti k hodnotám, k víře.
Naše pokušení dnes jsou jiná než ta v Pavlově době. Ale jeho poučení platí i pro nás. Vaše mírnost ať je známa všem lidem, pokračuje Pavel ve svém poučení. Myslí zde na umírněnost, kterou se mají křesťané prokazovat. Myslí se zde na hledání správné míry. Nemáme podléhat ani strachu, ale ani lhostejnosti. Ani starostem, ale ani bezstarostnosti. Máme hledat správnou míru - a pak být mírní. Kraličtí toto místo přeloží jiným slovem: Středmost vaše známa buď všechněm lidem. I v tomto slově je zachován stejný smysl: středmost jako hledání středu, vyváženosti. Nemáme propadat ani strachu ani euforii. Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Co taková mírnost znamená? Jak se projevuje? Křesťané v Pavlově době se potkávali s nepřátelstvím okolí, s násilím. Ale neměli odplácet stejnou mincí. Mají se raději vzdát svých práv, než aby reagovali ostře a tvrdě. Například svého práva na pomstu, na odplatu, nebo svého práva na hněv, práv, které se zdají tak přirozená. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou (L 6,29), tak učil už Ježíš. A Pavel na to navazuje. Ať všichni, kdo se s vámi potkají, udělají zkušenost s vaším pokojem, s nenásilím. – My jsme dnes, zdá se, nejvíce ohroženi lhostejností a nevěrou. To je pro nás dnes snad nebezpečí největší: lhostejnost, vlažnost ve víře. Nemáme se však dát a lhostejnosti podléhat. Na druhou stranu řešením není ani nějaké hurá-křesťanství, které říká aleluja za každou větou a se světem že nemáme nic společného, že jsme úplně jiní než ostatní lidé. Ani toto není řešením. A opět: máme hledat správnou míru. Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Ať je známá, ať je to o vás známo, říká Pavel. Ať to na vás lidé poznají, že se v mírnosti projevuje vaše víra, ať jsou z toho třeba překvapení, ať se to o vás šíří. Vaše mírnost ať je známa všem lidem. – Tato Pavlova výzva předpokládá u křesťanů duševní vyrovnanost. Někomu by se mohlo zdát, že takový pojem do křesťanství ani nepatří, vždyť jsou to slova, kterými se hemží tehdejší spisy pohanských filosofů. „Dělej všechno s vyrovnaností a klidem. Ať tě nic nevyvede z míry“, tak psali Cicero a mnozí další. A Pavel tady použije termín stejný. A proč taky ne? Duševní vyrovnanost je tím, čím se mají křesťané prokazovat i uprostřed všech nebezpečí a zmatků doby. Jen základ této vyrovnanosti je u Pavla jiný než u pohanských filosofů, zásadně jiný. Základem duševní vyrovnanosti není u křesťana nějaká pevná základna nalezená v lidském srdci. Podle Bible je lidské srdce jako nejpropastnější propast (srv. Jr 17,9) a pevné dno v něm člověk sám nenalezne. Pevný základ pro svůj život nenalezne člověk sám u sebe. Nalezne jej jen u Pána Boha.
A Pán je blízko, řekne Pavel. Pán je blízko, tak znělo slovo, které se v prvotní církvi hodně používalo. Tak se potěšovali křesťané v těžkých dobách. Nebyl to až křesťanský vynález. Už žalmista to takto říkal (Ž 145:18n): „Hospodin je blízko všem, kteří volají k němu, všem, kdo ho volají opravdově. Vyplňuje přání těch, kdo se ho bojí, slyší, když volají o pomoc, a zachrání je.“ Pán je blízko, vysvobození je blízko. Ta slova jsou zhuštěním opakované zkušenosti, kterou mnohokrát udělali lidé, kteří k Bohu volali o pomoc: Pán je vyslyšel a pomohl jim. A pak jsou ta slova výrazem adventního očekávání: Pán je blízko, protože se nám přiblížil v Ježíši Kristu. Na něho se obracejme s důvěrou, protože on je blízko. Jde zde o slovo naděje: Pán je blízko.

Radujeme se z tvého slova, Pane náš Ježíši Kriste.
Pomáhej nám, ať z něho slyšíme naději pro svůj život,
a ať v takové naději najdeme i stálost pro chvíle ohrožení. Amen

Fp 4,6n Netrapte se žádnou starostí

Pán je blízko. 6 Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. 7 A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

(Ž 85,9-14; J 14,25-31; Iz 26,1-4)
(85 Vždy, Pane, dobře svým jsi činíval; 371 Přijď již; 177 Nuž Bohu děkujme; 669 Přijď, Spasiteli)


Přátelé v Kristu,
advent je pro mnohé lidi dobou velkých starostí. Blíží se Vánoce, blíží se konec roku, a my ještě tolik věcí musíme stihnout. Připravit věci na Vánoce, uklidit byt, nakoupit dárky. A pak i stihnout pracovní věci, které musí být hotovy do konce roku, různé uzávěrky a plány. – Podle křesťanské tradice má být ovšem adventní období časem jiných starostí. Adventní období je připomínkou, že Ježíš Kristus přichází na tento svět. Připomínkou toho, že přišel, o prvních Vánocích, nečekaně a překvapivě v podobě dítěte, a připomínkou, že přijde, na konci časů, jako Pán a Soudce, aby završil dějiny světa. Adventní doba nám má připomenout to, na co běžně zapomínáme, a žijeme tak, jako by náš život byl řádkou stejných dní, dní, které spočívají na naší aktivitě tady v tomto světě. Kdy zapomínáme, že vše směřuje ke konci, který je u Boha. Že čas zraje k závěrečné sklizni. A tak je adventní období pro některé raději obdobím duchovních starostí: obdobím ztišení a přemýšlení. Jak je to se mnou? Jsem bdělý a nezapomínám na Pána Boha? Obstojím před ním? Jaký je můj život? – A do toho nám dnes má zaznít: netrapte se žádnou starostí. Ani těmi světskými, ani těmi duchovními. Ty duchovní jsou zdá se ušlechtilejší a hlubší, ale netrapte se ani jimi. Možná se trápíte, že Vánoce jsou blízko, možná proto, že soudný den je blízko, ale netrapte se, a dnes slyšte především, že Pán je blízko. A vy víte, jaký je to Pán. Pán Ježíš Kristus. Pán slitovný a milostivý. On zná vaše starosti a jeho nejčastějším pozdravem vždy bylo: „Pokoj vám.“ On je blízko především proto, aby nás potěšil.
Netrapte se žádnou starostí, poví apoštol, a místo toho se modlete. Starosti vás hrozí zahltit, ale vy si od nich udělejte odstup. Modlitba ať je vaším útočištěm. – S těmi starostmi je to ostatně zajímavé. Vůbec jich neubývá. Zdálo by se, že by jich člověk v moderní době měl mít méně než dříve. Vždyť máme tolik přístrojů, tolik pomůcek, které nám pomáhají při práci. Vždyť existuje tolik pomocných organizací, které se specializují na tolik různých služeb, kam stačí jen zavolat (a mít peníze) a oni pro vás ochotně udělají téměř cokoliv. A přece, je to zvláštní, starosti neubývá, stále jich máme až nad hlavu. A když jedny pominou, hned se odjinud tlačí další. – Apoštol nám radí, že dobrou pomocí proti trápení je modlitba. Modlitba je posvátným útočištěm, svatým azylem. Když vás honí starosti, utečte se k Bohu. Později to podobně říkal Martin Luther. Když měl den, kdy ho čekalo hodně problémů a hodně námahy, říkával, že se musí nejprve hodně modlit. Někomu to připadá jako neužitečná ztráta času, navíc ve dni, kdy se nám zdá, že máme času nedostatek, ale Luther to úmyslně říkával takto paradoxně. Čím více starostí máme, tím více je dobré je „promodlit“. A my určitě víme, jak to funguje. Bůh je tady tím nejlepším konzultantem. Před ním se naše věci brzy začnou třídit. U mnoha starostí poznáme, že vůbec nejsou tak důležité, jak se běžně zdají. A že když je pomineme, nic se nestane. U jiných věcí se nám zase připomene, že by se měly dostat do popředí našeho starání. V modlitbě se nám ukáže jejich hodnota a důležitost. Jinak by zůstaly ležet v koutě a třeba by se na ně při naší zaneprázdněnosti vůbec nedostalo.
V každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu, řekne apoštol dále, a v tomto slovu je ukryta další dobrá rada. Děkujte a proste, ale nejprve Pavel uvádí děkování. Děkujte, vy máme za co děkovat. Nezapomínejte na to. Tlak starostí nás žene dopředu, k věcem, které jsou před námi, kterými budeme muset projít, a věřící člověk prosí Boha o pomoc do těchto věcí. Ale na děkování nemáme zapomínat. V díkůvzdání si připomínáme, co jsme už od Boha dostali, jak o nás pečuje, jak nám pomohl. Každý z nás najde takových věcí mnoho. A díkůvzdáním se posiluje důvěra v Boha, takže i naše prosba a přímluvy pak říkáme s lepším spolehnutím na Boha, vždyť je přednášíme tomu, s kterým jsme už udělali dobrou zkušenost.
A ještě se podívejme, co má být cílovým stavem našeho modlení: pokoj Boží. Apoštol Pavel to popisuje ve větě, kterou rád používám jako slova požehnání na konci bohoslužeb: pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. Pokoj Boží, mír srdce a mysli. Pokoj Boží, vyšší než ten, kdy si říkáme: hlavně klid, nerozčiluj se. Pokoj Boží, citlivější než klid stoický, kdy nás prostě už nic nerozhází, žádný problém se nás netkne. Pravý pokoj nám dává Pán Bůh. Pokud se opravdu učíme předkládat Bohu v modlitbě všechny své věci, tak to po čase už není jenom doba modliteb, kdy víme o Pánu Bohu, ale prostor Boží v našem nitru se rozšiřuje. V našem nitru se rozhostí pokoj Boží. A ten pokoj pak střeží naše srdce a mysl. Jako strážce, který dovnitř pouští věci, které zde patří, a nevpouští to, co zde nepatří. Pokoj, to je přece ten hebrejský „šálom“. Šálom znamená, že všechny věci mají své správné místo, jsou v souladu, v harmonii. A když mají naše srdce a mysl šálom, pak dostává všechno to, co plní srdce a mysl, své správné místo. Srdce jako sídlo citů pak má pokoj, a tak nás nebude rozčilovat to, nad čím se rozčilovat nemáme, například že jsou plné obchody, zato nás zarmoutí to, nad čím smutní být máme: že se někde děje nespravedlnost, že je kolem nás tolik lidí potřebných, které v honbě za vlastním štěstím přehlížíme. Mysl jako sídlo myšlenek a rozumu pak má pokoj. A tak si mysl nenecháme zahlcovat například starostmi o to, že nás čeká po Novém roce zdražování, jako bychom se tím měli stát chudáky, ale uvědomíme si popravdě, nakolik jsme lidmi blahobytnými a nakolik bychom mohli pomáhat druhým, kteří jsou na tom hůře než my.
Pokoj Boží bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. V Kristu Ježíši, protože on sám je plným ztělesněním toho, co tady dnes říká apoštol Pavel. Ježíš nás od začátku evangelia učí, abychom se nestarali, ale důvěřovali Bohu. Ježíš sám překládá všechny své věci Bohu, v díkůvzdání a prosbách, opakovaně čteme, jak odchází na osamělá místa, aby se modlil. I když je mu dobře, tak se modlí, i ve svém utrpení se modlí. Když evangelia čtete, tak u Ježíše vcelku vidíte, co znamená Boží pokoj. A Ježíš ho opakovaně zvěstuje svým učedníkům, a také nám (J 14,27): Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!

Pane Bože náš, děkujeme ti za všechny příležitosti, kdy můžeme zakoušet tvůj pokoj.
Pomoz nám, ať se v našem srdci rozhostí, a ať v něm najdou všechny naše věci své správné uspořádání.